já jsem blázen a jdu z jeskyně ven a cítím jak moc hořím nespoutaným plamenem a ty - jsi ta co to rozpočítá na koho to slovo padne řekne ratata a bude to jak běsnící pěsti v usazeném kalu můžeme se zbavit všeho ono to jak bahno spadne dolů dolů dolů až dolů já jsem - I am tady nad ránem spolknu všechny monology se vzduchoprázdnem a ty - si ty to je bez debaty zabalím si tvoji vůni do cigarety a bude to jak běsnící masožravá květina můžeme se nadechnout cítíš, už to začíná zavřeme svý dravce do skříně anebo ne brzy se jazyk dotkne Ruzyně anebo taky né pomalu ne, pomalu ne připadá ti to taky tak tragický pět T? té-té-té-té-té a já mám dojem že zlikvidujem všechno co je a pak to nebude… Vypsaná fixa http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/vypsana-fixa/ruzyne-7882 Praha (a taky jinde); 18. února 2013 „Šimono,“ zašeptal Lukáš Jarek z polospánku a objal dívku, která vklouzla pod jeho peřinu. A přestože se zcela neprobudil, částí své mysli věděl, čemu dnes bude čelit. O důvod víc k milování. Není snad milování podstata života? „Ale ne,“ vzdychnul si, když se probudil zcela a uvědomil si, že dívka, která za ním dnes nad ránem tak příhodně přišla, nebyla Šimona. Bylo přece jasné, že to nemůže být Šimona, jeho polospánek ho rozhodně neomlouval, protože Šimona zůstala spolu s Doubravkou a jejími sestřenicemi Eliškou a Bohdankou na základně v Blatné. Tohle přece věděl po celou dobu, zíral do stropu a snažil se nedívat na svou partnerku a spoluvinici. „Bylo to tak strašné, Lukáši?“ ozvala se Hagar naprosto věcně a začala se oblékat. „Ještě chvíli můžeš zpytovat své svědomí, pak už bude čas.“ „Kolik je?“ „Tři deset. Mně se to líbilo,“ pousmála se a zmizela. Nejspíš do kuchyně, protože po chvíli uslyšel cinkot nádobí a ucítil vůni čerstvé kávy a toustů. Zakručelo mu v břiše. A byl už zcela probuzen, plně si vědom toho, co je dnes za den. Rozhodl se nemyslet na to, co udělal, tohle přece nebylo vědomé. A Hagar mu předvedla, že toho umí mnohem víc, než skvěle ovládat kouzelnické i mudlovské techniky boje. Vstal a došel do kuchyně. „Nezlobím se,“ odpověděl na lehce nadzdvihnutá obočí Hagar. „Ještě aby,“ pokrčila rameny. „Potřebovala jsem to.“ „Já taky.“ Neřekl to, na co myslel, a na co myslela nejspíš i ona – protože dnes můžeme zemřít. Proč říkat něco, co oba věděli. „Díky. Půjdu vzbudit ostatní.“ … „Vstávej, Kazi,“ probudil ji příliš brzy tichý hlas a teplá dlaň na rameni. „Hm,“ zamručela, aniž otevřela oči, a pokusila se přetáhnout peřinu přes hlavu. „Už je opravdu čas,“ zabránila jí v tom pevná ruka, která se nechtěla nechat odstrčit. S povzdechem se posadila. Místo vedle ní bylo prázdné a na posteli seděl Lukáš Čarek. „Tomáš už snídá,“ odpověděl na její nevyslovenou otázku. „Jsi poslední. Jestli sis to nerozmyslela…“ „Ne,“ odpověděla rozhodně a odhrnula přikrývku. „Nemusíš tam chodit. Na ošetřovně tě holky určitě využijou.“ „Teď je pozdě měnit plány,“ zamračila se. „A v léčebné magii jsem nikdy nebyla moc dobrá.