Nesnáším zpovědi. Bratři v lidství, velectěná poroto, vy oba, kdož jste přispěli mi v mém plahočení – není to tak trochu hnus, zpovídat se nebožákovi, kterého nezajímá vaše dílo, který však s potěšením pase po cizím životě, kterého by se mohl stát katánem a navléknout si ho jako masku? Dávat mu to, co chce, bez těžkostí hledání v textu samém, na které nikdo už nemá čas ani chuť? A není to vrcholná zrůdnost, napsat více než jedno dílo, se kterým by si vás každý spojil a dokázal zařadit, dílo plně vystihující svou epochu a ničím nepřevyšující okolí, dobu a umění vám podobných? Ale konec patetické samochvály a intelektuální samohany, je čas činů, čas popisů těchto činů a čas rozjímání nad těmito popisy. Pokud se dobře pamatuji, bylo jedenáct večer a film zrovna skončil a melancholická vůně pražené kukuřice a rozlité sodovky dotvářela známou variaci tajemství nočního vzduchu. Hráli zrovna Maniaka, tedy jeho novou versi, která sice nesplnila všechna má očekávání, ale dovolila zapomenout a stát se někým jiným, někým s ještě rozmanitější škálou problémů než mám já. Někým beze strachu, zato však s úzkostí a naostřenou čepelí. Nasedl jsem do metra trasy C, a červeň linky tentokrát nepřipomínala skomírající plaménky, nýbrž řeku krve, rozmazanou podprůměrným malířem všude po stěnách. Někdo na mě hleděl skrz černé brýle, druhý člověk zase utkvěle sledoval jistě nesmírně poučné video na svém přístroji. Všichni tři jsme vystoupili, pomalu se kolébali jako vánky sem a tam, sem a tam, ten s brýlemi mě oslovil, jestli mám oheň, poslušně jsem začal šátrat v bundě a hledat, ač dávno nekouřím, ten druhý se rozpřáhl teleskopickým obuškem. Ovšem ze strany, stačilo si kleknout, zarýt levačku se dvěma ostrými prsteny do kolena černobrýláče, převalit se a stejným pohybem roztrhnout stehno té svini za mnou. Druhým úderem se mu rozřízla krajinka oční, ještě jeden než se svalí a viselo mu jako houpačka, houp a houp do krajiny někam mimo fyzično, ke vzpomínkám na klučinu visícího na švihadle osiřelého dítka, s komicky vypláznutým jazykem a vyvalenými modrými kukadly. Nastoupil jsem tehdy do autobusu plného dětí z různých škol a učitelkami tak konsternovanými, že si ani nevšimly záměny. Děti se pošťuchovaly, řvaly na sebe, až konečně upatlaná zlatovláska špitla něco v tom smyslu, že Jakoubek tu není. Ve všeobecném zmatku jsem proklouznul směrem k řidiči a bodl ho do krku kouskem skla, pořezal jsem se a pár kapek dětské šťávy doteklo až k fontánce řidičovy tepny. Řev, dusno, všichni v předních sedadlech od krve, a pohled té malé holčičky na mě. Houp a houp. Sem a tam. Od svodidla ke svodidlu a pryč. Ten první pajdal pryč, doběhl jsem ho, několikrát trefil dvěma špičkami železa do zad, vytáhl mu ze zadní kapsy kalhot nůž a prohloubil dírky do těla, jakási kouzelná prepitevní sklíčka vedoucí k zázraku života. Pak ho vzal a hodil na blízké schody, vrátil se i s nožem k prvnímu a pro jistotu ho ještě podřízl a táhl zpět k metru. Z dálky běsot přijíždějící soupravy, několika údery jsem mu vyrazil zuby a nechal je válet po zastávce a hodil ten vak masa na koleje. Jistě, několik lidí nás po cestě vidělo, nemluvě o kamerách. Ale co na tom? Peněženku spravedlivě potrestaného zloděje jsem měl, stejně tak i klíče a telefon, tomu jsem vyndal kartu a rozšlápl ji, telefon hodil cestou do popelnice. Ten chlapík bydlel nedaleko, v nenápadném činžáku, třetím patře. Ani jsem nebyl moc od krve, ale kapuci jsem si přeci jen dal. Nikdo mě nepotkal a ve svém novém obydlí