„Však si to tak neber, Severusi,“ řekla a chlácholivě ho poplácala po
zádech.

Dusné ticho ji upozornilo, že je cosi špatně. Uvědomila si, že by s ním
neměla zacházet stejně jako s Harrym a Ronem.

Tak dlouho od nich slýchala stížnosti na cokoli, až si vypěstovala
ochranný mechanismus. Dokázala jedním uchem poslouchat lamentace nad
nespravedlností světa, druhým vnímat hukot ve společenské místnosti, do
toho sepisovat esej z Přeměňování.

Jenže Severus byl jiný… Většinu věcí tlumil v sobě. Když si jí jednou
postěžoval, nezasloužil si nacvičenou automatickou frázi…

„Promiň… síla zvyku,“ usmála se omluvně a doufala, že jí dá druhou šanci.