„Nechápu to. Jsou naprosto úžasné!“ Byla sobota po Harryho narozeninách. Ginny a Hermiona byly ve Fredově a Georgově novém obchodě, Kratochvilné kouzelnické kejkle, nový a živý hlavní exponát Příčné ulice, která by jinak vypadala jako neustále žijící ve strachu z útoku smrtijedů. Weasleyovi, Harry a Hermiona přišli na Příčnou ulici doplnit zásoby pro nadcházející ročník a obchod dvojčat byl poslední zastávkou. Dvě dospívající dívky hloubaly nad něčím, co bylo nazváno „Patentované kouzelné vzdušné zámky“, a to právě momentálně ohromovalo Hermionu. Proklamace vynálezců kouzla (což čistě náhodou byli Ginnyini překvapivě pilní starší bratři) byla taková, že každé kouzlo poskytne třicetiminutový sen, což se zdá jako ideální věc pro to, aby hodina Dějin čar a kouzel v podání profesora Binnse byla téměř snesitelná. Ale zatímco Ginny v hlavě vytvářela různé způsoby jejich užití, Hermiona, zdálo se, pouze obdivovala dovednost, s jakou bylo kouzlo vytvořeno. „Pozoruhodná, pozoruhodná kouzla,“ stále mumlala pod nosem, „prostě ohromující.“ Probírala se vitrínou a četla názvy jednotlivých kouzel. „Pirátský sen, Sen hvězdy famfrpálu, černokněžnický sen, mudlovský sen…“ Hermiona se uchechtla a přečetla popis produktu nahlas. „’Stravte 30 minut jako mudla.’ Láká mě koupit tenhle. Jelikož si nemyslím, že Fred nebo George v životě potkali mudlu, bylo by zajímavé vidět, jak přesné to mají.“ „Ale potkali,“ odpověděla Ginny, „Harryho rodinu. Vyhodili do vzduchu jejich komín. A navíc,“ pokračovala, „naučila jsem se, Hermiono, nikdy nepochybovat o Fredovi a Georgovi, pokud jde o nekonvenčnost.“ Ginny vytáhla další dvě kouzla z vitríny. „Podívej se na tyhle: Sen hlídače draků a Sen odeklínače.“ „Počkej, nejsou to…?“ „Charlie a Bill,“ řekla Ginny. Fred a George si zjevně „půjčili“ zaměstnání dvou nejstarších Weasleyovských bratří pro své Vzdušné zámky. „Směšné. Zajímalo by mě, jestli udělali nás všechny. Myslíš, že mají Rona? ’Stravte 30 minut jako vysoký, vytáhlý kretén, který nikdy neudělá nic správně!’“ Hermiona se zasmála. „Ne, kdo by to chtěl?“ Ginny pokračovala. Hodila pohledem po Hermioně a laškovně dodala: „No, dokázala bych přijít na někoho, koho by zajímaly sny Ronalda Weasleyho.“ Zdálo se, že to Hermioně chvilku trvalo, než zaregistrovala Ginnyin komentář, ale když se tak stalo, úsměv jí z tváře zmizel. „Nevím, o čem to mluvíš, Ginny,“ poskytla jí Hermiona svou obvyklou odpověď na taková obvinění. „Vážně.“ Ginny si povzdechla. Tohle ji začínalo unavovat. „Ale no tak, Hermiono,“ zapřísahala ji, „povím ti… věci.“ „Nechci o tom mluvit,“ řekla Hermiona, zatímco se začala probírat kouzelnými vzdušnými zámky trochu rychleji, než bylo potřeba. „Mluvit o čem?“ vyzvala ji Ginny. „Myslela jsem, že nevíš, o čem mluvím?!“ „Nevím!“ trvala na svém Hermiona. „Je to blbost! Já ne… Já jen…“ dala se dohromady a otočila se k Ginny. „Dokonce, i kdyby tady bylo o čem mluvit, což není, tohle není správné místo ani čas.