Ginny si podrážděně všimla, že Ron, Hermiona a Harry strávili po výletě na Příčné ulici mnohem více času šeptáním, přičemž byli natěsnáni k sobě. Něco se tam stalo, něco, o co nebyli ochotni se podělit. Čím více se to snažila ignorovat, tím byla otrávenější. Kdykoli si na toto téma začala stěžovat, její matka ji obdařila přísným pohledem, který jí měl jednoznačně připomenout jejich předchozí rozhovor ohledně přání profesora Brumbála, aby Harry, Ron a Hermiona měli dostatek času pro privátní debaty… ať už to bylo cokoli, o čem měli debatovat. Ginny však nebyla malou sestrou pro nic za nic. I když byli její bratr a jeho dva přátelé příšerně tajemní, dokázala sem tam zaslechnout slovo či dvě. Nic z toho jí nedávalo příliš mnoho smyslu, naneštěstí, snad jen kromě okamžiku, kdy zaslechla Harryho něco nespokojeně mumlat o Dracu Malfoyovi, což jistě nebylo nic neobvyklého a nic, co by snad mohlo zajímat Brumbála. Nakonec se datum na kalendáři začalo stále více blížit prvnímu září, dny se zkracovaly a hry dva-na-dva famfrpálu byly stále kratší a méně časté. Když nebyli někde zalezlí a nešeptali si s Harrym, vrátili se Hermiona a její bratr do jejich obvyklého tréninku spočívajícího v hašteření a flirtování (oni by to tak samozřejmě nenazvali), na což ona a Harry reagovali protáčením očí na rádoby hrdličky a vymýšlením neslušnějších a barvitějších vtipů na adresu Billa a Fleur. Jedno obzvláště protivné odpoledne byla Ginny uvězněna v kuchyni s náručí čerstvě vypraného prádla. Skřípala zuby nad tím, jak Šišla pořád dokola mlela o tom, jakou barvu šatů by Ginnyiny šaty družičky NEMĚLY mít. Nezáleželo na tom, že Ginny nikdy nebyla POŽÁDÁNA, aby byla družičkou; bylo to prostě předpokládáno. Když konečně dokázala uniknout, vydusala po schodech a málem vběhla do Harryho, který zrovna opouštěl Fredův a Georgeův pokoj s jeho vlastním prádlem a vypadal stejně tak otráveně, jak se cítila ona. „Být tebou, do kuchyně bych zrovna teď nechodila,“ varovala ho, „je tam silně přešišláno.“ Harry se usmál, celý se najednou zdál živějším. „Dám si pozor, abych se nenakazil,“ odpověděl. Ušklíbli se na sebe a pokračovali každý svou cestou. Takhle, zjistila Ginny, v těchto dnech probíhalo mnoho jejich setkání. Oba se snažili ještě vylepšit vtip, který řekl ten druhý, o Fleur nebo o Ronovi a Hermioně. Všimla si, že to byl o dost jiný Harry, se kterým se toto léto střetávala, než ten, kterého znala celý loňský rok nebo dokonce ten, který se zdál být tak často hluboko ponořen v rozhovoru se svými dvěma nejlepšími přáteli. Jednou krátce přemýšlela nad tím, co způsobuje tuto změnu v jeho chování, když tráví čas společně, ale jen krátce, než došla k závěru, že ji zkrátka nepovažuje za to dost vyspělou na to, aby porozuměla váze zodpovědnosti, kterou nese na ramenou. TAHLE myšlenka rychle zlikvidovala její dobrou náladu, takže se snažila na to moc často nemyslet. Ginny nohou otevřela dveře do Percyho pokoje a pohodila své prádlo na postel. Mateřskou vyhláškou bylo nařízeno, že jejich kufry musí za všech okolností být sbaleny před tím, než půjdou spát. Paní Weasleyová vypadala rozhodnutá nedopustit bláznivou honičku k vlaku, která přišla s každým prvním zářím. Ginny balení odložila až na absolutně poslední možnou chvíli. Její věci byly rozházené všude po Percyho pokoji a, tak jako každý rok, neměla ponětí, jak všechny dokáže nacpat do kufru. Aby to ještě více vyniklo, Hermionin kufr, samozřejmě, stál úhledně sbalen vedle vyčarované postele a jeho majitelka seděla na posteli a líně listovala svým novým výtiskem Příprav lektvarů pro pokročilé. „Podívejme se na tebe,“ řekla Ginny a zakroutila hlavou, „máš sbaleno a využíváš svůj extra volný čas k tomu, aby sis četla učebnice.“ „Musím!“ řekla Hermiona, když dala knihu trochu níž, s ryzí panikou v hlase. „Na tuhle jsem se skoro ani nepodívala! Teprve jsem dokončila pátou kapitolu a zítra ve vlaku si stěží najdu čas!“ Ginny se usmála a zvedla balíček čokoládových žabek, který jí dal Harry k narozeninám. Jiné čarodějky by si možná stěžovaly, že je to neosobní dárek, pokud však Ginny vzala v úvahu, že Harry pravděpodobně nikdy nepoužije šálu, kterou pro něj vyrobila, a ona naopak určitě sní všechny čokoládové žabky, řekla si, že jsou si vyrovnáni. Hodila si žabku do pusy a řekla: „Hermiono, máš vůbec ponětí, jak špatně vedle tebe my ostatní vypadáme?“ Hermiona se přes svou knihu podívala na Ginny a tvářila se zmateně. „Ne,“ odpověděla, „co tím myslíš?“ „To neřeš,“ usmála se Ginny, hodila zbytek sladkostí do kufru a začala už vážně balit. Buď jak buď, když vyšlo slunce, všechny kufry byly sbaleny a zdálo se, tak jako vždy na konci léta, že škola začíná příliš brzy, jako by začala hned po skončení předchozího ročníku. Ginny, stále v polospánku, se společně s Hermionou vynořila z Percyho pokoje a byla ráda, že tomu pokoji může konečně dát sbohem. „Pamatuj, Ginny,“ zanotovala Hermiona, „Ron a já budeme nejprve muset hlídkovat na chodbách, jelikož jsme prefekti. Potom se však k tobě a Harrymu v kupé připojíme.“ „Ve skutečnosti,“ řekla Ginny, „to nepůjde. Slíbila jsem Deanovi, že budu sedět s ním.“ „Aha!“ Hermiona vypadala překvapeně, ale potom pokrčila rameny. „Jistě, to dává smysl, řekla bych.“ Všichni se dostali ven právě v okamžiku, kdy ministerská auta přijížděla k Doupěti. Zatímco Bill a Ginnyin taťka ukládali kufry dozadu, Fleur se vznesla k Harrymu.“Au revoir, ‘Arry,” řekla a políbila jej na obě tváře, čímž Harry oněměl. Ginny a Hermiona vraždily Fleur pohledem; Ginny se zrovna chystala podělit se o svůj nepříliš jemný názor na její rozloučení s Harrym, když se znenadání naskytla ještě lepší příležitost v podobě Rona, který očividně doufal, že se mu dostane podobného sbohem. Už byl skoro před ní, když Ginny vystrčila nohu a poslala ho k zemi. „Dobře ty,“ zamumlala Hermiona. „Zhoršuju se,“ zahuhňala Ginny nazpět a zamračila se. „Málem se kolem mě dostal. Asi stárnu.