? ??? ??? - ?????? ????, ? ?????? ?? ??? ?: - ?????????, ?????????,- ???? ????????! ?? ? ????? ??? ?? ???, ??? ???? ???????: ??? ?????? ???????, ??? ????? ? ????????. ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ? ??????? - ??????? ????, ????? ????????. ??? ??? ????? ? ?????, ??? ? - ??? ????? ? ??????! ? ?????? ????? ? ????????, ????? ????? ?????. ???! ? ? ?????? ??? ?? ???, ??? ?? ???, ??? ????. ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ? - ?? ???? ????????, ???? ???? ?? ?????. ? ?? ???? ????? ?????, ? ??? ????? ?????. ???? ?? ????? ????? ??????, ??? ? ? ?? ??????, ???? ?? ???-?????? ???... ??? ?? ???, ??? ????! ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ??, ???, ??? ???, ??? ?????-????? ???... ? ????? ?? ????, ????? ????. ????? - ????, ??? ????! ? ? ?????? ???? ????????, ??????? ??????. ????? ?????? - ??? ?????? ? ??????-?????, ? ? ????? ?????? ??? - ????? ? ????????. ???-?? ???? ?????? ? ????, ?????? ? ??????. ????? ?????? ??? ?? ???, ? ? ????? - ???????. ? ?? ???????, ?? ????? - ?????? ?? ?????! ???, ??????, ??? ?? ???, ??? ?? ???, ??????! Vladimir Vysockij http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/vladimir-vysockij/ma-cikanska-pisen- 452094 Magadanská oblast, Olský distrikt; téhož dne Šli opatrně a pomalu dál podél téměř zamrzlé řeky. Talja zakouzlila ještě i tišící zaklínadlo a Judita musela pečlivě sledovat mizející stopy, aby se udrželi při sobě. Dlouho nikoho nepotkali, ovšem známek přítomnosti lidí bylo čím dál více. Stopy ve sněhu, pokácené stromy, díry v ledu pro lov ryb. Všimla si i jednoduché lovecké pasti pod stromem. Ovšem teprve po dlouhé době, snad po dvou hodinách, snad ještě později, ucítili kouř a uslyšeli hluk prozrazující, že dorazili k místu, kde žijí lidé. Zůstali stát krytí hustou smrčinou na dohled od prvního z dřevěných baráků. Sklonili hlavy těsně k sobě a Talja upravila tišící zaklínadlo, aby spolu mohli komunikovat. „Vypadá to, že je stále klid, kluci by vyslali varování, kdyby se něco dělo,“ řekla tiše Talja. „Jdeme,“ prohlásil Jegor. „Můžou mít další strážná kouzla těsně u tábora. Počkáme tady, než někdo přijde,“ rozhodla nesmlouvavě Talja. „To myslíš vážně?“ opáčil Jegor otráveně. „Jdu tam,“ vykročil. „Ne, Jegore,“ zadržela ho Judita. „Půjdu tam já s Markem. Vy tři tu zůstaňte a hlídejte.“ „Půjdu s tebou,“ mračil se Jegor. „Potřebuju tě tady. Prosím, Jegore, nekomplikuj to.“ „Nespustím z tebe oči.“ „Tak tomu docela věřím,“ poznamenala Talja, ale hned dodala téměř starostlivě: „Budeme vás krýt.“ „Stejně je zvláštní, že nikdo nepřišel na to narušení hranic. Určitě by nás stihli varovat?“ zeptala se Judita pochybovačně. „Buď to zvládli, anebo opravdu nikdo nepřišel,“ poznamenal klidně Gavriil Raškin, kterému všichni říkali jednoduše Gavrila, přestože byl výrazně starší než ostatní. Jeho věk by si Judita odhadnout netroufala, mohlo mu být stejně tak čtyřicet jako šedesát. A možná právě proto ji jeho přítomnost uklidňovala. Byl středně vysoké, svalnaté postavy, s nepořádně zastřiženými vousy, příliš krátkou ofinou, příliš výrazným obočím a velkým nosem, než aby ho mohla označit za hezkého. Ale působil od jejich prvního setkání jako někdo, s kým se může vydat i do sibiřských lesů, vlastně mnohem spíše než Jegor. „Ve skutečnosti mě to nepřekvapuje,“ dodal. „Proč?“ „Rusko,“ pokrčil rameny. „Velké. Studené. Ti mudlové by stejně daleko nedošli, i kdyby se jim podařilo magickou hranici odstranit. A jak by to udělali, když jsou mudlové?“ „Nemusí být všichni mudlové,“ oponovala Judita. „Třeba právě moje babička byla neškolená čarodějka.“ „A zvládla by tu bariéru?" „Asi ne,“ přiznala Judita. „A pokud je těch táborů víc… Kašlou na to. Ne všechno funguje, jak by mělo. A někdy je to samozřejmě dobře,“ pousmál se. „Ideme, Judita?“ zeptal se Marko napjatě, s očima upřenýma na dřevěné, podlouhlé baráky. Judita zvětšila kouzlem zmenšené batohy se zásobami do jejich normální velikosti a přikývla. … Tentokrát byla Judita ten, kdo nerozuměl. Sledovala vážný obličej Marka, který se usadil naproti vrásčitému, šlachovitému muži neurčitého věku. Nějaká žena jim podala misku kouřící se rybí polévky a Juditě bylo stydno si ji vzít, přestože jim před chvílí předali přinesené zásoby – měli nedostatek jídla, jak soudila podle jejich vyhublých tváří, a přesto se dělí! Dojalo ji to. V dlouhém domě se kolem ohniště shromáždilo několik mužů a kolem nich se rozestoupily ženy. Některé měly v rukách kojence, Judita zahlédla i několik starších dívek a chlapců, stojících mezi ženami. Všechny měly vážné a zvědavé velké černé oči. Neviděla však žádné staré lidi. A žádné děti mladší deseti let, kromě těch v rukách žen. „Zeptej se, kde jsou děti,“ naklonila se k Markovi. Ten se k ní pomalu otočil a Judita poprvé za dobu, co jej znala, v jeho očích rozpoznala záblesk zlosti. „Možno sa opýtam, možno nie. Nahaj to na mne.“ A Judita to na něm nechala, nic jiného jí nezbývalo, protože neuměla ani rumunsky, ani maďarsky a romsky pochytila jen pár slov. Mohla jen pozdravit, ale pochopit dlouhé věty, které na ně obyvatelé tábora chrlili, se jí stále nedařilo. Bude se muset naučit od Marka pořádně romsky, rozhodla se. Teď se ale mohla jen dívat, jen pozorovat. A to co viděla, se jí nelíbilo. Ti lidé žili v nepředstavitelně chudých podmínkách, nedostatek byl všeho, snad jen ne kouře z otevřených ohnišť. Jenže Marko se na děti neptal, natolik už romštině rozuměla. Nedalo jí to. „Kaj čhavori?