„Páni,“ vydechl tiše Rick a překvapeně hleděl na Emmu, stejně jako jejich zbylí tři kamarádi. Byl začátek ledna a studenti byli dopraveni speciální zabezpečenou cestou zpátky do školy. Přesně jak Emma čekala, stala se ona sama předmětem hovoru číslo jedna. Nikdo se už ani nepokoušel zakrývat zvědavé pohledy, nikdo se nenamáhal ztišit hlas v šepot, když se o ní bavili. Jindy by jí to vadilo, teď však potřebovala co nejrychleji najít své kamarády, a nejen jim všechno říct, ale také se ujistit, že jsou v pořádku. Ricka pustili z nemocnice po dvou dnech. Od té doby byl u rodičů a ona si s ním pouze psala. Z jeho dopisů pochopila, že je v pořádku, ale potřebovala ho vidět na vlastní oči. Kvůli složitému systému dopravovaní se však všech pět přátel setkalo až pozdě odpoledne toho dne. Okamžitě si našli první volnou třídu v poněkud zapomenuté části školy a Emma se hned dala do vypravování. Když skončila, upřely se na ní čtyři překvapené pohledy. Chvíli bylo naprosté ticho a pak se konečně ozvala Cindy. „Takže to všechno byl tvůj tatínek? To on ti zachránil život a celou dobu tě sledoval, jestli jsi v pořádku?“ Přikývla. Když byla zpátky v tomto světě, najednou jí všechno připadalo zase bláznivé a neskutečné. Dlouhou dobu se vyrovnávala s myšlenkou, že je její otec mrtvý. Když o Vánocích zjistila, že je všechno jinak, neměla ani čas nad tím nějak přemýšlet. Jakmile však byla zase tady, na místě, kde všechny otázky začaly, dolehla na ní celá ta pravda. V okamžiku, kdy vše převyprávěla svým kamarádům, si naplno uvědomila, že je to skutečné. Její otec byl nejen naživu, ale také jedním z mocných Dědiců stínů. Byl středobodem celé kouzelnické války. Kolem něj se vše točilo. Ona sama byla do dění zatažená a stala se jedním z mála, kdo znal téměř celý příběh. Uvědomila si, že má konečně odpovědi na téměř všechny své otázky, ale to jí starostí rozhodně neubíralo. A stále častěji přemýšlela nad tím, co se stane, pokud se Dědicům stínů podaří zvítězit a porazit Pána zla. Vyjde její otec s pravdou ven? Vrátí se k její mamince a zůstane s nimi? Nebo prostě zmizí ze strachu, že by všem zkomplikoval život? Toho posledního se bála ze všeho nejvíc. V hlouby duše věděla, že by to její otec neudělal. Kvůli ní. Ale stále se bála, že o něj opět přijde. Automaticky sevřela přívěšek draka, který měla zavěšený kolem krku. Matt jej zkoumavě pozoroval. „Takže… tady tohle ti umožňuje se přemisťovat do domu tvého otce? Přes všechna ochranná kouzla? A komunikovat s ním?“ ujišťoval se. Přikývla, pohled upřený do prázdna a myšlenkami stále někde jinde. „No teda… To musí být opravdu hodně silná magie. Rodiče mi říkali o takovýchto přívěšcích, které dokážou prorazit ostatní kouzla. Říkali, že jsou velmi vzácné a nikdo neví, jak je vyrobit nebo na jakém principu vlastně fungují. Nikdy by mě nenapadlo, že to mají na svědomí Dědicové stínů.