Probudil se. Tím si byl jistý. Nevěděl proč, ale právě tím jediným si byl
jistý. Měl zavřené oči. Nepamatoval si. Zdálo se mu, že zapomněl, jak se
dýchá. Necítil bolest – nebo ho skutečně nic nebolelo? – a nevěděl. Kdo
je, kde je a proč vůbec je. Nejprve ho napadlo, že ztratil i vlastní
myšlenky, ale po chvíli toto zjištění označil za irelevantní vzhledem ke
skutečnosti, že o něm právě teď dost usilovně přemýšlel.
Pomalu zjišťoval, že si vzpomíná na jednotlivá slova, že dokáže s
určitostí říct, že leží. Dokonce si vzpomněl i na přídavné jméno tvrdý,
které přesně vystihovalo to, na čem právě spočíval, ale… Čím více věcem
rozuměl, tím větší pociťoval zmatek. Vzpomněl si, že kdosi řekl něco o
chytrých lidech, kteří si připadají tím hloupější, čím víc toho ví. Jenže
to se ho úplně netýkalo. Stále neměl ponětí o podstatě naprosto zásadních
skutečností.
Zkusil se přetočit na bok – nešlo to. Nevěděl, jak má zacházet s tělem.
Snažil se alespoň otevřít jedno oko. S velkou námahou se mu to podařilo.
Tlumené světlo, kterým byl prostor, v němž se naházel, ozářen, se mu
zdálo povědomé. Nadzdvihl hlavu. Měl nezdravě bledou pleť. A tělo
postaršího muže, zjizvené, šlachovité. I to se mu zdálo povědomé. Byl
nahý. Ležel nahý na kamenné podlaze a začínala mu být zima.
Zahýbal prsty, zdvihl paži. Stálo ho to dost námahy, ale nakonec se
posadil. Odkašlal si. Chtěl slyšet svůj hlas, bohužel ho však nenapadlo,
co má říct, a tak raději mlčel. Rozhodl se prohlédnout si místnost.
Nebyla velká. Neměla okna. Osvětlovaly ji pochodně zavěšené na kamenných
stěnách. Otočil se. Zády se opíral o kovovou nohu lavice. Byl ve školní
třídě. (Slovní spojení školní třída mu nečekaně vytanulo na mysli, až
získal pocit, že už tu musel být mnohokrát předtím.) Na zadní stěně se
nacházely skříně se sklenicemi, v nichž se v barevných kapalinách
vznášely slizovité preparáty. Pokusil se vstát. Dobelhal se ke skříním.
Stále ho nic nebolelo, ale připadal si těžký. Otevřel skříň po svojí
levici. Visely v ní černé pláště. Namátkou sáhl dovnitř, jeden vytáhl a
oblékl se. Nepřipadal si zrovna komfortně, pro tuto chvíli to však muselo
stačit. Pod plášti byly uloženy měděné kotlíky. Prohlédl si je. Tak tedy
učebna lektvarů. Zvláštní.
Najednou věděl, že je kouzelník, a připadalo mu to zcela přirozené. Nikdy
tomu nemohlo být jinak. Ve skříni hned vedle té s plášti se nacházely
učebnice. Vzal jednu, která ležela na nejvyšší hromádce a zběžně ji
prolistoval.
„Žvásty,“ odfrkl si. Kuklík se nepřidává do Bezesného spánku, aby zmírnil
jeho hořkou chuť, ale aby zabránil vzniku sraženiny. Byl si jistý. Náhle
a naprosto stoprocentně. Znalosti tedy nějaké má. Musel být lektvaristou.
„Ano, jistě,“ promluvil a zaposlouchal se do těch dvou slov. Vlastní hlas
mu zněl hrdelně, skoro chraplavě, a hluboce. Zdálo se mu, že nepřiměřeně
protahuje slova. Zkusil to říct ještě jednou. Byl spokojenější. Buď si
zvykl, anebo se mu opravdu podařilo změnit výslovnost podle jeho představ.
