Na kamennou podlahu dopadalo mdlé světlo. Odráželo se od zdí, co se mléčně leskly. Bylo ráno dvacátého čtvrtého prosince. Pozdější, než okolnosti nasvědčovaly – tíživé ticho a to světlo, mrtvolně bledé jako pařát umrlce, jako Brumbálova tvář po pádu z Astronomické věže, a dřívější, než aby někdo doopravdy vstal. Proč taky? Bylo dvacátého čtvrtého. Bylo ještě brzy. „Kam jdete, profesore?“ řekl neznámý a vyjevil se zpoza nejbližšího výklenku. „Skoro bych si myslel, že utíkáte…“ Desmond Wolf tu stál zaražený. Hlava ho třeštila (potřeboval by alespoň lok čehokoliv proti kocovině, ale to by odsud musel nejprve vypadnout) a ruce se mu chvěly. Na kocovinu sváděl obojí. Z neznámého se stával důvěrně známý, až se tomu profesoru Wolfovi ani nechtělo věřit. Zamžikal polozalepenýma očima. „Co chcete?“ zeptal se přehnaně jistě. Raději se stáhl zpět, trochu se nahrbil a snížil, aby muži před sebou nezavdával zbytečné záminky… Jenže se zdálo, že záminku už zavdat stihl – ačkoliv si nevzpomínal, jenže po včerejšku se nebylo co divit – neboť dotyčná osoba se před ním stále nacházela, aniž by vykazovala sebemenší ochotu uhnout z cesty a nechat ho jít. Zkusil to znovu a tentokrát zvolil jinou taktiku: „Do toho vám nic není.“ „Jste o tom příliš přesvědčen. Kam jdete?“ „Do mých soukromých záležitostí vám nic není. Mám dovolenou a můžu opustit hrad bez vašeho svolení, profesore,“ opakoval Wolf s náznakem chabé ironie. „Obávám se, že právě slovo soukromí je vám cizí… Abyste mě lépe pochopil, a jestli s tím máte problém už teď, tak jasně říkám, že vzájemná shoda je v zájmu nás obou, použil bych jistou analogii. K vašemu štěstí si ani netroufám doufat, že byste pak porozuměl lépe. Budu tedy názornější.“ Desmond Wolf se posměšně uchechtl a zkoušel druhého muže obejít. Neúspěšně. „Nezajímá mě, kam jdete! Chci vás varovat. Jestli tohle-“ Severus Snape vytáhl z kapsy zmuchlané noviny. Byly cítit čerstvým inkoustem. „Jestli tohle,“ zabodl prst do tučného nadpisu, „tohle ještě jednou uděláte, věřte, že se nedožijete dalšího rána,“ zašeptal. Očekávalo se, že profesor Wolf vše popře, místo toho jen vyvalil oči a nesouvisle se zeptal: „A to víte jak?“ „Na to bych se měl ptát spíš já vás, nemyslíte?“ Snape se otočil čelem k oknu a díval se směrem, kde ležel Zapovězený les. Co skutečně viděl, mohl Desmond Wolf jedině odhadovat. „Myslel jsem, že máte vyšší úroveň. Roznášet lži s cílem někoho veřejně dehonestovat je zbabělé a podlé.“ Wolf se prozatím k odpovědi nezmohl. V bolavé hlavě šrotovala ozubená kolečka. A pak mu došlo, že kromě Hermiony Grangerové potkal na chodbě chvíli předtím i kolegyni Dionýsovou. Doprdele. Kdyby to aspoň včera tak neposral. Zchlastá se a pak aby se divil. Ale to neznamená, že si nechá vyhrožovat od tohohle… Co o něm vůbec Věštec napsal? Musí někde sehnat ranní vydání. Bude to stát za to – nepamatuje si, že by ho doteď jakýmkoliv žertíčkem tak rozžhavil. Pomalu to celé začíná vypadat jako ne tak úplně špatný (byť polovědomý) tah. Uvidí. Snape dál sledoval zamlženou krajinu. Wolf si jeho reakci vyložil jako trpělivé čekání na odpověď. Ale přece opravdu nechce vědět, jak on se dozvěděl to málo, které… Po další chvíli dospěl ke zralé úvaze, totiž že Snape už všechno ví. A jako napadený třaskavý skvorejš se znovu pustil do útoku. „A vy si asi potřebujete léčit svoje komplexy, že jo? Od chvíle, co jsem nastoupil, se po mě vozíte. Snižujete mou práci před ostatními kolegy! Vysmíváte se mi! Ponižujete mě! Cokoliv řeknu, ironizujete do posledního detailu! Divím se, že jste mě ještě nepřišel seřvat před studenty, nejlépe přímo během hodiny. Děláte ze mě idiota, Snape!“ „Ne já z vás, ale vy sám ze sebe děláte idiota.