Vážená paní Weasleyová, bohužel jsem nucen Vás požádat, abyste se co nejdříve dostavila do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Je třeba projednat výchovné problémy Vaší dcery Manon Weasleyové. Kdybych mohl vyřešit tuto situaci jiným způsobem, zcela jistě tak učiním. Obratem navrhněte datum a čas naší schůzky. Profesor Severus Snape Už deset minut se dívala profesoru Snapeovi do jeho tmavých očí, aniž by z nich byla schopná cokoliv vyčíst. Připadala si opět jako školačka, která nesmí bez jeho dovolení ani promluvit. Navíc stále nechápala, o co mu jde. Pokud si tedy nestanovil za cíl plýtvat jejím drahocenným časem. „Předpokládám, že jako matka si s tím dokážete poradit,“ pronesl Severus Snape a jal se zvedat ze židle. Chvíli si myslela, že jí podá ruku, ale místo toho jen mlčky stál a pohledem ji vyprovázel ke dveřím. I Hermiona se postavila, ale k odchodu se neměla. Jen si připadala o trochu lépe, když mu dosahovala alespoň k ramenům. „Nerozumím vám. Říkáte, že Manon je příliš sdílná. Ale několik dnů zpátky jsem dostala dopis od profesora Longbottoma, který tvrdí pravý opak. Na hodinách prý mluví minimálně, zdá se mu úzkostná a velmi neprůbojná. Podle jeho vyjádření s ním tento názor sdílí většina profesorského sboru. Očividně vyjma vás a profesorky Goblinové.“ Odfrkl si. Hermiona energicky pokračovala dál: „Zdá se mi dost zvláštní, že právě vy s ní máte takový problém.“ Stála zpříma a čekala na odpověď. „Velmi nerad se opakuji, ale vskutku mě překvapuje, že právě vy něčemu nerozumíte,“ díval se na ni bez mrknutí. Přísahala by, že mu za chvíli začnou z očí stékat slzy. Ale pohled zůstával kamenný. „Budu tedy muset být ve svém vysvětlování explicitnější. V zájmu nás obou bych se tomuto nepříjemnému aktu raději vyhnul, ale vy mi nedáváte na vybranou.“ Nadechla se a užuž chtěla protestovat – nebude se k ní chovat jako ke kusu hadru, pak se však ovládla. Nemělo to smysl. „Ano?“ Přitáhla si kabelku do podpaží a zavrtěla hlavou. Neměla co dodat. „Dobře tedy. Řekněme, že prostřednictvím slečny Weasleyové jsem kompletně obeznámen s vašimi rodinnými problémy. Pokud vás potěší, že pohled jedenáctiletého dítěte je sice v určitých chvílích značně zkreslený – například pochybuji, že byste v současné době neměla peníze ani na bydlení… Vcelku však velmi trefný. Stejně jako vaše dcera si ani já nemyslím, že byste skutečně vedla milostné vztahy s několika muži. Dokonce ani s vaším bývalým kolegou ne. Na to jste-“ „Co si to dovolujete?“ Stála opřená o lavici v první řadě. Zapomenutý kalamář se rozléval po nerovné desce a inkoust tvořil na Hermioniných světlých kalhotách nepravidelnou skvrnu. Na rozdíl od přívalu slov, které na ni profesor Snape chrlil, barevnou tekutinu nezastavila. „Kdo si myslíte, že jste? Jak se vůbec opovažujete hrabat se v mém soukromí?“ Potlačila nutkání vytáhnout hůlku. Oproti zrudlým tvářím Hermiony vypadal Snapeův obličej jako posmrtná maska. Když artikuloval, jeho tenké rty se sotva hýbaly: „Je vidět, že jste konečně pochopila závažnost situace. Stejně jako já, ani vy nechcete, aby mě vaše dcera nadále oblažovala svými výlevy. Ještě než se zeptáte – ano, snažil jsem se jí navrhnout, aby zašla za ředitelkou své koleje. Odpovědí mi bylo velmi důrazné odmítnutí.