„Já tomu prostě vůbec nerozumím,“ povzdychla si Hermiona. Ginny se podívala na svou kamarádku s očima rozšířenýma překvapením. Poslední dva týdny strávili hraním dva-na-dva famfrpálu v ovocném sadu a už si zvykla na ten neobvyklý pohled, jak Hermiona nejistě poskakovala na koštěti. Když ji teď slyšela velmi nehermioniným způsobem prohlásit, že něčemu nerozumí, málem kvůli tomu spadla z toho svého. „Čemu nerozumíš?“ zeptala se. „Té pitomé hře!“ křikla Hermiona. „Mám na mysli to, že opravdový famfrpál je dost hrozný, ale dva na dva? Nedává to žádný smysl!“ Ginny se usmála. Dokázala pochopit, proč tomuhle Hermiona nerozumí. „Ano, je to komplikované,“ začala Ginny trpělivě. Snažili se Hermioně tuhle variantu hry vysvětlit většinu času z těch dvou týdnů, ale měla dost problémů s pochopením pravidel normálního famfrpálu, z varianty dva-na-dva byla úplně v lese. „Tak ještě jednou. Harry je střelec a chytač v tvém týmu, takže jeho úkolem je útok. Ty jsi brankář, takže všechno, co musíš dělat, je udržet Camrál…“ zvedla červený kožený míč… „daleko od košů. “ Otočila se a ukázala na pár košů zavěšených na stromech na jedné straně sadu, které používali místo brankových obručí, a které měla Hermiona, teoreticky, bránit. Odpovídající sada visela na opačné straně sadu; ty byly Ronovi a Ginny. Hermiona již poněkolikáté přikývla, stejně jako to bylo již poněkolikáté, co jí byla pravidla vysvětlena. Ginny pokračovala. „Dobře. Potom, když Harry spatří Zlatonku, vezmeš odrážečskou hůl…“ ukázala na dřevěný kyj silně sevřený Hermioninou rukou, „a použiješ ji k odpálení Potlouku od Harryho pryč, zatímco se on bude snažit o chycení.“ „Proč by se Harry snažil chytit Potlouk?“ „Ne,“ řekla Ginny a lekce kroutila hlavou, „Zlatonku.“ „Dobře, co nechápu, je to,“ řekla Hermiona netrpělivě, „jak dokážu posoudit, že Harry uviděl Zlatonku.“ „Musíš se jen dívat, co dělá,“ vysvětlila Ginny a zoufale se snažila nesmát. „Když se přestane zajímat o Camrál a najednou vystřelí pryč od branek, pravděpodobně uviděl Zlatonku. Jedině že by,“ dodala se slabým odleskem uličnictví zářícím jí v oku, „se rozhodl pro Vronského fintu, kterou má tak rád tvůj kluk Viktor.“ „To neříkej!“ sykla Hermiona. Její oči rychle proskenovaly ovocný sad a Ginny se uchechtla. „Neboj,“ řekla, „jsou s Harrym stále v korunách stromů.“ Hermiona se od ní se zafuněním odvrátila. „Opravdu nevím, o čem to mluvíš, Ginny.“ Ginny obrátila oči v sloup. Už to s těmi dvěma začínalo být směšné. Nic však neřekla, namísto toho se otočila, aby se podívala, jestli se už kluci objevili. Jak se ukázalo, Ronova hlava se právě vynořila zpoza stromů. Vesele k nim letěl s hnědým hrudkovitým předmětem v ruce s Harrym v patách. „Našli jsme Potlouk!“ křiknul a zvedl hnědou hroudu. Ginny se lehce zatvářila. Věděla, že nemohou použít opravdový Potlouk nebo Zlatonku, protože by se mohlo stát, že by jim uletěly a dostaly se k blízké mudlovské vesnici. Pravdou bylo, že kvalitní Zlatonka byla tak drahá, že pochybovala, že by si ji rodiče mohli dovolit, i kdyby mohli riskovat její použití. Ale stejně měla problém nazývat Potloukem očarovaný pytel naplněný moukou a Zlatonkou očarovaný žlutě natřený žalud, který byl Harry schopen chytit během několika sekund po jeho vypuštění. Ginny jej jako střelec přestřílela tři ku jedné (musela přiznat, že jí taky pomáhalo, že musela dát gól Hermioně, kdežto Harry Ronovi), ale dokázala Harrymu vyfouknout Zlatonku pouze třikrát za poslední dva týdny. „Jsme připraveni?