Dva dny po Vánocích se Emma a Ginny vrátily zpátky do svého domu v Londýně. Pro dívenku bylo náhle nezvyklé spát opět ve svém starém pokoji, v němž vyrůstala. Zjistila, že nyní už považuje za svůj domov Bradavice. A přestože si původně myslela, že za tyto pocity můžou zbytky pouta mezi ní a Harrym, brzy pochopila, že jí hrad opravdu přirostl k srdci víc, než by čekala. Do sídla Potterových, kde zůstával její otec, se za celé prázdniny odvážila podívat pouze dvakrát. Bylo velmi těžké najít správný okamžik, ve kterém by nehrozilo, že Ginny její nepřítomnost zjistí. K jejímu štěstí však měla v poslední době víc práce, než bylo obvyklé, takže se přece jenom dvě příležitosti nakonec objevily. Setkala se tam nejen se svým otcem, ale také s Madeline, kterou si okamžitě oblíbila, a krátkou chvíli mluvila i s ostatními Dědici stínů, kteří si mladou dívku se zájmem prohlíželi. Pochopila, že hledají podobnost s Harrym a snad i přemýšleli nad tím, bude – li mít stejné nadání, jako on. Potter manor však ukrýval mnohem víc. Obrazy jejích předků, jež na ni neustále mluvily a vyptávaly se jí na nejrůznější otázky, ji fascinovaly. Především pak portrét jejího dědečka Jamese Pottera. Ten byl, až na oříškově hnědé oči, k nerozeznání podobný svému synovi. Nemluvě o jeho chování. Harry tvrdil, že byl dlouhou dobu sám jen v přítomnosti podobizen svých příbuzných. Což jej nesmírně nudilo. Madeline o svém strýčkovi dodávala, že mu za tu dobu možná i krapet hráblo. Za což se s ní James většinu času nebavil a choval se uraženě. Emma však musela s pobavením přiznat, že se čarodějka možná až tak nemýlila. Dvanácterák – což byla v době, kdy chodil do Bradavic, jeho přezdívka, jak dívka zjistila – bral svou vlastní smrt, a fakt, že je pouze mluvícím portrétem, poměrně s nadhledem. On sám tvrdil, že měl dostatek času se s tím vyrovnat. Mads jen pochybovačně kroutila hlavou a pohledem dávala najevo, že si myslí své. Přesto všechno nebylo pochyb o tom, že James – nebo spíš odraz jeho duše zachycená na portrétu – má svého syna i neteř velmi rád, a i když to skrýval, měl o ně neskutečný strach. Zatímco Emmin první výlet do Potter manor proběhl hladce, jelikož její maminka usnula vyčerpáním hned po příchodu domů z práce, druhou příležitost si dívka musela doslova vybojovat. Byl to večer před jejím návratem do Bradavic, a ona už začínala být zoufalá, že tuto možnost už mít nebude. Ginny byla nervózní ohledně odjezdu své dcery, až na malý okamžik hrozilo, že ji možná ani do školy zpátky nepustí. Celý večer chodila roztržitě po pokoji a zdálo se, že v noci ani spát nebude. Emma se proto musela uchýlit k zoufalému řešení, kvůli kterému se cítila ještě dlouhou dobu provinile. Nalila své mamince nenápadně do čaje lektvar na spaní, který zapůsobil až neskutečně rychle. Věděla, že je to riskantní, jelikož jeho úbytku si mohla Ginny v pozdějších dnech snadno všimnout. Ona však jiné řešení neviděla. Stiskla pevně v dlani malinký přívěšek draka, který se jí houpal na krku, zavřela oči a – skrz veškeré ochranné bariéry, kterými byl jejich dům zajištěn – se přemístila do sídla Potterových. Svého otce našla sedět v křesle u krbu, téměř zavaleného hromadou nejrůznějších starých papírů. Kousek od něj přecházel z jednoho portrétu do druhého James a tvářil se neobvykle vážně. Jeho obličej se však okamžitě rozzářil, když spatřil svou vnučku, jež se zhmotnila přímo uprostřed místnosti. Emma se rozhlédla kolem a zaposlouchala se do zvuků, aby zjistila, kdo další je ještě v domě. Zdálo se však, že Harry byl tentokrát sám. „Garrett je u své rodiny, Alek a Alisha zařizují své vlastní věci a Mads má ještě nějakou práci,“ zamumlal její otec s úsměvem, jelikož si správně vyložil dceřin pohled. Posadila se vedle něj a zvědavě pohlédla na staré pergameny. „Co je to?“ zeptala se bez váhání. Harry odtrhl pohled od své práce a křivě se pousmál. „Prohledali jsme všechny staré archívy domů Dědiců stínů. Potřebujeme zjistit pár informací, které nám unikají,“ vysvětlil stručně. Emma se napřímila. Když zde byla minule, pokračovala s otázkami, které svému otci nestačila položit, při jejich setkání v hostinci U Děravého kotle. Téměř celý večer s nadšením poslouchala příhody z dětství chlapce, který přežil. Slyšela o kameni mudrců, trojhlavém psovi, trollovi na dívčích záchodcích (tahle historka ji poněkud rozesmála,jelikož představa strýčka Rona, jak zoufale očarovává kyj, aby spadl svému majiteli na hlavu, byla víc než komická), vrbě mlátičce a příletu do školy v očarovaném autě, o tajemné komnatě ( tím taky získala