Pomalu otevřel oči a zamrkal, když jej oslnilo prudké světlo. Znepokojeně se rozhlédl kolem sebe a pokusil se rozpomenout, co se vlastně stalo. Ale ať se snažil jakkoliv, vzpomínky mu odmítaly dávat dohromady smysl. A stále nad ním vysela jedna základní otázka. Byl živý nebo ne? Automaticky se pokusil prsty nahmatat ránu na své hlavě. Ta už tam však nebyla. Zdálo se, že je nyní zahojená. Přes to všechno stále cítil v ústech pachuť krve. Přetočil se na břicho a zkusil se postavit na všechny čtyři. Hlava se mu zatočila a on málem opět klesl k zemi. Uvědomil si, že ať už jej uzdravilo a vrátilo zpátky do jeho těl cokoliv, nevyřešilo to problém, že ztratil mnoho krve. Před očima se mu dělaly mžitky, on se však přesto pokusil zjistit, kde vlastně je. Vzpomněl si na svou poslední zkušenost se smrtí. Tehdy se ocitl na místě, které si sám zvolil. Mluvil s Brumbálem a měl takový zvláštní pocit tepla a bezpečí. Nic z toho to však nyní nepřipomínalo. Pokud mohl usoudit, nacházel se na jakémsi prapodivném kruhovém nádvoří, tvořeném bílými kvádry. Na jedné straně spatřil mohutný oblouk, v němž se třpytila stříbřitá stěna, vrchní klenba byla pokryta neznámými runami. Na druhé straně se tyčilo něco, co by se dalo nazývat jakýmsi honosným, avšak poněkud bizardním hradem, který mu zakrýval výhled na cokoliv jiného. Než se však stačil nad tím vším pořádně zamyslet, zaslechl kousek od sebe jakýsi zvuk. Prudce se otočil, čímž se mu opět zatočila hlava a on dopadl zpátky na kamennou podlahu. Někdo se nad ním sklonil a lehce s ním zatřásl. „Harry?“ ozval se ostýchavě dívčí hlas. Jen stěží se mu podařilo znovu otevřít oči, aby rozmazaně spatřil mladou dívku, která mu byla čímsi povědomá. Ona sama na něj hleděla poněkud nejistě avšak i vystrašeně. „Kdo jsi? A kde to jsem?“ zachroptěl. Mladá čarodějka zavrtěla hlavou. „Jmenuji se Madeline. Kdysi jsem chodila společně s tebou do Bradavic. Byla jsem o několik ročníků níž, ale párkrát jsme se potkali v Brumbálově armádě,“ vysvětlila spěšně první otázku. „Jenže nemám tušení, kde to jsme. Ani jak jsme se sem dostali,“ dodala a vypadalo to, že se jí do hlasu vkrádá zoufalství. „Harry?“ uslyšel opět své jméno. „Harry? Vnímáš mě?“ Chtěl jí odpovědět, ale nedokázal to. Ztráta krve ho opět uvalila do sladkého bezvědomí. „Dobré ráno,“ uslyšel ženský hlas, když se opět probral. Neměl tušení, jak dlouho byl v bezvědomí, ale byl si jistý, že mu mnohé uniká. Překvapeně se posadil v měkké posteli a pohledem vyhledal mladou ženu s medově zlatou záplavou vlasů, která stála kousek od něj, v ruce držela pohár s kouřící tekutinou. „Jak se cítíš?“ zeptala se ho jemně. „Zmateně,“ odpověděl tiše a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Ke své úlevě spatřil, že jeho hůlka leží na nočním stolku vedle lůžka. „Kde to jsem?“ vyhrkl. Žena mu věnovala milý úsměv. Mohlo jí být jen o něco víc než jemu, přesto mu však připadala…starší. Ne fyzicky. Ale její pohled jako by napovídal, že se jedná o někoho, kdo musel zažít už spoustu věcí. „Vítej v Říši za Branami Stínů,“ odpověděla mu. Překvapeně se na ni podíval. „Kde?“ vyhrkl bez přemýšlení. Posadila se k němu na postel a povzdechla si. „Slyšel jsi někdy pověst o této zemi?“ položila mu otázku. Kdyby Harry nebyl v této situaci, nejspíš by se hlasitě rozesmál. Ovšem, že ji slyšel. Vyprávěla mu ji Hermiona těsně předtím, než se to všechno seběhlo. Byl to příběh, jež si jeho kamarádka přečetla ve staré knížce, kterou našla na půdě domu Potterových v Godrikově dole. V knížce, kterou měl před svou smrtí – nebo co se vlastně stalo – ukrytou v kapse svého hábitu. Harry celé historce samozřejmě odmítal věřit. Dokonce si z Hermiony dělal legraci. Teď se však jakýmsi záhadným způsobem, nebo snad zvrácenou ironií osudu, v této legendě nejspíš sám objevil. Pomalu přikývl a