Pohled na jezero byl úchvatný pokaždé. V kteroukoli denní dobu, v
kteroukoli část roku. Skalní stěna za ním mu trochu připomínala Rodopy u
nich doma, i když to byly skály podstatně surovější, studenější, bez
vegetace, jen s drobnými trsy trávy na některých širších římsách. Teď v
létě byla stěna plná hnízdících ptáků, panoval tu největší ruch, rodiče
ještě přinášeli potravu svým věčně řvoucím potomkům, někteří z těch
mladých se však už vydávali na své první lety, nebo mnohdy spíš řízené
pády za poznáním, za dobrodružstvím. Měli být i oni při pohledu na jezero
a skalní stěnu uchváceni nadšením a touhou po širém světě, po
dobrodružství. On však byl celým tím pohledem zdrcen, stržen dolů do
deprese ještě víc, než býval v únoru, kdy bylo jezero zamrzlé, skála
pokrytá ledopády a celé údolí se nořilo do šera. Ještě, že je tu Jožka. V
dobách, když tu byl pan profesor, tak se nikdy moc nesnesli. Až teď, když
profesora Karkarova unesli, nebo snad zabili, na tuhle možnost ale raději
ani nemyslel, teprve když je dva a další čtyři profesorovy nejvěrnější
žáky uvěznili, teď k sobě našli cestu. Teď zjistili, že to, co jim
vzájemně bránilo v přátelství, bylo to, že jsou stejní. Názorově a
vlastně i povahou. Oni jako jedni z mála se nikdy nezařadili k
následovníkům jednoho či druhého. Byli ochotni na jedněch i druhých
hledat dobré vlastnosti. A byli schopni je využívat, možná až podvědomě.
Ano, Viktor Krum byl všeobecně považován za Karkarovova nejoblíbenějšího
a v tabulce grindelwaldovců mu patřilo díky tomu jedno z předních míst.
Ale on ve skutečnosti nebyl grindelwaldovec. Podstatně víc se mu líbila
západoevropské idea ukrytí čarodějného světa, nezávislosti na světě
mudlů, než ovládnutí mudlovského světa pomocí všech prostředků,
mudlovských i kouzelných, a nastolení nadvlády kouzelníků. Nesouhlasil s
tvrzením, že mudlové jsou něco méněcenného, co je možno obětovat, třeba i
zabít, aby se zdařil plán mocného kouzelníka. Uznával černou magii jako
mocný prostředek k dosažení cíle, ale až jako prostředek poslední, který
je potřeba pokaždé zvážit, zda jeho použití nezpůsobí větší škodu než
nedosažení cíle.
To, co, Krumovi otevřelo stavidla Karkarovovy přízně, byla profesorova
ochota naslouchat jiným názorům. Protože ani on nebyl grindelwaldovec z
přesvědčení. On jen už jednou od té druhé strany, Smrtijedů, utekl, a tak
mu nezbývali jiní spojenci než grindelwaldovci. A tak se aspoň snažil
nebýt dogmatikem, neboť věděl, že dogmatismus znamená omezení a to vede k
oslabení a prohře.
Další věcí, která Viktorovi pomohla, byla právě jeho schopnost poznávat,
získávat a využívat lidi. Mnohý by řekl, že je jen kariérista. Ale ono to
tak nějak bylo v něm, a on ve skutečnosti o žádnou kariéru nestál, on to
dělal jako svou přirozenost. A hlavně za něj mluvily studijní výsledky.
Ne, ty mu samy do hlavy nenalezly, to, že měl jeden z nejlepších
prospěchů, to bylo skutečně vydřené. Stejně tak jako famfrpál, ano, pro
ten měl až zázračný talent, ale ty dosahované výsledky byly také
důsledkem každodenní dřiny. A poslední, co ho dosadilo na post
Karkarovova prince, byla jeho až bezhlavá odvaha. Profesor totiž byl, a
to potichu a potají přiznávali i jeho následovníci, zbabělec. Ale ten typ
zbabělce, kterého odvaha fascinovala, jako něco, čeho on sám není
schopen. Odvahy měl Viktor obvykle přebytek. Ale teď mu zřetelně
docházela. Ještě, že tu byl Jožka.
Jožka Maisel měl podobné povahové rysy jako jeho o dva roky starší
spolužák Viktor Krum. Neměl jeho schopnost získávat si lidi a jeho
dříčskou povahu, zato byl mnohem chytřejší. A ačkoli neměl takový talent
na famfrpál a tudíž ani výsledky, fanda byl snad ještě větší. Tu to
hlavně doháněl znalostí košťat, znal každý typ, každý materiál, každou
součástku a kouzlo, prostě úplně všechno. Taky proč ne, byl z Čech,
pardon, z Moravy, k Metlám měl blízko a jeho starší bratr dokonce na
škole v Metlách studoval. Jožka prý byl moc chytrý, toho bylo jen na
Metly škoda, a tak ho poslali do Kruvalu. Teď se mu to jistě nejevilo
jako nejlepší rozhodnutí. A to tentokrát nejen z toho důvodu, že z Metel
vycházeli nejlepší odborníci na konstrukci košťat na světě.
Jožka byl na škále grindelwaldovců až někde v druhé desítce, co ale
Viktora vždycky příšerně vytáčelo, byla jeho schopnost přijít se stejným
návrhem nebo názorem o deset sekund před tím, než by ho vyslovil Viktor.
Nechápal to, nevěřil tomu, ale dělo se to s takovou pravidelností, že
prostě nemohl Maisela snést. Považoval ho za hrozbu pro sebe, a ač mu
neustále a neustále dával za pravdu, rozhodně ho tehdy nepovažoval za
svého kamaráda. Až teď snad společné neštěstí a ztráta toho
konfrontačního členu, toho předhánění se před Karkarovem, je dokázaly
sblížit. Hybatelem toho sblížení byl Jožka, to Viktor cítil od počátku.
Díky Jožkovi se stali nejbližší dvojicí v malé komunitě uzavřených
studentů, bližší než dva Poláci, spojení kromě národnosti i stejným
ročníkem a fanděním stejnému famfrpálovému klubu.
A tak tu seděli na otevřeném okně s výhledem na jezero, chráněni nebo
spíš drženi ve vězení mřížemi i celou řadou kouzel. Odsud nemohla uletět
ani moucha. Někde vzadu na jejich jediném pokoji byli další tři stejně
postižení spolužáci, poslední čtvrtý byl vidět otevřenými dveřmi koupelny
u umyvadla. A tady, s výhledem na jezero, se Jožka snažil Viktorovi opět
dodat odvahu.
„Prázdninový kurs v Metlách se bude konat za dva týdny. Vyber si, mají
tři obory. Výroba metel, na tu přijedou tři bývalí učitelé z Metel, kteří
odjeli si vydělat nějaké peníze do Nimbus Racing Broom Company a stojí za
většinou vylepšení modelů 2000 a 2001. Alchymie je dalším pravidelným
kursem. Přijede opět Flamel a tentokrát i náš dobrý známý, profesor Snape
z Kruvalu a Bradavic. A jako třetí je bylinkářství. Tam přijede nějaký
Brazilec, prvotřídní machr na tropické kouzelné byliny. Nevím, bylinky
mne nikdy nijak nefascinovaly, tak nevím podrobnosti. Ale ty dva první
obory, to je něco! Jestli bude Flamel tak dobrý jako loni, tak to bude
krása. Ten chlap má za sebou několik století a je modernější než většina
kantorů tady. Možná proto, že má stoletý nadhled, tak všechny ty
politické tahanice považuje za podružné. Mluví o nutnosti nalezení
kompatibility kouzel a elektřiny. O proniknutí kouzel do kybernetiky a do
virtuální reality. O nanoalchymii a magické genetice.“
„Jenomže to bude bez nás! Tomu přeci nevěříš, že by byla nějaká šance se
tam dostat!“
„No, nevěřím, ale pořád doufám. Přihlášku mám podanou, na bráchu je
spoleh. Teď jen se dostat odsud...“
„Jo, jen taková maličkost. Nikdo nás tu nedrží, že? Dnes si sbalíš kufr a
zítra ráno jedem.“
„Ale Viktore, neztrácej naději. Dostaneme se, uvidíš. Udržuj si stálou
hladinu doufání a na něco přijdem. Ještě jsme... nevyzkoušeli...
všechny...“ Jeho pohled najednou začal něco sledovat. „Viktore, tam u
toho údolíčka, co tam končí ta tajná chodba.“
„Nevidím nic podezřelé.“
„Jsou zastření. Ale něco se tam pohlo a dám krk za to, že to bylo koště.“
„Pořád nic nevidím. Žádný pohyb... Teď! Takové divné chvění vzduchu!“
„Podíváme se tam!“
„Jak proboha?“
„Astrální tělo.“
„Je to nebezpečné. Já to vůbec neumím a ty jen na pár metrů.“
„Když mne budeš jistit, troufnu si. Pustím tě do mne, zablokuju pojistku.
Vypravím se tam a ty mne budeš hlídat tak, jak to dělal profesor
Kaltenbrunn. Bude to lehčí než s ním, tobě věřím mnohem víc. Kdybych se
nemohl vrátit, tak mne musíš dostat zpět. A druhá věc. Ty budeš
poslouchat, co já budu slyšet. Já smysly vypnu, budu se soustřeďovat jen
na cestu tam a zpět. Zrak nebudeme používat vůbec, jsou zastření a je to
moc náročné. Jasné?“
„Jožko, bude to nebezpečné. Ale jdeme do toho. A... díky, že mi tak
věříš. Udržím tě.“
„Dobře. Soustřeď se. Začínáme.“ Sedl si do lotosového sedu, na okno se
sotva vlezl, jedno koleno mu trčelo skrze mříže ven, druhé pěkný kus do
vzduchu dovnitř, a zavřel oči. Viktor seskočil z okna a křikl do
místnosti:
„Nicholasi, hůlku! Tu tvoji, ne tu blokovanou!“ Chytil hozenou hůlku,
usadil se na židli s pohledem upřeným na Jožku. Vyslal neverbální kouzlo
a podal hůlku svému druhovi. Ten si s ní poklepal na hruď a ztuhl.
Trvalo to asi deset minut, než se Jožka opět pohnul.
„Jsu tu. Teda, stálo to za to. Jsu vyplivnutý jak žaba,“ vydechl, jako by
chtěl vymáčknout z hrudi celé plíce.
