Tak vida, nitrobrana se opět dostává do popředí. To Harrymu připomnělo
jeden z úkolů, který měl vyvrcholit až koncem prázdnin, ale musel ho
začít připravovat už teď. Musí si promluvit s jedním z bratrů
Weasleyových.
Jeho vztahy s Percym byly zvláštní. A to i při uvážení toho, že vztahy
Percyho ke všem jeho mladším sourozencům jsou zvláštní. Přestože ještě
bydlí v Doupěti, jejich prázdninové výuky se neúčastní. Ráno zmizí na
ministerstvo, kde je zaměstnaný na odboru pro mezinárodní styky, a vrací
se pozdě odpoledne nebo spíš časně večer. Jeho mladší sourozenci pro něj
jakoby neexistovali. I v těch chvílích, kdy se střetávají u snídaně nebo
večeře, je na něm vidět, jak se cítí od nich osvobozen. Už mu nemohou
kazit jeho kariéru soustavnými průšvihy jako po celou dobu školní
docházky, dokonce už do značné míry přestaly i schválnosti, kterými ho
pronásledovali hlavně Fred a George. Asi ztratili motivaci, když už nebyl
tím vzorně studujícím starším bratrem dávaným jim za příklad. On teď hrál
jinou ligu. Bradavice byly minulostí, jeho budoucnost byla na
ministerstvu, kde si hodlal vybudovat co nejrychleji co nejlepší pozici.
Harryho se snažil ignorovat. Ale nešlo to. Bylo až příliš zřejmé, že
právě jeho adoptovaný bratříček je tím skutečným katalyzátorem zlepšení
jeho vztahů nejen s dvojčaty, ale i s Ronem. Vlastně jen ozbrojené
příměří s Ginny bylo vyjednáno bez Harryho přispění. Protože právě
Harryho nadstandardní vztahy s jejich jedinou sestřičkou byly jedním ze
zjevných důvodů Percyho averze vůči Harrymu. Pokud před ním chtěl
hodnověrně vystupovat jako její ochránce, musel s ní vycházet
přinejmenším dobře. Druhým zjevným důvodem byla dlouhá historie školních
průšvihů, které měl Harry buď přímo na triku, nebo byly spojeny s někým s
Percyho mladších příbuzných, ale Percy si do jejich pozadí nějakým
způsobem dokázal Harryho dosadit. Je pravda, že z pohledu Harryho minulé
minulosti jejich řada byla méně než poloviční, to však Percy vědět
nemohl, a i kdyby mohl, ani nechtěl. Pořád to byla spousta rubínů, které
mohly být v nebelvírských přesýpacích hodinách, a nebyly. A bylo by
zbytečné Percymu vysvětlovat, že mnohem větší množství bodů Harry a spol
pro svou kolej získali, i to, že stejně na nich nezáleželo, když Nebelvír
tak jak tak pohár každoročně získal. Jako vždy totiž závažnější než
zjevné důvody byly ty skryté. Percy si vší silou své vůle odmítal přiznat
Harryho roli v jeho vztahu s bratry a to v něm podvědomě vyvolávalo
odmítavou reakci na jakoukoli pozitivní myšlenku o Harrym. Percy na
Harryho žárlil, a to jednak na jeho vliv, který si získal na koleji,
nejen mezi Nebelvírskou šestkou, nejen mezi celým Harryho a celým
Ginniným ročníkem, ale všeobecně. Ale také na jeho vliv na celou
Weasleovic rodinu, na to, jak se do ní podle Percyho mínění vetřel, na
to, jak ho brali Percyho vlastní rodiče i jeho sourozenci. Percy měl
pocit, že Harry jim u nich krade část lásky, která měla být vyhrazena pro
něj, a do jeho nejvnitřnějšího já neproniklo to poznání, že lidské srdce
má pro pozitivní city k ostatním lidem prostor neomezený, který se s
každým dalším zahrnutým člověkem zvětšuje.
Percy byl Weasley. To znamená, že v sobě měl silný morální kodex,
podložený vírou ve spravedlnost, odvahou, věrností svým zásadám. Taky to
znamená, že měl silné podvědomé chápání citových vztahů v rodině a smysl
pro vhodný okamžik. Jen ten jeho morální kodex byl trochu jiný,
spravedlnost měla být zaručena autoritou, odvaha mohla být postavena
proti hlouposti a omezenosti společnosti jeho vrstevníků a jednou ze
základních zásad, kterými se po celý život řídil, bylo, že povinnost má
přednost před jeho vlastními pocity a názory. Autorita se prostě
poslouchá a na protesty je čas až po splnění příkazu. Takové schematické
myšlení je ideální pro pěšáka v mudlovské válce, ale těžko mohlo uspět v
reálném životě kouzelnické společnosti, zvláště pak v rodině Weasleyů.
Vedlo to jen k tomu, že Percy své schopnosti vcítění potlačoval a
využíval k tomu, aby společně s jeho smyslem pro vhodný okamžik proměnily
jeho jakoby drobné vtípky v kruté podrazy mířící na nejslabší místa jeho
mladších bratrů. A jak Percy Harryho mezi své bratry nepočítal, jako cíl
svých útoků ho dokonce řadil před ně. Ne, otevřené nepřátelství to
nebylo, navenek byl Percy vždy přinejmenším formálně zdvořilý, ale nikdy
nemohl mít Harry jistotu, že když se s ním Percy baví, není to v rámci
přípravy nějakého podrazu.
Ale nad všechny nepříjemné pocity se teď bude muset Harry povznést,
všechny bariéry mezi ním a Percym teď bude muset překonat. Protože teď
Percyho potřebuje. Minulý měsíc útočili Bill a Charlie. Teď musí poslat
do útoku jeho.
V minulém běhu času došlo koncem těchto prázdnin k celé řadě závažných
událostí. Některé měly vliv na celý následující rok, některé sice neměly
tak dlouhodobé následky, ale zato zasáhly celou kouzelnickou veřejnost.
Všechny byly vzájemně provázané. A všechny mohly být, ne, určitě byly
ovlivněny změněným průběhem událostí. Ještě před půl rokem myslel, že má
jednoduchý plán, jak se jejich opakování vyhnout. Ale čím víc se blížily,
tím víc se situace komplikovala. K objevení Voldemorta došlo dřív,
podstatně dřív, než se vůbec Berta Jorkinsová vydala na dovolenou do
Albánie. A byli do toho zapleteni Malfoyové. Nepochyboval o tom, že
Lucius informoval svého znovu objeveného pána o všem ohledně Turnaje
kouzelnických škol. Harry však považoval za dost nepravděpodobné, že by
se Voldemort dozvěděl i o velikém tajemství Bartyho Skrka. Ale zcela
vyloučeno to taky není, Malfoy měl své informační zdroje jak na
ministerstvu, tak v Azkabanu. A tam na obou stranách mříží. Takže Harry
si vůbec nebyl jist, kde se pohybuje Barty Skrk junior. Je stále pod
Imperiem u svého otce nebo se někde potuluje s Malfoyovými nebo s
Voldemortem? Nevěděl sice také, kde je Červíček, ale to ho nyní tolik
nepálilo. Podle toho, co zjistil Artur, na jeho útěku měli pravděpodobně
podíl lidé z Malfoyovy výplatní listiny, a tak předpokládal, že je
Petegriew v Malfoyových službách. Snape se usídlil v Kruvalu, odstranil
Karkarova a volba nového ředitele způsobovala prodlevy v přípravě Turnaje
kouzelnických škol. A nepřímo ovlivnila i výsledky famfrpálového
mistrovství světa. Náhrada Bulharska Rumunskem byla změna poměrně
podstatná. Ale i poměrně blíž se děly změny. Remus Lupin nebyl odhalen
coby vlkodlak a vypadá to, že porazil kletbu místa učitele boje proti
černé magii. Tím ale nebylo nutné povolávat Pošuka Moodyho a Barty Skrk
se za něj neměl důvod vydávat. Remus byl varován, dával si pozor, a Harry
si ho mohl pravidelně kontrolovat. Bylo jasné, že Voldemort plánuje úder.