“ „Dobře, dobře,“ podřídila se Ginny. „Mimoto,“ pokračovala Hermiona, „je to všechno tak naprosto absurdní a rozčilující. Já prostě ne…“ Zadrhla se v půlce věty, přičemž zírala do dálky. Ginny na ni netlačila; blíž k přiznání absolutní lásky a obdivu k jejímu bratrovi Hermionu nikdy nedostala. Rozhodla se, že si toto odškrtne jako vítězství. „No,“ řekla Ginny, aby změnila téma, „možná se potkáme s Deanem.“ „Ano?“ Hermionin hlas byl zpátky v normálu. „Řekla jsi mu, že tady budeme?“ „Včera v noci jsem mu posílala sovu,“ přiznala Ginny. „Zapomněla jsem to udělat dřív. Ani nevím, jestli ji dostal včas. Jsem hrozná přítelkyně.“ „Nebuď hloupá,“ řekla Hermiona. „Myslíš, že tví bratři na něj budou hodní?“ „Radši by měli,“ odsekla Ginny s náznakem hrozby znějícím v hlase, „ale pochybuju o tom.“ Hermiona se usmála. „To já také,“ odpověděla. Rozhlédla se kolem a poté se k Ginny naklonila na téměř nepostřehnutelně blízkou vzdálenost. „A co Harry?“ zeptala se. Ginny pokračovala v omakávání snových kouzel. Po tomto komentáři vzhlédla a se zmateným výrazem se zeptala: „Co s Harrym?“ „Jsi, no víš…“ začala Hermiona váhavě, „je to v pohodě mezi ním a tebou… a tak?“ Ginny se usmála. Ačkoli se zdálo, že všichni věděli o její dětské zamilovanosti do Harryho (snad kromě samotného Harryho), Hermiona byla jedinou osobou, které o tom ve svém třetím ročníku řekla. Byla to Hermionina rada, která Ginny umožnila posunout se ze svého dětského poblouznění. Proto byla Ginny ráda, že se starší dívce svěřila. Přesto měla nějak pocit, že se věci v této oblasti nevyvíjejí přesně tak, jak měla Hermiona na mysli. „Samozřejmě, že je to v pohodě,“ řekla Ginny. „Zrovna nedávno jsme si s Harrym povídali o Deanovi. Vlastně se mi snažil dát radu o vztazích.“ Usmála se. „Bylo to velmi roztomilé.“ „Ano? Bylo?“ řekla Hermiona a Ginny se nelíbil tón, jakým to řekla. „Ano, bylo. A nemyslela jsem to tak!“ řekla Ginny. Hermiona přikývla. „Dobře,“ řekla. „Nemyslela!“ „Dobře.“ „Vážně!“ „Ginny, řekla jsem, že ti věřím!“ „Hele,“ řekla Ginny s narůstajícím podrážděním, „pokud nemáme mluvit o tvé ‘věci‘, pak nemůžeš mluvit o mé ‘věci‘, a proč bychom vlastně měli? Protože moje ‘věc‘ už ani dokonce ‘věc‘ není!“ „Nikdy jsem neřekla, že je…“ Ginny však ještě neskončila. „Hermiono, já vím, co jsi mi řekla… Že když budu sama sebou a začnu chodit s jinými kluky, Harry si mě možná všimne. Ale takhle se to nestává. A já dokonce už ani nechci, aby se to takhle stalo.“ Hermiona se na ni podívala a na moment si Ginny říkala, že vypadala zklamaně. „Jsi si jistá?“ No? Jsi? ozval se hlásek v její hlavě. V duchu obrátila oči v sloup na oba, Hermionu i hlas. „Ano,“ řekla Ginny důrazně, „jsem si jistá. Zcela určitě. Absolutně jistá.“ Hermiona se omluvně usmála. „Promiň. Já jen… jestliže jsi šťastná, Ginny, jsem taky šťastná,“ „Jsem,“ řekla Ginny. „Chci říct, myslím si, že jsem. Zrovna jsme spolu začali chodit, Dean a já. Takže je těžké soudit. Ale mám ho ráda.“ „Dean je velmi milý,“ souhlasila Hermiona. „To je. A taky vůbec nevypadá špatně,“ dodala Ginny. Hermiona se zasmála. „No,“ začala, „popřu to, pokud to někomu řekne, ale máš…“ „Tak co, holky, ještě jste neobjevily naši speciální nabídku pro čarokrásné čarodějky?