“ zeptala se, aniž by si byla jistá, zda to řekla správně. Marko na ni vrhl naštvaný pohled a romské ženy spustily palbu naříkavých a příliš hlasitých otázek a lamentací. Marko je tichým hlasem spolu s vajdou tábora uklidňoval. Provedli je celým táborem. Spali na dřevěných pryčnách pokrytých kožešinami, oblékali se do kožešin jako domorodci, jedli z dřevěných misek, které si sami vyřezali – jeden chlapec jim hrdě ukazoval, jak vyrábí dřevěné lžíce. Ukázali jim malé stádo jaků a zásoby masa a sušených hub a bobulí. Neměli žádné železné nářadí, nic z vymožeností současného světa. Připadala si jako na cestě do pravěku. Až na to, že tu stále neviděla žádné dítě nad dva roky. … To, co v táboře opravdu viděla, pochopila, až když se vrátili do domu Jegora a tlumočila ostatním Markovo vyprávění. Měli jen to, co si ulovili, co si vyrobili, dřevo ze stromů, které pokáceli – a jen tolik mouky, cibule a zelí, co vyměnili za přebytky dřeva. Nic jiného jim mlčenliví strážci, kteří je čím dál řidčeji navštěvovali, neprodali. Nemohli se dostat nikam jinam – ti, kteří se vydali pryč, se vrátili po hodinách i dnech bloudění zpět, ani netušili jak. V rámci magické hranice bylo i několik dalších táborů, věděli o sedmi či deseti, na tom se nebyli schopni shodnout. Všechny byly romské, ale v žádném z nich nežili Romové ze Slovenska. Komunikovali málo – byly od sebe dost vzdálené, a zvlášť v zimě byla cesta příliš náročná a nebezpečná. Přežívali už druhou zimu, a tuto měli větší naději než první – to jich zemřely téměř tři čtvrtiny, všichni staří a nemocní a i řada zdravých. Někteří onemocněli kvůli drsnému podnebí, někteří se nedokázali přizpůsobit, a namísto tvrdé práce se stáhli do sebe a zemřeli smutkem. Nepřežilo mnoho kojenců. První zimu to bylo velmi zlé. Druhou také, ale ti nejslabší mezi nimi už nebyli. Ti, kteří vydrželi, byli odhodlaní přežít i nadále – a začali získávat naději, že se jim to může podařit. Dobré bylo, že je nikdo netýral, alespoň přímo ne – nechávali je sami sobě, a bylo jen na nich, jak si zorganizují život, co získají, zda a jak se rozdělí se slabšími. Ve skutečnosti je ani nehlídali, v rámci velkého území těch několika táborů se mohli pohybovat zcela volně. Zdálo se, že dokonce ani příliš nemonitorovali, zda nedošlo k narušení magické bariéry kolem táborů. „A děti?“ zeptala se konečně Judita, protože Marko sám o tom, na co nemohla přestat myslet, hovořit nezačal. „Kde jsou jejich děti? Přece všechny neumřely.“ „Povedali im, že sú v samostatnom tábore, kde majú lepšiu opateru. Chcú tomu veriť. Dúfajú, že ich vrátia, ak budú mať dostatok jedla. Jeden muž mi hovoril, že mu v jednom tábore povedali, že v inom tábore už deti vrátili. O to viacej sa teraz snažia.“ Judita větu přeložila a poznamenala: „Ale neviděli to na vlastní oči.“ „Nie,“ odpověděl Marko úsečně. „Byli hrozně hubení. Uživí taktak sebe. Možná je to tak lepší, pokud-“ nedokázala to doříct. Hovořila rusky, protože Marko už docela slušně rozuměl, třebaže ještě nemluvil. „Pokud je to pravda,“ doplnil to, co nedořekla, Gavrila a nalil si další sklenici vodky. „Měli bychom najít ten dětský tábor. A slovenské tábory, samozřejmě,“ otočila se k zamračenému Markovi. „Měli bychom věcí,“ mávnul rukou Gavrila a s flaškou vodky v ruce se stáhnul ke krbu a otočil se k nim zády. „Já tomu nerozumím,“ řekla Talja. „Co tím sledují? Nezní to úplně jako vyhlazovací tábor.“ „Zomrela ich väčšina,“ namítl rozhořčeně Marko. „A tie deti... Samozrejme tiež dúfam, že sú niekde v internáte, s teplou vodou a dobrým jedlom, ale...“ zavrtěl hlavou a na chvíli zavřel oči. „Malé děti neoddělovali,“ poznamenala k němu tiše Judita. O babičce nemluvila, jako čarodějka snad mohla přežít. Věděla ale, že Marko určitě myslí spíše na Timku a to maličké, které možná čekala, přestože si ještě nebyli jistí, jak se jí jednou svěřil. „Tie ženy mali mužov.“ „Nemůžeš za to.“ Zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. „Nechtěla jsem to zlehčovat,“ řekla Talja. „Vím, jak je to kruté. Ale nemyslím, že by cílem bylo je vyhladit.“ „Ne. To není cílem. To jsou jen vedlejší, plánované a přípustné ztráty,“ pronesl Gavrila a znovu si přihnul. „Experiment,“ dodal Elja. „Zkoušejí na nich, jestli je možné vrátit svět do světa občin.“ „Kdo?“ nechápal Talja. „Tohle mi nesedí ani k temným. A už vůbec ne ke světlým, samozřejmě.“ „Minimálně mezi volchvy jsou takové myšlenky populární,“ odpověděl Elja. „Jsou to Gellertovy myšlenky,“ poznamenala Judita. „Grindelwaldovy?“ zvedla obočí Talja. „To rozhodně ne. On to jen přejal od volchvů, to je přece jasný. Už jen když srovnáme načasování-“ „Volchvové? Kdo to je?“ přerušila ji Judita. Dohady o prvenství těch na první pohled krásných myšlenek, které ovšem k cíli vedly jen přes hromady mrtvol, jak nyní už věděla, jí připadaly zbytečné. „Jedna sekta temných,“ zamračil se Jegor. „To není tak jednoznačné, Jegore,“ oponoval Elja. „Oni sami tvrdí, že jsou mimo temné a světlé, protože ctí jen Zemi. Odmítají naše pojetí Světla a Tmy.“ „Zemi a velkou, tisíciletou slovanskou vlast,“ ušklíbl se Dan. „Všichni někam patří,“ trval na svém Jegor. „A oni jsou temní, vždyť je to jasný! Odmítají pomáhat slabým, neléčí je, ani když naprosto snadno můžou.“ „A obnovují a čistí studánky, uctívají je, starají se o lesy, louky i stepi-“ doplnila Eljova žena Aliza Jaronovna. „Ty je snad bráníš!“ vstal prudce Jegor a došel ke Gavrilovi, aby si od něj vzal již poloprázdnou flašku vodky. Napil se přímo z ní a podal ji dál. „Ne,“ odpověděla klidně Aliza Jaronovna. „Nemám v úmyslu je bránit. Ale ani hanět víc, než je třeba. Nemyslím si, že jsou zlí, a rozhodně se jejich myšlenky liší od toho, co hlásají temní. Ptáš se kdo jsou, Judito? Těžko říct. Uctívají staré slovanské bohy. Hlásají přirozenost, dobro a návrat ke kořenům, ovšem nectí ani zákony o utajení a o nevměšování a zorganizovali už několik útoků na mudlovské vlaky. Nenávidí ale nejen techniku, ale i cokoli neruské, nejvíc nás. Říkají si také roduvěrci nebo také jazyči.“ „A čím se tedy liší od temných?“ nechápala Judita. „Ostatně jsem nikdy to vaše dělení na temné a světlé nepochopila.“ „Vždyť i u vás jsou čarodějové temní a světlí,“ odpověděl Jegor. „Všude jsou.“ „Jenže se tak nedělíme.“ „Třeba je právě tohle ta chyba. Když něco ignoruju, tak to jen proto nepřestane existovat,“ zavrčel Jegor. „Zavíráte před tím oči, ale to nic nemění na tom, že temní mezi vámi jsou – ty jsi k nim ostatně patřila, když jsi následovala pána temných.