Jak famfrpálové finále, tak Turnaj kouzelnických škol byly tak lákavé
cíle, že by se Harry hodně divil, kdyby jich jeho protivník nevyužil.
Jenže tentokrát už Harry nemohl přesně předvídat, jaký to úder bude, kde,
s kým a proti komu. Pokud chtěl Harry úspěšně zasáhnout, musel se chovat
jinak, než před dvěma lety, kdy prostě stačilo v patřičný den být na
patřičném místě o nějakou dobu dříve, aby stihl zastavit Quirrella.
Tentokrát musel vycházet jen ze znalosti charakteru jednotlivých lidí,
odhadu jejich zájmů a cílů. Musel se zajišťovat na více frontách. A musel
si stále ověřovat současnou pozici nepřítele.
Naštěstí měl poměrně silnější figury ve hře. Jeho nejbližší přátelé, a
bylo jich sedm, počítáme-li i dvojčata, ne jen dva, byli v podstatně
lepší kondici a dovedli se velmi dobře bránit. Měl důvěru skoro všech
starších Weasleyů. Měl svého kmotra. Jak už bylo řečeno, druhý z Pobertů
byl stále jeho učitelem. Jediná figura, která mu chyběla, byl Brumbál, to
ale snad nahrazovaly zlepšené vztahy s jeho kolejní ředitelkou i mnohem
přijatelnější učitel lektvarů. Pozičně na tom byl také lépe. Na křídlech
to byly velmi dobré vztahy se skřety z banky, na druhém pak možnost
publikovat ve dvou čarodějných tiskovinách, ve Věštci a v Jinotaji. A na
hrotu útoku nalezení všech volně dostupných viteálů. Zatím si byl jist,
že o tom Voldemort neví. Dokud nemá zpět své tělo. Určitě se nehodlá
nikomu pochlubit tím, kde viteály má, ba dokonce ani tím, že je vůbec má.
Takže dokud nemá tělo, nemůže si je zkontrolovat. Ale asi už ví, že mu
Malfoyovi nechali znehodnotit jeden z nich – deník. Uhádne, že
přinejmenším od té chvíle je mu Brumbál na stopě, zvláště, když má zpět
Slughorna. A půjde je zkontrolovat, hned, jak to tělo získá. Takže tu mu
bude muset Harry nastražit past, aby si neudělal viteály nové. To je
první dlouhodobý úkol.
Připadal si, že teď plánuje vysloveně Ronovým způsobem. Viděl před sebou
situaci jako rozehranou šachovou partii, ovšem mnohem komplikovanější než
byly kouzelnické šachy. Promýšlel pozice, váhu a schopnosti figur,
jednotlivé tahy a vzájemné vazby, sebe a protivníka. Ano, přesně takto to
dělal Ron, ne jako on, který plánoval daleko přímočařeji a spíš se snažil
vydedukovat způsob myšlení jednotlivých hráčů. Harryho hra byl vždy spíš
poker, odhad, sázka na momentální sadu karet v ruce, jeho styl byl úder a
zmizet. Jen občas po Ronově smrti se přinutil plánovat takhle pozičně.
Teď po svém návratu se jeho způsob uvažování trochu změnil, ale tohle
bylo poprvé, kdy si rozehrál celou tu šachovou partii. Možná ho k tomu
přivedlo právě to, co Ron předvedl ve vlaku z Bradavic. To už byl
zárodek. Teď je třeba, aby se Ron naučil taktickému rozhodování v celé
potřebné šíři. Musí mu dát víc prostoru, víc šancí se to naučit na něčem
méně nebezpečném než je dennodenní naháněčka se Smrtijedy. Ale to je
druhý dlouhodobý úkol. Podrobnosti k těmto dvěma úkolům promyslí později.
Nyní je nutnější naplánovat akce ke konci prázdnin.
Jak si už Harry řekl, musí ověřovat pozici protivníkových figur. A první
k ověření jsou tu Barty Skrk otec a syn. Na ty musí nasadit figuru, o
které si není tak zcela jist, že je vlastně jeho. Zato si je jist, že se
jí to nebude zcela líbit. Naštěstí Percy není tak úplně zabedněný a
omámený mocí jako v minulém běhu času, takže snad bude přístupný
argumentům. Přesto bude muset postupovat opatrně a použít těch
nejrafinovanějších metod. Neboť pokud ho nepřesvědčí, další šanci mít
nebude. A Percy není hlupák, takže jen nějaké mazání medu kolem huby
nebude mít úspěch. Spíš to bude chtít dostatečně lákavý obchod. A hru s
odkrytými kartami, tak jak se mu to osvědčilo u všech Weasleyů. Harryho
hra při plánování akcí byl po celý život poker, i když se pravidla této
mudlovské hry naučil až v dospělosti. A jeho smysl pro poker mu říkal, že
teď by bylo možné poslat Percymu hlášku, podle které by dostatečně jasně
poznal, že hraje s ním a ne proti němu. Hlášku, která silně zvýší
bodování tohoto kola, s rizikem převažujícím jeho momentální kartu, ale
umožňující poměrně vysoký celkový zisk.
Ten den skončil Percy neobvykle brzy, tedy skoro tou dobou, kdy se
vracela domů většina pracovníků ministerstva. Když stoupal ke svému
pokoji, vydal se Harry za ním.
„Mohl bys na chvíli vylézt o patro výš?“ pověděl mu téměř před dveřmi
jeho pokoje.
„Máš k tomu závažný důvod?“
„Jo, jednu knížku.“
Percy pokrčil rameny a pokračoval po schodech. Když vstoupili, Harry
místnost kouzlem zabezpečil a podal mu knihu „Nitrobrana – umění skryté
skrývati“.
„To už přeci umím, z téhle knihy jsem se to učil,“ ohradil se Percy.
„Ano, ale jen jednu stranu mince. Potřebuju, abys uměl alespoň úplné
základy nitrozpytu,“ díval se mu Harry zpříma do očí. Percy knihu vzal do
ruky, nejistě si ji prohlédl, ale ani ji neotevřel a řekl:
„To není učebnice nitrozpytu, ale nitrobrany. Z nitrozpytu jsou tu jen
teoretické základy.“
„Ano, ale Hermioně se to podle ní povedlo naučit,“ přisvědčil Harry.
„A ostatním?“ byl Percy zvědavý. Ano, ten pocit výjimečnosti byl jednou z
věcí, na kterou ho chtěl Harry chytit.
„Vlastně jsem se neptal. Ale mám ten pocit, že z nás dětí umíme nitrozpyt
jen já a Hermiona. A ta jen skutečné základy. Byl bys třetí. Ze všech
Weasleyových to ovládá jedině Bill, potřeboval nitrozpyt pro předvídání
útoků nějakých stvůr v koptských hrobkách a pak si ho u Gringotových
poměrně dobře zdokonalil. Mohlo by se ti to taky někdy v práci hodit,“
použil větu, která byla pro tohoto Weasleyho přímo kouzelná. Ale ne
všemocná.
„Nebo tobě by se mohlo hodit, že to umím,” odpověděl Percy tvrdě. Ale s
tím musel Harry počítat. “A možná ne jen někdy, ale tady a teď. Je to
tak? Chceš, abych se ti stal nějakým zvědem na ministerstvu? A hrabal se
jim v hlavách? Chtěl jsi tohle i po mém otci?“ tlačil ho Percy přívalem
otázek.
„Ano i ne, do určité míry,” připustil Harry. Před Percym nemá cenu
zapírat, že informace z ministerstva jsou pro něj důležité. Ale Artur mu
je přeci dává sám, ne?
„Ano, dává mi informace. Nemusel jsem ho o to žádat, dělá to sám od sebe,
protože ví, že naše zájmy jsou společné...“
Percy si odfrkl:
„Společné?“
Harry se mu podíval zpříma do očí a jen mírně kývl. Percy se jen ušklíbl.