“ „Ari s klukama to určitě zvládnou i bez tebe. Tomáš taky zůstává,“ podotkl tiše Lukáš. „Tak to takhle rozhodně neříkej před ním,“ zamračila se. „Já se totiž nevyznám ani v těch jejich počítačích. Byla bych jim k ničemu. Nepokoušej, jo? Jinak si budu myslet, že si do mě promítáš svý skrytý strachy,“ snažila se za ironií skrýt strach, který ji nesměl ochromit. Rozpačitě se poškrábal ve svých dlouhých vlasech. „Samozřejmě, že se bojím. Ty ne?“ „Nejsem blázen,“ zabručela. „Já mám pocit, že blázen jsem, když jsem s tím souhlasil.“ „Tohle jsme si přece rozhodli už dávno.“ Nic neřekl, jen zašátral v kapse a vytáhnul mudlovskou cigaretu. „Ty kouříš?“ nakrčila nos. „Od kdy?“ „No a?“ pohodil hlavou a cigaretu hůlkou zapálil. „Hlavně mi neříkej, že to zkracuje život.“ „Neřeknu. Ale smrdět mi s tím tady nemusíš,“ rozháněla rukou cigaretový dým. „Hele, Lukáši, necháš mě už oblíknout, nebo snad není až tak naspěch?“ „Za třicet minut odchod,“ odpověděl a odešel. Rychle se oblékla, do tajných skrýší oděvu umístila všechny připravené a tolikrát vyzkoušené kouzelnické i mudlovské zbraně, přejela lehce po hrbolku na předloktí, který ji měl uchránit před nejhorším, a odešla na toaletu. Když už sahala po klice koupelny, zarazila ji věta, kterou nejspíš neměla, a hlavně nechtěla slyšet. „Tomáši, myslel jsem, že jsi se s tou mudlovskou dívkou přestal stýkat.“ Měla by odejít. Jen to nedokázala, přitiskla záda ke zdi vedle dveří a tiše poslouchala. „Byl jsem za Markétou od tý doby jen jednou.“ „Už to je moc.“ „Nic nenasvědčuje tomu, že by o mně věděli. Mimochodem, už za ní chodit neplánuju. Bylo to naposled.“ „Mohlo tě to ohrozit.“ „Spíš ji, ne? Ale neohrozilo. Snažil jsem se ji ještě jednou přesvědčit, aby odešla. Jestli se Markétě něco stane, je to její chyba.“ Kazi rozpoznala netrpělivost a podrážděnost v Tomášově hlase. „Její problém,“ dodal ještě tak trochu navíc. Aby ujistil Ariho, nebo sám sebe? „Dobře. Nechtěl jsem to probírat před ostatníma.“ „Dík. Chci jít dneska s váma.“ „Tohle jsme si už přece vyjasnili, Tome. Je nás dost.“ „Kazi by přece mohla zůstat na ošetřovně. Půjdu s tebou do akce Blondýna. Místo ní.“ „Kazi bude nejužitečnější s náma. Ví to ona, víme to všichni. A ty budeš nejužitečnější na štábu. Kdo jiný se postará o ty kamery?“ „Nejsem jediný. Adam to zvládne ohlídat i beze mě.“ „Chci tě u toho. Připravíš prohlášení. Chci, aby se vysílalo dřív než jejich.“ „Budeš mi na ni dávat pozor?“ zeptal se po kratší odmlce. Kazi se pro sebe usmála. Možná ji ta otázka měla naštvat – proč by na ni měl kdokoli dávat pozor? Byla snad horší v bojových kouzlech jen proto, že je dívka? Jenže nenaštvala. Tomáš se bál o ni, ne o Markétu. A poprvé se k ní přihlásil jako ke své. Den vlastně nezačínal tak docela špatně. … „Avada Kedavra,“ zamířil hůlkou na křičícího muže v uniformě, kterého exploze vážně potrhala – a přesto dokázal křičet tak, že se jeho hlas zabodával jako nože. Poprvé v životě zabil – a nebylo to v boji, ale ze soucitu. To ovšem na věci nic neměnilo. Teď však nebyl čas cítit. Prach, křik raněných, vše prostupující zápach krve a smrti. To vše šlo mimo něj, protože boj zdaleka nekončil. „Neplýtvej energií a časem, tenhle nám už nebyl nebezpečný,“ podívala se na něj ostře Hagar a také použila Nepromíjitelnou. Ale ne ze soucitu, ne, pokud jej vůbec cítila, tak se dokázala skvěle ovládat. „Za mnou!