Když se Rory probrala, byla ještě tma. Chvíli nevěděla, kde je. Jak se otočila, na druhý bok, aby se rozhlédla, probudila spícího Reguluse. Ve své malátné ospalosti se na ni usmál. „Asi bych měla jít,“ zašeptala. Přikývl a vstal. Zvědavě ho pozorovala, jak shromažďuje všechno její oblečení a pokládá je na tu stranu postele, kde ještě před chvílí ležel. „Dám si sprchu,“ oznámil jí a zmizel za dveřmi do koupelny. Oblékla se a počkala, dokud se Regulus nevrátil. Zůstal stát ve dveřích. Jeden druhého si přeměřovali s křivým úsměvem. „Zítra po večeři máš čas?“ zeptal se. „Mám,“ přikývla. „Tak tedy… zatím?“ „Zatím,“ ušklíbla se a přemístila se domů. *** O pár hodin později klepala na dveře domu, kde bydlela Jenny. Koncem října jí přišla sova s oznámením, že její teta zemřela. Jennifer tedy následujícího dne odjela z Bradavic a už se nevrátila. Za tu dobu si s Aurorou vyměnily několik dopisů a domluvily se na setkání poslední den vánočních prázdnin. „Aha, tak proto ses nevrátila,“ řekla místo pozdravu Rory, když jí Jenny otevřela dveře. „Jo, a nikdo další to vědět nemusí,“ odpověděla jí na to Jenny a mimoděk pohladila své kulaté bříško. „Ani otec?“ Jennifer se ušklíbla. „Ne, ani Sirius.“ *** Regulus a Aurora se setkali na schodech astronomické věže. Vystoupali nahoru, shlíželi na bradavické pozemky a dlouho si jen tak povídali, jako by celý uplynulý půlrok neexistoval. Do večerky zbývala pouhá půlhodina, když se Regulus odhodlal přejít k věci. „Nejsem si jistý, jestli se máme vracet k tomu, co bylo.“ To, co řekl, ji podivně uklidnilo. „Ani já,“ souhlasila. Několik minut jen stáli a dívali se do tmy. „Mám pocit, že jsem narušená, poničená, rozbitá. Elen mě vždycky směrovala, byla mi spojencem i nepřítelem. Byla mnohem silnější než já, ale zemřela. Žiju a přitom jsem mrtvá, protože nevidím směr. Co mám dělat? Co mám sakra dělat?“ „Musíš něčemu věřit…“ „A čemu věříš ty?“ „To je těžké… Jen si nemyslím, že násilí je cesta. Rory, nebuď jako já, nesmíš se k nim přidat. Nevím čemu nebo komu věřit, ale tohle,“ zavřel oči, jako by si vybavil něco strašného. „Dělají hrozné věci a já tomu jenom přihlížel.“ Aurora se na něj chvíli dívala, než se odvážila promluvit. „I já jen přihlížela. Kdybych tak měla moc něco změnit…“ „Můžeš, i já chci. Nevím jak, ale můžeme na to přijít spolu. Co myslíš? Spojenci?“ „Moc ráda.“ Když se pak vrátila na kolej, konečně se odhodlala otevřít dopis, který jí Elen zanechala. -*- Rory, Je divné ti psát, když tě vlastně za hodinu uvidím… Nenech se ovládat strachem a tím, co si o tobě myslí ostatní. Čemu skutečně věříš? Zjisti to a jdi za tím. Máš tu nejúžasnější, nejtalentovanější a nejlepší osobnost, jakou znám. Ale ukrýváš ji někde hodně, hodně, HODNĚ hluboko. Nandej jim to, ty moje spřízněná duše. E. -*- Rozplakala se. Elen jen málokdy propadala sentimentu a to málo stačilo, aby si Rory vybavila všechno, co společně zažily, jak blízké si byly. Každé slovo ji hřálo a utvrzovalo v tom, že dnešní uzavřené spojenectví je správnou cestou. Po Elenině smrti si připadala ztracená – sama proti celému světu. Ale tak to nebylo, existovali lidé, kteří na tom byli stejně jako ona – nechtěli žít ve světě, jaký se snažil Lord Voldemort vybudovat. Když uviděla odhodlání v Regulusově tváři, konečně to pochopila. *** „Jdu do toho. Nechápu, jak jsem s tím mohla žít tak dlouho,“ řekla Regulusovi následujícího dne, když ho potkala samotného na chodbě. „Bojoval bych i sám, ale ve dvou se to lépe táhne.