Hermioně se během odpoledne zdravotně značně přitížilo. Důvod byl jasný. Snape. Po celou dobu, co spolu s ním, Brumbálem a ostatními probírali náročnost různých testů a případné léčby, se tvářil nezaujatě a odměřeně, jako by se omylem dostal na párty, která ho vůbec nebavila a nezajímala. Jeho výraz byl stejně prázdný jako sklenka od whisky, kterou držel v ruce, a když si od něj Brumbál občas vyžádal odpověď na některou ze svých otázek, jež měly vyřešit nastalou situaci a snad jí i zachránit život, krčil stroze rameny nebo se ošíval jako nepřipravený student u zkoušky. Hermiona se přistihla, že má zaťaté ruce v pěst. Její život dost možná visel na vlásku a jediný, kdo s tím mohl něco udělat, nejevil jakékoliv známky zájmu analyzovat jednotlivé možnosti dalšího postupu. Až teď, při pohledu na Snapeovu nezúčastněnou tvář, si skutečně uvědomila, co se děje. Zasáhla ji vražedná kletba, a ačkoliv šlo o kletbu odraženou, nemohla si přece myslet, že by z toho vyšla bez následků. A tím následkem může být i smrt… Otřásla se. Doposud spoléhala na to, že se nachází ve společnosti těch nejlepších kouzelníků Británie, při dalším pohledu na profesora lektvarů ji ale napadla hrůzostrašná otázka. Co když to nebude stačit? Znovu se zaměřila na Snapeovu šedivou, zamračenou tvář a s chladnou obavou jí náhle došlo, proč se Snape chová tak odměřeně. Nevěděl, co má dělat. Bylo to v jeho výrazu, za maskou lhostejnosti a povýšenosti. Hluboko v jeho černých očích se odrážela bezmoc. Bezmoc navenek vystupující jako nezájem, který také zároveň zakrýval strach ze selhání. V tu chvíli zatoužila vědět, jestli se více bojí o to, že zklame sám sebe – svou přesvědčenost o vlastní nadřazenosti a všemocnosti, nebo spíše důvěru ostatních. I ona přece vkládala své naděje do jeho znalostí a schopností. A teď – při pohledu na jeho prázdný výraz – zbyl z její naděje jen prach. Náhlá závrať ji donutila skrýt obličej do dlaní. Její budoucnost odplouvala pryč jako hrad z písku rozpouštěný přílivem. Pomalu, ale s jistotou, že po něm nezůstane nic než matná památka toho, co tu mohlo stát. „Obávám se, že nic jiného nevymyslíme,“ prohlásil po chvíli Brumbál, přejel přítomné pohledem skrytým za půlměsícovými brýlemi, a pak se obrátil zpátky na Snapea. „Vás tedy, Severusi, poprosím, ať připravíte ten lektvar, o kterém jste mluvil, a pak snad budeme vědět víc.“ „Opravdu mi přijde, že to přeháníte,“ kroutil Ron nevěřícně hlavou a hledal mezi přítomnými někoho, kdo ho podpoří. „Ženský přece občas nějaký to bolení hlavy mívaj, ne?“ „Možná jen ženy, co mají co dočinění s tebou,“ usmál se Harry, aby odlehčil situaci. „Ale to, jak víme, má Hermiona už za sebou.“ „Hahaha, moc vtipný,“ zrudl Ron až za ušima. „Příště se takových poznámek radši vyvaruj, nebo ti nedovolím chodit s mou sestrou.“ „A kdo tě bude prosit o svolení?“ ďoubla ho do zad za ním sedící Ginny. „Jako starší bratr…“ „Vraťme se k tématu, prosím,“ přerušil jejich sourozenecké pošťuchování Brumbál. „Osobně si myslím – a ze srdce si přeju – aby měl pan Weasley pravdu, nicméně profesor Snape mě už dříve upozornil na skutečnost, že tato situace může nastat, a pro klid nás všech bude nejlepší, když tuto možnost vyloučíme testy na lektvaru, který navrhuje. Pokud samozřejmě slečna Grangerová souhlasí.