“ Vše šlo, jak mělo. Do objektu věznice se dostali přesně, jak plánovali, v půl páté ráno. V hodině mezi psem a vlkem, kdy by nikdo neměl být bez opravdu důležitého důvodu mimo ochranu domova, jak vždy zdůrazňovala jejich tak trochu bláznivá učitelka na obranu proti černé magii Polyxena Všetečková. Přemístili se do obory obklopující letohrádek Hvězda, odtud k věznici došli pěšky. Tomáš s Adamem a přáteli byli očividně úspěšní ve své snaze vyřadit kamerový systém; nikdo je neobtěžoval, dokud akce Ruzyně nezačala. Potom se rozpoutalo peklo. Ovšem potom už nebylo kam couvnout. Museli bojovat. A pokusit se přežít. Byl blázen, že do toho šel. A přece se cítil lehce, v lehkém oparu euforie, jako by šlo jen o jednu z těch mudlovských počítačových her, které hrál s Adamem Slavíkem ve dnech, kdy se nedělo vůbec nic. A přestože zabil, a pak znovu – a ne už ze soucitu - tak nepřestával mít ničím neodůvodněný pocit, že všechno dobře dopadne, když otevírali celu za celou a pouštěli všechny vězně na svobodu. Vinné, nevinné… jak lze věřit zločinnému režimu, že jeho vinní jsou skutečně vinnými? A kromě toho zvyšovali zmatek, který se kolem nich vytvořil, a tedy i jejich šanci splnit úkol a přežít. Snažil se nemyslet na to, že vězně ve skutečnosti ohrožovali, mnoho z nich dnešní den nepřežije. Ale to byl osud, nebylo to přece on, kdo je uvěznil. Vždyť mnoho z nich nemělo šanci přežít tak jako tak: trest smrti byl obnoven, nemluvě o podivných transportech do neznáma, o nichž věděli stále příliš málo. Dařilo se jim lépe, než očekával. Moment překvapení hrál pro ně. Hodina nad ránem, kdy noční služba byla už unavená a denní dosud nedorazila, byla ideální. A zejména – většinu kouzelníků, kteří se začali k nim přemísťovat, záhy odvolali jinam. Jejich přátelé dělali, co měli. Bez koordinovaných útoků na více místech zároveň by neměli šanci přežít tak dlouho, jak se jim to dařilo, a už vůbec ne se vrátit zpět. Na nádvoří věznice neodolal a vyčaroval bílou holubici s olivovou ratolestí. „Za svobodu a mír!“ vykřikl a Dora, Aleš i několik dalších kouzelníků se k nim přidalo. Vězni propukli v jásot, ale za chvíli umlkli, když je skosila palba ze strážní věže. „Štít, Danoli,“ vykřikla Hagar, a aniž by čekala, zda a jak Filip Danoli splní rozkaz, namířila hůlkou na vrcholek věže. Slovům zaklínadla Lukáš nerozuměl, ale účinek mu byl zřejmý za okamžik. Celá věž vzplála. Od strážných, kteří se před bojem uchýlili na ni, jim už nebezpečí nehrozilo. Nad ohromujícím divadlem stále létalo několik holubic, oznamujících světu, že zde se bojuje za mír. Hagar jim nevěnovala pozornost. Jen zvedla paži a všichni se shromáždili kolem ní. Zakouzlila tišící zaklínadlo, a to ticho bylo úlevné. „Blázni!