“ Hermiona nejistě přešlápla. Vřel v ní vztek. Přišla nepřipravená – nečekala, že bude Snape TAK vytočený. Věděla, že se ji snaží vyprovokovat, že se ji bude snažit vyprovokovat, ale ne s takovou intenzitou. Pár let se s ním nesetkala. Doufala… očividně mylně, že čas léčí, jak říkají moudré stařeny. Snape byl očividně přírodním úkazem, který se vymykal všem obvyklostem. Nejprve si myslela, že i jejich setkání je svým způsobem provokace. Napadlo ji, že s nástupem holek do školy se mohou vyskytnou drobná „extempore“ (v podobě nespravedlivého strhávání bodů i řešení kázeňských problémů – v tomto ohledu víc důvěřovala Saly), ale nikdy by si byla nedokázala představit… „Tvrdíte mi, že ve vašich hodinách Manon vyrušuje, že se vám chodí svěřovat, ačkoliv,“ polkla, „nemá kamarády, že-“ „Ne ačkoliv, paní Weasleyová,“ zamračil se, „ale právě proto. A že by v mých hodinách vyrušovala, toho si vědom v žádném případě nejsem. Stejně jako si nejsem vědom skutečnosti, že bych vám dnes něco takového tvrdil. Pokud si ještě vzpomínáte, mám ve svých hodinách vždy pořádek.“ Znala muže, svým způsobem, ale znala je a věděla, že v první řadě musí zůstat klidná, chce-li dojít svého cíle. Otázka však padla zcela samovolně: „Proč si tedy nezjednáte pořádek i ve vztahu, který si k vám moje dcera, podle vašich slov, zřejmě vytvořila?“ Dopisy, které Manon minulé týdny posílala, zněly mnohem spokojeněji než ty předchozí, ačkoliv se o žádných zásadních novinkách nezmiňovala. Hermiona předpokládala, že si její dcera ve škole jednoduše zvykla. Tón, jímž referovala o profesorovi lektvarů byl vřelý, pravda, vřelejší, než by každému, kdo Snapea znal, připadalo přiměřené. Láska k lektvarům, co jiného. Nebo zázračné kouzlo, ne? Upřímně, Hermiona se tím nijak zvlášť nezabývala. Spokojila se s faktem, že se Manon v Bradavicích cítí (v porovnání se začátkem školního roku) dobře. Kdyby nerozebírala palčivější problémy, pravděpodobně by se zajímala intenzivněji. Proto by sdělení profesora Snapea sice považovala za podané naprosto urážlivým, respektive zcela typickým způsobem, nikoliv však za bizarní. O co tady přesně jde, ale pochopila teprve teď. Severus Snape odvrátil pohled. V jeho případě se toto gesto dalo vyložit téměř jakýmkoliv způsobem. Stejně tak těch pár vteřin, které uplynuly, než odpověděl. „Přestože své metody považuji za účinné, myslím si, že důvody, proč je takový vztah či spíše konání nevhodné, budou ve vašem podání znít lépe. Žádna matka, ani ta, která netuší, komu se její dítě svěřuje, mu neřekne, že profesora Snapea ty nesmyslné a ubohé žvásty nudí, otravují, unavují či vyčerpávají.“ Hermioně se celé vyjádření náhle jevilo nepatřičně směšně. O to směšněji, že v každém Snapeově slově byl obsažený kus pravdy. (Tedy skoro v každém, přiznejme si, některá si mohl odpustit.) Přiměla se k další otázce: „A nemyslíte si tedy,“ vytáhla z kapsy zmuchlaný kousek pergamenu s bradavickou pečetí, „že se nejedná o výchovné problémy mojí dcery, ale o vaše osobní problémy?“ Zvýšeným hlasem pokračovala: „O vaši neschopnost, neschopnost kohokoliv vyslechnout a komukoliv otevřeně pomáhat? O vaši naprostou sobeckost a sebestřednost? O vaši, vaši zahořklost, kterou se krmíte, protože neumíte, a věřte mi, že ne, navázat normální vztah, profesore Snape? POSLOUCHEJTE, aspoň chvíli poslouchejte někoho jiného než sebe! Možná nevím, komu se moje dcera svěřuje, ale jsem si jistá, že když bude mít opravdu problém, přijde za mnou! Za kým přijdete vy?