Drahý manželi (konečně ti tak mohu říkat, a tak si to náležitě užiju), manžílku, manželíčku, ve všem tom shonu jsem si přece jen našla chvilku – utekla jsem před tvojí mamkou, která se mi už poněkolikáté s uslzenýma očima chystala říct, jak moc mi to sluší a jak je šťastná, že jsme svoji; a vím, že je to neslušné (zrovna ty mi o slušnosti něco povídej, Rone), ale nemohla jsem jinak – abych ti napsala. Napsala první manželský dopis. Sedím skrčená za závěsem z růžových okvětních lístků (ano, za tím, který se ti zdál tak kýčovitý, nevkusný a okázalý, že „by ho na svatbě nechtěl ani Malfoy“; ale přiznej si, že se ti nakonec líbí) a doufám, že si mě ještě chvilku nikdo nevšimne. Cítím se šťastná. Nečekala jsem, že řekneš ano bez zaváhání a tak přirozeně. Byl jsi roztomilý, Rone, a ten frak ti opravdu moc sluší. Všiml sis, jak upřeně tě sledovala Gabriela (nic jiného než ne neakceptuji, ano jsi dnes už jednou řekl)? Neměla bych začít žárlit? Právě ses podíval mým směrem. Nevím, jestli jsi postřehl, že tu sedím. Máš starostlivou vrásku na čele, patrně sis nevšiml. Představ si, chtěla jsem vždycky takovouhle svatbu – mnoho rodinných příslušníků, šum příjemného hovoru, podnosy se šampaňským, bílé perly v rozpuštěných vlasech a manžel, který se mi, alespoň v tu chvíli, bude zdát dokonalý… Ronalde Weasley, jak se bavíš s mým tátou, tak zaujatě, jak rozhazuješ rukama a občas si prohrábneš vlasy, připadáš mi dokonalý. Měla bych končit. Vrátit se k milé konverzaci. Taky by nebylo vhodné, abych zmeškala další přípitek. Cítím, jak mi víno stoupá do hlavy a dnes věřím i na in vino veritas. Dnes věřím na zázraky, které se jinak nedějí. Jedním z nich je tohle všechno. Ty, my, oni, dlouhý stůl a skvělé jídlo, zejména máslové sušenky (vyřiď tetičce Muriel, že kdybych nevěděla, že je dělala ona, přišly by mi naprosto skvostné; a tu čelenku jí vrátím ještě dnes večer) a stejně skvělá určitě bude i dnešní noc. Posílám vzdušný polibek, Tvá žena P.S.: Asi bychom měli tvému tátovi vysvětlit, že vysílačka opravdu není erotická pomůcka… Pravda, byly tam i horší svatební dary, co uděláme s Nejelixírovatějším elixírem nejpravější lásky, aby vám partner neutekl, opravdu nevím (nutno říct, že George tě dokáže spolehlivě vytočit, i když občas by si své legrácky mohl odpustit, uznávám). Bylo parné léto. Suchá tráva šustila svatebčanům pod nohama a svět se zračil v mlze slunečních paprsků. Na vyprahlé zahradě Doupěte stál několik metrů dlouhý bílý stan. Stínil stůl plný jídla, jemuž se nedalo odolat. Většinu upekla a uvařila paní Weasleyová, která si nemohla nechat utéct takovou příležitost – jednak jí dělalo dobře, když její kuchyni ostatní chválili, jednak chtěla synovi připravit to, co má rád. Přece jen si nebyla jistá Hermioninými kuchařskými schopnostmi. Právě se usazovalo k večeři. Chybělo několik židlí, které ve všeobecném zmatku nejspíš zmizely (nebo tu nebyly ani předtím). Nikdo totiž neznal přesný počet svatebčanů. Šlo totiž o svatbu hrdinů posledních několika desetiletí, o svatbu pečlivě utajovanou, a o to více sledovanou. Jen Hermiona s Ronem si