“ „Nejsme sami,“ vzpomněla si na Brumbálova slova. „A přesto jsme výjimeční, protože od nás nikdo zradu „čisté krve“ nečeká,“ odpověděl jí s rozzářenýma očima, mávl jí na pozdrav a běžel na hodinu. *** Nezůstalo jen u spojenectví, mezi Aurorou a Regulusem se postupem času vytvořilo pouto. Konečně ve světě, do kterého nepatřili, našli někoho, kdo se jim podobal, kdo jim rozuměl. Po dlouhých letech známosti poprvé opravdu mluvili týmž jazykem. Naopak všechna přátelství, která ještě v Bradavicích Aurora měla, jí najednou připadala prázdná a falešná. O to víc se však upnula na Reguluse. A on začal vyprávět. O tom, jak to bylo na počátku, jak všemu bláhově věřil. O tom, jak si začal uvědomovat, kam celá věc spěje až po minulé léto. Neřekl vše, ale to málo stačilo. Aurora mu potom vyprávěla o tom, jak minulou zimu přihlížela vraždě a o Elen, její odvaze a okolnostech její smrti. Bylo to právě v den, kdy Rory složila svou poslední zkoušku z OVCE, když se po dlouhé době ohlédla do minulosti. Ji samotnou zarazilo, jak dlouhou cestu ušla za tak krátký čas. Všechno se změnilo. Nebo se možná nezměnilo vůbec nic, to jen ona najednou viděla svět kolem úplně jinak. Všechno a všichni se jí zdáli ohromně vzdálené. V životě, který ji čekal, ji nemohl nikdo z jejích přátel doprovázet. Sevřel se jí žaludek strachem, smutkem a sebelítostí. Pak se jí ale před očima objevila tvář Reguluse. On tu pro ni pořád byl. Vždycky. *** Již druhého července Rory pod záminkou nakupování odešla na celý den z domu. Nezamířila ale na Příčnou. Ted den se konala svatba Lily a Jamese. Rory chvíli trvalo, než se nakazila dobrou náladou, kterou všichni sršeli. Prakticky celý poslední rok strávila uzavřená ve své hlavě plná chmurných myšlenek, ale když viděla slzy štěstí v Lilyiných očích, podlehla tomu sentimentálnímu kouzlu. Najednou si zase připadala bezstarostně a lehce. Mohla se zase bavit a smát s Remusem, Siriusem, Lily, Jamesem a Marianou. Chtěla si naplno užít každou vteřinu, protože byly tak vzácné. Ti dva měli velkou krásnou romantickou svatbu. Byli mladí a bláznivě zamilovaní a Rory, přestože se za to styděla, jim to záviděla. Chtěla jednoduchý, nudný život, jaký měl každý, i když podvědomě tušila, že něco jako jednoduchý život nemá nikdo a její představa vlastně ani neexistuje. Aurora seděla mezi Lily a Marianou a měla pocit, jako by její srdce bylo téměř kompletní. Blížila se půlnoc, když se to stalo. Všechno se událo hrozně rychle. Nejdřív výkřik, pak začaly vzduchem létat kletby. Nastal chaos. Lidé utíkali, přemisťovali se, jiní zůstali a bojovali proti mužům v maskách. Uskočila do strany, aniž věděla proč. To se v ní probudil dávno zapomenutý instinkt, uvědomila si, protože jí díky tomu smrtící kletba minula jen o vlásek. Přikrčila se a rozhlédla kolem sebe. Novomanželé Potterovi po její pravici sesílali kolem sebe kletby, nalevo asi dva metry od ní ležela Mariana. Přiskočila k ní a položila hlavu na její srdce, bilo. Objala ji, aby se s ní mohla přemístit, než tak ale stačila učinit, někdo další ji uchopil za rameno a přemístil se s nimi oběma. Když dopadli na louku na dohled Godrikova dolu, kde se svatba konala, Rory poplašeně uskočila stranou a vytáhla hůlku. Mířila na ni postava zahalená v kápi, svou masku držela v druhé ruce. „Takže jsi na jejich straně, říkal jsem to otci!