Ahoj všichni,
píšu z ošetřovny.
Ležím tu už druhý měsíc a je to nuda nad mraky.

Ale slíbili, že mě na Vánoce pustí. Jako bych je měl s kým oslavit…

Nic se nestalo. Jen taková nevydařená akce. Jsem v pořádku. Končetiny mám
všechny.
Nebojte se.

Dostal jsem zase po roce povolení se vám ozvat.

A teď můžu i celý dopis.

No jo. Stanley se letos moc nezatěžoval vymýšlením vánočních dárků a
celému oddělení povolil poslat jeden dopis.
Myslím, že je to opravdu dobrý nápad.

I když já nějak nevím, co bych psal.
O práci nemůžu.
O volném čase nemám co…

Žiju prací.

Máme jednu akci za druhou, jedno řešení po druhém.

Ale dost se to teď zklidnilo.

Už nemáme tolik bojových akcí a víc sedíme za stolem a vytváříme
strategie.
To znamená i míň mrtvých.
Tak například Stanley je stále šéf.

Hned po něm jsem tady služebně nejstarší člen, ale stále žijí ještě dva,
co přišli to stejné léto, co já.

A to je vynikající!
Ze začátku to vypadalo, že tu do roka umřeme všichni.

Při poslední říjnové akci jsem teda měl na kahánku, ale dopadlo to dobře.

Máme tady totiž vážně vynikající ošetřovatele.

Na ně nikdo nemá.

Jen si rádi povídají.

A na to já nejsem.
Jsem rád sám. Vyhovuje mi to. Nechci se nikomu svěřovat. Nechci mluvit o
minulosti.
A nemám na to plánovat budoucnost.

Ještě mi snad ani jeden z mých plánů nikdy nevyšel.

Opatrujte se, kamarádi.

Mám vás rád.

H.