“ „Vy, vy, vy… domýšlivej kreténe, vyskakujete si, protože máte pocit, že všichni ostatní jsou něco míň, když jste… co? Dokázal přežít, protože jste jako jediný seděl prdelí na dvou plotnách? Nebo-“ „Když nic jiného, došlo vám alespoň, co jste udělal? Že mě samotného se to týká minimálně?“ „Vidíte, a přesto vás to rozpálilo doběla. Nikdy by mě nenapadlo, jak-“ „Vypadněte! VYPADNĚTE!“ Hlas ledovější než vzduch a chladnější než kámen se nesl chodbou dál a dál. Šířil se jako zkázonosná vlna, postupně sílil a pak se začal vytrácet. Slábl, letěl ještě kousek, až utichl docela. Portréty na obrazech se s trhnutím probudily ze spánku. M, jo, celý dohromady je to blbost. Buď to jsou hodně hnusný pomluvy, nebo jí neznáme. Jenomže všechno si to přeci nevymyslej. Pořád na ní koukáme jako na tu, která četla z Bájného kotlíku a dávala nám pusinky na čelíčka. Ale uvědom si, co říká táta. Nechtěla jsem se ptát babičky úplně přede všema. Víš, jak to teď v Doupěti vypadá. Radši počkám, až se táta odpoledne vrátí (představuje vylepšenou kometu PIII ve Wembley), a zeptám se jeho. Připadám si hrozně. Jako kdybych nikam nepatřila. Dokonce jsem si i stoupla před zrcadlo. Jenže pak přišel Bill a něčím ho začaroval, že prý nemám ztrácet čas zbytečným zíráním, kor o Vánocích ne. Viděla jsem se všelijak pokroucená a skoro průhledná. Proč nemůžeme aspoň čarovat? Ptala ses – ne, nevěřím jí. Je to asi hnusný, mám jí ráda, ale nevěřím jí. Chápu, že ty to máš jinak. Spoustu věcí nevíš a spoustu z nich nechceš vědět. Jenže tady se prostě řeší, a i kdybych je slyšet nechtěla, nezabráním tomu. Babička s dědou se něco snaží přede mnou neříkat, jenomže máma tátovi ublížila a to je prostě cítit ve vzduchu. Ono je to tam, i když nemluví, nebo když mluví třeba o počasí. Každopádně… nejdřív jsem si myslela, že by nám to máma řekla. Jenomže když si vzpomenu, že o rozvodu nám psala právě babička, tak si říkám, že nevím. Neznáme jí. To si musíme uvědomit. Až budu něco vědět, hned napíšu. Třeba jsme z vejce. Z vejce olbřímí olihně. Pořád lepší než Snape. Byla by sranda. Zkus se mámy zeptat. Uvidíš, co ti řekne. Pak to porovnáme. (Míněno vážně!!!!!!!!!!!) S P.S.: Ono by stačilo, kdyby s ním jen něco měla. Fuj. Ale utěšuju se tím, že je vždycky velká šance, že novináři lžou. Fakt – aspoň z části. Celý dům voněl hřebíčkem. A skořicí. A trochu čokoládou. V obývacím pokoji hořel krb, na jehož komíně viselo pět punčoch. Tři malé a dvě velké. Živé plameny se mihotaly na zdech, skoro to vypadalo, že spolu hrají jakousi tajemnou hru, a Manon je sledovala se zvláštním zaujetím. Pak pomalu zvedla vidličku k puse a na vyleštěném kovu na okamžik vzplanul oheň. Naproti ní seděli pan a paní Grangerovi. Viděla jim sotva půlku obličeje, jak byli oba nahrbení nad svými talíři. Podle Manon byly oba prarodiče tak zabraní do jídla, že by si ani nevšimli, kdyby vstala a odešla spát. Otočila se na mámu. I ta vypadala, jako by právě teď existovala jen ona a pečené brambory. Ukázalo se, že Manon neměla zvlášť přesný odhad. Když si byla jistá, že svůj odchod provede, změřila si ji babička hodnotícím pohledem a zeptala se: „Copak se děje? To je první rok, co si pamatuju, kdy se netěšíš na dárky. Jindy bys už šupajdila do postele, aby ses rychle dočkala rána. A když jste byly malé, chodily jste dokonce každou chvíli nakukovat do punčoch, jestli už tam náhodou něco není. Co se stalo?“ „Vždyť já už jsem si chtěla jít lehnout.“ „Pochop, že jsou pro ni první svátky bez Saly a bez otce těžké,“ snažil se za Manon odpovědět pan Granger. Ještě se usmíval se, ale každou chvíli pohlédl na Hermionu (a Manon čekala, že i máma třeba něco řekne) a úsměv mu z tváře pomalu mizel. Hermiona si mechanicky dávala sousta do úst, čehož si byli vědomi všichni, ale nikdo neměl to srdce ji vrátit zpátky ke štědrovečerní tabuli. Manon napadlo, že asi na máminu přítomnost-nepřítomnost nechtějí poukazovat. „Tak dobrou noc.