Daleká budoucnost kdesi na území bývalé Severní Ameriky, dnes známé jako Panem. Hlavní město Kapitol, pod dohledem zlého prezidenta Snowa, diktátorsky vládne dvanácti krajům, které tvoří toto území, a násilně si je rok co rok podrobuje skrze kruté Hladové hry. Každoročně míchá osudy desítek rodin a ničí mladé lidské životy, a to vše dělá skrz opar slávy a falešného pozlátka. I v těchto drsných časech je láska stále ta největší věc, co může člověka potkat, a ačkoli je to břímě, nikdo ani Haymitch, ji nemůže jen tak nechat za sebou... Druhý den ráno se nad dvanáctým krajem vznášely chomáče husté mlhy. Oblohu zakrývaly temné, vodou nasáklé mraky, které jakoby s sebou přinášely nadcházející hrozbu. Byl den sklizně. Většina lidí byla už vzhůru. Téměř všechny domácnosti, nebo alespoň ty, kde žily děti mezi dvanáctým a osmnáctým rokem, byly tiché, nikomu nebylo dvakrát do řeči. I Haymitchova domácnost se topila v klidu. A taky v nevábném pachu zvratků a zvětralého alkoholu. Ticho, které se neslo domem, však za malý okamžik prořízlo ostré zazvonění na zvonek. Haymitch si toho však byl sotva vědom, spal tak tvrdě, že by ho nejspíš nevzbudila ani sbíječka. Ke zvonku se přidalo netrpělivé zabušení na dveře. Opilec se neklidně zavrtěl na své rozkopané posteli a cosi zabručel. „Mitchi, jsi tam?! Otevři, za chvíli začíná slavnost!“ ozval se zpoza dveří ženský hlas. Znovu zadrnčel zvonek. Haymitch rozlepil jedno oko. Tenhle zanedbatelný pohyb způsobil, že mu spánkem projela ostrá bolest, která ani po semknutí víčka neodezněla. Teď mu tupě bušila uvnitř lebky stejně, jako otravný neznámý bušil na dveře. Zvonek nepřestával řinčet. „Jo furt, proboha, už jdu,“ zachraptěl a začal se pracně škrábat z postele. Když se narovnal, projela mu zády další ostrá bolest. Je to jasné, není o rok starší, nýbrž o dvacet, jinak si to vysvětlit neuměl. Druhé oko stále nemohl rozlepit a pod nosem mu navíc páchla pozvracená košile. Jako zbitý pes kulhavě sešel po schodech dolů do haly. „Haym…,“ dveře se konečně pomalu otevřely a přerušily dotyčnou osobu v půlce slova. „ Oh, jak okouzlující,“ pronesla ironicky černoška, která stála na prahu, když si v prvních pěti vteřinách prohlédla Haymitche od hlavy až k patě a zrak jí spočinul na pozvracené košili. „Na tebe nemám, Raven.“ Haymitch se otočil, nechal otevřeno a pomalu se odšoural do kuchyně, návštěvníka nechajíc napospas osudu. Do sklenky si napustil z kohoutku ledovou vodu a žíznivě ji do sebe vyklopil. Raven šla za ním a nesouhlasně vrtěla hlavou, zůstala stát ve dveřích do kuchyně, opírala se o rám a se znechucením jej pozorovala. Byla to velice půvabná žena. Měla uhlově černé vlasy spletené do nesčetného množství copánků a ty svázané do tuhého uzlu. Dokonalou tvář, bez jediné vrásky, naprosto symetrickou, zdobily plné rty a obrovské tmavé oči. Tělo měla štíhlé a pevné. Za tu bezchybnost však nemohla pouze příroda, velkou měrou jí k tomu dopomohl Kapitol, respektive jeho nejlepší chirurgové. Raven vypadala maximálně na třicet, ve skutečnosti už ale velmi dávno překročila tuto věkovou hranici. Svůj skutečný věk však tajila. Pro Haymitche byla Raven ještě donedávna velkou záhadou. Když se s ní setkal poprvé, asi před patnácti lety, byla pro něj jen další umělou kapitolskou postavičkou. Na první pohled byla totiž typický Kapitolan se všemi svými povrchními