“ Avšak zatímco Ron spěchal do auta, Harry rovněž věnoval Ginny úsměv a uznalé kývnutí. Náhle se cítila stokrát líp. Pan a paní Weasleyovi se usadili v prvním autě a čtyři teenageři ve druhém. Vyšplhali se na zadní sedadlo, které bylo magicky zvětšeno, aby se přizpůsobilo jim čtyřem a klecím jejich mazlíčků. „Na takové cestování bych si dokázala zvyknout,“ zauvažovala Ginny, která nepřítomně hladila Arnolda v kleci, právě ve chvíli, kdy se auto rozjelo. „Alespoň někdo si to užívá,“ zabručel Harry. „Ale no tak,“ Ginny jej naoko pokárala, „možná jsi označený muž, který zasluhuje ministerskou ochranu, ale podívej!“ šáhla do očarovaného chladicího boxu na dveřích a vytáhla dvě láhve. „Dýňová šťáva zdarma!“ Harry se zazubil. „No, tohle za to stojí, co?“ odvětil a vzal si láhev. Hermiona si také vzala, ale Ron zpočátku odmítal, stále trucoval kvůli incidentu s Fleur. Nabídka bezplatného jídla pro něj však byla příliš lákavá a záhy se přes to dostal. Auto na King’s Cross zastavilo se čtyřmi relativně šťastnými pasažéry, ale zarputile se tvářící bystrozoři, kteří k nim přistoupili, jejich dobrou náladu utlumili. Jejich kufry byly bez okolků vyházeny na vozíky a celá skupina se rychle vydala do útrob nádraží. „Jako ochranka u mě rozhodně vede Hagrid,“ zamumlal Ron. Ginny byla nucena souhlasit. Když dorazili ke vchodu na nástupiště devět a tři čtvrtě, nevrlejší z obou bystrozorů rychle provedl Harryho skrz přepážku. Ron a Hermiona následovali. Ginny, její rodiče a druhý bystrozor šli jako další. A tak se ocitli vedle bradavického spěšného vlaku a loučili se. „Raději si všichni rovnou nastupte, za pár minut to odjíždí,“ řekla Ginnyina mamka, která poté krátce objala Rona. „Tak ať se ti letos daří, Rone. Tobě taky, Hermiono,“ dodala, když rovněž objala Hermionu. Zatímco Ginny čekala, až bude na řadě ona, všimla si, že Harry tajně odtáhl jejího otce stranou. Dřív než měla čas na zvážení odposlouchávání, přistoupila k ní její matka a pevně ji objala. „Ať máš hezké pololetí, Ginevro,“ řekla. Poté se odtáhla, dál však pevně držela ramena své dcery. Přešel moment a poté Molly poprosila: „Bud opatrná, zlato. Tohle jsou temné časy.“ Taková otevřenost Ginny šokovala. Přikývla a řekla: „Budu, mami. Ty taky.“ Její matka také přikývla a pak se podívala dál po nástupišti tam, kde Harry něco důrazně vysvětloval jejímu otci. „Dávej pozor na Harryho,“ řekla mamka a znovu Ginny překvapila. „Harry bude v pohodě,“ slyšela se Ginny říkat, zatímco se její mysl točila, uvažovala, jestli její matka ví něco co ona ne. „Ron a Hermiona se o něj postarají.“ Paní Weasleyová zakroutila hlavou. „Přála bych si, aby mě tohle uklidnilo,“ řekla s ironickým úsměvem. „A teď rychle s tebou do vlaku.“ Ginny věnovala matce poslední rychlé objetí a pak už spěchala k bradavickému spěšnému vlaku. Právě chtěla zvednout svůj kufr do vagónu, když jí byl náhle vytržen z rukou. „Hej!“ začala, otočila se a šáhla po hůlce, zjistila však, že to Dean stojí vedle ní s jejím kufrem v ruce. „Mám ho,“ řekl, poté se otočil a vzal i Arnoldovu klec. „Deane,“ řekla lehce otrávená Ginny, „můžu nést svůj vlastní kufr.“ „Ne, pokud jsem okolo, nemůžeš,“ odvětil Dean vesele, strčil kufr na palubu a vylezl za ním. „Tak pojď, vlak se chystá odjet.“ Ginny předpokládala, že by měla být polichocena, a že Dean je pouze galantní, a že by měla být polichocena znovu, když se otočil a pomohl jí do vlaku. Měla však problém nedat najevo mírné podráždění, které vždy v takových situacích cítila. Aby však byla dobrou přítelkyní, potlačila tyto pocity do pozadí. „Sedíme dál tímhle směrem,“ ukázal Dean směrem k přední části vlaku. „Seamus se sem dostal brzo, zabral kupé B.“ Dean ji začal tahat chodbou. Ona však jemně, přesto důrazně, vytáhla svou ruku z té jeho. „Počkej,“ řekla, „viděla jsem nějaké své přátele, které bych nejdřív chtěla pozdravit.“ „Jasně,“ řekl Dean vesele. Pak se naklonil a sladce ji políbil na tvář. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal a poté vyrazil dál chodbou s jejím majetkem v závěsu, přičemž za sebou nechal usmívající se Ginny. „To je ale způsob, jak začít nový rok,“ řekl hlas nalevo od Ginny. Otočila se a uviděla blížící se Demelzu Robinsovou, tichou čtvrťačku, se kterou se přátelila. “Demelzo!” pozdravila ji Ginny vřele. Dvě dívky se objaly. „Jak ses měla v létě?“ „Dobře,“ řekla Demelza, „samé povídání o ministerstvu a Ty-víš-kom, asi tak jako u všech ostatních, zdá se.“ Ginny přikývla; věděla přesně, na co mladší dívka naráží. „Ale,“ pokračovala Demelza, která se začínala červenat, „rozhodla jsem se přihlásit se na famfrpál!“ „To je skvělé!“ řekla Ginny a myslela to upřímně. Už s Demelzou létala a i když by mohla být trochu agresivnější, byla rychlá, hbitá a měla dobrou mušku. Mohla by z ní být velmi solidní střelkyně. Demelza přikývla. „Abych řekla pravdu, tak nevím, jaké mám šance. Vypadá to, že s tebou a Katie Bellovou zbývá jen jedno volné místo střelce.“ „Ale ani já ani Katie nemáme jisté místo,“ zaprotestovala Ginny. Demelza jí věnovala nevěřícný pohled. „Ty a Katie jste nejlepšími letci v Nebelvíru, vyjma Harryho,“ řekla. „I kdybyste se museli zúčastnit konkurzu, jste jasné. Počkat… jestliže Katie musí jít na konkurz, znamená to, že je Harry kapitánem?“ „Ano,“ odpověděla Ginny. „Byl v Doupěti, když přišly dopisy z Bradavic. Dostal kapitánský odznak ve svém dopise.“ Demelza vypadala ustaraně. „Ale Katie je v týmu déle! Myslíš, že bude naštvaná?“ „Rozhodně ne!“ Demelza a Ginny se otočily na Katie, která zrovna procházela kolem s další sedmačkou z Mrzimoru jménem Leanne. „Harry je teď nejlepším hráčem v týmu a má lepší hlavu na strategii než já,“ řekla Katie. „Předpokládala jsem, že odznak dostane on a z celého srdce s tím souhlasím! Uvidíme se na hřišti, děvčata!“ „To bychom měli…“ řekla Ginny, když Katie a Leanne odešly. Demelza souhlasně přikývla právě ve chvíli, kdy k nim doběhl Colin Creevey, který vypadal rozrušeněji než obvykle. “Ginny! Ginny!” řekl, lehce zadýchaně. „Ahoj, Coline,“ odpověděla Ginny. „Měl jsi pěkné léto?