... ale ze všech vykonavatelů Grindelwaldova zla byl nejobávanější jeho
kat a pravá ruka, Johannes Sigismund Stielmann. Od počátku Grindelwaldova
vzestupu v kouzelnickém Německu až do jeho pádu měl pověst bezcitného
štváče, vynalézavého, krutého a nesmírně inteligentního kouzelníka, plně
oddaného novému režimu. Ovšem na rozdíl od svého pána zemřel Stielmann v
souboji. 10. 5. 1945 ho vystopovalo mezinárodní komando bystrozorů,
vedené Filiusem Kratiknotem (viz Kratiknot), který po hromadné popravě
skřetí vesnice v Lotyšsku přísahal pomstu...
-Vzestup a pád černé magie, str. 418-

6. 7. 1918

"Toto jednání už trvá osm měsíců! Osm dlouhých měsíců je naše oddělení
bez prostředků, a do týdne přijdeme o rezervy ze sněmovního fondu! Žádám
toto shromáždění," obrátil se Anhänger, Zauberführerův pobočník, ke
stovce mužů a žen v sále, "o jasné vyjádření a zdržení se dalších
obstrukcí."
"Námitka!" ozvalo se vypasené prase, nebudeme si hrát na třetí,
nezúčastněnou osobu, všechno vyprávím já, Gellert.
"Prosím pana von Grunmaga, aby..."
"Souhlasím! Bez předchozího vyjádření komise by se nemělo..."
"Jen..."
"Víc peněz na skutečně čistokrevné kouzelníky!"
"Co si udělat přestávku?"
"Nebudeme vyhazovat další galeony na Zauberführerovy večírky a..."
Byl jsem plný vzteku. Dusil jsem se jím, už několikrát mi do ruky sama
skočila hůlka. Stačil by jeden pohyb, jediné kouzlo, a politická
reprezentace německého mágstva by se rozložila na malé krvavé kousky,
nebo shořela na neviditelný prach, nebo ji sežrala dávná kreatura z
hlubin času, cokoliv! Jen ne ty odpudivé, nicneříkající, věčně posměšné a
naduté hlasy. Ne!
Bloudil jsem Palácem předků, a když jsem v malém atriu našel krabičku
cigaret, s potěšením jsem si mohl vydechnout. Kouřil jsem jednu za
druhou, sednul si pod sochu Walthera von der Vogelweide, a když už byl
vztek skoro pryč, prošla kolem mě jakási osoba.
"Gellerte?" hleděl na mě přes tenounké brýle studený šedý kukuč. Ale
povědomý, to ano.
"Já tě znám. Počkej... ano! Stielmanne!" vstal jsem a objal toho muže.
Jaké milé překvapení! Můj spolužák, který měl to štěstí zastihnout mě v
posledním ročníku, zrovna když on sám počal svůj výstup na horu
akademických úspěchů, lemovanou slaboduchými učiteli.
"Mein Gott, Gellerte! Mám upřímnou radost, že tě vidím," prohlásil tak
strojeně, až mnou projel ostýnek děsu. Nezměnil se ani trochu.
"Mám za sebou příšerný den, Stielmanne. Potřebuju se napít, a zvu tě.
Následně si vybereme nějaké odpudivé štětky a den zakončíme vraždou.
Halali! Vstříc dobrodružství!"
Vzal jsem ho za ramena, toho veskrze nenápadného, milého chlapce. Krátké
vlasy, krátký nos, krátkozraké oči, krátce řečeno - velice průměrný.
Uvidíme. Vůbec se nebránil, a konverzaci nechával na mně, což ho okamžitě
pasovalo na kumpána.
"Můj milý, jakou máš oblíbenou hospodu? Ne, nic neříkej, půjdeme do Tří
opic, a vezmeme si tři pěkné opičky, co? Ha! Ha ha ha!"
"Ha," zopakoval mechanicky. I jeho hábit byl otravně jednoduchý, bezvadně
udržovaný, bez odznaku byrokrata.
"A pak skončíme u Klínovice, s trochou štěstí budou hrát staré Liedy, ty
já tuze rád. No, ale povídej o sobě! Naposled jsme se viděli, když mě ten
tichošlápek ředitel vyloučil ze školy. Chápeš to vůbec! Mám tě před
očima, starý brachu, jak jsi jako jediný přikročil až ke mně, co jsi to
tehdy říkal?"
"Že radši dáme všechny učitele, než Gellerta Grindelwalda."
"Přesně! Jediný ze všech jsi byl statečný, a já si statečnosti vážím,"
znovu jsem ho poplácal po ramenech a kormidloval jeho drobnou osobu
rovnou ke Třem opicím. Madame Helge mi už ze zvyku držela pěkný, čistý
stolek v zadní části, usadil jsem Stielmanna a poručil dvě velká piva.
"Prost!"
A ještě dvě, a další dvě, a dvakrát dvě dvakráte.
"Ale ale ale!" začal jsem a nebezpečně se předklonil, "ale! Stielmanne,
proč zrovna ty, řekni, tolik říkalo Gellerte, ty jsi ze všech...
Gellerte! Proč zrovna ty?"
Brýle se mu utopily v kríglu, a než odpověděl, zaklonil se na všechny
strany.
"Protože z tohohle," rukou opsal nebezpečně velký kruh a srazil několik
půllitrů, "toho všeho, všech, ty jediný jsi..."
"Co? Co jsem?"
"Zajímavý. Kdybych, kdybych nežil, nic se nezmění, a všichni jsou stejní,
jenom ty," nesměle se mě dotkl dlaní, naznačil emoci, a znovu upadl do
strnulosti, "mi dáváš pocit, že žiju."
"Tak zajímavý," zasyčel jsem uspokojením, pivní pěnou přes myšlenky
proplula spravedlivá hrdost na poklonu toho chlapíčka, který se mi
zamlouval pořád víc, "s tím ještě něco uděláme. Helge!"
Do salónu přišla korpulentní madame Helge, stará známá mého dědečka.
"Copak chceš, Gellerte?"
"Kam pošleš dva větroplachy, cooo?"
"Kam je nožky zanesou."
"Doporuč! Ať saju z prsu tvé moudrosti, Helge!"
"Kabaret U Dlouhé hůlky, když to musí být," povzdechla si, fascinujícím
způsobem nabrala všechen vzduch v místnosti do hrudi rozlehlejší ruské
stepi, a vydechla ho s přídechem rozkládajícího se parfému.
"Jsi poklad, Helge, učiněná relikvie! Jdeme, příteli, noci vstříc a dnu
do tváře plivnouti! Lendemain!"

