Od událostí se Stíny uběhlo několik měsíců. A vše se změnilo. Nebylo
jednoduché vypořádat se s tím, co se stalo. Nebo to pochopit. Noviny byly
snad každý den zaplněny dalšími a dalšími informacemi. Především pak o
chlapci, který opět přežil. Pokud Harry Potter nebyl legendou už kdysi,
teď se jí rozhodně stal. Nikdo - až na pár výjimek, samozřejmě – pořádně
nevěděl, jak je možné, že je na živu. Fámy a drby vznikaly rychlostí
blesku. A jedna historka byla šílenější než druhá.
Středem zájmu se ale stala taktéž Emma. Ze dne na den z ní byla dcera
nejzáhadnějšího hrdiny kouzelnické společnosti. Náhle ji znal snad každý
student v Bradavicích. Harry se zpočátku poněkud obával, že ji tato náhlá
sláva vyděsí. Ale jeho dcera to brala s ledovým klidem. Nezajímali ji
ostatní lidé. Úspěšně se jí dařilo nevšímat si zvědavců, kteří byli
neustále kolem ní. Jediné, na co teď myslela, bylo to, že její rodina
byla konečně kompletní. Veškerý čas trávila ve společnosti Cindy, Matta,
Phila a Ricka, kteří se všemožně snažili odhánět zvědavé studenty
pronásledující Emmu na každém kroku.

A tak čas plynul, až konečně přišel konec června a s ním i konec školního
roku.
Nebelvír, který získal vítězství ve famfrpálu – především díky skvělému
výkonu chytače – mohl slavit i druhé místo ve školním poháru. Předběhl je
pouze Havraspár.
Pro Emmu tahle doba však znamenala ještě něco dalšího, než jen blížící se
prázdniny.
Harry a Ginny konečně dokončili stěhování do jejich nového domova v
blízkosti Doupěte a jejich dcera tak měla poprvé strávit léto s oběma
svými rodiči.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Rick a přisedl si k ní na trávu.
„Zvláštně. Ale nadšeně. Ještě před rokem bylo všechno úplně jinak.
Najednou se celý můj život změnil od základu. A přesto byl tenhle rok
zatím tím nejlepším rokem mého života,“ usmála se a zastínila si rukou
oči, do kterých ji bodaly ostré sluneční paprsky.
„Jsem si jistý, že tohle léto bude ještě lepší,“ ušklíbl se její nejlepší
kamarád.
„To určitě. Budu muset trénovat famfrpál. S tátou. Slíbil mi, že spolu
budeme létat. Zařídil, abychom měli kvůli tomu velkou zahradu,“ podotkla.
„Doufám, že mě navštívíte.“
„To rozhodně. Rád bych se chlubil tím, že jsem trávil část prázdnin v
domě momentálně největšího hrdiny kouzelníků,“ zasmál se, zatímco Emma mu
za to věnovala bolestné šťouchnutí do žeber.
„A co zbytek tvé rodiny?“ zeptal se po chvíli.
Jeho kamarádka pokrčila rameny.
„Všichni jsou šťastní, že je táta zase zpátky. Především strejda Ron.
Celé velikonoční prázdniny, kdy jsme byli doma, trávil tím, že nám všem
vykládal o příhodách, které spolu zažili. Především bratránek Max hltal
každé jeho slovo. Mám takový pocit, že se stali jeho vzorem. Hlavně se mu
líbí historka o tom, jak přiletěli do Bradavic v létajícím autě mého
dědy. Hermiona se mezitím stále častěji schází s Garrettem. Snaží se to
sice ututlat, ale všem je jasné, že mezi nimi něco je,“ poznamenala
pobaveně.
Chvíli oba mlčeli a jen si užívali letního tepla a klidu.
Pak se znovu ozval Rick.
„Mimochodem, už jsi slyšela tu novinku? Profesor Křiklan odchází do
důchodu. A jeho místo převezme Gilbert. Zajímalo by mě, co ho přimělo
vyměnit obranu proti černé magii za lektvary?“

