Toho večera, kdy se dozvěděla o Elenině smrti, se v Auroře něco zlomilo.
Věděla, že ztratila to nejcennější, co v životě měla. Jako by najednou
zmizela půda pod jejíma nohama a ona se propadla do temnoty, ze které
neviděla cestu ven. A vlastně ji ani hledat nechtěla.
Většina jejích spolužáků tu změnu skoro nezaznamenala. Její tvář se
nezměnila, její chování jen nepatrně, ale své srdce opevnila zdí, přes
kterou nechtěla, ani nemohla nikoho pustit.
Zpozorovala, že Regulus je na tom podobně.
Aniž by se k tomu kdokoli z nich vyjádřil, s jejich vztahem byl konec.
Přesto když přišla do hodiny kouzelných formulí, automaticky se posadila
na prázdnou židli vedle něj. Nikdy předtím to neudělala, ani když byli
spolu, teď jí to připadalo správné. Zvláštně se na ni podíval a po jeho
tváři přelétl nepatrný úsměv. Od té chvíle spolu sedávali na všech těch
málo hodinách, které měli společné. Většinou spolu vůbec nemluvili, jen
tiše pracovali jeden druhému po boku.
Jejich první rozhovor, který se netýkal vyučování, začala Rory koncem
října.
„Hodně štěstí zítra,“ popřála mu v narážce na blížící se famfrpálový
zápas.
Překvapeně zvedl hlavu a na jeho tváři se po dlouhé době objevil
nefalšovaný ironický úsměv.
„A když ho mít nebudu, přijdeš mě zase navštívit na ošetřovnu?“ zeptal se
vyzývavě.
Zaťala zuby ve snaze zamaskovat úsměv, ale moc se jí to nedařilo. Jen
naoko pohoršeně zavrtěla hlavou a beze slova se vydala na další hodinu.
Když sama kráčela chodbami s potutelným úsměškem na rtech, zamyslela se,
co by asi udělala Elen. Nejspíš by protočila oči a oba – Auroru i
Reguluse – by prohlásila za blbce. Stačila jen ta krátká myšlenka, aby se
jí zase, jako poslední dobou tolikrát, na hrudi usadila podivná tíha,
která jí bránila volně dýchat. V očích ji zapálily slzy a její srdce
vypadlo ze svého obvyklého rytmu – raněné a nejisté.
Čas běžel, ale rány se neléčily. Rory měla pocit, jako by se v její mysli
stahovala mračna, která otupovala její vnímání. Věděla, že musí něco
udělat, ale nemohla přijít na to co. Připadalo jí, že pomalu přichází o
rozum.
Přišla zima a nastal čas vánočních prázdnin. Aurora nechápala, jak
bezmála čtyři měsíce školy mohly utéci tak rychle. Zbývalo tedy už
pouhého půl roku do konce jejího studia v Bradavicích a po něm
následovalo děsivé neznámo. Netušila, co ji čeká, a věděla, že to všechno
plně závisí na jejích rodičích, ti se k oné záležitosti doposud
nevyjádřili jediným slovem.
A pak tu byl opět slavný silvestrovský večírek u Blackových. Když se na
něj připravovala, ke svému vlastnímu překvapení necítila vůbec nic.
Tento rok však ona a její rodina neklepali na dveře Grimmauldova náměstí
dvanáct, ale stanuli před branou Malfoy Manor.
Byl chladný, ne však mrazivý pozdní večer. Obloha byla zatažená,
nesvítily hvězdy, ani měsíc. Cestu k domu ozařovaly pochodně plápolající
ledově modrým magickým ohněm, v dáli tiše šuměl temný smrkový les.
Mlčky došli až ke vstupním dveřím, kde už je dovnitř zvali hostitelé,
Narcisa a Lucius, a všem příchozím na uvítanou potřásli rukou.
Vešli do rozlehlého sálu a přidali se ke společnosti, která početně
značně převyšovala obvyklou účast na komorních Blackových večírcích.
Tohle byl pravý ples – s živou a hlasitou hudbou, tancem, alkoholem a
veselím.
Jen co Averyovým skřítci odnesli kabáty, Rory se oddělila od zbytku svojí
rodiny a vydala se na průzkum kolem sálu. Zahlédla spoustu známých tváří,
ale žádnou z nich vidět nechtěla. Cítila se ztracená.
Došla až ke stolu, na němž stála cedulka s jejím příjmením. Rodiče ani
Lionela nikde neviděla, pravděpodobně s někým někde vedli rádoby
duchaplné konverzace. Dál nad tím nepřemýšlela, byla ráda, že jsou z
dohledu.
„Dobý večer, mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se sloužící.
„Nějaké suché bílé víno?“
„Hned to bude.“
Když se sluha vrátil i s otevřenou lahví a sklenkou, poprvé za ten večer
zahlédla tvář, jejíž přítomnost ji potěšila – Regulus právě vstoupil do
místnosti zabraný do rozhovoru s několika přáteli. Po dlouhé době
zatoužila s ním mluvit. Opravdu mluvit. A tančit.
