Severus váhal, jestli má otevřít. Ale nakonec… proč ne. Přemýšlel, kdy ji naposledy dovnitř nepustil. (Než nalezl odpověď, přestal se tím zabývat. Ve skutečnosti jí odmítl otevřít v půl páté ráno, když se vracela z večírku na oslavu dvacátého výročí konce války. Oba byli příliš opilí. On svou ogdenskou, ona šampaňským. Ne však natolik, aby nedokázal mluvit. Naopak. A tak dveře zůstaly zamčené.) Vešla bez pozdravu. Několikrát se rychle rozhlédla. Jak přejížděla pohledem po holých stěnách a postupně se svlékala, dávala mu prostor pro bližší zkoumání. Asi záměrně. Nezabýval se tím. Spokojil se s očividným – totiž že ženám nerozumí, což mu stačilo. Měla jiskrné oči, horké a palčivé. Věděl o nich. Spojoval je s očima šelmy, zdatného lovce. Její tmavá pleť se v Bradavicích tolik vyjímala! Olivová hladká kůže, vypnutá přebytečným tukem, oblé záhyby rýsující se i pod pláštěm. Sedl si proti ní. Spojil prsty. Z podhledu se zdály její nohy v poměru k tělu krátké. Nevybavoval si, jestli jsou takové i ve skutečnosti. Široká pánev a po celé délce stejně tlustá stehna lhala o jejím jižanském temperamentu. Nikdy se neptal, jestli má jižanské předky, přesto byl přesvědčen. Souměrný obličej ovládal neutuchající množství grimas, s uvolněným se zatím nesetkal. Smála se s odhalenými bílými a ostrými zuby a špička rovného dlouhého nosu se jí chvěla. Smála se i plnými rty a uměla se smát pouze očima. Právě se otočila – a teď si byl jistý, znal pravidla, poznal, kdo loví a kdo je loven, a teď si byl jistý, že cíleně, že chce, aby ji sledoval, že se snaží vytvořit dojem. Dojem hry. Překvapeně zaznamenal, že je ochoten na ni přistoupit. Ba co víc, že na ni přistupuje opakovaně. Že se baví. Husté vlasy jí v lehkých vlnách dopadaly na záda a černě se leskly. Ucítil parfém. Rozpomněl si na jejich první dozor v Prasinkách, který, zcela náhodou, dostali společně a při němž začal být poněkud pesimistický, co se jeho výhledů do budoucnosti týče. Minerva, ta stará senilní čarodějnice s drdolem podobným květáku, mu pokoj nedá! Protože nevěřil, že by si profesorka přeměňování na částečný úvazek, Cypria Goblinová, s ním chtěla začít sama od sebe. Nepopsal by ji jako tuctovou krásku, její krása nebyla prvoplánová, ale zdála se mu zajímavá. A svým chováním byla, což zakaboněně uznával, přitažlivá. Sálala z ní energie, ačkoliv nebyla o moc mladší než on. Výrazné lícní kosti toho dost vypovídaly o její cílevědomosti. Byla přímá, podle všeho, co mohl posoudit, a upřímná. Žvanila bez ustání, jenže tak bezcílně, že mohl neposlouchat, aniž by cokoliv zaznamenala. A nebo, napadlo ho, jí to bylo jedno. Jako jemu. Nechápal tenkrát, proč nikoho nemá, a tak se zeptal (později pochopil, že ho vyburcovala svou přímočarostí). Bradavice. Důvod i příčina. Pro ni příčina – lepší práci by sháněla těžko, tak nastoupila jako učitelka na částečný úvazek. Tři dny v týdnu prý byly dost na to, aby jejich vztah přestal fungovat. Třeba to předpokládala už předtím. Prostě ho nechala vyhasnout, protože, jak sama říkala, přestala vidět budoucnost. Svěřila mu obě varianty. Povinnosti – separace. Odpověděl jí stručně: bradavický hrad. Zjistil, přestože vnímal každou druhou větu, že důvody (ne pobytu zde, ty nerozebíral) mají překvapivě společné. Či dostatečně blízké. On se potřeboval zbavit McGonagallové, jejích dohazovačských pařátů (a nepopíral, i když se neptala, pravda, že ženská v posteli jednou za čas není vůbec špatná) a lákala ho jednoduchost. Nemusel ven mezi lidi, tu zkušenost s prodejnými děvami a vykřičenými domy párkrát udělal a pokaždé se zapřísáhl, že už nikdy víc. Nemusel nic. A ona potřebovala sex. V rohu, jak jinak, U Tří košťat, když