Pohlédl na své dlouhé bledé prsty, které se odhodlaně ovinuly kolem jeho hůlky. Po dlouhých letech se cítil konečně silný. Dostatečně silný na to, aby jednou pro vždy získal moc. Nebylo již nic, co by jej dokázalo zastavit. Mělo jej napadnout už dřív, že může využit toho Potterovic spratka ke svým účelům. Zabít ji může později. Je jí teprve jedenáct. Ona jeho plány již nemůže ohrozit. Jistě. Jejímu otci se to v tomto věku už kdysi podařilo. Vzpomínka na fiasko s kamenem mudrců ho stále nesmírně dráždila, ovšem bylo to už tak dávno. A tehdy se spíš jednalo o náhodu, než o schopnost toho otravného kouzelníka. Harry Potter. Nenáviděl jen zvuk tohoto jména. Chlapec, který přežil. Brumbál tvrdil, že za to mohla mocná síla jménem láska. Byl to však jen sentimentální žvást. Pouze štěstí, a nic jiného, než jen neustále se o opakující náhoda, umožnilo tomuto chlapci několikrát zmařit jeho plány, uprchnout před smrtí a na dočasnou dobu jej i porazit. Avšak zničit ho, největšího kouzelníka, co kdy žil, nikdy nedokázal. Samozřejmě. Další šťastná náhoda bylo jeho vítězství před téměř čtrnácti lety. Zachvěl se vzteky, když si vzpomněl na vše, co se tehdy v Bradavicích odehrálo. Jakési prastaré kouzlo, které mu nedovolilo tehdy v lese toho chlapce zabít, bitva proti Řádu, kterou jeho Smrtijedi prohrávali… A bezová hůlka, která, ačkoliv měla patřit jemu, z neznámého důvodu poslouchala právě chlapce, který přežil. A on díky tomu opět zakusil onu nesmírnou bolest, která jej pohltila již před tolika lety. Tentokrát však jeho duše nebyla vyrvána z těla, aby se uchýlila do jednoho z viteálů. V té chvíli již neměl žádnou pojistku nesmrtelnosti - opět šťastná náhoda, která umožnila tomu chlapci všechny zničit - ale stále měl svou moc a své vědomosti. Nezemřel. Pouze naprosto vyčerpaný a dočasně poražený uprchl. Zmítal se v bolesti a toužil po uzdravení. Byl obklopen deseti svými věrnými Smrtijedy, kteří byli ve stejně žalostném stavu, jako on. Situace se zdála bezvýchodná. Ale utrpení, které prožíval, mu vnuklo nový plán. Vzpomněl si na starý poznámkový deník, jež našel u Grindewalda. Již po prvním přečtení ho zaujala myšlenka přivolání neporazitelných Stínů. Armády, kterou nic nepřemůže. Ovšem tehdy ji nepotřeboval. Teď se však zdálo, že je to jeho jediná naděje. Trvalo dlouho, než přišel na to, jak otevřít portál. První pokus dopadl špatně. Teda na první pohled. Bránu se mu otevřít nepodařilo, přišel o svou věrnou služebnici, a navíc vyčerpal magii oné jeskyně, kterou potřeboval. Na druhou stranu se však jednou pro vždy zbavil jeho. Chlapce, který prý měl přežít. A teď, když jeho nepřítel byl již dávno mrtev, nic mu nestálo v cestě. Žádné proroctví už neexistovalo. Ano. Ta malá holka by možná mohla převzít otcův úkol. Ale on ji zabije dřív, než by mohla být dostatečně silná na to, aby se mu postavila. Protože moci Stínů jeho nepřátelé neodolají. Navíc - k jeho překvapení - mu bude nakonec i ten spratek užitečný. „Jaká ironie. Krev největší naděje Fénixova řádu se stane jejich zkázou,“ zasyčel posměšně a opět se ponořil do vzpomínky, kterou před malou chvílí získal. Vzpomínky, která mu prozradila místo, kde se ukrývali jeho poslední nepřátelé. „To čekání je hrozné,“ zamumlal podrážděně Ron a pohlédl z okna, jako by očekával, že se na zahradě objeví celá Voldemortova nová armáda. „Až budou Stíny přicházet, ucítíme to,“ podotkl Harry. „Páni. Zníš tak tajemně,“utrousil jeho nejlepší kamarád. Potter si povzdechl. „Podívejte. Já vím, že jste na mě asi naštvaní. Vím, že mi budete vyčítat, že se opět pokouším být na vše sám. A vím, že máte částečně pravdu. Ale pokuste se vžít do mé situace. Víc jak šest let jsem putoval Zemí Stínů. Není to zrovna pěkné místo. A já sám v několika okamžicích ani nevěřil, že se mi povede dostat se zpátky sem. Neměl jsem nejmenší tušení, co se tady děje. Nevěděl jsem, jestli jste v pořádku. Ani jsem nevěděl, co se stalo po tom výbuchu v jeskyni. Jestli ještě žijete, nebo ne. A jakmile jsem se vrátil zpátky… Nevěděl jsem, co dál. Objevit se na prahu Doupěte a oznámit vám, že jsem živý? Nebo vám nechat život, na který jste byli zvyklí? A pak přišli oni. Stíny. A já věděl, že zatáhnout vás do toho všeho by bylo sobecké.“ „Sobecké spíš bylo nechat nás myslet si, že jsi mrtvý,“ zavrčela Hermiona. „Počkat! Cos myslel tím, že jsi přemýšlel, jestli nás máš nechat žít si svůj život? Nechceš mi doufám říct, že tě jen napadlo, že by ses už nikdy nevrátil, že ne!