„Crucio!“ vykřikl již poněkolikáté a já znovu pocítila tu nesnesitelnou
bolest. Křičela jsem, jak jen jsem mohla. Házela jsem sebou, jen abych té
bolesti unikla. Nedařilo se mi to. Myslela jsem, že to nevydržím.
Najednou ale bolest přestala.
„Tak co, Raddleová? Už máš dost? Stačí poprosit a já přestanu.“ Díval se
na mě, jak tam před ním ležím na studené zemi, špinavá a ponížená. Prudce
jsem oddechovala.
„Proč to děláte?“ zasípala jsem. Už jsem párkrát Crucio zažila, ale ne
tolikrát za sebou.
„Protože tvůj otec to dělá taky. Nenávidím ho, mimochodem jako spousta
dalších kouzelníků a čarodějek, ale to je vedlejší. A jelikož ty jsi jeho
dcera, tak si myslím, že mučit tebe, je nejlepší způsob, jak se mu
pomstít. A navíc, chci zjistit, kde jsou schované jeho viteály. Ale
jelikož mi už hodnou chvíli tvrdíš, že nevíš, kde jsou, tak… Kde že jsme
to přestali?“
„Ne-“
„Crucio!“
Vykřikla jsem. Mé tělo znovu spalovala ta urputná bolest. Kroutila jsem
se a tím si rozdírala kůži o ne příliš hladkou zem. Křičela jsem, čímž
jsem mému trýzniteli způsobovala nehorázný pocit uspokojení, že vidí
dceru tolik nenáviděné osoby trpět, jako trpěli mnozí pod hůlkou mého
otce. Po chvíli bolest ustala.
„Tak co? Já mám času dost. Pořád nevíš?“ zeptal se a díval se na mě s
posměchem v očích. Jen jsem zavrtěla hlavou. Proč nedokáže pochopit, že
to opravdu nevím. Otec mi to nikdy neřekl, prý moje mysl není bezpečná.
Už jsem ho začínala chápat. Určitě věděl, že se někdo o něco takového
pokusí. Proto jsem byla tolik hlídaná. Na každém kroku mě hlídali alespoň
dva Smrtijedi.
„Ne? Tak dobře. Zkusíme to znovu. Crucio!“
Prohnula jsem se jako luk a znovu jsem sebou začala házet. Ta bolest byla
nesnesitelná. Zase jsem křičela, ale moje hlasivky už přestávaly
pracovat. Po chvíli už jsem jen sípala. V ten den, kdy mě unesl, mě
hlídaly ty nejtupější osoby, které jsem kdy potkala, Crabbe a Goyle
senioři. Nechápu, proč zrovna ty dva nechal otec hlídat spolu. Kdyby
jeden z nich hlídal s někým chytřejším, nejspíš bych se sem nikdy
nedostala.
„A teď už víš?“ zeptal se po chvíli, kdy bolest opět na moment polevila.
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych se, když
bych otevřela pusu, nepozvracela. Bylo mi opravdu zle. Chtěla jsem, aby
přestal, ale věděla jsem, že nepřestane.
„Ne? Tak to se obávám, že budeme pokračovat. Cru-“
„Ne, prosím,“ zašeptala jsem sípavě, „už ne…“ Normálně neprosím, otec to
totiž nesnáší, ale chci ho ještě vidět. Ač to může znít divně, tak chci.
„Ale podívejme se, už jsme začali i prosit.“ Podíval se na mě tím svým
pohledem. Vyloženě se mi vysmíval.
„Mám přestat?“ Zmohla jsem se jen na kývnutí. Už jsem nechtěla dál
podstupovat tato muka, kdo by chtěl?
„Hmm… zajímavý nápad, ale já jsem se ještě pořád nedověděl, kde jsou ty
viteály, takže si myslím, že by bylo vhodné pokračovat. Co myslíš?
Crucio!“
On byl snad ještě horší než můj otec, i když ho mám ráda, ne vždy s ním
sdílím stejné názory. Myslela jsem, že už se nedokážu ani pohnout, ale
spletla jsem se. Zmítala jsem se v obrovských křečích, které mi už zase
způsobovala jedna ze Zakázaných kleteb. Prohnula jsem se a uslyšela jsem
prasknutí. Nemohla jsem dýchat, nejspíš mi prasklo žebro. Po době, která
mi přišla nekonečně dlouhá, bolest znovu ustala.
„Tak jak ses rozhodla, Raddleová, už víš, kde jsou ty viteály?“ Zavrtěla
jsem hlavou a rozkašlala se. Vykašlávala jsem převážně krev a navíc jsem
pořád nemohla dýchat.
