"No tak, musíš přijít! Prosím!" žadonila její kamarádka v telefonním
sluchátku.
"Já nevím, musela bych najít někoho na hlídání," pokoušela se vymluvit z
večeře u přátel.
"Tak řekni Doře, odmítla jít právě kvůli Kevinovi, tak by jí snad
nevadilo, kdyby Emmu na večer přibrala k nim. Vždyť víš jak ji
zbožňuje..."
Carol, její kamarádka z práce, ji přemlouvala už asi deset minut.
Pořádala večeři pro své přátelé a kolegy a chtěla, aby Hermiona přišla
taky, když se teď všichni tak málo vídali. Příliš se jí nechtělo právě
proto, že se s těmi lidmi moc neznala. Carol byla její velká kamarádka,
pracovaly spolu v jedné kanceláři, ostatní znala jen z vidění. Občas se
setkala i s jejím manželem Robem, který byl ale půl roku pracovně za
mořem a zrovna se vrátil. Právě proto pořádala menší akci na oslavu jeho
návratu domů. Pak tady byla zmiňovaná Dora, další z těch, které znala
trochu blíže. Sama měla šestiletého syna Kevina a další děti už mít
bohužel nemohla, přestože si vždy velmi přála dceru. Taky proto si
zamilovala malou Emmu, jakmile ji poprvé uviděla. Když už Hermiona
potřebovala hlídání, což se stávalo opravdu jen jednou za čas, obracela
se právě na ni a ona vždy s radostí vyhověla.
"Hermi, prosím. I Rob říkal, že máš přijít. Prý tady bude i pár
pohledných nezadaných mužů a některý by se ti mohl zalíbit," řekla a
Hermiona doslova viděla, jak se u telefonu potutelně culí.
"Carol! Víš, že já chlapy nechci ani vidět," připomněla jí. "Vystačíme si
s Emmou samy, nepotřebuju k tomu žádného chlapa."
"No tak, takhle můžeš mluvit za padesát let, až budeš stará a vrásčitá.
Zatím jsi mladá a je tě škoda," odporovala jejímu tvrzení.
Povzdechla si. Nemělo smysl vést s ní nějaké sáhodlouhé diskuze. Už teď
věděla, že půjde. Přece jen si potřebovala trochu povyrazit, aby pak
mohla být opět to vzornou matkou.
"Víš co? Přijdu, ale jen, abys mi dala pokoj!" řekla naoko naštvaně.
"Super!" zajásala Carol nadšeně. "Tak zítra v šest hodin a neopozdi se!"
Pro jistotu rychle zavěsila, aby si to Hermiona náhodou ještě nestihla
rozmyslet. S pobaveným úsměvem zaklapla sluchátko a zamířila do skříně.
Když už měla jít mezi lidi, potřebovala se hezky obléci. Vyhazovala
postupně jeden kousek oblečení za druhým, když se do ložnice vřítilo
hotové tornádo.
"Co tady děláš?" zeptala se zvědavě a už stoupala na postel, aby si mohla
zaskákat na pružné matraci.
"Chtěla by sis jít zítra večer hrát s Kevinem?" otázala se místo odpovědi.
Jinou, než kladnou odpověď ani nečekala.
"Ano!" vyjekla nadšeně a její hopsání nabralo na intenzitě.
Hermiona si byla jistá tím, že Dora ji určitě neodmítne. Ještě nikdy
neodmítla. Proto ji nepřekvapilo, když ještě tentýž večer se stejným
nadšením jako Emma kývla na její prosbu o hlídání. A tak se mohla druhý
den pomalu chystat ke svým přátelům. Když se líčila u zrcadla v koupelně,
Emma stála ve dveřích a zaujatě ji pozorovala. Tohle dělala vždy, když se
maminka upravovala. Ať to bylo líčení, nebo česání.
"Můžu taky?" zeptala se s nadšením v očích, když si natřela rty lehce
broskvovou rtěnkou.
Důležitě potom našpulila rty a Hermiona se k ní sklonila, aby jí na ně
nanesla tenkou vrstvu.
"Jsem krásná?" zeptala se a poskočila naproti zrcadlu, aby se alespoň na
moment zahlédla.
Zvedla ji na ruce, aby se viděla celá.
"Jsi překrásná, jako modelka," řekla pochvalně a Emma otáčela hlavou ze
strany na stranu, aby se prohlédla ze všech úhlů.
Půl hodinu na to už si oblékala kabát a následně malou chumlala do
teplého šátku. Večery byly stále ještě poměrně chladné, tak aby
nenastydla. Ruku v ruce poté vyrazily do ulic sobotního podvečerního
Londýna. Všude bylo rušněji, než jindy. Soboty byly oblíbeným dnem
londýňanů, kteří ve velkém opouštěli své domovy, aby šli za zábavou. K
Doře to nebylo daleko, takže za chvíli zastavovaly kousek za městem u
jejího malého domku. Ihned uviděla v okně malého Kevina, který se nejspíš
na Emmu tolik těšil, že už je netrpělivě vyhlížel. Jakmile je zahlédl, z
okna zmizel a za chvíli už jim otevíral.
"Ahoj!" vyjekl nadšeně a děti si padly kolem krku.
To už se objevila i malá žena s plavými vlasy.
"Ahoj, děvčata," pozdravila je srdečně.
Hermiona ji měla ráda. Byla to neskutečně milá a ochotná žena, pro které
byl její malý syn na prvním místě. Ke všemu měla i hodného muže, který by
se pro ně rozdal, což bylo velké štěstí.