“ Nakonec oběhla stůl a zastavila se u mámy. „Přijdeš za mnou, viď?“ Ta jen nepřítomně kývla. Teprve když byla Manon na schodech, dodala: „Jako vždycky, ne?“ Peřiny byly měkké a taky voňavé. Skoro by se nechala ošálit. Lehla si a přetáhla si deku přes hlavu. Cítila cukroví, sladký puding a sušené pomeranče. Před očima jí tančilo ovoce, které se postupně samo věšelo na hustou jedli. Připomínala stromky, jimiž byla v Bradavicích vyzdobená Velká síň, jenže stála uprostřed holé planiny a Manon spolu s ní. Náhle se z nebe začal sypat sníh. Padal pomalu a tiše. Aniž by zdvihla hlavu, všimla si bílé sovy, která křižovala oblohu ve větších a větších kruzích a místy splývala s padajícími vločkami. Na chvilku usedla na strom, ale když se větev pod její vahou prolomila, vznesla se do výše a zmizela mezi šedavými mračny (ještě před chvílí byla oslnivě bílá, stejně jako sova, teď se přizpůsobila běžnosti a ztěžkla a zhoustla). Manon se chtěla vydat ke stromku, ale nemohla udělat krok. Zjistila, že je až po pás zabořená ve sněhu. Má křičet? Místo toho se pohledem vrátila k místu, kde z dohledu ztratila sovici sněžní. Tam, na obzoru, se zjevila silueta. „Nany, spíš?“ Zavrtěla se. Otevřela oči. Byla tma, jen mezerou mezi závěsy doletěl do pokoje paprsek světla z pouliční lampy. Posadila se. Věděla, že jinak by se spánkem bojovala zbytečně. Ztrácela se. Chvíli byla uvězněná ve sněhu, chvíli ležela v teplé posteli. I tak si rychle uvědomila, proč s mámou potřebuje mluvit. „Mami, já se tě na to musím zeptat. Ne kvůli Saly, ale protože bych to taky ráda věděla. Neřekli jste nám pravdu, že ne?“ „Když to šlo, vždycky jsme vám pravdu říkali. O čem přesně mluvíš?“ „Četla jsem něco ve Věštci. Saly mi ho poslala. A říkala, že prý tys nám neprozradila, kdo je náš skutečný táta, protožes to nepovažovala za důležité. Já si ale myslím, že to důležité je, mami. Pro nás hodně.“ Hermiona si dávala s odpovědí načas. „Neřekla jsem vám to kvůli tátovi,“ prohlásila tiše. „On sám nechtěl, abychom vám to říkali. Navíc by pak pro tátu bylo strašně těžké, kdyby o tom, že nemůže mít děti, věděli všichni kolem. Což by se bezpochyby stalo, kdybychom zpravili i vás dvě. Nakonec jsme to prozradili jen babičkám, Harrymu, Ginny a tetě Lence. Kdo to ví od nich, nebo od táty, to si netroufám říct. Ale vzhledem k tomu, že se veřejně propírají stále samé domněnky, asi moc lidí ne.“ „Ale… Saly tohle všechno řekl táta! Proč by jí říkal věci, které nejsou pravda?“ ptala se Manon nedůvěřivě a snažila se rozpoznat rysy matčina obličeje v šeru pokoje. Hermiona ji chytila za ruku. „Táta je nemocný. Měl těžce poškozený mozek. Víme to obě, ale je hrozně těžké si to uvědomit,“ na chvilku zmlkla. Přes pootevřené dveře bylo slyšet jen tlumený hovor Grangerových v přízemí. Manon zběsile tlouklo srdce. „Vypadá pořád stejně. Ale je jiný. Změnil se. Třeba si opravdu nepamatuje, jak přesně to bylo…“ Poslední slova vyzněla do prázdna. Manon se už nechtělo spát. Zírala do tmy a formulovala otázku… „A kdo to teda je?“ Babička zpívala koledu. Jeden celý verš trvalo Hermioně odpovědět: „Nevím.“ Seděly spolu na posteli. Zády se opíraly o chladnou zeď a držely se za ruce. Na první pohled obvyklá situace. Ale přitom se tam odehrávala bitva, bitva otázek a odpovědí, bitva strachu a zvědavosti a vůbec. Dogmata se sypala jako Bertíkovy fazolky z roztrženého sáčku. „Proč?“ „Tak jsou nastavené zákony. Při umělém oplodnění je biologický otec neznámý. Muži by jinak dárcovství spermatu odmítli. Hrozilo by, že je jejich děti budou chtít minimálně poznat. Když je muž kvalitním dárcem a má tudíž hodně dětí, nebylo by to ani v jeho silách. Ledaže by použil obraceč času.