Harry zívnul a pomalu si začal chystat učení na druhý den do školy. Nuda. Nuda. Nuda! V poslední době se opravdu nudil více než dříve, a to bylo ovlivněno hned několika skutečnostmi. Tak za prvé, to byl hlavně jeho vztah s Ronem a Hermionou… Jasně, pořád byli jeho nejlepší přátelé, nic na světě to nemůže změnit, ale přesto… Tak trochu se míjeli… Hermiona se s ním sice snažila o tom promluvit, ale Harry ji nenechal. Dobrá, minule to „trochu“ přehnal. Jenže oni to přehnali dvojnásobně a nemůže jim jen tak zapomenout, že… že ho neberou. Možná se o to snaží, možná to jenom předstírají, každopádně pravdu nezapřou… A to zamrzí. Dost. Takže kvůli tomu si spolu nepovídali tolik jako dřív, nebavili se tolik jako dřív… Pak tu taky byl Brumbál… Naposledy mu ukázal vzpomínku McGonagallové a od té doby se neozval. A to Harry právě naopak čekal, že teď už se začne konečně něco dít. Že mu třeba konečně vysvětlí, jak Voldemorta porazí, až budou všechny horcruxy zničeny. Dá mu pár triků, jak to přežít, naučí ho nějaká kouzla… A ono nic. Jen nuda. No a byl tu taky vztah s Malfoyem. Už se nehádali a neprovokovali tak jako dřív. Ono je těžké válčit s někým, proti komu jsou absolutně všichni. Najednou už to není taková zábava, vysmívat se mu, když to dělají všichni okolo. A to právě oni dělali. Harry myslel, že je to brzo přestane bavit, ale zatím to tak nevypadalo. Po týdnu to bylo pro ně všechny stále živé a prostě atrakcí. Ačkoliv žádní velcí přátelé z nich nebyli. Vlastně… Když o tom tak uvažoval, nedalo se říct, že by byli vůbec přátelé. Ještě jednou na něj sice narazil v Sovinci a chvilku se bavili (a kouřili marihuanu), ale to bylo tak vše. Sice si (dalo by se říci) porozuměli, ale Harry stejně většinu času netušil, o čem by se s ním měl bavit. Možná tu nějaké společné zájmy byly, ale Harry jaksi nevěděl, kde (a jak) by je měl hledat. Ale dalo by se říci, že zakopali válečnou sekeru. To bylo sice dobře, ale prostě se nedalo zapomenout na všechny ty hádky. Něco je spojovalo. Něco je naopak pořád rozdělovalo. A Harry si nestěžoval jenom… Kdyby tu najednou nebyla taková nuda. ***** „Nechceš podat omáčku, Harry?“ zeptala se Hermiona, ale oslovený jen zavrtěl hlavou a dál jedl suché maso. Neměl by na ně být takový. Vlastně za to nemůžou. Nemůže po nich chtít, aby zapomněli na všechny ty předem dané stereotypy, na to, že jenom muž s ženou mohou prožívat opravdovou lásku. Bylo to prostě v nich, i když se často snažili nedat to najevo. Hlavně Hermiona. A pak, když se něco prokázalo, bolelo to dvojnásob. „Jo, četli jste to v Denním věštci? Prý bude famfrpál, nakonec ho nezakážou! Ale bude těžký se tam dostat, kvůli bezpečnosti a tak. Ale taťka to snad zařídí,“ Ron mluvil k Harrymu a Hermioně (tentokrát ona znuděně zívá), ale stejně se mu ozval Seamus s Deanem, takže brzo zapadli do vzrušené debaty na téma budoucí vítězové a poražení. Harryho už nebaví ani tohle. Asi si to moc bere. Tu válku a všechno okolo. Ostatní si myslí, že se vážně zajímá jen o famfrpál a takové ty věci, jenže pravda je taková, že Voldemorta má docela plnou hlavu. Má docela strach, no. K diskuzi se nepřipojil… Překvapilo ho, když se najednou probral ze zadumání a zjistil, že u jejich stolu stojí McGonagallová a netváří se zrovna nejpříjemněji. „Paní profesorko?