“ ozvalo se za nimi. Ginny a Hermiona se rychle otočily od Patentovaných kouzelných vzdušných zámků a uviděly Freda, jak si to velkolepě šine k nim, lesk jeho fialového hábitu tlumil pouze jeho široký úsměv, v patách mu byl Harry. „Račte za mnou, dámy…“ Prošel kolem nich a zamířil k oknu, kde se velká skupina chichotajících se dívek, no, vzrušeně chichotala. Ginny a Hermiona si vyměnily ostražitý pohled a opatrně vykročily vpřed. Dávaly si pozor, aby se nedostaly příliš blízko k davu ženské euforie zaplavující vitrínu s nabídkou pro čarokrásné čarodějky a na to, aby se nestaly jeho součástí, což by bylo ještě horší. Zdálo se, že Fred si všiml jejich zdráhání. „Tady, dámy!“ oznámil pyšně Fred. „Bohatší výběr nápojů lásky nikde nenajdete.“ Ginny byla, mírně řečeno, skeptická. „A zabírá to?“ „Samozřejmě, že zabírají,“ rozzlobil se Fred s vhodnou kombinací uražené pýchy a tajemna v hlase. „Až na čtyřiadvacet hodin nepřetržitě, podle váhy příslušného chlapce…“ „…a podle přitažlivosti děvčete,“ řekl přísný hlas. Ginny vzhlédla a objevila George stojícího vedle ní. Žádné tajemno ve Fredově hlase nebylo patrné v tom jeho. Podívala se na Hermionu, která jen pokrčila rameny. „Vlastní sestřičce je ale neprodáme, protože ta už i tak chodí asi s pěti klukama, podle toho, co jsme…“ „Nevím, co vám Ron napovídal, ale je to jen velká nestydatá lež,“ odpověděla Ginny klidně. Používala tenhle trik, který zdokonalovala v průběhu let při střetech s dvojčaty: nikdy nedovol, aby poznali, že se potíš. S nacvičenou netečností sebrala z regálu malý růžový kelímek. „Co je tohle?“ „Zaručený desetivteřinový čistič pleti,“ odpověděl Fred, přesně jako prodavač. „Vynikající na všechno od nejmenších uhrů až po zhnisané beďary…“ (v tomto momentu si Ginny byla jistá tím, že zachytila, jak George hodil příkrým pohledem po svém bratrovi) „…ale nesnaž se to zamluvit!“ pokračoval Fred, sám měníc téma. „Copak není pravda, že momentálně chodíš s nějakým Deanem Thomasem?“ „Jo, to je pravda,“ řekla Ginny, vzor nenucenosti. „A když jsem ho naposledy viděla, byl jen jeden, nebylo jich pět.“ V tom okamžiku něco na blízké polici opravdu přitáhlo její pozornost. Po její levé straně stála velká zlatá klec plná malých pískajících a kutálejících se růžových a fialových kuliček s načechranými chlupy. Ukázala na klec a zeptala se: „A tohle je co?“ „Trpaslenky. Miniaturní kluběnky. Jdou tak na dračku, že se ani nestačí množit. A co ten Michael Corner?“ „Toho jsem pustila k vodě, nestál za nic,“ Ginny jej nyní poslouchala jen napůl; Georgovo chování ji začínalo nudit. Strčila prst skrz mříže klece a polechtala nejbližší Trpaslenku, která se vděčně zahihňala. „Jsou vážně miloučké.“ „Ano, docela přítulné potvůrky,“ odpověděl Fred. „Nezdá se ti, že ty kluky střídáš nějak rychle?“ Ginny si povzdechla a potom se s pohledem, kterým napodobovala svou matku, prudce otočila na své nyní již ohromené bratry. „Do toho ti nic není! A tobě bych byla vděčná,“ střelila po příchozím Ronovi, „kdybys o mně těmhle dvěma nevykládal žádné báchorky!