“ „A už nepatřím?“ „Ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou Jegor. „Jak si tím můžeš být tak jistý?“ „To taky nevím,“ utrousila Talja, ale zmlkla, když zaznamenala varovný pohled svého bratra. „Aliza Jaronovna to poznala. A Ilana Josipovna si to určitě myslela taky, jinak by tě neposílala dál.“ Judita se nechápavě otočila k Alize. „Ale jak-“ „Je možné to rozpoznat, Judito,“ usmála se Aliza. „Někteří to vidí. Světlo, tmu. Ne všichni to umí, ale právě Ilana nebo já jsme v tom docela dobré. Nebo Gavrila.“ „Gavrila?“ podívala se Judita na mlčenlivého muže, který však nijak nezareagoval. Dokonce se ani neotočil. Jen bezvýrazně hleděl do plamenů. „A nemůžete se splést?“ „Ne. Většinou je to smíšené, ale téměř vždy něco převládá, někdy velmi výrazně, jako třeba u tebe. Lidé se samozřejmě můžou změnit. Ale u tebe je to jasné. Ať jsi byla kdokoli, teď patříš ke Světlu, Judito.“ „Pořád tomu nerozumím. Dělíte se na temné a světlé už odmalička? Už ve škole?“ „Ano i ne. Naše děti nechodí do internátní kouzelnické školy v jedenácti jako u vás. Učí je rodiče, někteří chodí do mudlovských škol. Ve větších městech pro ně bývají krátká soustředění. A někteří – jen ti nejtalentovanější-“ „Nebo těch nejzazobanějích rodičů,“ přerušil Alizu Dan. „Jistě, kdo nemá stipendium, tomu můžou školné zaplatit rodiče,“ souhlasila Aliza. „V šestnácti letech nastupují buď do Velké Kitěže, kde je škola světlých a nikoho temného tam nevezmou, nebo do Pitěru, kam mohou jen temní. Ta škola je tam ostatně mnohem déle, než se ten mudlovský car rozhodl vystavit na těch prokletých bažinách město. Hloupý nápad, pořád říkám, že to k ničemu dobrému nepovede. Mnoho jich ale míří do Kruvalu, ale to ty musíš vědět, protože do Kruvalu vždy chodilo i mnoho temných čarodějů z evropských zemí.“ „Není správné dělit děti na dobré a zlé. Nelíbí se mi to,“ mračila se Judita. „Dítě přece není ani dobré, ani zlé.“ „Jsi si tím jistá?“ poznamenal od krbu ponuře Gavrila. „V šestnácti?“ „Je to ještě brzy,“ trvala na svém Judita a snažila se ignorovat Gavrilovo ironické odfrknutí. „Jenže ty vycházíš z toho, že temný znamená zlý,“ řekla Aliza. „Což přesně tak je,“ ušklíbl se Jegor. „Což si myslí mnoho světlých,“ pousmála se Aliza. „Ale není to přesné. Temní si o sobě nemyslí, že jsou zlí, mají také své hodnoty, podle nichž žijí. Sami sebe považují za čestné a správné. Jsou velmi hrdí na to, co jsou. Nejvyšší hodnotou je pro ně svoboda, absolutní svoboda. Absolutní znamená skutečně absolutní, tedy bez jakýchkoli výjimek. Kdyby bylo po jejich-“ „Jakože není,“ poznamenal Jegor. „- tak jsou pro ničím neomezovanou svobodu i pro toho, kdo chce vraždit,“ nenechala se vyvést z míry Aliza. „Pokud je dost silný, tak na to má podle jejich pojetí toho, čemu říkají morálka, právo. Ovšem oběti mají na oplátku právo bránit se nebo mstít. A proto rozumný člověk nikdy neútočí na nikoho jiného než na slabého, osamělého – těch, kteří to neodhadnou, a zemřou, a těch, kteří se nedokážou ubránit, a zemřou, není podle jejich pojetí škoda, protože podlehli zákonu silnějšího. Ve skutečnosti to znamená, že útočí převážně na mudly, protože ti ve srovnání s čarodějem nemají šanci. Ale není to tak, že by všichni byli vrahy, samozřejmě ne, protože by to bylo proti Dohodě. A taky protože nechtějí, jsem přesvědčená, že většina z nich nemá touhu a potřebu ubližovat, je to tak, Jegore, neškleb se. Ostatně si nemyslím, že se na Západě tak vůbec nedělíte. Někteří i u vás to poznají, ta tradice není tak docela mrtvá. Vždyť proč by si jinak ten britský temný říkal Temný pán? Nikdo se přece sám dobrovolně neoznačí za zlého.“ „Jenže to, co popisuješ, je zlo.“ „A ty jsi měla pochybnosti, jestli patříš ke Světlu, děvče?“ široce se usmála Aliza a přikryla svou dlaní její. „Nikdo temný by takto neodpověděl. Temný by hájil právo každého dělat chyby, sežrat a být sežrán, protože jen to považuje za skutečný život, který stojí za to, aby byl žit. Je snadné temné označit jako zlé, všichni, kdo zde sedíme, to v našich srdcích tak cítíme. Ovšem někdy si myslím, že díky světlým zemřelo více mudlů než kvůli temným.“ „Alizo, tohle bys říkat neměla!“ namítla Talja. „Proč ne?“ „Protože to není pravda. Kdyby to vždycky nezkomplikovali temní-“ „Tak bychom dávno vybudovali ráj na zemi,“ prohlásil od krbu Gavrila, který právě otevíral další láhev vodky. „Pokračuj, Alizo. Máš pravdu.“ „Světlí samozřejmě nikdy nechtěli nikomu ubližovat. Jenže byli přesvědčeni, že je třeba svět zlepšovat, a to i mudlovský svět. Že jsme obdařeni naší silou, abychom ji využívali a že je proto naší povinností ji využívat. Vyhlásili válku Zlu, a rozhodli se Zlo ze světa vymýtit – a byly doby, kdy si mysleli, že určité ztráty jsou zcela přijatelnou daní za tento skvělý cíl. Ovšem ne vše šlo, jak by mělo – a my jsme pochopili, že do mudlovského světa zasahovat nesmíme.“ „Měla bys přejít k Dohodě,“ utrousil Jegor. „Proč? Necítím se na to, Jegore, nedokázala bych zachovávat neutralitu tváří v tvář zlu. Abys pochopila, Judito, světlí a temní uzavřeli příměří, Dohodu. Vybrali zástupce z obou táborů a shodli se na tom, že se nesmí zasahovat do světa mudlů. Tenhle výbor, Výbor Dohody, je kouzelnická vláda Ruska. Jinak máme samostatné řízení světlých a temných. Temní tohle ctili odedávna – právě proto tvrdím, že roduvěrci k temným nepatří, protože oni mudly vedou, jejich občiny jsou složené ze skupiny mudlů shromážděných kolem čaroděje, volchva. Temní by nikdy kolem sebe neshromažďovali obyčejné lidi, na to jsou příliš přesvědčení o své nadřazenosti. Ovšem volchvové nejsou ani světlí, protože jejich názory nejsou v souladu s prospěchem pro většinu mudlů, a také protože světlí se zavázali nedělat žádné další zásahy do společnosti mudlů, alespoň žádné velké – individuální malé zásahy jsou povoleny, i když ne zadarmo.“ „Oplátkou temní dostávají licenci na lov,“ pronesl temně Jegor. „Dohoda vybírá slabé mudly, kteří…“ Aliza se odmlčela. „Ne, nebudu to vysvětlovat, protože to je skoro totéž jako to omlouvat. Nelíbí se mi to, opravdu se mi to nelíbí.