„Co tu chcete?“ Ve dveřích několik metrů za ním stál muž. Neviděl mu dost
dobře do tváře, skrýval se ve stínu. Rukama se opíral o dřevěný rám.
Poznal, že je poměrně vysoký. Žíly na zápěstích měl naběhlé, černý plášť,
v němž byl oblečený, a který se až příliš podobal tomu, co měl na sobě on
sám, zakrýval vše ostatní. Z hlasu vycítil nevoli, povýšenost a odpor ke
své osobě, nebo se mu to alespoň zdálo. Zůstal stát. Dívali se na sebe.
„Nevím.“ Říkal pravdu.
„A mohl byste mi alespoň laskavě vysvětlit, proč se hrabete v mé skříni?“
Muž nezesílil hlas, nebyla v něm ani stopa po bouřlivém vzteku. Pokud
nějaký pociťoval, dovedl jej velmi dobře zakrýt. Bylo z něj však pohrdání
a naprostou převahu. Navíc věděl, že muž je v právu – on tu opravdu neměl
co dělat.
„Hledal jsem nějaké oblečení…“
Muž si posměšně odfrkl. Popošel krok dopředu, asi aby mohl pozorovat, jak
se bude tvářit. Pozvedl obě obočí v hraném údivu. Měl protáhlý obličej –
vystouplé lícní kosti, zažloutlou pleť a příliš tmavé oči (nevěděl,
jestli se mu nezdály, tak hluboko byly zapadlé ve stínu nadočnicových
oblouků). Někoho mu připomínal, jen si nebyl jistý, zda nějakou smyšlenou
postavu (třeba o něm četl, třeba se jedná o obecně známou bytost…), nebo
někoho důvěrně a blízce známého. Černé vlasy mu spadaly na ramena v
lesklých pramenech, ruce měl spuštěné volně podle těla a očividně si
vychutnával pohled – spíš ponížení, které jím vyvolával - na jeho
polonahé tělo. Křivě se usmál, jen nadzdvihl koutky, a i to stačilo, aby
ukázal zažloutlé zuby.
„Tak vy si přijdete ke mně do učebny, nahý, nemáte pro to žádné
vysvětlení, zcela bez ostychu se mi hrabete ve skříni, ukradnete mi
plášť, zahodíte jednu z mých učebnic (ani si neuvědomil, že ji odhodil
jako zbytečnou přítěž plnou nepotřebných blábolů) tak, že se vytrhne z
vazby, a stále mi k tomu nemáte co říct?!“ Konec zašeptal.
„Nevím, proč tu jsem, a předpokládám, že se na mě budete raději dívat na
oblečeného. I přesto se za vypůjčení pláště omlouvám.“
„Proč tu jste?“ Muž střídavě zatínal a rozevíral pěsti, ale jinak se zdál
být nepřirozeně klidný. „Tak já vám to tedy povím! Vy totiž nejste
schopný zemřít! Ani téměř mrtvý se nedokážete vzdát kotlíků a přísad do
lektvarů, a tak mi sem lezete a čekáte… co?“ Ta slova ho neudeřila tak,
jak by měla. Neudeřila ho tak, jak on sám očekával. Měl pocit, že se zde
mluví o třetí sobě, kterou nezná. Snažil se pochopit, že toto se týká jen
jeho. Úzce a naprosto neoddělitelně. Jen jeho. Zemřel. Nebo ne? Ten
člověk mluvil o blízkosti smrti… Proč je tedy tady? Proč se neloučí se
svými blízkými? Proč nemá nějaké viditelné symptomy? Zoufale si prohlédl
své ruce, ale nic neobvyklého neodhalil.
Mimoděk se dotkl svého hrdla. Věděl to, ještě dřív, než pod prsty ucítil
teplé, kluzké maso a krev v pravidelných intervalech vystřikující z
pulzující tepny. Nedopadala na zem. Podíval se znovu na toho silně
nepříjemného člověka.