vlastnostmi a svým bizarním, ne-li přímo zvráceným pohledem na celou záležitost Hladových her. Ale když ji poznal blíž, nebo spíš když mu to ona sama dovolila, zjistil, že to s ní není až tak jednoznačné. Kolikrát ji přistihl, jak kleje na adresu samotného Snowa či ohrnuje ret a převrací oči nad prostoduchými řečmi, které se v Kapitolu tak rády vedly. Někdy měl pocit, že tou fyzickou krásou ve skutečnosti zakrývá svůj pravý postoj k vládní garnituře v Panemu a k celým hrám. Nikdy mu přímo neřekla, co si o tom všem myslí, ale ani nemusela. Pochopil, že to celé nenávidí stejně jako on. Jen stále nedokázal pobrat, jak dokáže tak dlouhou dobu předstírat. Nosit masku. Možná by si měl taky nechat spravit obličej, třeba by mu šlo snadněji tvářit se, že je všechno úžasné. Taky to byla jedna z mála osob, které si Haymitch velmi vážil a, i když jí to nikdy nepřiznal, měl ji moc rád. Ačkoli se někdy domníval, že až příliš strká svůj perfektní nos do jeho nuzného života a stará se o něj, byl jí za to popravdě vděčný. V podstatě díky ní se jakžtakž držel ještě na jakési úrovni. Už ze starého zvyku si však držel odstup od každého člověka, na kterém mu záleželo. „Za hodinu začíná slavnost, víš vůbec o tom?“ zeptala se už o poznání klidněji. Abernathy seděl na kuchyňské židli jako hromádka neštěstí. „Včera jsem to trochu přetáhnul, to víš, udělal jsem si takovou malou oslavu narozenin. Rád slavím narozeniny a připomínám si, jak skvělý je můj život,“ odpověděl sarkasticky, „a ano, vím, že je dnes sklizeň. Z nějakého prazvláštního důvodu je mi to však srdečně jedno,“ dodal ještě. Vstal, došel k lednici a dlouze se do ní zadíval. Byla prázdná až na pár lahví alkoholu a kousek plesnivého sýra. „Nemáš nějaké jídlo?“ zeptal se a udělal na Raven psí oči. „Ano, mám. Tvoje oblíbené. Ale dostaneš ho, až ze sebe zase uděláš člověka a přesně za hodinu budeš připravený na náměstí,“ opáčila tvrdě. „Sakra, proč se chováš jako malé dítě a já tě musím pořád napomínat a starat se o tebe? Připadám si pak děsně stará,“ zazoufala si. „Protože to miluješ. Těší tě, když mě můžeš peskovat, rozkazovat mi, říkat, co si mám oblíkat, i když je to práce Falcona, zakazovat mi pití, mluvit mi do mých rozhodnutí ohledně tréninku splátců a různé jiné věci. A tím se opět dostávám k názoru, že by sis měla pořídit dítě, pokud jsou toho tvé reprodukční orgány stále schopny…,“ Haymitch dál nepokračoval, když viděl, jak má Raven vztekem semknuté rty a z očí ji srší jiskry. „To byl vtip, Rave,“ dodal proto honem a ušklíbnul se. „Neříkej mi Rave, nesnáším to,“ procedila skrz zaťaté zuby. „Ty mi zase říkáš Mitchy a taky to nesnáším“, oponoval. „Ok, ty přestaneš s Rave a já s Mitchem a jsme si kvit.“ „To beru. A teď to jídlo. Slibuju, že za hodinu budu jako ze škatulky. Jen mi řekni, co si mám oblíct,“ Haymitch se rozvalil na židli, v ruce třímaje láhev se zbytkem vína, která od předešlého dne ležela na stole. Raven mu ji netrpělivě vytrhla z ruky, a kdyby nechtěla působit jako hysterická matka, vrazila by mu dozajista i pohlavek. Nebo líp, otřískala by mu láhev o hlavu. Avšak se ovládla a s napjatými svaly na celém těle si uhladila své krásné, stříbrné šaty, aby nějak zaměstnala ruce. Haymitch se tvářil, jakoby mu vzala jeho oblíbenou hračku. Nebylo to daleko od pravdy. „Dneska už žádné pití. A jak jsi řekl, není má starost tě šatit, takže za tebou přijde Reeve a dá tě do kupy. Já to dělat prostě nebudu. Za to mi tolik neplatí,“ hořekovala a zároveň vyndávala láhve z ledničky a kredence, aby je odklidila někam daleko od Haymitche. Tato činnost se k jejímu impozantnímu vzezření absolutně nehodila. Ale nechtěla mít dnes na starost opilého Abernathyho. Stačilo, že se musí potýkat s jeho kocovinou. Haymitch se mračil. „Reeve? Myslela jsi Falcona, ne?