“ zavrtěla hlavou a Lukášovi připadalo, že to říká nejvíc právě jemu. Což ostatně nejspíš nebyl vůbec mylný dojem. „Padáme zpět?“ zeptal se se zdánlivou lhostejností Jakub Reinisch, jeden z mála mudlů, které přivedli Ari s Hagar. „Ještě jsme nesplnili úkol,“ zamračila se Hagar. „Maj nás tady jak na dlani,“ namítl Reinisch. „Jsme tu už o pět minut dýl, než bylo v plánu,“ přidal se k němu Filip Danoli. „Myslela jsem, že svým štítům trochu víc důvěřuješ, Filipe.“ „Nikdo nedělá lepší.“ „Vím,“ přikývla Hagar. „Tak nesýčkuj.“ „Přišli jsme už o dva lidi,“ namítl Reinisch. „Vím,“ přikývla Hagar. „Možná, kdybychom se rozdělili-“ pokusil se navrhnout Radek, mudla, jehož bratr byl mezi zatčenými přáteli. „To jsme si už vyjasnili, Radku,“ odpověděla Hagar hlasem nepřipouštějícím odpor. „Zbývá nám už poslední křídlo. Jdeme na to.“ „Jsou tam. A vím, kde přesně,“ protáhl Jiří Sittner, líně opřený o zeď vnitrobloku. Byl to nakrátko ostříhaný vysoký muž, třicátník, snad čtyřicátník, nedokázal to odhadnout. Ari ho představil jako nejlepšího nitrozpytce, co zná. A přesto i on bezvýhradně poslouchal Hagar. Kolik jí jen mohlo být let? „Zatímco jste si tu hráli, pohrál jsem si s jedním ze strážných.“ Lukášovi přejel po zádech mráz. Byl si jist, že ten strážný už nežije, anebo je ve stavu, kdy by snad bylo lépe, kdyby nežil; věděl už, co nitrozpyt může dokázat, zejména když není dost času. Ale byli ve válce. A strážní byli bojovníci druhé strany. Nezeptal se. Ani Hagar se nezeptala, jen se pousmála. „Skvělý, Sittnere. Danoli, Malko, Zorko, Lukáši, máte na starosti ochranu. Dávám na to dvacet minut, Jakube, hlídáš čas. Pak padáme.“ „Provedu, Hagar,“ řekl Lukáš spíše pro sebe. Ještě nikdy se mu nelíbila tak, jako právě teď. Vyrazil mezi posledními a začal si pískat nějakou kupodivu veselou písničku, co kdesi zaslechl, v ruce s vytaženou hůlkou. Přežijou, s Hagar v čele přežijou. Anebo taky ne. … Kazi pozorovala hořící vilu. Měla v ní žít Benedikta Glatzová, faktická vládkyně českého ministerstva čar a kouzel, a Kazi jen doufala, že se nespletli. Nesměli se splést, protože v ní nežila jen ona. Ale to přece věděli předtím, než se do akce pustili. Glatzovou odsoudili k smrti, protože byla nejen představitelkou režimu, který porušoval snad všechna pravidla civilizované společnosti, ale protože podle informací, co měli, je porušovala osobně a s nadšením. Chodila mučit vězně, tvrdili jejich informátoři. Kazi náměstkyni znala jen z kouzelnických novin. Vypadala obyčejně. Docela pohledná blondýna s nezvykle světlýma očima, s kulatým obličejem, který jí přes věk i postavení stále dovoloval předstírat pohled dítěte. I tohle zneužívala, nepochybně záměrně. Bylo těžké si ji představit jako někoho, kdo vlastníma rukama ubližuje, třebaže její pohled při bližším zkoumání byl studený a usmívala se jen zřídkakdy. Vše šlo podle plánu, snad až příliš dobře, pomyslela si. Jenže v zádech ucítila podivné mrazení, jako by je někdo pozoroval. Neměla však čas věnovat se své předtuše, protože z hořící budovy