Volám k temným hlubinám, písní volchvů zaklínám. Slyšte v tento vhodný čas běsové, já volám vás! Volám Vzývám síly mocností říše černé věčnosti přijměte mé oběti odvolejte prokletí Promlouvám k lesům promlouvám k bažinám knížata běsů volám a zaklínám Otvírá bránu kouzelný kruh veliká síla a dávný duch Oheň i vodstvo, země i vzduch hněvá se Černobog temný bůh Volám Ať se sudba naplní a bratra přijme háj Žádám Volám k temným hlubinám (Perun, Stribog, Svantovít) písní volchvů zaklínám (Veles, Triglav, Porevit) slyšte v tento vhodný čas (Svarog, Dažbog, Černobog) běsové, já volám vás (čáry, strigy, černý rod) Daniel Landa http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/landa-daniel/volam-4691 Praha, Pražský hrad; v tutéž dobu Gellert splnil svůj slib bez ohledu na to, jak špatnou náladu od doby útoku na Ruzyni - a nejen na ni – měl. Nemělo se to stát, samozřejmě, přesto se však událostem v Praze Baltazar Byrtus rozhodl nepřikládat větší váhu. Byly nepříjemné, ale to je komáří bzučení, když večer zhasnete, také. Nepříjemné, ale ne znepokojivé. Ne, tohle nebylo důležité, ostatně podobné nepříjemnosti se děly i jinde po Evropě; jen jim Gellert nepřikládal takovou důležitost, když se neděly v jeho sídelním městě. Největší klid byl v Rakousku a Maďarsku, kde měl Gellert podle očekávání masivní podporu. Maďarsko mu už nabídlo korunu a Gellert ji po povinném a velmi taktickém váhání přijal. Rakousko očekávalo, že obnoví císařství. Ovoce bylo zralé, mohl by je utrhnout ihned. Ovšem Baltazar důvěřoval svému vůdci, že sám ví nejlépe, kdy nastane správná doba pro další krok. A v tom všem si Gellert dnes našel čas na jeho malou rodinnou záležitost. Baltazar nebyl nikdy sentimentální, schopnost racionálního rozhodování považoval za svou nejsilnější stránku. Přesto se téměř neubránil dojetí, když podával Gellertovi po boku Dietlinde své ani ne týden staré syny. Dietlinde byla přes péči nejlepších lékouzelnic ještě slabá, ale přesto vydržela celý obřad stát. Hrdá matka. Krásná žena. Měl nádhernou rodinu, a cítil dojetí, lásku, touhu vychovat z těch dvou mláďat muže, na které budou moci být hrdí. On, Dietlinde – a Gellert, samozřejmě, jejich kmotr. Druhý otec. Beru tě pod svou ochranu, Hugo Romane Byrtusi. Beru tě pod svou ochranu, Bruno Gellerte Byrtusi. Budu vás vést a stanu se vám otcem, pokud osiříte. Tak slibuji a přísahám, odříkal starodávnou přísahu, mnohem starší a důležitější, než byl závazek mudlovských kmotrů. Nepotřebovali by k tomu nikoho, a většina kouzelníků pořádala pouze malé rodinné obřady; slib mohl být ostatně složen i na dálku. Ovšem Dietlinde si přála, aby obřad provedla podle tradice její rodiny gudja Ostara z Duryňského lesa, kněžka bohyně jara a rození. Baltazara to překvapilo, on na tyhle věci nikdy nebyl, jednoduše je nepovažoval za důležité. Ale pro jeho ženu, a možná ještě spíše pro tchýni, očividně důležité byly, a to stačilo. Ovšem teď byl čas opět pracovat. Do setkání s Ratiborem Vršovcem zbývala necelá půlhodina a on tiše pozoroval svého vůdce, jenž si stále ještě četl zprávu, kterou pro něj o hnutí volchvů, neboli rodnověrců, připravil. Bylo toho tolik, co bylo ještě třeba dokončit, aby pro své syny vybudoval nový svět, kde budou mít místo, které si zaslouží. Bez ponižujícího skrývání se. Byli vyvolenou kastou, obdařeni schopnostmi, které mudlové neměli. Jak někdo může být tak slepý a nevidět to? Být vyvoleným ovšem byla i povinnost, především povinnost. A on se jí nezříkal. Udělá to, co je potřeba. A teď bylo potřeba navázat spojení se skupinou, jejíž popularita nejen mezi čaroději rostla. Nebylo to tak dávno, kdy v zemích Koruny České působilo jen několik kněží a kněžek, jejichž vliv ve společnosti byl nepatrný. Maximálně byli zváni tradičními slovanskými kouzelnickými rodinami na svatby, křty či jiné svátky, tak, jako Dietlindina matka nyní pozvala gudju Ostaru. Jen tradice. Sentimentalita zašlých časů. A nyní? Podcenil to, to si musel přiznat, ačkoli mu to Gellert ani slovem nevyčetl. Až Danda ho musel upozornit, že si slovanští kněží po svém východním vzoru začali říkat volchvové, a hlavně – že začínají působit i mezi mudly. Až poté začal důkladně studovat dostupné informace, a samozřejmě zadal tento úkol i konzulům všech slovanských zemí. Včetně Benny. Přijala