„Jo, dalo to práci, dostat tě zpátky. A vyplivnutý asi budeš. Nerozumím
ti, mluvíš nářečím, které translátorské kouzlo neumí,“ Krum se smál. „Ale
slyšel jsem. Rumunštinu, asi. Angličtinu. A bulharštinu. A teď se podrž,
kamaráde. Nebudu ti to povídat doslova, stačí jen to hlavní – jdou pro
nás! Ti Rumuni jmenovali Nicholase. A ty Bulhary znám. Je to
Bělogvardovová, slyšíš, profesorka Bělogvardovová se svým mužem a kluci
od Supů! Jdou pro nás, Jožko!“
„Juchů!“ Jožka jen udělal vítězné gesto zaťatou pěstí.
„Kluci, rychle, pojďte sem! Všichni!“ křikl Krum do místnosti. A jejich
kamarádi se pohnuli, hnaní jeho nadšením.
Všech šest jich stálo kolem stolu, hlavy skloněné do středu. Vlastně ne,
jeden seděl, po včerejší lekci z Cruciata se ještě postavit nedokázal.
Krum potichu a pomalu, ale nadšeně říkal:
„Jdou... pro... nás... Slyšíte?... Jdou pro nás!... Je jich tak osm až
deset, jsou pod zastřením a přiletěli na košťatech. Jdou do tajné chodby,
vy dva víte, do které. Vyjdou z ní na druhé straně mezi hlavní síní a
Merlinovou kolejí. Jsou tam lidi různých jazyků, slyšel jsem asi
rumunštinu, Nicholasi, bulharštinu a angličtinu. Jak jim můžeme pomoct?“
„Uděláme raban na odpoutání pozornosti,“ řekl jeden z jeho polských
kolegů, Zbyšek.
„Jo, na dělání brajglu jste vy dva experti. A my vám v tom rádi pomůžem,“
dodal Jožka.
„A zmobilizujeme tím všechny učitele,“ Krum odporoval.
„Ano, ale tady. A oni se mezitím přiblíží po uvolněných chodbách, mají to
dost daleko od hlavní síně,“ řekl druhý Polák na podporu svého rodáka. A
pak už se kolektivní mozek rozjel naplno. Nápady a protiargumenty,
myšlenky přeskakovaly z jednoho na druhého, až se z toho začal rodit plán:
„A když budou učitelé odcházet, tak na ně narazí.“
„Tím směrem půjde pouze Snape, nikdo jiný tu z Merlinovy koleje není.“
„Kaltenbrunn?“
„Ten odjel.“
„A školník?“
„Ten bude dole na Lokiho koleji. Včera říkal, že tam má práci.“
„Dobře, se Snapem už si budou muset poradit. No a co potom?“
„Vyprovokujeme Weisze, aby nás svázal na pár hodin. Jak už to udělal.“
„Jo, a učitelé si budou myslet, že mají na tu dobu pokoj.“
„To je ono. Takhle by to šlo. A jak uděláme ten, jak jsi to říkal?
Brajgl?“
„To je z češtiny, po polsky raban. Je třeba translátorskému kouzlu
doplňovat slovník, že?“ uchechtli se Poláci.
„Za chvíli je tu večeře. Hned jak skřítci zmizí, začneme řvát, že se to
nedá jíst.“
„Vyhodíme talíř a odlevitujeme jej Kuzmirskému do okna. To umí i ta
omezená hůlka.“ Nápad vyvolal všeobecné veselí. A další nápady ho jen
zvyšovaly.
„Ránu do komína. To víme, že zabralo, rozčoudí to polovinu krbů v naší
koleji.“
„A ty hvězdy vystřelit támhle tím okýnkem k Lokiho koleji. Jožko, to
kouzlo umíš jen ty!“
„A který vyhraje závod a první vejde, dostane cenu – talíř do obličeje!“
To už byl úplný výbuch smíchu.
„Sbaleno je?“
„Ty dvě hůlky schovat!“
„Jasně.“
„Tak kde už ta večeře je?“
„My máme hlad!“ zaskandoval Nicholas.
„My máme hlad!“ přidali se Poláci.
„My máme hlad!“ napotřetí už řvali všichni.
Ještě čtrnáctkrát to zařvali, než se objevili tři skřítci a přinesli jim
večeři.
„Jasmínová rýže! Tu já rád! To je škoda, že dnes si na ní nepochutnám.
Ale holt bude obětována vyšším cílům,“ vzdychl Nicholas okamžitě po
zmizení skřítků. Ale v tu chvíli už začali oba Poláci řvát:
„To je hnus! To se nedá žrát!“
„Takhle ne, kluci. Takhle: Sonorus!“ Jožka jim ukázal hůlkou na krk. Teď
už jejich volání bylo slyšet na polovině hradu. Jožka stejné kouzlo
provedl i sobě a dalším druhům. Pak předal hůlku Krumovi, který stál u
okna se dvěma talíři. Trefit okno profesora Weisze v protější budově bylo
jednoduché. Na okno profesora Kuzmirského vidět přímo nebylo, jen
parapet, ale třískot rozbitého skla prozradil, že i tam se Krum trefil.
Předal hůlku zpět Jožkovi a ten se vyklonil z druhého, úplně malého
okénka, co mu mříž dovolila. Salva červených hvězd vyletěla k Lokiho
koleji právě ve chvíli, kdy z ní vybíhali dva čarodějové. Ale to už se
ozval někdo přímo za dveřmi. Zarachotil klíč.
„A první cenu získává... profesor Kovalski z koleje Svantovítovy!“
vykřikl Nicholas a vrhl talíř s jeho milovanou jasmínovou rýží do
obličeje vstoupivšího profesora.
Mladý učitel se zarazil ve dveřích, roztáhl paže a zíral do místnosti
přes zbytky jídla. Krum si ho pamatoval z prváku ještě jako studenta.
Bylo mu ho trochu líto, zrovna on to schytat nemusel. Ale takový je boj.
Ve dveřích se vynořili další vyučující. Zatím šlo vše podle plánu, tedy
pokud se tomu dá říct plán. Jejich omezenou hůlku měl teď Zbyšek. Ten s
ní dokázal vykouzlit alespoň nějaký štít, odhazovací kouzlo a
Expelliarmus.
„Co to má znamenat?“ zeptal se se svým vstupem profesor Kuzmirski.
„Je to hnusné. Tohle my jíst nechceme!“ ozval se Jožka.
„Já mám jasmínovou rýži rád, ale tenhle blaf žrát nebudu!“ rozčiloval se
Nicholas.
„Ale budeš!“ máchl Weisz hůlkou. Co chtěl použít za kouzlo, to už se
nikdo nedoví. Skončilo ve Zbyškově štítu. Kuzmirski a Weisz, to byli ti,
kteří tu udávali tón. Kuzmirski srazil na kolena dva ze studentů, kteří
se po něm chtěli vrhnout, a pak z boku ukončil souboj mezi Zbyškem a
Weiszem.
„Tak jedem bez hůlky!“ křikl Krum a natáhl ruce. Byl to jen úskok, bez
hůlky uměl tak maximálně zatřást talířem, ale chtěl odlákat pozornost. To
se mu povedlo dokonale, Kuzmirského kletba ho odhodila přes celou
místnost a plnou vahou celého těla mu přirazila nohu na truhlici.
Nicholas se pokusil vytrhnout ztuhlému Zbyškovi hůlku, ale Weiszem
vyslané řetězy ho srazily v půli skoku. Jeho druh, který se opět vrhnul
na Kuzmirského, dopadl hůře. Po profesorově kletbě se zhroutil na zem a
jen sténal. Krum se s obtížemi opět postavil. Do boje se zapojila další z
kantorů, profesorka Thornsdotterová a jeden z kamenů, které vyslala, ho
trefil do hlavy. Padl zpět, jako poslední. Jejich plán stále poměrně
vycházel, tedy v rámci možností. Měli tu v místnosti nebo před jejími
dveřmi všechny kantory momentálně přítomné na škole až na dva a byli
poraženi. Bohužel ti dva chybějící profesoři byli nejpravděpodobněji v
prostoru, kterým budou muset jejich zachránci projít.
„To, co tu předvedli, to mohli udělat s tou omezenou hůlkou?“ zeptal se
Weisz.
„Vypadá to, že ano. Oni jsou někteří šikovní. Zvláště Maisel. A Krum
taky. Ale prohledáme to ještě jednou,“ odpověděl Kuzmirski a společně s
Thornsdotterovou a Kovanskim začali hůlkami kontrolovat místnost bod po
bodu. U dveří a před nimi bylo ještě asi deset lidí, další kantoři,
školník, tři studenti. Už tam dorazili i ti dva profesoři z Merlinovy
koleje, co ještě chyběli. Dva z učitelů a školník vešli dovnitř a přidali
se k prohledávání. Zbytek se začal pomalu rozcházet, zůstávalo jen tvrdé
smrtijedské jádro. Jak uvěznění správně předpokládali, ti, co odcházeli,
mířili většinou do dolních částí hradu, ne k hlavní síni či Merlinově
koleji.
„Tedy, to jste to tu museli tak zřídit?“ komentoval stav uvnitř školník a
začal opravovat nábytek poškozený při bitce. Na rozdíl od bradavického
Filche byl kouzelníkem a v mnoha praktických směrech dobrým kouzelníkem.
„Nejraději bych jim za to hodil každému Cruciatus, takhle dělat nepořádek
den co den. Já vím, co řeknete. Dobře, zvolíme ještě tentokrát jiné
metody. Znehybnění? Řetězy? Jako by nemohli pochopit, že to vše děláme
pro jejich největší dobro,“ lamentoval Weisz. Na poslední tři slova dal
speciální důraz, aby vypíchl zprofanované Grindelwaldovo heslo.
„Jako řediteli jejich koleje mi přísluší rozhodnout o výši jejich
trestu,“ prohlásil profesor Kuzmirski. „A shledávám návrh kolegy Weisze
přiměřený. Tentokráte to zkombinujeme, znehybnit a řetězy.“
„Takže tak dvě hodinky úplného znehybnění,“ povídal si jako pro sebe
Weisz mezi tím, co vrhal zaklínadla postupně na všechny přemožené
studenty.
„No, vám, Krume, asi zastavíme to na té hlavě, jinak by pro vás byly ty
dvě hodiny smrtelné, že ano? Vše jen pro vaše dobro. A teď na to nějaké
řetězy. Bez časového omezení. Však vy se z toho nějak vyhrabete, když
jste tak šikovní.“
„A co s tím jídlem?“ zeptala se Thornsdotterová.
„To je pravda, dvě porce tu ještě zbyly,“ obrátil se Kuzmirski ke stolu.