“ „A ke komu patří Grigorij Jefimovič?“ zeptala se Judita. „To je jediný, koho znám.“ „Grigorij Jefimovič je generální tajemník výboru Dohody. Ovšem drží ochrannou ruku nad volchvy, i když se tváří, že zachovává neutralitu.“ „Takže je temný, nebo světlý?“ Dlouho nikdo neodpovídal. „Teď ani jedno,“ řekl konečně Elja. „Výbor Dohody je mimo strany, zavázal se ctít rovnováhu a zachovávat neutralitu.“ „A dřív?“ Všichni mlčeli, jen Gavrila se v koutku uchechtnul. „Podle toho, co říkáte, si vůbec nejsem jistá, jestli Gellert není spíš světlý,“ dodala. „To nemyslíš vážně,“ vstala Talja. „Největší vrah všech dob-“ „Gellert Alfredovič byl na začátku světlý,“ prohlásil Gavrila. „Znal jsem ho.“ ……… Bradavice; 4. února 2013 Ačkoli od toho zvláštního snu, ještě horšího než byly ostatní, uplynuly už dva týdny, nemohl dostat z hlavy pohled na kostry držící se za ruce a z úst chuť popele skřípajícího mezi zuby. Nasládlý pach tisíců spálených těl. Tu hrůzu udělal Aodhfionn. V té neznámé zemi a neznámé době, kde bylo vše jiné, bylo tohle stejné. Poznal jej, přestože se jeho služebník ve snu neobjevil ve své lidské podobě. Lidské? Byla to skutečně lidská podoba jen proto, že vypadal jako člověk? Měl o něm uvažovat jako o člověku? Co byl vlastně zač? Nikde nenašel ani zmínku o bytostech jako on, přitom tu byl už tehdy. Ovšem kdy se to stalo, stalo-li se to? Půjčil si v knihovně všechny knihy o magii a historii starověkých civilizací, ale zmínky ani o bílém ohni, ani o půlčících nikde nenašel – kromě té mudlovské knížky pana Tolkiena, o které měl od prvního přečtení iracionální pocit, že popisuje skutečnost; tam byli půlčíci, byli tam skřeti, a byl tam i ohňový démon – ale jen oheň černý. Balrogh, démon tmy, kterého porazil Gandalf a stal se Gandalfem bílým. Co za bytost byl vlastně Gandalf? Čaroděj, jako byli oni? To určitě ne, na to žil příliš dlouho, na to byl příliš jiný. Nerozuměl tomu. A v staroindických textech našel zmínky o rákšasech, odporných bytostech, kteří nebyli lidmi a kteří nápadně připomínali skřety z těch mudlovských knih… Připadal si jako blázen, že hledá souvislosti mezi umělou novodobou literaturou a tisíci let ústní tradice zkreslenými mýty – a snem, protože tohle byl přece jen sen. Ani nyní neměl žádný racionální důvod považovat ho za něco víc než odraz svých vlastních úzkostí a obav. Proč by to mělo být něco jiného než naprosto logická podvědomá reakce mysli na to, co prožíval, na úzkost, kterou v něm vzbuzovaly pocity uspokojení z moci nad Aodhfionnem. Tohle bylo varování, nic více, a nic méně – jeho mysl mu ukázala, co by mohl jeho mocný služebník dokázat. Co by mohl on sám dokázat; nemělo smysl si namlouvat, že za činy pána odpovídá služebník. Byl to on, bez ohledu na to, že se to možná nikdy nestalo. Možná. A co hůř, ve svém snu toho nelitoval, protože to nebyli lidé – a on udělal jen to, co udělat měl. Kvůli čemu byl vyslán. Anebo ne? Kdo byly ty bytosti, když ne lidé? Kdo je člověk? Skřeti… znal skřety z Gringottovy banky. Byli lidmi? Vypadali jinak, chovali se jinak, mysleli jinak… ale copak všichni lidé vypadají, chovají se a myslí stejně? Ale byli podobní lidem, chovali se podobně jako lidé, zvlášť někteří lidé… Kratiknot byl poloviční skřet, jak mu řekl Virdee – a byl snad pro to méně člověkem? I pokud by ty bytosti skutečně nebyly lidmi, i pokud by páchaly zločiny, ze kterých je ve snu vinil, byl to důvod pro vyhlazení jejich dětí? Dětí, ne mláďat, protože i pokud nebyly lidmi, nebyly ani zvířaty. A jako by toho nebylo málo, zdál se mu z neděle na dnešek další sen, snad ještě horší. Byl králem velké země a byl dobrým, moudrým králem – alespoň jej o tom ubezpečovali a alespoň v to doufal, protože být dobrým králem byla jeho povinnost po tom, co spáchal. A přestože ho uctívali, přestože jeho současníci – a dokonce i potomci, jak zjistil z knih, protože tentokrát si jméno své snové postavy zapamatoval a vše dostupné o něm potom přečetl – ho skutečně považovali za moudrého, spravedlivého, skvělého vládce, on věděl, že žádné zákony, které vydal, žádné pře, které spravedlivě rozsoudil, žádné město, které vybudoval, nemohly napravit ty desetitisíce zavražděných. Ty sny byly zvláštní. A přestože mu to ve skutečnosti připadalo stále nepatřičné, čím dál víc si byl jist tím, že tohle všechno jsou jeho skutečně vzpomínky. Na studium a hledání stop v knihovně však měl méně času, než potřeboval, měl skutečně co dělat. Přidávali se k němu další následovníci, a on je nemohl odmítnout. Jenže z toho vyplývaly i povinnosti vůči nim, přestože nikdo jeho příznivce už nešikanoval, alespoň ve Zmijozelu ne. To však neznamenalo, že by jej všichni měli rádi, právě naopak. Ovšem otevřeně se už proti němu nikdo nestavěl. Nikdo na něj neútočil ani z ostatních kolejí, ten incident s nebelvírskými se již neopakoval. Nemyslel si, že by to bylo proto, že by se ho báli; pokud se ho báli, tak ještě ne dostatečně – a tak by to rozhodně mělo zůstat. Neměl chuť ukazovat dalším, co vše dokáže, v tom si vzal rady Virdeeho a Battleyho k srdci. Přičítal to tomu, že nebýval sám, a právě proto se snažil nebýt sám; většinou se kolem něj pohyboval někdo z jeho následovníků, nebo byl s přáteli: Jamesem, Willem, Teddym, Vicky, Furtunou, někdy i s Dorinem, Pippou a Marigold, která s nimi trávila stále více času, možná i kvůli Willovi. Byl rád, že se to tak vyřešilo, tiché soupeření mezi Furtunou a Marigold zcela ustalo. S Furtunou měl opět přátelské vztahy, k hádce na Astronomické věži se nikdy nevrátili – avšak pečlivě si oba hlídali, aby se chovali jen jako kamarádi. K jeho úlevě sebou James už nebral Hanka. Joshua se ho na důvody neptal, předpokládal, že James poznal to, co on instinktivně cítil od první chvíle, kdy toho slabého chlapce s uhýbajícíma očima uviděl. A do toho všeho starosti s matkou. Dívala se na něj jinak, její otázky byly více na tělo. Pochopil, že ví více, než chtěl, aby věděla. Bylo mu to nepříjemné. A právě kvůli rozhovoru z minulé soboty se jí začal spíše mimoděk vyhýbat, i když by to nejspíš nikomu nepřiznal. „Problematiku mudlovských náboženství tedy považuji za skončenou,“ vytrhla ho z přemýšlení profesorka Clearwaterová. „Příští hodinu si napíšeme malý opakovací test na tento tematický okruh. Přinesete také krátký esej – čtyřicet palců: Každý si vybere jedno z nich a to důkladně popíše – vznik, vývoj, rozšíření, hlavní principy, vztah k magii, možná nebezpečí pro náš svět a vztah kouzelníků k němu. Slečno Longstockingová, něčemu v zadání jste nerozuměla?