Profesor Gilbert procházel prázdnou sklepní třídou lektvarů a
kontroloval, jestli všechny pomůcky jsou na svém místě. S téměř nepatrným
úsměvem na rtech přejel prstem po měděném kotlíku.
„Nikdy jsem nepochopil, co vás tak lákalo na lektvarech, dokud jsem se
nedostal do Pevnosti a nepřečetl si určité spisy, které tam byly
uschovány,“ ozval se pobavený hlas.
Gilbert zvedl pohled a automaticky se zahleděl to stínů v rohu místnosti,
ze kterého se vynořil černovlasý kouzelník.
„Asi se jen tak rychle nezbavíte tohoto vašeho zvyku objevovat se
nečekaně, že ne, Pottere?“ zeptal se pobaveně.
Harry se ušklíbl.
„Musím uznat, že některé vlastnosti Dědiců se mi prostě líbí. Především,
že dokážu vidět i to, co je kouzly skryto,“ pokrčil rameny a položil na
katedru svazek starých pergamenů.
„Co je to?“ zeptal se profesor s nadzvednutým obočím.
„Ty spisy, o kterých jsem právě mluvil. Odnesli jsme jejich kopie z
Pevnosti. Mysleli jsme si, že se nám budou ještě hodit. A měli jsme
pravdu. Ale teď už je nepotřebujeme. Já si myslím, že byste je měl mít
teď vy. Berte to jako poděkování za to, co jste pro nás za celou tu dobu
udělal. Především pro mě,“ odpověděl Harry a posadil se do lavice, ve
které sedával, když ještě studoval v Bradavicích.
Gilbert se zamyslel.
„Musím říct, Pottere, že jsem od vás očekával hodně. Ale i tak jste mě
příjemně překvapil,“ řekl nakonec uznale.
„To je pro mě nesmírná pocta, pane,“ přikývl Harry.
„V každém případě, teď se hodně věcí změní.“
„Právě naopak. Myslím, že se konečně vše vrátí do normálu,“ opáčil
Gilbert a dál přerovnával přísady do lektvarů.
„Slyšel jsem, že se obraz bývalého ředitele Snapea vrátil na své místo.
Oba víme, že jeho portrét je… poněkud jiný, než ostatní. V každém případě
je zase tam, kde měl vždy být. V ředitelově pracovně.“
„Severus Snape je mrtvý. Už několik let. A je to tak správně,“ zamumlal
profesor, aniž by vzhlédl od své práce.
„To naprosto souhlasím. Zaslouží si svůj klid. Stejně, jako si zaslouží
uznání,“ odpověděl Harry a vstal.
„Měl bych jít. Musím zařídit přestěhování Dvanácterákova portrétu do
Bradavic. Profesorka McGonagalová mu vybrala výborné místo poblíž
nebelvírské věže. Pro obraz Jamese Pottera není naše rodinné sídlo to
nejlepší. Tady se hodí mnohem víc. K Bradavicím prostě patří.“
Byl už u dveří, když se ještě jednou otočil.
„Mimochodem, když už jsme mluvili o Severusi Snapeovi. Nikdy jsem mu
nepoděkoval za to, že mi několikrát zachránil život. Čehož si nesmírně
vážím. Takže…děkuji, pane.“

Oslava konce školního roku byla v barvách Havraspáru. Nikdo však
tentokrát neřešil body ani školní pohár. Všichni se bavili o
nadcházejícím létě a samozřejmě stále i o událostech, které se přihodily
na konci února. Bylo jisté, že to ještě chvíli bude trvat, než všechny
klepy utichnou.
Profesorka McGonagalová seděla uprostřed učitelského stolu a usmívala se
na všechny kolem, stejně tak jako profesor Křiklan, který se loučil se
svými studenty a kolegy. Pouze na Gilberta hleděl poněkud nedůvěřivě.
Snad proto, že nedokázal pochopit, proč se jeho bývalý kolega tak náhle
hrnul na post učitele lektvarů. Zdálo se však, že Gilberta okolní dění
nezajímá. Seděl jako vždy zamlklý, snad jen jeho kyselý výraz se o něco
málo polevil.

„Pamatujete si, když jsme tam seděli my?“ zeptala se Hermiona s úsměvem,
když stála spolu s Harrym a Ronem ukrytá za těžkým závěsem a skulinkou
sledovala dění ve Velké síni.
„Až moc dobře. Byla to jedna z mých nejčastějších vzpomínek, když jsem
procházel zoufalou Říší Stínů,“ přikývl Harry.
„Nejraději bych se tady zase vrátil. Já vím. Nebylo to vždy snadné.
Především, když se o Vánocích Buclatá dáma připila vínem a pak tvrdě
usnula, takže jsme se nemohli dostat do nebelvírské věže,“ zamumlal Ron.
„Jistě. Protože to bylo to nejstrašnější, co se nám tady přihodilo,“
ušklíbl se Harry.
„Tak i ta příhoda s tříhlavým psem nebyla zrovna nudná,“ nadhodila
Hermiona pobaveně.
„To rozhodně. Ještě teď se mi zdává o těch obřích slinách, které mu tekly
z pusy,“ zasmál se Weasley.
„Co se dá dělat. Teď je řada na jiných studentech, aby ukázali, co v nich
je,“ pokrčil Potter rameny.
„Ale že jsme laťku nastavili dostatečně vysoko, co říkáte?“ nadhodil Ron.
Jeho kamarádi s úsměvem přikývli.
„Jsem si ale jistá, že Emma si s tím poradí,“ poznamenala Hermiona.
„Určitě. Je to přece moje dcera,“ řekl Harry pyšně.
Hostina na počest konce školního roku trvala ještě dlouho do noci. A
bradavické trio zůstalo tajně stát v rohu, dokud poslední student
neodešel do své ložnice. Pak se odebrali na školní pozemky, ke stromu u
jezírka, u kterého kdysi sedávali, a ještě dlouho si povídali a
vzpomínali na to, co tady kdysi prožili.
Další kapitola Bradavic se tak uzavřela.
A vše bylo tak, jak mělo být.