“ Pokus o odlehčení situace? Manon ho za vtipný nepovažovala. „Takže ne profesor Snape?“ Hermiona se klokotavě rozesmála a pevně Manon objala. „Ještě něco z Denního věštce moje dcery považují za důvěryhodnou informaci?“ Manon vyhrkla: „Není tvůj milenec?“ Smích se neozval. Pouze razantní – ne, není. A pak – měl by být? „Proč jsi za ním teda byla ve škole?“ Čekala, že to máma popře? „Kvůli tobě. Nechce, abys s ním řešila jiné věci než ty, které bezprostředně souvisí s výukou. Respektuj to prosím.“ „Proč? Co mu na mě najednou tak vadí? Myslela jsem…“ „Kope kolem sebe. Nech ho kopat. Jsem ráda, že tě baví lektvary. Ale neznamená to, že musíš mít ráda i profesora. Nestojí o to,“ zakončila Hermiona rozhovor a vstala z postele. „Je skoro půlnoc.“ „Zůstaň tu. Prosím.“ Ležely pod jednou dekou. Bylo ticho. Manon opět stála ve sněhu. Vzpomínala, kterým směrem se nacházel onen tajemný předpokládaný zachránce. Když ho spatřila, zamávala mu zmrzlou rukou. Hagrid! Táhl za sebou velké saně. Jak se blížil, navzdory fyzikálním zákonům se zmenšoval, až byl docela maličký. Volala na něho, ať použije Engorgio, ale zřejmě neslyšel. Když ji míjel, chtěla ho vzít na dlaň. Jenže jakmile natáhla ruku, ozvalo se hlasité puk a místo Hagrida tu stál profesor Snape. Byl vyšší než normálně (anebo to bylo tím, že ji pohltil sníh?) a Manon musela zaklonit hlavu, aby ho viděla celého. Obrovské černé boty nezanechávaly ve sněhu žádné stopy. Shlédl z nekonečné dálky a vyplivl: „Nechci vás už nikdy vidět.“ Vytáhl hůlku, zamumlal Reducio a strčil ozdobený stromek do kapsy. Nehlučně se vznesl a jako sova zamířil pryč. Manon ovanul vzduch zvířený křídly. Probrala se. „Nenechávejte mě tu! Prosím!“ S, Já prostě víc věřím mamce. A kdyby byl profesor Snape její milenec někdy dřív, tak co? Myslím, že máma dobře ví, proč si nakonec vzala tátu. Ale zeptej se jí sama. Mě to nepřiznala, ale taky jsem se jí přímo neptala! To přece neznamená, že jenom lže!! Snažíš se jí jen obviňovat, ale neposloucháš, co říká!!! Ani si nemyslím, že by tě chtěla vyhodit. Ty ses jako první zeptala. Nevzpomínáš si? Tvářila ses, jako kdyby nebylo nic horšího než tu zůstávat s námi. Jako kdybychom ti jenom ubližovaly. Je jí líto, že s námi nechceš být, a bojí se o tebe – kdybys viděla, jakou scénu pak dělala kvůli tomu koštěti, až jí babička musela vysvětlit, babička!, Saly, že by přece byla velká smůla, kdyby se to samé stalo dvakrát, jenže máma odpověděla, že se může stát i něco horšího, ale to už byla hysterická (jak jí stříkají slzy a křičí), to se nepočítá, no, a koště ti nesebrala, nezakázala ti se odstěhovat k tátovi ani nic jiného. Ptala ses jí tisíckrát… Prostě to takhle funguje! Neví se to. Stejně se můžeš ptát táty, jenže to neuděláš, protože ti ho je líto, protože vidíš, že mu tím ubližuješ. Nechci být zlá, ale mamce taky. Noviny očividně taky tak fungují. Stvoří nesmysl z pár faktů. Jenže je právě musíš umět poznat od těch nesmyslů. Saly, tohle je obracené vzhůru. Proč nemůžeme slavit jako normálně? Opravdu chceš odejít za tátou a vracet se už jenom k němu? Máma nám ten tvůj dopis ani nedala přečíst. Nepíšeš mi takové věci proto, že víš, že bych ti je rozmlouvala? Přijedu do Doupěte zítra, nic se nezměnilo. Mám to jako psaní úkolů na dějiny. Povinná povinnost. Tak na malého Luise se těším. Ahoj, M. --------------------------------------------------------------------------- ------------------------- Pod čarou: Nevím, co říct. Je, jak je, a bude, jak bude. Snad jen jedna otázka – dá se omluvit dané konání lidským neuvědoměním? Je člověk lepší v případě, že si míru své špatnosti neuvědomuje? A naopak? Jsou horší lidé ti, kteří konají dobro nevědomky?