“ Ginny se s nádechem definitivnosti otočila zpět ke kleci. Byla naštvaná, ano, na dvojčata za jejich výslech a na Rona za jeho velkou pusu, ale nebylo to tak, že by od nich takové reakce nečekala, když se dozvěděli, že jejich malá sestřička začala randit. Popravdě, kdyby měla být úplně upřímná, musela by přiznat, že tak nějak má ráda jejich přehnaně ochranářský přístup. Ne že by jim to někdy přiznala. Dál si lenivě hrál s trapslenkami, přičemž poslouchala hádku mezi Fredem, Georgem a Ronem a potom mamčino trestání Rona za to, že udělal neslušné gesto. „Mamko?“ řekla najednou a otočila se k matce. „Mohla bych dostat trpaslenku?“ Paní Weasleyová se na chvíli zdála být zaskočená, ale pouze na moment: „Cože chceš?“ zeptala se opatrně. Ginny měla pocit, jako by její žaludek klesnul k zemi. Znala ten tón, obvykle ohlašoval příchod jemného zamítnutí jakékoli žádosti, která se týkala něčeho zbytečně „luxusního“. Přesto vytrvala. „Podívej, jsou tak sladké.“ Její mamka se jen zamračila. Ginny znala ten výraz. To, že bude v budoucnu vlastnit trpaslenku, se zdálo méně a méně pravděpodobné. „Mami…“ začala s plánem obrany. „Je mi líto, Ginevro,“ řekla paní Weasleyová. Ginny už začínala otevírat pusu, aby protestovala, pak však pohlédla na matku a upustila od toho. Nevypadala nazlobeně; místo toho vypadala smutně a v ten moment i tak staře, jak už dlouho ne. „Víš, momentálně na tom s penězi nejsme vůbec dobře.“ Ginny přikývla. Nemohla si vzpomenout na okamžik, kdy v životě na tom s penězi byli dobře… to však neřekla. „Možná kdyby ses zeptala Freda a George…“ „Ne,“ přerušila ji Ginny rozhodně. „Fred a George provozují obchod, ne charitu. Přežiju to.“ Její matka s úsměvem přikývla. Zadívala se na tu klec a pohladila jednu z chlupatých koulí, která na oplátku vděčně zacvrlikala. „I když jsou to miláčci, že ano?“ připustila před tím, než s omluvným úsměvem odešla. Ginnyin opětovaný úsměv zmizel okamžitě poté, co její matka zmizela z dohledu. Otočila se k Hermioně, aby si postěžovala… zjistila však, že Hermiona také zmizela z dohledu. Když na to přijde, uvědomila si, že stejně tak Ron a Harry. Její ponurá nálada se ještě zvýraznila, když si uvědomila, že ti tři zase jednou odběhli… no, za něčím… a ji tam nechali. „Aspoň jednou,“ zamumlala si Ginny a pohladila trpaslenku trochu silněji, než zamýšlela. „Byla bych ráda, kdyby mě do něčeho aspoň jednou zahrnuli. ‚Ginny, jdem proklít Malfoye, chceš se zasmát?‘ ‚Ginny, odskočíme si do kuchyně a zahájíme vzpouru domácích skřítků. Přines odznaky.‘ ‚Ginny, je třeba opět zachránit svět, nejdeš taky?‘“ Vzali tě sebou na ministerstvo… „Ale nechtěli přece.“ Ginny si uvědomila, že si nahlas povídá s hlasem v hlavě. Kupodivu tímto faktem nebyla znepokojená tolik, jako se jí ulevilo, že hlas nemluví o svém obvyklém oblíbeném tématu. “Harry Potter!” Ginnyina hlava vystřelila od klece s trpaslenkami vzhůru. To nebyl její bláznivý hlas v hlavě, to přišlo zvenku. Otočila se zpět ke skupince uhihňaných dívek shromážděných kolem vitríny s nápoji lásky. Okamžitě určila, komu patřil ten hlas. Byla to Romilda Vaneová, nadcházející nebelvírská čtvrťáka s dlouhými černými vlasy, dost pěkná. Ginny ji sice moc neznala, ale neměla ji ráda. „Ale Romildo,“ zakvílela jedna z jejích blábolajících kamarádek, „opravdu si myslíš, že ho budeš potřebovat?