A Harry pokračoval:
„A ne. U něj nemám důvod k tomu nitrozpytu. Stačí mi, co pro mne udělá
jen tak. Myslím, že i kdybych to potřeboval, nedokázal bych ho o to
požádat. Používání nitrozpytu není něco, co by bylo zrovna chvályhodného,
nechtěl bych do toho nutit nikoho bez vážného důvodu. Potřebuju to jen u
tebe.“
„Tak u otce ne a u mne ano? U mne nemáš takové zábrany? A co tvoji
přátelé, těm bys to navrhl? Co Ron? Co Ginny? Myslíš si, že jsem
snadnější ke zlákání k nějakému nemorálnímu jednání?“
„Ne, myslím, že jsi jediný, komu mohu věřit, a kdo se může dostat právě
tam, kde potřebuji něco zjistit. Jinak bych to nenavrhl ani tobě. A
přestože obecně jsem o nemorálnosti nitrozpytu přesvědčen, v tomto
případě mám celou řadu polehčujících okolností.“
„To říkáš ty, který jsi kvůli nitrozpytu vyštval z Bradavic profesora
Snapea?“
Tentokrát si odfrkl Harry:
„Nedokážu Snapea nazývat profesorem. On to používal systematicky proti
nevědomým a bezbranným studentům...“
„A po mně budeš chtít, abych to použil proti nějakému mistru nitrobrany?
Není to pro mne trochu riziko?“
„No, vlastně...“ Harry se trochu začal ošívat. „Ten, vůči komu ho
použiješ, bude taky zcela nevinný. Ale nepředpokládám, že zcela bezbranný
a neinformovaný. Ještě si budu muset zjistit víc. A hlavně konečný cíl
toho útoku bude někdo obeznámený s těmito praktikami až velmi dobře. A v
podstatě to bude v jeho zájmu, abychom předešli jeho jednání, která by ho
pak mohlo hodně mrzet.“
„Jsi zmijozelovatější, než jsem myslel,“ povzdechl si Percy. Pak
ukazovákem namířil na Harryho: „Když už tedy uvažuješ jako Zmijozel,
nemyslíš, že totéž by mohl říct profesor Snape o tom svém špehování
studentů? Že je to pro jejich dobro?“
„Jo, pro největší dobro, jako Grindelwald. Desítky miliónů mrtvých, že
jo?“ tentokrát si přisadil Harry a rázně pokračoval: „Už jsem řekl, že
Snape to dělal dlouhodobě a systematicky. A lhal i o tom, na koho
nitrozpyt používá. Tvrdil, že hlavně pro odhalování lumpáren
smrtijedských synků ze Zmijozelu. Ale jim přesto všechno procházelo a do
mojí mysli a mysli mých přátel bušil celé vyučování. Kdežto to, co já
budu chtít po tobě, to skutečně bude v konečném důsledku proti
Smrtijedům.“
„Ano, je mi jasné, že když ty něco podnikáš, že v tom bude nějaký boj
proti Smrtijedům,“ spíš jen tak zamumlal Percy. Nepokračoval, tak se ujal
slova opět Harry:
„Jedná se mi jen o krátkodobou záležitost, která by mohla být součástí
určitého výměnného obchodu. Ale to, co se naučíš, pak budeš moci využívat
i nadále. A i kdyby se ostatní dozvěděli, že to umíš, počítám, že v úřadě
by ti to spíš zvedlo prestiž. I kdybys pak nic z toho nepoužíval, stačí
nechat působit vědomí, že to umíš a použít můžeš.“
Tentokrát to vypadalo, že konečně nějaký argument zabral.
„Obsahem toho obchodu budou další informace, ne?“ pronesl Percy téměř
vítězoslavně.
„Informace jsou dnes to nejsledovanější zboží,“ připustil Harry a pokrčil
rameny.
„Jenom jestli ty informace, které mi jako prodáš, nebudou taky jen k
tomu, abys z nich měl užitek zase ty.“
„Ano, jsem zmijozelovatý přesně tak, jak si myslíš,” usmál se Harry. Ty
špatné karty jsou vyloženy, alespoň ty dnešní, a přesto to vypadá, že se
mu povedlo Percyho neodradit. Teď je třeba nějakou dobrou kartu: “Nabízím
vše, co vím o tom, jak v mé předchozí minulosti proběhl Turnaj
kouzelnických škol.“
„A domníváš se, že mi to pomůže polepšit si ve své pozici?“ odhadoval
Percy.
„V té mé minulosti sis během turnaje polepšil hodně. Bohužel tě to vedlo
k domýšlivosti, kvůli které sis to později pohnojil ve vztazích s
rodinou. Ale pokud tě pozoruji, tak v tomto si zatím vedeš podstatně
lépe.“
Ale slovíčko lépe rozhodně nemohlo být to, které by vystihlo, jak si vede
právě teď Harry v tomto rozhovoru. Na Percyho tváři se zrcadlilo, že
tohle obvinění se mu vůbec nelíbí. A že se mu nelíbí ani způsob, jakým mu
je Harry předkládá.
„Cukr a bič? To se mi teď snažíš předvést? K tomu měly být ty naše
vzájemné magické přísahy?“ vyjel starší kouzelník rozčileně.
„Když myslíš,“ Harry pokrčil rameny. Viděl, že teď nesmí tlačit, že musí
dát protivníkovi čas na srovnání myšlenek. A Percy přemýšlel. Už se
smířil s předchozím obviněním a asi i uznal, že na něm něco může být. Na
většině nepříjemných věcí, které kdy Harry řekl, něco bylo. A myšlenky
pod zrzavými Percyho vlasy bouřily dál. Bylo na něm vidět, že chce. Že už
ho ta výzva, skrytá v Harryho návrhu, chytla. Teď v něm ale hlodala
otázka, jestli může. Jestli je to správné. Byl Weasley, možná v tomhle
ohledu ještě víc než jeho bratři. Jeho žebříček hodnot byl sice odlišný,
ale nikdy by neudělal nic, co by šlo proti němu. A poctivost k lidem
kolem něho byla na hodně vysoké příčce. Harry to sice přímo neřekl, ale
bylo víc než zřejmé, že ho chce použít proti někomu z jejich úřadu. Lidi
kolem něho, kdo to je? Jsou pro něj lidi z jeho práce víc než jeho
rodina? Než protivní bratříčci ochotní mu vyvést jakoukoli škodolibost?
Než nějaký Potter, který se mu vloudil do příbuzenstva a plánuje se v něm
usadit až do smrti? Pokud zachování důvěry jedněch může ohrozit důvěru u
druhých, komu z nich dát přednost? Může Harrymu věřit až tak? Aby pro něj
špehoval lidi od něj z práce? Ano, a ještě je nutno přidat jednu otázku.
Bylo správné podporovat Harryho v něčem, co bylo proti ministerstvu,
nejvyšší kouzelnické autoritě nebo alespoň proti nějakému úředníku
ministerstva? V téhle poslední otázce se Percy rychle rozhodl postavit na
Harryho stranu. Už přeci několikrát mu právě události kolem Harryho
ukázaly, že ne vždy má ministerstvo pravdu. Ne že by až tolik úředníků
jednalo přímo v zájmu Smrtijedů nebo jiných temných sil, ale mnohdy to
byla jen lenost, neschopnost nebo hloupost, co způsobovalo chyby a omyly.
Pořád byl Percy přesvědčen, že v celkovém rámci je rozhodování
ministerstva správné a nutné, ale byl si vědom možnosti výjimek. A jedna
kladná odpověď pomáhala příchodu dalším kladným odpovědím.