“ Emma se smutně usmála. Jí by nenapadla spousta dalších věcí, které se za poslední týden odehrály. A přece byly pravdou. Pohrávala si s brkem a unaveně hleděla na čistý papír. Od chvíle, co se dozvěděla, že její nenáviděný profesor obrany proti černé magii je taktéž zasvěcen do tajemství o Dědicích Stínů, nemohla přestat přemýšlet nad tím, co je vlastně Gilbert zač. Tajemný kouzelník jí nyní naháněl husí kůži víc, než kdy jindy. Obávala se hodiny s ním, ta k jejímu úžasu však nepřišla. Zdálo se, že profesor onemocněl a místo obrany měli nyní studenti volnou hodinu. „Alespoň něco pozitivního na dnešním dni,“ protáhl se Matt. Emma přikývla, v duchu si však myslela něco jiného. Gilbert byl ten typ, který nehleděl na nemoci. Muselo se stát něco velmi vážného, že se rozhodl nepřijít. A ona měla zvláštní pocit, že to vše souvisí se Stíny a blížící se válkou. Jen prozatím nevěděla jak. Byla už téměř tma, když se na skalnatém povrchu poblíž pobřeží s tichým prásknutím zhmotnila štíhlá ženská postava, zabalená v teplém cestovním plášti. Hermiona Grangerová se zhluboka nadechla, aby se zbavila nepříjemného pocitu, který doprovázel každé přemístění, a rozhlédla se kolem sebe. Po těle jí přeběhl mráz. Vytáhla svou hůlku a posvítila s ní na vchod do jeskyně zavalený popadaným kamením. V mysli se jí opět vyrojily vzpomínky na onen osudný den. Den, kdy byla nucena smířit se s tím, že její největší přítel je již mrtvý. Pamatovala si, jak zůstala zhrouceně ležet na místě, kde nyní stála, ruce odřené do krve o ostré kamení, tvář promáčenou od slz. Nikdo tehdy nebyl schopen jediného slova. A především nikdo nebyl schopen poskládat dohromady veškeré souvislosti a říct, čeho vlastně byli svědky. Vrátili se sem následujícího dne. V té chvíli už měli za sebou ten nejtěžší okamžik, ve kterém celému světu oznámili, že Harry Potter je mrtvý. Chtěli odnést jeho tělo a důstojně jej pohřbít. Když se však pokusili kouzly odstranit napadané kamení, s hrůzou zjistili, že to nelze udělat. Jako by snad vchod do jeskyně zůstal neproniknutelně zapečetěný a stal se tak místem posledního odpočinku jejich hrdiny. A pak vše začalo jít až závratnou rychlostí z kopce. Kouzelnické společenství odmítalo poslouchat varování Řádu, že stále ještě není konec. Ale že měli strach, to zakrýt nedokázali. Násilně se snažili zničit veškeré vzpomínky na minulost, jako by se obávali, že skrz ně přijde ještě temnější budoucnost. Hermiona a její přátelé byli nuceni sledovat, jak kouzelníci vytlačují ze svých myslí myšlenky na chlapce, který měl přežít. Na toho, kdo byl ochoten pro ně zemřít. Odměnou za to mu bylo pouze zapomnění. Kdysi si slíbila, že se na toto místo již nikdy nevrátí. Chtěla si pamatovat Harryho živého. A ne hledět na jeho hrobku. Nyní však zde stanula znovu. A všechny mrazivé vzpomínky se jí opět vrátily. Pomalu přešla k zasypanému vchodu do jeskyně a posvítila svou hůlkou. Překvapeně zalapala po dechu. Na spadlých kamenech byly vyryty stovky vzkazů. Zdálo se, že i přes veškerou snahu o zapomnění byli takoví, kteří byli stále Harrymu vděčni za to, co pro ně udělal. Po tváři ji stékaly slzy, když si představila potěšený výraz ve tváři jejího kamaráda, kdyby tohle mohl spatřit. Sama pak svou hůlkou vyryla do chladného kamene slova, která jí neustále tížila. Chybíš nám, Harry. Popotáhla a chystala se odejít, když si náhle uvědomila pravý důvod toho, proč sem přišla. Opět se podívala na zapečetěný vchod do jeskyně a nahmatala v kapse hábitu tvrdé hrany knížky, která měla zůstat pohřbená uvnitř. Znovu jí po těle přeběhl mráz a tep srdce se zrychlil. „Mohu vám nějak pomoct, slečno?