Obloha za vysokými okny začala pomalu modrat. Harry stál vedle křesla, ve kterém klidně spala Emma, a tiše hleděl na Ginny ležící nehybně v posteli. Bylo to poprvé po velmi dlouhé době, co ji měl takhle blízko. A úplně poprvé, co se všichni tři sešli v jedné místnosti. Konečně byla jeho rodina kompletní. Přestože kolem nich zuřila válka, on si po měsících strávených v temnotě připadal šťastný. Pohlédl na své hodinky, které kdysi dávno dostal od Weasleyových, a lehce poklepal své dceři na rameno. Podívala se na něj ospalýma očima. „Je čas vrátit se do Bradavic, holčičko,“ zašeptal jemně. „Měla bych tady zůstat,“ bránila se Emma. Harry se usmál. „Nemusíš se o ni bát. Bude v pořádku. O to jsme se s Alekem postarali. Je teď jen vyčerpaná a musí odpočívat. Večer se pro tebe zase vrátím. Slibuji. Ale teď musíš do školy.“ Emma unaveně vstala a objala ho. Chytil ji za ruku, na malý okamžik se soustředil, poté chvíli ani jeden z nich nemohl popadnout dech, a konečně se objevili zpátky v potemnělé Nebelvírské společenské místnosti. Harry se automaticky posadil do svého oblíbeného křesla. Jeho dcera se postavila vedle něj. „Řekneš jí všechno, až se probere?“ zeptala se. Její otec si povzdechl. „Budu muset. Myslím, že už bylo na čase, co říkáš,“ zakřenil se. Emmě zazářily oči. „Takže, až tohle všechno skončí, vrátíš se zpátky k nám?“ zeptala se s nadějí v hlase. Harry chvíli mlčel. Teprve pak konečně odpověděl. „Už nikdy tě neopustím. Slibuji.“ Hermiona procházela kolem vysokých polic knihovny na Příčné ulici. Kdysi dávno tato budova chátrala a blížila se svému konci. Po válce však bylo rozhodnuto zrenovovat celý rozsáhlý komplex, jehož podzemní oddělení až nebezpečně připomínalo bludiště Gringottovy banky. Ona sama byla vedoucím celého projektu. Její zapálení pro záchranu této knihovny se velmi podobalo jejímu nadšení při vedení neslavného spolku SPOŽÚSu. Ovšem na rozdíl od boje za domácí skřítky, oprava této knihovny získala mnohem více sponzorů, především z řad podezřelých ze spolupráce se Smrtijedy. Ti si chtěli zachránit svou kůži velkorysým gestem, které by je v očích ostatních očistilo. Hermionu jejich faleš samozřejmě nijak neuchvátila, přesto chápala, že jejich finanční podpora je nezbytná. Ona sama se pak stala jakousi ředitelkou celé knihovny. Ani to však nepomohlo, aby lidé ve své krátkozrakosti nezničili všechny záznamy o minulosti, jež jim naháněla husí kůži. Jistě. Stále se zde daly nalézt knihy, ve kterých byly zmínky o Voldemortovi a dokonce i o Harrym. Ty však byly odstrčeny a raději nečteny. Ani ona sama do nich už dlouhou dobu nenahlédla. Ovšem z jiného důvodu. Bylo pro ni příliš bolestné znovu hledět na stránky, ve kterých si poprvé přečetla o svém nejlepším příteli. Nyní ji však stejně zajímalo něco zcela jiného. Ve spodních patrech areálu byly rozsáhlé archívy všech novin a časopisů, které po válce v Bradavicích vyšly. A právě k nim mířila její stopa. K oddělení z dubna roku dva tisíce. Z doby, kdy se po Británii začaly šířit zvěsti o podivných událostech na pobřeží Anglie, které dohnaly Fénixův řád k výpravě, na které přišel o život Harry Potter. Byla si jista, že právě tehdy všechno začalo. Emma toho za celou noc moc nenaspala. Noční netrpělivé čekání v Potter manor a následný strach z toho, co se událo, jí dovolily jen krátký odpočinek, který přetrhl Harry, jež ji probudil, aby se mohla vrátit zpátky do Bradavic. „Myslíš, že tvoje rodina ti všechno řekne?“ zeptala se tiše Cindy a naklonila se přes celý stůl, až málem převrhla svou snídani, jen aby kamarádčin šepot dobře slyšela. Celá pětice seděla na kraji nebelvírského stolu a rozmlouvala o nočních událostech. „Nemám tušení. Všichni se určitě bojí o mou maminku. Ale nemyslím si, že by mi dali hned vědět, že se něco stalo. Budou chtít počkat a zjistit víc. Do té doby by se měla podle otcových slov už vrátit zpátky do Doupěte. A všichni se to přede mnou budou opět snažit ututlat. Tak, jako to dělali celý můj život,“ zamumlala rozmrzele Emma. Věděla, že jsou to možná trochu nevděčná slova. Přece jenom, bylo pochopitelné, že se jí všichni snažili v jejím věku chránit před celou pravdou, kterou už teď dávno znala. Ale nedostatek spánku zapříčinil její hořkou upřímnost. Hlavou se jí však nyní honilo stejně něco úplně jiného. Zatímco v noci netrpělivě přešlapovala před pokojem, ve kterém se její otec s Alekem – dle jejího názoru nejvíce záhadným členem Dědiců – pokoušeli zachránit Ginny, ani ji nenapadlo pomyslet na slova, která ji hned po příchodu do Potter manor věnovala její teta Mads. „Budu potřebovat tvojí pomoc,“ zopakovala si tiše. „Cože?