“ snažil se uvést na pravou míru. Falcon byl něco jako jeho stylista. V Kapitolu mu radil, co si má oblíkat ke které příležitosti, či jak se má učesat, nechával mu šít obleky u nejluxusnějších značek. Ne že by Haymitch nevěděl, co na sebe, ale bylo tak strašně pohodlné, když jste se probudili a po ranní hygieně našli na posteli nachystané věci na oblečení. Navíc byl Falcon muž na úrovni, nevypadal jako ti idioti z Kapitolu, nosil střízlivý černý oblek a rád a bez ostychu si dal s Haymitchem sklenku kvalitní skotské a prohodil pár chlapských řečí. Ten pán měl prostě styl. „No, teď budeš mít namísto Falcona Reevea.“ Raven se nakláněla nad pytlem na odpadky a házela do něj teď už prázdné flašky, které předtím vylila do umyvadla. Haymitch jí na to nic neříkal, touha po jídle byla větší než po alkoholu, navíc, až dojedou do Kapitolu, může se tam v chlastu třeba vykoupat. „Proč? Kdo je Reeve? A co je s Falcem?“ „Nesnáší, když mu říkáš Falco, připadá mu, že je to jak jméno pro nějakého pitomého psa.“ Haymitch seděl jako opařený. „Jak to víš, co snáší a co ne? A ptám se znovu, kdo je Reeve?“ „Tvůj nový stylista. Falcon se rozhodnul jít do důchodu. Netvař se tak připitoměle, myslíš, že by ho bavilo celý život ti zapínat knoflíčky u košile? My všichni jednou potřebujeme svatý klid. Ty ho budeš mít, až se konečně někomu z dvanáctého kraje podaří vyhrát hry a zastoupí tě v roli tutora. Pak už nebudeš mít žádný důvod být aspoň den střízlivý. Na to se přece těšíš ze všeho nejvíc, ne?“ Z Raven čišel tak obrovský cynismus, až to Haymitche málem smetlo ze židle. „To mám za to, že jsem řekl, že jsi už po přechodu?“ „No, to možná taky, ale jinak jsem to myslela vážně.“ „Vždyť Falcon není starý, tak proč důchod?“ Haymitch zakňoural jako malé dítě. Než stačila Raven něco odpovědět, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. „To musí být on.“ Hbitě se prosmýkla kolem sedícího Haymitche. Z chodby se ozývaly hlasy a za chvíli Haymitch spatřil svého nového stylistu stát ve dveřích kuchyně. Abernathy měl co dělat, aby nezkřivil ret, když si ho prohlédl od hlavy až k patě. Ten zas na něj hleděl s jakýmsi podivným fanatickým leskem v očích. Na sobě měl naprosto odpudivý růžový oblek protkaný zlatými nitkami, který zářil na všechny strany a nejspíš oslepoval vše živé v dosahu padesáti metrů (včetně Haymitche). Vlasy měl jedovatě zelené, ulízané a sčesané na stranu, samozřejmě narvané třpytkami, bez těch by svět nemohl existovat. Byla to jedna z věcí, co Haymitch úplně nesnášel. Být to na něm, zakázal by všechno třpytivé. „Dobrý den, pane Abernathy, já se jmenuji Reeve a bude mi ctí vám pomáhat, co se módního stylu týče. Určitě spolu vymyslíme, co by vám slušelo, ale když vidím ty vaše krásné modré oči, hned mi v mysli naskočí stříbrný oblek s indigovou kravatou a jste krásný, urostlý muž, máte perfektní zadek…“ „Dost! Na to zapomeň, žádné flitry nebo třpytky nebudou a nemluv o mém zadku. Jak sakra víš, jaký mám zadek, když sedím?!