“ zeptal se Ron dychtivě. Držel Potlouk ve vzduchu, připraven jej vypustit. „Počkej…“ Ginny se pokoušela zadržet svůj chichot; povedlo se, ale nedokázala zabránit koutkům svých úst v pohybu vzhůru. Koneckonců byla jenom člověk. „Hermiona potřebuje malé opáčko pravidel.“ Oba starší chlapci protočili oči. „Hermiono…“ začal Harry, ale Ron jej přerušil. „Ach jo! Jak dlouho nás posloucháš, jak mluvíme o famfrpálu, a díváš se na zápasy a tak? A ne že bychom nehráli dva na dva poslední dva týdny!“ Ginny nedokázala říct, jestli byl Ron skutečně naštvaný nebo byl… no… nebo to bylo tak, jak to s Ronem a Hermionou bylo vždycky. „Odpusť mi,“ začala Hermiona, „že jsem tady jediná, kdo si nemyslí, že chodíme do školy, abychom každý probdělý okamžik trávili diskutováním, hraním a rozebíráním dětské hry.“ Ginny měla v úmyslu protestovat, ale koutkem oka zachytila Harryho kroucení hlavou. Pomalu se přesouvala k němu, snažila se na sebe nepřitáhnout pozornost Rona a Hermiony, kteří pěkně upouštěli páru. „Famfrpál,“ začal Ron, „není dětská hra! Je to nejlepší hra na světě! A co je na tom, jestli si myslím, že nejlepší věcí v Bradavicích je famfrpál? Možná, že je!“ „Bradavice nejsou o famfrpálu nebo bodech nebo vyhrávání školního poháru!“ Ginny musela uznat, že má Hermiona zčásti pravdu. „Je to o tom připravit se na…“ střelila pohledem k Harrymu, ale rychle se podívala jinam, „na cokoli, co je tam venku! Není to o hře a…“ podívala se na Ginny a řekla, „… a není to o skrytých chodbách a trojhlavých psech!“ řekla s dávkou triumfu v hlase, jako by to tím dokázala. „Hej, počkej chvíli…“ Harry začal, vypadalo to, že mu chvilku zabralo, než mu došlo, jakým směrem se tato konverzace ubrala. Ginny se naklonila k Harrymu, své oči stále držela na hádajících se Ronovi a Hermioně, kteří byli opět plně soustředěni sami na sebe. „Nemluvila o tobě,“ šeptla Harrymu, „řekla to kvůli mně.“ Harry se tvářil bezradně. „Ale ten pes…“ šeptl zpátky. Ginny zakroutila hlavou. „Akorát mi vrací něco, co jsem řekla před pár týdny. Řeknu ti o tom později.“ Zaměřila se zpátky na probíhající spor rádoby páru. „… vsadím se, že zatraceně lepší, než ty mudlovské hry, které jsi hrávala!“ Ron stále hájil čest famfrpálu a Ginny se divila této nové taktice urážení dětských her. Byla si celkem jistá, že Hermioně se líbit nebude. „Pozor na jazyk, Rone,“ řekla Hermiona tím chladným hlasem, který používal někdo, kdo si byl jistý svým vítězným argumentem. „Pokud to musíš vědět, některé z těch primitivních „mudlovských her“ byly docela půvabné, svým způsobem. Souhlasil bys, Harry?“ Harry začal. Evidentně nečekal, že bude vtažen zpátky do rozhovoru. „Ehm… ani ne,“ řekl, „nikdy jsem si žádnou příliš neužil.“ „No já ano,“ řekla Hermiona, neohrožena zběhem svého jediného možného spojence. „Ve skutečnosti… Myslím, že bychom si jednu mohli zahrát hned teď.