“ Hermiona jen nepřítomně přikývla. „Perfektní!“ spráskl Brumbál ruce. „Myslím, že není proč otálet,“ pronesl a opět se obrátil na Snapea. „Máte v Bradavicích vše, co potřebujete?“ Snape na souhlas jen kývl hlavou a do očí se mu svezl pramen černých, mastných vlasů. „Dobrá tedy. Ještě dnes se vrátíme do Bradavic. Slečna Grangerová jistě bude tak laskavá, že nás doprovodí a s přípravou lektvaru pomůže,“ zahleděl se Brumbál na Hermionu dobrosrdečně. „Pokud, opakuji, pokud by se měl váš stav zhoršit, v Bradavicích budete v dobrých rukách.“ Na Hermionino přikývnutí ani nečekal a opět oslovil Snapea. „Jak dlouho vaření zabere?“ „Pět dní včetně přípravy a zrání, než bude lektvar k použití,“ vysvětlil Snape. Brumbál zamyšleně přikývl. „Škola začne až za dva týdny, čili prozatím máme dostatek času, a podle toho, co zjistíme, se pak rozhodneme co dál. Já se teď musím vrátit do Bradavic, potřebujeme s Minervou dořešit školní rozvrhy. Při tom Minervu rovnou poprosím, ať slečně Grangerové nachystá jeden z volných pokojů v nebelvírském křídle. Takže mě prosím omluvte,“ domluvil a rozešel se z místnosti. Ve dveřích se ještě naposledy otočil a málem se srazil se Snapem, který se rozhodl ho následovat. „Vy budete dozajista chtít počkat na slečnu Grangerovou, než se sbalí a připraví, abyste ji mohl doprovodit do hradu, že ano, Severusi?“ usmál se téměř nadšeně. „Přemisťování je náročné i pro kouzelníky v plné síle, nemůžeme nechat cestovat slečnu Grangerovou samotnou.“ Snape se zašklebil, jako by právě kousl do citrónu. Jak si dovoluje tvářit se tak kysele? přemítala rozzlobeně Hermiona, když zhlédla plejádu emocí, která se mu vystřídala v obličeji. Doprovázet slečnu Grangerovou do Bradavic bylo evidentně to poslední, po čem toužil. „Jistě,“ odpověděl prostě Snape a na znamení toho, že už začal s čekáním, si založil ruce na hrudi a stočil pohled stranou. Pro Hermionu to byl jasný impuls k tomu, že se má jít urychleně balit. … Hermiona si vzala jen několik základních věcí na dobu pěti dní. Vždyť vlastně nic moc nepotřebovala, říkala si. Celou dobu bude stejně zavřená se Snapem v podzemí nebo ve svých komnatách. Naplnila tedy kufr několika kusy oblečení a hordou knih a kouzlem ho nechala zaklapnout a zapnout přezky. Naposledy se rozhlédla po pokoji, jestli něco nezapomněla. „Nezoufej, Hermiono,“ snažila se ji povzbudit Ginny, která po celou dobu seděla na posteli a kývala nohama ve vzduchu. „Snape určitě přehání. Asi chce být jen důležitý.“ „Špehuje pro Řád důležité informace u Voldemorta, Ginny,“ zmenšila Hermiona kufr a zastrčila ho do kapsy svého temně modrého saka „Nedokážu si představit, jak by mu tohle ve srovnání s jeho pozicí špeha mohlo dodávat na důležitosti.“ Ginny jen pokrčila rameny. „Co ty víš, jak muži uvažují v té jejich snaze být chlap.“ Hermiona se hlasitě zasmála. „Myslím, že Snape sotva tráví svůj čas přemýšlením nad tím, jak být co nejvíc chlap.“ „Asi máš pravdu. Jako o „chlapovi“ jsem o něm nikdy nepřemýšlela.