“ „Kvůli vám tady nejsem, Pottere.“ Takže celý svět se netočí jen okolo něj. Prima. „Slečno Brownová? Můžete jít prosím vás za mnou?“ Levandule, která právě vykládala Parvati o nějakém sympatickém klukovi, se trochu zarazila. „Proč?“ „Pojďte za mnou, prosím.“ Zvedla se, nervózně se zachichotala (Harry takové chichotání a pištění nesnášel) a vydala se za profesorkou. Ostatní za ní jen koukali. „To muselo být něco vážnýho, když si k ní přišla až ke stolu,“ Seamus pokýval hlavou. „Hlavně aby se něco nestalo u nich doma,“ Hermiona se lehce zamračila. Všichni se tvářili vážně a probírali, co to mohlo být. Jen Ron zůstal skeptický. „Pravděpodobně jí chcípl zase králík nebo tak něco. Už měla asi čtyři a žádný nepřežil.“ „Rone, tohle je vážná věc. Nemůžeš si z toho dělat legraci.“ „Ale, Hermi! Proč každý vidí jen to nejhorší? No?“ Hermi? Od kdy říká Ron Hermioně Hermi? No nic. Neřešit to. Nic neřešit. To by mohlo být od nynějška jeho nové heslo. Nic neřešit, nad ničím nepřemýšlet, nechat vše plynout a žít pro přítomný okamžik. Fajn, to se mu líbí. Levandule nepřišla ani na první hodinu (formule), takže se dále diskutovalo jen o ní a vymýšleli se další šílenější a šílenější teorie. No, aspoň se chvilku nemluvilo o Malfoyovi a o tom, jak nechutní dokáží homosexuálové být. Aspoň něco pozitivního. ***** Když si měl v lektvarech vybrat partnera do dvojice, dal přednost Malfoyovi. Bylo lepší pracovat s ním než s nějakým z těch… pokrytců. „Tak co, Pottere? Jak se daří?“ „Nic moc,“ přiznal po pravdě a hodil pohledem po Ronovi s Hermionou. Ti dva si ani nevšimli, s kým pracuje. Trošku ho bodlo něco jako… žárlivost. To už jim vážně nestojí ani za pohled? „Šmejdka a ten chudák se na tebe vykašlali?“ „Neříkej jim tak.“ „Sorry, Pottere,“ omluva byla doprovázena úšklebkem. Upřímné to tedy nebylo. Možná se s ním vůbec neměl začít bavit. Nebylo by lepší předstírat, že je spokojený heterosexuál? Nebylo by lepší, kdyby to bylo jako dřív? Ne. Nebylo. Nebylo. Prostě ne. „Proč tě to najednou zajímá?“ „Jen tak.“ U Malfoye není nikdy nic jen tak, toho už si Harry povšiml dávno. „A co u tebe? Chovají se k tobě… ehm… dobře?“ díval se, jak Malfoy zpracovává jakési kořínky. „Musí.“ Musí… Ale asi nechtějí… Ne, Hermiona s Ronem nejsou zase tak špatní. Jsou možná pokrytečtí a netolerantní, ale nikdy se mu nevysmívali a neubližovali mu. Možná nebyl spravedlivý… Jenže oni k němu taky ne. „Pottere? Usnul jsi? Jestli si myslíš, že ten pitomej lektvar budu dělat sám, tak to se pleteš.“ Taky se dal do krájení. „A co jinak? Pořád chodíš do Sovince?