byli jistí, že novináři, konkrétněji vlezlá reportérka Denního věštce Rita Holoubková, nedorazí. Veřejnost by pak byla konfrontována s jistým nepříjemným tajemstvím. To nic neměnilo na skutečnosti, že se několik nezvaných hostů objevilo. Jedním z nich byla Ronova bývalá (tak bývalá, že by na ni raději zapomněl) přítelkyně Levandule Brownová, která právě seděla u stolu a nandávala si na talíř kus yorkshirského pudingu zcela ignorujíc fakt, že ostatní ještě nedojedli předkrm (grilované slávky naložené v bylinkové omáčce). V čele stolu seděli novomanželé. Hermiona měla rozpuštěné vlasy, které se jí v rozverných kudrnách stáčely na holá záda. V lehce průhledných šatech s decentním výstřihem vypadala mladší, než ve skutečnosti byla. Jako víla – zdála se drobná a lehká, jak se neustále spokojeně usmívala. I teď, během živého hovoru s profesorkou McGonagallovou, která se nacházela po její pravici. Nevšímala si mužů, kteří ji sledovali toužebnými pohledy. Nevšimla si ani Kingsleyho hloubavého výrazu - díval se na ni déle, než bylo v tu chvíli nutné. A nevšimla si ani výměny, která proběhla mezi několika bratry Weasleyovými, a z níž se dalo vyčíst, že Ronovi jeho ženu více než schvalují. „-a v tom potřebuju vidět nějaký smysl,“ podívala se na profesorku McGonagallovou s lehce urputným výrazem. Čekala souhlasné přikývnutí od starší ženy, záblesk pochopení, kterého se jí ohledně jejího zaměstnání zatím stále moc nedostávalo. Ta ji jen zamyšleně pozorovala Proto Hermiona dodala: „Chápete?“ „Víte, Hermiono, úplně vám rozumím. Jen jsem si vás vždycky… představovala jinde. Učit někoho sedm let – je to dlouhá doba, během níž si o každém studentovi vytvoříte nějaký obraz. Myslím to tak, že byste ho prostě v budoucnu chtěla někde vidět. Je pak těžké se vyrovnat s tím, že skutečnost je diametrálně odlišná od vašich očekávání, a přiznejme si, i od představ a přání. Obzvlášť složité je to u některých studentů.“ Usmála se tenkými rty a nabrala si lžíci dýňové polévky. „Hermiono, podáš mi prosím tě sůl?“ Natáhla se pro slánku. „Zajímalo by mě, kde jste si mě představovala, jestli se můžu zeptat?“ Ne že by úplně tápala, ale přece jen ji zajímala konkrétní funkce, v níž by se McGonagallové zamlouvala. „Nikdy by mě nenapadlo, že skončíte na ministerstvu,“ v zamyšlené pauze polkla další lžíci, ani příliš plnou, ani příliš prázdnou, „vždy jsem si myslela, že jste pro tuto instituci příliš svobodomyslná.“ Dřív, než stihla rozmyslet, jestli tomu tak skutečně je, Hermiona vyhrkla: „Člověk se musí přizpůsobit, když chce něco změnit. Ministerstvo má dohled nad všemi kouzelnými tvory, a tudíž může určovat jejich práva a povinnosti. Obávám se, že sama bych toho nebyla schopná.“ Měla pocit, že profesorka nechce rozumět tomu, co ona říká. V jejích ostrých rysech viděla nesouhlas, který se s každou další větou prohluboval. „Zatím jsem dosáhla povinné dovolené pro domácí skřítky. Jedenkrát v měsíci na dobu minimálně jednoho dne. Nejsem s tím spokojená, ale v každé případě se jedná o další krok správným směrem,“ cítila, jak ji pálí oči. Ostatně jako vždy, když se příliš rozvášnila nad nespravedlností kouzelnického světa vůči skřítkům. Rozpomněla se, na co se před chvílí ptala. „Kde jste mě tedy chtěla mít?