“ Okamžik se jí zdálo, jak říká vypadněte, jen nevěděla, jestli bude křičet, nebo mluvit tím svým zdánlivě klidným hlasem, z něhož běhá mráz po zádech. Neudělal nic. Třeba ji provokovala právě netečnost, jak nehybně stál v potemnělé místnosti, lehce nahrbený, se splihlými prošedivělými vlasy a nečitelným výrazem, nebo se nechala unést pocitem, že konečně má moc, a chtěla si užít tu chvíli, kdy zajíždíte stále hlouběji a hlouběji do živého masa, nebo ještě neskončila: „Víte, co umíte naprosto perfektně? Chovat se k lidem jako k největší lůze, k chátře, která vám nesahá ani po kotníky. Vzpomínáte na Luciuse Malfoye a jeho vybrané způsoby vůči mudlovským šmejdům? Vedle něj jsem se cítila jako člověk! A jak se opovažujete hodnotit moje údajné milostné aféry? Sdělovat mi svoje domněnky? Napadlo vás vůbec někdy-“ Zarazila se a pohlédla ke dveřím. „Omlouvám se, nerada ruším, ale…“ Dovnitř vešla tmavovlasá čarodějka. Vlnila se v bocích a našlapovala měkce jako kočka. Jakmile je spatřila, zářivý úsměv jí pohasl. „Nerušíte, odcházím. Sbohem.“ Hermiona se otočila na podpatku. Lehce zavrávorala. Ani se nesnažila nic zakrývat. Z učebny lektvarů vykulhala, jak nejrychleji to šlo. Černé skvrny přes půlku zadní částí nohavice si stále ještě nevšimla. Vzduch byl prosycený vlhkou parou z červené bradavické lokomotivy. Její obrysy se ztrácely v mlze. Nástupiště devět a tři čtvrtě zaplnili podivně oblečení lidé. Křiklavě barevné pláště (nebo dokonce gumové pršipláště s potřeštěnými vzory – geometrickými tvary, zpívajícími soby…), špičaté klobouky a chlupaté kabáty se mísily s menším množstvím oděvů, které se nám, běžným smrtelníkům, zdají společensky přijatelné. Tato menšina se však držela stranou, a tak do celkového dojmu nemohla nijak výrazně zasáhnout. Dav to byl nejen vzhledově rozmanitý. Zvuky, které se odrážely v prosklené kopuli, měly různorodý původ. Houkaly tu sovy, kvákaly žáby, mňoukaly kočky, křičely mladší děti, starší děti a dokonce i dospělí kouzelníci. Každý hledal každého, lidé zmateně pobíhali sem a tam, vráželi do sebe a znovu a znovu se omlouvali. Paní Weasleyová stála vedle svého syna a snažila se přehlušit okolní vřavu. „Opravdu s námi nepůjdeš? Poslala bych vaší matce patrona…“ Na třetí pokus se jí to podařilo. Ale drobné děvčátko, jemuž byla otázka adresovaná, okamžitě vyslovilo razantní ne. Dalo se spíš než cokoliv jiného odečíst ze rtů. Pro jistotu přidalo i zavrtění hlavou. „Kdy pro tebe má přijít?“ Stejná odpověď. Ron se obrátil na paní Weasleyovou, ale nebylo pochyb, že se ho snaží zaslechnout i obě jeho dcery. Vzhledem k hlasitosti, kterou zvolil, se jim to víceméně dařilo. „Dělá si srandu? Nechá tu dítě čekat, aniž by mu řekla, kdy dorazí, vůbec se nestará… Je tohle normální? Manon,“ obrátil se zpátky na dívku, „pojď s námi! Půjdeme do Příčné, matka tě tam najde.“ „Řekla jsem, že budu tady. Běžte sami, tati.“ „Opravdu bys neměla, zlatíčko… Co když se jí něco stalo? Nebudeš tu přeci posedávat věčně.“ „Trefím domů sama. Nebo jí pošlete patrona. Vím, že přijde. Má teď jen hodně práce.“ „Anebo si zase někde užívá s merlinví kým,“ podotkl jako by mimoděk Ron. Paní Weasleyová po něm střelila výhrůžným pohledem. Salome přemýšlela, jestli chrání mámu, nebo jen tátu upozorňuje na nevhodnost tématu. Přikláněla se ke druhé variantě. Ani Manon jeho prohlášení bez povšimnutí projít nenechala: „Přestaň s tím! Dobře víš, že sis to sám vymyslel… Máma měla jenom tebe.“ Paní Weasleyová stiskla Ronovi pevně paži. Manon se posadila na kufr zády k rodině. Poslední odcházející se po nich ohlédl a pak nejistě zamával. Byla to Agnes. „Fakt ji tu nechte. Znáte to. Nemá smysl se s ní jakkoliv dohadovat,“ pronesla Salome, popřála sestře krásné Vánoce (s dovětkem, že pětadvacátého dorazí na oběd), popadla kufr a vydala se k přepážce, kde už hezkých pár minut čekala vrcholně otrávená Lily. „No konečně. Co jste tam promerlina tak dlouho dělali?