“ „No nevím,“ řekla Romilda lehkomyslně, což budilo dojem, že nechce, aby to vypadalo, že považuje tuto konverzaci za strašně důležitou. „Asi ne, ale nikdy nevíš. Pořád se točí kolem té Hermiony Grangerové.“ „Ále,“ řekla další dívka, „já slyšela, že má ráda Rona Weasleyho!“ Romilda nakrčila svůj nos. „Kdo by mohl?“ zeptala se s odfrknutím. Aniž si to uvědomila, Ginny zakřupaly klouby na obou jejích rukách. „Ale jak mu ho dáš?“ zeptala se první dívka, podle všeho rozhodnuta změnit směr své původní otázky. Romilda se na ni na chvíli zadívala, poté potěžkala velkou láhev s fialovým lektvarem. Ginny si až teď všimla, že ji drží. „Řekla bych,“ řekla líně, „že bych to mohla do něčeho nalít a nabídnout mu to, pokud bych potřebovala, odvar z chejru, možná.“ Jestli předtím neměla Romildu ráda, tak teď ji už Ginny jednoznačně nenáviděla. Podstrčit Harrymu nápoj lásky? Jen přes její omráčené tělo. Ginny vytáhla svou hůlku, pevně ji sevřela a vykročila směrem ke klubku malých hloupých čtvrťaček, rozhodnutá dát jim… „Ahoj, Gin!“ Ginny se prudce otočila a zároveň si zastrčila hůlku zpět do kapsy. Z ulice se k ní coural Dean. Při tom všem, co se kolem dělo, úplně zapomněla, že se s ním má setkat. Opět se tiše pokárala za to, že je nejhorší přítelkyní v celém známém vesmíru a poté se usmála na přicházejícího Deana. „Ahoj, Deane!“ řekla vesele. Nenápadně se rozhlédla a zjistila, že hejno čtvrťaček se rozptýlilo. Zahlédla Romildu, jak si to šine uličkou pryč, ale nedokázala říct, jestli si nese láhev s nápojem lásky. Ginny se otočila zpět k Deanovi, který už byl těsně u ní. Polekaně učinila krok zpět. „Takže… jsi mě našel!“ řekla a okamžitě se v duchu kopla do hlavy za to, že řekla něco tak ubohého. Zkrátka MUSELA vylepšit kvalitu konverzací s Deanem. Dean si však nejspíš nevšiml její ubohosti. „To jo!“ řekl a přitom se potěšeně šklebil. „Jen jsem tak brouzdal kolem, pak mě napadlo, že nejspíš budeš v obchodě svých bratrů.“ Podíval se na hodinky. „Obávám se, že nemáme moc času. Mamka akorát obstarává moje poslední školní věci, potom musíme spěchat domů. Je mudla, víš,“ dodal Dean, „v těchto dnech se s ní v našem světě necítím zrovna bezpečně.“ Ginny soucitně přikývla. „Jasně,“ řekla, „rozumím. Přála bych si, abychom měli trochu víc času.“ Překvapilo ji, že to myslela skutečně vážně; věděla, že budou mít dost času, až se vrátí do Bradavic, ale jednoduše musela vynaložit větší snahu s cílem lépe poznat svého přítele! Dean se široce usmál. „Jo, to já taky,“ řekl. „Vypadá to, že mám akorát dost času na to ti koupit dárek.“ Ginny překvapeně zamrkala. „Mně… koupit, cože?“ zakoktala. Tohle prostě nečekala. Zapomněla na nějaké výročí? Měli už vůbec nějaké výročí? A jestli ano, výročí čeho přesně? „Tvůj dárek k narozeninám,“ řekl Dean. „Jedenáctého srpna, že?