“ vyjekl Rick, který seděl vedle ní, a myslel si, že je tato věta věnována jemu. Emma se kousla do rtu. „Tátova sestřenice – Madeline – přesně tohle mi řekla, když se všichni vrátili z té potyčky se Smrtijedy,“ vysvětlila svým přátelům. „Tvoji pomoc? Jak by někdo tak mocný, jako jsou Dědicové stínů, potřeboval pomoc jedenáctileté holky?“ zapochyboval Matt. „Nic proti,“ dodal rychle, když ho Philip pod stolem kopl do nohy. Emma pokrčila rameny. „Popravdě řečeno, nevím. Mají nějaký plán. A Mads říkala, že mě v něm potřebují. Mluvila jsem s ní jenom krátce. Povídala něco o mé mysli a o falešné vzpomínce. Jenže já ji moc neposlouchala. Byla jsem stále vyděšená a bála jsem se, co se stane s maminkou. Vím jen, že na konci mi řekla, že až bude ten správný čas, dá mi vědět,“ povzdechla si. Všechno se to zase začalo komplikovat. Zdálo se, že se její přátelé chtějí ještě na něco zeptat, ale někdo je vyrušil. K jejich pětici se blížil Emmin bratranec Max. „Co tady, vy špunti, ještě děláte?“ zeptal se s úšklebkem. „Nemáte teď náhodou obranu proti černé magii?“ „Když je profesor Gilber nemocný, odpadá nám vyučování,“ bránil se Matt. „Jo tak vy to ještě nevíte,“ zamumlal mladý Weasley. „Už se vrátil?“ zeptala se překvapeně Emma, která si náhle vzpomněla na její rozhovor s tajemným portrétem bývalého ředitele Snapea, který jí sdělil, že jejich neoblíbenému profesorovi už není pomoci. „To ne,“ vyvedl ji z omylu její bratranec. „Zdá se, že je na tom asi vážně zle. Když už si za něj našli i náhradu. Pamatuješ si na Kingsleyho? Toho bývalého bystrozora a ministra kouzel? Bude nás teď učit on. Člověk by nečekal, že po takovém postrachu, jakým byl ten mizera Gilbert, nám dají někoho tak úžasného. Už se těším na jeho hodinu. Každopádně, vy jste asi jeho první třída. Tak mi pak musíte říct, jaký je,“ vysvětlil Max a odkráčel zpět ke svým kamarádům. Pětice se po sobě podívala. „Co to znamená?“ zeptala se Cindy. „Zdá se, že profesorka McGonagalová sama uznala, že Gilbertovi už nejspíš není pomoci,“ zamumlala pochmurně Emma. Ron Weasley chodil po pokoji tam a zase zpátky. Připadal si mizerně. Víc, než jen mizerně. Zpráva, že jeden člen Řádu – Gilbert – zmizel, v něm nevyvolala žádné emoce. Ten chlápek ho nezajímal. Byl to zatrpklý muž, se kterým mluvil snad jen tak třikrát v životě a žádné sympatie v něm rozhodně nevzbudil. Právě naopak. Obavy ostatních členů Řádu, kteří se zajímali o okolnosti jeho zmizení – žádný úkol pro ně v tu dobu nevykonával, tak kde předtím byl? – pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Jediné, co ho nyní zajímalo, byla jeho sestřička. Cítil se zodpovědný za vše, co se jí stalo. A na rozdíl od zbytku rodiny nesdílel přesvědčení, že ji ti zatracení Dědicové, nebo jak se jim říkalo, nic neudělají. Kdysi dávno nebyl tak nedůvěřivý člověk, ale posledních jedenáct let ho naučilo poněkud jinému chování. Sám si někdy uvědomoval, že se chová až moc zatrpkle. Ale představa stále nekončící války, přestože si okolí neuvědomovalo, že stále ještě není po všem, mu připadala pochmurná a bezvýchodná. Za jiných okolností by nejspíš uvažoval jinak, ale momentálně, kdy mu připadalo, že je neužitečný a bezmocný, viděl jen jedno řešení. Musí je najít. Najít ty tajemné bytosti, kteří si říkají Dědici Stínů. Ať už jsou na straně dobra nebo zla. Někde v hlavě mu radostně zakřičel jakýsi hlásek, který neslyšel už dlouhou dobu. Hlásek, který mu připomněl veškerá dobrodružství v Bradavicích. Vzpomínky na jedno neobyčejné trio studentů a jejich mimořádnou snahu rozluštit všechny záhady. Bylo to, jako by se vrátil zpátky do těchto časů. Ginny cítila, že chlad z jejího těla pomalu ustupuje. Její srdce přestaly svírat ledové prsty a ona se mohla opět nadechnout. Slyšela hlasy. Spoustu hlasů volající jedno jméno. Ale skrz změť těchto zvuků dokázala poslouchat jen jeden jediný. Jeden jediný, který jí dodával odvahu. Hlas, jenž by poznala kdykoliv a kdekoliv, přestože jej za posledních jedenáct let slýchala pouze ve svých snech a vzpomínkách. „Jsem mrtvá,“ napadlo ji bezděčně. A vzápětí si uvědomila, že jí to neděsí. Právě naopak. Konečně se opět setkají. Tato myšlenka ji uklidňovala a ona se tak opět ponořila do hlubokého spánku. Když znovu otevřela oči, neměla tušení, jak dlouhá doba mohla uplynout. Klidně mohly uběhnout roky i staletí, nebo jen vteřiny. Nevěděla, kde je. Ale pomalu začala chápat, že stále žije. Zdálo se, že leží v měkké a pohodlné posteli v jakémsi neznámém pokoji. Vypadalo to, že slunce už zapadá, přestože pořádně neviděla z oken naproti posteli, díky zpola zatáhnutým závěsům. Pokusila se pohnout, ale její tělo bylo příliš slabé. Jakási ruka jí jemně odhrnula pramínek vlasů z tváře.