S hlubokým výdechem prudce odstoupil několik kroků vzad.
Rty mu bolestivě pulzovaly.
Paže a hruď nepříjemně svědily, jako by na nich měly vyrašit puchýře.

Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.

Nevěděl, jestli jsou to slzy bolesti nebo lítosti, ale bylo to vlastně
úplně jedno.

Když konečně zklidnil splašený dech, uvědomil si, že se pod tíhou bolesti
předklonil a opřel si dlaně o kolena. Teď vzhlédl a přes slzy zaostřil na
muže před sebou.

„Draco“ vzlykl černovlasý kouzelník a dál rozšířenýma očima zíral na
hromádku utrpení před sebou.
„Draco,“ zopakoval, ale pořád nevěděl, jak dál.

Sám si přiložil prsty na rty, které ještě před chvíli tiskl na rty
blonďákovi a kterými mu zjevně způsobil muka.

A přitom to ještě nedávno bylo tak…tak…

„Harry,“ nabral konečně blonďák dech.

Bolest pozvolna odeznívala.

Pěstí si setřel slzy a pokusil se o povzbudivý úsměv.

„Už je to v pohodě.“

Odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ne,“ zašeptal a zelené oči ztmavly. „Ne, tohle není v pohodě, Draco.“

Zmijozelskému princi přelétl přes rty smutný poloúsměv.
„Ale Harry,“ zvedl ruku, aby jej chlácholivě pohladil po tváři, ale
černovlasý se jeho doteku polekaně vyhnul.
„I přes to, že to… echm… trochu bolí,“ zalhal dovedně „jsi to pořád ty.
Jsme to pořád my… Harry…“ zaváhal a uhnul pohledem.

Ach, proč jen to muselo být tak složité?

Pořád nemohl pochopit, proč se zrovna oni museli dostat do takové
situace. Proč se jim vždycky, ale opravdu, opravdu vždycky musí něco
pokazit.

Potřeboval mu to říct.
Všechno, co jindy říkat nemusel, teď potřeboval vyslovit.

Ale nevěděl jak.

Cítil, že muž naproti něj čeká, jak bude pokračovat.

Cítil, že potřebuje pokračovat.

Ale jak jen to říct?

Kdyby bylo všechno v pořádku, kdyby neexistovala žádná starodávná rodová
kletba, kdyby to prostě byl jen Harry a Draco Malfoy, bylo by to jiné.

Prostě by jej objal, přitiskl by se k němu, schoulil do jeho silných paží
a k jeho pevnému hrudníku.
Nadechl by se vůně jeho vlasového šamponu, vůně jeho potu. Jeho
specifické vůně, kterou si Draco sám pro sebe pojmenoval vůně nebezpečí,
protože Harry prostě různé druhy nebezpečí stále přitahoval.

Tetelil by se v teple a bezpečí, které mu nabízí jeho blízkost.

Nemusel by teď s pohledem upřeným do zdi hledat ta správná slova.
Nemusel by vybírat a zavrhovat nejrůznější fráze.

Kdyby bylo všechno v pořádku, nemusel by své city vyjadřovat.
Vždycky byl, stejně jako Harry, spíš muž činu…

Pousmál se, když si na chvíli dovolil zasnít se a zavzpomínat.

„Draco?“ vytrhl ho černovlasý ze zamyšlení.

Znovu zaostřil a zaklesl svůj pohled do smaragdově zelených očí.

Harry nervózně přešlápl z nohy na nohu a poškrábal se na nose.

„Draco, způsobuje ti to hrozné bolesti… Já to vidím, i když se snažíš to
skrývat…“
Smutně vydechl a sklopil oči.
„Draco, já mám strach, že…“ zlomil se mu hlas.

Zmijozelskému princi se rozšířily oči směsicí překvapení a úleku.

Je to tady.

Věděl, že Harry brzo pochopí, že takhle nemůžou pokračovat.

Že pro ně už není cesta.

Nechtěl to nechávat na něm.
Chtěl to říct sám.

Chtěl mu to alespoň v tomhle ulehčit.

Ale jak najít ta správná slova?
A existují vůbec?

Jak se tohle říká?
Bylo to fajn, ale je konec?
Miloval jsem tě, ale teď už… prostě nemůžu?
Aspoň chvíli jsme byli šťastní, buďme za to vděční?
Nech to prostě být?
Měj se a čau?

„Harry,“ skočil mu do řeči, ale stále nevěděl, jak pokračovat.

Několik chvil si jen mlčky vyměňovali upřený pohled.

Pak nebelvírský Hrdina pomalu pokýval hlavou, zasunul ruce do kapes a se
sklopeným pohledem odešel.

Díky, bylo to krásný, teď končíme…