popíjeli máslový ležák, se dohodli. (Ještě teď se musel ušklíbnout při pomyšlení na studenty u vedlejšího stolu, kteří zjevně měli pocit, že přítomní profesoři kontrolují případnou konzumaci alkoholu.) Budou dostatečně diskrétní na to, aby o nich nevěděla půlka kouzelnické Británie, a dostatečně průhlední na to, aby se jejich vztah stal předmětem školních drbů. Byla svérázná, trochu moc, možná. Přesto byl za její společnost rád – dalo-li se u Severuse Snapea použít slovo rád a bylo-li korektní nazývat jejich setkávání společnost. Přišla a svlékla se. Sedla si mu na klín. Viděl, jak se jí otevírají ústa, ale zvuk dokázal vytěsnit. Sjel níž – velká prsa mu tlačila na hrudník a její zadek spočíval na jeho stehnech a trochu i vedle nich. Překvapivě se mu nezdála těžká. Když stála, hlavou dosahovala sotva k šesté polici knihovny, on sám do poloviny deváté. „-ta Manon Weasleyová?“ Zbystřil jen kvůli zmíněnému příjmení (od zahajovací hostiny ho nedokázal vytěsnit z hlavy a merlinvíproč pociťoval ještě větší zášť, kdykoliv ho někdo vyslovil). „Prosím?“ Hraně vzdychla. „Jestli se ti Manon Weasleyová nezdá „přehnaně tichá“, tak ji totiž označuje většina sboru. Jako velmi mlčenlivou a zakřiknutou. Ale slovní spojení přehnaně tichá vymyslel Neville.“ „Kde je problém?“ „Nemám páru. Proto se ptám.“ „Přijde ti vhodné řešit Weasleyovou právě teď?“ Položila mu ruce na ramena. „Podívej, Severusi, vzpomněla jsem si na ni, tak ji řeším,“ udělala kyselý obličej. „Střídavě za mnou chodí Minerva, Filius, Neville a Hagrid, případně všichni dohromady, a chtějí, abych s ní promluvila. Její sestra je, cituji: naprosto bezproblémová, veselá a velmi oblíbená mezi spolužáky. Mají zřejmě pocit, že klidné dítě značí problém. Přijde mi pod moji i její úroveň brát si ji na kobereček a tahat z ní puberťácké bolístky. Nechce vás tenhle hoch? Nebojte se, najdete si jiného. Dostala jste menstruaci? Nebojte, to je naprosto normální,“ pitvořila se. „Neučím ji, tak jsem chtěla vědět, jaká se ti zdá.“ „Vím, že na mě hodně dáš,“ pronesl sarkasticky, „ale nezabývám se duševními stavy svých studentek.“ Kousla ho do ušního lalůčku, až vykřikl. „Dosud jsem s ní neměl jediný problém, čehož jsou příčinou, podle mého skromného mínění, dva fakty – jednak nebude dcerou svých rodičů, jednak je se vší pravděpodobností skutečně, abych použil odbornou terminologii kolegy Longbottoma, přehnaně tichá.“ Cypria se začala hlasitě smát. Zvuk, který vydávala, kroužil ve smyčkách místností a vracel se zpět jako pekelný řehot, jako chřestot řetězů. To ji rozesmálo ještě víc. Třásla se mu na klíně, až jí z očí tryskaly slzy. Když se uklidnila, skřípavě se otázala: „Mohl bys mi konečně vysvětlit, co máš proti jejím rodičům? Pokud vím-“ Přitáhl si ji k sobě tak prudce, že rázem zmlkla. V obavě o náplň následujících chvil se dotkl jejích holých zad a zamručel. Sjela mu níž do klína. Ucítil její prsa, jak se mu opět mačkají na žebra, a nadechl se. Pro tuto chvíli byla jeho. Severusova. Včerejšek? Fajn. Fajn. Fajn. Před Minervou jsem utrousila, že odpoledne něco mám, takže buď tak laskav a řekni totéž. Nejenže jí bude jasné, že to spolu pořád táhneme, což je v tvém zájmu, ale vyhnu se tak nočnímu dozoru (co by pro drahého Severuse neudělala, že), což je v zájmu mém. V šest se hodí. Mohl bys přijít na oplátku ke mně. Mám skřítčí víno z Bordeaux, ročník 1984, jestli piješ. Ale přinést ho samozřejmě taky lze. C. V bradavickém podzemí bylo vlhko. To by snad ani tolik nevadilo. (Žádné vzácné listiny se tam neskrývaly a studenty vlhkost v tak krátkém časovém úseku, který v podzemních učebnách trávili, nijak nepoškozovala.) V bradavickém podzemí však