“ „Já? Nejde o to, že jsem vás někde chtěla mít, jen mi vždy přišlo, že byste byla skvělá ve výzkumu – to že by vás skutečně naplňovalo. A mělo by to celosvětový přínos. Ale nepopírám, že bych se nemohla mýlit.“ „Dělám svou práci ráda. O celosvětový přínos tady vůbec nejde.“ „Asi máte pravdu…“ Hermioně nepřišlo, že by ji profesorka McGonagallová tak docela chápala, ale vycítila, že nemá smysl se dál navzájem ubíjet argumenty. Třeba měli ostatní pravdu. Dokončila školu jako nejlepší studentka ročníku, aby seděla celé dny v maličké kanceláři a každou chvíli si masírovala ztuhlý krk. Kolem pobíhaly různě staré děti, radostně výskaly a stříkaly po sobě vodu z polovyschlého rybníčka za zahradou. Některé byly úplně nahaté, těm starším se na tělo lepilo mokré oblečení. Ohnula se pod stůl a zula si boty. Položila otlačené nohy na suchou trávu. „Nechtěla bys kousek humra?“ V očích mu tančily jiskřičky, když se na ni díval. Věděla, že má trochu upito. Právě tak akorát, aby byl schopný se dobře bavit. „Ne, děkuju, Rone. Jsem už úplně plná.“ Zajel jí horkou dlaní pod sukni a lehce ji štípl do stehna. Naklonil se blíž – přerývavý dech pálil na zčervenalém ušním lalůčku. Zachvěla se. „Ale na mě sis snad místo nechala… Nebo ne?“ pronesl se zřejmým podtextem. Byla zvyklá, že takhle mluvil jen posilněný alkoholem, přesto pociťovala vzrušení ze všeho, co říkal. Dráždil ji lehce chraplavý hlas, který zněl hlouběji než obvykle, i rozpraskané rty dotýkající se jejího ucha. „Co kdyby ne?“ Pleskla ho přes ruku. Odtáhl se a tiše dodal: „Nepovídej…“ Vnímala jednotlivé prsty jak pomalu stoupají blíž klínu, jak měkce odhalují její stehno. „Teď ne!“ sykla a strčila mu do pusy kus pečeného krocana. Zakuckal se a přestal. Uzardělá se otočila zpátky k McGonagallové, aby dala manželovi jasně najevo, že veškerá legrace pro tuto chvíli skončila. „Napadlo mě, jestli i vy jste spokojená s tím, co děláte?“ Úmyslně nedodala tak dlouhou dobu. Nechtěla upozorňovat na jejich příliš velký věkový rozdíl. „Třeba se budete divit, Hermiono, ale mě ta práce stále baví. Každý rok je úplně jiný – zdá se mi, že stále získávám zkušenosti a občas si připadám jako kdybych ani žádné neměla. V tomto ohledu je to nesmírně okouzlující.“ „Určitě se pozná, když učitele jeho práce baví. Myslím, že vás skutečně bavila. Chodila jsem do vašich hodin ráda.“ Byla to pravda. A teď se ji hodilo říct. Profesorka se nepatrně uvolnila. „To mě těší,“ pronesla upjatě. Vrásky úsměvu kolem očí se prohloubily, ačkoliv ústa se nepohnula ani o milimetr. McGonagallová se uměla téměř dokonale ovládat – nechtěla dát najevo, že se cítí být polichocena. Považovala to za příliš netaktní. Jenže Hermiona ji znala dost dobře na to, aby věděla, jak moc ji právě potěšila. Ron, který je už nějakou chvíli poslouchal, teď posměšně pronesl: „Na rozdíl od Snapea a Binnse…“ „Prosím?