“ „Máme už zadaný padesátipalcový esej do Lektvarů a profesor Weasley, tedy Percival Weasley, nás upozornil na dvouhodinovou písemku z látky od prvního ročníku, a ještě nám zadal sedmdesátipalcový esej o vlivu války s Grindelwaldem na vývoj mezinárodní kouzelnické spolupráce. Nemohla byste termín prodloužit o týden, paní profesorko?“ „Nemohla,“ stiskla profesorka Clearwaterová své tenké rty a ulízla si neviditelný pramen vlasů, který jí vypadl z bezchybného drdolu. „Pokud vás profesor Weasley přetěžujte, stěžujte si na něj. Mé nároky jsou zcela přiměřené a standardní.“ „Dík za pokus, Pippo,“ otočila se k nim Willow Stumpová, když profesorka Clearwaterová odešla. „Jenže argumentovat právě sucharem Weasleym nebyl zrovna dobrý nápad. Zvlášť od tebe.“ „Proč?“ nechápala Pippa. „Mamka říkala, že spolu na škole chodili,“ zahihňala se Willow. „Dokážete si to představit?“ otočila se kolem sebe. „Suchar a Šedá myš. To musela být dvojice.“ „A co s tím mám společnýho já?“ nakrčila čelo Pippa. „Je to přece tvůj strýček, ne? Když je zástupce ředitelky tvůj otec…“ „George je taky můj strýc. Můj otec je Fred, jeho mrtvé dvojče.“ „Když tomu věříš… ale všichni-“ „Otcem Pippy je Fred, čemu jsi na tom nerozuměla, Willow?“ řekl Joshua pomalu. „A pokud bys byla tak laskava, tak uhni, jdeme na Zelenou magii.“ „Já tam jdu taky, Grangere,“ nedala se vyvést z míry Willow. „Počkejte chvíli, hned budu sbalená. A jak to vlastně můžeš vědět? Vždyť jsi jim u toho nesvítil, ne?“ zahihňala se zase a Joshua měl co dělat, aby jí něco ošklivého neodseknul. Willow ho rozčilovala, ovšem na druhou stranu bylo její popichování v něčem uklidňující. Chovala se naprosto normálně, alespoň na hloupou pubertální holku, jíž byla. Nebála se ho. … Hank vešel do třídy, a koutkem oka zkontroloval svůj vzhled ve skle skříně s kameny, samorosty a dřevěnými plochými krabičkami s mandalami z barevných písků, které vyráběli minule. Pohled mu utkvěl na purpurovozlaté spirále, kterou udělal on. Dnes mu však připadala jako velký otazník. „Pomohla ti, Hanku?“ usmála se na něj profesorka Goshawková, „Už víš, co ti tvé srdce chce říct?“ Měla na sobě svůj obvyklý hábit, který hrál snad všemi barvami. Světle hnědé vlasy měla přes svůj věk rozpuštěné jako by byla mladé děvče. Usmívala se a on měl chuť jí říct o všem, co ho trápilo. Místo toho zavrtěl hlavou. „A vy to víte, paní profesorko?“ „Nejde přece o mne. Pokud to nevíš, tak ještě nejsi připravený to vědět, Hanku. Stav se za mnou, až si o tom budeš chtít promluvit. Pamatuj, vše, co je, je takové, jaké to být má. A vše má svůj smysl.“ Ještě jednou se usmála a odešla, aniž by čekala na odpověď. „Děkuji, paní profesorko,“ řekl jejím zádům, kde jej zaujalo vyšité velké zlaté slunce, a podíval se, kam by se mohl posadit. Vedle Jamese seděl ten nafoukanec Granger, který ho děsil čím dál více, ačkoli sám přesně nevěděl proč. Snad pro ty tři Zmijozely, kteří si ihned sedli po jeho stranách – ne tak blízko, aby obtěžovali či byli příliš nápadní, ale ne tak daleko, aby nemohli zasáhnout, kdyby to bylo potřeba. Byl přesvědčen, že z toho znepokojivého chlapce roste vůdce Zmijozelu, koleje černější než sklepení, ve kterém sídlila. Pokud jím již není. Říkalo se, že jeho otcem je Harry Potter. Jenže taky zaslechl, že by jím měl být Ten-jenž-má-být-zapomenut, a pokud šlo o něj, tak rozhodně pravděpodobnější byla druhá možnost. Před časem na tuhle podivnost upozornil Jamese, jenže on nad tím jen mávnul rukou: „Josh je v pohodě,“ řekl jen a tím to pro něj skončilo. Jak můžou všichni nevidět něco tak zjevného? Jak můžou všichni – učitelé i žáci - ignorovat něco tak nebezpečného? Jenže James dával Grangerovi od počátku přednost před ním, i když se to už od prvního ročníku snažil změnit. James se s Grangerem bavil, jako by snad patřil k Nebelvírům. Pohled na Jamese ho zabolel. Už skoro měsíc s ním nemluvil, od té doby, co si James vyšel do Prasinek s Coleen. Proč to dělá? Proč to pořád dělá, copak neví, jak moc mu tím ubližuje? Musel mu to dát najevo, i když to bolelo i jej samotného. Vedle Coleen ale volno bylo a on tam zamířil. Chvíli zaváhal, protože ani s ní od toho víkendu v Prasinkách nemluvil. Coleen však zvedla hlavu a naprosto bezelstně se na něj usmála: „Sedneš si ke mně, Hanku?“ „Když ti to nebude vadit,“ pokrčil rameny, ale nepodíval se na ni. „Proč by mi to mělo vadit?“ podívala se na něj, jako by se mezi nimi nic nestalo. A on už měl na jazyku výčitku, že šla do Prasinek s Jamesem, když ji chtěl pozvat sám. Jenže nepozval. Ale nosil jí v knihovně knížky, pomáhal jí s úkoly, určitě musela vědět, že má o ni zájem. Zkontroloval nenápadně ještě jednou svůj vzhled ve skle skříně. Nevypadal až tak špatně. Tak proč mu James vždycky každou přebere? „Tak se posadíš, Hanku?“ zeptala se netrpělivě Coleen, a on se posadil. „Dnes začínáme novou látku, moji milí,“ postavila se před lavice profesorka Goshawková a celá třída okamžitě ztichla, ačkoli ona nejen vůbec nezvýšila hlas, ale celým svým tělem i hlasem se usmívala. „Nejdřív však každý sevřete v dlani svůj kámen, zavřete oči a vnímejte sílu, kterou skrze něj přijímáte. Cítíte ji? Ta síla je láska, proudí kolem vás a skrze vás a vy ji můžete poslat tomu, kdo ji potřebuje. Takových lidí je hodně a některé máte raději než jiné. A někdo lásku potřebuje více než jiní. Pošlete ji tomu, kdo ji potřebuje nejvíce. Představte si jeho nebo její tvář, oči a dlaně. Srdce. Srdce bije a tu energii, kterou posíláte, přijímá a roznáší do každého zákoutí těla, srdce, duše.