byla také zima. Náhodný zbloudilec by nevěřil, že pomyslné žezlo ještě třímá podzim. Sice chladný, nicméně stále podzim. Ráno se od jezera táhly chomáče mlh a ostrý vzduch bodal do tváří. V podzemí se sice rozmary počasí celkem eliminovaly a vzduch nebyl ostrý, nýbrž zatuchlý, ale teplota jen lehce překročila bod mrazu. Studentům od úst stoupala pára, která se velmi rychle srážela v drobné kapičky. Proto nebylo divu, že mnozí chodili na hodiny lektvarů v rukavicích, s šálou kolem krku a v čepici naražené hluboce do čela. První, kdo se letos odvážil profesora Snapea zeptat, proč nepoužívá ohřívací kouzlo, byla Salome Weasleyová na své druhé hodině. Vysloužila si znuděný pohled a poznámku, že má nad věcmi přemýšlet do hloubky a pak se nebude muset zbytečně ptát. Po krátké pauze se jí dostalo i odpovědi – kdyby bylo se studenty neustále jednáno v rukavičkách, nevyšli by za chvíli ani na školní pozemky. To však Salome nestačilo a chtěla vědět, zda si mohou svůj komfort zaopatřit sami. Profesor lektvarů se snad vyjádřil dost jasně. Taková byla odpověď, kterou si Saly vyložila jako ne. Dál se neptala a z profesora Snapea se pro prváky rázem stal největší tyran na škole. Tento postoj podpořili i studenti vyšších ročníků – právě díky jejich doporučení přicházeli prváci do sklepení zabalení v několika vrstvách pletenin. Na příkaz profesora lektvarů sice museli provést jistá opatření, aby snížili riziko sebevznícení, ale neodcházeli s omrzlinami prvního stupně. V učebně lektvarů právě probíhala třetí páteční hodina. Přítomni byli studenti prvního ročníku z Mrzimoru, Havraspáru a několik navíc ze zbývajících dvou kolejí, kteří si výuku nahrazovali. „Dryáčnický dryák běžně řadíme mezi farmaceutické lektvary. Pokud bychom se ovšem zaměřili na složení a způsob přípravy, lze se přiklonit k názoru, že spadá do skupiny takzvaných monostabilačních lektvarů. Bude někdo tak laskavý a poví nám, co pojem monostabilační vyjadřuje?“ Studenti postupně skláněli hlavy a zuřivě škrábali brky o pergamen. Ke své smůle ale zatím nedokázali být natolik přesvědčiví, aby nebylo po chvíli zkoumání jasné, že jejich psaní je pouhou záminkou. Těžko se dalo soudit, zda odpověď neznají, nebo ji pouze nechtějí prezentovat před ostatními. Profesor Snape netrpělivě přešlápl. „Mono-stabilio,“ mávl hůlkou a na tabuli se objevilo zmíněné slovo. „Jedná se o složeninu z řečtiny pocházející předpony mono a latinského slovesa stabilio. Dokáže nám někdo říct, co znamenají?“ Rozhlédl se po zamlklé třídě. „Pane Andersi?“ Zmíněný zčervenal a dál propaloval pohledem desku lavice. „Pane Andersi, ptal jsem se vás. Máte snad pocit, že je ve třídě někdo se stejným jménem? Já osobně si toho nejsem vědom.“ „Ne-nevím, pane.“ Profesor Snape se znovu rozhlédl po třídě. „Slečno Weasleyová, divil bych se, kdybyste zrovna vy nevěděla, co tato dvě slova znamenají. Jistě máte vševědoucnost, řekněme, v povaze?“ Manon zdvihla hlavu. Svaly ve tváři jí cukaly. „Stabilio znamená stabilizovat. A… a mono je předpona, předpona… ale přeložila bych ji jako jednou nebo jedenkrát. V tomto případě,“ odpovídala trhaně. „Ale nevím, co jsou mono-monostabilní lektvary.“ „Monostabilační. Nejsem si jistý, jestli to, co říkáte, míníte vážně,“ zasyčel profesor Snape. „Rozumíte obsahu obou slov a nejste schopná říct, jaký význam má jejich složenina? Strhávám havraspáru pět bodů. A laskavě mi povězte, co jsou monostabilační lektvary. Mozková kapacita by vám to dovolovat měla, vzhledem k tomu, že jste byla zařazena do Havraspáru. Nebo mám Moudrý klobouk podezřívat ze senility?