“ Ron si odfrkl. Ginny věděla, jak se cítil. „Hrát mudlovskou hru?“ zeptal se Ron. „Jak? Neznáme pravidla. A nemáme žádné vybavení.“ „Harry a já můžeme vysvětlit pravidla, Rone,“ odpověděla, „a vybavení…“ ztichla a zkoumala „Potlouk“ v Ronových rukou, ze kterého nyní setrvale unikala mouka na trávu pod nimi. „Myslím, že to nějak uděláme,“ řekla suše. Ron následoval její pohled na díru v pytli, rychle do ní strčil prst a tvářil se uraženě. Hermiona se otočila k Ginny. „Ginny,“ řekla komandujícím hlasem, který zvládla jen ona, aniž by vypadala arogantně. „Dej mi tu červenou skórovací věc.“ „Myslíš Camrál?“ „Ano, ten. Podej mi ho.“ Raději než přejít těch pár metrů mezi nimi, rozhodla se Ginny červený kožený míč své kamarádce jednoduše lehce hodit. Hermiona neudělala žádný pohyb, aby jej chytila, akorát otočila hlavu a dívala se, jak proplachtil kolem ní. Podívala se zpátky na Ginny. „Děkuji,“ řekla, se spokojených výdechem se otočila a s takovou důstojností, ke které se zmohla, se sehnula k zemi. Pozorovali její sestup a pak se Ron otočil k Harrymu. „Je to tvoje chyba,“ řekl nevrle. Harry vypadal zmateně. „Jak přesně může tohle být moje chyba?“ podivil se. Ron neodpověděl, místo toto si něco mumlal pod nosem. Znělo to jako „střelené mudlovské hry“. Poté následoval Hermionu k zemi. Harry a Ginny, kroutíc hlavami, se na sebe podívali. „Přál by sis,“ řekla Ginny, „aby se přes tohle konečně dostali a ulíbali se do bezvědomí, že ano?“ Harrymu spadla brada, Ginny se otočila a se škodolibým úsměvem následovala svého bratra. O chvíli později byl Ron tím, jehož ústa byla dokořán. Očividně nemohl uvěřit tomu, že to, co mu Hermiona vysvětluje, jsou pravidla skutečné hry, kterou hrají skutečné děti. „Takže chceš říct,“ řekl s nedůvěrou vyrytou v jeho obličeji, „že budeme běhat po trávě…“ „Jen na části patřící tvému týmu. Hřiště rozděluje ta čára,“ řekla Hermiona a ukázala na řadu kamenů, kterou opatrně natáhla z jedné strany mýtiny na druhou. „A budeme jenom po sobě házet Camrál tak silně, jak dokážeme, ve snaze zasáhnout ostatní?“ „Přesně tak,“ řekla usmívající se Hermiona. Ron se otočil na Ginny. „Slyšela jsi někdy o něčem tak brutálním?“ „Ronalde, proboha!“ nadávala Hermiona. „Brutální! Je to dětská hra! Říkáš brutální… Zeptej se Harryho, kolikrát ho famfrpál poslal na ošetřovnu.“ „Nevím, jestli si dokážu vzpomenout na přesné číslo,“ řekl Harry zamyšleně. „Počítám, že za to může příliš mnoho zásahů Potloukem do hlavy,“ navrhla Ginny a ušklíbla se na Harryho. Harry se ušklíbl nazpátek. Slabý hlásek v její hlavě zařval Juuuuupííííííí! V duchu dala tomu hlasu pěstí do zubů. „A tahle hra…“ pokračoval Ron, „se jmenuje… jakže se jmenuje?“ „Vybíjená,“ řekla Hermiona s příjemným úsměvem. „Vybíjená,“ zopakoval Ron. Zakroutil hlavou, jako kdyby to byla ta nejpraštěnější věc, jakou kdy slyšel. „Tohle,“ prohlásil, „je ta nejpraštěnější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ „Já nevím, Rone,“ řekla Ginny, přičemž nasadila svůj ‚velmi-vážný’ výraz. „řekla bych, že je to perfektní název. Říká ti to všechno, co potřebuješ o hře vědět.