vyběhlo několik postav. Dospělých, i dětských. Zpozorněla, pečlivě je pozorovala, jestli mezi nimi není jejich cíl. Lidé utíkali rozespalí, v nočních hábitech. Nechali je doběhnout až k protipřemísťovací bariéře, tam je omráčili. Nechtěli je zabít, ačkoli i mezi nimi nepochybně byli Smrtihlavové. Blondýna mezi nimi nebyla. Z podkrovního okna vyskočila žena s hořícími rozpuštěnými vlasy. Kazi odvrátila pohled. Je možné, aby mezi personálem Benedikty Glatzové, známé svým pohrdáním k mudlům, byl někdo, kdo neuměl kouzlit? „Avada Kedavra!“ prořízl noční chlad ženský hlas a zelený paprsek. Z opačného směru, než čekali. Tam ale přece hlídají Zbyněk a Vítek! Ihned se otočila a zakouzlila štít. Ne že by proti Avadě pomohl, ale proti ostatním kletbám by je měl ochránit spolehlivě. „K zemi,“ zasyčel Ari a Kazi ho poslechla. „Bodetă svět!“ zakouzlila směrem k útočníkům, jednak aby si nepřátele mohla prohlédnout, jednak aby je oslepila. Jejich nepřátelé stáli několik desítek metrů od nich. Zalehli téměř tak rychle jako oni sami, smrtící kletba, o kterou se vzápětí pokusil Ari, minula stejně jako před chvílí ta jejich. Kazi rozeznala jen, že to byla blondýna obklopená třemi muži, zřejmě tělesnými strážci. Podle všeho jejich cíl. Zbyňka ani Vítka neviděla. „Mizíme,“ prohlásil Ari. „Ale-“ „Za chvíli tu budou mít posily. Pak se už nepřemístíme,“ chytil ji Ari za ruku a nedbaje na její protesty je oba přemístil na malostranské schody. „Časă adovîskă!“ zakouzlila na dům, v němž několik let žil Gellert Grindelwald, jak věděli od Judity, zatímco Ari s hůlkou v ruce hlídal okolí. Druhou nepouštěl z její dlaně. Dům vybuchl v zuřivé kouli zložáru. Na víc nečekali, Ari je hned přemístil do Jeleního příkopu, kde byl jeden z vchodů do českého ministerstva čar a kouzel, pak na Vyšehrad, k domu bývalého mudlovského prezidenta, k mudlovskému ministerstvu obrany, pak k německému velvyslanectví, k domu rodičů Baltazara Byrtuse… A pak se ocitli v lese poblíž Blatné. Postavili se zády k sobě, hůlky vytažené. Pozorovali okolí, zda se na ně někdo nepověsil, a Kazi se snažila nevšímat si, jak se jí ruka s hůlkou třese. Teď by byla snadným cílem. I Ari zhluboka oddychoval, i on byl vyčerpaný. Ne, nemělo smysl pokoušet se o další domluvená místa, tohle by na odlákání pozornosti mělo stačit. Snad se jim podařilo to, co mělo. Třebaže Benediktu Glatzovou podle všeho nedostali. A třeba se Zbyněk s Vítkem stihli přemístit. Doufala v to. … „Kazi, díky Mokošo, že jsi v pořádku!“ vrhla se k ní Šimona, když se dostali dovnitř jejich útočiště. „Co ostatní?“ zeptala se. „Zatím nikdo. Jsi sama?“ „Ari zůstal hlídat. Půjdu ho za chvíli vystřídat.“ „Ne. Jdu tam já,“ prohlásila ostře Šimona. „Ty si odpočineš.“ „Kde je Vítek?“ zeptala se Bohdanka nervózně. „Nevím. Vítek se Zbyňkem nám hlídali záda a… z jejich směru na nás zaútočili. Nic o nich nevíme,“ přiznala Kazi. Neříkalo se jí to lehce. „Možná bysme se měli vrátit.