“ Profesorčin hlas zpíval a Hank za zavřenými víčky viděl Jamese. Zlobil se na něj, ještě před chvíli vůči němu pocítil téměř nenávist. Ale to bylo špatně, tohle nebylo to, co cítil skutečně. James potřebuje pomoc, neměl by být s tím Zmijozelem, Granger na něj má špatný vliv. Hned po hodině mu řekne, že už se na něj nezlobí, že s ním bude zase mluvit. Jakmile si to slíbil, pocítil Hank v srdci úlevu a radost. „Cítili jste tu energii?“ usmíval se na něj hlas profesorky Goshawkové a on otevřel oči. „Pokud ne, nevadí, příště to bude lepší. Vždyť ji znáte, používáte ji každý den, když pracujete s hůlkou, pokud samozřejmě nechcete nikomu škodit.“ „Paní profesorko,“ přihlásila se Raven Raleighová, drobná,hezká černovláska z Havraspáru s příliš pichlavýma očima, než aby se s ní Hank pokoušel někdy mluvit, „ale profesorka Sinisterová říkala, že všechna magie využívá v základu stejnou energii.“ „Jistě, v základu ano. Ale to, k čemu ji zamýšlíte použít, ji modifikuje. Kromě toho existují další teorie, samozřejmě – a skutečně jedna z nich, z níž vychází kolegyně Sinisterová, má za to, že jde o stejnou energii bez ohledu na účel použití. Ovšem jsou mistři, kteří podstatu černé a bílé magie považují za zcela rozdílnou již od základu. Jde nyní o menšinový názor a, pokud vím, tak jej kolegyně Sinisterová zcela zásadně nesdílí. Přesto předpokládám, že vás postupně v rámci předmětu Teorie magie seznámí se všemi koncepty. Ovšem vím, že se ještě nedostala k Papusově pojetí, kterému se dnes proto musím věnovat. Nezbytně je potřebujete k pochopení, že jako usměrňovače můžete použít jakoukoli součást přírody, byť ne vše stejně dobře, nepochybně. Ovšem v nouzi vám to může zachránit život.“ „Ale to někteří zpochybňují,“ zvedla opět ruku Raven Raleighová. Začínala ho rozčilovat. Student by neměl zpochybňovat autoritu učitele, natož takového učitele, jako byla profesorka Goshawková. „Ne všichni to dokáží, a snad se to ani všichni nemohou naučit. Ovšem udělám vše pro to, abych vám ukázala, že to možné je. Pamatujte, Raven, pokud předem uvěříte, že něco nelze či že to vy nedokážete, tak to skutečně nedokážete. Naslouchejte a mějte své mysli otevřené." Odmlčela se, dokud si všichni nepřipravili psací pomůcky. „Podle Papuse existuje svět skutečný, svět hmoty, ve kterém žijeme, a svět astrální, jemných energií, jež se můžeme naučit využívat – a jež využíváme, i když mnoho kouzelníků nic netuší o jejich podstatě, ačkoli si někdy myslí opak. A někteří o to ani nestojí, není tomu tak, Jamesi?“ Cinnamon Goshawková se usmívala, i když kárala. „Omlouvám se, paní profesorko,“ řekl kajícně James a podíval se na učitelku tak, že měl Hank pocit, jako by jeho srdce vynechalo jeden či dva tepy. Třeba to, jak na něj myslel, na něj skutečně mělo vliv. „Děkuji, Jamesi. Mezi těmito dvěma světy existuje pojítko, spojka, rovina rovnováhy. Třetí svět, do kterého můžeme proniknout. Podejme nyní výklad tří kosmických úrovní, jak je popisuje Papus: Každý ústrojný i neústrojný útvar vnímatelný našimi smysly je dílem Stvořitele, jenž náleží nejvyšší tvůrčí úrovni. Mezi nejvyšší úrovní a světem hmotným existuje úroveň prostředkující, jejímž úkolem je, aby přijímala pokyny z nejvyšší úrovně a uskutečňovala je ve hmotě. Některé tradice nazývají tuto prostředkující úroveň oblastí astrální. Působením známých fyzikálních sil, tímto druhým oplodněním vznikají viditelné projevy, jež jsou zároveň slávou i zoufalstvím mudlovské vědy, tedy těch mudlů, kteří ničemu nevěří a pro vše žádají důkazy. Je zde tedy stále měnivá síla přizpůsobovací, jež je samou podstatou světa a jež projevuje se pohybem. Je tato síla živoucí? Je astrálno jedinou živou bytostí, aneb ohromným souhrnem živých jedinců?“ profesorka se odmlčela, ale hned si odpověděla: „Nepochybně to druhé! Neviditelno je bytostí jedinou a zároveň i souhrnem ohromného množství bytostí, jako člověk sestávající z nesčetných buněk je sám bytostí jedinou i souhrnem bytostí…“ Hank se nebyl už schopen déle soustředit a začal pozorovat své spolužáky. Prohlížel si nejdřív Coleen, která visela na rtech profesorky a žmoulala koneček svého copu. Vypadala zasněně, maličko se usmívala. Vlastně jí to téměř slušelo. Coleen nebyla žádná kráska, ale nebyla ani vyloženě ošklivá. Byla nenápadná, tichá a milá. Přesně taková, aby se jí Hank nebál. Oči mu sklouzly šikmo před ni, na Vicky. Victoire, vyslovil v duchu její jméno, které se k ní tak dokonale hodilo, mnohem více než obyčejné Vicky. Byla královnou, vznešenou, hrdou a krásnou. Tak krásnou, že si ji nikdy netroufl zpříma prohlédnout, byla pro něj jen obrazem, ikonou určenou k uctívání. Nikdo si na ni netroufnul, a určitě nejen proto, že chodila s Teddym. Ale… V poslední době to vypadalo, že už nejsou s Teddym Lupinem taková nerozlučná dvojice jako dřív, třebaže teď seděli spolu. Jenže nemluvili spolu, Lupin vypadal nepřítomně a Hank zaznamenal, jak se na něj Vicky několikrát znepokojeně podívala. Fakt byl, že se Teddy někam vytrácel sám. Třeba má jinou holku… Kdyby zjistil koho a řekl jí to, tak by možná mohl mít šanci… Bylo by to skvělé všem ukázat, že na to má. Hloupý nápad, probuď se, zatřepal hlavou. Na tuhle krasavici nemá, nikdy mu nevěnovala více pozornosti než prachu na svých botách, stejně jako ten nafoukanec Granger, stisknul pěsti. Nesnášel ho. Ovšem musel uznat, že to byl pěkný kluk. V poslední době vyrostl, tedy, nejspíš nebyl o mnoho vyšší, ale přesto… Nedokázal by to popsat, ovšem kamkoli přišel, dokonce i když mlčel, ho bylo plno. Podíval se znovu kradmo na Jamese, i když by nemusel, rysy jeho tváře znal nazpaměť. Vlasy měl nepořádně rozcuchané, černé oči lemovaly husté a dlouhé řasy, téměř dívčí. Ale jeho obličej vůbec nebyl dívčí, trochu hranatá brada