“ Hermiona s povzdechem zvysoka dosedla na postel. Přemýšlela o Snapeovi někdy jako o chlapovi? Asi ne. Dozajista měl něco do sebe, vždy to ale byla spíš jeho brilantní mysl a znalosti, které obdivovala, než jeho povaha nebo – nedej bože – vzhled. Teď, když nad tím uvažovala, nedokázala si Snapea představit ve vztahu s nějakou ženou. To, jak někoho líbá nebo objímá, jí přišlo naprosto nemyslitelné. Skutečně. O Snapeovi se jako o chlapovi přemýšlelo dost těžko. … Hermiona spolkla ten obrovský knedlík, který se jí usadil v krku, když spatřila profesora Snapea, jak na ni dole v chodbě netrpělivě čeká. Přes ruku měl přehozený černý cestovní plášť, a jakmile ji uviděl, přetáhl si ho rozmáchlým gestem přes ramena. „Už jsem myslel, že dnes nevyrazíme. Doufám, že jste si nezapomněla sbalit nic důležitého,“ pronesl, když ji pohledem přejel od hlavy až k patě a nesouhlasně se zakřenil. Něco se mu na jejím vzezření evidentně nezamlouvalo. „Jsme na cestě do Bradavic, slečno Grangerová. Nehodláte se tam snad producírovat v tomto…hm, oblečení,“ dodal, když nemohl najít jiné vhodné slovo pro její svršky. „Toto oblečení,“ pronesla s důrazem, „je velice pohodlné a myslím, že v prázdném hradě nebude nikomu vadit, když zůstanu chvíli v mudlovském.“ „Mně to bude vadit.“ „Tak to asi máte smůlu, že ano?“ Snape otevřel pusu k protestu, ona ho ale předběhla. „Prosím vás, snad mě nehodláte vydírat tím, že byste ten lektvar neuvařil, pokud vás nebudu poslouchat. Už nejsem studentka bažící po vašem uznání.“ „Toho byste se nikdy nedočkala,“ ohrnul Snape ret. „Taky ho už dávno nečekám,“ pronesla, prošla okolo něj a vzala si z věšáku šátek, který si za Snapeova nesouhlasného pohledu omotala kolem krku. „Nechcete se rozloučit?“ zeptal se nečekaně Snape. „Ne, proč? Za pět dní jsem zpátky.“ Snape pokrčil rameny. „No když jste si tak jistá…“ protáhl tajemně a otevřel venkovní dveře. Okamžitě na ni dýchl chladný večerní vzduch. Ačkoliv byl srpen, večery už bývaly studené. Nebo to snad bylo jejím doprovodem a jeho evidentním přesvědčením o jejím špatném zdravotním stavu, že jí naskočila po těle husí kůže? … Svět se kolem nich naposledy protočil a oni konečně přistáli nohama na pevné zemi. Hermiona ale poté, co Snape nedočkavě pustil její ruku, kterou jen před malou chvíli tak neochotně uchopil za účelem asistovaného přemístění, neudržela rovnováhu a s překvapeným výkřikem se zaryla obličejem do trávy. Dost ztrapňující už pro ni bylo souhlasit se Snapeovou asistencí při přemístění, toto ale nasadilo jejímu ponížení korunu. „Jak elegantní,“ zhodnotil Snape, když si posměšně založil ruce na hrudi a s ironicky zvednutým koutkem úst sledoval, jak se Hermiona pokouší zvednout, aniž by se obtěžoval jí pomoct. Hermiona nesnášela přemisťování, navíc jí stále nebylo dobře a hlava se jí točila i bez kouzelnického cestování. Snape mohl mít aspoň tolik galantnosti, že by to nekomentoval, říkala si v duchu. Postavila se na nohy a přehodila si vlasy dozadu. „Děkuji za vaši pomoc, profesore,“ pronesla klidně, oklepala si sako a vzhlédla nahoru k hradu. Obrys bradavické školy čas a kouzel se na pozadí inkoustové oblohy skoro ztrácel. Svítilo se jen v několika málo oknech, takže hvězdy na nočním nebi za hradem byly jasně patrné a svíce hořící za skleněnými tabulkami připomínaly jen další zářivé body na nebi. Tlumené měsíční paprsky osvěcovaly klikatou cestu vedoucí přes školní pozemky k hlavní bráně a Hermiona na ni se svěšenou hlavou a povzdechem na rtech neochotně vykročila. Hermiona se do Bradavic i po ukončení školní docházky čas od času vracela, když řešila s Brumbálem nebo Minervou záležitosti ohledně Fénixova řádu, už nikdy to ale nebude stejné jako za dob, kdy se tu s Harrym a Ronem lopotila nad učebnicemi a esejemi, kdy se marně snažila kluky přemluvit, ať se vyhnou všem lumpárnám, a kdy se s nimi do jejich lumpáren vždy znovu a znovu zaplétala. „Přestaňte snít o minulosti, Grangerová,“ vyrušil ji sametový hlas profesora Snapea a ona si až teď uvědomila, jak se celou cestu loudá. „A pospěšte si, nemám na vás celou noc.