“ křičel na ni Lionel. „Jaké straně?!“ křičela Aurora zpátky. Srdce jí zběsile bilo strachem a zlostí. „Brumbála a těch jeho poskoků, co nám hází klacky pod nohy.“ „Co to plácáš? Co jste tam dělali? Byla to jen svatba mojí kamarádky!“ „Ta tvoje kamarádka a polovina jejích hostů se nás snaží zničit, copak to nevíš, ty huso?!“ „Ne, jak bych to asi měla vědět?“ ,Mdloby na tebe!´ Lionel se nadechoval, aby odpověděl a útok ho tak zaskočil, že sotva stačil vytřeštit oči a už se kácel k zemi. Rory na nic nečekala, popadla Marianu a přemístila se s ní na první místo, které jí přišlo na mysl. Marianu nechala ležet na dlážděné cestičce k domku, před kterým se objevila. Došla ke dveřím a zaklepala. Bylo už pozdě, ale v obývacím pokoji se ještě svítilo. Přišel jí otevřít asi padesátiletý muž. „Vy jste Aurora.“ „Ano.“ „Co tu děláte tak pozdě?“ „Promiňte, potřebuji pomoc a nevím, kam jinam jít.“ „Tak pojďte dál,“ řekl a pootevřel dveře, aby mohla projít. „Ne, potřebuju pomoci s ní,“ ukázala na Marianu. Pan Collins ji bez otázek vzal do náručí a nesl do domu. Aurora ho následovala, ještě se naposledy rozhlédla po ulici, než zavřela dveře. Marianu položil na gauč. „Vzbudím ženu, je lékouzelnice,“ řekl a zmizel ve dveřích. Aurora se rozhlédla po místnosti, od té doby, co tu byla naposledy, se něco změnilo. Jistě, ve vzdáleném rohu místnosti stála dětská postýlka a v ní leželo malé dítě. Zvědavost jí nedala, musela vidět nejmladšího člena rodiny Blacků. Sklonila se nad postýlkou, dítě ji pozorovalo velkýma modrýma očima. „Dobrý večer,“ pozdravila rozespalá paní Collinsová, když vstoupila do pokoje zamotaná do županu. „Dobrý večer,“ odpověděla Aurora. Paní Collinsová vytáhla hůlku a dál už se zajímala jen o Marianu. „Jak se to stalo?“ zeptal se pan Collins. „Byli jsme na svatbě Jamese Pottera a Lily Evansové, když přišli Smrtijedi, nevím, co se stalo Marianě, ležela už na zemi, nevěděla jsem, co dělat, tohle bylo první místo, které mě napadlo,“ vychrlila ze sebe roztřeseným hlasem. Manželé Collinsovi se po sobě ustaraně podívali. „Proč jste nešla domů?“ zeptal se pan Collins, nejspíš o jejích rodičích moc nevěděl. „Mí rodiče… to je složité.“ Ne, bylo to naprosto jednoduché. Jsou Smrtijedi. „Kde je Jenny?“ zajímala se Aurora. Na svatbě nebyla a její dítě tu bylo se svým dědečkem. „Spí. David jí dává pěkně zabrat,“ usmál se vlídně a vzal vnuka do náručí. „David?“ „David John Black. Jenny nám řekla, kdo je otec,“ mrkl na Auroru pan Collins. „I když ten famfrpálový génius to stále neví,“ pokračoval s nepřátelskou hořkostí v hlase. „Jednou mi říkala, že se jí jméno David líbí,“ vzpomněla si Rory, chtěla odvést pozornost od Siriuse. „Ano. John je podle Johna Lennona, tak to alespoň tvrdí Jenny,“ zasmál se pan Collins. „Johna Lennona?“ nechápala Aurora. „Ach jistě, vy kouzelníci… Známý mudlovský hudebník,“ vysvětlil. „Auroro?“ oslovila ji paní Collinsová. „Ta dívka tu musí zůstat, nebylo by rozumné ji přemisťovat v takovém stavu.“ „Bude v pořádku?“ „Ano, ale do rána si ji tu nechám.“ „Moc vám děkuju a omlouvám se, že jsem vás otravovala takhle pozdě v noci.“ „Je to moje práce, nedělej si starosti a jdi domů, postaráme se o ni.“ Pan Collins ji vyprovodil ke dveřím, odkud se přemístila domů. „Dobrý večer, Auroro,“ vítal ji přísný otcův hlas.