O mnoho let později… Remus v pozdním večeru obcházel chodby Bradavického hradu. Dnes byla jeho služba. Jak tak pomalu kráčel a vyhlížel okny k jezeru, musel přemýšlet nad tím, co by udělal, kdyby se Sirius skutečně objevil. Nikdy neměl šanci s ním promluvit po tom, co ho zatkli. Po těch dlouhých letech stále nevěděl, co si myslet, přestože Siriusově údajnému vraždění přihlíželo tolik svědků. Něco se mu na tom nezdálo. Znal Siriuse tak dlouho a dobře. Dvanáct let byl zvyklí nepřipouštět si, co se stalo, zapomínat, co ztratil. Přišel o všechny své přátele v jediný den. Siriusův útěk z Azkabanu otevřel jeho staré rány a nástup do Bradavic na postu učitele, kde se jeho pozornosti dožadovalo tolik vzpomínek, jeho melancholii jen prohloubil. Byl tu i Harry, ve kterém viděl Lily a Jamese v jedné osobě. Znovu nahlédl do plánku, který mu nedávno zabavil. Plánek. Plejáda dalších bolestivých vzpomínek se mu drala do mysli. Nepřítomně převracel listy pergamenu. Neočekával, že by uviděl něco zajímavé. Chodby byly liduprázdné. Všichni spali poslušně ve svých postelích. Tedy kromě Brumbála, který sem a tam přecházel ve své pracovně, a Snapea, jehož jméno se stále pohybovalo po nákresu jeho laboratoře. V matném měsíčním světle rozeznal, že je přece jen někdo další vzhůru. V havraspárské společenské místnosti bděl ještě jeden student. Zrovna od Havraspára by ponocování uprostřed týdne nečekal. Přešel k oknu, aby si mohl přečíst studentovo jméno. Stačil jen krátký pohled do plánku, aby mu srdce vynechalo jeden úder. Bez přemýšlení se rozběhl. Vstup do havraspárské věže byl jen o patro níž. Měl by poslat patrona Brumbálovi, měl by bít na poplach. Ale tu myšlenku zarazil ještě dříve, než přišla. Co dělal Sirius v Havraspáru? Jestli šel vážně po Harrym, jak se říkalo, nedávalo jeho chování smysl. Musel ho vidět, musel s ním mluvit. O samotě. Musel vědět, proč je všechny zradil. Vyběhl točité schodiště ke vstupním dveřím s hůlkou v pohotovosti. Vládla tu téměř absolutní tma, ale Remus se neodvážil rozsvítit. Co kdyby se Sirius rozhodl vrátit? Světlo by ho varovalo. Poslepu nahmatal klepadlo a jednou klepnul. Klepadlo ve tvaru orlí hlavy promluvilo zpěvavým hlasem: „Byl jsem odsouzen k smrti. Dostal jsem však na výběr. Pokud ve své poslední řeči zalžu, budu popraven. Pokud řeknu pravdu, dostanu mozkomorův polibek. A přesto jsem tady živý a s duší v těle. Co jsem tehdy řekl?“ Remus se zamyslel. Tohle nebyla tak těžká otázka, jak čekal. Něco podobného už slyšel dříve. Trvalo však další minutu, než odpověděl. „Řekl jsi: ‚Popravíte mě.‘“ „Může být,“ souhlasil orel a dveře se otevřely. Remus čekal útok, ale ten nepřišel. Opatrně vstoupil do místnosti s hůlkou v pohotovosti. Jeho útroby se v úzkosti sevřely, jeho dech se téměř zastavil. V jeho mysli stále visela otázka bez odpovědi. Co udělá, až svého dávného přítele uvidí? V křesle u krbu někdo seděl, ale nebylo poznat kdo. Remus nenechal nic náhodě a neznámou osobu neverbálním kouzlem znehybnil. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho dalšího neviděl. „Lumos.“ Špička Lupinovy hůlky se rozzářila a zalila světlem nehybnou tvář neznámého. Nebyl to Sirius. „Sophie,“ šeptl Remus překvapeně. Na malý okamžik pocítil smutek. Přál si bývalého přítele vidět, i když věděl, že je to špatné. Jak se to ale mohlo stát? Byl si téměř jistý, že na plánku viděl Siriusovo jméno. Podíval se do něj znovu, tentokrát si posvítil hůlkou. Vedle jeho jména nestálo Sirius Black, nýbrž Sophie Black. „Finite,“ zrušil znehybňující kletbu. Dívka hleděla na profesora vykulenýma očima. „Promiň mi to, Sophie, měl jsem podezření, že jsi Sirius Black,“ nevesele se zasmál vlastní hlouposti. „On se zase dostal do hradu? Snažíte se ho chytit?