“ Harrymu bylo hloupé mlčet. Nesnášel takovou tu chvilku ticha. Bylo to vždy dost trapné. Jenže s Malfoyem se tomu nikdy nevyhnuli. Prostě… tak dlouho se nesnášeli, a když si přestali nadávat, tak jak vyplnit tu prázdnotu? Hmm? „Občas. Někdy se můžeš připojit.“ Harry zapomněl zavřít pusu. To ho tady jako Malfoy zve do Sovince? Řekl mu, ať za ním přijde? Jen tak? Myslí to snad jako rande? NO TO SNAD NE??? CO SI O SOBĚ TA MALÁ FRETKA MYSLÍ? ŽE MU ŘEKL, ŽE JE GAY A PROJEVIL TROCHU DOBROU VŮLI, TAK TO NEZNAMENÁ, ŽE HO HNED MUSÍ CHTÍT PŘEF… „Hlavně v tom, Pottere, nic nehledej. A nemysli si, že s tebou budu něco mít. Jsem Malfoy a kdybych si chtěl někoho vybrat, tak to bohužel nebudeš ty. Tak zamáčkni hořké slzy zklamání a smiř se s tím.“ No tohle. To je snad ještě horší, než kdyby se s ním chtěl vyspat. On nechce. Docela ponižující. „Nedotknul bych se tě, ani kdybys byl poslední osoba na světě, tak si přestaň dělat iluze,“ Harry mu to vrátil neméně ostře. A taky asi trochu hlasitěji, soudě podle několika pohledů z okolních lavic. Malfoy se zasmál. Tak nějak pobaveně. No prosím, on si ještě přeje, aby všichni zjistili, že i Harry je na kluky. Naštěstí to ostatní vzali tak jako vždycky… zřejmě usoudili, že ho Malfoy provokuje a nechali to být. „Jsi vážně, idiot, Pottere.“ Kupodivu to, ale neznělo jako obvykle. (výhružně) Spíš tak nějak přátelsky? I když… To možná ještě ne. Ale kdo ví? Třeba jednou… jednou možná jo. „Nápodobně, Malfoy,“ taky vynechal obvyklý naštvaný tón. Něco je přece spojuje. Stejná sexuální orientace. Trapné, ale na škole plné heterosexuálů, to je docela velké plus. „Hlavně tam nenakrájej svoje prsty, museli bychom ten lektvar vyhodit,“ upozornil ho Malfoy. (jedovatě, ale přeci upozornil) „O to se neboj….Au…“ Říznul se. No prosím. „Jako kdybych to neříkal, Pottere.“ Na to mu neodpověděl. (co na to taky říci, že?) „Prostě, Pottere, pokud budeš mít čas, tak zajdi nahoru.“ Do Sovince? Samozřejmě, o čem se tu asi celou tu dobu baví? Harry se někdy nemůže divit, že si o něm Malfoy myslí, že je natvrdlý, protože svým způsobem vážně je. Ale proč ho krucinál zve? Možná, že je… no… sám? Je to asi těžké být sám. I když on se teď s ostatními moc nebaví, ví, že tu jsou, přes to všechno, tady pro něj. Aspoň v to doufá. Podíval se k jedné z lavic a nabodnul se na Hermionin pohled. Už aspoň nedělají, že je neviditelný. „Dneska?“ Proč to zní, jako kdyby si dávali rande? „Jasně, Pottere. A NIC v tom nehledej.“ „Vždyť to nedělám, nemusíš mi to pořád opakovat.“ „Takže po škole.“ Dál už se spolu nebavili. Na to bude čas později. ***** „Kam vůbec zmizela malá Brownová?“ Harry potáhl: „Od kdy se staráš o holky, Malfoyi?“ „Sklapni… Jenom mě to zajímá. Jednou jsem se s ní bavil… Na holku z Nebelvíru ujde.“ Sakra, ten Malfoy ho nikdy nepřestane překvapovat. Nakonec z něj ještě vyleze, že s Levandulí kamarádil. „Nevěděl jsem, že spolu vůbec mluvíte,“ přiznal. „To zase ne. Jenom jsme se párkrát bavili. I po tom zajímavém článku v Denním věštci. Nevadilo jí to.