jeho příkaz jako všechny ostatní v poslední době – neochotně. Neuznávala jej jako svého nadřízeného, Gellert jej dokonce upozornil, že si ověřovala přímo u něj, zda skutečně má tento úkol plnit. „Řekl jsem jí, že bude plnit vše, co jí přikážeš, a že mě nemá zbytečně obtěžovat,“ oznámil mu s úsměvem a provokativním pohledem. Baltazarovi připadalo, že ho odbojnost Benny baví, a vlastně si vůbec nebyl jist, zda jí to takto řekl doopravdy. Benny pomohl k velké moci, ovšem dál se dostat nesmí. Naopak. „Píšeš, že jejich hnutí je podporováno z Ruska,“ poznamenal Grindelwald, aniž zvedl hlavu od čtení. „Nepochybně je. Jsou s nimi v mnoha vazbách.“ „A ty to považuješ za riziko.“ „Ano,“ odpověděl Baltazar po chvilce váhání. Pro něj téměř až nepochopitelně Gellert trval na tom, že Rusko je mimo pochybnost. Jistě, jeho kouzelnického vůdce Grigorije Jefimoviče považoval za osobního přítele, ale stačilo to? Přátelství nepodceňoval, už dávno pochopil, že i ti nejmocnější jsou lidé jako ostatní, že velké události ovlivňují osobní sympatie a antipatie více, než se na první pohled zdá. Ale věděl také, že rozhodnutí mužů odpovědných za národy nemohou – nesmějí! - být založena jen na osobních vazbách. Jejich odpovědnost je jiná. To ale věděl i Gellert, o tom Baltazar nepochyboval. Byl nejchytřejším člověkem, kterého poznal, hráčem schopným analyzovat všechny okolnosti a plánovat na desítky tahů dopředu. Nemohl s tím nepočítat, a proto Baltazar jeho úsudku důvěřoval. „Chtějí zavést společenské uspořádání podle Velesovy knihy. To není tak docela v nesouladu s tvými cíli, Gellerte.“ „Ne, to není.“ „Ovšem oni si představují, že by měli být všichni Slované sjednoceni. Rusové cítí sounáležitost s ostatními Slovany. Nikdy se nesmířili se ztrátou vlivu nad zeměmi Koruny České. Právě Moravany a Čechy považují za nositele slovanské kultury a vznešenosti. Ruští volchvové jsou přesvědčeni, že jejich posláním je obnovit slovanskou jednotu, a to prostřednictvím návratu ke společné prapůvodní víře předků, která by setřela rozdíly mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím či islámem, v jejichž střetu můžeme hledat i kořeny nedávné krvavé války v bývalé Jugoslávii.“ „Očividně. Píšeš o Všeslovanském sněmu rodnověrců.“ „A to není tak docela v souladu s tvými cíli.“ „Já je přece také hodlám všechny sjednotit. Časem,“ ušklíbl se Grindelwald. „Ale na o řád vyšší úrovni. Nejsou snad i Slované Indoevropani? Požádám o informace z Ruska.“ „To je dobrý nápad. Jejich oficiální postoj je ale znám. Tvrdí, že je nepodporují.“ Grindelwald přikývl a četl dál. „Víš, proč jsem tento úkol zadal tobě, a ne Benny?“ řekl po několika dalších tichých minutách. „Protože to má mezinárodní přesah,“ odpověděl Baltazar. „Brzy se dostaneš k informacím z ostatních slovanských zemí. Nejzajímavější mi připadá Bulharsko.“ „Nejen proto. Nic jiného tě nenapadá?“ zvedl konečně hlavu a zkoumavě se na něj zadíval. „Kvůli matce?“ „Ano. Jsi z mých nejbližších jediný, kdo alespoň z části pochází z Jednadvacítky. Měl jsem za to, že budeš schopný i osobního porozumění.“ Baltazar přikývl. Matka byla z rodu Branlinských, který patřil mezi dvacet jedna slovanských kouzelnických rodů, které dokázaly své předky – čistokrevné předky – vysledovat nejméně do jedenáctého století. „Matka na tyhle věci nikdy příliš nebyla. Vlastně vůbec.“ „To je škoda,“ řekl Grindelwald zamyšleně. „Chci, aby sis vzal i nadále tuto záležitost na starost. A nejen rodnověrce. Nepochybně máš kontakty na Jednadvacítku. Ostatně byl jsi to ty, kdo se zastával Záhorského.“ „To nebylo kvůli tomu,“ ohradil se Baltazar. „Vždy jsem respektoval tvé důvody, proč musel být nahrazen.“ Tohle nebyla tak docela bezpečná půda. Možná to Gellert považoval za výhodu. V tuto chvíli. Ale velmi rychle se to mohlo obrátit do nedůvěry, protože v bezprostředním okolí Gellerta se skutečně nikdo z čistě slovanských rodů nepohyboval. A jeho ve skutečnosti nerespektovali, protože po otci byl Byrtus. Nepatřil k nim. Ani k nim nechtěl být počítán. „A odstranil jsem ho, jak sis přál. Nestýkám se s nimi nejen proto, že jim nedůvěřuješ. Jednoduše k nim necítím žádné vazby.“ „Nedůvěřuji jim?" řekl zamyšleně Grindelwald. „Nebyl můj záměr jim nedůvěřovat, vždy jsem si byl vědom toho, že kouzelníci této země jsou z mnoha různých rodů. Vždy jsem si vážil všech čistokrevných kouzelníků. Mám důvod jim nedůvěřovat, Baltazare?