“ „Hermiono,“ řekl Harry, „nemůžeš hrát vybíjenou dva na dva, ne?“ „Stejně jako nemůžeš hrát dva-na-dva famfrpál, Harry,“ vyštěkla Hermiona, „ale to nás rozhodně nezastavilo od toho, abychom přesně to poslední dva týdny dělali, že?“ Harry vypadal nepřesvědčeně. „Dobře, budeme hrát na body,“ svolila Hermiona. „Jeden bod za každého člena druhého týmu, kterého zasáhneš, jeden bod za každý míč, který chytíš. Kdo má deset bodů, vyhrává kolo; Harry a já budeme v různých týmech, jelikož jsme to již hráli. Harry a Ron proti mně a tobě, Ginny.“ Rozhlédla se. „Všechno jasné?“ „Ne,“ řekl Ron tvrdohlavě a podrážděně si dal ruce do kapes, „pořád to nechápu.“ „Prosím tě, Rone,“ rozzlobila se Ginny, „prostě na ně házej Camrál, dokud je nezasáhneš.“ O dvacet minut později měla Ginny prolítaný celý pozemek a musela uznat, že je to zábava. Byla to prostá, primitivní radost z hraní hry, ve které máte nejen povoleno házet těžkým velkým balónem na své přátele a své milované, ale je to dokonce vyžadováno, abyste vyhráli. Hermiona, ukázalo se, byla z nich ve vybíjené nejlepší, ačkoli Ginny a Ron toho měli hodně nastudováno, protože většinu svých životů strávili házením různých objektů jeden na druhého. Harry byl mistr v uhýbání. Uhýbal míčům s takovým umem a reflexy, že během těch dvaceti minut jej Ginny a Hermiona dokázaly zasáhnout jen třikrát a to byly spíš náhody. V Ginny to akorát probudilo zvědavost, divila se, proč se Harry tolik nesnaží chytat nebo házet balón, ale Hermiona z toho byla víc a víc vzteklá. Čím úspěšnější byl Harry v uhýbání, tím více selhávala v jeho zasahování. A jestli existovala jedna věc, kterou Hermiona nenáviděla, říkala si Ginny, bylo to selhání. „Stůj KLIDNĚ, Harry!“ vykřikla Hermiona po dalším těsném minutí, přičemž si byla jistá tím, že má Harryho na lopatkách, ale nějak dokázal sebou plácnout na zem a uhnout. Ron se hlasitě rozchechtal. „Proč by to ve jménu Merlinova povadlého…“ „RONE!“ „…dělal?“ zeptal se Ron a zvedl Camrál. „SMYSLEM hry je uhnout míči, ne? Chci říct, je to TVOJE blbá hra, ne?“ Hermioniny oči se zúžily do štěrbin a Ginnyiny se šokem rozšířily. Pohlédla na Harryho, který se sbíral ze země. Jeho tvář jí řekla, že to také viděl. Hermiona právě v ten moment nebyla čarodějkou, se kterou byste si to chtěli rozházet. Ron, který při své radosti nedbal o Hermionin stav, si toho nevšiml. Prostě se jen šklebil a laxně hodil Camrál. Hermiona jej oběma rukama pečlivě chytila. „Bod pro mě,“ řekla tiše. Ron se přestal smát, jeho oči se rozšířily stejně jako sestřiny. „A tady přichází další.“ Hermiona udělala úkrok dozadu a mrštila míčem po Ronovi tak silně, jak jen mohla. O chvilku později stáli Ginny a Harry osamoceně uprostřed hřiště a sledovali, jak Hermiona zoufale vede Rona dolů směrem k domu. Ron se jednou rukou držel jí a druhou svíral svůj nos, ze kterého tryskala krev. „Je mi to tak líto, Rone! Moc se omlouvám!“ Hermiona byla slyšet přes Ronovo agonické sténání. „Já jsem nemyslela, že…! Neuvědomila jsem si, že to hážu tak tvrdě!“ „Díkala si dádné ody na lavu!“ ječel Ron. „Já vím, já vím, mrzí mě to!