„Téměř nedotčené. Tak trochu zařídíme, aby si jídla více vážili. Ukliďte
to pod poklop. Udržujte teplotu a hlavně vůni, hlavně vůni. Ale ať na to
nemohou, no řekněme, do zítřka do večeře. A víc nedostanou. Ani na tu
večeři. To už jim to chutnat bude, to se o ty dvě porce i poperou.
Udělejte to. A vy se postarejte, ať o tom vědí domácí skřítci,“ obrátil
se na školníka.
„No, nic tu není. Takže jdeme. Pomůžete mi při zavírání, že?“ pobídl
Kuzmirski po čtvrt hodince ostatní kouzelníky k odchodu.
„Samozřejmě,“ odpověděl Weisz. Maďarský astrolog byl největším odborníkem
na magickou numerologii a zaklínání na celé škole. Podíval se ještě na
omezenou hůlku, která mu tak nějak skončila v ruce. Ne, omezení, která do
ní zanesl, byla nezměněna.
„Hůlku dávám tady. Pokud si tedy Krum troufá na nějaká bezhůlková kouzla,
ať se cvičí,“ položil ji na jednu ze skříní doprostřed. Spolu s
Kuzmirskim a školníkem vycházeli poslední.
„Hele, kolega Kovalski tu zanechal knihu,“ sehnul se těsně před dveřmi.
„Nechte mu ji tu před dveřmi. Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohou, jak se
říká u nás. Odcházel dolů na vaši kolej s tím vaším mladým.“
„Jo, u nás to přísloví taky známe. Samozřejmě mu to neřekneme dřív, než
si tam dole otevřou láhev vína,“ podívali se Weisz se školníkem na sebe.
Pak prošli dveřmi, zavřeli a začali zaklínat. A to bylo tak poslední, co
si Krum pamatoval, pak ho obestřely mrákoty.
Vzbudilo ho až rázné zatřesení.
„Vstávej, už jsou tu! Prcháme!“ třásl s ním Jožka.
„Tak ty Metly stihneš! Perfektní!“ pokusil se Krum zvednout, ale zatočila
se mu hlava a skončil opět v leže.
„Ale já asi zůstávám.“
„Ne, jdeme všichni nebo nikdo, jak jsme si řekli. Teď to Zbyšek a
Nicholas hustili do Bělogvardovové. Prostě vás nějak vezmeme. Takže se
vzpamatuj a jdeme.“
Rozhlédl se kolem. Nicholas visel na jednom ze svých dvou příbuzných,
jejich rodinná podoba se nedala zapřít. Ještě tam s nimi brebentil
rumunštinou jeden rudovlasý. Další rudovlasý něco dělal s tou omezenou
hůlkou na stole. U dveří hlídkoval ještě jeden kudrnáč. A skutečně tu
byli tři z jeho spoluhráčů ze Sofijských Supů, Bělogvardov z
famfrpálového týmu řecké Olympie a jeho žena, jejich bývalá profesorka.
„Vítej, brachu,“ přistoupil k němu střelec Dimitrov, který se trochu
vyznal v léčitelství a masérství. „Ty nevypadáš zcela nejlíp,“ podíval se
mu na ránu na hlavě. „No, to budeme řešit potom. A co ta noha? No tak na
tu se taky nepostavíš. Kdybych tu měl koště, tak tě na něj posadím a
nemám problém. Už jsem viděl mnohokrát horší úrazy. Třeba loni tady
Voloďa. Ale teď to asi budeme muset řešit jinak. Pjotr, ještě jedny
nosítka! Tady pro Viktora. A tu máš jeden dokrvovací a jeden na
povzbuzení.“
V okamžiku u něj byli oba další spoluhráči, odrážeči Pjotr Vulchanov a
Voloďa Volkov.
„Chlape, neválej se tu, musíme na hřiště,“ dělali si z něj legraci
mezitím, co Pjotr vyčarovával nosítka. Na dalších nosítkách už leželi dva
jeho kamarádi.
„Raz-dva-tři!“ a už na nich ležel i on. Ty utajované hůlky drželi Jožka a
Zbyšek, Zbyšek měl na zádech jejich společný batoh.
„Na, už je téměř spravená. Ale dobrá nebude nikdy, pokud ji nedostane do
ruky takový machr jako Ollivander nebo Grigorjevič,“ řekl ten zrzek
anglicky a podal jejich omezenou hůlku Nicholasovi, který už čekal u
stolu a střídavě pohlížel na opravu hůlky a na dvě porce rýže.
„Díky,“ odpověděl, vzal si hůlku a chtěl mávnout nad poklopem.
„Stop!“ vykřikl zrzek. Když se Nicholasova ruka zastavila, pokračoval už
klidněji: „Máš pravdu, byla by škoda to tu nechat, ale udělali na tom dva
moc pěkné hlídáčky. Počkej chvilku.“ Chvíli kroužil svou hůlkou nad
poklopem a pak řekl:
„Tak, teď už můžeš. Ukončit kouzla a otevřít. A přibalit.“
Nicholas to udělal a vysloveně zářil. Tohle se teď zvládá s tou hůlkou,
která dřív dokázala tak nanejvýš přenést něco někam!
„Vezmi si na starost tady Kruma. Pokud dojde k boji, tak se hlavně kryj a
doprav ho do bezpečí, boj nech na nás. Víš, kde je tajná chodba v druhém
výklenku hlavní síně? Tama půjdeme,“ vysvětloval ten druhý zrzek
Nicholasovi rumunsky.
„Tak pojďme, kamaráde. Můžu ti dát na starost svačinku?“ sklonil se
Nicholas nad ním, uložil balíček se dvěma porcemi rýže k jeho nohám,
pronesl zaklínadlo a už levitoval jeho lůžko ke dveřím. Zamířili k
Merlinově koleji.
Ticho!
To jim najednou problesklo mozky jako světelný nápis. Okamžitě zastavili.
Někde vzadu, kde byli jako poslední ten kudrnáč a oba odrážeči, se náhle
ozvalo pár kleteb.
„Máme ho. Je v mdlobách, ale co s ním?“ ozval se Pjotr. Kolem nich se
prosmýkl zpět ten zrzek, co spravoval hůlku.
„Hoďte ho zpátky, já to zakleju,“ prohlásil s povzdechem. „Ale rychle,
mohli by ho hledat. Pokračujte dopředu!“
Pohnuli se, tentokrát se ale pohybovali maximálně potichu. Stejně to
nebylo moc platné. Netrvalo ani tři minuty, než se zezadu ozval zesílený
Weiszův hlas:
„Poplach! Utekli! Poplach!“
Ještěže už byli skoro nad schodištěm u Merlinovy koleje! Než se začalo
bojovat, byly schody za nimi. Ale pak to byla mela. Wiesz, školník a
Kovalski postupovali po schodišti vzhůru a vzájemně se kryli. Nepoužívali
takové jemné kletby, jako když je před půl hodinou pacifikovali v jejich
vězení. Tady řezná kletba byl ten nejmenší kalibr, většinou to byla
Sectumsempra a podobné těžce zraňující kletby z pomezí černé magie. Pak
přišly ohňové kletby, které jsou velmi výhodné při takovémto útoku
uzavřeným prostorem vzhůru. Nahoře stáli ti zrzci a Nicholasovi bratranci.
„Proti bratrancům s těmi ohňovými kouzly nemají šanci, ti jsou z dračí
rezervace,“ šeptl mu hrdě Nicholas.
Pak se ale objevil nahoře na pavlači Kuzmirski a s ním ti tři studenti.
Teď byla čtveřice na konci schodiště ve dvojím ohni. Kuzmirski po nich
hodil dvě pomalu se pohybující staroslověnské výbušné kletby, proti
kterým nefungovaly obvyklé štíty. Krum je dobře znal.
„Hůlku!“ vytrhl ji Nicholasovi z ruky a vyslal svůj štít na jejich
ochranu. Speciální černý kruvalský štít, o kterém věděl, že působí.
Nosítka s ním praštila na zem, jak přestalo působit Nicholasovo levitační
kouzlo, a Krum měl co dělat, aby se nezhroutil. Byl daleko, ale jeho štít
byl naštěstí úspěšný, bohužel za tu cenu, že jednoho ze zrzků smetl na
zem.
Kuzmirski se obrátil k nim. Krum předal hůlku zpátky Nicholasovi a jeho
druh okamžitě zamanévroval nosítka za sloup. Kuzmirského řezná kletba ale
byla rychlejší a sekla Kruma do paže. Jeden z Rumunů už přiskočil k nim a
zvedl štít. Pak na půl sekundy obrátil hůlku na Krumovu paži.
„Tohle zastaví krvácení i po dračím drápu,“ řekl. Ale pak musel držet
štít, protože studenti na pavlači se chtěli před Kuzmirským vytáhnout a
poslali celou spršku kleteb. Naštěstí jim za chvíli došla fantazie nebo
síla a tak se Nicholas s Krumem mohli pohnout.
Na konci schodiště se situace nevyvíjela dobře. Ten druhý zrzek podal
ruku svému bráchovi, ano, to museli být bratři, a jak mu pomáhal na nohy,
najednou odspodu přiletěla Sectumsempra. Weiszova, silná a dobře mířená.
Sekla ho do hlavy a do ramene. Najednou se podání rukou změnilo v úplně
jiný úchop a ten zvedající zrzek si přehodil krvácejícího bratra přes
rameno a vyrazil jak drak. Jen ještě křikl rumunsky něco jako „kryj mne!“
„Pjotr, nosítka!“ ozval se o kus vpředu Voloďa a začali je chystat.
Ale oni teď byli v nebezpečí, už je chránili jen dva lidé proti sedmi.
Naštěstí už to nebylo tak daleko. A vrátil se k nim ten kudrnáč.
„Běžte, běžte!“ volal na ně a hodil obrovskou výbušnou kletbu pod pavlač.
Dva sloupky, které ji držely, se rozletěly na třísky a poslední díl
pavlače se začal hroutit. Jeden student se zřítil dolů, ale nějak se
zachytil a překulil a vypadalo to, že se mu téměř nic nestalo. Ti druzí
dva i s Kuzmirským ale nemohli k nim.
„Přes okno do Merlinovy koleje. Nebo nahoru, po té stříšce a druhou
stranou po schodišti!“ křičel na ně školník. Vypadalo to, že si zvolili
tu druhou cestu a tím na chvíli zmizeli z boje.
„Jdu za vámi!“ vykřikl ještě školník a začal šplhat přes okno po pilíři
vzhůru. Takže najednou na prchající útočili jen tři, z toho jeden
otřesený student, a bránili je taky tři. Nicholas na nic nehleděl a hnal
si to s nosítky vpřed. Za vchodem do Merlinovy koleje ještě budou schody
dolů, první výklenek, dvojitý pilíř, druhý výklenek a už tam budou.