“ Colin však její otázky ignoroval. „Potřebuju s tebou mluvit, Ginny,“ řekl a mírně zčervenal. „O něčem… co bys mohla slyšet.“ Hodil pohledem doprava a Ginny si všimla, že za ním se založenýma rukama stojí Natalie MacDonaldová, znepokojeně se tvářící třeťačka s hnědými kudrnatými vlasy, které měla stažené dozadu. Byla to ta nejmenší dívka v ročníku, téměř o celou hlavu menší než Ginny, ale osobnost měla velkou jako tři takové. Na konci předešlého pololetí to byla právě Natalie, kdo Ginny poskytl informaci, že Colin je do ní zakoukaný. Ginny si náhle uvědomila, že má docela dobrou představu o tom, co jí chce Colin říct. „Tedy…“ pokračoval Colin, „dostalo se ke mně, Ginny, že možná… že jsi možná slyšela něco o mně a je to něco, co… no, abych byl upřímný, musím říct, že… chci říct, Ginny, že…“ „Natalie mi řekla, že jsi do mě možná trochu zakoukaný,“ přerušila jej Ginny. Demelza, Natalie a Colin vytřeštili oči, patrně kvůli nedostatku její diskrétnosti. Ginny se však již dávno rozhodla, že bude dodržovat politiku brutální upřímnosti kdykoli to jen bude možné. Stálo ji to některá přátelství, ale ta důležitá to posílilo. „A-aha…“ zakoktal se Colin a snažil se uklidnit. „No, ano. Ale není to pravda!“ rychle dodal. „Není! Vím, že máš kluka a já jen… no, nemám o tebe zájem… v tomhle smyslu, přísahám.“ Ginny přikývla a usmála se. „Děkuji ti, Coline,“ řekla, „jsem ráda, že jsi to vyjasnil. Nerada bych, aby to mezi námi způsobilo nepříjemnosti.“ Colin opětoval její úsměv. „Takže mi věříš?“ „Ano, Coline, věřím ti.“ „A stále můžeme být přáteli?“ „Ano, Coline, samozřejmě, že můžeme!“ „Dobře!“ Ačkoli se mu viditelně ulevilo, Colin stále vypadal nervózně; ale to taky mohl být typický Colin, řekla si Ginny. „Tak jo. Půjdu zpátky do svého kupé!“ pokračoval Colin. „Uvidíme se na hostině?“ A s tím odběhl pryč. Hned jak se dostal z doslechu, otočila se Natalie k Ginny a nekompromisně řekla: „Má tě rád.“ Demelza přitakala. „Je do tebe blázen.“ Ginny si jen povzdechla. „Nemyslím si,“ řekla, zbylé dívky se na sebe podívaly a rozesmály se. „Ale prosím tě,“ řekla Natalie, „je tak průhledný a Dennis trval na tom, že je to pravda. Nelhal by mi.“ „Proč by tobě nelhal?“ zeptala se Ginny. „Protože jsem jeho holka!“ posmívala se Natalie. „Nevěděla jsi to?“ Nevěděla. Měla-li být upřímná, myslela si o Natalie, že je příliš mladá na to, aby měla kluka, ale jakmile jí tato myšlenka probleskla hlavou, uvědomila si, že zní jako její bratři a rozhodla se, že si tento názor nechá pro sebe. Natalie se otočila na Demelzu. „Pojď,“ řekla starší dívce, „budeš sedět se mnou. Nemůžu být celou cestu do Bradavic uvězněna sama v jednom kupé s bratry Creeveyovými. “ „Dobře,“ řekla Demelza, poté se otočila k Ginny. „Uvidíme se na hostině?“ „Aha, jistě,“ uvažovala Natalie, „Dean. Skoro jsem na něj zapomněla. Takže později?“ A pak Demelza a Natalie ruku v ruce odešly. Ginny je sledovala s úsměvem. S dívkami ve svém vlastním ročníku se nepřátelila. Všechny vypadaly, že nedokážou oddělit současnou Ginny a jedenáctiletou Ginny s deníkem. Avšak zjistila, že mladší dívky, ty, které v Bradavicích v Ginnyiném prvním ročníku ještě nebyly, má velmi ráda a Demelza s Natalie byly na vrcholu žebříčku. Ztracena v těchto myšlenkách ucítila poklepání na rameni. Otočila se a našla Harryho stojícího vedle ní, vypadal lehce rozrušeně a stále táhl svůj kufr. „Nepůjdeme si najít kupé?“ zeptal se. Ginny, která se stále usmívala, majíc na mysli rozhovor s kamarádkami, omluvně zavrtěla hlavou. „Já nemůžu, Harry,“ řekla zářivě, „slíbila jsem Deanovi, že pojedeme spolu. Tak zatím.“ S tím se otočila a vykročila směrem k přední části vlaku. Snažila si vzpomenout, které kupé Dean říkal, že má. C? B? Bylo to jedno z toho, určitě… Udělala jen pár kroků před tím, než se zastavila. Nemohla to zařadit, ale měla zřetelný pocit, že ji někdo pozoruje. Ne, zírá na ni. Na podpatku se otočila a podívala se zpátky tam, kde nechala Harryho. Ten byl však otočen jinam. Nemohl to být nikdo z okolních kupé, ti totiž všichni zírali… na Harryho. Její nálada značně potemněla. Taková pozornost vůbec nebyla to, co Harry potřeboval, nevěděla však, jak by se jí mohl vyhnout. Cítila se hrozně za něj. Pak si uvědomila ještě něco jiného. Nejen že na Harryho zírali, zdálo se, že je doslova drcen zbožnými pohledy dívek z pátého, čtvrtého a třetího ročníku. Její mysl se okamžitě vrátila k Romildě Vaneové a jejímu mávání nápojem lásky v obchodě dvojčat. Zdá se, že status celebrity a proklamace Denního Věštce o bytí „vyvoleným“ dokáže někoho udělat mnohem atraktivnějším, než už je. … jestli tohle bylo v Harryho případě vůbec možné. Předstíraje, že její mozek tu poslední větu nepřidal, začala se Ginny pohybovat směrem ke stádu dívek a, aniž by si to uvědomovala, sahala po své hůlce. Nicméně před tím, než stačila udělat dva kroky, objevili se Neville a Lenka a odvedli Harryho pryč, směrem k zadním kupé. Na kratičký okamžik chtěla jít s nimi. Ginny zbožňovala Nevilla, a i když byla Lenka v Havraspáru, byla možná nejlepší kamarádkou, kterou Ginny měla ve svém ročníku. Netřeba zmiňovat, že Ron a Hermiona by se k nim zcela jistě brzo připojili. No a Harry… Ona však, důrazně si připomenula, měla přítele a něco mu slíbila. Jen s maličkým zaváháním se otočila a opět se rozešla k přední části vlaku. Po cestě pozdravila Hannah Abbottovou a Ernieho MacMillana z Mrzimoru a také Lisu Turpinovou, šesťačku z Havraspáru. Prošla kolem kupé, ve kterém Michael Corner, její ex přítel, seděl se svou novou přítelkyní a Harryho ex, Cho Changovou. Oba se velmi pečlivě snažili, aby se na ni nepodívali. S nimi byla také Marietta Edgecombová, jejíž silná vrstva make-upu nedostatečně zakrývala pupínky, které vytvářely slovo „PRÁSKAČ“. Ginny se v duchu usmála; Hermiona byla pozoruhodně