„Tak to si to budeme muset zopakovat. Co myslíš?“
Stále jsem se snažila popadnout dech.
„Ale, ale, ale, tady nám někdo nemůže dýchat,“ promluvil na mě sladkým
tónem, „chceš pomoct?“ Nezmohla jsem se ani na kývnutí, pouze jsem dál
lapala po dechu. Znovu jsem se rozkašlala.
„No tak, Raddleová, popros a já ti pomůžu. Už si to jednou zvládla, proč
nepoprosíš znovu?“ Podívala jsem se na něj, ušklíbal se mé bolesti. Už mi
začínal docházet kyslík, množství, které se mi dostávalo do plic, mi
nestačilo. Musela jsem se rozhodnout, jestli se ještě více ponížím a
poprosím ho, aby mi pomohl. Rozhodnutí mi nezabralo dlouho.
„P-prosím,“ zašeptala jsem z posledních sil. Pomalu jsem ztrácela vědomí.
Zavíraly se mi oči. Bolest byla moc silná. Propadala jsem se do tmy,
poslední myšlenka, která mě napadala, byla, jestli opravdu takhle umřu.
Já nechci, nechci ještě umřít, nemůžu. Pomalu jsem přestávala vnímat, nic
se mi nesnažilo zabránit v pádu. Všimla jsem si, jak se můj trýznitel
usmál a potom už jsem nic necítila. Propadla jsem se do sladké,
bezbolestné tmy.
***
Když jsem se probrala, tak mě bolela snad každičká část těla. Jedině díky
tomu jsem poznala, že nejsem mrtvá. Neležela jsem na studené zemi, takže
mě na chvilku, jenom na malinkou, napadlo, že mě možná pustil, ale poté
jsem si začala uvědomovat bolest jdoucí z mých zápěstí. Nejenže jsem
neležela na studené zemi, nýbrž jsem neležela vůbec, stála jsem zády ke
zdi s pouty omotávajícími se kolem mých zápěstí. Stál přede mnou a díval
se na mě, zase s výsměchem v očích.
„Oh, Šípková Růženka se nám probudila. Konečně! Už jsem si začínal dělat
starosti, Raddleová,“ pronesl se značnou dávkou ironie v hlase. „Víš,
napadlo mě, že když včera nezabral Cruciatus, tak by mohlo zabrat něco
jiného.“
Sáhl si za záda a vytáhl… bič. Ne, to ne. Začala jsem se ve svých poutech
kroutit, abych se z nich dostala, ale nešlo mi to, spíš jsem si všechnu
bolest ještě zhoršovala. On tam pouze stál a smál se mému počínání.
Začínala jsem být zoufalá, přeci se odsud musím nějak dostat! Pořádně
jsem se zapřela a snažila se ruce z pout vytáhnout, ale nedařilo se mi to.
„Zbytečně se namáháš, zlato, z těch okovů se nikdy nedostaneš, pokud se
samozřejmě nerozhodnu tě pustit, ale myslím si, že to nehrozí.“
„Proč… proč to děláte?“ Po tvářích mi začaly stékat slzy. Slzy zoufalství
a strachu z nadcházející bolesti. „Já nic nevím. Otec mi o nich nikdy nic
neřekl. Neřekl mi jak vypadají, ani kam je ukryl.“
„Lžeš!“ vykřikl a jedním mávnutím hůlky mě otočil čelem ke zdi. PRÁSK! Na
moje záda dopadla první rána. Vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem, jak se
mi bič zaryl do masa a jak se začaly z rány vytékat pramínky krve. Bolest
to byla strašná. Po tvářích mi teklo čím dál tím více slz.
„Nelžu,“ pronesla jsem mezi vzlyky. „Opravdu mi nic ne-“ PRÁSK! Další
rána. Znovu jsem vykřikla.
„Lžeš! Musíš to vědět! Komu jinému by to tvůj otec řekl?!“
„Nevím, ale když mi nevěříte, tak proč mi nedáte Veritasérum, abyste
věděl, že nelžu,“ řekla jsem mezi dalšími přívaly vzlyků.
„To by bylo moc snadné. Však já to z tebe dostanu jiným způsobem.“ PRÁSK!
Další rána. A potom další a další a další… Křičela jsem, seč jsem mohla.
Záda jsem měla jako v ohni. Bolest byla o to horší, když mi do ran začal
stékat studený pot. Pomalu jsem začínala věřit, že se odtud nedostanu a
chtěla jsem už jenom jedno. Umřít.