“ „Nevím,“ nakrčil čelo Byrtus. Jak jen z toho vybruslit? „Štítní, Bukovští, Čejkové, Jeníškové a Račinové ti přísahali věrnost. A vyslali své členy do služby. Jejich loajalitou si můžeme být jisti.“ „Snad. Ale to je jen pět. Žitové, Domanští, Pohanové, Vršanští, Čarkové a Ronovští zmizeli za hranicemi, nebo ve svých ukrytých domech kdovíkde. A Milešovští také, jak jsem mohl zapomenout,“ ušklíbl se Gellert. „Měli dost vážné důvody.“ „Samozřejmě,“ přikývl Grindelwald, „své aktivní ratolesti. Zde si můžeme být také jisti. Jejich neloajalitou.“ „Zbyněk Milešovský je teď náš.“ „Chci, aby se vrátila i jeho rodina. Chci přísahu od hlavy jejich rodu, kdo to vlastně je?“ „Diviš Milešovský, jeho prastrýc.“ „Ostatní vyčkávají.“ „Tak se chová i část německých domů.“ „Ano, to ano,“ mračil se Grindelwald. „Chci, abys zjistil více. Chci neformální kontakty.“ „Nestýkám se -“ „Tak se stýkat budeš. Máš svobodnou sestru, pokud vím.“ „Ano -“ „Provdá se do některé z těch váhajících rodin,“ oznámil mu Grindelwald. „Nejlépe do rodiny toho volchva, určitě se mezi nimi najde někdo vhodný.“ „Ale Rosina je zasnoubená s Guntramem Keilem, Gellerte. Schválil jsi to.“ „Promluvím s ním,“ ušklíbl se Grindelwald. „Ty to vysvětli své sestřičce, jsi přece hlava rodiny, ne? Mimochodem, na Vršovci netrvám.“ „Dobře, Gellerte. Zařídím to. Rosina si ještě před rokem psala s Daliborem Hronovicem.“ Vlastně kdyby jí to nezakázal… Hronovicové byli spíše starobylým než bohatým rodem, i tak ale byli dostatečně vážení. „Jsem přesvědčen, že tento úkol dokážu splnit k všeobecné spokojenosti,“ pousmál se Baltazar a s napětím, které se mu snad za úsměv podařilo skrýt, se zadíval na Grindelwalda. Bude s tím souhlasit? Nechtěl pro Rosinu Vršovce. Ten rod nikdy neměl rád, ačkoli by sám neuměl vysvětlit proč. A hlavně - Rosina měla neobyčejně tvrdou hlavu a on měl pro svou o třináct let mladší sestřičku, které nahrazoval mrtvého otce, až příliš velkou slabost. „Výborně. Půjdu jí a tomu Hronovicovi za svědka.“ „Děkuji. Jsi k mojí rodině neobyčejně laskav.“ „Nemáš zač, příteli,“ zvedl koutek úst Grindelwald. … Gellert sledoval vysokého muže, který vstoupil do sálu, v němž na Pražském hradě přijímal oficiální hosty, ušel přesně pět kroků a zastavil se. Bylo mu více než sedmdesát, pokud mohl soudit podle dlouhých šedivých vlasů i vousů, i podle jeho vrásek, pravděpodobně mnohem více. Přesto stál neskloněn, jeho pohled byl pevný. Příliš pevný, čekal snad, že vstanu a půjdu ho přivítat? Jsem jeho král, pomyslel si Grindelwald, nespouštěje z něj oči. Kdo vydrží déle? A muž stál a mlčky si ho měřil. „Vaše Veličenstvo, Ratibor Vršovec tě žádá o slyšení,“ přerušil konečně ticho Baltazar Byrtus. „Ratibor Vršovec z rodu Černoboha, synku,“ pronesl volchv, aniž by spustil oči z Grindelwalda, a opět vyčkávavě zmlknul. Rozhostilo se ticho, ještě tíživější než předtím. Nedůvěřuji mu? Nedůvěřuji Jednadvacítce? Jistě, ušklíbl se v duchu Grindelwald. Ovšem nechtěl jít proti nim, nyní už ne. Přesto k nim nenalezl cestu, a vlastně se o to dosud ani nijak zvlášť nesnažil. Možná to mělo něco společného s tím, jak se jejich výhonky proti němu spojily ještě na škole. Pod vedení toho šmejda Braunera. Spíše instinktivně se už v Housce začal obklopovat příznivci z německých rodin, ačkoli všichni ve škole spolu hovořili česky a ačkoli mnozí z nich už češtinu ovládali lépe než němčinu. Ne, nebyl to záměr. A pokud to nebyl záměr, mohla to být chyba. Vždyť ani zástupce těch rodů, kteří mu přísahali, nepověřil ničím skutečně důležitým. Výjimkou byl Baltazar, samozřejmě, ale Baltazar k nim nepatřil, vlastně s Baltazarem hovořil německy tak často, že téměř zapomněl, že má i české kořeny. Možná to skutečně byla chyba. Možná by se jim měl naučit důvěřovat. Nedůvěra plodí nedůvěru. Jeho nedůvěra ohrožuje stabilitu země, kterou přese všechno miluje ze všech zemí nejvíce, protože to je jeho rodná země. A on zde chce mít klid. Vstal a velmi pomalu se vydal na půl cesty k starci. Tam se zastavil a rozpřáhl ruce. „Ratibore Vršovče z rodu Černoboha, buď vítán,“ pronesl česky. „Děkuji za pozvání, Gellerte Grindelwalde,“ odpověděl volchv a Grindelwald sevřel čelisti. Ten muž měl odvahu. Ten muž byl drzý. Měl chuť ho zde, namístě, zabít. Jenže přišel sem sám, neozbrojen, jako jeho host. A všichni to věděli. „Neuznáváš mě za svého krále, Ratibore Vršovče?