Harry nevěděl přesně, co se Percymu děje v hlavě, ale z jeho výrazu a z
pohledů, které vrhal kolem, se dalo mnohé vyčíst. Věděl, že začít s
dalšími argumenty teď by byla chyba. Takže to byl Percy, kdo přerušil
ticho. Neměl ještě všechno v hlavě srovnáno, ale delší mlčení by bylo
proti zásadám správného vyjednávání, které mu vštěpovali v práci, a proto
použil jednu fintu, kterou mu doporučovali. Aby získal trochu času na
rozmyšlenou, ale taky aby k tomu rozmýšlení měl víc podkladů, začal se
ptát na věci kolem:
„Na jaké pozici chceš být v Turnaji?“
„Pravděpodobně budu nějak podporovat bradavického šampióna,“ Harry byl
rád, že se rozhovor přesunul jinam. Byl si vědom, že každá další výměna
informací podvědomě pracuje pro něj. Proto nešetřil podrobnostmi: „Ale
pokud se nic nezměnilo, budu mít i určité pozitivní myšlenky pro šampióna
Krásnohůlek. Se šampiónem Kruvalu je to komplikovanější, jaký budu mít
vztah k němu, to ještě nevím.“
„Já jsem zástupce organizátora. Takže musím být nestranný,“ suše
zkonstatoval Percy. Ale ještě si ověřil: „ Jako šampión se nevidíš?“
„Jednak tam bude věková hranice, kterou nesplňuju, jednak mám spoustu
jiné práce. Voldemort a tak,“ nadhodil Harry. Po krátké pauze spiklenecky
dodal: „Ale v podstatě tohle je ta nejzásadnější věc, kterou po tobě budu
potřebovat, až k tomu přijde čas. Abys zajistil, aby volba šampiónů
proběhla podle pravidel.“
„Co tím myslíš?“ Percy byl mírně zmaten.
„Právě, že v té mojí minulosti někdo oblafnul volební proceduru. Přinutil
pohár zařadit mne jako čtvrtého šampióna, aby na mne mohl na konci
zaútočit. Stálo to život jednoho studenta,“ řekl Harry nejstudeněji, jak
v tu chvíli dokázal. Proč jen vzpomínka na Cederikovu smrt v něm právě
teď vzbouřila vlnu emocí?
„Do Merlina! A to si myslíš, že budu schopen ovlivnit?“ Percy vytřeštil
oči. Ne, to není možné, to se stát nesmí! A pokud by on měl možnost
něčemu takovému zabránit, tak pro to udělá vše! Ta myšlenka na něm byla
zřetelně vidět, člověk ani nitrozpyt nepotřeboval. To, že jeho vnitřnímu
já imponuje vůbec možnost, že by byl schopen něco tak závažného změnit,
zůstalo ukryto hluboko v podvědomí. Ale i z podvědomí to bude působit,
byl si Harry jistý. Opět bez nitrozpytu, tohle byla obyčejná mudlovská
psychologie.
„Tehdy jsi asi nebyl. Až později ses dostal do tak silné pozice. Tvůj šéf
tě neustále posílal místo sebe, takže jsi vlastně byl za váš odbor
rozhodující osobou. Informace o dalším vývoji už jsou součástí
kontraktu,“ přešel Harry na závěr do zcela formálního tónu.
„To jsem si mohl myslet, že mne navnadíš a pak cukneš,“ Percy odpověděl
profesionálně stejně formálním hlasem. Zmijozel by na něj mohl být pyšný,
pomyslel si Harry, jak úspěšně se mu povedlo zakrýt zklamanou zvědavost.
„Ne, je to jinak. Co po tobě chci teď, by mi mělo umožnit, abys potom
věřil informacím o tom, jak to bylo tehdy dál,“ zkusil Harry upřesnit
situaci.
„Nepřesvědčil jste mne, pane Pottere,“ zaznělo skoro jako od nějakého
diplomata. Ale Harry měl z toho tónu dojem, že se mu naopak povedlo
Percymu dostat na kobylku. Že teď je potřeba už jenom umožnit mu, aby si
zachoval tvář, aby se mohl cítit jako ten, který na domluvě vydělal.
Harrymu zbýval ještě jeden možný ústupek:
„Nebo se můžeme domluvit na tomto: Vezmeš si teď tu knížku, naučíš se z
ní nitrozpyt a to bude pro tuto chvíli vše. Získáš všechny výhody, které
ze znalosti nitrozpytu můžeš získat a já za to v tuhle chvíli nebudu nic
chtít. O ostatním se pobavíme jindy. O informacích z minulého běhu času i
o té službičce, kterou po tobě budu chtít. Ale to jindy nebude za dlouho.
Bohužel jsem tlačen časem. To je maximum, o kterém se ještě můžeme bavit,
pokud ne, tak jsi sem skutečně šel zbytečně,“ nedal Percymu jinou
možnost. Buď to přijme, nebo... nebo celý jeho plán ztroskotá.
„Dobře, mám se naučit nitrozpyt, pak se budeme bavit o dalším. To jsem
ochoten pro tebe udělat, pokud uznáš, že ti tím nechávám výhodu. Tohle mi
problémy nedělá, na takové zajímavé učení bych se mohl i těšit. Do jaké
hloubky?“ pokračoval Percy stejně formálně. Harry si v duchu oddechl, na
vnější pohled to ale nedal znát. Jeho hlas už nebyl ten strnule formální,
ale ani nevybočoval příliš z přátelského tónu většiny předchozího
rozhovoru:
„Moc do hloubky jít nemusíš. Spíš rychle. Do Ginnyiných narozenin.
Nitrozpyt je složitá věda s rozmanitými úkoly. Co se naučit budeš chtít,
to se nauč. Pro to, co po tobě budu chtít, jsou nutné dvě poměrně
jednoduché věci. Proniknout do nechráněné mysli, konkrétně to bude mysl
domácího skřítka. Vyhledat v ní poměrně čerstvé vzpomínky a současné
myšlenky. Pokud dokážeš poslat otázku, vyhledat konkrétní informaci, bude
to jen bonus. Ale vzhledem k tomu, že budeš potřebovat položit otázku
proti jeho pánovi, tak bych to asi nedělal, může se to všelijak zvrtnout.
A druhá věc, vyhledat v místnosti přítomné mysli. I ty skryté, ve skříni
nebo pod neviditelným pláštěm, i ty chránící se nitrobranou. A pokud by
to šlo i v sousedních pokojích, tak to by byl velký bonus.“
„Tak mysl domácího skřítka, říkáš? A já jsem jediný, kdo ti může pomoci?“
Percy se mlsně usmál. „To mi nabízí poměrně silnou nápovědu, o koho by
mohlo jít. I když, přes oddělení zahraničních vztahů prochází každou
chvíli někdo z takových rodin, které si mohou domácí skřítky dovolit. My
nejsme jen tak nějaké zapadlé oddělení,“ v tu chvíli se Percy tvářil jako
jeden z tuctu nejdůležitějších kouzelníků světa. Potom ještě lstivě
dodal: „Jen by to chtělo ještě jedno upřesnění – domácí nebo zahraniční?
Pokud zahraniční, jak víš, že přijde právě teď?“
„Hele, Percy, nehraj si na Billa,“ zasmál se Harry. „Jeho schopnost
odhadovat věci z náznaků nemáš. A já víc neprozradím, dokud nebudu vědět,
že mi uděláš to službičku.“
„A nebojíš se, že tohle se může klidně obrátit proti tobě?“ vypálil Percy
další otázku. Harryho okamžitě smích přešel. Vůbec nechápal, co tím ten
kouzelník stojící proti němu míní. Řekl jediné slovo:
„Nechápu.“
„No, kde si to budu cvičit? Nebojíš se, že jednou načapám takhle přes zeď
tebe u Ginny v pokoji?“
Harrymu ztuhl na okamžik obličej. Pak se znovu rozesmál:
„Dostal jsi mne! To je škoda, že tohle neviděli tvoji bráchové, protože
takhle mne nachytat, to bys u nich okamžitě stoupnul o pět bodů.“ Chvíli
trvalo, než pokračoval trochu vážněji. „Dobře, vlastně to po tobě budu
muset chtít, abys trénoval tady v Doupěti. Kde jinde bys měl tu optimální
možnost ke tréninku? Jde jen o to, že všichni v domě umí nitrobranu,
takže pokud jde o něco víc než jen vyhledání skrytých myslí, velmi rychle
o tobě budou vědět. A pokud jde o nachytání mne v Ginnyině pokoji, i to
by se ti možná někdy mohlo povést, ale můžu tě ujistit, že ještě pár let
to vydržíme bez něčeho, co by mohlo rodiče pohoršovat. Určitě mne tam
budeš moct najít někdy jednou ještě před narozeninami, mám ten dojem, si
s ní budu muset vážně promluvit,“ konec už řekl trochu nešťastným hlasem.