“ Několik studentů vyprsklo smíchy, ale většina se po sobě nechápavě podívala. Nakonec zmlkli všichni. Manon seděla na židli celá zkroucená. Cítila chvění v rukách i nohách. Chytila se desky stolu a snažila se přemýšlet. Neznala ani vlastní jméno. Tváře jí hořely. Uvědomovala si, že celá třída čeká, až něco řekne. Něco, něco. Zoufale si chtěla vzpomenout. Na cokoliv. Za chvíli věděla, že to nezvládne. Po horké kůži jí stékaly pramínky slz. Učebna se roztekla. Zamrkala. Profesor Snape stál kousek od ní. Ve své černé výšce byl vzdálený. Otočil se na podpatku a došel zpátky ke katedře. „Monostabilační lektvary mají jen jednu fázi mezipřípravy. Znamená to, že během výroby se po nějakou dobu nechají odležet v procesu zvaném zrání. Jde buď o tlumený var – var při teplotě jen něco málo vyšší než je bod varu daného lektvaru, nebo o úplné odstavení z plamene. Během procesu zrání se do lektvarů obvykle nepřidávají žádné další ingredience. Můžeme je tedy nechat napospas sobě samým. Znáte nějaký monostabilační lektvar, pro nějž toto neplatí?“ Stál zády ke třídě. Aniž se otočil, dodal: „Slečno Weasleyová?“ Manon čekala, že se znovu zeptá. Ale nedokázala být soustředěná. „Flamelův prstenec,“ vyhrkla. Napadl ji, protože ho jednou pomáhala připravovat mamce. Stál v kotlíku na stole a ona do něj přidávala zlaté šupiny. „Uleví od bolesti. Potlačí projevy stáří. V určitých koncentracích velmi účinný a… obvykle návykový. Ano, máte pravdu.“ Odmlčel se. „A teď se ve dvojicích pusťte do přípravy dryáčnického dryáku. Vše potřebné máte na tabuli. Postupu se laskavě držte bezvýhradně. Nemám chuť kohokoliv z vás zachraňovat.“ Třída zůstávala mlčenlivá. Nezaujatý pozorovatel by si byl pomyslel, že jasným pokynům neporozuměla. Opak byl pravdou. Za tři týdny poznala profesora Snapea dost na to, aby dokázala odhadnout, že ještě nedomluvil: „Přísady naleznete jako obvykle ve skříni AI a AII. Můžete začít.“ Šoupání židlí a tlumený šepot dávaly tušit, jak pochmurná atmosféra na hodině vládne. Z nesrozumitelného mumlaní bylo možné občas zachytit pár slov, „je tu fakt kosa, „ať už to skončí“, „necpi se tolik“, „pozor, ať to nerozbiješ“ a další výlevy, které se ovšem nesly v podobném duchu. Manon seděla sama v lavici a čekala, až se uvolní prostor u skříně. Z tašky si vyndala stříbrný nožík a sledovala odlesky, které vrhal po stěnách. Přísady si vyrovnala před sebe a pustila se do krájení. Ráda dodržovala přesné pokyny. Bavilo ji odškrtávat jednotlivé body postupu a sledovat, jak se blíží k cíli. Představovala si, jak běží a metry ubývají. Nezajímala se o to, co se děje kolem, jen s obličejem staženým soustředěním sledovala nazelenalou vřící kapalinu a snažila se její barvu porovnat s odstínem uvedeným v učebnici. Pracovala pomalu a veškerou pozornost věnovala svému kotlíku. Manon sebou trhla. „Zdá se mi, že používáte jiný jazyk, než kterým mluvím já. Vy jste dostatečně neporozuměla?“ V minulých hodinách si jí nevšímal. Co dnes udělala špatně? „Odpovězte!“ Zlověstný podtón nešlo přeslechnout. Zvedla hlavu, ale sledovala zeď za jeho zády. Začal se jí třást horní ret. Pevně ho skousla a dál zůstávala netečná. „Měli jste pracovat ve dvojicích. Proč jste zůstala sama?“ Naklonil se blíž. Viděla žílu pulzující na bledém spánku a jinak nic. Lektvar v kotlíku se škvařil. Odděloval je štiplavý dým. Profesor Snape mávl hůlkou a mosazné dno se měděně zatřpytilo. Byl prázdný. „Už rozumíte, proč chci, abyste pracovali ve dvojicích?“ Strnule přikývla. „Nevíte. I během přípravy nejjednodušších lektvarů se dělají fatální chyby. Vy jste ten váš měla zamíchat, slečno. Neučinila jste tak. Ta smrdutá břečka byla nepoužitelná. Příště respektujte mé pokyny.