Po deseti minutách zvonění, bušení a kopání se dveře otevřely. Objevila
se rozespalá tvář jeho parťáka.
„Mám zasloužené volno. Neotravuj, Doyle!“ zaprskal , chystaje se
zabouchnout.
Ray zatlačil a vpadnul dovnitř, kde to vypadalo jako po výbuchu.
„Pořádný večírek, co…“ hvízdnul.
„Jasně,“ ušklíbl se Bodie. „Jeden z hostů je dosud přítomen v mé posteli.
Takže pokud dovolíš…“
Doyle se zasmál. Některé věci se neměnily. Třeba Bodieho svůdnické
sklony… jeho sklon zapomínat vše důležité…
„Víš, kolikátého je?“ zeptal se.
Pozorovat Bodieho obličej ve chvíli, kdy mu docvaklo, byl zážitek.
„Kruci! Cowley mě zabije…“ zaúpěl.
„Ty jednou zapomeneš i na vlastní pohřeb…“