Nosítka se zrzkem stála před dveřmi do koleje.
„Hej ty psisko, pojď sem!“ ozvalo se z nich. Kudrnáč se ohlédl, pak
poslal ještě jednu kletbu zpět ke schodišti a sklonil se k nosítkům.
„Já se s nimi nějak nemůžu domluvit,“ ukázala zrzkova ruka na Nicholasovy
bratrance. „Někdo tu připravil dvě pasti, vidíš? Jak nás to kdysi učili v
Péči o kouzelná zvířata. Tak mne napadá, že to byl náš spolužák Snape.
Tady se spouští jedna, a druhá. Umíš to s nimi, ne? A tady je prima
brašna s lektvary, to tu asi taky zapomněl on, ne?“
„To bude pěkná sranda, takhle Srabuse napálit. Tedy netušil jsem, co za
zvířata budu do Hagridových pastí lovit. A že zrovna do těch Srabusem
připravených. Ale ty už se nech odnést, vypadáš hrozně,“ smál se kudrnáč
a ještě mu podal dvě lahvičky dokrvovacího lektvaru, které vyhrabal z
brašny. „Na, dobrou chuť,“ dodal ironicky.
Dostali se nad schodiště do hlavní síně. Z posledního oblouku nad ním byl
dobrý rozhled. Bělogvardovová s mužem, Dimitrov a ten druhý doposud
nezraněný zrzek, ten, co uměl rumunsky, se probíjeli do středu. Stálo tam
proti nim pět učitelů, vedených Snapem a Thornsdotterovou. A teď se z
druhé strany blížil Kuzmirski se školníkem a dvěma studenty. Nosítka se
při zdi plížila do druhého výklenku. Co tam uprostřed ta Bělogvardovová
chce?
V tom se něco ozvalo za nimi, načež se ozval hlasitý smích. Naposledy se
ohlédli. Wiesz a ten student viseli v hustých sítích u stropu, jejich
hůlky ležely na zemi. Kovalski byl omráčen u zdi. Poslední tři z jejich
zachránců, kteří ještě byli na schodišti, se hnali kolem nich do hlavní
síně. Nicholas své bratrance pochválil, když je předbíhali. Jeden z jeho
bratranců se obrátil a pomáhal jim ze schodů. Už byli skoro dole, když se
před druhým a třetím výklenkem objevila obrovská černá stěna, která kromě
jiných věcí ukrývala před pohledy z hlavní síně i vchod do tajné chodby.
Tak tohle je asi anglická černá magie, pomyslel si uznale Krum. Tohle je
učí v Bradavicích? Oba Rumuni proběhli schovaní za stěnou ke kudrnáčovi a
začali útočit z boku, vzápětí tam zaběhl i ten Řek, Bělogvardov.
„Pjotr, ještě jedna nosítka!“ ozval se najednou hlas jednoho z
Nicholasových bratranců a z tónu bylo jasné, že je chce pro sebe.
Rumunský student chtěl vidět, co se stalo, ale zídka schodiště jim
bránila ve výhledu. Až pak až byli dole, uviděli oba Bělogvardova, jak
pokládá jednoho bratrance na nosítka, nechává ho před vchodem do tajné
chodby a vyráží po schodišti u dvojitého pilíře. Oba zbývající
famfrpáloví hráči se stáhli z hlavní síně a vyrazili za Řekem. S nimi
přiběhl zrzek, rozhlédl se a rychlým pohybem poslal ty páté nosítka do
vchodu do tajné chodby.
„Rychle, jděte!“ nahnal je tam taky. Objevil se kudrnáč a táhl
Dimitrovova zasaženého řeznou kletbou. Chtěli zmizet za nimi, ale z
prostoru hlavní síně vyběhl Snape a vyslal na ně tři kletby v rychlém
sledu. Po té třetí se kudrnáčův štít roztříštil. Do chodby ještě vběhl
druhý Nicholasův bratránek. Zrzek mu předal nosítka a vrátil se do hlavní
síně vchodu. Bušili tam s kudrnáčem do Snapea, jak jen uměli, ale
vypadalo to, že má převahu. Až pak kudrnáč poslal opět velkou výbušnou
kletbu ke schodišti a padající trosky Snapea trochu zastavily. Oba
vklouzli dovnitř a kudrnáč zavřel dveře.
„Co tu ještě děláte? Běžíme, běžíme! Není čas na lelkování,“ ukázal jim
ode dveří kromě slov i posunkem.
„Ale tam ještě jsou…“ řekl Krum anglicky.
„Ti jdou jinak,“ odpověděl zrzek.
„Ukaž!“ kudrnáč si Dimitrovova přitáhl k sobě a zastavil mu krvácení. Pak
mu vyštrachal z brašny ještě dokrvovací lektvar. A už se všichni hnali
chodbou dolů.
„Snape asi neví, jak chodbu otevřít,“ probíhala vzadu komunikace mezi
Angličany.
„Asi to za ten krátký čas ještě nevyčmuchal.“
„Že si nezavolá někoho znalejšího.“
„Na to je příliš nafoukaný, Srabus.“
Ostatní se soustředili na hladký průběh dopravy nosítek. Ale chodba
nebyla příliš těsná a vedla mírně z kopce, takže to šlo poměrně rychle.
Netrvalo to ani pět minut a přivítalo je opět denní světlo. A další člen
záchranného komanda. Další Angličan.
„Podívejte!“ ukázal údolíčkem vzhůru. V jeho horní části poskakovaly
čtyři velké koule. Krásné! Určitě ještě krásnější pro někoho, kdo to
viděl poprvé. Tohle byla před několika lety oblíbená zábava těch
bezhlavějších studentů, pouštět se ve velkých koulích z hradu do
údolíčka. Po jedné kouli, už dvě by byla sebevražda, jak byly ty odrazy
nevyzpytatelné. On to nikdy nezkoušel, při famfrpálu si užil adrenalinu
až dost. A pak se Draggonson málem zabil a koule zakázali. A teď čtyři
koule, no to je pěkné riziko! Rozhlédl se kolem sebe, kdo jim chybí. Bylo
to jasné, v koulích byli Pjotr, Voloďa, profesorka a její řecký muž.
Blázni! Pak se mu vše rozplynulo.
Když se trochu probral, byli už všichni shromážděni u vchodu do tajné
chodby. Pomalu se stmívalo, tu na severu se stmívá v létě hodně pozdě.
Bělogvardovová zpívala nějaké zaklínání nad tím zrzavým Angličanem na
nosítkách, pak se obrátila k tomu Rumunovi, který byl taky zasažen
Sectumsemprou, a začala to zpívat znovu.
Druhý Rumun pozorně sledoval bývalou učitelku a svého příbuzného a říkal
něco Nicholasovi, z čeho Krum zachytil pouze slovíčka „bun“ a „eastie“.
Kruma překvapilo, že nerozumí, pak si ale uvědomil, že už jsou asi mimo
translátorská kouzla. Zapátral hluboko v paměti a přiřadil těm slovům
něco ve významu „dobře“ a „umí“. Už měl pocit, že opět odpadne, když se
na něj obrátil Voloďa:
„Zvládneš letět? Když tě posadím na koště ještě s někým?“ Krum kývl.
„Kdo z nich ještě umí lítat? Dobře lítat?“
„Jožka. Tak nějak. Ostatní nic.“
„A s jedním z těch ostatních bys dokázal letět?“
„S Nicholasem. Nebojí se, domluvíme se a zorientuje se.“
„Dobře. Vydržíš to teď hned?“
„Probuď mne těsně před letem a dej mi lektvar.“
„Tak to máš tak minutu.“
„I ta pomůže,“ řekl ještě a zavřel oči.
Byla to skutečně jen chvilka, než ho Voloďa zvedl, nalil do něj
povzbuzovací lektvar a prakticky posadil na koště. Pak ho zastřel i s
koštětem. Zezadu k němu přisedl jiný zastřený člověk.
„Viktore, nebudeme se vidět a těm Angličanům musí začarovat zrak úplně,
nejsou Kruvalští. Takže se musíme držet této šňůry,“ řekl mu hlas jeho
spolužáka, ještě že Nicholas umí aspoň trochu bulharsky.
„Neboj, už jsem jednou letěl v bezvědomí,“ vzpomněl si Krum na jeden
nešťastný úraz hlavy ze školního turnaje před třemi lety. Tehdy
přistávalo jeho tělo z čtyřiceti metrů zcela reflexivně, téměř bez
kontroly jeho vědomím. Uchopil šňůru, která se mu otřela o ruku, pak
oběma rukama násadu, předklonil se a vyrazili tam, kam je šňůra táhla.
Nečekal ale, že to bude tak daleko. Po půl kilometru se přestal dívat a
po dalších tři sta metrech už skutečně odpadl. Koště dál řídil Nicholas,
nalepený na jeho tělo, aby přes něj aspoň trochu dosáhl na násadu. Krum
se jen zcela podvědomě držel, aby nespadl. A nebyla to přímá trasa,
kopírovali hornatý terén, zatáčeli a křižovali údolí, zvedali se přes
hřebeny. Naštěstí jejich zastření bylo tak dobré, že je pronásledovatelé
nestihli odhalit. Ještě před tím, než se mu zavřely oči, viděl Krum
jednoho, jak letí kousek před nimi šikmo vpředu nad hřebenem, ale pak oni
odbočili dolů a on pokračoval vpřed.
Znovu ho přivedlo k vědomí, když zastavili.
„Tak, všichni vstávat! Čeká nás přenášedlo, a tak se musí všichni
soustředit, žádné spaní!“ Připravili se, chytli se vzájemně a na „tři“ se
přenesli. Pak ještě dvakrát, ale to už byl Krum skutečně na kraji svých
sil. Ještěže pak byl trajekt. Mnohem nenápadnější způsob, jak se dostat
přes průliv do Dánska, všechna přemístění nad Baltem i nad Severním mořem
jsou zaznamenávané a snadno dosledovatelné. Trajekt byl prvním místem,
kde si alespoň trochu promluvili. Takže se dozvěděl, že ti Rumuni jsou
skutečně Nicholasovi bratranci a že dělají v dračí rezervaci. Jeden z
těch zrzků taky, jinak je Angličan a jmenuje se Charlie. Jeho raněný
bratr Bill že dělá něco pro banku. A ti dva druzí Angličani, ten kudrnáč
a ten, co čekal venku, že prý jsou jejich kamarádi. Zajímavé, hádal je
oba nejmíň o deset let starší než zrzkové. Ten, co čekal venku, se
jmenuje Remus Lupin a je prý učitelem. Ale světe, podrž se, ten kudrnáč,
Sirius, je hledaný zločinec! Náhodou si to Krum domyslel z jedné
poznámky, co měli ti Angličani mezi sebou, nevěděli, že tomu slangovému
výrazu porozumí. To bylo tak vše, co se stihl vyptat, než ho profesorka
ošetřila, poté se šla opět věnovat zpěvavým zaklínáním nad oběma
zasaženými Sectumsemprou a on se odebral do říše snů.