„Copak? Problémy?“ zeptal se Percy chápavě.
Harry se na Percyho podíval s podezřením. Nevyložil si Percy až příliš tu
porci důvěrnosti, kterou mu Harry právě naservíroval? Percy se pod jeho
pohledem stáhl, pak na něj ale tvrdě vyjel:
„Hledáš ústupové cestičky pro případ, že tě skutečně přistihnu? Že se mi
tu svěřuješ?“
Harry se přinutil se uvolnit. Ne, ještě není čas na důvěrnější vztahy, tu
jde jen o obchod. Ale obchod se dá vyjednávat s tvrdým obličejem, ale i v
uvolněné atmosféře. Harry jednoznačně preferoval to druhé. S největší
možnou ležérností odpověděl:
„Ne, ani ne, ale tak nejpozději po těch narozeninách už bych potřeboval
vědět, jak jsi na tom, abych ti mohl říct víc.“
Percy zůstal u toho tvrdého vyjednávání:
„A co kdybych ti řekl, že jsem se nitrozpyt naučil už tehdy, nejen
nitrobranu. A že se mi teď v té tvé slabé chvilce povedlo tě přistihnout.“
„Tak bych ti řekl, že blafuješ. Protože jsi nic vidět nemohl. A kromě
toho, pokus do mne vniknout bych poznal,“ odpověděl Harry sebejistě.
„No tak dobře, podruhé tě vyvést z míry se mi nepodařilo. Jedna jedna,“
zašklebil se Percy. „Za necelé dva týdny je Ginnyin den a hned po něm se
domluvíme na dalším.“ S tím odešel. Harry měl jednoznačně dost. Ale
vypadá to, že tahle cesta bude schůdná. Jestli se Percy na poslední
chvíli nezalekne toho, že má sledovat svého šéfa, třebas pro jeho vlastní
dobro, tak to půjde. Tuhle zásadní informaci si Harry nechával až na
dobu, kdy bude Percy nitrozpyt umět. V tom čase ale už snad bude mít k
dispozici jeden lepší přesvědčovací prostředek.
Tak, to byla první akce, kterou bylo třeba učinit pro zdárný průběh
famfrpálového finále. Bylo třeba přistoupit k další. Ne, rozhodně on a
jeho přátelé nebyli ti, kteří by mohli dostatečně účinně zasáhnout na
místě proti něčemu, co pravděpodobně vzniklo jako spontánní akce sešlých
Smrtijedů, ať už se vlastně sešli záměrně nebo náhodou. Nemělo cenu celou
dobu chránit rodinu Robertsovou, vlastníků pozemků pro tábořiště bylo
několik a bylo otázkou náhody, koho z nich si Smrtijedi vyberou. A nebylo
zcela jisté, jestli se to tentokrát nestane úplně jinak. Ano, oni mohli
pomoct, ale hlavní sílu akce museli zastat jiní. Bylo potřebné zajistit,
aby odpovědní lidé dostali varování na možná kritická místa akce. To samé
se týkalo znamení zla. Doufal, že se mu podaří pacifikovat Bartyho Skrka
juniora už předtím, třeba s Percyho pomocí, ale stejně by bylo dobře,
kdyby se o místě, kde se to stalo, dozvěděli bystrozoři. Harry ale neměl
dostatečné cesty, aby tuto informaci předal tam, kam bylo třeba. Nedalo
se nic dělat, tohle mu bude muset zařídit někdo jiný. Artur? Nebo nechat
na Siriusovi, aby to řekl Tonksové?
Ne, Artur byla ta správná volba. Už přes něj poslal informace k odhalení
skrýše v Malfoyově domě a Artur to maskoval jako anonymní udání. Teď to
tedy udělají, jako že se anonym ozval znovu. Potřebuje předat polohu toho
místa, popis by byl příliš nepřesný, chce to fotku. A když přes Artura,
tak mudlovskou fotku. A mudlovský dopis, napsaný na mudlovském psacím
stroji. Ano, to je ono!
Druhý den se domluvil se Siriusem a dovolil Molly. Jeho kmotr byl
zvědavý, co zase vymýšlí a rád mu dělal doprovod. Vzhledem k tomu, že
mířili do oblastí, kde by neměla být přílišná koncentrace kouzelníků, tak
se Sirius ani nemaskoval mnoholičným lektvarem, jen trocha kosmetických
kouzel a byl z něj zcela jiný člověk. Nejdříve si skočili do mudlovského
Londýna. V jednom bazaru koupili psací stroj a polaroidový foťák. Stroj
zmenšili, aby se pohodlně vlezl Siriusovi do kapsy. Přemístili se pod
Harryho vedením na tábořiště v místě famfrpálového finále, přesně tam,
kde stál jejich stan. A vydali se do lesa, tam, kam v noci utíkali. Byl
den, takže chvílemi bylo těžké odhadnout, kudy vlastně šli. Při světle se
všechny vzdálenosti zdály být podstatně menší, než když se tu hnali po
tmě a celí vyděšení. Pak ale poznal tu paseku a vysoké stromy za ní. Ano,
tam zpod těch stromů vypálil Skrk Voldemortovo znamení. Harry si to místo
vyfotil a vrátili se domů.
Doma pak počkal na návrat pana Weasleyho z práce a společně zašli do
garáže. Sirius tam byl taky, bedlivě poslouchal, ale zpočátku se do
diskuze nezapojoval, něco tam kutil vzadu na stole.
“Psací stroj znáte?”
“Ano, už jsem kdysi měl tu čest pár z nich odčarovávat. Většinou byly
začarované na dělání chyb. Jen jeden byl užitečný, ten dokázal sám
přepsat, co do něj někdo diktoval. Bohužel jen v němčině, souvislost mezi
psaným a mluveným v angličtině prostě nejde dostatečně kouzly podchytit.”
“Opravdu je angličtina tak těžká?” nechal se Harry odvést od tématu.
“Ano. Zkoušel jsem to pak čtyři měsíce a poradil se dokonce s několika
odborníky. Prostě angličtinu píše jako prvňáček, co se právě naučil
písmena. Zato němčinu jsme dali během dvou týdnů dohromady, přestože
profesor Kratiknot z ní zná jen absolutní základy.” Zezadu se ozval
Siriusův dušený smích.
“Tak dobře. No, my ho teď začarovávat nebudeme, jen na něm napíšeme dopis
od toho, co vám už jednou dal jedno anonymní udání. Je třeba bystrozory
varovat, co by se mohlo stát během famfrpálového finále,” předestřel
Harry svůj plán.
“Přesněji řečeno, co se stalo tehdy,”okamžitě pochopil pan Weasley.
“Ano. Jenomže už je tolik věcí změněných, že se určitě nestane přesně
totéž. Bohužel nic zcela přesného a určitého nemám.” Tato informace
Artura nepotěšila.
“Dobře. Pověz mi, co se skutečně stalo a pokusíme se nějak ten dopis
sestavit.”
Harry vylíčil události ohledně Smrtijedů pohrávajících si s mudlovskou
rodinou i ohledně znamení smrti. Bartyho Skrka juniora raději nejmenoval.
Artur okamžitě uznal, že Harry navržené řešení je asi tak jediné, co
mohou udělat. A už začal plánovat podrobnosti:
“Budu to muset dát přímo Shackleboltovi. Ten na mne dá a vypadá solidně.
A bude schopen z toho vyvodit nějaká opatření, i když to nebude zcela
přesné.”
“Asi to bude nejlepší. Ale Shacklebolt je velmi chytrý. Bude potřeba to
napsat tak, aby se pokud možno na nic víc neptal, nic si nezjišťoval.
Toho stroje se pak budeme muset opět zbavit, mudlovské vyšetřovací orgány
jsou schopné podle písma jednotlivý stroj odhalit. A tohle je fotka
jednoho z míst, kde by se něco mohlo stát. Tehdy přímo odtud vyslal ten
Smrtijed to znamení. Dnes jsme to se Siriusem vyfotili.”