jsem byl nadmíru spokojen – útulná předsíň, velký a docela vkusný obývací pokoj, menší ložnice plná různých ničemných propriet, nad kterými srdce klesá. Nože, pilky, skalpy, portfolio mladých žen a mužů, různé trofeje. Půjčil jsem si život vraha. Jeho hudební výběr, když už ne výběr obětí, byl ovšem více než slušný. Nechal si zapnutý počítač, pustil jsem nazdařbůh něco podmanivě elektronického, plného vilnosti a znechucení a skrytých tváří a a a nevím, posadil jsem se a poslouchal a přemýšlel. Najíst se, napít se, vzít si pár věcí a peníze, ráno se podívat na internet a do novin na nějaké vhodné společenské události. Stejně budou toho mrzáka těžko identifikovat, možná bych se mohl zdržet do večera, koupit si nové oblečení, pozvat náhodou potkanou dívku na kávu. Chovat se jako člověk, když už mám po dlouhé době lidské zázemí. Ten nový život by mi vlastně i vyhovoval, alespoň na nějaký čas, kdybych ovšem už tehdy, dávno, nebyl se stal poutníkem na vlastní cestě k svatosti. Pozorovat životy a zkoušet jejich kvality i nedostatky, stát se někým, jehož jméno je mi vlastně ukradené a jehož pobyt mohu prodloužit na pár okamžiků, takový úděl mne naplňoval tichým očekáváním. Usnul jsem a teprve ráno udělal vše, co bylo nutno. Vnímáno lidsky, ráno se více než vyvedlo. Nejdříve jsem v košili původního majitele domu a jeho tenkých brýlích vyrazil na snídani do menší kavárny, pak si koupil tenký kabát a pár těžkých bot a puzen nutkáním alespoň postát v blízkosti vědomostí odešel do blízké knihovny, kde do mě vrazila dívenka se stohem knih. Galantně jsem jí pomohl a s ukradenou nonšalantností pozval večer do jakési restaurace, se zdráháním a překvapeně souhlasila a tímto byla má denní mise splněna. V bytě jsem se ale nemohl uvolnit, bylo tu něco divného, co jednoho drtí. Pod židlí jsem našel potrhanou knihu básniček a na otevřené straně byly černé litery pohřebního zpěvu, pohřebního určitě pro mne. Přečetl jsem, knihu odložil, našel láhev lihu a silné alkoholické nápoje, vhodně je rozlil všude po místnostech a nakonec jednu z cestiček k centru budoucího žároviště zapálil a odešel. Role skončila, je třeba být elegantním až k nesnesitelnosti a na dívku večer zapůsobit. Odešel jsem přes zadní dvorek, kolem malého hřiště, na kterém si hrála blonďatá holčička, houpala se houp a houp, podívala se na mne a já se směrem k ní usmál. Možná se ten úsměv někde zaletěl, ztratil, možná ho dostala a schová si ho. Odešel jsem podstatně rychleji než přišel. Ráno jsem předběhl svou nově nabytou partnerku, vzbudil se a nenápadně schoval nůž za rošt postele, stejně tak další inkriminující předměty, které by mohly proměnit falešnou kategorii „Muž snů“ v kategorii ještě falešnější – „Sadistický trýznitel.“ Večer byl zvláštní, povídala toho mnoho o svém životě, svém doufání i svých ztrátách a já si nemohl zapamatovat její jméno. Zato krásně voněla, v jejích vlasech převládala lehká mixtura třešní a hroznů, na hrudníku svěží esence jarních květin u prašné cesty, možná trochu nezřetelného pampeliškového mléka. Také měla melodický, zvučný hlas, vhodnější ke zpěvu než k mluvení a jazyk lépe využitelný k líbání než k rytmickému mrskání o patro. Hrál jsem tvrdě spícího, zkoušela mne vzbudit, a když se jí to po několika kurtoazních pokusech nepodařilo, oblékla se a odešla. Osaměl jsem v malém bytečku, přečetl si vzkaz na nočním stolku (Vezmi si co chceš a zavři prosím za tebou, večer ti zavolám), otevřel okno. Role lamače dívčích srdcí byla příjemná a