“ „Získal jsi korunu od mudlovských kněží. Od křesťanů,“ ohrnul stařec pohrdavě rty. „Proč bych měl takovou korunovaci uznávat?“ „Jsem králem i mudlů. Jsme jeden lid.“ „Jsme jeden lid. Jeden mohutný proud s řadou vedlejších přítoků. A jedním hlavním pramenem. Nezískáš tuto zemi, pokud budeš hlavní pramen i nadále ignorovat, Gellerte Grindelwalde.“ „Získal jsem tuto zemi, Ratibore Vršovče.“ „Nezískal jsi její duši. Tato země je spjatá s jinými bohy, než vzýváš, Gellerte Grindelwalde. Nediv, se, že se ti brání.“ „Tato země je slovanská jen krátce, předtím byla germánská,“ ušklíbl se Grindelwald. „Tomu bys ve vlastním zájmu neměl věřit. Lži německých historiků mohou oklamat lid. Ale ne bohy. Tato země je slovanská mnoho tisíc let.“ „Slovani existují jen krátce přes tisíc let.“ „To si opravdu myslíš? Že se jen tak vynořili odnikud uprostřed bažin a během chvíle obsadili půlku Evropy? V tom případě mne nepotřebuješ.“ Otočil se a pomalým krokem kráčel k východu ze sálu. Měl chuť toho drzého starce srazit k zemi. Zničit. Místo toho řekl: „Počkej. Chtěl jsi se mnou mluvit a měl jsi nepochybně vážný důvod. A já jsem tě pozval, abych ti naslouchal. Nejsem nepřítelem slovanského lidu.“ Volchv se pomalu otočil. „Nejsi? Ovšem byl jsi.“ „Od té doby jsem zmoudřel. Vím, že můj lid i tvůj lid má společné kořeny. Jsme jedné krve, Ratibore Vršovče. Také Slované jsou Árjové, teď už to vím.“ „Také Slované,“ odfrkl si volchv. „Slované jsou méně vzdáleni staré moudrosti véd než Germáni, už jen proto, že společnou pravlast opustili později.“ „Máme společného nepřítele.“ „Máme společného nepřítele, Gellerte Grindelwalde,“ přikývl volchv. „Ano, to je důvod, proč jsem s tebou chtěl hovořit. Jsem rád, že už to víš.“ „Vrátil jsem se, abych napravil, co jsem zavinil. Pomůžeš mi?“ Vršovec jej několik minut nehnutě pozoroval, pak konečně přikývl. „Vím, co děláš, a vím, proč to děláš. A tvé cíle nám nejsou cizí. Pomohu ti. Uznáme tě za krále této země. Ovšem aby tě uznali i naši bohové, musíš udělat víc.“ „Řekni mi, co mám dělat. Udělám to.“ „Ožeň se s čistokrevnou ženou slovanského rodu.“ Gellert přikývl. „A přines oběť.“ „Dobře. Co, kdy a jak?“ „Co?“ zasmál se volchv a při jeho smíchu přejel Gridnelwaldovi mráz po zádech. Jak je možné, že se ho tento muž vůbec nebojí? „Vím o tobě dost, Gellerte Grindelwalde, abych věděl, že myšlenka lidských obětí ti není cizí. Z nich jsi čerpal sílu, není tomu tak? Z krve židovské, to jsou i naši odvěcí nepřátelé. A z krve párijů, nedotknutelných i v jejich staré vlasti. Proč ne. Ale ty jsi obětoval i slovanskou krev, a nebyly to jen Lidice.“ „Už jsem řekl, že se to nebude opakovat.“ „Tak docela jsi to neřekl, ale beru to na vědomí. Pokud chceš obnovit rovnováhu, obětuj německou krev.“ „Německou krev?“ zopakoval Grindelwald nevěřícně. Tohle nečekal, třebaže to nebylo nelogické. Obnovit rovnováhu. Pokud chce uspět, musí obnovit rovnováhu, k tomu se přece rozhodl ještě předtím, než tento znepokojivý, pyšný muž překročil práh sídla českých králů. „Němci byli za své chyby – za mé chyby – potrestáni dost. Nestačilo to?“ „To nebyla tvá oběť.“ „Kolik?“ „Naši bohové nejsou tak krutí jako tví. Budou stačit tři. Tři čistokrevné panny německé krve. Zdravé, souměrné, krásné. Ale nezapomeň, aby oběť skutečně byla tvou obětí, musí být z tvého rodu, nebo z rodu tvých spojenců. Musí ti ji vydat s plným vědomím toho, co s nimi stane. Musí tě to něco stát, Gellerte Grindelwalde.“ … Volchv odešel a Baltazar se stále nemohl zbavit nepříjemného pocitu. A Gellert měl nejspíš stejně nepříjemný pocit, alespoň tak Baltazar soudil podle jeho nevěřícného pohledu upřeného na dveře, které se za Vršovcem samy zavřely. Pak se otočil a beze slova, aniž by mu pokynul, aby šel s ním, odešel do vedlejšího salónu určeného pro méně oficiální návštěvy. Po několika okamžicích váhání se ho přesto rozhodl následovat. Stihl to naštěstí dříve, než se dveře za Grindelwaldem zavřely. V tuto chvíli nebylo dobré nechávat ho samotného. V Baltazarovi se vše svíralo. Tři panny německé krve. Z rodu Gellertových spojenců. Jeho sestra byla mimo, snad, poprvé byl skutečně