“ Chvíli zůstal stát. Manon jen svěsila ramena (což bylo patrné i pod několika vrstvami oblečení) a znovu začala krájet přísady. Polkla a bez hlesu pracovala dál. Profesor Snape procházel mezi lavicemi. Kevin Boyle, drobný klučík s s dlouhými prsty a fretčím obličejem, získal pro Mrzimor deset bodů. Hustota i odstín jeho lektvaru se přesně shodovaly s obsahem ukázkového flakónku na katedře. „Pomalu byste se měli blížit ke konečné fázi první části přípravy. Pokud jste nechybovali, vypadá váš lektvar takto,“ zvedl profesor Snape oba flakónky, zatřepal jimi a pak je poslal mezi studenty. „Máte posledních deset minut. Jestliže považujete svůj výtvor za přijatelný, přineste mi vzorek. Pokud je váš lektvar nedostačující, taktéž očekávám na svém stole vzorek a sedmipalcový rozbor chyb, jichž jste se během přípravy dopustili. Pojednání odevzdáte nejpozději příští týden na hodině.“ Na katedře postupně přibývaly skleněné flakóny. Manon ztlumila plamen a odlila několik mililitrů husté tekutiny do skleněné lahvičky. Ve spěchu ji položila před profesora Snapea, aniž by na něj pohlédla. „Slečno Weasleyová, ukliďte si svůj pracovní prostor a pak sem přijďte.“ Učebna se postupně vyprazdňovala. Studenti se hrnuli ven jeden přes druhého, jen aby v ponuré kobce nezůstali ani o minutu déle, než bylo nezbytně nutné. Manon chvíli doufala, že se třeba někdo otočí a řekne, aťsi pospíší, jinak nestihnou další hodinu, ale nic takového se nestalo. Nakonec dala do tašky pero, kalamář, učebnici, nůž, pergamen… až už nebylo co uklízet. Šourala se k tabuli. V krku měla sucho a vůbec vypadala jako ptáče vypadlé z hnízda. Podobnost dotvářely rozcuchané vlasy, které by mohly být proti světlu snadno zaměněny za svatozář. V šedavém přítmí podzemí to nehrozilo ani omylem. „Slečno Weasleyová, příště, až budete znát odpovědi na moje otázky, si je nenechávejte pro sebe, ani mne nenuťte je z vás páčit násilím. Je to směšné. Když má člověk co říct, měl by tak učinit. A ještě – noste rukavice,“ rozmrzele pohlédl na její chladem žilkované prsty, ve kterých svírala tašku. „Můžete jít.“ Teprve když Manon opustil strach, uvědomila si, jak moc se bála. Konečně vydechla a radostí poskočila. Dlouhý plášť na ní plandal, divže nezakopla o roztřepený lem. Mezi veřejemi ještě tiše zamumlala: „Na shledanou, pane.“ Šmudlinky moje, doufám, že jste z Bradavic i nadále nadšené. Prý se tam toho moc nezměnilo – tak to vám závidím, hned bych se do školy znovu vrátila. Proč ale píšu, berušky. Chtěla jsem vám jen vysvětlit, že vás táta má hrozně rád a vždycky to tak bude. Proto prosím nevěřte ničemu zlému – opustila ho vaše maminka, ne on ji. Navíc opustila nemocného člověka, který ji potřeboval. Táta vám asi taky brzo napíše, ale zatím takto. Vztahy mezi lidmi jsou složité, tím se netrapte. Těším se na jakékoliv zprávy, které mi poskytnete. Saly, jací jsou ve tvém ročníku kluci, povídej… A ty Manon, co říkáš na bradavickou knihovnu? Mějte se nádherně a zkuste na ty nepříjemné věci nemyslet. To se co nevidět srovná jako mávnutím bezové hůlky. Pusu na čelíčka posílá babička Molly --------------------------------------------------------------------------- ------------------- Pod čarou: Allea iacta est. Anebo třeba vůbec ne. Příště se téměř přehoupneme do druhé čtvrtiny a… Co se zatím vlastně stalo? A co bude dál? Ještě mě mimoděk napadá, že jsem se opět neubránila autorským a fanfikčním klišé. Ach jo. Bijí vás do očí, nebo je mlčky (či nevědomky) přecházíte? Závěrem: mé postavy drží nad vodou asi setrvačnost zvyku, mě zas pár vašich slůvek – a proto vám všem, kdož vystoupíte z anonymity a zanecháte nějaká písmenka, moc děkuji. Já, příběh i postavy je potřebujeme (jako kouzelník magii, jako člověk sůl). Krásný týden všem!