“ „To je přece hloupost, a ty to víš,“ položila jí na rameno ruku Doubravka a podávala jí kouřící hrnek s pomněnkami. V tom jí kdysi vařila máma šípkový čaj. Kdoví, pro jí to právě nyní připadalo důležité. Pomněnky. A síň prastaré chalupy, kde se už jako malá cítila v bezpečí. Vlastně by usnula i bez toho odvaru. „Vypij to. Potřebuješ spát. Kolikrát jste se přemístili?“ „Ano, mami,“ zamumlala Kazi a Doubravčin lektvar bez dalšího odporu vypila. Možná je zbabělá. Ale byla v hloubi duše ráda, že se z toho dostala. A že z toho všeho alespoň na chvíli unikne. … Tomáš, Jarek a Lukáš se do Blatné vrátili až po jedenácté. Ranní akce byly vlastně úspěšné. Lukáš s Hagar vysvobodili všechny zatčené demonstranty, včetně těch, co osobně neznali. Vysvobodili i další vězně, a jak si povedou dál, bylo jen na nich… Z třiceti přišli jen o čtyři své lidi a jen jednu z nich, Doru Ronovskou, znala osobně. Šest jich bylo zraněno. Jen. Přijatelné ztráty, zhodnotila to prý Hagar, a snad to tak skutečně bylo. Byli ve válce, a ve válce se umírá. Podařilo se jim popravit mudlovského policejního prezidenta; skupina vedena Hanou Joskowitzovou byla bez ztrát, jen Ondru Nováka zpět přenesli v bezvědomí. Nic, co by Doubravka nedokázala vyléčit. Oni to stihli, zatímco ona… Měla pocit selhání, vždyť ona se o záchranu Zbyňka a Vítka ani nepokusila. Nevěděli o nich nic, ani jestli zemřeli, nebo zda je zajali. Kazi doufala, že to první, protože smrt nebyla to nejhorší, co je mohlo potkat. A taky proto, že všichni dostali od Hagar pomoc pro tento případ, dotkla se téměř neznatelného vyboulení na předloktí. V případě potřeby se jed aktivoval ranou do předloktí nebo verbálním zaklínadlem, pro případ znehybnění. Někteří to dokázali i neverbálně, i když jí by se to asi nepodařilo, neverbální zaklínadla nebyla její silná stránka. A jak znala magické schopnosti Vítka a Zbyňka, tak ani jejich. Ale pokud by je vyslýchali… měli by být schopni tu formuli vyslovit. Přála si to samozřejmě kvůli nim, třebaže si nepřestávala být vědoma, jak nepříjemné by bylo, kdyby mluvili. Ani jeden nebyl sice strážcem tajemství žádného z úkrytů, nemohli je zavést ani do Blatné, ani do pražské centrály Ariho a Hagar. Znali jen útočiště na Dolní Moravě, ovšem vzhledem k tomu, že bylo rovněž chráněno Fidéliem, nemohli ani k němu nikoho dovést. Přesto rozhodli o jeho evakuaci a hlídali jen okolí. A podle zpráv, které měli, se tam dosud nikdo z nepřátel neobjevil, takže to snad stihli. Kazi se zastyděla za směr svých myšlenek, opravdu doufá ve smrt svých přátel? „Mohli se stihnout přemístit,“ řekl jí tiše Tomáš, jakoby jí četl myšlenky. „To bysme už věděli,“ zavrtěla hlavou. „Možná jsme mohli-“ „-tam zemřít. Nemůžeš za to, nebylo to přece tvoje rozhodnutí, Kazi. Jsem rád, jak Ari rozhodl.“ A že to byl on, kdo rozhodl, pomyslela si Kazi. „A nyní nové informace k dnešním teroristickým útokům,“ přitáhla k sobě její pozornost z televizní obrazovky nepříjemná moderátorka s tváří lasičky. „Dosud bylo identifikováno sto dvanáct obětí teroristů, většinou zaměstnanců vězeňské služby a policistů. Mrtvých je i dvacet civilistů, z toho osm dětí. Identifikovat se podařilo těla pěti teroristů: Víta Kovařovic, Dory Ronovské, Vratislava Zálužného a Šalomouna Nussbauma. Počty mrtvých a uprchlých vězňů budou upřeněny, doporučujeme obyvatelstvu zvýšenou ostražitost. Podařilo se identifikovat také několik uprchlých teroristů.