Na to, že se Harry obrátil na něj, Sirius jen pokýval hlavou, že vnímá a
že souhlasí, ale dál se věnoval svému.
”Dobře. Začneme s tím, že na rozdíl od Malfoye tohle nemusí být přesná
informace,” přemýšlel nahlas pan Weasley. “ Budeme varovat, že by se vše
mělo odehrát až po zápase. Obecně napíšeme zvýšenou koncentraci Smrtijedů
s možností aktivního projevu. Uvedeme provokace proti mudlovským
majitelům a správcům a výslovně budeme jmenovat tu rodinu. A popíšeme to
místo na fotce jako místo jejich zájmu.”
“Napište tam rovnou, že je možné, že odtud vyšlou Znamení zla. To zabere.
A popište tam cestu, samotná fotka nestačí,” ozval se přeci jenom Sirius.
Artur chvíli zaváhal a pak přikývl.
“Souhlasím. Tak nějak to bude rozumné. Hned se dám do sepisování,” shrnul
to Harry. “Doufám, že to do večeře zvládnu.”

Další významný den byl pátek, kdy šli na Příčnou ulici na nákupy. Teď to
sice bylo těsně před Ginnyinými narozeninami, ale všichni prohlásili, že
dárečky pro Ginny už mají, takže dívka šla s nimi. No, vlastně musela jít
s nimi, k jednomu dárečku byla potřeba.
Harry si napřed skočil ke Gringottovým pro peníze. Když už byl venku u
ostatních, uslyšel od dveří banky volat své jméno. Všichni se podívali
tím směrem a spatřili Billa, jak běží k nim a za ruku za ním vlaje nějaká
žena. Harry ji poznal okamžitě, ale stihl svůj obličej ovládnout dřív,
než přišli dostatečně blízko.
„A tady jste všichni, nejen Harry. Ahoj, mami, ahoj děcka. Někoho bych
vám chtěl představit. Tohle je Ljuba Bělogvardová, už jsem vám o ní
povídal. Přijela už na finále, chce se předtím trochu podívat po Anglii.
Tohle je moje mamka, Molly Weasleyová…“ začal Bill představovat celou
rodinu i Lunu, která byla s nimi. Držel přitom stále Ljubu za ruku a
vůbec se k sobě měli velmi důvěrně. Harry byl poměrně vyveden z míry.
Potkat ji tady, zcela nečekaně, ve společnosti Billa, a ještě v takové
důvěrné poloze!
„Jsem rád, že vás poznávám. A kde máte sv..ého manžela?“ na poslední
chvíli vyklouzl z chyby, kterou udělal, ovšem ne zrovna nejlépe. Původně
se samozřejmě chtěl zeptat na její dceru, vždyť ta mu byla z celé rodiny
nejbližší. Na poslední chvíli si uvědomil, že by vlastně o ní zatím neměl
mít ani ponětí, a taky, že je teď ještě malá holka, která ještě ani svou
hůlku nemá. Ale stočit svou otázku na manžela, to nevypadalo také právě
taktně. Ovšem snad mu to prošlo. Jediné, kdo se zarazily, byly Molly a
Ginny. Bill se potichu zasmál a Ljuba odpověděla, jako by si vůbec nebyla
vědoma možného podtextu:
„Alexis je na jednání u jednoho famfrpálového klubu. On už zase povídá
něco o přestupu. Ale teď to mohl by myslet i vážně, trochu jsme uvažovali
o… hm… přesunu celé rodiny sem k vám do Anglie. A má tam spolu i naši
dceru, chtěl jít do zoo s ní. Včera jsme jí kupovali hůlku. Na Freyině
koleji bude možná jediná v ročníku s hůlkou od Ollivandera.“ No, možná to
skutečně nepostřehla, vzhledem k tomu, že angličtina není její rodná řeč.
I když mluví dobře. A že by špatně počítal? Naděžda už nastupuje do
školy? Vlastně asi jo.
„Paní Weasleyová, máte bezvadného syna. Chytrý, statečný a upovídaný, ne,
to není to slovo, zábavný. A teď na něj holky budou letěli ještě víc,
tedy alespoň takové, jako já. Dejte si pozor na vílí krev, takové důkazy
statečnosti je přitahují. Jenže já už mám svého zlatého Alexise.“ Tato
mladší Ljuba měla v sobě ještě hodně živosti, kterou on už viděl jen v
její dceři. A na jejím gestu během poslední věty poznal, že tu se bát
nemusí. Ještě po tolika letech je stále bezhlavě zamilovaná do svého
muže, jak jen může žena s vílí krví být. Vypadalo to, že i Molly je
takovou záplavou srdečnosti poněkud překvapená.
„Byla byste tu v Anglii určitě vítána. Vaše angličtina je téměř
bezchybná,“ zmohla se na kompliment.
„Pokud my byli přestěhovali, vy určitě budete našimi přáteli, já se ozvu.
Ale teď mne omluvte, musím ještě něco zařídit. Pokud budeme mít štěstí,
tak se uvidíme na finále.“ Potřásla si ještě jednou se všemi rukou a
odkráčela směrem ke Kotli.
„Zajímavá dáma, Bille. Ale nehodláš si s ní něco začínat, že? Tu
angličtinu má skutečně dobrou, jen jí nejde složitější časování,“ dívala
se za ní Molly.
„Ne, to se tady Harry zbytečně bojí. Vždyť je o víc než pět let starší,
šťastně vdaná a příliš usedlá na můj vkus. Ale něco na ní přitažlivého
je, to je fakt.“
V tuhle chvíli se Harry o Billovu budoucnost přestal bát. Jestli je to
opravdu tak, jak řekla Ljuba…
„Bill si jednoho dne stejně najde vílu. Ale jinou, mladší. Dnes to z něj
úplně září,“ řekla potichu Luna a všichni se na ni podívali. Bill se opět
rozesmál.
„Možná máš pravdu. Co ty na to, Harry?“
„Já ti raději nic říkat nebudu.“ V tu chvíli si jej odtáhla Ginny stranou.
„Co to mělo být, Harry? Zase vidíš víc to, co není, než to, co je?“
„Ale vždyť jsem Billovi nic neřekl. A Luna to vycítila sama, ta to taky
ode mne nikdy neslyšela.“
Zarazila se.
“To s tou vílou byla pravda?... No dobře, tehdy, teď to tak být nemusí.
Já mluvím o té otázce. Ta přeci nebyla původně na jejího manžela, ne?“
„Máš pravdu. Ta otázka byla na jednu vzpomínku, která už zítra nebude
zavazet. Právě teď k tomu udělám další krok,“ odpověděl Harry a díval se
na řadu obchodů za ní. Přesněji na jeden určitý obchod. Ginny chvíli
přemýšlela, než tiše řekla:
„Jenže jiné zavazet budou.“
„Ne, ty nezavazí. Uvidíš. Vlastně k tomu teď uděláš krok ty,“ díval se jí
už přímo do očí.
„Harry! Já mám ten dojem, že to mi vadí mnohem víc než nějaká dcera
nějaké víly!“
„Ginny, nedáváš mi jinou možnost, jak tě okamžitě přesvědčit. Takže dávej
pozor, jestli se nedívá mamka,“ rozhodl se Harry ukončit rozhovor. Když
se přesvědčil, že je nikdo nesleduje, natočil se tak, aby Ginny měla
výhled na zbytek skupiny, a pak ji políbil. Držel své rty na jejích tak
dlouho, dokud sama neucukla, vylekaná Ronovým pohybem.
„Tak, a teď udělám ten krok… Mami,“ otočil se a zatahal Molly za rukáv,
„potřeboval bych si něco vyzvednout támhle. Počkáte na mne chviličku,
zvláště než půjdete tam?“ ukázal nejdřív na obchod s kouzelnickými
potřebami, který před chvílí tak bedlivě sledoval, a pak na krejčovství
Madam Malkinové.
„Dobře, půjdeme zatím na přísady do lektvarů, dohoníš nás v lékárně,“
řekla Molly.