“ „Správně,“ řekla Ginny. Byla ohromená, že Dean ví, kdy má narozeniny. „Ale opravdu nemusíš…“ Dean jen mávl rukou. „Pšt,“ řekl, „jasně, že musím. Takže… co bys chtěla? Mysli na to, že nemám zas tak MOC peněz, ale…“ zakončil toto své prohlášení se šibalským úsměvem. Ginny se zcela nedobrovolně usmála. I přes jasný úmysl trvat na tom, že žádný dárek nechce, si nemohla pomoct, aby nezalétla pohledem ke zlaté kleci s kutálejícími se chlupatými kuličkami. „Co je to?“ zeptal se Dean. Přišel ke kleci, nakrčil nos a nahlédl dovnitř. „Trpaslenky,“ odpověděla Ginny, „miniaturní kluběnky. Rozkošné, že?“ Dean se na ni podíval s pokřiveným úsměvem a jedním zvednutým obočím. „Když to říkáš.“ „Ano, říkám,“ odpověděla Ginny, také se usmívala a najednou se cítila trochu rozechvěle. „Dobře,“ řekl Dean, „kterou?“ „Opravdu nemusíš…“ „Kterou?“ „Tuhle,“ řekla Ginny a nakonec ukázala na tu, kterou předtím lechtala. Dean přikývl, opatrně otevřel klec a vytáhl z ní malou fialovou pýchavku. „Malý stydlivý chlapík,“ řekl, když zavíral klec. „Jak mu budeš říkat?“ „Nemyslíš, že by bylo nejlepší nechat majitele, aby otevřeli klec, kámo?“ Ginny a Dean vzhlédli od trpaslenek, aby uviděli George, jak se na ně od pultu přísně dívá. „Jo, promiň, Georgi!“ vykoktal rychle Dean. „Já jen myslel…“ “Georgi?!” Její bratr se na Deana díval s předstíraným překvapením. „Jsem Fred, ty drzý nevychovanče!“ „Ne, nejsi, Georgi!“ střelila po něm Ginny. George se na ni podíval a potom upřel svůj pohled zpět na Deana. „Oslovil jsi mě špatným jménem, otevřel klec v mém obchodě a to vše, zatímco ses trochu moc důvěrně bavil s mou sestrou!“ George vypadal, že po něm začne házet hromy a blesky. „Takže jaké je vlastně VAŠE jméno, mladý muži?“ Naproti tomu Dean vypadal ochromeně a zničeně touto nenadálou konfrontací. Ginny se však na svého bratra zamračila. „Ale no tak, nech toho!“ vysmívala se Ginny. „Ty zatraceně dobře víš, kdo je Dean; čtyři a půl roku jsi s ním chodil do školy!“ Poté se otočila k Deanovi, který stále vypadal, že neví, co dělat. „Ačkoli,“ řekla zamyšleně, „možná, že Dean neví, kdo jsi ty. Koneckonců jsi jedním z dvojčat. Deane,“ řekla, falešná vstřícnost v jejím hlase přetékala neupřímností, „toto je můj starší bratr George, nepleť si jej s mým starším bratrem Fredem. Dokážeš říct, že tohle je George,“ pokračovala, „protože on je tím, koho nemá nikdo rád.“ „Taky je to ošklivý blbec,“ doplnil ji Fred, který se objevil za pultem. „Zatímco já jsem nejpohlednějším kouzelníkem v podniku. Zdravím, pane Thomasi. Čemu vděčíme za tu čest?“ Ginny se podívala na Deana. Věděla, že její bratři dokážou působit zastrašujícím dojmem, ale tiše jej zoufale nutila, aby našel svůj ztracený hlas. Naneštěstí, když jej našel, řekl asi tu nejméně zastrašující věc, kterou mohl. „Trpaslenka,“ zaskřehotal a položil jedno malé stvoření, které Ginny vybrala, na pult. Fred a George se na sebe podívali se zdviženými obočími. „Trpaslenka, Deane?“ zeptal se Fred. „Ještě něco bys nám chtěl říct?“ „Není pro mě!“ Dean chvatně dodal. „Je pro Ginny. K narozeninám.“ „Aha,“ řekl Fred, zdánlivě uklidněn. „To je ovšem v pořádku, řekl bych. Co ty na to, Georgi?