“ zeptala se tichým melodickým hlasem. „Ne. Dělám jen rutinní obchůzku. Už jsem asi unavený,“ usmál se znovu a posadil se do křesla naproti. Z havraspárských studentů patřila Sophie Phillipsová k jeho oblíbeným. Nikdy vlastně nevěděl proč, nebyla nejsnaživější, ani nejchytřejší. Měl pocit, jako by se na svět dívala se sarkasmem člověka o dvacet let staršího. Mezi studenty, kteří by ostatní prohlásili za dospěle se chovající, by ji nezařadil. Ona dospělá byla. A přitom plná života jako každé pubertální dítě, v jejím oku zářila neplecha. Jako by zosobňovala všechno dobré, na co si ze svých školních let pamatoval. ‚Phillipsová,‘ řekl si v duchu. Ale v plánku stálo Blacková. Co to znamenalo? Podíval se znovu. Nic se nezměnilo. Mohla být Sophie Siriusovou příbuznou? Dcerou? Využil toho, že se dívala do skomírajících plamenů v krbu, aby si ji prohlédl. Její rysy mu byly povědomé, ale možná se mu to jenom zdálo. Sophie měla staršího bratra. Remus nalistoval v plánku nebelvírskou věž. Netrvalo dlouho a našel, co hledal. David Black. To už nemůže být náhoda. A plánek se nikdy nemýlil. Byl si jistý, že Regulus a Sirius byli poslední mužští potomci rodu Blacků. I Orion Black by mohl být Sophiiným a Davidovým otcem. Mohl mít dva levobočky, nebo ne? Anebo byl jejich otcem jakýkoli mudla s příjmením Black. Bylo to přece jedno z nejběžnějších britských příjmení. Jejich matka se prostě mohla později vdát za Phillipse a své děti přejmenovat podle manžela. Zasmál se vlastní hlouposti. Začínal bláznit, poseldní dobou viděl Siriuse všude. „Hlídáte školu každou noc?“ zeptala se najednou Sophie a přerušila tak tok jeho myšlenek. „Jistě. A já už bych měl jít,“ vzpomněl si najednou a s povzdechem vstal. „Zítra je škola, měla by ses ještě vyspat,“ otočil se k ní na půl cesty ke dveřím. „To bych ráda, ale nejsem unavená. Neusnu,“ ušklíbla se. „Dobrou noc, pane profesore, ať vám hlídka rychle uteče.“ „Děkuji. Dobrou noc.“ Několik následujících dní se Remus snažil nehledat v obličejích sourozenců Phillipsových známé tváře. Jeho pokusy však byly marné. Kdykoli je vyučoval, potkával na chodbách nebo viděl u večeře, neubránil se srovnávání. Netrvalo dlouho a své snažení vzdal. Dokud se neujistí, že tu není žádná spojitost, nebude mít klid. Sophie jeho rozhodování urychlila, když si od školníka společně s Ginny Weasleyovou vysloužila trest. Remus se nabídl, že se těch dvou ujme. Pátečního večera obě dívky zavedl do archivační místnosti za sborovnou. „Čím jste si vlastně vysloužily trest?“ zeptal se, protože mu to zrovna u těch dvou bylo opravdovou záhadou. „Tančily jsme na chodbě a byly u toho příliš veselé,“ ušklíbla se Sophie. Remus se tomu musel zasmát. Kvůli takové hlouposti dostaly trest? „Asi ho naštvalo, když jsem při piruetě nakopla paní Norrisovou,“ přiznala Ginny, ale v jejím hlase slyšel spíš smích než lítost. „Nemusíte se bát, nebude to tak hrozné,“ ujistil je Lupin. „Škola má povinnost uchovávat výsledky zkoušek OVCE po dlouhou dobu po jejich ukončení. Zápisy byly bohužel po jedno desetiletí prováděny obyčejným inkoustem namísto magicky upraveného, který se nesmaže. Záznamy z tohoto období se stávají nečitelné a je potřeba je přepsat.“ Před každou z nich položil dva stohy pergamenů – jedny popsané, jedny čisté – kalamář a brk. „Práce by vám měla trvat do dvou hodin, až skončíte, můžete jít.“ Sám se posadil do rohu místnosti a pustil se do opravování esejů pátých ročníků. Nějakou dobu všichni pracovali v tichosti, ozývalo se jen šustění pergamenů a škrábání píšících brků. „Hele, tady je taťka!“ promluvila tiše Ginny a obě dívky nahlédly do dokumentu. „A mamka!“ „Páni, to jsem netušila, že byla tvoje mamka tak dobrá,“ řekla obdivně Sophie. Remus se pro sebe usmál. Teď už jen stačilo, aby se i Sophie pozastavila nad jmény svých rodičů. Ze školních záznamů věděl jméno otce. Avšak Iana Phillipse si ze školy nepamatoval. Scházelo mu rodné příjmení matky, podle jména ji nedokázal zařadit. „Hele, taťka. Jak jinak, dokonalé,“ ušklíbla se Sophie. „To asi musel, aby ho vzali do Neuchâtel na lékouzelníka.