“ „Sleduju televizi, pane, a vás sledují kamery a vězte, že ne jenom obličej! No a představte si, jak byste ladil tady s úchvatnou Raven. Mimochodem Raven, máte úžasný smysl pro styl, vždy jsem nadšeně sledoval, s čím novým přijdete a obohatíte opět náš svět módy. Návrháři vás zbožňují, jste naprostý klenot.“ Reeve mluvil tak rychle, až měl Haymitch pocit, že mu praskne hlava. Raven se tetelila štěstím, Haymitchovi se zvedal žaludek. Typický výjev. „No, už je dost hodin, tak snad nebude vadit, když vás pošlu do ložnice pana Abernathyho, abyste mu přichystal oblečení. A tentokrát se ještě zdržte nějakých výstředností, na to bude dost času v Kapitolu. Ložnici najdete snadno, je to ta, ze které se line ten nejodpudivější pach.“ Raven se na Reeveho zářivě usmála. Ten se zachichotal, a když odcházel z kuchyně, ještě stačil na šokovaného a znechuceného Haymitche koketně mrknout. „To je vtip? Kde ho vyhrabali? A kdo se stará o kamerový systém v Kapitolu? To je vtip?“ opakoval hystericky. „Ale no tak, je roztomilý. Ze všech těch zájemců o tuto práci mi přišel zrovna on nejschopnější a nejlepší.“ Haymitch zalapal po dechu. „To mi chceš říct, že tys vybírala, kdo bude můj stylista, a zvolila jsi tohohle teplouše?! Za co se mi mstíš?“ „Nebuď tak homofobní, homosexuálové mají nejlepší cit pro módu. Musíš uznat, že Falcon byl trochu usedlejší a někdy i nudný. Vedle mě, Haymitchi, musíš vypadat stejně božsky, už dál nestrpím toho šedého ožralu, co celé ty roky stál po mém boku. Tento ročník bude jiný, zlomový, my vyhrajem!“ Raven zasněně hleděla kamsi z okna. „Falcon byl nejlepší a nikdy ho nemůže nahradit tahle atrapa chlapa. A když si na sebe navleču třpytky, nezajistí nám to výhru. Navíc, lidi koukají jen na tebe, milujou tě, já jsem tam na jiné věci. A v čem bude tento ročník jiný, hm?“ „Jsme tým a jako tým musíme vypadat. Ano, Falcon byl… no byl v pohodě,“ Raven zakašlala a trochu se začervenala, pokud to bylo v její tmavé pleti možno rozeznat, Haymitch se nechápavě zamračil, „ ale teď dáme šanci někomu jinému. Letos to bude jiné. Cítím to. Pro nás pro všechny. Víš, myslím, že bychom letos mohli tentokrát vážně vyhrát. Jo, málem bych zapomněla,“ na to se otočila a odkráčela do chodby. Když se vrátila, nesla s sebou velký piknikový koš. „Tady, tvoje snídaně, musíš mít hlad. Tak to honem do sebe naházej a ať si do hodiny nastoupený na náměstí. Jo a Haymitchi, všechno nejlepší.“ Raven se usmála a byla to jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Prohrábla mu už tak dost rozcuchané vlasy a otočila se k odchodu. „Raven?“ zastavil ji ještě. „Ano?“ „My nikdy nevyhrajem,“ řekl odevzdaně a nemyslel tím pouze Hladové hry. Raven na chvíli zaváhala a poté, aniž by cokoliv odpověděla, odešla. Když Haymitch po chvíli otvíral piknikový koš, aby se konečně nasnídal, našel v něm krásné zlaté hodinky, které měly na rubu vyryté: „Pro nejlepšího přítele“. Omlouvám se za úplné zastavení povídky (aniž by se v podstatě nějak rozjela). Měla jsem hodně těžkých posledních pár měsíců, neměla jsem možnost a ani chuť psát nějaké, pro mě v tu dobu, hloupé povídky. Teď je to už lepší a snad se mi povede sem tam přidat další kapitolu, i když už ani sama nevím, o čem jsem pořádně chtěla psát:) Snad to bude pro mě taková terapie. Přeju veselé Vánoce. Soviki