“ Takže Levanduli Dracova orientace nevadila? Zatraceně zvláštní. Harry si o ní vždycky sice myslel, že je hodná holka, ale trošku povrchní. Prostě jen samá móda, kosmetika, kluci a zábava. „To bych do ní neřekl.“ „Lidi vždycky nejsou takoví, jací vypadají,“ vyfoukl kouř. Má pravdu. Třeba Malfoy. Harryho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že se s ním dá normálně bavit. A ejhle… Ono to najednou bylo skoro přirozené. Skoro. Bez trávy by to asi pořádně nešlo. Ta bourala zábrany. „Kam zmizela?“ Malfoy se o ní zajímal vážně až příliš. Kdyby Harry nevěděl, že je na kluky, tak by řekl, že se mu snad líbí. Ale možná mu přece jen nebyla tak lhostejná. Třeba jí měl rád – jako kamarádku. I když to by asi taková osoba jako Malfoy nikdy nepřiznala. Dokáže vůbec Malfoy mít rád? Asi ano, ač je to hodně velká abstrakce. (aspoň tedy pro Harryho) „McGonagallová ji odvedla za Brumbálem. Nikdo neví proč.“ „To jsem slyšel. Divný.“ „Jo, to je.“ Vážně to bylo zvláštní. Asi se muselo něco stát u nich doma, jak prorokovala Hermiona. Možná něco s jejími rodiči. Voldemort by snad… Hloupost. Raději na to nemyslet. „Kde tohle vůbec bereš?“ Harry změnil téma a pohrával si s cigaretou v napřažených prstech. Trochu se protáhl a opřel se o trám. Nebylo to tu zrovna nejpohodlnější. Ale jinak vážně příjemné místo. „Zásoboval mě Zabini, ale teď je dodávkám konec. Z pochopitelných důvodů. Važ si toho, že se mnou můžeš kouřit poslední jointy.“ „Ale proč?“ Takhle otázka mu vrtala hlavou. On věděl, proč vyhledává Malfoyovu společnost. Jenže naopak… Ale proč Malfoy? „Proč co? Nemůžeš se vyjadřovat jasněji, Pottere?“ „Proč se se mnou vůbec bavíš?“ „Protože bys mi jinak nedal pokoj? Já vlastně ani nevím, Pottere, proč se s tebou zahazuju. Asi se už nudím… Nebo možná nějaká forma masochismu.“ Čekal od něj normální odpověď? Tohle byl prostě Malfoy. Ale Harrymu to přestávalo jaksi vadit. „A jak jinak se ti, Pottere, daří? Co Grangerová a Weasley? Pořád tě tak oddaně následují?“ Tak tohle bylo dost Malfoyovské. Dost zlé. Už jen ten divný pohled, co u toho udělal. Takže si všiml, že se jim snaží vyhýbat? To je to tak očividné? „Ne.“ „Stručněji by to nešlo? Pottere… Já se nudíííííím,“ schválně protahoval slova. Občas byl docela legrační. Ale za to mohla asi ta tráva. Měl by to kouření omezit, už mu to leze na mozek. „Jenom jsme se tak trochu pohádali. Moc se jim nelíbí, že se spolu bavíme.“ „Ale? Přáli by ti, aby ses raději bavil s nějakou pěknou kočičkou než s teploušem Malfoyem.“ „To ne… Vlastně… jo. Asi jo. Hermiona se mě sice vždycky snažila dohodit nějakýho kluka, ale stejně by chtěli, abych byl na holky. Bylo by to prostě jednoduší.“ „Prostě jim řekni, že máš radši ptáky než kozy… Nemazli se s nima.“ NO TO TEDA. „Malfoyi!“ „Co je?“ „Nemůžeš se krotit?“ „A není to snad pravda?“ „Jenže to takhle nemůžeš brát!“ „A jak to mám brát?“ „Já nevím, ale prostě… to je jedno.