“ Obě se na něj nechápavě otočily. „Že ty dva jejich práce rozhodně nebavila…“ Do jeho hlasu se vkradla jakási škodolibá nenávist, kterou Hermiona dobře znala z dob jejich studia v Bradavicích. Zdálo se jí, že je vyhrazena jen několika málo lidem; mezi ně Snape s Binnsem však zcela určitě patřili. „Rone, pro Merlina…“ Nechápala, jak v něm můžou i po několika letech dva bývalí profesoři vzbuzovat takový odpor, tak silnou směsici negativních emocí. Přinutila se rozpomenout si na urážlivé poznámky profesora lektvarů, kterými častoval studenty na potkání a které byly skoro vždy zraňující. Veškeré jeho zásluhy nechala stranou. Ron měl pravdu. Snape nebyl dobrý učitel. A Binns, zamyslela se, Binns zrovna tak. Jenže… Nepřišlo jí jako právě slušné rozebírat Ronovy pocity vůči profesorům před bradavickou ředitelkou. Věřila v její úsudek – proč Snape stále učí, muselo mít hodně dobrý důvod. Nebylo vhodné o tom mluvit. V žádném případě ne na jejich svatbě. Ron se nechystal řešit výukové metody. Očekávala litanii na jejich školní léta, litanii plnou utrpení, které na hodinách prožívali. Ale vracet se k tomu bylo v tuto chvíli stejně bezpředmětné. Výuka v Bradavicích se jich už žádným způsobem netýkala. „Nejsem si jistá, pane Weasley, jestli by se profesor Snape vracel na své místo, kdyby ho jeho práce nebavila,“ odpověděl Minerva McGonagallová tónem, jenž nepřipouštěl námitky. Oba najednou zaslechli tu starou profesorku McGonagallovou, která se před jejich užaslýma očima tehdy v prvním ročníku přeměnila v mourovatou kočku. „A věřím, že i profesor Binns nacházel v tom, co dělal, jisté zalíbení,“ ušklíbla se, ale nepatrně. Ron si odfrkl a něco neidentifikovatelného poznamenal. Byl příliš najedený na to, aby dál pokračoval, a navíc měl ve strnulé Hermioně a profesorce McGonagallové silné protihráčky. Hněv přiživený vzpomínkami vyprchal a on se klidně pustil do jahodového pudingu. „Nechci být nezdvořilá, ale už jste přemýšleli o dětech? Když máte po svatbě…“ Náhlá změna tématu Hermionu zaskočila. Pak si uvědomila, jak moc je za ni vděčná. Ústup z tenkého ledu na pevný břeh byl vítaný. Uvědomila si, že se ani McGonagallová před chvílí necítila příliš bezpečně. Teď se v ní probudila zvědavost, kterou nedokázala dost dobře zakrýt. Tančila jí po obličeji v podobě mnoha stínů. „Nevím… Musím se přiznat, že vlastně ani ne,“ dořekla a čekala pomoc od Rona. Ten byl tentokrát zabrán do zuřivé gestikulace s Harrym na druhém konci stolu. Zasedací pořádek – kdo dřív přijde, ten si sedne, způsoboval drobný komunikační chaos. Hermiona pokrčila rameny a pokračovala: „Zatím mám pocit, že je dost času. Chtěla bych ještě něco stihnout, nebýt omezená a příliš vázaná. Plánovali jsme, že se podíváme na historická kouzelnická místa – Wales, pralesy Jižní Ameriky, Egypt… Asi to zní divně, ale mám strach, že pak nebude čas ani energie. Obojí zatím mám.“ Roztomile se usmála. „Tak dost času není nikdy, Hermiono,“ řekla McGonagallová vážněji než obvykle. Ještě okamžik se na ni upřeně dívala, s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Hermiona si všimla šedivých vlasů, které se uvolnily z drdolu a v zapadajícím slunci utvořily profesorce svatozář. „Omluvíte mě na chvílí?