Pokusila se zvednout na všechny čtyři, ale její tělo ji odmítalo
poslechnout. V ústech ucítila chuť krve. Její prsty byly stále pevně
ovinuty kolem toho tenkého kusu dřeva, na kterém závisel její život.
Slyšela křik a sténání svých společníků.
„Rone? Rone?“ zašeptala vyděšeně, když zpozorovala nehybné tělo svého
bratra.
Prsty se pokusila mu nahmatat na krku pulz. S úlevou si oddechla, když
ucítila, že je stále ještě dostatečně silný. Pokusila se s ním zatřást.
Jeho oči se konečně zachvěly a nakonec se i otevřely. Vyděšeně hleděl na
spoušť kolem sebe a na řídnoucí řady Fénixova řádu.
Když je sem poslali, nikdo neměl tušení, co je čeká. Obávali se, že snad
narazí na Stíny. Ale ty nepřišly. Zatím. Místo nich zde však byli lidé z
masa a kostí. Ukrytí pod temnými maskami Smrtijedů. Bylo jich hodně. Víc,
než se dalo čekat. Zdálo se, že Pán zla rozšířil své legie mladými
kouzelníky. Už nebylo pochyb, že jsou ve válce. Ať chtěli, nebo ne.
Náhle jeden ze Smrtijedů sundal svou masku a pohlédl na poražený zbytek
Fénixova řádu, jehož členové leželi v prachu na zemi, s hůlkami svých
protivníků mířící jim na srdce.
Byl to poměrně mladý muž. Nebylo pochyb, že se následovníkem Pána zla
stal teprve nedávno. Jeho krutý úsměv se rozšířil. Na krku se mu – stejně
jako ostatním z jeho řádu – houpal zářící přívěšek odhánějící hrůzu
Stínů. Roztáhl ruce a ironicky se uklonil.
„Vítejte. Mám tu čest vám vyřídit pozdrav od našeho mistra. A zároveň vám
představit jeho novou armádu. Lepší a hrozivější, než jste si kdy
dokázali představit. Nás.“
Přejel očima poražené protivníky.
„A také bych vám rád ukázal naši nejnovější zbraň. Myslím, že jste o ní
již slyšeli.“
Vzduch kolem se ochladil a všechna světla kolem se ztlumila. Přepadl je
děsivý pocit, který jim nedovolil se pohnout. A pak spatřili to, čeho se
nejvíc obávali. Pět mlžných postav, které se k nim blížily. Smrtijedi
ustoupili do pozadí. Již nebylo potřeba na ně mířit hůlkou. Hrozivá síla
Stínů je přemohla.
„Náš mistr vám vzkazuje: Válka začala.“

Harry si protřel unavené oči a pohlédl na Brumbálův portrét, který mu
pohled opětoval.
„Dozvím se teda konečně, o co tady jde?“ zeptala se profesorka
McGonagalová a pohlédla na pětici Dědiců stínů, kteří seděli naproti ní.
„Už od našeho návratu do tohoto světa jsme hledali ve starých archivech
našich rodin další informace o Portálu a způsobu, jakým se na svět Stíny
dostaly. Legendy, které o tom kolují mezi ostatními, jsou značně
zkreslené. Všechny dostupné příběhy, které se dostaly na veřejnost, jsou
sepsány lidmi, kteří se s Dědici stínů pouze setkali nebo o nich slyšeli.
Naše rody si však většinu svých tajemství nechávaly pro sebe. A z velmi
dobrého důvodu. V každém případě, historky, jež jsou známé nezasvěceným,
se s pravdou shodují pouze v jediném. Dědicové stínů musí projít jejich
říší a poté můžou tyto stvůry ovládat. Zbylé informace jsou pouhými
výmysly,“ začal Garrett.
„Zdá se však, že Lord Voldemort přece jenom zašel dál, než se dalo
očekávat. K otevření Brány – ať už vedoucí do Pevnosti, nebo zpátky do
našeho světa – je zapotřebí nejen velké síly, ale také prostor prosycený
magií. Pokud by Brána byla otevřena na obyčejném místě, kouzlo by nebylo
stabilní a rozdrtilo by vše kolem. Došlo by k ničivé explozi,“
pokračovala Madeline.
„Zjistili jsme, že pod jeskyní, ve které před jedenácti lety Belatrix
provedla první – nevydařený – pokus, je hrobka tří významných kouzelníků,
kteří se před téměř dvěma tisíci lety obětovali v zájmu magie. Pozůstatky
jejich kouzla stačily k tomu, aby zde mohl být otevřen Portál. Ovšem
nebyly dostatečně silné, aby přetrvaly. Bylo nám tedy jasné, že Voldemort
musel najít jiné místo. Jako první nás napadly Bradavice. Ale není možné,
aby zde provedl takové kouzlo a zůstal bez povšimnutí. Navíc po jeho
aktivaci musel být velmi slabý. A riskovat odhalení, když ještě není
připravený, rozhodně není jeho styl. Přesto nám ale škola poskytla jakési
vodítko. Pokud jsem se někdy o Voldemortovi něco naučil…,“ Harry se
odmlčel a mrkl na Brumbálův portrét, který se usmál.