Na dánské straně trajektu vpadli do jedné hospůdky, no, těžko říct
hospůdky, když byla otevřená přes celou noc. Ale její večerní návštěvníci
se právě rozešli, nebylo divu, pomalu se rozednívalo. Skupina kouzelníků
tam vpadla tak, že se ospalému číšníkovi trvalo pět minut, než se mu
rozleželo v hlavě, že by to pro tu útratu mohl vydržet a nezavřít. K
jídlu pořádně nic neměl a oni byli hladoví jak vlci – na ta slova začali
Sirius a Lupin výt, aby tomu dodali důraz. Tak vyjedli všechny bagety a
hamburgery a pak to dorazili horou chipsů. K tomu dánské pivo, nikdo
nehleděl na to, že oni ještě oficiálně nemají patřičný věk, a silné kafe.
A pak začali probírat, co a jak dál. No, s jazyky to byl trochu problém,
neustále bylo nutno překládat z a do polštiny, bulharštiny, rumunštiny a
angličtiny, občas tam padla i němčina mezi Poláky, Rumuny a
Bělogvardovovou, ale když je třeba, tak se jazyk najde.
„U tebe je to jasné, rezervace je dostatečně autonomní celek, aby tě
obhájila přede všemi, Nicholasi,“ shrnul to po čtvrt hodině Charlie,
jeden z těch zrzků. „Pokud vy dva chcete k rodině a pokud mají vaše
rodiny v Polsku dostatečně silné slovo, tak dobře, ať je po vašem. O
tebe, Jožko, strach nemám. Vím, jaká je v Čechách situace a že jak české
Kouzelnické direktorium, tak škola v Metlách se dokážou Kruvalu i
Smrtijedům postavit. A budou chtít se postavit, po tom, co jim Smrtijedi
odtrhli Slovensko a pak ještě zabili toho mudlovského politika. I když
nejsi jejich studentem. Ty chceš taky za rodinou, dobře. A zbývá Krum.
Takže, Viktore, pokud to chápu, v současné situaci tvoje rodina nic
nezmůže.“
„Rodina, tó jsem teď vlastně jen já a matká. Otcí teď kvůli Malfoyovým
pódrazům nevyšly nějaké plány, zklámali hó nějací spólečníci a nákonec hó
dóstali do mudlovského vězení. Za půl róku budé líp, ale áž za půl róku.
Móhl by se dostát za týden vén, ale ón je zásadový a nébude se dóstavat z
mudlovského vězení kóuzlem. Strýcové z taťkovy strany nepómohou a matčini
bratránci a sestřénice taký ne,“ snažil se Krum vysvětlit svou situaci,
jak nejlíp anglicky uměl. Jeho kamarád ze Supů se smutně bulharsky
omlouval:
„My už víc udělat nemůžeme. Už tak budeme mít průšvih, že jsme vzali ta
týmová košťata. A po tom, co jsi vypadl, tak jsme prohráli, co se dalo,
tisk je proti nám, nemůžeme si prostě dovolit dát se do sporu s nějakou
silnou váhou.“
„Já vím, Pjotr. Jsem vám moc vděčný už za to, co jste udělali.“
„A musíme taky myslet na to, že se musíš vykurýrovat a že bys měl někde
dodělat školu, takže skrývat se někde v ilegalitě nemůžeš,“ řekl jeden z
těch Angličanů.
„Jo, ty, Siriusi, víš, o čem mluvíš, že?“ uchechtl se Krum.
„Ts, ticho o tom! Nebo ti vymažu paměť! Na to, že jsi se před pár
hodinami sotva zvedl z nosítek, jsi až moc drzý,“ tiše, ale ostře sekl po
něm Lupin.
„Nemusíš tak ostře, Remusi. Já takové drsné vtípky snesu. Myslím, že
bychom si s Viktorem dobře rozuměli, ne? Ale taky bych ho radši viděl
někde bezpečně ve škole.“
„Takže mne pro Viktora napadají dvě možnosti. Ta první – Ljubo, jak moc
vážně uvažuješ o tom zaměstnání na té škole v Řecku?“ ujal se slova Bill,
ten druhý zrzek.
„No, je to dost nejisté. Nevím, jestli je rozumné na to ještě někoho
vázat. Je dokonce možné, že my opustíme Řecko oba,“ Bělogvardovovi se po
sobě podívali, jako by spolu vedli rozhovor beze slov.
„Takže ta druhá, podstatně perspektivnější možnost. Jak slyším, Viktor
rozumí anglicky poměrně dobře.“
„Až moc,“ poznamenal Sirius potichu.
„Co bys říkal Bradavicím, Viktore? Myslím, že diplom z Bradavic bude mít
stejnou váhu jako kruvalský.“
„To by bylo možné? A ten jejich ředitel, Brumbál, ten by se mne zastal?“
„No když se za tebe postaví jeden z jeho profesorů, tak nebude proti,“
usmál se Lupin. A v tu chvíli to Krumovi došlo. On učí právě v
Bradavicích!
„To je víc, než jsem si vůbec mohl přát.“
„Takže domluveno. Letíš s námi. Dáme tě do nemocnice svatého Munga, ať tě
vykurýrují. A v září nastoupíš do posledního ročníku Bradavic. S
Brumbálem to zařídím. Budeš chtít kontaktovat matku?“
„Z Británie bude stačit.“
„No a teď se nejraději vyspi, půjdeme odsud tak za dvě hodinky. A pro
ostatní studenty to platí taky. Máte dvě hodinky spánku. Nebo raději tři.
Hodíme na vás nějaké kouzlo, ať si vás barman nevšímá, a my mu uděláme
nějakou útratu v tom celkem dobrém pivě,“ navrhl mu jeho budoucí profesor
a Krum cítil, že jemu ty tři hodinky určitě prospějí.

Loučení bylo dojemné. Přeci jenom s těmito svými spolužáky prožili
posledních pár měsíců prakticky uzavřeni na jednom pokoji. S profesorkou
Bělogvardovovou byli všichni taky v hlubším vztahu, než obvykle učitel a
student bývají, všem se jim totiž dívala do hlav. Ona to často dokázala
využít pro dobro svých studentů, pro dobrou radu, nenápadnou pomoc,
rozuzlení složitých vztahových situací, a když už to nešlo, aspoň pro
útěchu. Pokud Krum věděl, i třeba jen tušil na základě školních drbů,
nikdy se nesnížila ke zneužití něčích vzpomínek. A Supi mu zase
připomínali šťastnější období jeho života. A nevyplněnou naději na
šťastnou budoucnost. Cesta do Anglie ve společnosti Siriuse, Billa a
profesora Lupina, jak se rozhodl si už teď zvyknout mu říkat, proběhla
bez dalších komplikací. Jediná trochu překvapivá věc byl rozhovor s
Billem ohledně nitrozpytu. Nevěděl, jestli to mělo nějakou návaznost na
něco, co probíral s profesorkou Bělogvardovovou, ale určitě to mělo
praktický význam. Bohužel Angličana nepotěšil až tak moc. Jeho nitrobrana
byla značně děravá. Dokázal se nějakou dobu bránit, dokázal svádět
myšlenky jinam, ale po určité době mu tam zkušený nitrozpytec pronikne.
Ano, má tam kruvalskou pojistku, pokud bude opravdu nejhůř, jeho paměť
může v případě nutnosti vybuchnout, totálně se zpřeházet. Jenže to je
přímá cesta na oddělení psychicky nemocných. Jen asi tři nemocnice v
Evropě jsou schopné to s určitou nadějí dát dohromady. A všechny tři jsou
pod patronací kruvalských absolventů. Ano, dalším nezávislým odborníkem,
který by to mohl umět, je profesorka Bělogvardovová. Ale podstatně
výhodnější než nastoupit tuhle nejistou cestu, je využít těch pár sekund,
než se pojistka aktivuje, a vypnout ji. Ví o desítkách případů, kdy někdo
tuto pojistku vypnul i za cenu vyzrazení informací, a jen o třech
případech, kdy ji někdo skutečně nechal vybuchnout.
„Je ti jasné, že Siriusova přítomnost patří mezi věci nejpřísnějšího
utajení?“ řekl mu Bill nakonec.
„Jasně, tó by pro profesóra Lupina býl absolutní kónec, kdybý se věděló,
že se stýká s hledaným zlóčincem. A pró vás asi taký, Bille, ne? Při
práci v bance.“
„Tak nějak. Stačí, že ho tam poznal Snape.“
„Ón proti němu má něcó osóbně?“
„No, chodil do jednoho ročníku na Bradavicích se Siriusem a taky s
Remusem. A nějak si nepadli do oka. Ono celkově, nevěř příliš tomu, co
kdo kdy o Siriusovi řekne či napíše. Mnoho z toho zlého není pravda.“
„Já tó znám. Noviny jsou ochotné o člověků napsat kdoví jakou lež, když
tó pómůže jejich prodejnósti. Už jsem taký měl párkrát tu čést.“
Po pevnině se většinou přemísťovali, až do Belgie. Pak byl druhý trajekt,
který opět prospal. A v Anglii se na dvě přemístění dostali až do
Nemocnice U svatého Munga.

Kruma probudily nějaké hlasy. Ti, co mluvili, neměli tušení, že je
vzhůru. Měl štěstí, že se probouzel vždy bez větších pohybů nebo zvuků. A
taky že kvůli zraněním, která ho v tu chvíli začala bolet, ležel shodou
okolností čelem ke zdi. Proboha, co je to za zeď?
Aha, nemocniční pokoj u svatého Munga. V Anglii. Už si vzpomněl. Je tu
první den, ráno mu dělali důkladnou prohlídku, předělávali kouzla na ráně
na paži, na hlavě i na vyvrtlém kotníku, pak do něj nalili celou apatyku
lektvarů a nechali ho spát. Hlavně za ten spánek jim byl vděčný, v
posledních pár dnech ho moc neměl. A teď ho probudily ty děti. No, děti,
ti kluci už mutují.
Někdo jim říká o jeho zraněních. Není to hlas toho zrzka, co dělá v
bance? Billa? A co to povídají o tom, že postel nekulhá? Asi ještě
nerozumím angličtině dostatečně, že ten vtip nechápu, pomyslel si Krum.