“ Odpovědí jí bylo Ronovo několikrát opakované kráva, kráva, kráva a je to celá Grangerová. Dál se nevyptávala. Než Salome prošla na druhou stranu, ještě se na sestru usmála. Byla jako perníkový panáček násilně vyjmutý z perníkového světa. Ale mohla si za to přece sama. Tvrdohlavec. „Měla tě Rone alespoň obejmout, ale uvědom si, jak o tobě musí smýšlet. Nesmíš jí to dávat za zlé. Kdoví co jí napovídala. Neřešila bych to. Nebudeme si kazit vánoční náladu. Nechtěla s námi jít, nechtěla. Patrona jsem poslala, tak uvidíme. Konec. Tak-“ „Než vyrazíme, mohli byste nám zmenšit kufry, prosím?“ vložila se do monologu Lily. Ron si odkašlal: „To jsme měli udělat dřív než v hale plné mudlů. Vydržte na Příčnou.“ Vyšli ven a přemístili se. Salome se zatočila hlava. Držela víčka pevně semknutá, dokud si nebyla jistá, že stojí oběma nohama pevně na zemi. Teprve pak se pustila babiččiny ruky a otevřela oči. Stála před ní stříbrná vydra. Matčiným hlasem prohlásila: „jsem na cestě“ a s tichým „puf“ zmizela. Ostatní jako by ji snad ani neviděli. „Kam půjdeme nejdřív?“ Lily divže nevyskakovala do výšky, jak se těšila na vánoční nákupy. „Vzala bych to popořadě – Krucánky a kaňoury?“ pohledy všech přítomných se stočily na Saly a ozvalo se několik různě silných povzdechů. „Nemusím, když vás to tak nudí. Můžu tam zajít později sama,“ ohradila se. „Víš přece, že kvůli tobě bych vydržel i horší věci. Pojďme,“ zavelel Ron a zbytek ho následoval. Lily bez velkého nadšení. Z ulice se zdál krámek malý, ale dovnitř se vměstnalo nejen obrovské množství lidí, ale ještě větší množství knih. Kolem dokola lemovaly místnost police přeplněné knižními svazky. Podle nápisů, které se třepotaly návštěvníkům nad hlavami, se dalo zjistit, kde se nacházejí jednotlivá oddělení. Saly si u vchodu vzala katalog. Pronesla název a už jen sledovala, jak se na hrubém papíře vykresluje tenká čára. Následovala ji do oddělení Kouzelné formule. Ohlédla se přes rameno – Lily s babičkou se někam ztratily, táta šel s ní. Kožený svazek se vysunul z police a tvrdě přilétl Salome do náruče. Musí mít minimálně tisíc stran! Ve válce často užívané, dnes spíše zatracované. Málokdo totiž dokáže ocenit téměř stoprocentní účinnost, jestliže předpokládá precizně provedený postup a nepřipouští žádné chyby. Hranice magického potenciálu, jež je vyžadována, nedosahuje každý produktor. Tím se zaklínadlo stává ještě mnohonásobně složitější. Připustíme-li… „…jestli je z půlky pravdivé to, co se o vás dvou povídá… Nechtěl bych být ve vaší kůži. Drž se, Rone. A krásné svátky!“ „Taky, Deane.“ Chvíli počkal, pak zamumlal: „Blbec, jako by neměl nic lepšího na práci.“ Saly se naučila některé tátovy promluvy neslyšet. Zaklapla knihu a prosebně se na něj zadívala. Zamžikala víčky. Usmála se. „Čeho si, mladá dámo, žádáte?“ sjel pohledem na knihu v jejím objetí. Zkusila ho dloubnout do žeber, ale bála se, aby svazek neupustila na zem. „Co to vůbec je?“ „Fridrikův fysnomický princip. Psala jsem ti o něj, jestli si vzpomínáš.“ Zvedl hlavu ke štítku, který sděloval název oddělení, v němž se nacházeli. „Co z tebe jednou bude?“ Ron hraně vzdychl, ale Saly si povšimla úšklebku, který zkřivil otcovu tvář. „Nechceš se doufám v budoucnu věnovat formulím, že ne?