talentovaná čarodějka. O pár kupé dál s ušklíbnutím zamávala Andrew Kirkovi a Jacku Sloperovi, dvěma neschopným, ale zapáleným páťákům z Nebelvíru, kteří, stejně jako ona, byli loni náhradníky ve famfrpálovém týmu. Aby řekla pravdu, připomínali jí Freda a George, akorát tihle byli bez inteligence a nějakého rozeznatelného talentu. Oba ji (každý zvlášť) pozvali na rande po tom, co se rozešla s Michaelem a před tím, než začala chodit s Deanem; oba je jemně odmítla. Nevypadali však, že by se tím nějak zvlášť trápili, jelikož v kupé lenošili s párem třeťaček z Mrzimoru, předpokládala, že si vedou dobře. Pomocí loktů si proklestila cestu přes Millicent Bulstrodeovou a tu druhou holku ze Zmijozelu, jejíž jméno si stále nemohla zapamatovat, ale rozhodla se, že jí bude říkat „Belch“, byla si jistá, že tak nějak to muselo být. Problém byl v tom, že také musela přijmout několik loktů do žeber, ale nebylo to nic, co by nemohla zvládnout. Letmo ji napadlo, jestli se vůbec cítí provinile za své činy z loňského roku, když ji a její přátele držela jako rukojmí v kabinetu Umbridgeové. Rychle však takových úvah zanechala, když si uvědomila, jak jsou pošetilé. Samozřejmě, že se necítila provinile a ona také ne, za to, že ji proklela. Konečně došla ke kupé B, téměř na začátku vlaku. Dean ji musel vidět přicházet, neboť vyskočil ze sedadla, otevřel jí dveře a nabídl jí ruku. „Milady,“ řekl s frajerským úsměvem. Ginny na svou tvář připevnila úsměv, přijala jeho ruku a dovolila mu, aby ji vedl do kupé, ačkoli uvnitř křičela - Dokážu sakra dobře sama vejít do zatraceného vlakového kupé, děkuji mnohokrát! Navenek se však usmívala a posadila se vedle Deana. „Hoj, Gin!“ pozdravil ji Seamus, stejně tak jako další dvě osoby v kupé, Parvati Patilová a Levandule Brownová. Všichni byli z Ronova ročníku, Ginny je znala docela dobře, ale ne nějak zvlášť. Přesto… „Ahoj,“ odpověděla s úsměvem. „Všichni jste měli příjemné léto?“ Po této otázce se všichni po jednom pustili do povídání „co-jsem-dělal-v-létě“. Zdálo se, že všichni měli skutečně příjemné léto… ale bez zvláštních událostí. Ginnyina mysl se přenesla na opačný konec vlaku, kde touto dobou již jistě sedí Harry, Ron, Hermiona, Neville a Lenka a baví se o Voldemortovi a Smrtijedech a Fénixově řádu a bitvě na ministerstvu kouzel. Uvědomila si, že nikdo z těch, v jejichž přítomnosti teď byla, se jí ještě na její dobrodružství na ministerstvu nezeptal, za což byla vděčná… ačkoli to mohlo vysvětlovat letmé pohledy mezi Parvati a Levandulí. “Ehm… Ginny?” Ginny zatřásla hlavou, aby si ji vyčistila a uvědomila si, že už dvacet sekund je ticho. Úplně a docela neúmyslně se odstřihla od konverzace a teď zjistila, že na ni Dean tázavě zírá. „Jsi v pořádku?“ Ginny prudce přikývla. „Je mi fajn,“ řekla, „promiň, já jen… jen jsem se zamyslela.“ Na chvíli se pozastavila nad tím, jestli si právě vyzkoušela, jaké to je být Harrym v těch momentech, kdy se zdá, že je ode všech stovky mil daleko. Tak nějak o tom pochybovala. „Však kdo by tě mohl vinit?“ zašveholila Levandule. „Když Seamus pořád mele o každém famfrpálovém zápase, na kterém o prázdninách byl. Vážně, koho by to zajímalo?“ To poslední dodala s povýšeným odfrknutím. Ginny si nevrle pomyslela, že ona ano, že se ráda baví o famfrpálových zápasech, a že by mnohem raději vypnula, když Levandule bez dechu začala o tom, jak jeden den v červenci sledovala, dle Denního Věštce, jednoho z „10 nejlepších partií v kouzelnické Anglii“, a to kolem dvaceti výloh na Příčné ulici. Samozřejmě, že tohle Ginny neřekla, nechtěla ze sebe před Deanovými přáteli udělat čarodějnici… alespoň ne tak brzo. „Takže, Levandule…“ začala a snažila se působit slušně. Levandule ji však přerušila. „Ginny, jsem ráda, že jsi tady. Mám na tebe několik otázek.“ Ginny překvapeně zamrkala. „Ehm… dobře. Co tě zajímá?“ „Vyprávěj mi o Ronovi.“ Ginny chvíli počkala, ale vypadalo to, že už žádné bližší vysvětlení nehrozí. „Co o Ronovi?“ zeptala se a přitom si všimla, že Parvati obrátila oči v sloup a Dean se Seamusem se dusí smíchy. Najednou si s hrůzou uvědomila, kam tento rozhovor směřuje. „Však víš!“ řekla Levandule netrpělivě, „Vyprávěj mi o něm!“ „No… je vysoký, spíš vytáhlý, absolutní hňup, příliš mnoho pih…“ „Ne!“ Levandule málem zařvala. „Vyprávěj mi o něm!“ Ginny se rozhodla, že hrát nechápavou bude mnohem lepší, než přistoupit k tomuto rozhovoru seriózně. „Levandule, vůbec si nedokážu představit, co po mně chceš.“ „Ale no tak, Ginny!“ prosila Levandule. „A vy tři přestaňte!“ Tou dobou museli Dean a Seamus prakticky zdvojnásobit své úsilí, aby se nerozesmáli, a Parvati se k nim přidala. Ginny jim to těžko mohla mít za zlé. Byla si jistá, že, pokud by se podívala do slovníku na slovo „trapné“, našla by text tohoto rozhovoru. „Levandule,“ řekla, „vážně bych se nerada bavila o tvém romantickém zalíbení v mém bratrovi. Opravdu, opravdu nerada bych se o tom bavila. Vážně.“ „Ale Ginny…!“ „Budu prosit na kolenou, budu-li muset, Levandule! Nebude to hezké, ale budu!“ Nicméně Levandule se nechtěla nechat odmítnout. „Jen mi řekni,“ prosila, „jestli si myslíš, že bych se mu mohla líbit.“ „Hmm… jistě?“ „Jaké typy má rád?“ „Vážně bych ne…“ „Není s Hermionou Grangerovou, že ne?“ Po tomhle Ginny zaváhala. Věděla, že z mnoha důvodů musí být s odpovědí opatrná. „Ne… v tomhle smyslu,“ začala, ale byla Levandulí opět přerušena. „Vidíš?“ řekla vítězoslavně Parvati. „Říkala jsem to!“ Parvati opět zakroutila očima. „Když to říkáš,“ řekla. Ginny si nebyla jistá, jestli Parvati mluví k ní nebo k Levanduli, byla si však jistá, že tomu Parvati nevěří. Ginny taky ne. Otočila se zpět k Levanduli. „Ne že bych chtěla zůstat u tématu, ale co ten náhlý zájem o Rona?“ Levandule vzdychla při zmínce o Ronově jméně. S velkým úsilím Ginny potlačila svůj dávicí reflex. „Je prostě tak… já nevím. Švihácký, řekla bych.