Za betaread velmi děkuji larkinh. Otevřel dveře do svojí ložnice a přešel do koupelny, tašku se špinavým prádlem hodil ke koši. Opláchnul si obličej a prohrábnul si vlasy. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul, pak se vysvlékl a zamířil pod sprchu. Od té doby, co se vrátili, přesněji od doby, kdy se vrátili z pikniku v sobotu, byl jejich vztah... hlubší, ne jenom nějaké pobláznění myslí, o kterém se i v jejich případě dalo lehce mluvit.Jakoby jejich vztah dostal nový rozměr. Věděli, chápali, respektovali a přijali pravdu, jež nepřipomínala sladkou a poddajnou cukrovou vatu, nebyla vůbec jednoduchá a rozhodně se s ní nedalo nic dělat, minimálně tedy nic jiného, než ji opravdu přijmout a akceptovat celým svým nitrem, celou svojí myslí. Bylo v tom jakési spojení, v pravdě tak čisté a bezprostřední. Pravda je připnula k sobě mnohem víc, než by kdy mohla jakákoliv lež, ať už milosrdná se všemi příkrasami, nebo krycí, promyšlena do nejmenších na první pohled opravdových maličkostí, či jakékoliv předstírání, tvořící svět bez komplikací a problémů. Vylezl ze sprchy a rychle přešel přes studené kachličky na měkký kobereček. Osušil se, převlékl do pyžama a vybalil věci na holení. Pozoroval svůj obličej v zrcadle, a tentokrát to nebylo z nějakého samolibého důvodu. Řekla mu všechno a ono to do sebe dokonale zapadalo. Otevřela se mu a on ji vyslechnul, přijmul vše, co mu řekla. Musel její tajemství, její pravdu chránit. Musel chránit ji. A musel jí pomoci. Pomoci vrátit se do všedního života, kdy si všímáte drobností a vnímáte je, prochází vámi a něco ve vás zanechávají, do nevyzpytatelného života, kdy se vám do cesty staví nekompromisní překážky a vy je musíte vyřešit, do toho rušného života, kdy se vídáte s přáteli, s rodinou, s kolegy, kdy se s nimi bavíte, nudíte, smějete a hádáte; do svého života, který kormidlujete vy. Nesměla být otrokem vlastního systému, jež ji měl chránit před světem. Dlužil jí to, Merlin ví, jak moc jí to dlužil za všechno, co jí jeho rodina způsobila a vzala. Musel jí pomoci najít tu Hermionu, kterou bývala, musel jí pomoci být zase sama sebou, aniž by se musela strachovat, co na to řekne okolí. Chtěl. A věděl, že to dokáže. *** Druhý den kráčel Příčnou, měl na sobě svojí oblíbenou bledě modrou košili. Bylo polojasno. Lékárna byla ještě zamčena, a proto vytáhnul klíče. Když otevíral dveře, všimnul si, že se Hermiona blíží, a tak na ni počkal. „Ahoj,“ pozdravila jej a usmála se na něj, jakmile k němu došla. „Ahoj,“ odpověděl a podržel jí dveře. Když za nimi zavřel, rychle se k ní otočil a ukradl jí dlouhý polibek. Chutnala stejně mentolově jako vždycky a Draco si vzpomněl na to sladké, co mívala někdy na rtech. Přitáhnul si ji blíže, bylo teplo už teď ráno a on pod tenkou látkou halenky cítil její tělo, jako by se jí dotýkal jen tak. Zpomalil. Prohrábl jí vlasy a dovolil si na chvíli se odtáhnout, aby se na ni mohl podívat.Měla zavřené oči a on si všiml něčeho perleťového na jejích víčkách. Pomalu otevřela oči. „Co je?“ zamračila se. Draco měl v pravé dlani stále konečky jejích vlasů. „Nic,“ zamumlal a rukama jí přejel ze zad na boky. „Měli bychom se převléct,“ řekla mu, rozhodně se ale k pohybu nechystala. „Souhlasím,“ přikývnul, stále ji ale držel za boky. Měla hnědé oči, uprostřed trochu světlejší než u krajů. Odstoupila od něj a spravila si halenku, již jí trochu vyhrnul, pak se na něj podívala pohledem, který v ten moment nemohl rozluštit, a zaplula do šatny, aniž by za sebou zavřela dveře. Draco zůstal stát na místě a překvapeně ji pozoroval, váhal. Ale... koneckonců, o víkendu přece... Vešel za ní a zavřel dveře. Stála u pohovky, kam si položila kabelku, a vedle ní měla nachystané převlečení. Podívala se na něj, jako by si už nebyla jistá původním plánem, ať už byl, Merlin ví, jakýkoliv, a řekla mu: „Otoč se.