„Ahoj,“ oslovila ho, když se na chvíli ocitl sám.
„Ahoj,“ odpověděl a podezřívavě i potěšeně si ji prohlížel.
„Taky máš ten pocit, že už jsi tohle zažil stokrát?“ ukázala na celou
místnost.
„Co chceš, Rory?“ zeptal se místo odpovědi bez okolků.
„Tančit,“ koutky úst se jí zvlnily ve vyzývavém úsměvu.
Překvapením se nezmohla na slovo ještě několik minut, protože ji Regulus
bez zbytečných formalit chytl za ruku a dovedl na parket.
Až do konce večera trávili čas spolu. I když přišli Regulusovi kamarádi,
kteří se tvářili překvapeně a nesouhlasně, i když si Rory došla ke stolu
pro sklenku vína a její rodiče vypadali nadmíru potěšeně. Nemluvili o
ničem zásadním, ale s každou prohozenou malicherností mezi nimi vzrůstalo
napětí společně s počtem nevyslovených, ale podstatných otázek.
Přešla půlnoc a sál se pomalu začínal vylidňovat.
„Půjdeme,“ oznámil Auroře Lionel a čekal, než se k němu připojí.
Nechtěla ještě odejít, měla pocit, že něco ztratí, když se nechá odvést.
Její alkoholem omámená mysl propadla sentimentu, nemohla Reguluse
opustit, aniž by řekla něco trochu hloupého.
„Nechtěla jsem, aby to skončilo,“ řekla s pohledem upřeným do jeho
krásných očí.
„Tak proč jsi odešla?“
To už jí ale Lionel netrpělivě poklepal na rameno. Zaskočená Regulusovou
odpovědí se nechala odvést pryč. Ještě naposledy se ohlédla. Regulus tam
stál a se zcela vážným výrazem ji pozoroval.
Přemístili se i s rodinou domů, Rory celou cestu do svého pokoje takřka
běžela. Víno jí bzučelo v mysli a ukazovalo jedinou správnou cestu,
kterou se mohla dát. Všechen rozum šel stranou. Ze zásuvky stolu vytáhla
svou hůlku, jen na chvíli se zastavila, aby nabrala dech a už se
přemisťovala přímo do domu Blackových.
V Regulusově pokoji, kde se ocitla, vládla absolutní tma.
„Lumos,“ zašeptala a kromě její hůlky se matně rozzářil i lustr nad její
hlavou a zalil střed místnosti mdlým světlem.
Zaposlouchala se, aby zjistila, jestli si její nezvané návštěvy někdo
všimnul. Krátura musel už spát a Blackovi se pravděpodobně ještě
nevrátili, protože neslyšela jediné zaskřípání.
Posadila se do křesla v rohu místnosti, kam nedopadalo takřka žádné
světlo, přitáhla si kolena k hrudi a vyčkávala.
Šramot z přízemí se ozval jen o chvilku později. Následoval zvuk
přibližujících se kroků, jak Blackovi stoupali do vyšších pater.
Regulus unaveně vstoupil do pokoje.
„Lumos,“ řekl a lustr se rozzářil jasným bílým světlem.
Zavřel za sebou dveře a začal si svlékat kabát, aniž by Auroru
zaregistroval.
„Myslela jsem, že chceš, abych odešla,“ nemohla už čekat ani o chvilku
déle, vstala a došla až k němu.
Jen na vteřinu vypadal zaskočeně, pak si ji ale přitáhl k sobě a políbil.
Jak s tím jednou začali, nemohli přestat. Byli jako dva blázni, dva
zoufalci na širém oceánu, kteří se báli utonutí, jestli se vzdálí od toho
druhého. Jeden v druhém hledali bezpečný přístav, místo k životu.
V jednu chvíli Rory shazovala kabát, v další na zemi ležely i její šaty,
a najednou ležela v Regulusově posteli jenom v kalhotkách.
První, kdo se z toho horečnatého šílenství probudil, byl Regulus. Vzal
Aurořin obličej do dlaní a jen na několik centimetrů se od ní vzdálil.
Tvář obou zračila totéž. Hlad po tom druhém, ale i strach, z bolesti,
ztráty, z toho, že nejde o lék, ale jen o náplast, která způsobí víc
utrpení než úlevy.
Aurora dnes chtěla zapomenout na vše, chovat se hloupě a neuváženě, ale
Regulus byl jiný, starší, odhodlaný udělat, co je správné.
Přehodil přes oba peřinu a posunul se od Rory dál. Sevřelo se jí srdce
úzkostí, připadala si zase ztracená, když ji ale chytl za ruku a druhou
ji pohladil po vlasech, uklidnila se.
„Nechtěla jsem, aby to skončilo,“ zamumlala ještě, než usnula.