“ Nechtěl se do toho zamotat. I když už se tak stalo. To konopí muselo být nějaký… špatný. A Malfoy už to kapánek nepobíral. „Vadí ti snad vulgární slova? To že jsi teplej neznamená, že už nejsi kluk.“ „Já vím, jenomže tohle prostě k tobě nejde.“ „A co ke mně jde?“ „Nevím… Arogance? Pitomost? Nadutost?“ „Kroť se, Pottere… Pořád ještě můžu po celé škole rozhlásit, že jsi na kluky.“ „Můžeš, ale neuděláš to.“ „A proč?“ trochu našpulil rty a vystrčil bradu. Harry tak trochu zmateně napadlo, že je málem hezký. Rychle myšlenku zaplašil. „Protože zase takovej parchant nejsi.“ Malfoyův úsměv polevil. „A jak to můžeš vědět?“ ***** Hermiona Brownová byla včera nalezena oběšená. Tato členka rady čarodějů a zdařilá obchodnice spáchala sebevraždu z neznámých příčin (vyšetřování stále pokračuje) a zanechla po sobě dvě dcery Levanduli (16) a Efebis (4). Černá kronika Denního věštce mluvila stručně. Levandulina matka byla mrtvá. Takže to byl ten důvod, proč… „Chudinka, Levi, musí být zničená,“ Parvati si zakrývala obličej a tiskla se k Seamusovi. Všichni studenti se tísnili kolem jedněch novin. „Takže jsme měli pravdu, něco se stalo doma… Její maminka,“ Hermiona šeptala. „A byla to vážně sebevražda? Nemohl… třeba Vy-Víte-Kdo…“ Ron naznačil to, co vrtalo hlavou snad každému. Opravdu se zabila její matka sama? Nemohl to být ten signál od Vy-víte-koho, na který všichni čekali? První smrt… „Nemůžeme mu připisovat cokoliv se stane, Rone,“ Hermiona zavrtěla hlavou. Ale jak to mohla vědět? „Ale proč by se její matka zabíjela?“ Harry jí neznal, ale pokud byla jako její dcera… Proč by se zabíjela? Voldemortova přítomnost se sice popřít nedala, ale přesto… Nebylo to zatím ještě nic strašného. Lidé se ještě nebáli vycházet z domu. Ještě nenastalo hromadné vyvražďování mudlů (a lidí jiné barvy pleti a lidí s jinou sexuální orientací). „Třeba z lásky… Zamilovala se do chudého, ale milujícího muže a nemohla to unést,“ Parvati se zatvářila spíš zasněně než vyděšeně. Vždyť to Harry říká pořád, s holkama se nedá rozumě mluvit. (až na Hermionu, jenže to je zase úplně jiný případ. A pak taky Ginny, ta je prostě milá. A Luna, ta je… Luna, no. OK tak přeci jenom pár výjimek se najde, ale ve své podstatě jsou ženy divná a nelogická stvoření) A ani s ostatními, protože jak to tak poslouchá, rozpoutala se šílená diskuze na téma proč a jak se zabila paní Brownová. A další diskuze, co teď bude s Levandulí a jestli se vrátí do školy či ne. Harrymu to bylo hloupé rozebírat. Smrt. Dříve mu to tak nepřišlo. Smrt byla přece tak vzdálená. Jenže už od toho, co Sirius zemřel, její přítomnost cítil dost silně. Jako kdyby mu už klepala na rameno. A to, co se stalo Levanduli, bylo strašné. Pro Harryho byl těžký život bez matky, jenže on jí vlastně ani nepoznal. Nevěděl, jaké je mateřské objetí, nepamatoval si, jaký je život s ní. Sakra… Levandule… Copak na to asi řekne Malfoy? Měl přece k Levanduli takýs-jakýs vztah. Co na to řekne? Proč, krucinál, musí na Malfoye myslet zrovna teď? „Půjdeme?