Hermiona se probudila, ale neotevřela oči. Krajina za jejími víčky,
zbarvená do oranžova, lehce potemněla.
„No páááni, ty tu jsi ještě?“ ozval se překvapený, lehce zlomyslný hlas,
který dívka dobře znala. Přimělo ji to okamžitě zareagovat. Krátce
vyjekla, vyskočila na nohy a hleděla teď přímo do tváře průsvitné dívky s
tmavými vlasy a brýlemi, jež nápadně připomínaly ty Harryho.
„Uršulo, co to-“ překvapeně prohlásila Hermiona a třela si zadek.
Kupodivu jí teprve teď došlo, jak jí bolí kostrč, píchá v boku a – to
hlavně – tepe uvnitř hlavy, jako kdyby ji někdo zevnitř bouchal okovanou
pěstí. Mnula si spánky, rozhlížela se kolem dokola a přemýšlela, co se
vlastně stalo.
Byla dost zmatená. Aniž by si všímala Uršuly, jež zběsile kroužila po
umývárně, vrhala zmučené pohledy na umývadla, na podlahu zacákanou vodou…
„Uršulo,“ ozvala se, „jak…“
„Ano, ano, jistě,“ ušklíbla se dívka a zvýšila svůj pisklavý hlásek do té
míry, až to Hermiona byla ochotná srovnat s rarachem hrajícím na flétnu,
„spala jsi tady, dloooouho, celý den a celou noc.“ Nepříjemně se
zašklebila. „Bylo to mooooc zajímavé… Vážně ohromně… Vždy, když jsem na
tebe stříkla ledovou vodu, tak ses převalila na druhý bok a zamumlala:
‚Smaragdy‘!“ A s těmito slovy zmizela v jednom záchodku.
Hermiona na ni ještě dlouho třeštila oči. CO že říkala ze spaní?
Potom jako by ji polil ledový pot.
Ona spala. Tady.
To také vysvětlovalo, proč ji všechno bolí a proč jí jedna ruka visí
bezvládně podél těla. Trvalo ještě chvíli, než do ní znovu získala cit.
Nejspíš si ji musela přeležet. Navíc se dívka celá třásla zimou,
promočená na kost…
Hermiona zamířila k zrcadlu, aby se ujistila, že vypadá opravdu tak
hrozně, jak se cítí. Ani tak hrozné to nebylo, jen na čele ji pálila
jakási řezná rána. Kde k ní přišla? Odhrnula si kaštanově hnědou ofinu na
stranu, aby prozkoumala zranění blíže, a neubránila se výkřiku. Klopýtla,
uklouzla a na okamžik se jí zatmělo před očima, když však opět přišla k
sobě, její panika ještě vzrostla.
Hermiona hleděla na svůj vlastní odraz ve starém zrcadle; místy už bylo
poškrábané a prach se na něm usazoval dál a dál, takže některé části skla
připomínaly břidlici, a zlatý rám visel na stranu, ale nebylo pochyb o
tom, že v tomhle zrcadle není skutečnost nijak zkreslená. Hermiona se
vyděšeně zamračila. Má vidinu? Je to jen představa? Zlý sen? Byla ochotná
o tom nepochybovat; vždyť strávila dost dlouhou dobu na zemi v mokré
louži a úplně v bezvědomí. Žádný sen se jí nezdál, pokud nepočítala náhlý
záblesk zeleného světla. To možná vysvětlovalo ty smaragdy. S pocitem
zoufalství pozvedla pravou ruku a přejela si po čele špičkou ukazováku.
Takže je to pravda. Ucítila pod svým prstem zvláštní změnu povrchu,
takovou jakousi nepatrnou nerovnost… I něco tak malého ji ovšem utvrdilo
v přesvědčení. Jestliže by měla poruchu očí, přece nebude mít ještě
poruchu hmatu.
Přesto to nedokázala pochopit… To prostě NEMŮŽE být pravda… To je tak
absurdní, tak nesmyslné…
Ale nebylo pochyb. Na jejím čele se klikatila nachová jizva ve tvaru
blesku.