a upřený pohled budily dojem pevnosti, téměř už mužnosti. Byl přitažlivý, tak přitažlivý, že nemohl zazlívat všem děvčatům, že mu podléhají. Ne nezlobil se na ně, zlobil se na Jamese, bylo to na něm, protože James se nemohl nelíbit. Zarazil se. Takhle nesmí uvažovat, takhle se na něj nesmí dívat. Líbí se mu přece holky, rozhodně je normální. Líbila se mu Nona, líbí se mu Coleen, to bylo přece jasný! Vždyť ho přece štvalo, když mu je James přebral. Měl by Coleen pozvat do Prasinek, aby ho James nepředběhl. Nebo Nonu, ta je teď nejspíš volná. Jenže se k tomu celou hodinu neodhodlal, samozřejmě proto, že se při hodině nevyrušuje, zvlášť v hodině Cinnamon Goshawkové. A když hodina skončila, začal si připravovat vhodná slova, jak jí o sobotní setkání říct. „Coleen, v půl na našem místě,“ zakřičel James přes půl třídy, dříve, než dokázal Hank promluvit. Přes obličej Coleen přeletěl letmý úsměv, tak milý, že celá na okamžik vypadala téměř krásná, a přikývla, než rychle vyběhla ze třídy. Hank se za ní jen díval. A jen se díval na Jamese, který si spokojeně pískal nějakou melodii. Měl chuť utéct, měl chuť zalézt pod lavici, měl chuť Jamese praštit do jeho sebevědomého, rozzářeného obličeje. Ale nic z toho neudělal, místo toho k němu došel a velmi normálně a rozumně - na své sebeovládání byl skutečně hrdý – a také velmi tiše řekl: „Víš, proč s tebou v poslední době nemluvím?“ „Ty se mnou nemluvíš?“ podivil se podstatně hlasitěji James. Několik spolužáků, kteří ještě neopustili třídu, se na ně otočilo. Lupin se rozesmál a Granger na něj vrhnul svůj typický přezíravý pohled a odešel ze třídy. Ne, nepraští Jamese. Rozhodně ale jednou prokleje Grangera a Lupina. „Proč?“ „Vždycky mi každou přebereš, Nonu, Coleen, každou. Co by ti udělalo mi jednu nechat?“ „Fakt?“ vyrazil James ze třídy. Hank jej rychle dohonil. „Jo. Fakt. Nedělej, že to nevíš,“ řekl pevně a narovnal se. „Hele Hanku, fakt nevím, co do tebe vjelo. Žádnou holku ti nepřebírám. Ony totiž nejsou tvoje, chápeš to? Ne-vlast-níš je.“ „Coleen ani není hezká. Tak proč ji nenecháš mně?“ „To myslíš vážně, Hanku?“ podíval se na něj ostře James. „Je snad věc, abych ji přenechával? Nebo si myslíš, že ji nutím násilím? Nebo na ni používám Zakázanou, nebo je tak hloupá, že neví, co chce a podléhá mi? A mimochodem, nemyslím si, že není hezká. A pokud si to myslíš ty… tak co po ní vlastně chceš?“ „Chtěl jsem s ní jít v sobotu do Prasinek.“ „Proč, když se ti nelíbí? Máš pocit, že zbyla? Že ti padne z vděčnosti kolem krku, protože o ni nikdo nestojí?“ „Ty přece nemáš jen ji,“ mračil se Hank. „Přebral jsi mi i Nonu, a to jsi se v tý době scházel s Raven. A později s Brunou.“ „Můžu za to, že mě všechny chtěj?“ rozhodil James ruce v hrané bezmoci. „Snažím se jen být spravedlivý a všechny podělit. Tak si taky nějakou najdi. Třeba Deboru. Slibuju, že s tou do Prasinek ani nikam jinam nepůjdu.“ „Schonfieldová vypadá jako hrošice. A je vyšší než já.“ „Vzhled je pomíjivá hodnota,“ zvedl koutek úst James. „Deborah je chytrá. Drž se jí. Skvěle se budete doplňovat. Ty máš přece krásy dost pro oba.“ … Když Marigold dojídala oběd, naklonil se k ní Teddy Lupin. Trhla sebou, když jí šeptem požádal, aby přišla za čtvrt hodiny do opuštěné třídy ve třetím patře. Ale poslechla ho. Samozřejmě hlavně proto, aby mu mohla vyčinit, Vicky přece byla její kamarádka. A taky proto, že byla zvědavá, opravdu hodně zvědavá. Ostatně Teddy byl opravdu hezký kluk – a ona nikoho neměla. Proč by vlastně měla mít Vicky na něj monopol? Je na Teddym, aby si vybral a pokud- zamračila se, ne, takhle nesmí uvažovat, to bylo absolutně nefér vůči Vicky. A vůči Willovi taky, i když byl Zmijozel a rozhodně s ním nechodila. Zatím. Ale milý Zmijozel, vlastně docela nezmijozelský a vlastně až příliš milý. Teddy v učebně už čekal a tvářil se záhadně. „Hele, Teddy, Vicky je moje kamarádka-“ založila si ruce na prsou a spustila, ale Teddy jí ještě jednou vyrazil dech tím, co řekl. „Chtěl s tebou mluvit můj otec.“ „Tvůj otec?!“ podívala se na něj podezíravě. Co věděla, tak Teddyho otec byl mrtvý. „Můj otec,“ přikývl Teddy hrdě a vytáhnul zvláštně tvarovaný, černý kámen. Zatvářil se soustředěně, promnul ho prsty a několikrát otočil. Ve třídě se objevila postava ducha, nebo spíše muže středního věku, smutnou tváří a pronikavýma očima. Ne, nebyl to duch, na to byl příliš skutečný. Ale nebyl to ani skutečný muž, alespoň jí to tak připadalo, přestože vypadal, jako by se ho mohla dotknout, pokud by si troufla a přiblížila se k němu blíže. Mimoděk ustoupila o dva kroky. Nikdy neviděla nikoho takového. „Neboj se mě, Marigold,“ usmál spíše očima než ústy se a její strach začal mizet. „Slyšel jsem, že máš také takový malý chlupatý problém. Stejně jako já jsem měl. Teddy, můžeš nás nechat o samotě?“ „Přece tu nenechám můj kámen!“ „Nedůvěřuješ Marigold?“ „To není otázka důvěry. Jednoduše je hodně vzácný,“ mračil se Teddy. „Ano. To je přesně to, kdy je ve hře důvěra, Teddy.“ „Já tě nevyháním,“ řekla rychle Marigold. „Přesto bys měl odejít, Teddy. O rozhovor s tebou jsem požádal svého syna já, Marigold,“ otočil se Remus Lupin k dívce. „A jsem si jistý, že by měl probíhat jen mezi námi.“ „Zakouzlím Ševelissimo,“ nabídla Marigold. „To ten problém vyřeší, ne?“ „Chytré děvče,“ usmál se Remus Lupin, zatímco Teddy s viditelnou úlevou přikývl a posadil se čelem k oknu. „Slyšela jsem o vás, pane profesore.“ „Co jsem já za profesora, učil jsem jen jeden rok, a to ještě ne celý,“ zavrtěl hlavou a posadil se na židli. Pokynul i jí a Marigold se posadila z druhé strany lavice. „Podezírali tehdy Teddyho. A já jsem ho v tom nechala. Myslím, že se na mě pořád zlobí.“ „Možná trochu. Vyprávěl mi o tom, snášel to tehdy velmi špatně. Možná by ses mu mohla omluvit, ale to už není až tak podstatné. Teddy tě chápe. Bylo ti tehdy jen jedenáct, že?“ „Později už dvanáct. To přece není omluva.“ „Je, nepochybně je. I teď jsi ještě dítě, i když na to nevypadáš. A i když si to možná už ani nemyslíš. Pověz mi o těch ostatních.