Teď mluví o famfrpálu a nějakém poháru, co ten famfrpál ohrožuje. Každou
větou v něm vyvolávali nové otázky: Co je to ten Zmijozel? Zase řekli
zmijozelští, podle smyslu by to mohla být kolej v Bradavicích. Teď to
mluví jeden nebo dva? Bratr Charlie a draci? Že by další příbuzní Billa a
Charlieho? Jo, teď to potvrdili. A Nebelvír bude asi druhá kolej, včera
to slovo taky padlo, vzpomněl si Krum. Pak padlo jméno, nějaký Cedrik
Diggo-jak? Diggory. Chtějí ho poslat k tomu Cedrikovi domů, no to bude
zajímavé. Tak ten Cedrik hraje. Jasně, že jsou to koleje, Ten Cedrik je
ze třetí, z Mrzimoru. Jeden z jeho návštěvníků, co ale asi nepatří do
rodiny, má zítra narozeniny a tam se domluví s Diggorym. Hm, hlavně se
budou muset domluvit se mnou, pomyslel si Krum. Ron a Harry, víc jmen v
celém rozhovoru nepadlo. Vlastně ještě Percy, ale ten už není student, to
je jeden ze zdrojů informací. A ta paní, jak? Longbottomová? Jo. Dlouho
na dně, když se to přeloží.
Po jejich odchodu se Krum posadil, i když mu to ještě dělalo trochu
potíže, na stolečku našel svou hůlku a jedním jejím švihnutím otevřel
okno. Potřeboval si provětrat hlavu, aby správně vyhodnotil všechny
informace z předchozího rozhovoru.
Tři holky a pět kluků. A Bill. Nevěděl, jestli jim má celou tu
návštěvu-nenávštěvu připsat k dobru nebo naopak. Přeci jenom tam vtrhli
jen tak bez oznámení, bez představení, v době, kdy si mysleli, že spí.
Ano, dělají si starosti, co s ním před začátkem školy a i pak ve škole.
Původně ho asi chtěli nechat u sebe, proto je sem Bill zavedl. A nakonec
z jejich pomoci moc nebude, strčí ho k někomu úplně jinému.
Předpokládají, že půjde do koleje jménem Zmijozel. A asi s ní oni,
nebelvírští, ani mrzimorští, kam patří ten Cedrik, nejsou moc kamarádi.
Famfrpál mu prý pomůže se na koleji uchytit. No jasně, že pomůže.
Famfrpál mu vždycky pomohl, tomu, kdo vyhrává, jdou všichni na ruku.
Jenom co na to řekne jejich dosavadní chytač? Počkat, chytačem Zmijozelu
byl Malfoy, kdysi. Chlubil se tím každou chvíli, přitom celkem nic moc
neuměl. Je možné, že je cestička uhrabaná, pokud tam nenašli během toho
jednoho roku velmi dobrou náhradu, tak mu jeho místo v týmu spadne rovnou
do klína. Ten Cedrik hraje. A snad je taky chytač. Nebo kapitán. Nebo
taky ne. Ron a Harry hrají za ten jejich Nebelvír. Takže snad toho bude
možné přes famfrpál řešit víc než jen popularitu ve Zmijozelu. Asi se na
to ještě vyspím a až pak se rozhodnu, pomyslel si unavený Krum nakonec a
opět padnul na polštář.
Byl tam už čtvrtý den, když přišla další návštěva. Drobný pár kouzelníků
se šikmýma očima, pravděpodobně manželé, a jejich dcera, velmi pěkná, v
očích něco velmi přitažlivého.
„Dobrý den, pane Krume,“ začal mluvit ten šikmooký kouzelník, kupodivu
perfektní angličtinou. „Jsem Li Chang, toto je má žena Wu a dcera Cho.
Přes její přátele, jmenovitě přes pana Longbottoma, jsme se dozvěděli, že
jste přijel na Britské ostrovy s úmyslem dokončit své studium u nás v
Bradavicích a že budete potřebovat zajistit nějaké zázemí.“
„Ano, óvšem, dóbry den,“ trochu překvapeně zareagoval Krum, ale v
následující chvíli už nastoupil jeho podvědomý odhad na lidi a přesně
věděl, co musí panu Changovi odpovědět, aby získal jeho důvěru a současně
se co nejvíc dozvěděl, co se vlastně kolem něj děje:
„Jmenó Longbottóm znám a jsem rád za jehó pomóc, i kdýž abych pravdu
řekl, nevím, próč právě ón právě mi ták pomáhá. Jsem tróchu překvapený,
kolik lidí je tády ochotných mi pómoct.“
A bylo vidět, že se trefil. Na tvářích jak pana, tak paní Changových bylo
vidět, že na ně udělal ten skromný chlapec dobrý první dojem. Přestože
pan Chang pokračoval stále tím formálním tónem:
„Ono s mojí ženou byste asi přišel do styku tak jako tak, tyhle imigrační
záležitosti má na našem ministerstvu kouzel na starosti právě ona. Takže
když jsme se dozvěděli, že jste přijel hodně nečekaně a že potřebujete
akutní pomoc, rozhodli jsme se věci trochu vzít do svých rukou.“
„Je pravda, že můj příjezd býl trochu divoký a že za tím vším je
politika, do které jsem se nechtěl namóčit, ale staló se. Není tó nic
nezákonného, co bych provédl, abých musél odejít, jén kólečka mócných
tróchu sevřela mladého studénta. A za každou pómoc jsem vděčný, hlavně s
těmi všemi formalitámi.“
„Doufám, že jste nepřicestoval sem proti vůli své rodiny? I když jste už
zletilý, toto by mohla být okolnost, která by působila problémy,“ začala
se profesionálně vyptávat paní Changová, ale už z tónu té otázky bylo
zřejmé, jakou odpověď očekává.
„Ne, paní Wu,“ soustředil se Krum na to, aby dokázal intonačně správně
vyslovit čínské křestní jméno. „Z Krumvalu jsem sice odešél bez vědomí
rodičů, ale už jsem napsál matce o všéch svých rózhodnutích a óna mi vše
schválila. Otec je mómentálně nedóstupný, ale určitě také nic próti nemá.“
„V Bradavicích prý budete mít nějaké přímluvce, jak jsem slyšela. Zato s
vaší bývalou školou budou trochu problémy,“ spíš zkonstatovala, než se
zeptala paní Changová.
Krum jen nejistě pokrčil rameny:
„Já nepróvedl nic špatného. Tó oni použíli nesprávně věci, které nésměli.
Ale myslím, že teď, kdýž jsem tak dalekó, už nic nemohou udělat.“
„Dobře, takže se pokusíme z nich vydolovat patřičné dokumenty oficiální
cestou. A pokud se to nepodaří, jakože si myslím, že se to podaří, tak si
prostě uděláte srovnávací zkoušku. Ale nechejme tyhle oficiálnosti až na
dobu, kdy to bude nutné.“
Ta poslední věta byla pronesena podstatně vřeleji a po výměně pohledů
mezi manželi pokračoval pan Chang také mnohem uvolněněji:
„Ze začátku jste mi připadal poněkud překvapený, že nás tu vidíte. Čekal
jste někoho jiného?“
„Vlastně ano. Ten Longbottom mluvíl s nějakými Weasleovými. A pak mluvíl
o nějakém Diggorym. Pořád to byló ó klucích a ó typicky britských
jménech. Ale není to překvápení špatné,“ při poslední větě se upřeně
zadíval na mladou Cho, která se doposud stydlivě krčila v pozadí.
„Cedrik nemůže,“ vyhrkla ze sebe první větu. Přitom právě po tomto
pohledu nečekal, že promluví, po něm měla zrudnout jak pivoňka. A taky že
zrudla, ale přesto právě teď promluvila. Jde o něco víc, když musela
prolomit své mlčení právě teď. O Cedrika jde, došlo Krumovi, mezi těma
dvěma něco bude. Tady vede cesta od Weasleyových přes Longbottoma a
Diggorryho až k ní.
„Ano, oni jsou teď na cestách a po famfrpálovém mistrovství opět mizí,“
dodala její matka a nějak nezaregistrovala, co se děje mimo slova. „A
Weasleyovi, ano, ti si před pár lety vzali Harryho, ale myslím, že
tentokrát by to nebylo nejlepší.“
„Myslím, že málokdo dokáže tak pochopit problémy, které má cizí kouzelník
přicházející na Ostrovy, než my. Taky jsme si tím totiž prošli. To ještě
ale naše děti nebyly na světě. Takže pokud je potřeba takovým lidem
pomoct, jakkoli, snažíme se celá rodina.“
Krum zbystřil. To její vyjádření bylo poněkud o něčem jiném, než jen o
pomoci s formalitami, pokud mu stačily znalosti angličtiny. A pokud mohl
věřit svému šestému smyslu, tak mu už docházelo, o čem to může být. Doba
do nástupu do Bradavic možná přestane být kritickým bodem. Ale na to je
zatím brzo, oťukávání ještě neskončilo.
„Famfrpál…“ začala větu Cho, očividně to bylo další téma, o kterém s ním
chtěla mluvit. Ale ještě jí chvíli trvalo, než se odvážila k otázce: „Ty
jsi hrál za Supy?“
„Ano, pár zápasů. Pák přišly ty problémy a všechnó skončilo,“ odpověděl
Krum. Další fanynka, pomyslel si, další jednoduchý materiál na oblbnutí.
Tedy ne že by nestála za to, je pěkná a ví o tom a pracuje na tom, to je
moc dobře vidět. A hlavně ty její oči! Už se setkal se šikmookými
holkami, některé byly i celkem pěkné, ale takové oči neměla ani jedna. Ty
už určitě zamotaly hlavu nejen tomu Cedrikovi, ale i celé řadě dalších
kluků. Kvůli těm očím by stálo za to něco podniknout.
„To je škoda, těch pár zápasů Supy pěkně postrčilo dopředu.“ To ho
překvapilo. Že by se o jeho krátké ligové kariéře vědělo i tady v
Británii?
„Doufám, že v Bradavicích budé možnóst si zahrát. Myslím na nějaké
póměrně slušné uróvni,“ nadhodil.
„Já myslím, že školní pohár celkem úroveň má, v současné době. Ovšem,
liga je něco jiného. Ale už se těším, až budeme pronásledovat zlatonku my
dva,“ řekla vesele. Počkat! Ona je taky chytač? Ne Cedrik? Nebo každý z
nich je chytačem za jinou kolej? Asi se mu to zmatení projevilo na tváři,
protože paní Changová se vmísila do hovoru:
„Počkej, Cho, pan Krum možná neví, jak to v Bradavicích funguje.