vděčný za slovanský původ své matky. Ale co Dietlindiny sestry? Gerhildě nebylo ani šestnáct, Wibke právě oslavila čtrnácté narozeniny. Měl je docela rád. A hlavně je měla ráda Dietlinde. Jenže právě ony byly z rodiny Gellertovi nejbližší, když Gellert vlastní rodinu neměl. Je vůbec možné, aby si to neuvědomil? Grindelwald se posadil vedle krbu, v němž nepřestalo hořet od doby, kdy před chvílí, jež se zdála věčností, opustili tuto místnost. Baltazar došel až k druhému křeslu, ale zůstal stát. Grindelwald, který do té doby nedal nijak najevo, že o jeho přítomnosti ví či že ji schvaluje, mu netrpělivým pohybem pokynul, aby se posadil. Pak zavřel oči. Baltazar horečně přemýšlel. Obětovat někoho ze spojeneckých rodů pro něj může být nebezpečné. Který spojenec je věrný natolik, aby přenechal kruté smrti dívku, tedy spíše dítě ze svého středu? A neznamená to ztrátu jen jedné rodiny, ale i dalších, protože tohle je překročení hranice, kterou není radno překračovat. Nemůže to udělat. Nemá pro to důvod; jsou to jen řeči bláznivého starce. Ve skutečnosti útoky těch bláznů nic neznamenají. „Tato země se mi brání, Baltazare,“ Grindelwald konečně promluvil, aniž otevřel oči. Baltazar kradmo pozoroval jeho tvář. On to udělá. V srdci se mu rozlil strach, nejen o Gerhild a o Wibke, ale o jejich věc. Tímhle snad Gellert něco získá – snad! – ale může mnohem víc ztratit. Musí najít řešení. Rychle. Ucítil úlevu, ano tohle by mohlo fungovat. „Zbyněk Milešovský má matku z rodu Albergů.“ Albergové byli stará kouzelnická rodina, jedna z nemnoha německých rodin, které vyčkávaly. Ne, opravdu to nebylo tak, že by neutralitu zachovávaly jen rody slovanské. „Albergů?“ zpozorněl Grindelwald. „Má sestřenice čistokrevného německého rodu. A je, striktně vzato, nyní tvůj spojenec. Přísahal ti. Pokud se zbavíme jejich mužských příbuzných, zbyde tu Milešovský jako hlava rodu. A on ti je vydá.“ Trvalo několik minut, než Grindelwald konečně přikývl. „A pokud jde o tu první podmínku -“ „Ach ano,“ zvedl Grindelwald koutek úst. „Oženit se… Připrav seznam vhodných dívek, nemusíš se omezovat jen na české rody. A zařiď pozvání pro slečnu Ludomiru Grodzkou. Tak sis to přál už dlouho, ne?“ „Důležité je, co si přeješ ty, Gellerte. Ale jistě, Ludomiru považuji za dobrou volbu.“ ……… Bradavice; 4. března 2013 „Vaše návrhy projektů na O.V.C.E., s nepodstatnou výjimkou slečny Talkalotové, jsou neakceptovatelné,“ prohlásil Snape, sotva vstoupil do učebny lektvarů. Opravené pergameny se rozlétly k jejich autorům. „Návrh pana Brocklehursta je do jisté míry kompatibilní s jejím návrhem, budete pracovat společně. Ostatní připraví nové návrhy do týdne, popřípadě zváží své schopnosti navštěvovat tento výběrový a nepovinný předmět.“ „Ale pane profesore, s Morag Bainbridgeovou jsme počítaly, že -“ „Návrh slečny Bainbridgeové byl nevhodný, slečno Talkalotová.“ Mávl rukou a na tabuli se objevil předem připravený recept. „Antidotum proti dokrvovacímu lektvaru. Kdy ho využijeme? Slečno Cattermoleová?“ Mrzimorka neodpovídala. „Pět bodů z Mrzimoru. Chtěla jste pracovat na lektvaru proti polycytémii. Zamyslete se nad tím, až budete svůj návrh přepracovávat. Slečno Talkalotová, vy se nehlaste, máte už čtyři minuty s panem Brocklehurstem pracovat na vašem návrhu na odstranění vedlejších účinků kostisrostu, což se vám nepodaří, pokud si nepřesednete. Slečno Cattermoleová, už vám je jasné, proč byl váš návrh zcela absurdní?“ Mrzimorka se na něj stále dívala beze stopy porozumění něčemu tak triviálnímu. „Pokud ne, tak zvažte tu druhou možnost. Ano, slečno Rosenová?“ vyvolal zrzavou Nebelvírku. „Nejsem si vědoma žádné chyby, pane profesore. Svůj projekt jsem konzultovala přes vánoce s madam Wainscottovou, což je -“ „Znám madam Wainscottovou,“ přerušil ji a udělalo se mu téměř nevolno při vzpomínce na návštěvu bystrozorů v den jeho narozenin. Nenáviděl výslech pod Veritasérem. Nenáviděl důvod, proč mu byl podroben. A nenáviděl i lékouzelnici Wainscottovou, ačkoli ta k tomu přišla docela nevinně. Což ji, ani tu zelenookou Nebelvírku naprosto neomlouvalo. „U kterého lektvaristy složila mistrovskou zkoušku, můžete mi to připomenout, slečno Rosenová?“ „To není podstata problému, pane profesore. Můj projekt dával perfektní smysl. Nebyl důvod jej vracet.