“ Po tomhle už Dean a Seamus vybuchli smíchy. Ginny nevěděla, jestli má být zděšena Levanduliným popisem Rona jako „švihácký“ nebo být dotčena Deanovou a Seamusovou reakcí na něj. „Byla to ta věc s ministerstvem, víš?“ pokračovala Levandule. „No… samozřejmě, že víš, že? Byla jsi…“ „O tom se nebudeme bavit.“ Síla Ginnyina hlasu ostatní vylekala a na moment umlčela. Ačkoli si byla jistá tím, že to, co se stalo na ministerstvu, bylo na začátku roku horkým tématem, Ginny a ostatní se již dávno odhodlali, že detaily té příhody budou sdělovat jen v nejnutnější míře. Ginny si byla celkem jistá, že nikdo v tomhle kupé žádné detaily vědět nepotřebuje. „Fajn,“ popotáhla Levandule, „ale cokoli se stalo, Ron tam byl jako součást BA, že ano? Chci říct… všichni jsme spolu cvičili a byla to zábava, ale Ron byl tam venku a dělal opravdové věci, že? Je to tak… hrdinské.“ Ke konci již padala do mdlob. Ginny si byla jistá, že Parvati by nejradši Levanduli popadla za ramena a natřepala do ní rozum. Nezdálo se to jako špatný nápad. Na moment jí v hlavě vyskočil obraz Fleur, jak kráčí k oltáři, bere si jejího bratra a stává se součástí její rodiny. Ginny ten obraz vyměnila za ten samý, jen s Levandulí. Náhle ji zachvátila panika. „Poslyš, Levandule,“ začala Ginny, přičemž měla pocit, jako by vyjednávala o duši svého bratra. „Tu noc Ron nebyl jediným klukem na ministerstvu. Víš co, byl tam Neville a… no, byl tam Neville.“ Levandule však nad tímhle ohrnula nos. „Neville? Ach, Ginny, to ne!“ Ginny zrudla vzteky. Než však stačila něco peprného říct, začal Nevilla bránit Seamus. „Ale no tak, Levi,“ řekl, „Neville je v pohodě. Je to dobrej kluk.“ Parvati s Deanem rovněž přikývli na znamení souhlasu. „Ale ne, jasně, je hodný a tak,“ řekla Levandule rychle. „Ale… je to Neville! Myslím tím… nemohla bych přece, že ne?“ Ginny měla na mysli pár slov, které by mohla říct, ale Dean ji předešel. „A co Harry? Jsem si docela jistý, že jim to s Cho Changovou nevyšlo, ne? Gin?“ Harryho jméno bylo to poslední, které Ginny chtěla, aby bylo při téhle konverzaci vytaženo; nicméně o tomto lhát nemohla. „Pokud vím, tak to mezi Harrym a Cho Changovou moc dobře nedopadlo,“ řekla skrz zaťaté zuby. Jestli si Levandule myslí, že půjde a zkusí ulovit Harryho… nebo Rona nebo Nevilla, když na to přijde… „Harry není dobrým materiálem pro vztah,“ promluvila Parvati. „Proč ne?“ zeptal se Seamus. „Máš zájem, kámo?“ ušklíbl se Dean. Seamus do něj strčil loktem a zasmál se. Naproti tomu Ginny byla zvědavá na Parvatino vysvětlení. „Proč není dobrým materiálem pro vztah, Parvati?“ zeptala se a snažila se zůstat tak klidná, jak jen mohla, ačkoli cítila, že jí její tep pulzuje na čele. „Byl by,“ řekla Parvati zamyšleně. „Akorát to vypadá, že chodit s ním by bylo trochu nebezpečné, ne?“ Její hlas upadl téměř do šepotu. „Konec konců Vy-víte-kdo jej chce kvůli vy-víte-čemu. Řekla bych, že být přítelkyní Harryho Pottera se zdá jako riskantní záležitost.“ Když to řekla, hodila významným pohledem směrem k Ginny a poté k Deanovi. Před tím, než Ginny mohla odpovědět, dveře kupé se s prásknutím otevřely. „Hej! Co se stalo na ministerstvu kouzel?“ Zachariáš Smith, šesťák z Mrzimoru, stál ve dveřích se založenýma rukama a tvářil se tak nabubřele jako vždycky. „Taky tě rádi vidíme, Zachariáši,“ zabručel Dean. „Mohl bys být ještě nezdvořilejší?“ střelila po něm Parvati. Ginny jí věnovala děkovný pohled a najednou se cítila provinile za ten záblesk hněvu, který k dívce předtím pocítila. Vypadalo to však, že Zachariáš nezaregistroval svou nevychovanost. „Celý vlak si o tom štěbetá,“ pokračoval. „Hádám, že ti nikdo nedá pokoj, dokud se nedozví celý příběh. Udělám ti laskavost a rozšířím ho.“ „Jak milé,“ řekla Ginny sarkasticky. „Potter, Grangerová a tvůj bratr nic neřeknou a Longbottom a Střelenka Láskorádová jsou nepoužitelní.“ Ginny pomalu sahala pro hůlku. „Takže hádám, že pokud chci celý příběh, budu muset přijít za tebou.“ „Jediné varování, Zachariáši,“ řekla Ginny výhružně. Cítila, jak jí začíná cloumat vztek. „To je vše, co dostaneš. Nebudu mluvit o ministerstvu kouzel, obzvlášť ne s takovými, jako jsi ty, takže můžeš klidně zase vypadnout.“ Zachariáš však panovačně zakroutil hlavou. „Všichni budou mluvit, Weasleyová. Tak nedělej drahoty a vysyp to. No tak.“ Zachariáš neviděl, jak Ginny upevnila sevření na své hůlce. Jestli ten chlapec trvá na tom, že se bude okázale chvástat… „Tak dobře, Zachariáši. Máš pravdu.“ Její společníci se na ni překvapeně podívali. „Začalo to nějak takhle.“ A s tím švihla hůlkou a křikla: „Chiroptera Mucosa!” Levandule zaječela a její zbylí společníci vyskočili, když Zachariáš proletěl zády otevřenými dveřmi a dopadl na podlahu chodbičky, přičemž lapal po dechu a zápasil s netopýřími stvořeními, která se mu drala z nosu. „To je lepší,“ řekla Ginny zadostiučiněně a zastrčila si hůlku zpět. Pak si všimla šokovaných výrazů kolem ní. „Co?“ zeptala se sladce. „Varovala jsem ho. Navíc jsem nelhala; takhle TO opravdu začalo.“ Z chodby uslyšeli, jak hlas, který neznali, zvolal: „Finite Incantatem!” a zelená okřídlená stvoření rojící se kolem Zachariášovy hlavy zmizela. „Tak tak, mladý muži,“ řekl hlas toném, který byl napůl uklidňující a napůl blahosklonný. „Nic se nestalo. Proč neběžíte dál? Jste v pořádku, mladíku?“ Zachariáš hloupě přikývl, pohled stočil zpět na Ginny a s jednou rukou na nose odběhl pryč. O chvíli později se objevil majitel hlasu. Byl to malý muž s lesklou pleší, stříbrným mrožím knírem a břichem tak širokým, jak byl vysoký, a sametovou vestou se zlatými knoflíky. Ačkoli jej Ginny nikdy předtím neviděla, okamžitě jí byly jasné dvě věci: tohle byla určitě osoba, která si užívá pohodlí života… a určitě to byl učitel. Nečinně uvažovala, jestli byl někdy někdo vyloučen před tím, než bradavický spěšný vlak dorazil do školy. „Zdravím, studenti!