“ Na obrazovce se objevily fotografie Jarka, Lukáše, její, Šimony i Doubravky, ale také Tomáše a Adama Slavíka. „Na teroristických útocích se podle nejnovějších informací podíleli i pracovníci izraelské tajné služby, Ariel Maisel, Hagar Gadielová a Jakub Reinisch,“ kamera ukázala kresby poměrně věrně zachycující jejich podoby. „Obyvatelstvo vyzýváme ke spolupráci; jeho Veličenstvo vypsalo odměnu stotisíc korun za jakoukoli informaci, vedoucí přímo či nepřímo k dopadení kohokoli z teroristů. Napomáhání teroristům se trestá smrtí.“ „Aspoň víme, že Zbyněk žije,“ prohlásil Jarek sarkasticky. „Už se těším, jak tohle budu vysvětlovat Hagar.“ „Nevíme,“ nesouhlasila Šimona. „Třeba už nežije.“ „To už je teď jedno, když jim prozradil, co mohl, ne?“ „Nic nevíš, Jarku,“ vrtěla hlavou Šimona. „Nevíš, čemu čelil. Ani jestli mluví pravdu. Nevíme vůbec nic.“ „Víme, že někdo mluvil,“ oponoval jí Lukáš. „A zajmout mohli jen Zbyňka nebo Vítka.“ „Vítek je mrtvý,“ řekla tiše Bohdanka, a Kazi se na ni koutkem oka podívala. Z očí se jí koulely slzy. Nikdy si nevšimla, že by mezi ní a Vítkem něco bylo, jenže ona vlastně Vítka příliš neznala. Ani tuhle Doubravčinu sestřenici. Měla by ji utěšit. Jen si nebyla jistá, jak by to právě od ní vzala. „Koukejte, fakt se to podařilo!“ vykřikl Tomáš nadšeně, jako by mu ani nezáleželo na tom, že jeho identita byla právě odhalena a že ti, kterým věřili, je zradili. Tedy jen jeden z nich. A že jejich čtyři spolubojovníci jsou mrtví. Ovšem přátelům z Nepojmenovaných se skutečně podařil husarský kousek. Vysílání záběrů z jejich ranních akcí přerušil vedením zpravodajství rozhodně neplánovaný záběr na sympatickou tvář Matěje Dančevského, mudlovského politika, kterému pomohli před časem zmizet v zámoří i s jeho ženou a třemi malými dětmi. Odhrnul si vlasy z čela ve svém typickém gestu, odkašlal si a poněkud třesoucím se hlasem začal: „Dnes ráno ozbrojené složky exilové vlády České republiky vykonaly rozsudek smrti nad vlastizrádcem Markem Janíčkem, generálním ředitelem Policie České republiky, který se zpronevěřil své přísaze. Náš mimořádný vojenský tribunál jej uznal vinným ze zločinů mučení a jiného nelidského a krutého zacházení, zbavení osobní svobody, zavlečení do ciziny, omezování svobody vyznání, porušování domovní svobody, vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, zneužití pravomoci úřední osoby, zasahování do nezávislosti soudu, křivého obvinění, maření přípravy a průběhu voleb a referenda, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, genocidia, útoku proti lidskosti, apartheidu a diskriminace skupiny lidí, založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Pokusili jsme se rovněž neúspěšně vykonat rozsudek smrti nad vlastizrádci Michaelem Dandou, Benediktou Glatzovou, Baltazarem Byrtusem a dalšími, vinnými ze stejných zločinů. Tyto rozsudky stále trvají. Jsme vojáci, ne teroristé. Využili jsme svého ústavního práva na odpor v souladu s článkem 23 Listiny základních práv a svobod, jelikož legální možnosti, jak těmto zločinům zamezit, neexistují.