“ „O ostatních?“ „Kdo je tvá smečka, Marigold?“ Marigold se zamračila. „Jak to myslíte?“ „Jsi vlkodlak. Potřebuješ smečku. Komu patří tvá loajalita a poslušnost?“ „Kamarádím s Jamesem, s Vicky, Joshuou a Willem… mám tady sestřenici Iris…“ „A komu patří tvá loajalita?“ Chvíli přemýšlela, jenže nevěděla co odpovědět. „Nerozumím. Jak to myslíte?“ „Byla jsi součástí vlkodlačí smečky?“ „Nevím. Ale… byli ke mně milí. Pomáhali mi. Udělali mi oslavu narozenin. Jenže ten jeden z nich-“ „Tě využil. Vím o tom, bylo to od něj zlé. Ale to byl ten jeden, který už nežije. Zlobíš se i na ostatní?“ „Ne,“ přiznala. „Proč bych měla? Kenley byl skvělý. Lovella taky. Ale i ostatní na mě byli hodní. Vlastně víc než… tedy ne že by ostatní ne, ale…“ „Lépe jsi se cítila s vlkodlaky. Viděla jsi je od té doby?“ Neodpovídala. O tomhle přece nesměla s nikým mluvit, slíbila to. Ale profesor Lupin byl vlkodlak. Navíc mrtvý. Platí slib i na něj? „Takže ano. Slyšela jsi o únosu sestřičky tvého kamaráda Jamese? Alespoň ty jsi ho jako kamaráda označila.“ Marigold přikývla, hrdlo se jí svíralo. Samozřejmě že o tom věděla, Lycaon jí o tom vyprávěl, James ostatně také. Proto přece nebelvírští vlkodlaci odešli a ona po tom prvním létě, kdy byli ještě jednou smečkou pod vedením Kenleyho Selwyna, už nikoho ze staré smečky neviděla. Možná by tohle říct mohla, měla by se bránit před nevysloveným, ale přesto zřetelným obviněním, že je loajální únosci Lily Potterové. „Kenley není zlý. A je to jinak,“ řekla nakonec. Rozhodla se, že slib platí i na něj, protože očividně může mluvit s Teddym, přestože je mrtvý. A pokud může mluvit s Teddym, není tak docela mimo svět živých. Bude mlčet. „Zlé věci mohou dělat i lidé, kteří se snaží být dobří. Ostatně na počátku byl dobrý každý, o tom jsem přesvědčen, dokonce i Fenrir Šedohřbet, jak jsem slyšel od jedné ženy, která ho milovala i v době, kdy v něm zvítězila krutost zvířete, aniž by přestal být cílevědomým člověkem. Využil to nejhorší – a nejnebezpečnější - z obou druhů. Ublížil i jí, hodně jí ublížil. A přesto ho stále milovala.“ Na chvíli jí připadal duchem nepřítomný, propadl se do vzpomínek, které neznala a které nejspíš neznal ani Teddy. Zajímalo by ji, jak to bylo s Fenrirem Šedohřbetem. I když se o něm na Ostrově hodně mluvilo, nikdy neslyšela nic o tom, jaký byl na začátku. Ani o ženě, která ho milovala. „Nemám právo ti nic vyčítat. Ale mám povinnost tě varovat.“ „Nerozumím tomu. Beru lektvar, ale…“ „Chápu to. Bral jsem lektvar, alespoň od doby, kdy byl vyvinut. Přesto mě to táhlo k vlkodlakům. Kdybych neměl přátele, kteří se mi stali smečkou, skončil bych možná stejně jako Fenrir.“ „Tomu nevěřím,“ zavrtěla hlavou Marigold. Cítila úlevu, že nijak nevyzvídal. A ten muž, který plně respektoval to, co musela tajit, a přesto jí nabízel pomoc, se jí líbil čím dál víc. Škoda, že je mrtvý, tohle by byl vůdce smečky, kterého by následovala kamkoli. „Kdo ví?“ usmál se, ačkoli jeho oči zůstávaly smutné. „Buď spíš s lidmi než s nimi, Marigold, i když naprosto chápu, v čem tě lákají. Nepodporuj v sobě vlčí stránku. Je to lákavé, být se svými, ale lepší je udělat své z lidí.“ „Nebelvíři se oddělili. Lycaon nesouhlasil s tím, co dělá Kenley. Za Kenleym už nejezdím,“ prozradila nakonec to, o čem neměla vůbec mluvit. Přikývl. „To je dobře. Berou lektvar?“ Neodpovídala. „Nevím, jak bych skončil, kdyby ho nebral.“ „Ale ten lektvar je škodlivý!“ vyhrkla. Ani ona ho na ostrově nebrala. „Možná. Ale znal jsem až příliš vlkodlaků, kteří ho nebrali. Nechceš tak skončit.“ „Nemám už na ostrov jezdit?“ „Možná to nevadí, když jsi většinu času s lidmi. A ten Lycaon… je dobře, že se oddělil. Ale stejně by bylo lepší se vyhýbat i jemu, protože pokud žijí uzavřeni, bez lektvaru… Jsou Nebelvíři, ale jsou také vlkodlaci, na to nezapomínej. Ale Kenleymu se určitě vyhýbej. Přestože nejspíš byl tím, za koho ho považuješ, už jím, obávám se, není. A pokud byl sympatický, tak je o to nebezpečnější. Nepodceňuj zvířecí stránku v sobě. Každý člověk ji má, ale náš druh ji má silnější. Každý s ní musí bojovat, my však dvojnásob. Oni se rozhodli ji posilovat – a není to nic nového, totéž se kdysi rozhodl udělat Fenrir Šedohřbet. Najdi si lidskou smečku. Někoho, koho budeš moct uznávat, následovat, chránit, od koho se budeš cítit chráněná. Jen tak zůstaneš člověkem.“ Poznámky: 1) Ti z vás, kteří znají cyklus hlídek Sergeje Lukjaněnka, to určitě poznali: ano, pojetí ruských čarodějů z tohoto cyklu vychází. Máme zde temné a světlé a Dohodu mezi nimi v zájmu zachování rovnováhy. Ovšem není to totožné, protože světy Lukjaněnkův a Rowlingové bohužel nejsou kompatibilní. Ani ruští čarodějové tedy nesestupují do šera, ale používají hůlky či jiné usměrňovače magie – kostěné artefakty, orkamy či hole, není zde žádná Inkvizice se sídlem v Praze, její funkci ale nahrazuje ruský výbor Dohody. Nežijí nekonečně, dokud je někdo nepošle do šera, ale žijí jako standardní čarodějové ze světa Rowlingové, které teorie se samozřejmě stále držím. Naopak, navíc zde jsou roduvěrci, volchvové, kteří by ovšem jako sekta temných (či světlých, co myslíte?) do konceptu hlídek docela dobře zapadli. Zde vycházím z existujících novopohanských ruských občin, včetně těch teroristických útoků na vlaky a na neruské národnosti. Zájemce odkazuji na dizertačku Jiřího Mačudy (lze vygooglovat), jemuž tímto děkuji. 2)Papusovu teorii jsem si kdysi kdesi vygooglila. Ráda bych zdroj citovala, ovšem nemůžu ho již najít. Přesto děkuji. 3) Nezapomeňte se podívat na můj blog i na obrázky postav – vložila jsem tam nové podobenky Talji, Jegora a Gavrily, jsou tam již z dřívějška i Hank nebo Marigold, a samozřejmě i James, kdybyste si je potřebovali osvěžit. 3) Jak to bylo s Fenrirem a ženou, která ho milovala? Možná se k tomu někdy dostanu, možná ne. Ale prozatím si můžete přečíst krásnou povídku FirLy – ta pro představu, myslím, plně postačuje.