“ malý plešatý muž je vřele pozdravil. „Jsem profesor Horácio Křiklan a tento rok se k vám v Bradavicích přidám. Těším se na to, až vás všechny poznám, ano, ano, všechny, ale nejdřív…“ Profesor Křiklan si odkašlal a nadhodil vážnější tón. „To kouzlo. Seslané na toho chlapce na chodbě. Nepředpokládám, že víte, kdo jej seslal, že?“ „To jsem byla já, pane profesore.“ Ginny se postavila; chtěla vzít vinu na sebe co nejrychleji, aby Dean nedostal nějaký nápad a nevzal ji na sebe on. Rychlý pohled na něj ji však ubezpečil, že takové nutkání neměl. „To jste byla vy?“ řekl profesor a jeho tón, uvědomila si Ginny, nebyl nahněvaný, ale spíš… ohromený? Zmatená Ginny si profesora Křiklana prohlédla důkladněji. V očích mu jiskřilo a koutky úst měl zvednuté, navzdory svému úsilí, aby vypadal přísně. „No, musím říct, slečno… jak se jmenujete?“ „Ginny Weasleyová.” „Ach tak! Weasleyová! To jsem měl vědět. Vaši rodiče byli velmi talentovaní. A ty vlasy… takže, slečno Weasleyová,“ pokračoval Křiklan, zněl čím dál tím více jako pyšný dědeček a méně jako přísný učitel. „To byl kus naprosto působivé magie. A odvažuji se tvrdit, že bychom jej nenašli v bradavických osnovách, že?“ Profesor Křiklan se hluboce zasmál a úplně přestal předstírat nějaký hněv. „A teď,“ pokračoval, „plánuji oběd s několika studenty v mém kupé C, hned vedlejší dveře. Byl bych potěšen, kdyby se k nám připojila tak nadaná mladá čarodějka jako vy. Tak, tak, neberu ‚ne‘ jako odpověď! V obědovém čase tedy, hned vedle. Do té doby, slečno Weasleyová…! Budu se těšit!“ A byl pryč. Ginny stála, zírala na místo, kde předtím stál, mrkala, párkrát přihlouple otevřela a zavřela ústa, protesty, které ani neměla šanci formulovat, jí mizely ze špičky jazyka. Očekávala nejmíň měsíc školního trestu a místo toho byla pozvána na oběd. Sedla si zpátky na své místo. Ostatní byli stejně tak ohromení jako ona. „Takže,“ řekl Dean po chvíli, „půjdeš?“ „Myslím, že musím,“ řekla Ginny bezvýrazně. „Jaká je další alternativa? Školní trest ve sklepení se Snapem?“ A tak, jen o chvíli později, se Ginny nacházela na chodbě a opatrně se blížila ke dveřím kupé C. „Slečno Weasleyová!“ ozval se zevnitř Křiklanův dunivý hlas. „Jsem tak rád, že jste přišla! Tady, tady, sedněte si! Věřím, že se znáte se všemi?“ Ginny vešla do kupé. Usazeni zde byli Blaise Zabini, docela pohledný Zmijozelák, kterého nesnášela (hlavně proto, že na ni civěl kdykoli kolem něj procházela), Cormac McLaggen, sedmák z Nebelvíru, docela otravný, a Marcus Belby, Havraspárčan, kterého znala jen od vidění. Pozdravila Belbyho a McLaggena; Zabiniho ignorovala prostě z principu, ale cítila na sobě jeho oči. „To byla pozoruhodná kletba, kterou jste seslala na toho mladého muže, slečno Weasleyová. Velice rád bych o tom slyšel více, pokud se k tomu toto odpoledne dostaneme, což,“ řekl s lehkým zasmáním, „si myslím, že dostaneme,“ dodal. Ginny začínala být přesvědčená o tom, že se možná nikdo jiný ke slovu moc nedostane. „Jste nápadně podobná jedné mé oblíbené studentce… ačkoli ona, samozřejmě, měla talent spíš na lektvary než kouzelné formule. Ta podobnost vás předtím zřejmě zachránila od docela ošklivého školního trestu, hm?“ Přidal malé mrknutí, což Ginny utvrdilo v tom, že jí nikdy školní trest nehrozil. „Ať už jsou mé staré vzpomínky jakékoli, jsem rád, že jste se k nám připojila. Ano, jedni z bradavických nejlepších a nejzářivějších!“ řekl Křiklan vesele. „Pro mě je to skvělá příležitost znovu navázat spojení s mladou generací! A vůbec ne špatná příležitost pro vás vytvořit nějaké vazby mezi sebou. Vazby, které mohou vydržet celý život, pokud to tak mohu říct.“ Bradavičtí nejlepší a nejzářivější… Ginny slyšela svého otce mluvit o Tiberiusi McLaggenovi, který měl kontakty na ministerstvu a Zabiniho matka, pokud si dobře pamatovala, byla velmi slavná pro svou krásu, bohatství a kupu mrtvých manželů… začínala Křiklana podezřívat, že se neobklopuje bradavickými „nejlepšími a nejzářivějšími“, jak to podal, ale studenty, kteří měli dobré kontakty nebo byli z vlivných rodin. O Belbym nic konkrétního nevěděla a ona sama opravdu nebyla ani jedno z toho… nicméně, jestliže se Křiklan obklopuje slavnými a dobrými studenty, na seznamu hostů nemohla chybět jedna konkrétní osoba. „Čekáme ještě na Harryho, že ano?“ Profesor Křiklan se podíval na Ginny, přičemž vypadal lehce vyvedený z míry. „No ano, čekáme, vnímavé dítě!“ Zabini se uchechtl a Ginny zrudla. „Nejsem dítě, pane profesore,“ šlehla po něm, možná trochu víc ukřivděně než zamýšlela. „Ovšem že ne,“ řekl Křiklan pompézně. „Odpusťte mi. Nikdy bych úmyslně neurazil temperamentní rudovlásku jako vy. Musíte pochopit, slečno Weasleyová, když někdo dosáhne tak pokročilého věku jako já, pak se mu skoro všichni ve srovnání s ním zdají hrozně mladí.“ „Samozřejmě,“ řekla Ginny medově. Neměla z profesora Křiklana dobrý pocit, ale zdaleka ne tolik, aby se kvůli tomu měla dostat na jeho špatnou stranu. No… alespoň ne dřív, než s ním alespoň absolvuje hodinu. „Ale co se týká Harryho.“ Křiklan, stejně jako všichni ostatní, se na ni podíval s očekáváním. Zdálo se, že Harry Potter byl nejzajímavějším tématem dne. „Nejsem si jistá, že přijde,“ řekla. „Znáte ho tedy?“ zeptal se Křiklan dychtivě. „Ano, znám,“ řekla Ginny a chtěla čím dál tím víc být kdekoli jinde než v kupé C, „a on se moc nestará o pozornost, asi proto, že jí už tak má víc než dost. Obvykle nevyhledává žádnou extra další navíc.“ Zabini se jízlivě usmál. „Ten egomaniak? Nemůže se nabažit toho, když slyší své jméno nebo vidí svou tvář.“ „To je pěkná blbost, Zabini,“ střelila Ginny nazpátek. Blaise se na ni zle podíval a zdálo se, že chce něco odseknout, když v tom se dveře kupé odsunuly a odhalily Harryho a Nevilla; nevypadali na to, že jsou rádi za to, kde se zrovna nacházejí. „Harry, chlapče drahý!“ Křiklan vyskočil a popadl Harryho pevně za ruku, očividně se mu za změnu tématu ulevilo. „Rád vás vidím, moc rád vás vidím. A vy musíte být pan Longbottom!