“ „Děkujeme ministrovi obrany exilové vlády České republiky,“ řekl jejich zámořský spojenec, kterého znala pod jménem Messenger. Poznala ho jen po hlase, tvář měl zakrytou maskou Nepojmenovaných. „Matěji, vysvětli ale právnímu laikovi: nebyl právě tento článek vypuštěn? Mění to něco?“ „Nemění, ze samé podstaty věci měnit nemůže," pokračoval Dančevský. „Nelze snižovat dosažený rozsah lidských práv, to bylo dávno dovozeno nejen českým Ústavním soudem.“ „Ten ovšem teď ovládají oni,“ namítl Messenger. „To je ovšem zvůle nezákonné moci, vlastně přesně ten důvod, který aktivaci článku 23 umožňuje. Je třeba si uvědomit, že tento kruh, podobající se slavné Hellerově Hlavě XXII., tam byl od počátku, že je samotnou podstatou práva na odpor: může být realizováno právě jen tehdy, kdy je jeho realizace formálně považována za nezákonnou. Slouží tedy jako morální ospravedlnění vyššími principy nejen mravními, ale i právními – což je na úrovni lidskoprávních hodnot ostatně totéž.“ „A není to bezzubé? Pokud naše přátele v České republice zatknou, ochrání je to, nebo je popraví?“ „Nepochybně to druhé,“ přikývl Dančevský a Kazi zamrazilo. Tohle samozřejmě věděla, jenže to nikdo dosud neřekl tak otevřeně. „To oni nepochybně vědí a mají za to mou úctu. Ale až se vrátí zpět normální, demokratické pořádky, nebudou za své činy, jinak trestné, stíháni. A pokud do té doby budou odsouzeni, budou rehabilitováni.“ „In memoriam. Malá útěcha,“ poznamenal Messenger. „Nemyslím. Nemyslím si, že jediným soudcem je soudce formální, alespoň já osobně to tak nemám. Ti lidé bojují za správnou věc. Vykonávají své ústavní právo. Nejsou vrazi. To je, myslím, hlavní účel tohoto ústavního článku." „Útěcha svědomí?“ „Ano. To přece není málo.“ Na obrazovce se objevila maska Nepojmenovaných a vážný hlas, který Kazi neznala, deklamoval: „Jsme multietnická skupina, jsme muslimové, křesťané, židé. Jsme studenti, úředníci, dělníci, nezaměstnaní, bohatí i chudí. Jsme mladí, staří, homosexuálové, heterosexuálové. Jsme ze všech koutů světa, z každé země, každého náboženství a etnického původu. Pamatujte, příznivci Uzurpátora nejsou Evropané. Neuznávají hodnoty evropské civilizace, a my neuznáváme je. Slyšíte? Budeme vás lovit, vyřazovat vaše stránky, účty, e-maily. Nikde pro vás nebude bezpečno. Jste hrozbou, jste virus, a my jsme lék. Jsme Nepojmenovaní, jsme legie. Neodpouštíme, nezapomínáme. Čekejte nás." Poznámky: 1. Pokud vás zajímá má představa Lukáše Čarka, nezapomeňte si pustit video; Márdi má skutečně charisma. 2. Omlouvám se za dlouhý seznam trestných činů, berte to jako profesní deformaci. Anebo jako malé připomenutí; někteří internetoví diskutující je docela potřebují.