Podívejte, celá škola je rozdělena na čtyři koleje, Havraspár, Nebelvír,
Zmijozel a Mrzimor. Základem pro zařazení studenta jsou jeho charakterové
předpoklady, ale hraje tam vliv řada dalších věcí. Cho je například v
Havraspáru, což je kolej pro ty více zaměřené na studium. Pokud jde o
famfrpál, tak hrají mužstva jednotlivých kolejí proti sobě. Stejně tak
celkově koleje soutěží, která bude ten který rok nejlepší.“
Krum bedlivě poslouchal a přikyvoval, přestože velkou část těch informací
už věděl nebo si domyslel. Tímto mu jen nahrávali na otázku, která ho
velmi zajímala:
„A u mne se dá něják předpóvědět, do které koleje budů zařazén?“
Okamžitě uviděl tu změnu. Bylo vidět, že do téhle části problému se paní
Changové moc nechce:
„No, právě tu asi budou hrát roli ty jiné věci. Dá se předpokládat, že to
bude Zmijozel. Za posledních pětadvacet let byli jen tři studenti
přestupující z Kurvalu zařazeni jinam, a to bylo dvakrát do Havraspáru a
jednou do Nebelvíru. Ovšem nakonec vše záleží na Moudrém klobouku.“
„Říkáte tó, jakobý s tím měl být nějaký próblem. Co je tó za kolej? Jaké
jsou její základní rysý?“
„Ono poslední dobou mezi Zmijozelem a ostatními kolejemi panuje trochu
napětí. Hlavními znaky Zmijozelu jsou čistota krve a schopnost dosahování
svých cílů. Což její odpůrci často omezují na bezohlednost. To ale není
pravda, podstatnou roli tam hraje cílevědomost, lstivost, ale i schopnost
přijmout kompromis a tvořit aliance. Mezi její absolventy, kteří se
nejvíce vepsali do tváře dějin, však na prvním místě je nutné jmenovat
toho, jehož jméno se nevyslovuje.“ Tu se zadrhla, když si uvědomila
protimluv toho, co řekla. Krum jen kývnul hlavou:
„Ano, pák je jasné, próč tam kónčí lidi z Kruvalu. Jestli tam jsou i jehó
následóvnici, tak se nédivím. V Kruvalu kdó není Smrtijed, je následóvnik
Grindelwalda, cóž je úplně stéjne. Ale tó je jen na vének, většina jsou
nórmalní hódni lidé, kteří jén hledají cestu.“
„No tak to doufám, že k těm normálním lidem patříte i vy,“ s úsměvem řekl
pan Chang.
„To já doufám taký. Já chci jen studovát a hrát famfrpál. Tó, že mě měl
rád profesór Karkarov, tó bylo jen kvůli studiu, ne kvůli pólitice. Ón
nebýl tak zlý. Udělal kdysi pár špatných rózhodnutí, ale teď se snažíl
jen udržét vše v nórmalu.“
Došlo na další výměnu významných pohledů mezi všemi třemi Changovými,
zakončenou rozvážným pokývnutím obou dospělých a bouřlivým přitakáním
Cho. Pak pan Chang v promluvě ke Krumovi pokračoval:
„Jak to vidí vaši léčitelé s vaším zdravotním stavem? Kdy vás hodlají
propustit?“
„Nó, kdýž to dobře půjde, ták kóncem týdne.“
„Takže to máte ještě pár týdnů do nástupu do Bradavic. Víte už, kde
budete po tu dobu?“
Krum zakroutil hlavou:
„Jédiné, có vím, že někde tadý v Anglii. Ještě jsem neměl možnóst něcó
shánět.“
„Původním cílem naší návštěvy tady bylo nabídnout vám, jestli byste tu
dobu nechtěl strávit u nás. A můžu říct, že jste svým chováním jen
podpořil toto naše rozhodnutí. Takže se ptám, zvážil byste tuto naši
nabídku?“
Krumovi bylo zřejmé, že to k něčemu takovému směřuje, ale přesto mu to
vzalo dech. V první chvíli jen rozhodil rukama:
„Já…“
„No, nemusíte nám říkat konečné rozhodnutí hned. A samozřejmě budeme
muset ještě domluvit za jakých podmínek. Ale vede nás k tomu uvědomění si
vaší obtížné situace. Takhle se vám s pomocí mé ženy zjednoduší veškerá
vyjednávání s úřady, získáte možnost lepšího proniknutí do života v
Británii, no a Cho bude mít to, o čem neustále sní každé prázdniny,
nějakého vrstevníka na neustálé žvanění,“ rozebíral to ještě pan Chang,
ale Krum ho přerušil radostným zvoláním:
„Stop, to berů! Není o čem přemýšlet, nemusíte mluvít dál. Jak jsem
řikál, tolik lidí ochotných pomoct!“
„Dobře, takže my s tím budeme počítat. Ještě se tu stavíme, řekněme
pozítří odpoledne, a domluvíme podrobnosti,“ pan Chang spokojeně
předkládal plán dalších dnů, s následující větou se obrátil ke své dceři:
„A předpokládám, že Cho se zde staví poměrně častěji. Potřeboval byste
ještě něco?“ dodal už opět směrem ke Krumovi.
„Ne, jsem dóstatečně šťastný,“ prohlásil Krum. Po chvíli však dodal:
„Jenóm…“
„No prosím, co by to mělo být?“
„Kdybý bylá učebnice angličtiny…“
„Nejmenší problém. Pošlu příště po Cho jednu z našich ministerských. Jsou
velmi dobré,“ odpověděla paní Chang bez váhání.
Ještě asi čtvrt hodinku se zdrželi, pak ale s tím, že pacient už musí být
určitě unavený, se rozloučili. Cho přitom jen zašeptala, že přijde zítra.
Ostatně s tou únavou měli pravdu.
Druhý den Cho skutečně přišla a strávila u něj celé dopoledne. Během
následujících pěti dnů se stavila čtyřikrát a pokaždé to byla
několikahodinová návštěva. Bez přítomnosti rodičů to byla úplně jiná
dívka, sice neustále pečlivě dbala na to, čemu se říká dobrá výchova, ale
ta zaraženost a nerozhodnost byla pryč. Většinu času věnovali výuce
angličtiny. Z ministerské učebnice pro jazykové kurzy cizokrajných
kouzelníků se učilo překvapivě dobře, učebnice si s ním dokázala sama
povídat, sama vyhodnocovat písemné testy, dokonce si sama upravovala
obsah podle toho, co jí řekli při rozhovorech. Zvládala nejen spisovnou
výslovnost, ale potrápila je i hovorovou řečí a slangem. A dokázala se
přizpůsobit i tomu, že jedna téměř rodilá mluvčí učila jednoho cizince.
Jen při tom nějak samovolně sklouzávala do důvěrnějších způsobů
oslovování a snad i při volbě témat zacházela dál, než bylo Cho příjemné.
Krum se vždy pochechtával, když červenající se dívka učebnici usměrňovala
do patřičných mezí.
„Já ji snad vrátím,“ povzdechla si. Po chvíli se podívala na něj a
vyprskla:
„A tobě jednu vrazím do kokosu, až ti poteče z nosu, jestli se
nepřestaneš řehtat!“ vyplázla na Kruma jazyk. Zůstal na ni hledět s
otevřenou pusou.
„No nečum jak tele na nová vrata!“
„Jaks to řekla?“ zeptal se užasle. „Takhle se to říká? To si musím
zapamatovat!“
„Jo. To mi přijde mnohem přirozenější než ty uslintané růžové řečičky, co
se nás snaží naučit žvatlat ta učebnice. Toto jsou věty, které použiješ,
když se budeš bavit s bradavickými studenty mnohem spíš, než všechno to
‚byl bys laskav‘. To je dobré snad jen na procvičení gramatiky, nikdo ze
spolužáků nikdy neřekl víc než ‚prosím‘. No a tady, podívej, ‚dnes jsi
ještě krásnější než jindy‘ nebo hned pod tím ‚to je to nejroztomilejší,
co jsi pro mne mohl udělat‘! No, řekl bys to někdy? Praktické příklady
stupňování přídavných jmen. Děkuji.“
„Hele, Cho, póčkej a ne… jak to bylo? Nečerti se hnéd. Já vím, chtěla bys
něco takového říkat Cedrikovi, a ne nějakému neméhlu v nemócnici. Já ti
tó neberu, já ti hó přeju. A nechci tě tó… sbalit. Ale musím se naučit i
tó. Co až budu chtít sbalit nějákou jinou? Tak tó ber jako divadló.“
„Já vím, Viktore. Ale pokud jde o balení holek, je přeci potřeba se
naučit něco jiného než pár frází.“
„Jasný. Já vím. Tó je jednó, co vlastně hólce říkáš, hlavně tó musí byt
taková společná řéč. A hlavně tó musí jít pěkně za sebou, ať si rozumíme,
có vlastně chceme.“
„Ano, vlastně máš pravdu. Je důležité si rozumět, vědět, co vlastně teď
právě po tom vztahu chceme. A i když se mnohdy těžko hledá, jak to
vlastně druhému říct, ta slova nejsou tak důležitá, jako vědomí, že teď
chceme totéž.“
„A řeknéš mi tó? Jak po sobě tó má jít v takovém anglickém vztahů? U nás
doma tó vím. I v té směsi na Kruvalu tó vím. Ale tú v Anglií? Co má být
dřív, polibek nebó říct, že milujů? Kdy má být pózvaní na randé? Kdy se o
tóm druhém mají dozvědět ródiče?“
V tu chvíli šla učebnice stranou a Krum se začal učit něco důležitějšího
– jak žít anglicky. Začal jednou z těch nejtěžších disciplín v tomto
oboru a ještě si to ztížil tím, jak začal. S dívkou, které slíbil, že ji
balit nebude, přestože se mu celkem dost líbila, začal s čistou teorií
balení bez možnosti ověření v praxi.
A stejně to pokračovalo i potom, co ho pustili z nemocnice. Učení
angličtiny i teoretické hovory o vztazích mezi mladými Angličany. Ano,
hned druhý den přišla na návštěvu Marietta, Choina dlouholetá kamarádka,
a potom u nich byla každý druhý den, ale to určitě nebyl pro Kruma objekt
pro praktické použití toho, o čem je řeč. Ta holka byla sice zařazena do
Havraspáru, což měla být ta nejchytřejší kolej, ale Krum si ji hned
zaškatulkoval do kategorie „nána“ a nic na ní mu neukazovalo, že by měl
tu kategorizaci změnit. Prostě taková nevýrazná postavička, která přejme
názor toho, kdo na ni mluví. Našprtaných teoretických znalostí hromada,
ale když šlo o jejich propojení, tak hrůza. Asi tak na úrovni Choiných
dvou malých sester, co se právě učily psát a počítat. To už podstatně
lepší byla Penelopa, starší Havraspárka, která se jednou zastavila.