“ Draco cítil, jak téměř dodala prosím. Nechtěl jí to dělat těžší, a tak ji poslechl. Poslouchal, jak si přetahuje halenku přes hlavu, jak si rozvazuje boty, jak si rozepíná rifle a sundává si je z nohou, jak se obléká do pracovního, a vybavoval si její tělo, její nohy a její paže, její záda a její prsa, skoro vysvobozená ze zajetí černé podprsenky. Chtěl se otočit, protože se na tohle všechno chtěl podívat znova, ale vydržel; bál se, že kdyby ji neposlechnul, odpoledne by čekal přede dveřmi. „Už,“ oznámila mu a on se na ni otočil, oblečení měla poskládané na úhledné hromádce a zrovna si svazovala vlasy gumičkou. Trošku zalitoval, že si náhodou nezapomněla obléct tričko nebo zapnout kalhoty, které by jí mohly spadnout. Podívala se na něj. „Jdu už otevřít,“ řekla mu a zase za sebou nezavřela, Draco ovšem pochyboval, že by se chtěla kochat jeho Znamením zla, a tak se převlékal za polootevřenými dveřmi tak, aby jej nešlo vidět, hlavně tedy levou polovinu. Když se převléknul a uložil oblečení, s trochou zklamání zjistil, že Hermiona opravdu nestojí ve dveřích a nepozoruje ho. Rád byl kochán, hlavně lidmi, jimiž se sám rád kochal. Zavřel za sebou a vešel do prodejny, Hermiona měla u svého pultu už jednu zákaznici a zrovna něco hledala ve skříni s lektvary. Draco přešel ke svojí pokladně, opřel se o pult a otočil se na Hermionu. Stále něco hledala a byla při tom předkloněná, Draco si všimnul prádla, které se jí rýsovalo pod kalhoty, a byl rád, že kromě něj je tady zákaznice, a ne zákazník. Draco stále pozoroval její zadek a uvažoval, jestli je to prádlo opravdu tak krajkové, jak se odtud zdá.Měl chuť jít na za ní a zjistit to. Raději odvrátil hlavu a pozdravil zákazníka, který zrovna přistoupil k jeho pokladně. „Mast na trpasličí pokousání, prosím...“ Bylo čtvrt na pět a oni zamykali lékárnu. „Co máš dneska v plánu?“ zeptal se jí a schoval si klíče. „Hmh, chtěla bych konečně dočíst knížku, co už musím brzy vrátit,“ odpověděla mu. Draco přikývnul. „A co je to za knížku?“ „Jeden mudlovský autor, četla jsem ho ještě v Bradavicích,“ odpověděla mu. „Hm... tak to zní zajímavě,“ zamumlal, a i když to dneska nemyslel tak ironicky, protočila panenkami. Procházeli Příčnou a mířili k rohu na mudlovské ulici, odkud se obvykle přemísťovali. Dneska nebylo na ulici nijak rušno, a tak nečekali, až naskočí zelená. O pár minut později stáli před jejím domem. „Měj se, Draco,“ řekla mu. „Ty taky,“ a sklonil se pro polibek. Obejmula jej, a když se od sebe odtáhli, opřela se o něj. Draco jí položil ruce na záda a opřel si bradu o její hlavu. Zavřel oči. Než naplánoval ten super víkend, řekl by, tedy kdyby mohl přehánět, že si byli skoro cizí. Ušli od toho přemístění na letní sídlo v Normandii obrovský kus cesty; kdyby se otočil, nemohl by ani náhodou vidět místo, kde stáli před týdnem a půl, i když se jejich cesta klikatila rovinou a bylo dokonale viditelno. Jakoby svojí pěšinou běželi mílovými kroky, nebe nad jejich hlavami by bylo jasné, bez poskvrny mračen, včely by kolem nich bzučely a prolétávaly a oni by mířili k nekonečnu, jehož se nemohli dotknout, ale čím byli blíže, tím jako by rozplétali jeho dechberoucí záhadu a ono svojí mocí stupňovalo sílu jejich pocitů.