“ Srdce se jí zastavilo, když uslyšela tichý hlas, a celá bledá pohlédla na neznámého kouzelníka, který se před ní znenadání objevil. „Kdo jste?“ „Já se nudím,“ zakňučel portrét Jamese Pottera. Harry si zoufale povzdechl a položil si hlavu do dlaní. „Už zase?“ zamumlal tiše. Jeho otec se zatvářil uraženě. „Taky by ses nudil, kdybys byl jenom pitomým obrazem v tomto starém domě,“ ohradil se dotčeně. „Tak jdi navštívit strýčka Victora v prvním patře,“ poznamenal unaveně jeho syn a opět se dal do čtení pergamenů pokrytých runovým písmem. „Toho blázna? Ani nápad. Navíc mě nemám moc v lásce,“ zavrtěl hlavou Dvanácterák. „Proč asi?“ ušklíbl se Harry. James to však ignoroval. „Chybí mi boj. Chtělo by to nějakou pořádnou bitku. Škoda že portrét bratránka Fredericka je až na druhé straně sídla. Tam se mi moc nechce. To bych musel jít přes všechny ty tetičky a poslouchat jejich připomínky,“ zamyslel se a nevšímal si poněkud podrážděnějšího výrazu ve tváři svého syna. Náhle se ozvalo lehké zazvonění ohlašující nového hosta. Oba Potterové si vyměnili pohledy. Nenapadal je nikdo, kdo by to mohl v tomto čase být. Všichni měli momentálně své vlastní úkoly. Pokud se ovšem nestalo něco neočekávaného. „Zahrajeme si hru, kdo bude dole první,“ navrhl Dvanácterák, a než jeho syn mohl cokoliv namítnout, přeskočil na vedlejší portrét a poté zmizel z místnosti. Harry jen zakoulel očima. Lehce se pro sebe usmál, na chvíli se soustředil a o vteřinu později se objevil dole v hale. Udýchaný James doběhl chvíli po něm, táhnouce za sebou zamotaný závoj z obrazu pratetičky Esme z prvního patra. „Podváděl jsi,“ obvinil jej uraženě, vzápětí se však zatvářil vážně, když spatřil nově příchozího. „Profesorko McGonagalová? Stalo se něco?“ zeptal se vyděšeně. Minerva byla pobledlá a vypadala neskutečně unaveně. Cestovní plášť měla pomačkaný a celý od sněhu. Harry k ní okamžitě přiskočil a pomohl jí posadit se do křesla v hale. „Můžu vám něco donést?“ zeptal se starostivě, jelikož ho její stav znepokojoval. „Děkuji Harry. Ale ne. Máme problém. Stále o něm nemáme žádné nové zprávy. Měl byste sehnat alespoň Garretta a společně se pokusit jej najít. Od chvíle, co se vydal na tu misi, se ještě nevrátil, a já se obávám, že se stalo to, čeho jsme se obávali. Profesor Gilbert je nezvěstný.“ Bylo to osamělé místo hluboko v horách daleko od Británie. Zdálo se, že kolem není nic. Nic, než jen holé skály, krutý vítr a neporušená vrstva sněhu. Tři postavy oděné v černých teplých pláštích, které se z ničeho nic zjevily v této ledové pustině, vypadaly jako něco, co zde nepatří. Přesto zde byly. Stály mlčky blízko sebe a pohledem prohledávaly okolí, hledaje něco, co oči obyčejného smrtelníka najít nemohly. Konečně jedna z postav, dívka s medově zlatými vlasy, ukázala prstem do skalní prolákliny. Její dva společníci se po sobě podívali, oči se jim zlatavě zaleskly. „Je to ono. Cítím to,“ zamumlala Alisha tiše do skučícího větru. „Po třech letech. Teď to můžeme celé ukončit. Jednou pro vždy,“ přikývl Alek. Poslední z trojice, tmavovlasá čarodějka, se pousmála. Celá věc pro ni měla daleko větší význam, než pro zbylé dva členy jejich malé výpravy. „Můžeme?“ zeptala se pevným hlasem, a aniž by počkala na odpověď, vyrazila sněhem ke skalní proláklině.