krátká, život studentky si jen tak vzít nemohu, takže je načase pokročit. Oblékl jsem se a obhlédl věci nepostradatelné poutníkovi, herci, básníkovi a prorokovi, čtyřem poetickým rolím, do kterých mě náhoda obsadila, pak se najedl a připravil k odchodu. A vzpomněl si na tu včerejší básničku, každé písmeno obsadilo prostor na mém nepopsaném listu papíru, temnota hlásky překryla běl možnosti – ne... Otevřel jsem dveře, chtěl odejít, a ze schodů byl střelen nevinným pohledem jisté zlatovlasé vzpomínky a pomněnkově modrých očí oběšeného chlapce. Houp a houp. Tryskem jsem vyběhl až ke dveřím na střechu. Byly otevřené, skočil jsem nahoru a uklidněný dýchal. Jen náhoda, náhoda a zase náhoda, všechno je v pořádku, zavřel jsem oči, předklonil se a ztěžka vydechoval. Potom mě někdo nakopl do břicha. Hleděl jsem do tváře muže, který se mi předevčírem pletl do existence, napřáhl jsem ruku a místo bodnutí ho do tváře dlouhým vrtákem v rukávu jsem řekl jen – ne, nech mě. Děsím se... Dostal jsem druhou ránu, konečně vyprostil vrták a skočil k němu. Minul jsem, minul jsem se vůbec jeho představou a dostal druhou ránu do zad. A znovu napřáhl ruku – děsím se, že k slovu tajemství měl bych se ústy stát. A třetí a čtvrtou, před očima černo, z úst mi tekla krev. Všechno se tak podivně houpalo, houp a houp, znovu přískok a útok, ale místo abych se trefil do jeho ramene mi vrták vyrval kousek masa. Vytáhl jsem nůž a marně jím máchal kolem sebe, ze střešních dveří probodávala můj pohled dvě modrá stigmata vprostřed dětské hlavy. Pozvedl jsem ruku celou od vlastní, podruhé od vlastní krve – kde sebou budeš zas, tam poutníci jsou tví. Mě nechej vát! chtěl jsem ty oči vydloubnout a místo toho trefil svou dlaň, jen vát! Obstoupily mě, zástupy jiných, vyhaslých a ukradnutých a použitých životů, hodil jsem nožem a trefil se do vlastní nohy, s řevem padl k zemi a odplazil se až k okraji střechy, pouhých deset pater ke skoku. Nepodíval jsem se už ani jednou dozadu a skočil a druhou rukou hmátl po volně visícím kabelu, připraveném smyčkou pro něčí krk. Dusil jsem se, bojoval o vzduch, pokoušel vytáhnout, a přitom dokázal myslet na cizí verše, na báseň nezapomenutou a horoucí, recitoval jsem tak přiškrceně, že se nedalo rozumět jedinému slovu, ostrý drát se zarýval do prstů hlouběji a hlouběji, posledním šíleně ostrým pohledem jsem obsáhl všechny vnitřnosti něčího bytu, nějaké mladé ženy, vlastně povědomé, řvoucí, drát mi usekl prsty a zkrvavený pahýl švihl do okenní tabulky a namaloval čtyři červené vlnky. Tu samou chvíli slova básně opakoval sbor dávno zapomenutých a mnou nikdy nepochopených a neuchopených jmen, slovo od slova: Ne, nech mne, děsím se, že k víčku tajemství měl bych se okem stát. Kde nejsi sebou už, tam proroci jsou tví – mne nechej vát, jen vát! Vál jsem dlouho, valil oči a smál se. Ne, nech mne, děsím se, že k lyře tajemství měl bych se rukou stát. Kde příliš sebou jsi, tam proroci jsou tví – mne nechej vát, jen vát! Vál jsem daleko, mával chodcům a smál se. Ne, nech mne, děsím se, že k slovu tajemství měl bych se ústy stát. Kde sebou budeš zas, tam poutníci jsou tví – mne nechej vát, jen vát! Vál jsem mistrovsky, cenil zuby a smál se. Kde ale v životě hledáš svou dětskou píď a chceš se teprv stát – mezi dva cedry touhy mé zavěs mne jako síť, bych tě moh kolébat. Houp a houp, naposledy mnou pohnuly dva spojené páry dětských rukou a báseň skončila. *** První oslovení prvního řádku je z knihy Laskavé bohyně, druhé z Lolity, třetí z Fausta.