“ Ginny si všimla, že Nevillově ruce se nedostalo stejně energického pozdravení jako Harryho. Harry a Neville se posadili, zatímco Křiklan představoval ostatní. Když to udělal, zachytila Harryho pohled. Jeho oči se rozšířily a zdál se stejně tak překvapený, že ji vidí, jako se cítila ona sama. „… a tahle okouzlující mladá dáma říkala, že vás zná!“ Křiklan na ni ukázal, představil ji nakonec, nikdy však nespustil oči z Harryho. Ginny se na Harryho a Nevilla ušklíbla; oba jí to oplatili mdlým kývnutím. Tohle nevypadalo na zábavnou cestu. ******************************* ************** Vlak již byl skoro u Prasinek, když je Křiklan nechal jít. „To jsem rád, že to máme za sebou,“ zabručel Neville, když studenti opouštěli kupé C a spěchali chodbičkou dál, Zabini si dal záležet, aby strčil do Harryho a škaredě se na něj podíval. „Je to zvláštní člověk, co?“ „Jo, je trochu zvláštní,“ řekl Harry, který stále sledoval Zabiniho. „Jak ses tam vlastně dostala ty, Ginny?“ „Viděl, jak jsem seslala zaklínadlo na Zachariáše Smithe,“ odpověděla Ginny. „Vzpomínáš si na toho pitomce z Mrzimoru, co byl v BA? Nedal si pokoj a v jednom kuse otravoval, co se stalo na ministerstvu. Nakonec mě tak rozčílil, že jsem ho zaklela, zrovna když se tam objevil Křiklan – myslela jsem, že vyfasuju školní trest, ale on mě místo toho pochválil, že to byla skvělá práce, a pozval mě na oběd! To je na hlavu, co?“ „Pořád lepší důvod než někoho pozvat jen proto, že je jeho matka slavná,“ utrousil Harry a zamračeně civěl Zabinimu do týla, „nebo proto, že má strýčka, co…“ Harry se zarazil. Stále zíral chodbičkou na Zabiniho. Ginny a Neville se po sobě podívali. Z jejich zkušeností s Harrym jim bylo jasné, že Harry dostal nějaký nápad, který jej pravděpodobně dostane do problémů. Najednou Harry vytáhl svůj neviditelný plášť, což potvrdilo jejich podezření. „Přijdu za chviličku,“ zamumlal a přehodil plášť přes sebe. „Co ale chceš -?“ podivil se Neville. „Až pak!“ zašeptal Harry. „Ne, nech nás pomoct…“ chtěla zkusit Ginny, ale Harry už byl pryč. Neville a Ginny na moment zůstali stát na chodbičce. On se tvářil nervózně, ona vypadala, že překypuje frustrací. „Kam si myslíš, že šel?“ zajímalo Nevilla. „Abych řekla pravdu, vůbec mě to nezajímá,“ zalhala Ginny, která zoufale chtěla vědět, co má Harry za lubem, byla však příliš naštvaná, než aby to přiznala. „Uvidíme se na hostině, Neville.“ A odkráčela zpět do kupé B, kde se jí Dean, Seamus, Levandule a Parvati okamžitě začali vyptávat na to, co se dělo u Křiklana. „Oběd s partou pijanů, to je všechno,“ vyštěkla Ginny. „Oni nasávali?“ zeptal se Seamus dychtivě, Dean jej však rychle umlčel. Vlak se přiblížil k nádraží, a tak se studenti převlékli do svých hábitů a popadli své věci. Ginnyina naštvanost na Harryho pomalu ustupovala a byla nahrazena zvědavostí, co to jen muselo být, že se Harry takhle vydal za Zabinim. Rovněž byla nahrazena ještě větší naštvaností na Deana, který trval na tom, že ponese její kufr a Arnoldovu klec spolu se svým kufrem, což jim však k rychlejšímu vystoupení nepomohlo, ve skutečnosti je to zpomalilo. „U Merlina, Deane, ten kufr zvládnu,“ řekla Ginny již poněkolikáté, zatímco Dean zápasil se dvěma kufry a klecí trpaslenky. „Ani na to nemysli, Gin,“ zafuněl Dean. „Vidíš? Už jsme skoro tam.“ A zabralo nám to jenom tři roky, pomyslela si Ginny. Seamus, Parvati a Levandule spěchali napřed, aby jim zabrali místo v kočáře. Ona a Dean pomalu dospěli k východu na konci nyní již vyprázdněného vlaku. Dean vystrčil nejprve jeden a pak i druhý kufr ven, potom málem hodil Arnoldovu klec přímo do tváře Tonksové, která se hnala ke schůdkům vlaku. „Dávej pozor!“ vyštěkla mladá bystrozorka. Dean se rychle omluvil a poté seběhl ze schůdků. Tonksová se otočila k Ginny. „Nazdar, Ginny,“ řekla příjemně. „Ahoj, Tonksová!“ pozdravila ji překvapená Ginny. Měla Tonksovou ráda, i když bylo trochu nepříjemné, že její dříve křiklavě fialovou barvu vlasů zřejmě natrvalo nahradila nenápadná hnědá. „Co tady děláš?“ „Ále, jenom jsem čekala na svůj vlak, abych mohla nastoupit,“ zavtipkovala Tonksová. „Neviděla jsi náhodou Harryho?“ zeptala se až příliš ležérním hlasem. „Naposledy asi před půlhodinou. Proč?“ „Jen tak. Dobře, běžte! Vypadá to, že už vám zbyl jen jeden kočár. Doufám, že ti tvůj přítel podržel místo. Je to fešák, to jo. Měj se, Gin!“ Pak Tonksová naskočila do vlaku. Ginny se spěšně vydala k poslednímu čekajícímu kočáru. Lehce zaváhala, když procházela kolem prázdného místa, kde nyní již věděla, že stojí testrál. Napadlo ji, jaké zvláštní štěstí to bylo, že, navzdory všemu, co zažila, je stále nemohla vidět. Zauvažovala, jak dlouho to tak zůstane. „Pojď, Ginny!“ Dean stál ve dveřích kočáru, křenil se a nabízel jí ruku. „Nechceme přece propásnout hostinu.“ Chystala se něco namítnout na jeho nabízenou ruku, ale v tu chvíli se cítila tak unavená, že místo toho jej nechala, aby jí pomohl do kočáru. „Děkuji, Deane,“ řekla s úsměvem. Měla dojem, že tohle bude snazší zvládnout, než se zase hádat. „Bylo mi potěšením, Virginie.“ Ginny se zarazila napůl cesty k sedadlu. „Ginevra,“ opravila ho. „Cože?“ „Nejmenuji se Virginie, ale Ginevra. Nikdy mi tak ale neříkej.“ Usadila se. Deanův úsměv zakolísal. „Ale já myslel… Myslel jsem…“ „Ach, Deane!“ pokárala jej Levandule. „A máš to, kámo!“ řekl Seamus. Dean se otočil k Ginny a s panikou v hlase pronesl: „Ginny, omlouvám se, já…“ Ginny však jen mávla rukou. „Uklidni se. Stává se to pořád. Virginie je běžnější než Ginevra. Nic se nestalo.“ Dean přikývl a s úlevou se posadil. Ginny se zasmála. „Avšak, je to docela vtipné. Chci říct… Pamatuješ si moje narozeniny, ale neznáš moje jméno. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že sis vzpomněl na moje narozeniny.“ „No jasně,“ řekl Seamus. „Podívejme se na Deana, vzpomíná si na narozeniny SÁM od sebe.“ „Drž hubu, Seamusi,“ zamumlal Dean a hbitě kamaráda kopnul. „Co tím myslíš?“ zajímalo Ginny. „Popravdě, nevzpomněl jsem si na tvoje narozeniny,“ řekl Dean rozpačitě. „Bylo mi to připomenuto.