“ Takhle pokračovali, dokud nezmizeli v Doupěti. Harry se otočil k Ginny. „Myslím, že je po hře, což?“ Se slabým úsměvem přikývla. „Myslíš,“ pokračoval, „že byl Ron zraněn tak těžce, jak to vypadalo?“ Ginny si odfrkla. „Bez šance,“ řekla, „ale vyždímá z toho všechno, co půjde, počkej a uvidíš.“ Harry přikývl. „No“ řekl, „řekl bych, že to tady musíme uklidit. Stejně je skoro čas oběda.“ Zvedl Camrál, setřel z něj krev a potom zamířili přes mýtinu posbírat čtyři košťata, která nechali pod stromy, když vyměnili famfrpál za vybíjenou. „Máš zajímavý styl hraní vybíjené, Harry,“ řekla za chůze Ginny. „Co tím myslíš?“ „Myslím, že v určitém momentu máš zkusit hodit nebo chytit míč, mám pravdu? Nebo jsem ta pravidla, která Hermiona vysvětlila asi 23krát, pochopila špatně?“ předstírala, že něco hledá po kapsách. „Napsala jsem si je; vím, že je někde mám… Chtěla jsem si je vzít do svého pokoje a dnes v noci si je zapamatovat.“ Harry se smál. „Chceš říct Percyho pokoje,“ opravil ji. „Sklapni, Pottere.“ „Co se týče mé techniky vybíjené…“ jeho úsměv pomalu mizel. Ginny se k němu znepokojeně otočila, ale Harry dělal estrádu ze sbírání košťat tak, aby se jí nemusel podívat do očí. Naneštěstí pro něj Ginny neměla v plánu nechat jej tak snadno vyváznout. „Co je s tvou technikou vybíjené?“ zeptala s trochu větší silou, než měla v úmyslu. Harry se k ní otočil. „Řekněme, že já jsem to hrával s jinými pravidly než Hermiona.“ Ginny mírně naklonila hlavu. Byly možné různé verze pravidel? Zajímavé. „Jakými?“ zeptala se. Harry se znovu podíval jinam, ironický úsměv se mu objevil na tváři, ale odpověděl. „Když jsme na základní škole hrávali, můj bratranec Dudley a jeho banda změnili pravidla tak, že místo dvou týmů hrajících proti sobě všichni hráli proti mně. Jinak by je Dudley a jeho kámoši zmlátili.“ Ginny cítila, jak se jí rozšiřují oči a klesá jí brada. To byla ta nejhroznější věc, kterou kdy slyšela. Harry se na ni stále nepodíval, ale pokračoval. „Takže bych řekl, že v průběhu let se moje ‚technika‘ zaměřila víc na uhýbání a běhání než na cokoli jiného.“ S tím se Harry otočil a vykročil zpět k Doupěti. Ginny se cítila zahanbeně. Jak jen mohla být tak hloupá a takhle v tom šťourat? Sledovala jej, jak odchází. Dobrá práce, broučku, pokáral ji slabý hlásek v hlavě. Teď už s tebou pravděpodobně po zbytek léta nepromluví. Ginny o tom po jeden krátký a strašný okamžik uvažovala. To by v tom byl čert, aby nepromluvil. „Harry, počkej!“ Ginny běžela za ním. On pomalu kráčel, takže byl jen v půlce cesty ke dveřím Doupěte, když jej dostihla. „Harry, moc se omlouvám. Bylo to ode mě naprosto hloupé a tvrdohlavé. Měla jsem to tušit.“ Harry se lehce usmál, ale pokračoval v chůzi. „Vážně, Harry, já… já…“ Ginny se s ním snažila držet krok a současně omluvit. Naštěstí Harry zastavil asi dvacet metrů od domu a otočil se k ní. V duchu vydechla; nevypadal naštvaně. „Nic se nestalo, Gin, opravdu,“ řekl tiše, „Je to v pohodě.“ Ginny přikývla. „Dobře,“ řekla, „slibuješ?“ „Slibuju.“ Chvíli tam spolu tiše stáli. Ginny cítila váhu trapnosti, která na ni padala. Velmi usilovně zkoušela vymyslet, co říct, aby zmírnila napětí, takže překvapila sama sebe, když další slova, která z jejích úst vyšla, byla: „Jaké to bylo vyrůstat tam?