žena pokračovala. „Vypadáš opravdu zmateně. Možná bych měla vyprávět opravdu od začátku, že ano? V této zemi jsou dva portály, jež propojují tenhle svět se světem, ze kterého jsi přišel. Ze kterého jsme my všichni přišli. Jedna z těchto bran, možná jsi jí zahlédl, je určena pouze pro vstup. Projít jí mohou pouze ti, jež jsou předurčeni k tomu, aby se stali Dědici stínů. Tento portál lze otevřít černou magií. Když je toto kouzlo vyvoláno, strážci brány se pokusí najít v blízkosti od zdroje této magie osoby, jež mohou branou projít. Tyto osoby se samozřejmě mohou průchodu ubránit, pokud jsou ovšem plně při vědomí. Jak vidím, ty jsi byl nejspíš zraněný, když byla tato kletba vyvolána, že ano?“ Harry se zamyslel a povzdechl si. Převyprávěl jí celý příběh od chvíle, kdy vkročil do temné jeskyně, až po okamžik, ve kterém se probral na prázdném nádvoří. „Myslím si, že jsem byl mrtvý,“ přiznal nakonec a čekal na čarodějčinu reakci. K jeho překvapení chápavě přikývla. „V tom případě ses nacházel na hranici mezi životem a smrtí. Strážci portálu museli zachytit tvou duši, která se ještě nevydala do světa mrtvých, ale zůstávala stále někde mezi. Vrátili ji zpátky do tvého těla, které pak uzdravili. A teprve tehdy tě sem přenesli. Nebývá to zrovna obvyklé, ale už se něco podobného párkrát stalo,“ vysvětlila. „V každém případě. Nenech se mýlit. Toto místo není samotná Říše Stínů. Nacházíme se v rozlehlé pevnosti – nebo tomu klidně můžeš říkat i malinké městečko - těsně za první branou. Zde jsi v bezpečí. Čas se tě nemůže dotknout. Můžeš zde strávit stovky, klidně i tisíce, let. A nic se nezmění. Za touto pevností však již začíná pravý svět Stínů. V něm tato pravidla neplatí. Jakmile se tam jednou vydáš, už nikdy se sem nevrátíš. Je to strašlivé místo. Rozlehlé a pusté. Plné překážek. Vládnou jim oni. Stínové. My jim dokážeme poroučet. Nakonec. Avšak stojí to mnohé úsilí, než se to naučíš. Nemůžou ti ublížit. Ne tak, jak by komukoliv jinému ublížili, kdyby se dostali do světa lidí. To však neznamená, že jsou neškodní. Ovšem, jak už jsem říkala. Nikdy se na toto místo nemusíš podívat, když se rozhodneš, jako většina, zůstat tady,“ dodala s úsměvem. Harry stále ještě všechno nechápal. V hlavě mu vířilo snad milión otázek. Měl však tušení, že jedna je důležitější, než všechny ostatní. „A co ta druhá brána?“ zeptal se, jelikož tušil, kam povede. „Ta je pouze pro vstup zpátky do světa lidí. Ale nachází se v samotném srdci Říše Stínů. Dostat se k ní je…komplikované. A nikdo z těch, co jsou zde, nemá tušení, jak to provést. Byli takoví, kteří to dokázali. Ti se zde však již nikdy nevrátili. Takže není nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. Ve světě lidí existuje kouzlo, kterým lze tento portál otevřít a vypustit jím Stíny, které pak hledají mezi živými své oběti, jimž vysají veškerý život z těla, a dostanou je do svého světa, aby se z nich stali bytosti stejně strašlivé, jako jsou oni sami. Nemá to však nic společného s naším průchodem zpátky do lidského světa,“ řekla omluvně, jelikož vycítila, že Harryho naděje lehce pohasla. „Dědicové stínů,“ zašeptal tiše. „Kdo jsou?“ „Spíš kdo jsme my? Kdo jsi i ty?“ usmála se žena. „Všichni, kteří tu jsou, patří mezi Dědice stínů. Je to něco, co se dědí z generace na generaci. Rodinná tajemství, někdy střežená a předávána rodiči svým dětem, jindy již úplně zapomenuta. Jen čas od času se zde někdo dostane. Někteří potencionální Dědici si za celý svůj život ani neuvědomí, čím jsou. Předpokládám, že až do nedávna byl toto i tvůj případ, že ano?“ Zamyšleně přikývl. „Na tom nádvoří… Byla tam ještě jedna dívka,“ vyhrkl nakonec. Žena přikývla. „Ano. Musela projít branou ve stejném okamžiku, jako ty. Dokonce se i zdá, že jste příbuzní. To jsi nevěděl?“ Harry na ni překvapeně vytřeštil oči.