“ Na dlouhou dobu ztichly. „Podvej! Sirius Black,“ pošeptala Ginny Sophie. „Ty jo, taky má skvělý výsledky. A chodil do Nebelvíru.“ „A co se z něj stalo…“ „Podívej!“ řekla tiše Sophie a ukázala Ginny něco ve svém svitku. „Pane profesore, vy jste chodil se Siriusem Blackem do ročníku?“ zeptala se Ginny nejistě. Remus zvážněl. S touhle otázkou měl počítat. „Ano,“ řekl úsečně a okamžitě se vrátil ke své práci, aby zamezil dalším otázkám, na které nechtěl odpovídat. Až do konce trestu dívky mlčely. „Pane, jsou ty záznamy kompletní?“ zeptala se ho Sophie, když mu předávala svou dokončenou práci. „Ano, proč se ptáte?“ „Mamka sem v té době také chodila, ale její jméno jsem nenašla.“ „Možná neskládala zkoušky OVCE ve standardním termínu, pak by byly její výsledky zařazeny v jiných archivech. Jaké bylo její rodné příjmení a v jakém roce zkoušky skládala?“ „Jmenovala se Collinsová. Myslím, že zkoušky skládala rok po vás.“ Collinsová. To jméno znal. Vybavila se mu neurčitá podoba drobné dívky, kterou jako jedinou Sirius opravdu miloval. „Odešla o rok dříve,“ vzpomněl si. V hlavě začal počítat. Něco mu pomalu docházelo, ale Sophie byla rychlejší. „No jasně, bráchu měla už v sedmnácti. Možná kvůli tomu. Děkuju, pane profesore. Dobrou noc.“ Jen co se zabouchly dveře do sborovny, Ginny se pousmála. „Vlastně to vůbec nebylo tak hrozné,“ řekla. „To ne,“ souhlasila Sophie, „a dokonce docela zajímavé.“ „Nevěděla jsem, že Davida měla teta v sedmnáci,“ vzpomněla si najednou Ginny. „Vlastně jsem nad tím předtím moc nepřemýšlela. Až dneska jsem si to nějak spočítala.“ „Ale věděla bys přece, kdyby nedokončila školu.“ Sophie na to nic neřekla. Nebyla si jistá. „Naši umí být pěkní tajnůstkáři.“ „To naši taky,“ souhlasila Ginny. „Lupin chodil do ročníku s Potterem, Blackem a Pettigrewem. To je dost známých jmen na jeden ročník. A dokonce byli všichni v Nebelvíru.“ „Jen si to představ! Sedm let spolužáci. Všechny je musel dobře znát.“ Po zbytek cesty šly mlčky. „Tak dobrou,“ mávla na rozloučenou Sophie. „Dobrou.“ Ve společenské místnost Havraspáru bylo tou dobou ještě plno. Sotva odbila devátá hodina. „Co to děláte?“ zeptala se Sophie kamarádek, které seděly u stolku hned u vstupních dveří. „Úkol do formulí, co máme na pondělí,“ odpověděla jí Padma. Povzdechla si, nechtělo se jí už nic dělat. Na druhé straně místnosti zahlédla Lenku Láskorádovou sedět samotnou u stolku. Sophie měla slabost pro všechny nepochopené osobnosti. Možná proto, že dokud chodila do mudlovské školy, nikdo nechápal ji. Teď, když konečně našla místo, kde si připadala doma, chtěla svoje štěstí předávat dál. Lenka byla zvláštní a fascinující. Dávala odpovědi na otázky, které ještě nikoho nenapadly, byla upřímná a svá. Ale téměř nikdo to nevěděl, protože se uzavírala do sebe a nemluvila, dokud ji člověk nepřesvědčil, že to co říká, ho zajímá. Nikdo si tu práci nedával. „Ahoj,“ usmála se na blondýnku a posadila se vedle ní. „Co to bude?“ zeptala se, protože Lenka něco vyráběla z drátu a korálků. „Ahoj,“ zamrkala na ni překvapeně, jako by se probudila ze snu. „Náušnice.“ „A jak budou vypadat?“ „Jako ředkvičky.“ „Proč ředkvičky?“ „Ještě to nikoho nenapadlo,“ usmála se. Sophie poznala, že pro jednou zase překonala hradbu, za kterou se Lenka schovávala. Bylo to stále snazší. „Pravda. A jak to napadlo tebe?“ „Ani nevím, najednou jsem je viděla před sebou jako skutečné. Měla jsi trest,“ změnila Lenka téma. „Ano, s Lupinem.“ „Asi to nebylo zlé,“ konstatovala. „Nebylo, Lupin je hodný. Co budeš dělat o víkendu?“ „Asi si půjdu číst k jezeru, když nebude pršet.“ „Můžu jít taky?“ „Ty bys chtěla?“ divila se tomu Lenka. „Jasně, jinak bych se přece neptala,“ rozesmála se Sophie. „V kolik chceš vyrazit?“ *** Na blogu (http://fujioka-haruhi.blog.cz/) najdete u kapitoly vysvětlení hádanky. V Postavách přibyla paní Averyová. Zavedla jsem také novou galerii postav pro druhou část příběhu.