Podíval se a věděl. Kdo je. Severus Snape, těší mě. Kde je. Má učebna v
Bradavicích. A najednou… Bylo toho příliš. Cítil úder do prsou, který ho
odmrštil na podlahu. Nebyl skutečný, pochopitelně. On sám byl zasažen,
ochromen, a zasáhl tak sebe. Pochopitelně. Byl obětí své mysli. Svých
předsmrtných halucinací, svého horečnatého blouznění… Pochopil. On teď
ležel na podlaze v Chroptící chýši, s očima vyvalenýma, s prokousnutým
hrdlem a sinalou pletí. Tam se nacházel, nikde jinde.
Znovu pohlédl na muže, z něhož se náhle stala osoba pojmenovatelná. Byl
to opět on. Ocitl se ve své laboratoři a vedl rozhovor sám se sebou. U
Merlina. Bože. Pochopil, proč se neloučí s příbuznými – žádné neměl. Byl
sobě svým vlastním příbuzným. Už mu nepřipadalo nevhodné, že nedává
poslední sbohem přátelům. Žádné neměl.
„Co čekám? Poslední rozloučení, asi… Bylo by dobré říct někomu sbohem…“
Nechtěl to. Nechtěl to vzdát a odejít a nechtěl se vrátit ani jako duch.
Říkal si, že na to mu zbylo ještě příliš mnoho odvahy.
„V tom případě se asi nedočkáte. Nejsem zvyklý snášet nějaké
sentimentální kecy ubožáků, kteří si neumí poradit s vlastními problémy.
A teď už konečně vypadněte.“ Ani tohle nechtěl. Chápal, že se tu objevil,
aby se rozloučil. Měl někomu říct, že odchází a že už se nevrátí. Nechtěl
slyšet slova útěchy. Chtěl jen… nějak to zakončit.
Ale tohle bylo strašné, příšerné, děsuplné. Byl by se býval dokázal sám
rozloučit s knihami, skleněnými pipetami, trojnožkami, míchátky, kotlíky,
zkumavkami, baňkami, stříbrnými nožíky - kdyby nebyl takový srab.
Srabusi, znělo mu hlavou. Nedokázal jsi odejít, aniž bys naposledy
promluvil s člověkem. Nedokázal jsi opustit jen pouhou místnost a teď…
Teď platíš i s úroky.
„Neslyšel jste? Vypadněte z mojí učebny, potřebuji pracovat.“ Bylo úděsné
poslouchat sebe. O to úděsnější, že věděl, že je to opravdu on, že
používá taková slova a že by v této situaci přesně toto řekl. Tedy… Čistě
hypoteticky v podobné situaci, kdyby ho někdo přišel požádat o takovouto
pomoc takovýmto způsobem, vyrazil by s ním dveře a ani by nepřemýšlel, co
ho k tomu vedlo. Jeho i návštěvníka, samozřejmě.
„Nemůžu.“ Bylo neúnosné vědět, že umírá, aniž by o tom mohl kohokoliv
zpravit. Cítil se zoufalý a bezmocný, chtěl křičet, chtěl plakat, ale
neměl žádné slzy. Věděl, že tuto situaci nevyřeší útěkem do svých
sklepení. Nacházel se v nich. A umíral. Osamělý a příšerný.
„Nemůžu. Nemůžu! Nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemůžu!“ Z hrdla se mu nevydral
jediný výkřik. Nebo ho neslyšel. Nevěděl. Nebyl zvědavý, nechtěl vidět,
jak vypadá bytí „po tom všem“. Nechtěl. Někdo se lehce dotkl jeho ramene.
Snažil se otevřít oči. Nemohl. Copak se to celé bude opakovat ještě
jednou? Znovu? To má být očistec? To má být peklo? Prudce se nadechl.
Zaštípalo to. Cítil v plicích ledový vzduch. Vší silou, celým tělem,
veškerou vůlí se přiměl nadzdvihnout víčka. Malinko.
Bílo. Na nebe nevěřil… Zástěny. Pláště.