Po téměř nekonečné době dopadl jeho bič na má záda naposledy. Bolestí
jsem se už ani neudržela na nohou, nebýt těch pout, už jsem ležela na
zemi. Visela jsem v poutech a vzlykala jsem. Kdyby tohle viděl otec…
Nesnášel, když jsem při trestech brečela. Jenže to jsem vždy schytala
jenom jeden nebo dva Cruciaty, nebylo proč brečet, to už jsem se naučila
snášet. Ale tohle bylo něco jiného, ta bolest byla šílená, myslela jsem,
že snad zešílím. Ani jsem necítila, že okovy povolily. To jsem zjistila,
až když jsem spadla na tvrdou a studenou zem a něco prasklo v mé pravé
ruce. Přišel ke mně, chytil mě za bradu a pootočil mi hlavu tak, abych se
mu musela dívat do očí.
„Bolí to, viď, Raddleová?“ Nemohla jsem kývnout, protože mě držel moc
pevně, pouze jsem odvrátila oči a znovu se rozvzlykala.
„Víš, kdybys mi řekla, kde jsou ty viteály hned na začátku, nemusela jsi
tohle vůbec podstupovat.“
„Prosím, já to ale opravdu nevím,“ vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.
„To je ale škoda,“ promluvil znovu svým slizkým hlasem a trochu povolil
stisk, „tohle jsme si mohli ušetřit. Podívej se mi do očí.“
Nechtěla jsem, místo, abych se na něj podívala, jsem využila toho, že
povolil stisk, a odvrátila jsem se. PLESK! Vlepil mi facku, až jsem
zaskučela.
„Tak dělej!“ Já nechci, nechci, aby viděl všechny moje vzpomínky. Prostě
ne!
PLESK! Další facka.
„Tak uděláš, co jsem ti řekl?“ Když nepřišla žádná odezva, vlepil mi
ještě jednu facku a poté mě prudce chytil za bradu a silou mi otočil
hlavu tak, abych se mu musela dívat do očí. Sotva jsem to udělala,
rozeběhly se mi před očima všechny moje vzpomínky.
Ať můj trýznitel hledal v kterékoli části mé mysli, to, co hledal, v ní
nenašel. To ho neuvěřitelně rozzuřilo. Mávl hůlkou a já odletěla k
protější zdi, do které jsem tvrdě narazila. Něco děsivě křuplo a já se
sesunula na zem. Zase se mi špatně dýchalo.
BUM! Narazila jsem do zdi na druhé straně. A znovu. A znovu. A znovu.
„Takže ty opravdu nic nevíš, Raddleová? No nevadí, když už jsem s tím
začal, tak to musím i dokončit.“
Máchl hůlkou ještě jednou a já upadla do slastného bezvědomí. A snad
poprvé v životě jsem doufala, že už se neprobudím. Mé přání však nebylo
vyslyšeno…
***
„Vstávej, Raddleová!“ prodíral se ke mně z dálky nějaký hlas. „Tak
vstávej už!“ Kopnutí. Zaskučela jsem.
„Tak dělej!“ Další kopnutí. Nic. Neměla jsem sílu na to, abych otevřela
oči, nebo jsem si to alespoň myslela.
„Jak chceš. Crucio!“ vykřikl.
To mi otevřelo oči dokořán, křičela jsem, byla to šílená bolest. Prosím,
prosím už dost, myslela jsem si. Házela jsem sebou a snažila se té
bolesti uniknout, nešlo to. Můj trýznitel se tím docela bavil, docela…
hodně bavil.
„Tak co? Kolik si myslíš, že jich ještě vydržíš?“
Jen jsem se na něj dívala s hrůzou v očích, to mě chce jako umučit k
smrti?
„Tak odpovíš mi?“ Kopl do mě. No tak! Už dost, prosím. Strašně to bolí…
„P-pros-sím, p-přestaňte, j-já už n-nech-chci…“
„Ne? Tak dobře. Crucio!“ Znovu do mě bodaly tisíce dýk, znovu jsem
křičela.
Po chvíli už jsem ani neměla sílu křičet. I při Cruciatu se mi začaly
zavírat oči, asi toho doopravdy už moc nevydržím. Stěží jsem ještě
vnímala, že kletba přestala. Můj věznitel mi něco, říkal, ale já vůbec
neslyšela, co. Pomalu jsem usínala…
Ve chvíli, kdy znovu pozvedl hůlku, se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo
několik zahalených postav a začaly na mého trýznitele vrhat nejrůznější
kletby. Jedna z postav se rozeběhla přímo ke mně…