Vyzvednutí a zaplacení myslánky mu zabralo jen deset minut, jediný
problém byl v tom, že se musela nosit ve vodorovné poloze a nemohla se
zmenšovat. Ostatní členy výpravy skutečně zastihl v lékárně, Bill však už
musel zpět do banky.
Odtud zamířili k Madam Malkinové pro hábity. Tam toho Harry musel
tentokrát stihnout hodně. Kromě nového školního hábitu ještě i ten
společenský, aspoň vybrat a naměřit, a potom ještě jednu drobnost
týkající se Ginny. Ta si vyzvedla už připravený školní hábit, poté bylo
ale něco, co asi nečekala. Nejdříve ji odvedli do vedlejší části za
plentu. Co se tam dělo, to ostatní nevěděli, uslyšeli jen za chvilku její
překvapený výkřik, Mollyno „Klid, Ginny, klid!“ a co dál, to nebylo
zřejmé. Podle úryvků pokynů krejčových i Ginnyiny matky to vypadalo na
nějaké oblékání, nějaké úpravy a pak vysvlékání. Pak se pohnul závěs
oddělující tu část za plentou od jedné převlékací kabinky a pak radostné
Ginnyino zvolání „Už zase vidím!“
„Co to mělo být?“ položil otázku Ron.
„Dáreček,“ odpověděl mu na ni Harry a lehce pohnul závěsem té kabinky,
tak lehce, že ani nebylo jasné, jestli mohl něco vidět uvnitř.
„Ginny to bude slušet,“ zasněně pronesla Luna.
„Ale to jí řekni až v ten patřičný den, jo?“ zarazil ji Harry.
„I pokud občas nevidím, slyšet slyším,“ vystoupila Ginny se svou mamkou
zpoza plenty. „Co ty o tom víš, Harry, co ti ostatní ne?“
„Já? Nic...“ řekl Harry takovým svatouškovským tónem, že by mu neuvěřil
nikdo. Ale bylo jasné, že před Ginny teď nic neprozradí. A s tím vyšli na
ulici.
Harry se ještě jednou dovolil, že si musí odskočit do jednoho obchodu,
tentokrát ale neřekl, do kterého. Dali si sraz v cukrárně a on vběhnul do
krámku s módními ozdobami. Ne, tohle nebylo klenotnictví. Ale Harry
nechtěl provokovat dalším drahým dárkem jen na ozdobu. Jenže něco to k
těm šatům chtělo. Ano, tenhle skleněný motýl měl přesně ty barvy, které
Harry zahlédl v kabince. To je ono!
„Neodolal´s a chceš to něčím doplnit?“ zeptala se ho Molly, když už lízal
zmrzlinu s ostatními. Přikývl.
„Musím. Potřebuje to. Jen taková drobnost.“ Tentokrát bylo na Molly, aby
přikývla. Viděla, do kterého krámu Harry zapadl, a věděla, že tam nic
příliš drahého nekoupí. S dalším rozhovorem počkala až na chvíli, kdy už
se Ginny s Lunou zvedly.
„Samozřejmě. Jsem ráda, že jsme to udělali. Ale bez toho tvého podílu
bychom to nezvládli. A bylo to takhle lepší, než ta druhá varianta s
mnoholičným lektvarem a Hermionou na zkoušku. Teď ví, na co se má těšit.“
„Ale přesto neví, jak to vypadá. Máte pravdu, vymysleli jste to dobře.“
„My ne, to je jeden ze standardních postupů, co u Malkinových pro podobné
případy mají. A přesvědčili mne, koupíme u nich i ten společenský hábit
pro Rona. To, co měli tam naproti, to bylo všechno hrozné. Představ si,
do toho nejlepšího stojanu za pultem, jak jsi říkal, dali i jeden pánský
hábit tak třicet let starý. Sice nóbl, ale s krajkou, fialovou. To
skutečně letělo tak v šedesátých, teď už by si to na sebe žádný kluk
nevzal.“ Harry málem vybuchl smíchy. Ten popis odpovídal tomu, co si
musel vzít Ron na ples v minulém běhu událostí. Tak, jedna katastrofa
odvrácena, pomyslel si. Ale to už i oni vyšli před cukrárnu a tak změnili
téma hovoru.
Dva dny před Ginnyinými narozeninami odpoledne vzal Harry myslánku a
prošel krbem ke Grangerovým. Byl to trochu risk, když s tak křehkým
nákladem zapackal při vystupování z krbu, ale nic se nestalo. Usadili se
v Hermionině pokoji, myslánku na stolečku mezi sebou, Hermioniny zápisky
v klíně.
„Já to nejdřív zkusím sama. Vytvořit kopii, tak, aby se nic nezničilo.
Nějakou nezávaznou vzpomínku, třeba jak jste hráli za Doupětem famfrpál,“
prohlásila dívka a otevřela sešit.
„Tady to je.“ Přiložila si ke spánku hůlku a řekla zaklínadlo.
Nefungovalo to.
„Ne, Hermiono. To musí být neverbálně, jinak to nepůjde,“ navrhl Harry.
„Dobře. Vyzkouším to tak,“ odpověděla Hermiona a zkusila to znovu. Opět
neúspěšně.
„Ukaž, já to zkusím,“ navrhl hoch. Podala mu sešit, on si ještě jednou
přečetl stránku a přiložil hůlku ke spánku. Pomalu ji oddálil a mezi její
špičkou a hlavou se začalo odvíjet jemné bílé vlákénko. Po dosažení asi
pěti palců se odtrhlo. Harry sklonil hůlku nad myslánku a nechal spadnout
vlákno do ní. Vlákno se zatočilo ve víru v podivné světélkující vazké
tekutině, která vyplňovala mísu.
„Tedy, to bylo!“ vzdychla Hermiona.
„Tak teď si to zkontroluju. To už znám.“ Harry se naklonil na myslánku a
vklouzl dovnitř. Ano, bylo to v pořádku. Perfektní, umí to! Vynořil se.
„Podívej se!“ nadšeně vyzval kamarádku. Hermiona se taky naklonila a v
okamžiku, kdy se její vlasy dotkly hladiny, prošla dovnitř. Ocitla se v
té samé místnosti, ale Harry i ona sama seděli před ní. Nevšímali si jí,
neodpověděli jí na otázku, žili si svou skutečností. A pak uslyšela svou
dvojnici říct to „já to nejdřív zkusím sama“. Sledovala celou vzpomínku a
pak se vynořila.
„Harry, ty jsi zkopíroval tu nejčerstvější vzpomínku, co jsi měl!“
„No, napadlo mne, že to bude nejjednodušší. A teď to zkus opět ty.“
Hermiona si poposedla a opět přiložila hůlku k hlavě. Tentokrát se to i
jí povedlo, z hlavy se jí vinula stříbrná nitka. Vhodila ji do myslánky.
„Prima, takže to taky umíš. Podle mne jsi předtím někde úplně uvnitř
nevěřila, že to půjde, proto se ti to nepovedlo. Já, který jsem
manipulaci se vzpomínkami několikrát viděl v předchozí minulosti, jsem
tento blok neměl, a proto jsem to hned napoprvé udělal. Teď, když už jsi
to zažila i ty, tak ti to šlo bezvadně.“
„Asi máš pravdu. Jdeme se podívat, ne?“ Chytli se za ruce a společně se
ponořili.
„To je ale ta moje vzpomínka! Zapomněli jsme ji vyndat. Nebo jsi
vytahovala totéž, co já?“
„Počkej. Teď. Tohle už tvoje vzpomínka není.“ Na konec Harryho vzpomínky
plynule navázal další děj. Sledovali, jak Harry vytahuje vzpomínku, klade
ji do myslánky a pak se do ní dívá.
„To se navázalo bez jediného zachvění, i když to byla vzpomínka někoho
jiného. Zajímavé.“ Vynořili se.