“ „Toto posouzení je na mně. Pouze na mně. Dovolím si vám opět připomenout, slečno Rosenová, že tento předmět je nepovinný. Pět bodů z Nebelvíru za neschopnost uznat vlastní chyby.“ Nebelvírka se ale nevzdávala, což od ní ani nečekal. Nebelvírky, zvlášť zelenooké, zrzavé Nebelvírky, tohle neměly v povaze. „Pokud jej mám opravit, potřebuji vědět, jaké v něm byly chyby.“ „Základní chyby. Příliš mnoho základních chyb na úrovni nižších ročníků,“ měřil si ji s rukama složenýma za zády. „Mohu tedy požádat o konzultaci, pane profesore?“ „Ne. Nevidím pro to důvod. Chybné odstavce jsem označil po pravé straně, jak jste nepochybně postřehla.“ „Ale označené jsou prakticky všechny odstavce!“ „Což ovšem není můj problém.“ „Pane profesore,“ přihlásila se Kara Baddocková, „v návodu na tabuli chybí cokoli magického. A minule jste vysvětloval, že bez magické přísady nemůže lektvar v sobě uchovávat -“ „Jste ve druhém pololetí výběrového předmětu, slečno Baddocková. Samozřejmě, že to není celý předpis, na přísadu, která odlišuje mudlovská léčiva od magických lektvarů musíte přijít sami. Učebnice zůstanou ve skříňkách, pane Towlere, pět bodů z Nebelvíru za pokus o podvod. A pro vaši bezpečnost – a protože mám dnes obzvlášť přátelskou náladu,“ nakrčil horní ret, „vám prozradím, že tam několik přísad přebývá. Kdo nebude schopen tento triviální problém vyřešit, nemusí zde marnit svůj, a hlavně můj čas. Ne, slečno Turpinová, nebudu vaše kolegy ani vás již obírat o čas nezbytný pro splnění úkolu odpovídáním na další zbytečné otázky.“ Studenti se dali do práce a on do pozorného sledování jejich rukou, třebaže žádná z nevhodných přísad nemohla zapříčinit skutečný problém, tedy něco, co by Poppy nedokázala vyléčit. Vedli si dobře, ostatně on by do svého výběrového šestého ročníku nepustil nikoho, kdo by tento úkol nemohl při trošce snahy zvládnout. A on měl konečně příležitost přemýšlet o rozhovoru Hermiony s Evandrusem, zvažovat všechna pro a proti, projít znovu vše, co promýšlel již v noci. První otázka, kterou musel odpovědět, byla, zda se něco vůbec změnilo. Druhá otázka zněla, zda jeho původní rozhodnutí nebylo chybné. A třetí, zda náprava chybného rozhodnutí je vhodnější než pokračování v chybné cestě. V noci odpověděl na všechny otázky záporně. Nic se nezměnilo, pokud Evandrus Virdee neměl jistotu. U snídaně pečlivě pozoroval jeho výraz. Zcela zbytečně, jak předpokládal. Obličej ředitele Oddělení-o-němž-se-nemluví byl neproniknutelný jako vždy. Ale nebyl zde jediný důvod, proč by měl mít jistotu. Pochybnosti, jistě, bylo by divné, kdyby jej nepodezíral. Ovšem jistotu o jeho vině by mohl nabýt pouze v případě, že skutečně dokázal nepozorovaně proniknout do Hermioniny mysli – a to bylo při její úrovni nitrobrany již nemožné. Evandrus Virdee blufoval. Rozhodnutí mlčet v době minulé války Hermiona nezpochybnila. Nevyčítala mu riziko, jemuž byli vystaveni, když nikomu, dokonce ani Brumbálovi, neřekl o své druhé pojistce. Neuměli jste nitrobranu, řekl jen, než ho zarazila. Nemusíš mi to vysvětlovat. Nechci o tom mluvit. Ani o- o ničem dalším z toho. Jen jsem chtěla, abys to všechno znovu zvážil. Ovšem to rozhodnutí je na tobě, řekla vážně. Ne, neudělal tehdy chybu, protože bez dokonalého ovládnutí nitrobrany, kterého nebyli schopni, by jim protijed proti Veritaséru nebyl k ničemu, pokud by nebyl u výslechu i on, aby mohl zablokovat jejich mysli, jak se mu ostatně právě u ní té strašné noci podařilo. Stejně tak byl schopen i vyřešit problém s Veritasérem. A nikdo jiný než oni neměl tehdy takové informace, jejichž ochrana by převážila nutnost jeho vlastního dokonalého krytí. A nyní… Okolnosti se samozřejmě změnily. Pořád však platí, že samotný protijed je k ničemu, třebaže je zřejmé, že by Evandrus mezi svými lidmi našel někoho, kdo by mohl mít z něj benefit; nejspíš by se takoví našli i mezi jejich spojenci. Jenže nebylo možné umožnit široké používání antiséra a udržet ho zároveň v tajnosti. Každé tajemství, které zná více než jeden člověk, je ohroženo. Tajemství, které znají více než dva lidé, už tajemstvím není. Už tak bylo chybou, když ze staré sentimentality k Narcise a kvůli svému kmotrovskému slibu prozradil existenci protijedu Dracovi. Ovšem Draco byl chytrý. Draco ho neprozradí, ne bez skutečně vážného důvodu a v nejzazší chvíli, protože by vzal i sobě tuto možnost. Prozrazením se stane tento nástroj zcela bezcenným, stejně jako Veritasérum samotné. A konečně: i pokud by jeho mlčení po vypuknutí současné války byla chyba, nynější přiznání by situaci zkomplikovalo způsobem, který nemůže připustit. Pokud by jeho existenci prozradil Evandrusovi, bylo by to téměř jako přiznání k vraždě Umbridgeové – a k neloajalitě, což bylo nepochybně horší, v tom s ním byl zcela zajedno. … „Evandrusi,“ naklonil se k němu při obědě, když dojedl, „byl bys tak laskav a následoval mě?