Slunce stálo vysoko a zahalovalo celý svět do zlatého pláště. Přes
bradavické pozemky kráčela svižně mladá dívka s hustými, kaštanovými
vlasy. Bylo chladno, takže si tiskla plášť k tělu. Měla hlavu skloněnou,
kvůli větru, jenž jí foukal do obličeje.
Zastavila se před branou do hradu. Ucukla, neboť mozkomor byl na její
vkus až příliš blízko. Vznášel se kousek od místa, kde stála, a ona
cítila jeho chuť vrhnout se na ni a vysát z ní i ten zbyteček štěstí, co
v ní zůstával.
Neudělal to.
Místo toho dívka otevřela těžké dveře a vstoupila. Když za ní brána
zaklapla a ten zvuk se nesl ozvěnou do všech koutů hradu, musela si
zacpat uši. Pak s úlevou vydechla, sundala si plášť a kožené rukavice a
zamířila nahoru.
Domluva s Merlinem nyní neproběhla tak, jak dívka očekávala.
Začala se Obraceče bát.
A byla rozhodnuta okamžitě jej vrátit profesorce McGonagallové.
Šla pomalu po velkolepém mramorovém schodišti nahoru a poslouchala svoje
rozléhající se kroky. Nahoře uviděla svůj odraz na naleštěné podlaze a
klopýtla. Vylekal ji nyní i sebemenší detail.
Po nějaké chvíli se ocitla před hrozivě vyhlížejícími dveřmi do kabinetu
zástupkyně ředitele. Zvedla ruku, ale kloub jejího ukazováčku jen
bezděčně přejel po hladkém dřevě. Její ruka znovu klesla dolů.
Byla zoufalá. Zhluboka se nadechla a vydechla, nechávala vzduch proudit
sem tam, do plic a zase ven. Po několika minutách váhání opět pozvedla
ruku, ale odhodlání vyprchalo.
Sváděla neúprosný boj sama se sebou. Nikdy nebyla tak hrozně rozrušená,
jako teď. Trpělivost? Ta jí teď nepomůže. Ani knihy a paměť. Ani Ron, ani
Harry.
Vždyť by jim to nedokázala vysvětlit.
Nádech, výdech. Uvědomila si, že se třese. Při dalším pokusu o zaklepání
svou snahu vzdala.
Nedokáže to.
Prudce se otočila a běžela chodbou nazpátek. Možná by to přeci jen mohla
zkusit říct kamarádům.
No jasně. Už viděla ten Ronův výraz.
Hermiono, tebe zase trápí zkoušky, co?
Cha cha. Jsem tak naivní, uvědomila si a hořká bezmoc zaplavovala dívčinu
mysl.
Nikdo ji nepochopí.