„Tak, a další stupeň. Jednak si zkusíme něco vzdálenějšího. Třeba ten
famfrpál. A dáme ji napřed do lahvičky,“ rozhodl Harry. Hermiona nečekala
na nic, přiložila si hůlku ke spánku a začala vytahovat vlákno. Harry
mávl nad myslánkou hůlkou a z hladiny se začala oddělovat stříbrná mlha,
koncentrující se pod špičkou. Po chvilce se vynořila celá jedna vzpomínka
a Harry ji mávnutím hůlky nechal rozplynout ve vzduchu. Pak již viděl, že
Hermiona má novou vzpomínku namotánu na hůlce, podal jí proto rychle
křišťálovou lahvičku a ona nechala stéct vzpomínku do ní. Harry vytáhl z
myslánky ještě i druhou vzpomínku a pak tam nalili tu z lahvičky. A tak
si mohli znovu prohlédnout kličky a honičky, které prováděli před
několika dny vysoko nad trávníkem za Doupětem.
Další stupeň bylo vyjmutí vzpomínky s vymazáním. Protože nechtěli ve
skutečnosti o žádnou vzpomínku přijít, nejdřív si tu konkrétní vzpomínku
pro jistotu nakopírovali do lahvičky a teprve na druhý průchod ji
vymazali. Co kdyby se něco nepovedlo? Bylo to vlastně stejné, jen se
používalo jiné zaklínadlo a muselo se dávat víc pozor na začátek a konec.
Použili vzpomínku, kterou si oba dobře pamatovali, konkrétně jednu
vyučovací hodinu z minulého roku. Jeden z nich ji zkopíroval do lahvičky
a pak znovu stáhl s vymazáním. Tu druhou vložil do myslánky, kde ji ten
druhý zkontroloval. Pak si ověřili, že si ten kousek hodiny ten první
skutečně nepamatuje. Nejdřív tím pokusným králíkem byla Hermiona. Ono to
celé bylo o králících…
„...pak profesorka udělala z toho králíka knihu.“
„Ano, to si pamatuju.“
„Položila ji před tebe.“
„Ne, to si nevzpomínám,“ zavrtění hlavou.
„Řekla ti, ať ji otevřeš a přečteš zaklínadlo.“
„Ne.“
„Co jsi tam četla?“
„Ne, skutečně nevím, o čem mluvíš. Po tom, co toho králíka začarovala,
tak tu knihu vzala a přeložila na další stůl. A začarovala zpátky.“
„Ale co bylo mezi tím?“
„Hm, nic. Vůbec nic. Absolutně se nechytám.“
„Četla jsi zaklínadlo na začarování zvířete do knihy. Jaké to je?“
„Delibris. Ale to jsem nečetla. To jsem věděla, už předtím. To znám už
nějaký rok.“
„Takže to skutečně nevíš. Senzační! Teď to naliju do myslánky, pojď se
podívat.“ Stačilo jedno prohlédnutí a už byly její vzpomínky kompletní.
„Tedy, Harry, skutečně mi ta čtvrthodina v paměti chyběla! Absolutně jsem
si jí nebyla vědoma. A teď ji vidím úplně jasně. To si musíš vyzkoušet!“
„To víš, že jo. Vždyť proto to dělám. Zkus vyčistit tu myslánku,“ Harry
zabručel a už si vytahoval vzpomínku z hlavy.
Vyzkoušeli to oba asi desetkrát, zacházeli čím dál do minulosti, až si
Harry zkusil vymazat i něco z minulé budoucnosti.
„Můžu se podívat?“ zeptala se Hermiona, když si obnovil zapomenutou
vzpomínku na konec třetího ročníku, na tu chvíli, kdy se spolu přenesli
časem do minulosti a o pár hodin později na jejich společný let na
Klofanovi.
„Samozřejmě.“
Dívka se na něj podívala s podezřením:
„Ty jsi čekal, že budu zvědavá, že?“
„Dalo se to předpokládat.“
„A schválně jsi podle toho i tu vzpomínku vybral?“ Harry ani nemusel
odpovídat.
„Tak já jdu,“ povzdechla si Hermiona a ponořila se do myslánky. Po chvíli
se vynořila, částečně potěšená, částečně vynervovaná letem ve výšce,
hlavně však udivená.
„Harry, proč sis vybral právě tohle? Jedna věc je mi jasná. Určitě jsi už
ani nepočítal s tím, že by se mohlo něco stát a ta vzpomínka by se
ztratila.“
„Ne, už si jsem jistý, že celý proces bezpečně ovládáme. Tyhle vzpomínky
bych nechtěl ztratit.“
„Takže jsi mi je hlavně chtěl ukázat. To, jak já cestuji časem, jak já
porušuju kauzalitu, abys v tom nebyl sám.“
„Ano, ale i jak jsme tehdy museli zachraňovat Siriuse a vlastně i
Klofana. Jak ses dokázala držet ve vzduchu i na něčem větším než koště.
Jak sis toho nabrala v učení tolik, že jsi to nezvládala. A taky jsem
potřeboval sám sobě ukázat, kolik se toho změnilo. Proboha, vždyť to se
stalo jakoby před třemi měsíci, ani ne!“


Zarazilo je teprve stmívání. Hermionina maminka ho ještě přiměla
povečeřet, i když věděl, že ani v Doupěti se z večeře nevyvlékne. A pak
již sebral myslánku a vydal se krbem domů. Poslední, co mu Hermiona
řekla, bylo:
„Asi už vím, kde sehnat tu bystrozorskou příručku. Měla by jednu mít
půjčenou paní Changová. Skočím tam, velmi ráda Cho uvidím, chtěla jsem ji
ještě vyzpovídat ohledně pár havranspárských kouzel.“
„Hermiono, je u ní Krum. Pozor na něj!“ odpověděl a pak už vkročil do
zelených plamenů. Tentokrát se mu povedlo s myslánkou nezapackat.
Doma se jen trochu najedl a odešel brzy do svého pokoje. Rozhodl se začít
s tím uschováváním vzpomínek a potřeboval tam nemít Rona. Pohodlně se
usadil, před sebou myslánku a sadu lahviček. Po dlouhém hledání našel tu
noc v Liverpoolu. Rozhodl se odebírat skutečně jen to nejnutnější, nechal
tam i vzpomínky na bar, kde seděl před tím. Poslední klidná chvíle, kde
mohl začít vzpomínku odebírat, byla právě v tom baru, těsně před tím, než
se zvedli. Tam začal a skončil až po dvou hodinách, kdy stál sám opět
venku před jejím pokojem. Odebráno, uschováno, teď si na tu noc
nepamatuje. Další udělá zítra.
Vlastně podle hodin už zítra bylo, pomalu svítalo, když se vzbudil z
noční můry. Zdálo se mu o jedné ne zcela povedené akci, kdy zachraňovali
nějaké mudlorozené kouzelníky, uprchlíky z Německa, kteří byli zrazeni
nějakým úředníkem z ministerstva. Věděl, proč se mu zdá právě to.
Zachránili jen jednu dívku. A ta, celá nešťastná... Vzal to jako výzvu k
pokračování práce z večera. Tohle bude první vzpomínka, kterou dnes
zruší. Ron spal tu noc nějak neklidně a Harry ho nechtěl vzbudit. Odnesl
si proto myslánku a lahvičky dolů a pokračoval až do té doby, než
uslyšel, že Molly asi vstává. Ještě se stihl nenápadně vytratit.

---
Rozhodl jsem se dělat autorské poznámky co nejméně. Autor by měl dokázat
vše vyjádřit v textu, ne v nějaké poznámce. Ale v této kapitole je to
nutné. Je nějaká kratší, že? Původně tu mělo být vypsáno pár Harryho
vzpomínek na minulou budoucnost, které si Harry té noci vytahal z hlavy.
Jsou napsané. Byly napsané dřív než tato kapitola. Ale Harry o nich od
teďka neví. Takže ani vy byste vědět neměli. Tak jsem je dobře uschoval a
zařadím je, až si to Harry opět prohlédne. Bohužel budete muset čekat
dlouho, než ho k tomu něco nebo někdo donutí. Chtěl jsem tu jako symbol
toho zanechat několik prázdných stránek. Ale nakonec to asi nechám tak.
Šetřím papír. Vaše představivost je mocná čarodějka, ona to udělá za vás.