"Takže se zastavím asi kolem osmé, deváté?"
"Nemusíš zbytečně spěchat, vím, jak moc se na tebe Carol těší. Klidně by
tady Emma mohla přespat, ať se nemusíš ohlížet na čas," navrhla Dora.
Děti naštěstí nebyly nikde poblíž, Hermioně bylo jasné, že kdyby Emma
nabídku o přespání slyšela, začala by jásat nadšením a už by jí to
nevymluvila.
"Ale ne, to je zbytečné, nechci tě zatěžovat víc, než je třeba," mávla
rukou.
"Prosím tě, jaké zatěžování? Víš přece, jak Emmu zbožňuju, vůbec mi to
nebude vadit," přemlouvala ji.
Ještě chvíli ji přesvědčovala, až tedy povolila. Jakmile to zjistila
malá, začal přesně ten velký jásot, jaký předpokládala. Několikrát Doře
poděkovala, než se s Emm rozloučila a odešla. Tentokrát už ale pěšky
nešla, za Carol to zas takový kousek nebyl. Pro jistotu zabočila do
odlehlejší ulice, aby se následně po velmi dlouhé době přemístila. Ocitla
se v jedné opuštěné uličce, ze které vyšla na malé náměstíčko a tam už se
nacházely velké řadové domy, přičemž v jednom z nich bydlela Carol s
Robem. Zaťukala na dveře, netrvalo to dlouho a už jí otevírala rozesmátá
černovláska.
"Hermiono!" okamžitě ji přitáhla do náruče. "Tak ráda tě vidím, dobře, že
jsi dorazila."
Hned ji pustila dovnitř, prošly spolu malou vstupní halou a ocitly se ve
velkém obývacím pokoji, který nyní sloužil jako společenská místnost.
Pohovka s konferenčním stolem byla stranou a většinu místnosti zabíral
dlouhý stůl se spoustou židlí. Bylo tady už poměrně dost lidí, přičemž
Hermiona znala pouze dvě ženy a to jen z vidění. Pak tady byli i tři
muži, z nichž neznala ani jednoho. Carol s ní všechny obešla a seznámila
je. Grizela, Rita, Joseph, Alex a Rupert... Jestli všechny ty jména bude
vědět i za pět minut, bude dobrá.
"Alex a Rupert jsou nezadaní a jsou to docela fešáci, co říkáš?"
spiklenecky na ni mrkla, když stály stranou.
Hermiona se uchechtla. Ano, byli poměrně pohlední, to se muselo nechat, i
oni ji pozorovali a culili se, nejspíš jim taky nepřišla tak úplně k
zahození.
"Ahoj Herm," ozval se za nimi Robův hlas.
Odpověděla na jeho pozdrav a točila se zpět ke Carol.
"To už jsme všichni?"
"Ještě ne," zavrtěla hlavou. "Ještě má přijít jedna má kamarádka z
ministerstva, je tam poměrně nová, ale spřátelily jsme se no a taky
nějaký kamarád od Roba, kterého poznal v Americe. Prý je to kus," mrkla
na ni.
Hermiona se jen usmívala. Taková Carol prostě byla. Neustále měla potřebu
někoho jí dohazovat, jelikož jí bylo líto, že v tak mladém věku žije sama
pouze s Emmou a nemá muže, který by jí stál po boku a pomáhal jí a to i
přes to, že ji několikrát ujišťovala, že jí tento stav vyhovuje.
Zanedlouho se ozval zvonek.
"To bude někdo z nich," řekla a vydala se otevřít.
Zpět se vrátila v závěsu nějaké ženy, spíše dívky, vypadala velmi mladě,
ale působila na první pohled milým dojmem.
"Tak, tohle je Miriam," došla až k ní a zmiňovaná natáhla ruku směrem k
ní.
"Hermiona," kývla hlavou a s úsměvem si potřásly.
Poté ji šla seznámit i s ostatními a Hermiona na chvíli zůstala sama.
Ihned k ní ale přiskočil Rob a strčil jí do ruky sklenici s šampaňským.
"Na zdraví," přiťukli si a trochu upili, když se zvonek ozval podruhé.
"To bude on," zvolala Carol.
Tentokrát šel ke dveřím Rob, jeho žena byla zaneprázdněna seznamováním.
Hermiona postávala a upíjela z šampaňského, následně se otočila na Roba,
který se právě vracel do místnosti a za ním šel...
Ozval se řinkot rozbitého skla, když jí sklenice vyklouzla z ruky a
střepy se rozlétly po dřevěné podlaze. Všichni se polekaně ohlédli na
Hermionu, která vypadala, jako by právě viděla ducha. S šokovaným výrazem
ve tváři a přikována k podlaze, zírala na muže, který vešel do místnosti
s Robem. Proboha, to není možné, to je... To nemůže být... Nemohla uvěřit
svým očím.
"Hermiono?"
Také ten dotyčný se tvářil překvapeně, stejně jako ona. Cítila srdce až v
krku.
"Takže vy dva se už znáte, jak vidím," ozvala se Carol a s lehce
rozpačitým úsměvem pohotově za pomocí hůlky sklízela střepy z podlahy.
"Pro všechny ostatní," ujal se slova Rob, aby zahnal to hrobové ticho.
"Tohle je můj přítel z Ameriky, Draco Malfoy."

*****

I druhá kapitolka je poněkud kratší, ale ty další už se budu snažit dělat
trochu delší, každopádně se nám to už pomalu rozjíždí :) Doufám, že se
povídka bude líbit.