“ Čas se na chvíli zastavil. Harryho oči se rozšířily. Ginny věděla, jak se cítí; sama byla zrovna tak šokovaná jako on, že měla takovou odvahu se na to ptát. V ten okamžik to bylo možná to nejhorší, co mohla říct. Miluju tě. No dobře, kromě toho. Došly jí trapné věty, a tak Ginny pouze čekala na to, jak Harry odpoví, pravděpodobně tím, že se otočí na patě, odpochoduje pryč, popuzen její smělostí. On to ale neudělal. Místo toho překvapený výraz z jeho tváře zmizel a nahradil jej hloubavý. Ginny zadržela dech. „Zkouším vymyslet,“ začal Harry, „jak to nejlépe popsat…“ „Nemusíš,“ odpověděla Ginny pokorně. Hlas se jí vrátil, když Harry nebyl rozzuřený její neomaleností. Stále však dávala pozor na to, co dalšího by mohl říct nebo udělat. „Řeknu to takhle,“ řekl Harry. „Víš, jak si vždycky stěžuješ, že nemáš žádné soukromí a příliš mnoho bratrů a žádnou sestru?“ „Já si vždycky ne…“ „A jak Ron pořád mluví o tom, jak jej všichni přehlížejí, protože není tak zábavný jako dvojčata nebo tak chytrý jako Percy nebo tak odvážný nebo hezký jako Bill nebo Charlie? A jak si dvojčata stěžují, že je nikdo nedostane a všichni potlačují jejich kreativitu? A jak se Percy vždycky naštve, protože všichni ostatní jsou příliš dětinští a on si nemůže dopřát inteligentní konverzaci? A jak si všichni stěžujete, že je vaše mamka tak panovačná a rozmazluje vás a váš taťka je pořád v kůlně se vším tím mudlovským harampádím a že je tak divný?“ “Jasně…” Ginny nevěděla, kam tím míří. „A všichni se pořád hádáte a stěžujete si na sebe? Ne po celou dobu, víš, ale děláte to. A všichni jste frustrovaní, protože nakonec nikdo nic nevyhraje, všechno si sedne a věci, které vás štvaly, vás dál štvou?“ „Pravda…“ „Poslouchám to a sleduju… a prostě si říkám, že jste všichni těmi nejšťastnějšími lidmi na světě.“ Tohle nebylo to, co čekala. „Protože,“ pokračoval Harry, „když si tak stěžujete na takové věci, myslím na to, jaké to bylo s Dursleyovými a jak vy ani nevíte, jaké to je mít věci, na které si můžete stěžovat, OPRAVDOVÉ věci. A já vás za to neobviňuju, ani neříkám ‚chudák já‘ nebo něco takového,“ rychle dodal. „Říkám si, jak skvělé to pro vás muselo být, nemuset se starat o věci, jako nikdy nedostat dárek k narozeninám nebo spát v přístěnku pod schody…“ „Cože?!“ Ginny nemohla uvěřit, že je to pravda. Nemohla to být pravda, že ne? „Jo,“ řekl pouze Harry. „Počkej, uklidni se.“ Ginnyina tvář náhle zrudla do barvy jejích vlasů. Bez varování se stala tak naštvanou, jak si nepamatovala, že kdy byla. „Spát pod schody? V přístěnku pod schody?! Kdo takhle mohl zacházet s dítětem?“ „Dursleyovi,“ řekl Harry slavnostně, „Ti ano. Proč vytahuješ svou hůlku?“ „Prokleju je všechny, přísahám!