“ otočila se Ginny na Harryho. Ten ji smířlivě chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Myslím, že bych to ani nakonec nedokázal. Ale v té chvíli jsem byl zmatený. A neměl jsem tušení, co dál.“ Zdálo se, že se Weasleyová chystá ještě něco namítnout, když se náhle ozvala opět Hermiona. Na tváři měla k překvapení všech široký úsměv. „Právě jsem si na něco vzpomněla,“ zamumlala a zdálo se, že jen stěží překonává výbuch smíchu. „Ten večer, předtím, než došlo k tomu výbuchu, jsem vám vykládala legendu o Dědicích. A ty sám, Harry, jsi řekl, že je to nesmysl a že pokud nějakého Dědice někdy najdu, tak skočíš v zimě do Bradavického jezírka jen v trenýrkách. A teď kamaráde, když vynechám tebe, mám tady další čtyři Dědice Stínů. Bytosti, o kterých jsi uzavřel sázku a tvrdil jsi, že jsou jen pohádkou pro děti. Jak se tak zdá, právě jsi prohrál,“ ušklíbla se. Harry si povzdechl. „Tak a teď už chápeš, proč jsem chtěl raději zůstat v utajení,“ podíval se s úsměvem v očích na Ginny, která vyprskla smíchy. Vzápětí se k ní přidal i Harry, Ron a Hermiona. A na krátký okamžik bylo všechno zase tak, jak to mělo vždy být. Bradavické trio bylo opět pohromadě. „Harry. Chyběl jsi nám,“ mumlal pan Weasley šťastně a poplácával ho po zádech, zatímco paní Weasleyová jej objímala a plakala. Přes její rameno zahlédl Kingsleyho, který se tvářil stále ještě zmateně, avšak usmíval se, jako by se jeho největší přání konečně splnilo. Postupně k němu přišel každý čel Řádu. Zdravili jej, usmívali se a objímali ho. Na to, že za malý okamžik mělo dojít k bitvě, která rozhodne o všem, to momentálně v Potter manor rozhodně nevypadalo. Měl pocit, jako by se vrátil v čase do doby, kdy snad každý jeho školní rok byl zakončen něčím, co vyvolávalo u ostatních zvědavost a otázky. Tentokrát na ně však odpovídal trpělivě a s úsměvem, přestože měl pocit, že je opakuje neustále dokola. Nemohl je za to však vinit. V jedné chvíli jej považovali za mrtvého. A v další zjistili, že vše bylo naprosto jinak. A on byl nesmírně šťastný, že je opět vidí. Cítil, že Ginny jej během celého rozhovoru se zbytkem Řádu povzbudivě držela za ruku, zatímco Ron s Hermionou stáli ochranitelsky kolem něj. Po dlouhých jedenácti letech měl téměř vše, po čem toužil. Zbývalo už jen jediné. Zajistit, aby ti, na kterých mu tolik záleží, byli v bezpečí. A chvíle, která o tom měla rozhodnout, se rychle blížila. Dvanácterák stál opřený o rám svého portrétu a mlčky sledoval dění kolem. Znal dobrou polovinu Fénixova řádu ještě z dob, kdy do něj sám patřil. A i on byl rád, že je po tak dlouhé době může opět spatřit. Nemohl si však pomoci, aby se nedmul pýchou, při jejich obdivných pohledech, které věnovali jeho synovi, když s napětím poslouchali jeho příběh. „Je pro ně novou nadějí, ve kterou už ani nedoufali,“ ozvalo se tiše vedle něj. James se otočil a pohlédl do unavené a bledé tváře profesora Gilberta. „Myslel jsem, že máš odpočívat,“ podotkl, ale věděl, že tato poznámka byla vyslána spíš do prázdna. „Už kdysi si právem zasloužil jejich důvěru. Nezklamal je. Nikdy. A pak se museli naučit žít s tím, že člověk, o kterém doufají, že vše zázrakem vyřeší, je mrtvý. A už se nikdy nevrátí. Jenže on je zpátky. Ve chvíli, kdy vše vypadá beznadějně, se objeví. Oni budou odhodláni za něj bojovat. Tak, jako kdysi,“ zachraptěl. „Mám pocit, jako bys spíš mluvil o Brumbálovi. Alespoň já jsem ho takhle vnímal. Jako někoho, komu můžu věřit, kdo udělá cokoliv, aby zachránil ostatní…“ zamyslel se Dvanácterák. Gilbert se usmál. „Vím, že to slyšíš nerad, ale ty znáš svého syna pouze jako mocného Dědice. Neohroženou bytost s nesmírnou magií. Jenže kdysi býval obyčejným chlapcem. A i přes tuto svou obyčejnost dokázal neobyčejné věci. Už dávno jsem pochopil, co Brumbál myslel tím svým tvrzením o síle lásky. A taky už chápu, že právě to se stane Pánovi Zla osudným. Vlastně se mu to už stalo. On sám si vytvořil takto mocného nepřítele,“ řekl s lehkým náznakem úsměvu na strhané tváři. „Ty mu taky věříš, že ano?“ ušklíbl se hrdě James „Vždycky jsem mu věřil.“ Harry se ohlédl a spatřil profesora Gilberta, jak se baví s portrétem jeho otce. Přes hluk kolem neměl tušení, o čem mluví. Chystal se popojít kousíček blíž, ale náhle se zarazil. Ucítil v prsech zvláštní chvění a zahlédl, že se jeho dlaně lehoučce rozzářily. Tělem mu projel známý proud magie. Tentokrát však cítil ještě něco dalšího. Spalující nenávist, která jej poutala k jedné jediné osobě. Voldemort. V jednom okamžiku se pohledy pětice dědiců střetly. „Stíny přichází. A s nimi i Pán Zla,“ pronesla Alisha pevným hlasem. Všichni přítomní okamžitě utichli. Bitva právě začala.