“ Ginny pokrčila rameny. „To je v pořádku. Myslím, že já nevím, kdy máš narozeniny. Kdo ti to připomněl?“ „Harry,“ řekl Dean. Ginny se k němu překvapeně otočila. „Harry?“ podivila se. „Kdy to udělal?“ „V létě mi poslal sovu,“ řekl Dean. „Napsal, že ví, že se máme setkat na Příčné ulici. A pak, že jsi mu dala pěkný dárek k narozeninám a že mi chce dát šanci, abych ti něco mohl dát. Co jsi mu to vlastně dala?“ Poslední větu řekl malinko podezřívavě. Ginny tvrdě bojovala s tím, aby se nezačervenala. Dean a Seamus by si něčeho takového nikdy nevšimli, ale Levandule a Parvati jistě ano. „Akorát jsem mu upletla šálu,“ nonšalantně vysvětlila a pak ještě dodala: „Mamka chtěla, abych v létě trénovala pletení.“ „To jsi předtím nezmínila,“ řekla Parvati podezřívavě, Dean však vypadal spokojeně s odpovědí. Mířili k hradu a dál se nenuceně bavili. Ginny nemohla přestat myslet na Harryho. Byla ohromena tím, že si pamatoval její narozeniny, ale také tím, že pamatoval na to, aby řekl jejímu příteli, kdy má narozeniny. Samozřejmě chtěla být vzteky bez sebe za to, že někomu řekl o jejím dárku pro něj. Ale ať se snažila sebevíc, nemohla svůj žaludek přimět k tomu, aby přestal dělat kotrmelce. To proto, že se mu tvůj dárek líbil, a tobě se líbí, že se mu líbil. Hlas dokázal propašovat tuto jednu větu. Snažila se nevěnovat mu pozornost. Když dorazili do hradu a rychle si našli místa u nebelvírského stolu, Ginny chtěla najít Harryho. Když ne poděkovat, tak… no, alespoň ho bouchnout do ramene nebo tak něco. Harry tam ale nebyl. Otočila se k Hermioně. „Hermiono, kde je Harry?“ „Nevím,“ řekla Hermiona úzkostlivě. „Nebyl s námi v kočáře? Myslela jsem, že je možná s tebou nebo profesorem Křiklanem, ale…“ Ginny následovala Hermionin pohled k učitelskému stolu, kde se Křiklan zaníceně bavil s profesorem Brumbálem. Najednou to vypadalo velmi zvláštně, že bystrozorka čekala na nádraží a ptala se po Harrym. Vyměnila si s Hermionou znepokojený pohled a poté si s Deanem přisedli. Vstoupili prváci, Moudrý klobouk zazpíval svou píseň, prváci byli zařazeni a hostina začala. Ginny s Hermionou však po celou dobu upíraly své zraky ke vstupu do Velké síně a přály si, aby jím prošel Harry. Večeře už byla téměř u konce a Harry se stále neobjevil; Hermiona málem stála na stole a úzkostlivě skenovala Síň. Ron ji chytil za rukáv a donutil ji znovu se posadit. „Za chvíli tu bude,“ řekl a stočil svou pozornost zpátky ke svému kuřeti. Hermiona popadla svůj výtisk Příprav lektvarů pro pokročilé a pleskla ho přes rameno. „Au! Za co to bylo?“ dožadoval se Ron. „Můžeš přestat se cpát?“ Hermiona skoro křičela. „Tvůj nejlepší přítel je nezvěstný!“ Ginny musela souhlasit s Hermionou, ale Ron jen pohodil hlavou směrem k hlavní bráně Velké síně a řekl: „Otoč se, ty blázne!“ Harry dorazil, kráčel k nebelvírskému stolu, vypadal rozrušeně a po celém nose měl zaschlou krev. „Zase je celý od krve,“ zamumlala Ginny. „Proč je vždycky od krve?“ „No vypadá to, že tentokrát je jeho vlastní,“ utrousil Ron. Hermiona jej znovu plácla, zatímco si Harry sednul ke stolu, Hermiona s Ronem mu udělali místo mezi sebou. „Kde ses – páni! Cos dělal? Co to máš s obličejem?“ zeptal se Ron, už ne tak ledabyle, když mohl zblízka vidět, kolik krve má Harry na tváři. „Proč? Co s ním mám mít?“ podivil se Harry a s přimhouřenýma očima si prohlížel svůj odraz v lžičce. „Máš ho celý od krve!“ zopakovala Hermiona předchozí Ginnyinu poznámku. „Ukaž – Tergeo! “ namířila hůlku a smyla Harrymu z tváře zaschlou krev. „Díky,“ řekl Harry. „Jak vypadá můj nos?“ „Normálně. Proč jako? Co se stalo, Harry, měli jsme o tebe hrozný strach!“ Ginny to také chtěla slyšet a zdálo se, že se Harry chystá odpovědět. V tom však pohlédl směrem k ní, Deanovi, Nevillovi a Seamusovi, všichni byli nahnutí směrem k němu ve snaze odposlouchávat. „Povím vám to potom,“ řekl úsečně. „Ale -“ „Tady ne, Hermiono!“ A to byl konec toho příběhu. Hermiona začala Harrymu vyprávět o zařazování, Ron pokračoval v jídle a Dean, Seamus a Neville se vrátili k rozebírání famfrpálu a nových předmětů. Ginny opět dusila svůj vztek kvůli tomu, že jí opět jsou odepírány zajímavé detaily. Přesto však ona nebyla tou, která má nos od krve, takže si říkala, že by Harrymu mohla odpustit jeho podráždění a mlčenlivost. Moc dobře víš, drahá, že bys komukoli jinému neodpustila tak snadno. Ginny musela neochotně připustit, že hlas v její hlavě má recht. Bylo to tak. Když skončili s dezerty, zamířili nebelvírští do své věže. Ginny s Deanem si ve společenské místnosti dali krátký polibek na dobrou noc (nic příliš skandálního) a vydali se nahoru do svých ložnic. Když si Ginny lehla do postele, její mysl stále uvažovala nad tím, kam Harry šel po setkání Křikova klubu, únava však brzy přemohla její zvědavost a po pár minutách usnula. Myšlenky na Harryho Pottera zmizely do nejzapadlejších koutů její mysli, právě tam, kde je měla ráda, tam, kde tak často odmítaly zůstat. Pozn. překladatele: Tohle byla fuška, ale docela zábavná kapitola, ne? Dozvěděli jsme se, jak moc Dean Ginny štve. Taky utrpěl 2 porážky – nezná Ginnyino jméno a nevěděl, kdy má narozeniny. To mě osobně velmi potěšilo :D Rád bych zmínil ještě jednu věc. Nejsem si jistý, jestli se tohle už objevilo v předchozích kapitolách, zřejmě ano, ale napadlo mě to zmínit až teď – často se budeme setkávat s popisem Molly Weasleyové jako „její matka“ a „paní Weasleyová“. Osobně si myslím, že je blbost popisovat ji jako „paní Weasleyová“, když je příběh vyprávěn z pohledu Ginny, nicméně autorka to takhle dělá a kdo jsem já, abych to měnil, že?  Nicméně by mě zajímal váš názor, jestli jste si toho všimli, a jestli to vypadá hodně blbě. Díky. Už jsme vlastně ve čtvrtině povídky. Příští kapitola bude zase z těch kratších. Bude se vlastně celá odehrávat kolem první hodiny s Křiklanem. Bude tam ale pár skvělých momentů.