“ McGonagallová hbitě vstala a jistým krokem zamířila do domu. Hermiona ji chvíli sledovala. Nebyla si jistá, jestli pochopila, co se jí profesorka snažila sdělit. Během dnešního rozhovoru se míjely, jako by každá hovořila jiným jazykem, jako dva vlaky jedoucí opačným směrem. Pak si uvědomila, že profesorka rozuměla všemu. Jen s ní nesouhlasila. Ve věcech, které Hermioně připadaly naprosto zásadní. „Mio, drahoušku, jsi v pořádku?“ Nasadila široký úsměv. „Proč bych nebyla, mami?“ „Zdála ses mi zamyšlená…“ Uchichtla se: „A to se nesmí?“ „Ani sis nevšimla, že Ron odešel hrát framfr- fampl- tu věc, však víš, co myslím,“ pokračovala paní Grangerová. „Vážně?“ Všimla si druhého prázdného místa vedle sebe. „No, asi máš pravdu. Jo, zamyslela jsem se. Ale to je normální, ne?“ Něco jí unikalo, proplouvalo mezi prsty a ona to nemohla sevřít. Zoufalý výraz se jí tak úplně zakrýt nepodařilo. Paní Grangerová ji objala. Měkce, jako když si každý večer dávaly dobrou noc. Hermiona byla zase tou malou nezbednou holčičkou. Holčičkou, která stále hledá odpovědi na své otázky. „Asi, asi ano. Děje se něco? Máš nějaký problém?“ „Ne, mami. Jen jsem vedla rozhovor, který se… no, do dneška moc nehodil.“ Všimla si Nevilla Longbottoma, jak pozvedává sklenku šampaňského, jak na ni zamrkal a rty neslyšně vyslovil na zdraví. Vymanila se z těsného sevření mateřských paží, uchopila skoro prázdnou sklenku a jeho přání mu opětovala. Napila se. Polkla. Ze zlatavých bublinek jí vhrkly slzy do očí. Manželko, manželko Hermiono (jak se ti to líbí?), stmívá se, takže můžeme klidně zmizet. Nevím jak ty, ale já jsem už společensky dostatečně unavený. Pouze tvou přítomností rozhodně nepohrdnu. Je dost teplo na to, abychom dnes v noci zůstali venku. Doufám, že nejsem moc opilý. Nerad bych to zkazil. Vlastně jsem ti chtěl taky poděkovat za „krásná“ oslovení, kterými jsi mě častovala. Opovaž se je kdy v životě vyslovit! Dobře víš, že nemám násilnické sklony, ale tohle by se nemuselo vyplatit. Taky jsem chtěl říct, jak moc jsi krásná. Všichni mi tě záviděli a někteří se k tomu dokonce přiznali. Takže nějaká Gabriela mi je kdesi hluboko v Merlinových spodkách. Nevím, jestli je bezpečné tě vůbec pouštět do práce – viděl jsem Kingsleyho, doslova slintal. Co proboha dělal na naší svatbě McLaggen? Já ho teda rozhodně nepozval. Nevím, jestli vůbec ještě píšu k věci, protože písmena mi jaksi tančí před očima, prolínají se s obrazem tvého nahého těla a s myšlenkami na to, co všechno… Radši končím, protože existuje riziko, že by se tento dopis mohl dostat do nepovolaných rukou. Tvůj manželíček (poprvé a naposledy) P.S.: Elixír jsem nalil Georgeovi do vína. Návod jsem nečetl. Uvidíme, jak to bude fungovat. S tátou si promluv sama. Já na to nemám žaludek. V hlubinách sklepení, v rozlehlých komnatách nedaleko učebny lektvarů, seděl v křesle Severus Snape a snažil se číst tlustou knihu. Nebral ohled na roční období, ani na den, nebo snad hodinu. Bylo mu to jedno. Spousta věcí mu byla jedno. Nezáleželo mu na nich. V paměti si ponechal informaci, že právě jsou