“ „No…“ začal George. Ginny se na něj dívala výhrůžně; běda mu, jestli udělá tuhle objednávku ještě trapnější. „Uvážíme-li, že kupuje dárek naší sestře, což by měl,“ řekl George, když zachytil Ginnyin pohled, „a dokonce ještě lépe, kupuje ho od nás… Myslím, že to můžeme povolit.“ Dean viditelně úlevně vydechl. „Díky, chlapi,“ řekl a položil mince na pult. Otočil se a podal Ginny trpaslenku. „To je pro tebe.“ Ginny si radostně hrála s chlupatou kuličkou, která se jí teď točila v dlani. Polechtala ji pod tím, co předpokládala, že bylo její bradou a přemýšlela, jak jí bude říkat, když uslyšela Fredův hlas. „Bonbón, Deane?“ Vzhlédla ve chvíli, kdy si Dean bral sladkost z krabičky, kterou mu Fred nabízel. „Ne!“ křikla a vytrhla Deanovi z ruky dávivý dortíček přesně v okamžiku, kdy si jej chtěl hodit do pusy. Rozpůlila pamlsek a nabídla oranžovou část Fredovi. „Rozdělíme se?“ řekla sladce. Fred a George na sebe chvíli civěli a poté se zeširoka ušklíbli. Podívali se na zmateného Deana. „No kámo, přejem ti s ní hodně štěstí,“ řekl George. „Budeš ho potřebovat,“ doplnil jej Fred. Před tím, než je mohla Ginny pokárat, se oba otočili k ostatním zákazníkům. Dean sáhl dolů, vzal Ginny za ruku a odtáhl ji ven z obchodu. Venku se k ní otočil. „No… šlo to líp, než jsem čekal.“ Ginny musela souhlasit. „Ano.“ řekla, „Taky jsi teď mohl být bez prstů, takže bych řekla, že ano.“ Dean se zasmál. Ginny však ne, a tak přestal. „To myslíš vážně?“ zeptal se. „S těma dvěma nikdy nevíš,“ řekla. „Ne, neboj se,“ rychle dodala, když si všimla náhlé paniky v jeho tváři. „Jsou vážně neškodní. Jen jim nesmíš ukázat strach. Dokážou vycítit strach.“ Dean přikývl. „Dobře,“ řekl a ušklíbl se. „Asi si na ně akorát budu muset zvyknout, hm?“ „To ano.“ Řekla Ginny a také se usmála. Dean vypadal dobře, to musela uznat, a byl perfektní úlovek. Koneckonců byl naprosto okouzlující, když jí chtěl koupit dárek; stále napůl nemohla uvěřit tomu, že si pamatoval datum. Najednou dostala pocit, že by mohla být zábava sledovat, jestli se tento vztah dostane někam dál, až se vrátí zpátky do Bradavic a budou spolu moci strávit trochu času jako opravdový pár. Bezděčně pohlédla za sebe; její máma si jistě brzy všimne, že opustila obchod. „Poslyš,“ řekla a otočila se zpět k Deanovi, „raději bych se měla vrátit MMMPPH!“ Bez varování byly Deanovy rty na jejích, a jelikož byla tak překvapená, bylo to spíš, jako by byla napadena tlustočervem, pokud tedy tlustočervi někdy někoho napadli, což těžko. Ginny si užívala dobrý polibek jako každá jiná dívka, jistě, a Dean byl v téhle oblasti určitě zručnější než Michael Corner, ale i když se snažila si to užít, jak jen mohla, velmi dobře si uvědomovala, že stojí před obchodem svých bratrů uprostřed Příčné ulice, za denního světla, kde se může objevit její matka a uvidět je, případně její otec nebo Fred, George, Hagrid, Ron, Hermiona… nebo Harry. Se zalapáním po dechu se od Deana odtáhla. Měl na tváři přilepený přihlouplý úsměv. To by měl, pomyslela si Ginny. „Wow,“ řekl Dean, „rozhodněs mi chyběla.“ Rozhodně ti chybělo LÍBÁNÍ. „Správně,“ místo toho řekla, také se usmívala, ale tajně se rozhlížela, aby se ujistila, že nikdo z její rodiny je neviděl. … nebo Harry. „Uvidíme se ve vlaku?