vysvětlení, proč Harry dostal ocenění za mimořádné služby škole) a dalších příhodách, které byly stále víc a víc děsivější a napínavější. Skoro se jí tehdy ani nechtělo věřit, že to všechno mohl zvládnout jeden student za sedm let. Bylo už nad ránem, kdy se Harry konečně dostal k válce o Bradavice. Tam se však zarazil a pohlédl na hodinky. Emma tehdy pochopila, že své štěstí již pokoušela víc než dost. Ačkoliv nerada, musela se rozloučit se svým otcem a vrátit se domů dřív, než se Ginny vzbudí a s hrůzou zjistí, že její dcera není ve své posteli. Ovšem litovala toho. O bitvě v Bradavicích a tom, co následovalo poté, chtěla slyšet ze všeho nejvíc. Nehledě na fakt, že ji neskutečně zajímal čas, ve kterém Harry a jeho čtyři přátelé procházeli zemi Stínů, a jejich návrat zpátky na zem. Nepochybovala, že měli nějaký plán. Něco, čím chtěli tuhle válku jednou pro vždy ukončit. Přece jenom byli jedny z nejmocnějších bytostí na zemi. A doufala, že právě dnes se o tom všem dozví víc. Pozorně si proto prohlédla jeden ze starých pergamenů a překvapeně zamrkala. „Je to psané v runovém písmu,“ ušklíbl se Harry, když si všiml Emmina výrazu. „Ty to umíš přečíst?“ zeptala se udiveně. Její otec pokrčil rameny. „Za ty čtyři roky, co jsem zpátky ze světa za Branami Stínů, jsem se základy runového písma naučil. Bohužel to není zas až tak jednoduché. Ty novější svitky jsou psány klasickými znaky, ovšem v těch starších je používán druh písma, který se nyní už vůbec nevyskytuje. Je neskutečně složitý a jeho překlad vyžaduje týdny práce, jelikož je spousta způsobů, jak jednotlivý znak a každé spojení přeložit. A my si nemůžeme dovolit udělat nějakou chybu,“ povzdechl si. „Takže opravdu máte nějaký plán, jak to všechno zastavit?“ vyzvídala dál. Přikývl. „Už víc jak tři roky se jej pokoušíme uskutečnit. Ale je to těžší, než jsme čekali. Pokud se nám to však povede, můžeme se nejen zbavit Stínů, ale ukončit celou válku. Jednou pro vždy. Pán zla si totiž nevědomky sám vytvořil past, která jej může zahubit. My se však musíme postarat o to, aby do ní doopravdy spadl,“ vysvětlil záhadně a Emma pochopila, že víc se o tom už nedozví. Hermiona Grangerová se protáhla. Připadala si neskutečně unavená, a pohled na staré hodiny v kuchyni Doupěte jí prozradil, že se není čemu divit. Okázale zívla a pomalu stoupala po rozvrzaných schodech do vyšších pater. Cítila se tady jako doma. Přestože Weasleyovi nebyli přímo její rodina. Artur s Molly ji však považovali za své další dítě. Všichni ještě před deseti lety čekali, že se Hermiona s Ronem vezmou. To se však nikdy nestalo. Poté, co jejich nejlepší kamarád tragicky zemřel, se jejich láska změnila. Rozhodně se nedalo říct, že by vyprchala. Ale stali se z nich spíš nejlepší přátelé, dva lidé, co jsou na sobě závislí, považují se za jednu rodinu a jsou ochotni pro toho druhého nasadit život. Nebyl to už avšak vztah milostný. Jako by existovaly dva jejich životy. Ten první byl v době školy a těsně po válce o Bradavice, druhý začal hned po Harryho smrti. Vše se tehdy změnilo a oni pochopili, že se potřebují navzájem. Ovšem poněkud jiným způsobem. Hermiona od té chvíle však zůstávala v Doupěti téměř pořád, přestože měla svůj vlastní byt v Londýně. Ze začátku proto, aby mohla pomoct Ginny a Emmě, později, když se ty dvě odstěhovaly, cítila povinnost dohlédnout na ostatní členy Weasleyových. Vystoupala do dalšího patra. Ona sama spala v pokoji, který kdysi patřil Fredovi a Georgovi. Teď však byl spíš její. Prošla kolem dveří Ginniny ložnice, jež byly lehce pootevřené. A zarazila se. Instinkt, vytvořený za léta strávená v kouzelnickém světě, ji lákal podívat se dovnitř. Pomalu vešla do ztichlé a potemnělé místnosti a rozhlédla se kolem sebe. Na psacím stole spatřila hromádku věcí, které si tady Emma po Vánocích zapomněla. Přejela je pohledem, až našla něco, co jí na okamžik málem zastavilo srdce. Roztřesenými prsty zvedla útlou a poněkud zchátralou knížečku, jež jí byla nesmírně povědomá. Nesla nápis: Legenda o Dědicích stínu. Posvítila na ni svou hůlkou a pečlivě si ji prohlížela. Nebylo pochyb o tom, že je to ona. Stejná knížka, která ji v mysli stále pronásledovala a naháněla husí kůži. Stejná knížka, kterou před jedenácti lety našla na půdě domu Potterových v Godrikově dole. Stejná knížka, o jejímž obsahu vyprávěla té osudné noci svým kamarádům. Stejná knížka, kterou tehdy dala do úschovy Harrymu a sledovala, jak ji dává do kapsy svého hábitu. Stejná knížka, která měla nyní být nenávratně pohřbená v tmavé jeskyni, společně s chlapcem, který měl přežít.