“ Ginnyin hlas nabíral na síle a jí to nezajímalo. Zacházet s dítětem tak, jak Harry popisoval… Kdyby věděla, jak se dostat do domů Dursleyových, už by tam napůl byla. „Ginny, to je v pořádku,“ řekl Harry. „Teď jsou mým domovem Bradavice. Jezdím zpátky k Dursleyovým jen proto, že… že Brumbál řekl, že musím. Snažím se říct…“ Harry hledal slova. „V těch nejhorších chvílích, dokonce, i když se vy lidi hádáte, jste naštvaní nebo žárlíte, přál bych si mít to, co vy. Přál bych si mít šanci vyrůstat jako součást normální rodiny,“ Ginny zvedla obočí. „Dobře, polonormální rodiny,“ opravil se Harry s úšklebkem. „Dokonce i se všemi těmi spory a tím, že se nemůžete vystát. Věř mi, všechno je to daleko lepší, než to, čím jsem si musel projít já,“ odmlčel se, „jako třeba stát se chodícím terčem ve vybíjené.“ Chvíli stáli tiše. Harry se najednou podíval do země; zdálo se, že si uvědomil všechno, co řekl. „Každopádně…“ zamumlal rozpačitě. Nic však nenásledovalo. Ginny nebyla schopná slova. Nevěděla co udělat nebo říct. Takže, stejně jako předtím její pusa, její ruka to vzala na sebe. Ani si neuvědomila, že špičkami svých prstů svírá Harryho ruku, dokud to nedělala po několik sekund. „Víš,“ řekla nesměle, „teď už máš rodinu… nebo přinejmenším se to tomu blíží.“ Harry se na ni podíval a ona dál naléhala. „Chci říct, slyšel jsi mamku, jak o tobě mluvila s Řádem. Bere tě jako dalšího syna.“ Harry nic neřekl. Jeho výraz byl nečitelný, jeho pohled neochvějný. „A pokud jde o nás ostatní…“ Ginny se zhluboka nadechla a poté se usmála, „myslíme si, že většinu času jsi v pohodě.“ Špatná nálada byla prolomena. Harry se smál a Ginny se k němu přidala. „Díky za kompliment, ‚ségra’,“ uchechtl se Harry. „Neříkej mi tak,“ řekla Ginny rychle. Nejspíš příliš rychle. Harry vypadal jako by se spálil. „Už mám bratrů až moc,“ Ginny spěšně vysvětlila. „Poslední věcí, kterou potřebuju, je sedmý, obzvlášť jeden, který ani neumí pořádně hrát vybíjenou.“ Harry se zase zasmál. Vypadalo to, že chce něco odseknout v odpověď, když se z Doupěte ozval ohlušující křik. „Errmiono! Co jsí to tomu chudáškovi udělala? Ah, Rronalde! Pojď sem a já se na tvůj nos podívám. Poršád ršíkám, že brritské šeny jsou pršílišš statné prro jejich vlastní dobrro!“ Harry a Ginny si vyměnili zděšené pohledy. „Ale ne, chudák Ron,“ řekl Harry. „Chudák Hermiona,“ dodala Ginny. Poté se ušklíbla. „Půjdeme se podívat?“ Harry vypadal znepokojeně. „No nevím,“ řekl. „Ron je vyděšený, že s ním Fleur mluví, jako by mu bylo šest let, a Hermiona musí být vzteklá. Pravděpodobně nás nechtějí kolem, abychom to ještě zhoršovali.“ Zklamaná Ginny zrovna chtěla neochotně souhlasit, když se na Harryho tváři objevil jeho vlastní úšklebek. „Jsem však trochu hladový,“ řekl. „Nemůžou nám nic říct, když budeme sedět a jíst oběd, zatímco budou v kuchyni, ne?“ „To určitě ne!“ řekla Ginny s úsměvem širokým jako vždy. A s tím popadla Harryho za paži a odtáhla jej do Doupěte. Poznámka překladatele: Musím přiznat, že první polovina kapitoly mě vůbec nebavila překládat. Když tam není Ginny, tak mě to prostě tolik nebaví :D Ale zvládl jsem to. Tohle bylo ještě v pohodě, horší to bude, až do děje zasáhne Dean. To se mi u některých scén zvedá žaludek, ale taky to půjde. V příští kapitole ještě stále budeme v Doupěti. Autorka slibovala, že tam strávíme 2 až 3 kapitoly, ale trochu se jí to vymklo :D Také nás čeká dlouhý H/G rozhovor. Ještě lepší než ten po vybíjené. Tak se mějte a díky za přízeň.