“ řekla, doufajíc ve změnu tématu. „Jistě,“ odpověděl Dean bodře. „Mám ti držet místo?“ Na moment Ginny provinile probleskla hlavou vzpomínka na cestu domů na konci minulého ročníku, kdy se rozhodla raději sedět s Harrym, Ronem, Hermionou, Nevillem a Lenkou než s Deanem. „Určitě,“ řekla. „Nemůžu se dočkat.“ „Deane!“ Dean pohlédl přes rameno. Mudlovsky oblečená žena středního věku na něj mávala. Otočil se zpět k Ginny. „Musím jít,“ řekl. „Uvidíme se prvního!“ A s tím byl pryč. „Díky za dárek!“ Slabě za ním zavolala Ginny. Byl však už mimo dosah. Ginny si pomyslela, že by jej nezabilo, kdyby ji představil své matce, ne že by musel nebo tak, ale… Její myšlenky byly přerušeny její vlastní matkou a Hagridem, kteří se zběsile vyřítili z obchodu. „Uf, tady je Ginny,“ řekla paní Weasleyová nepřítomně, zdálo se však, že ji Hagrid neslyšel; místo toho úzkostlivě skenoval procházející dav. „Co se děje?“ zeptala se Ginny. „Viděla jsi Rona, Harryho a Hermionu?“ zeptala se jí matka, která se také dívala na procházející čarodějky a kouzelníky, ačkoli ona určitě nemohla vidět zdaleka tak daleko jako obrovitý Hagrid. „Ne, mami,“ řekla Ginny, přičemž hladila trpaslenku sedící jí na rameni. Právě se rozhodla, že se bude jmenovat Arnold. „Jsem si ale jistá, že jsou v pořádku, ať jsou kdekoli.“ Nicméně její matka ji přestala poslouchat po slově „Ne“. Hagrid a její matka pokračovali v úzkostlivém přešlapování před Kratochvilnými kouzelnickými kejklemi, jako kdyby toto mělo způsobit, že se tři přátelé kouzelně objeví. Ve chvíli, kdy se Ginny chtěla otočit a zamířit zpět do obchodu, ucítila, jak se o ni něco otřelo. Podívala se ke vchodu a zachytila záblesk tenisky spěchající pod neviditelným pláštěm dovnitř. Kroutíc hlavou následovala Rona, Harryho a Hermionu do obchodu. Budou si vážně muset uvědomit, že už jsou zkrátka moc velcí na to, aby se všichni tři vlezli pod ten plášť. Pozn. překladatele: Takže jsme se potkali s Deanem trochu důvěrněji, ale bude hůř, až se dostanou do Bradavic :D Je ale dobré si zapamatovat Ginnyiny současné pocity a pak je porovnat s těmi pocity, které bude mít s Harrym. Také jsme se seznámili s Romildou. Ta se také občas objeví. Jinak jsme se v podstatě neposunuli. Děj kapitoly se odehrál asi v jedné hodině, spíš ani to ne. Novou kapitolu čekejte opět +- v neděli. Bude to prozatím suverénně nejdelší kapitola. Asi dvakrát delší než tato a celkově třetí nejdelší v celé povídce. Konečně se dostaneme z Doupěte a pojedeme vlakem do Bradavic. To znamená seznámení se s několika Ginnyinými kamarády, které Harry nezná nebo jen málo. Také tam bude jeden z mých oblíbených momentů v originální PDK. Rychlost přidávání zůstane stejná, ale musím přiznat, že jsem teď dost zpomalil. Začíná nám jaro (bohužel) a to znamená nutné práce na zahradě a kolem baráku. Nicméně vy to prozatím nepoznáte. Ještě mám velké zásoby, minimálně do léta. P.S. Neměl jsem v plánu tuto kapitolu přidat tak brzo, schválení proběhlo jějak rychle :D Ta další bude za 7 - 10 dnů.