“ „Jistě,“ otřel si Evandrus Virdee ubrouskem ústa a vstal. Snape nepromluvil, dokud neseděli v jeho sklepní pracovně. „Hovořil jsi včera s Hermionou.“ „Ano.“ „Je znepokojená.“ „To chápu.“ „Nezabil jsem Dolores Umbridgeovou. Nedisponuji protijedem proti Veritaséru.“ Evandrus Virdee se na něj po několik minut mlčky díval. Nedal nijak najevo překvapení, souhlas ani nesouhlas. Ta doba se zdála nesnesitelně dlouhá. Ovšem Snape neuhnul pohledem, protože to by prozradilo jeho slabost, jeho lež, třebaže pevný pohled neprozrazoval opak, což Evandrus Virdee věděl nepochybně stejně dobře jako on sám. „Nečekal jsem, že mi řekneš něco jiného, Severusi,“ promluvil konečně. „Nicméně si ti dovolím připomenout, že tě váže přísaha věrnosti k Fénixově řádu.“ „Jsem věrný Fénixově řádu. Stejně jako jsem byl i v minulosti.“ Evandrus Virdee pomalu přikývl. „Nepochybuji, že děláš to, co sis ty sám vyhodnotil jako nejlepší.“ Vstal a opustil sklepení. A Snape se díval na zavřené dveře a vůbec si nebyl jist, zda na ty tři otázky odpověděl správně. ……… Podmoky u Milešova; noc z 12. na 13. března 2013 Luitgarda křičela docela krátce. Křik se brzy změnil v chroptění, když ten vousatý muž se strašnýma očima zatáhl šňůrku kolem jejího krku. Eddin křik byl přidušen režným pytlem, který jí dali volchvovi mlčenliví pomocníci přes hlavu a pevně zavázali, než ji přidrželi pod hladinou Dyje. Frederika křičela nejdéle. Díval se na tělo v ohni bez kouře a zmučenou tvář bez vlasů… Křičela. Křičela. Otevřel oči, pokrytý ledovým potem, ruce se mu chvěly a žaludek svíral. „Nevěděl jsem to,“ řekl do ticha opuštěného rodného domu. A dům mu vracel ozvěnou věděl, věděl, věděl… Obžalovával ho a shledal ho vinným. „Nevěděl jsem to, slyšíte!“ zakřičel zoufale. „Pak už bylo pozdě, udělali by to, ať bych udělal cokoli! Na mně nezáleželo!“ Tentokrát neslyšel nic. A to ticho bylo snad ještě horší. Může ticho křičet? Dům jeho předků mu neodpustil. „To není moje vina. Nic z toho jsem nechtěl,“ zopakoval k hluchým zdem snad posté. Ale jeho hlas zněl i jemu samotnému cize a lživě. Vstal a posadil na podlahu, lůžko mu připadalo nesnesitelně normální. Nesnesitelně pohodlné. Místo, kde se vždy cítil bezpečně, kde mu matka vyprávěla staré legendy a pohádky. Napsal jí, aby přijela. Pokud přijede, bude se jí muset podívat do očí. Opřel se prudce o zeď, až se bouchl do hlavy. Zabolelo to, ale málo. Udeřil se znovu, a znovu. Ale nepřinášelo to úlevu, možná kdyby si ublížil víc… Zkusil to, ale vždy se zarazil, nedokázal to. Byl zbabělec. Měl by říct ta slova. Měl by zemřít, zasloužil si smrt, když zemře, nebude se muset podívat matce do tváře. Řekni to, poručil si. Řeknu to, hned. Ale neřekl. Nedokázal to, stejně jako tehdy ne. Zbabělče, budižkničemu, srabe, nadával si. Ale neřekl to. Řeknu to za chvíli. Noc je ještě dlouhá. Zavřel oči, a znovu se mu před očima objevilo to strašné místo. Od první chvíle, kdy se přemístili na mýtinu v dubovém háji na břehu řeky, cítil podivný pocit zhouby. Temné místo, třebaže vypadalo na první pohled nevinně. Pamatoval si každý detail. Trávu, která byla v předjaří nezvykle čerstvá, vysoké topoly, v jejichž bezlistých korunách zářily dokonalé, stále zelené koule jmelí. Kamennou modlu a kamenný oltář. A tvář volchva z rodu těch hrozných Vršovců; teď už chápal, proč je nikdy neměl rád. Ne, opravdu to nevěděl, když ho Baltazar Byrtus požádal, aby přivedl své tři sestřenice. Jak ho mohlo napadnout, že jsou ohroženy právě ony, když rodina Albergů patřila mezi ctěné německé rody, které se nikdy proti Grindelwaldovi nepostavily – ani tehdy, ani nyní. Téměř své sestřenice neznal, otec neměl strýce Ottu rád; viděl je jen na několika pohřbech a svatbách. Nic k nim necítil, a ani ony k němu ne – a