“ Zajímalo by mě, co zajímavého jinak děláte po nocích, napadlo Hermionu, naštěstí ale měla dostatek rozumu, aby svou otázku nevyslovila nahlas. Ještě jednou vzhlédla vzhůru k temnému obrysu bradavické školy a pak si pospíšila za Snapem. … Snape ji ve vstupních dveřích přenechal profesorce McGonagallové, která je již očekávala s širokým úsměvem na tenkých, jindy přísných rtech. „Skřítci vám zařídili nádherné komnaty, má drahá,“ pronesla na uvítanou a nesouhlasně se zadívala na Snapea, který v reakci na její prohlášení ohrnul zhnuseně ret. Zřejmě si nedokázal představit, jak by cokoliv, co zařídili skřítkové, mohlo být hezké nebo - nedej bože - k jeho libosti. Oběma spěšně pokývnul na rozloučenou a odebral se do sklepení s tím, že jde překontrolovat zásoby potřebné pro přípravu lektvaru a že očekává slečnu Grangerovou v učebně druhý den přesně v osm hodin ráno. Hermiona si oddechla, když se se zavlátím černého cestovního pláště otočil na podpatku a zamířil pryč. Nemohla si pomoci, ale při jeho odchodu se cítila stejně, jako když ze slunce odpluje velký černý mrak a umožní hřejivým paprskům znovu dopadat na její tvář. Profesorka McGonagallová se na ni přívětivě zahleděla, jako by přesně četla její myšlenky. „Jako za starých časů, že ano?“ pronesla, zatímco sledovala Snapeova vzdalující se záda. Hermiona přikývla. „Něco se nikdy nezmění." Profesorka McGonagallová se usmála a pokynula jí k postranní chodbě vedoucí ke schodišti do nebelvírského křídla hradu. „Je mi jasné, že podobných otázek musíte mít plné zuby, přesto mi to nedá a zeptám se. Jak se cítíte?“ „Celkem dobře, řekla bych,“ odpověděla Hermiona neurčitě. Sice se jí pořád točila hlava, na to si ale už tak nějak zvykla. Byla zesláblá a chůze do schodů ji stála více sil, než si pamatovala z dob svých studií, to ale přece ještě neznamenalo, že umírá, ne? „Co když Snapeův lektvar přítomnost kletby v mém těle neprokáže?“ zeptala se. Profesorka McGonagallová se na schodech zastavila a otočila se k ní se zdviženým obočím. „Vy se ptáte, jako by to snad nebylo žádoucí. Všichni si přece přejeme, ať jsou Severusovy domněnky liché.“ Ale co by pak znamenaly její nevolnosti? Proč by se jinak neustále cítila tak slabá a unavená? „A co když nebudou?“ Profesorka McGonagallová se opět rozešla. „Tak všichni ve vašem okolí, včetně profesora Snapea,“ dodala po krátkém zaváhání, „vyvineme maximální úsilí k tomu najít východisko. A sním svůj klobouk, jestli se nám to nepovede,“ dořekla žertovně, když stanuly u kovaných dveří, které pravděpodobně vedly do jejího pokoje. „Nemusíte se ničeho bát, slečno Grangerová,“ pokračovala vážnějším tónem. „Nikdo v tomto hradě přece nedovolí, aby se vám něco stalo.“ Hermiona bezhlesně přikývla. Věděla, že to profesorka McGonagallová myslí dobře. Také ale věděla, že někdy ani ta největší snaha a dobrá vůle nevedou k vítězství.