Škoda, že ta už je ze školy venku. A zadaná, i když to Krumovi až tak
nevadilo.
Mnohem víc se mu líbily ty dvě mladší, co taky jednou přišly na návštěvu,
Lisa z Havraspáru a Hannah z Mrzimoru. Jednak byly obě přirozeně chytré,
každá jinak, ale taky si s nimi kromě školských věcí a zajímavostí o
anglickém životě mohl pokecat i o své zálibě, famfrpálu. Ani jedna z nich
nehrála, ale obě byly nadšenými fanynkami. Lisa zbožňovala havraspárského
kapitána Davise a Hannah byla důvěrnou kamarádkou mrzimorského chytače
Diggoryho. Ano, právě toho Cedrika, co s ním chodila Cho. Až se divil, že
Cho vůbec nežárlí. V jednu chvíli, kdy byli s Hannah čistě náhodou sami v
kuchyni, tak se jí na to zeptal.
„Blázníš? Já jsem s Cedrikem moc dobrá kamarádka na to, abych si to
zkazila nějakým chozením. Oba jsme jedináčci, a tak jsme se našli jako
brácha a ségra. Hned, když jsem přišla do Bradavic. Já mám jiného. A on
je u Cho v nejlepších rukou. A hlavně, ona ví, že já to vím.“ U tak malé
holky něco tak rozumného nečekal.
Pak se dohodli, že si zahrají zjednodušený famfrpál dva na dva. Havraspár
proti zbytku světa, jak vyhlásila Hannah. Měli tam dvě dobrá košťata,
Choino a zapůjčené Cedrikovo, a dva staré zmetky. No dobře, Zametáky, ale
nějaké zastaralé typy a opelichané až hrůza. Pro začátek dali ty dobrá
košťata dvěma mladším a nezkušeným hráčkám a s Cho se posadili na
Zametáky, ať se trochu srovnají šance. No, už dlouho se mu nestalo, že by
se musel s koštětem takhle prát, ale nakonec to zbytek světa Havraspáru
natřel 100:80. Zkusili to vyměnit, vzít si ty lepší košťata pro lepší
hráče, ale takhle se už vůbec hrát nedalo. Buď se s Cho honili a ty dvě
byly nějak přespočet. Nebo když přihráli jedné z nich, pak jeden jen
bránil v přihrávce na toho druhého a hra se stala vysloveně poziční. A
tak si nakonec dali nájezdy, on nebo Cho bránili bránu a zbylá trojice
útočila. Cho vyhrála, chytila z deseti nájezdů čtyři, kdežto on jen tři.
Bylo vidět, že ty dvě, i když nehrály v kolejních týmech, některé finty
mají okoukané a trefu mají také dobrou. Nakonec, kdy už Hannah a Lisa
košťata odložily, vytáhl Krum překvapení.
„Hádej, Cho, có mám v ruce?“
„Snad ne… zlatonku?... Jó!“
Ano, jednu z jeho tří zlatonek. Posílal si je s matkou v dopisech, bylo
to utajené potvrzení toho, že je vše v pořádku. Takže vždy byla jedna u
něj, jedna u matky a jedna putovala v dopise. Ale na hru se daly použít
taky, samozřejmě. A tak jim ji Hannah pustila a oni se vrhli za ní. Bylo
to trochu riskantní, nebyli na opravdovém stadiónu a neměli kolem
kouzelné zábrany, které by ji vracely zpět, kdyby se rozhodla utéct. A to
byla dobrá zlatonka, ligová, která uměla unikat. Ale on si sebou byl
jistý, že ji dokáže chytit v každém případě. Pokud bude na koštěti. Taky
že jo, Cho se ho sice držela v těsném závěsu a v zatáčkách ho i
předjížděla, ale jejich první vzájemný souboj vyhrál během čtvrt hodinky.
Takže tak to bylo odpoledne s Lisou a Hannah. Ale nejvíc na něj
zapůsobila ta holka z Nebelvíru. Hermiona Grangerová. Jednou vykoukla z
krbu a volala Cho. A že si potřebuje popovídat s její matkou, jestli je
doma. Její hlas byl trochu podobný jednomu z těch, co slyšel v nemocnici,
když tam Bill dovedl tu svoji rodinu. Ale jistý si nebyl, přeci jen, bylo
to tehdy jen pár vět. Cho ji pozvala dál a teprve pak se šla zeptat
matky. Oni měli dvě minuty na vzájemné oťukání, tak na tři otázky, a
zdálo se, že už v tu chvíli oba vycítili zájem toho druhého.
Když se Cho vrátila s pozitivní odpovědí, řekli si, že si popovídají víc
později. Na Choinu otázku, jestli tam mají jít taky, nebo jestli je to
důvěrné, Nebelvírka jen pokrčila rameny, ať prý klidně jdou. A tak šli,
Cho zvědavá, co Hermiona může chtít, a on zvědavý na Hermionu vůbec.
Vlastně se s paní Changovou neznala, takže to muselo začít od
představení. Ale stejně jako u něj, i u paní Changové si už tím
představením získala náklonnost. Posadili se k čaji. Pak se jí začala
paní Changová vyptávat na nějakou Brannou alianci, kterou prý vede na
škole, s Harrym Potterem. V tu chvíli si začal Krum dávat informace
dohromady. Že by s tím Harrym Potterem? A počkej, v nemocnici, s
Weasleyovými, nebylo jedno jméno při té návštěvě-nenávštěvě taky Harry?
Byla to tam skutečně s nimi Hermiona? A ještě jednou v nemocnici, paní
Changová neříkala, že se Weasleyovi postarali o Harryho? Za jeho
záchranou tedy stojí proslavený Harry Potter?
Řeč se stočila na kouzelníky z mudlovských rodin. Hermiona je srovnávala
s přistěhovalci. Prý je kouzelnická společnost potřebuje, bez nich by
zahynula. Paní Changová nesouhlasila. Podle ní byl problém
přistěhovalectví a problém mudlorozených kouzelníků zcela jiný. Oni jako
rodina prý jsou velmi konkrétní příklad. Ale Hermiona se nedala,
vyvracela a zpochybňovala veškeré argumenty paní Changové. A uváděla jako
příklad svou rodinu. Přitom se celá diskuse vedla v klidné atmosféře, obě
byly ochotné vnímat argumentaci toho druhého a přiznat si, že v něčem
nemusí mít pravdu. Takhle se bavili asi půl hodiny. Krum nad Hermionou
žasl. Přišla do cizího prostředí se záměrem si něco půjčit, nějakou
knížku. Pustila se do náročného sporu s tím, od koho si chtěla půjčit. A
dokonce ten spor celkem vyhrávala, proti dospělé osobě, která je
odborníkem v dané problematice. To vše udělala zcela v klidu, bez toho,
aby někoho urazila nebo naštvala, ochotná ustoupit, ale neochotná zradit
svůj názor.
„To byl velmi zajímavý rozhovor, slečno Grangerová,“ uzavřela to nakonec
paní Changová. „Už jen kvůli němu stálo za to mít vás tu na návštěvě.
Počkejte tady chvíli, s Cho a Viktorem se určitě taky nudit nebudete. Já
vám pro tu knížku hned zajdu. Co se z ní vlastně chcete dozvědět, jestli
smím být tak zvědavá?“
„Mohla bych si to raději nechat pro sebe?“ tím tomu podle Kruma nasadila
korunu. „Je to jeden projekt do školy, ale nechceme se o tom moc šířit,
dokud to nebude zcela hotovo. Nebojte, nic nezákonného ani proti dobrým
mravům to není.“
„No dobrá, budu vám věřit. Za chvíli jsem zpět,“ a odletaxovala krbem.
Zůstali ve třech. A Hermiona se začala ptát. Je nutno uznat, že její
otázky měly hlavu a patu, vypadalo to, že něco ví jak o Kruvalu, tak o
Bulharsku, ba dokonce i o historii východní Evropy. A pokud se na něco
zeptala, na oplátku říkala, jak to vypadá tu v Anglii. Cho ji pilně
doplňovala, hlavně informacemi o škole, ale Hermiona, ač mladší, i v
tomto rozhovoru vedla prim. Hlavně ve věcech mudlovské historie a
politiky, v tom se Cho nevyznala. Za hodinku se objevila opět paní
Changová a předala Hermioně tu knížku.
„Já si to říkala vždycky, ale po dnešku ještě víc. Proč tě Klobouk
nezařadil k nám?“ zeptala se Cho při loučení.
„Uvažoval, jestli mne nedat do Havraspáru. Ale prý se pro Nebelvír hodím
taky. Nakonec řekl, že musí udělat to, co je správné. Je možné, že i
Moudrý klobouk se dá ovlivnit venkovní situací, a že mne poslal na pomoc
Harrymu. Že kdyby byla doba klidnější, mohla bych být i u vás. I když
myslím, že Harry by si potřebnou pomoc našel, i kdybych já skončila bůhví
kde. Takže tato teorie padá.“
„Určitě se dó Nebelvíru hódiš stejně jako dó Havraspáru. Tedy jestli sedí
tó, co mi Cho říkala. Pro tó, co jsi tu dnes předvedlá, je třeba nején
havraspárské mnóžství vědómostí a inteligence, ale i ještě větší kus
nebelvírské ódvahy. Žasnúl jsem celý čas.“
„Díky za pochvalu, Viktore,“ řekla Hermiona zjevně potěšena, a pak se
obrátila k čarodějce: „ Ale myslím, Cho, že se mnou tvoje matka souhlasí
ve víc věcech, než dávala najevo. Že si mne chtěla trochu zkoušet.“
„Nevím, možná, že jsi ji přinutila některé názory formulovat o něco
ostřeji, ale myslím, že věří tomu, co říkala. I když po dnešku jí asi
bude šrotovat v hlavě. Už to, že ti půjčila tu knížku, znamená, že jsi na
ni udělala velký dojem.“
„Cos tó řekla? Šrotovat v hlavě? Co tó je?“
„Že o tom bude muset přemýšlet.“
„Jo, tó já taky. Ták ahój a ukaž se ještě. Že, Cho?“
„Určitě.“
„No, přinejmenším ještě jednou budu muset. Při vracení té knížky. Ráda
bych se stavila i častěji, ale mám dost nabitý program. Tak ahoj a díky
za vše!“ a s tím zmizela Hermiona v krbu.