přesto se na něj dívaly s nadějí a prosbou a se zděšením a nenávistí, když pochopily. Nevěděl to až do chvíle, kdy se ho Vršovec obřadně zeptal, zda dobrovolně vydává panny, jejichž je poručníkem, svému pánovi k oběti Černobohovi. Mohl říci ne? Zemřel by, na místě by ho zabili, nemohl jinak. Ne, vlastně ani tehdy nevěděl, copak mohl předpokládat, že je skutečně zabijí? Nikoho by to nenapadlo, ujišťoval se. Obětí přece nemuseli myslet skutečnou oběť, naopak, to bylo tak nepravděpodobné… Měl to být jiný rituál, něco jiného, proč by se jinak ubezpečovali, že jsou panny? Podíval se na stůl, kde ležel stočený pergamen. Jmenování do funkce ředitele pro ochranu magické flóry. V tuto chvíli, kdy se rozhodl, že zemře, mu připadalo jako výsměch. Nebo spíše potvrzení jeho viny. Nebylo to tak dávno, kdy by dal cokoli, aby tohoto místa dosáhl. Jenže konstelace na ministerstvu byla už několik let taková, že neměl šanci obsadit ani takto nedůležitou pozici. Tedy nedůležitou… pro něj samozřejmě důležitá byla, ale jinak se jejich odboru spíš vysmívali, protože v něm nešlo ani o moc, ani o peníze, alespoň ne velké peníze. Chtěl jen chránit ohrožené druhy, to bylo jeho poslání, to uměl a dělal dobře. Nechtěl být hrdinou, chtěl jen dělat práci, které rozuměl, kterou cítil jako své poslání. Ale i na naprosto nedůležitém místě referenta nejspíš dokázal někomu mocnému šlápnout na kuří oko. Když ho propustili, nenáviděl je. A tehdy kontaktoval Doru Ronovskou, která ho po několikaměsíčním oťukávání dovedla k Jarkovi Žitovi. Nyní se může vrátit, a to dokonce na místo, kde skutečně může něco změnit. Nastoupit můžete, jakmile bude vaše rodina zpátky, Zbyňku, řekl mu Baltazar Byrtus. Jeho Veličenstvo ovšem očekává přísahu věrnosti i od vašeho strýce. Slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, den poté, kdy ještě nedokázal myslet, kdy jej ještě nebudily vyčítavé oči sestřenic. Napsal otci, matce i prastrýci. Včera mu odpověděli. Vrátí se. Jak se jim bude moci podívat do očí? A budou v bezpečí? Měli by být, slíbil mu to nejen Baltazar Byrtus, ale i sám Gellert Grindelwald. Jenže… pokud zemře, až zemře, opravil se, budou v ohrožení. Nesmí se vrátit! Vstal a posadil se ke stolu. Vytáhl ze šuplíku čistý pergamen, namočil brk do inkoustu a začal horečnatě psát. Psal o svém strachu, o svých nadějích, o svém zločinu, o svých důvodech – a o své zbabělosti. Pak na pergamen namířil hůlku a zničil ho. Vytáhl další pergamen a začal psát o tom, jak byl podveden, o hrůze, které čelil, o tom, že nic z toho nechtěl. O nočních můrách a Frederičiných očích a o lítosti. Pak na pergamen namířil hůlku a zničil ho. Začal psát znovu, tentokrát se o Luitgardě, Eddě a Frederice nezmiňoval – proč by o nich měl vůbec něco vědět? – jen otce zapřísahal, aby se nevraceli. A aby mu odpustili. Pak se zarazil, s rukou uprostřed slov na rozloučenou: pošta může být hlídaná, to si alespoň Jarek myslel. Je vůbec možné, aby nehlídali právě tu jeho? I tento dopis zničil, pak složil hlavu na stůl a rozplakal se. Nemůže jim napsat, to by bylo zbytečné. Nemůže se zabít, tím by je ohrozil, Byrtus se vůbec netajil tím, co od něj očekávají. Nemůže zemřít, kvůli své rodině. Nesmí zemřít, protože smrt těch dívek by pak byla zbytečná, uvědomil si a to pochopení bylo úlevné. Matka se to nemusí dozvědět, nikdo se to nemusí dozvědět. Není v zájmu nikoho ze zúčastněných o tom hovořit. Byrtus mu řekl, že ostatní členové rodiny Albergových jsou mrtví. Další z rodin, která zmizela v cizině nebo ve skrytu utajených domů. Jednou, po válce… jednou se zjistí, že jsou mrtví. Ale kdo bude pátrat po tom, že právě ty tři dívky zemřely jinak? A pokud - žaludek se v něm zhoupl – pokud nastane tato nepravděpodobná možnost… tak to vysvětlí. To nebyl jeho zločin. On byl donucen, vydírán a oklamán. Za to byl zodpovědný Gellert Grindelwald a ten zatracený Vršovec, stejně jako za smrt tety a strýce a zbytku rodiny Albergových. Zabil by je tak či tak, jeho rozhodnutí v tom nehrálo žádnou roli. On, ne, on není vrah. Musí mít nějaký smysl, že je ještě naživu. Má chránit magické rostliny, z nichž nejméně dvacet druhů je ohroženo vyhynutím. Války jsou lidská záležitost, ale kdo ochrání v těchto bouřlivých dobách neocenitelné dědictví přírody? To je jeho povinnost, a on ji splní.