prázdniny (jestli zimní, nebo letní, nebylo podstatné) a on tudíž nemusí sledovat svůj denní rozvrh. Nemusí chodit do hodin, nemusí pozorovat znuděné obličeje a snažit se jim vysvětlit alespoň pouhou důležitost lektvarů. Nemusí nic. Vstával, když se probudil. Chodil spát, když usnul. Nespal dobře. Co si pamatoval, nespal dobře. Ale nepovažoval to za dostatečně nutkavý problém, aby se rozhodl jej řešit. Napřímil se. Čalouněné křeslo (vypadalo jako sběratelský kousek, ale u Severuse Snapea člověk nikdy nevěděl; mohlo se jednat o obyčejnou napodobeninu, kterou si sehnal prostě proto, že se mu zdála pohodlná) bylo ideální na čtení, ale on v tuto chvíli číst nedokázal. Písmena se mu rozlévala před očima v dlouhé černé čáry, nebo přeskakovala z řádku do řádku. Stejně by nevěděl, co čte. Cítil se příliš unavený. Napadlo ho, že by si možná mohl pořídit brýle. Ale připomínaly mu stáří a Brumbála, dvě věci, na které raději nemyslel, a tak ten nápad zaplašil dřív, než stihl narůst do nezvladatelných rozměrů. Postavil se. Necítil nohy – seděl v křesle dlouho. Jak dlouho, na tom nezáleželo. Ostatně proč by mělo? Přemýšlel, jestli dnes vůbec něco jedl. Nevzpomínal si. Kdyby měl hlad, zavolal by skřítka. Hlad neměl. Došel do koupelny. Opláchl si obličej. Chvíli viděl svět přes kapičky ledové vody, pokroucený, a zdálo se mu to v pořádku. Pak se mu obrátil žaludek. Utřel se. Naklonil se nad umyvadlo a díval se do zrcadla. Bylo tu, protože zrcadlo obvykle nad umyvadlem bývá. Nic víc, nic míň. Nevzpomínal si, kdy naposledy do něj hleděl. Vůbec si na hodně věcí nevzpomínal. Asi mu nepřišly podstatné. Viděl protáhlý obličej obalený žlutavou kůží. Dlouho nebyl venku. Jak dlouho, to si nepamatoval. Minulý týden odeslal výsledky svého výzkumu ohledně Bezesného spánku. Dva měsíce předtím byl nakoupit přísady – rád je vybíral, potěžkával, prohmatával. Spatřoval v tom jistou vášeň, s níž se ženy probírají látkami šatů. Ano, od té doby hrad neopustil. Zapadlé oči na něj hleděly z velké dálky přes clonu prachu na skle. Nebylo možné přesně určit jejich barvu, tak moc vzdálené byly. Nepoznával se. Tmavé kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti, několika denní strniště. Vlasy měl mastné; mastnější než obvykle. Zplihle mu visely na ramena. Spatřil v nich šedivé prameny. Deset, dvacet… Čtyřicet osm. Křivý nos dotvářel jeho umělecké dílo k dokonalosti. Odvrátil se. Umyl si ruce. Rozhodl se. Sedl si k psacímu stolu na tenkých nohách. Jakmile se o něj opřel lokty, stůl se zakýval. Nevěnoval mu nejmenší pozornost. Ze skříně si přivolal pergamen a drobným písmem začal psát. Zanedlouho byl pergamen posetý pavučinami, ne příliš rozmáchlými, ale jistými tahy. Severus Snape odložil brk a protáhl se. Měl trochu lepší pocit. Po dlouhé době. --------------------------------------------------------------------------- -------------- Pod čarou: Zamotala jsem vám alespoň trochu hlavinky? Přiznejte se… Za každé slovíčko budu vděčná. Jsme teprve na začátku a věřte, že každé vaše pohlazení mi pomáhá pokračovat dál. Krásný Silvestr a ladný hop-šup do nového roku!