„…je to jeho slabost pro odkaz zakladatelů Bradavic. Konkrétně jednoho z
nich.“
„Historie mé rodiny je skrz naskrz protkána Zmijozelem. Už od počátku je
tato kolej naší tradicí. Naši předci se osobně znali se samotným
Salazarem. Máme tedy četné záznamy o jeho životě. Věděli jsme, že
Zmijozel měl své vlastní tajné sídlo, ve kterém prováděl všemožné pokusy
a kouzla. Tato svatyně měla být postavená na jakémsi proudu čisté magie.
Dostatečně silné místo k tomu, aby udrželo Portál a zároveň jeho síla
nevyprchala. Najít jej nám trvalo celé čtyři roky,“ vyprávěl Alek.
„Nemýlili jsme se. Opravdu tam byl Portál otevřen. Doufali jsme, že tam
najdeme i zbylé Stíny. Voldemort je držel stranou, dokud nebyl
připravený. K tomu však potřeboval dostatek magie, kterou mu Salazarova
svatyně mohla poskytnout. Dorazili jsme však pozdě. Místo už bylo
opuštěné. Musel je přesunout zpátky do Británie. To znamená, že jeho
největší útok se blíží,“ dokončila Alisha.
Profesorka McGonagalová přikývla a čekala, kdo bude pokračovat. Stále
neměla ponětí, kam tímto míří.
Slova se nyní opět ujal Garrett.
„Jak už jsme řekli, Voldemort se o Stínech dozvěděl víc, než se dalo
čekat. Přesto mu však to nejdůležitější uniká. Naštěstí. Jelikož si
vytvořil sám svou vlastní zkázu. Nebudu vám teď vysvětlovat, o co jde.
Stačí vám jen vědět, že on sám si myslí, že Portál se navždy uzavřel a
není možnost, jak by se Stíny vrátily zpátky. Věří, že on jediný jim nyní
může rozkazovat. Tady je však jeho velký omyl. Dědicové stínů je mohou
vrátit zpátky do jejich země. Ten, kdo otevře portál, se taktéž stane
žijící bránou, která je dovede zpátky do jejich světa. Když jim
přikážeme, aby se vrátily, nemají jinou možnost a udělají to. K tomu však
potřebujeme nejen všechny Stíny, které jsme zatím nezničili, ale i
samotného Voldemorta. Což začíná být poněkud problém. Jaká léčka by
přinutila Pána zla vydat se nám tak, aby nám to vyhovovalo?“
„Možná jsme však našli překvapivé řešení,“ usmál se Harry a mrkl na svou
sestřenici.
„Dokážeš se dostat do jeho mysli, že ano?“ ozval se konečně Brumbál.
„Velmi dobře, Albusi,“ ušklíbla se Alisha.
„Zjistila jsem to teprve nedávno. Když jsem se dostala do Zmijozelova
sídla. Viděla jsem jeho vzpomínky. Jeho pocity,“ přikývla Madeline.
„Jistě. V žilách ti koluje částečně stejná krev, jako krev chlapce, který
přežil. Tom neměl nejmenší tušení, co způsobil před tolika lety, když
použil Harryho ke svému znovuzrození,“ řekl bývalý ředitel a jeho modré
oči pobaveně zazářily.
„Ale proč se tedy do jeho mysli nedostane tady Potter?“ zeptala se
McGonagalová.
„Dokážu se do ní dostat. Ale Voldemort mě zná. Poznal by, že jsem to já.
Je to tedy příliš nebezpečné. Zato Mads je pro něj jedna velká neznámá.
Navíc jsou její schopnosti znásobeny sílou Dědiců. Může Pánovi zla
vnuknout myšlenku a přivést ho do pasti. Jako to kdysi udělal on mně,“
vysvětlil Harry.
„Teď už zbývá jediné. Dopilovat náš plán, a…“
Alek se odmlčel, když se uprostřed pracovny objevil zářící patron a ozval
se hlas Billa Weasleyho.
„Minervo. Smrtijedi napadli hlídku Fénixova řádu. Pán zla vybudoval novou
armádu. Naši lidé padli. Povolal Stíny.“

Emma se znenadání probudila a prudce se posadila na posteli. Zalapala po
dechu. Myslela si, že když už zná pravdu, ty děsivé sny zmizí. Ale
nejspíš se tak nestalo. Nepamatovala si, co se jí zdálo, ale něco jí ze
spánku vytrhnout určitě muselo. Náhle ucítila zvláštní chvění a jakýsi
hlas, který ji volal. Známý hlas.
Potichu vylezla z postele a sestoupila po schodišti do prázdné
společenské místnosti. Nikdo zde již nebyl, přesto plamen v krbu stále
hořel. A ona měla tušení, že i když nikoho nevidí, přesto není sama.
„Tati?“ zašeptala tiše.
„Už jsem se bál, že si mě nevšimneš,“ zamumlal Harry a posadil se do
křesla, ve kterém v době svého studia sedával.
Emma ho běžela obejmout.
„Chyběla jsi mi, holčičko.“
„Co tady děláš?“ vyhrkla překvapeně.
Její otec ji pohladil po černých vlasech.
„Něco se stalo. Všechno ti vysvětlím, jakmile to bude možné. Teď mě ale
dobře poslouchej. Použij přívěšek a přemísti se do Potter manor. Tam na
mě počkej. Brzy se tam za tebou vrátím a řeknu ti, co se děje, ano?“