“ Porozuměla té otázce po svém – nechceš se doufám věnovat těm nesmyslným formulím stejně jako tvoje matka, ujisti mě, prosím – a tak vyhýbavě odvětila, že ještě neví, čím chce být (ostatně opravdu nevěděla, ale něco si přála, o něčem snila, samozřejmě, jako každá malá slečna), aby předešla bolestnému výrazu otcovy tváře. Přiběhla za nimi Lily s kyselým obličejem, jestli by se už nemohli spakovat, že by do večera ráda stihla navštívit i jiné obchody. Ron je poslal napřed – do Famfrpálových létavic a Saly se tetelila blahem, protože navzdory všemu táta teď pravděpodobně stál ve frontě, aby zaplatil jistou publikaci v tmavě hnědé voňavé kožené vazbě. Když otevíraly dveře dalšího krámku, od úst jim stoupala pára. S padajícím soumrakem bylo čím dál chladněji. Obloha se ledově třpytila a kdo pohlédl vzhůru, spatřil první hvězdy. Uvnitř obchodu zůstával těžký vzduch (jak podotkla paní Weasleová, větší smrad nebyl ani u nich v kurníku). Chvíli jim trvalo, než si na něj zvykly. Salome se prodrala skrz houf lidí obdivujících dominantu místnosti – Nimbus R-21/5, přezdívaný raketa dvacátého prvního století. Byl vystavený přesně uprostřed pod klenutým stropem tak, aby na něj každý viděl jak z přízemí, tak z ochozu, který z části nahrazoval patro. Mahagonová násada se matně leskla. Jednotlivé proutky ocasu vyhlížely, jako by je do zlatého okruží zasadila jakási nadpozemská síla, magičtější magie. Jejich uspořádání bylo dokonalé; žádný nepřebýval, žádný nechyběl. Salome na koště fascinovaně zírala, dokud ji z transu nevytrhla Lily. „Viděla jsem úplně super brankářské rukavice. Asi ještě přepíšu seznam přání. Pojď se na ně podívat,“ chytila ji za rukáv a táhla pryč. Pak se zastavila. „To je… nádhera!“ vydechla. „Věděla jsi, že ocasní proutky jsou z rok starých mlátivých vrb? Podle encyklopedie, kterou má táta na nočním stolku, prý jejich dřevo zlepšuje aerodynamiku.“ „Ale zatím se až do této chvíle nepřišlo na to, jak ho zpracovat vhodným způsobem. Buď vrbové dřevo ztratilo výjimečné vlastnosti, nebo vydržely jen strašně krátkou dobu, anebo bylo extrémně citlivé na změny atmosférického tlaku, na vlhkost a tak. Což je pro hráče famfrpálu dost zásadní problém,“ naklonil se k nim Ron odnikud. „Raketa je zásadní objev, který si Nimbus drží zuby nehty. Kometa mu za něj nabízela hromadu galeonů. Neúspěšně.“ „To se ani nedivím. Tys ho testoval, že to tak dobře víš?“ „Já ne, ale můj kolega ano. Pracuji u Nimbusu teprve pár týdnů, nemůžou mi přece svěřit Raketu – a v žádném případě ne v poslední fázi testování, ta je úplně klíčová. Kdyby se cokoliv opomnělo, byl by to průser tisíciletí.“ Teď se na Rona pro změnu obrátila Salome. Musela ustoupit o krok vzad, jinak by ji dav dotlačil až k ochranné bariéře, která, jak hlásal červený nápis, vyzařovala „teplo vyšší, než je únosné pro organismus. NEDOTÝKEJTE SE“. „Není fascinující?“ V očích se jí odrážely vánoční skleněné ozdoby visící ze zábradlí. Uvnitř létali famfrpáloví hráči světového poháru. Chytila otce za ruku a zopakovala svou otázku. „Kdybych ho tak mohla dostat, byla bych nejšťastnější dítě na světě,“ zamyslela se, „a ty bys byl ten nejhodnější táta.“ Naklonila hlavu na stranu. Lily nedočkavě čekala, co jí Ron odpoví. Když je paní Weasleyová uviděla odcházet od pokladny, protočila oči. Neodpustila si ani tichou poznámku, kterou k její smůle zaslechli všichni tři. „Jsi blázen, Rone. Opravdu jsi blázen.“ Ne Saly, vážně si nemyslím, že je koště dobrý nápad. Ve škole ho stejně budeš moci mít až od příštího roku. Neumíš tak dobře létat, abys využila jeho potenciál. Navíc momentálně potřebuješ jiné věci. Připadá mi, že si ho tvůj táta spíš koupil pro sebe, anebo… Vyřešíme to doma. (Ale pokud ho dostaneš, asi mi nezbude než jeho rozhodnutí respektovat.) Zítra pa, máma --------------------------------------------------------------------------- -------------------------- Pod čarou: Jste báječné! Věřím, že tři týdny utekly jako voda. Jsem zpět, mám chuť psát, a tak se přeléváme do druhé čtvrtky. Za Molly se omlouvám, její láska je prostě přílišná. Ale co vy, byli/y byste na jejím (jejich) místě jiní? Sama na sebe moc nesázím…