“ kývnul na Rona s Hermionou. Jaksi pozapomněl, že se s nimi nebaví. Společně kráčeli na hodinu. „Chudák Levandule. Je fajn,“ Ron měl pocit, že musí něco říct. „A tím chceš naznačit, že kdyby fajn nebyla, tak bys jí nelitoval? Rone…“ Proč musí Hermiona pořád všechno řešit a každého poučovat? „To ne, já jenom… Hermi… Ale kdyby se něco takovýho stalo Malfoyovi, tak by to bylo něco jinýho.“ Malfoy? Proč musí o něm pořád mluvit? A co řekl bylo… „To snad nemyslíš vážně?“ zastavil se uprostřed chůze. „Vždyť…“ Ron nestihl dokončit myšlenku, protože mu do toho vstoupila (jako vždycky) Hermiona: „Tohle jsi přehnal, Rone. Nikomu bys neměl přát něco takového.“ Další moudrá myšlenka. Zastala se ho, to ano. Ale Harrymu to bylo v tuhle chvíli docela jedno. Proč se Ron chová jako pitomec? „Jenže tohle je Malfoy.“ „Ale smrt rodičů… Někdy se chováš jako dítě, Rone. Měl by ses nad sebou zamyslet,“ Hermiona mu pořád domlouvala. Harry měl chuť někam odejít. Nechat je tam stát a hádat se o tom, co kdo řekl a co kdo naopak neřekl. Neudělal to. Ale stálo ho to dost přemáhání. Jenže už se nechce hádat, i když to v něm ty poslední dny podivně bublá a má pocit, že každým okamžikem vybuchne. Ale krotí se. Bude to tak lepší. Procházeli právě okolo velkých stojacích hodin, které právě odbíjely osmou hodiny, když v tom… CO TO??????? „Pozor.“ Harry zmateně zaznamenal jakýsi křik a pak už jen viděl cosi letět a přistát těsně vedle něj. Hodiny. Momentálně ležící tak stopu od něj. „Harry!?! Jsi v pořádku?“ Hermiona vypadala vyděšeně, ale nebyla sama. Hluk padajících hodin přivolal několik dalších spolužáků a dokonce i Ron vypadal bledý. „Nic mi není,“ vstával (spadnul na zem tak rychle a instinktivně, že si toho málem ani nevšimnul) a oprašoval se. Co to k sakru bylo? Pomalu se okolo nich tvořil hlouček studentů. „Spadly na tebe hodiny,“ upozornil ho Ron. Tak toho si taky všiml. „Harry… Mohlo tě to zabít, panebože.“ Hermiona vypadala roztřeseně. Aspoň známka toho, že přece jenom jí není tak úplně ukradený. Studentů přibývalo, jako kdyby to byla kdovíjaká atrakce. Harrymu to tak nepřipadalo. Nebyl vyděšený, nebyl v šoku (na rozdíl od jiných). Prostě se to stalo až příliš rychle, než aby něco pociťoval. „Nepřekážejte… Ustupte, ať můžu projít.“ No, tak to mu tady ještě chybělo. „Pottere? Zase vy. Už mě to ani nepřekvapuje. Co jste zase provedl?“ Snape tedy rozhodně nevypadal vystrašeně. „Spadly na něj hodiny.“ „Vás jsem se neptal, Grangerová,“ jenom zasyčel a obrátil se zpět k Harrymu. „Má pravdu, ty hodiny prostě spadly.“ „To se mi tu snažíte namluvit, že hodiny, které tady bezpečně stojí už přes šedesát let, na vás jen tak spadnou? To je pro vás tak typické, Pottere. Místo, abyste přiznal vlastní chybu…“ Bla bla bla. Pořád dokola. Ty Bradavice jsou opravdu nudné. Opět ho „cosi“ málem zabilo, opět mu tu Snape vyčítá něco, co neudělal, opět… se to všechno opakuje. Už by to chtělo něco nového. Třeba už se to blíží. Anebo možná už je to tady. A/N: A příště? Možná přijde i Pretty Woman:)))