***

O dvě láhve rumunského Kagoru (můj společník ukázal svou poetickou
stránku, když po prvních dvou sklenkách přirovnal kořeněné víno ke střele
Dum-Dum, trhající mu hlavu na kousky) později jsme netrpělivě čekali na
vystoupení Staré Berty, zpěvačky módního mudlovského podniku. Na vrchol
večera se sešli důstojníci v naškrobených uniformách i podnikatelé v
žaketech, a se Stielmannem jsme tvořili svět sami pro sebe, jeho stále
formálněji upnutý hábit a moje natržená košile od hromotluka z jakési
pouliční tlupy.
Zřejmě jsem mohl, a určitě měl, zpozorovat některé příznaky - od chtivých
pohledů pánů po rozšafného pianistu, který pod dlouhým kabátem neměl už
vůbec nic. Jenže chvála opilosti, takové detaily mi unikly, takže to
chlupaté, spoře oblečené monstrum mě zasáhlo nepřipraveného.
"Tak co, páníčkové, dámičky, trochu hudbičky chceme? Poslouchejte, ručky
na stůl, ohavové!"
Třásly se mi ruce. Po prvé písni Stielmann chrčel, a i já jsem v deliriu
vydával jakési neartikulované zvuky. Což si ta nápodoba zpěvačky vyložila
úplně špatně:
"Tomu miláčkovi u stolku patří moje sólíčko! No ty, blonďáčku, však já tě
slyším, jak mi tu sténáš!"
Možná bych přešel to oslovení. Třeba i pocit hnusu. Ale ne píseň, která
následovala:
Under der linden
an der heide,
dâ unser zweier bette was,
dâ muget ir vinden
schône beide
gebrochen bluomen unde gras.
Vor dem walde in einem tal,
tandaradei,
schône sanc diu nahtegal

Matka ji měla v diáři. Hned na první straně. A ta odporná, hnusná baba,
ta kupa nechutnosti, ji zneuctila jako poslední děvku.
Zešílel jsem.

***

"AVADA KEDAVRA!"
"AVADA KEDAVRA!"
Stielmann rozřízl utíkajícího pianistu a zapálil celou místnost.
"AVADA KEDAVRA!"
Pak nikdo nezbyl naživu. Zpěvačce chrčící v koutě, s obličejem celým od
krve, jsem šlápl do obličeje, zvedl ji a kouzlem mrštil do plamenů. Rozum
byl sen, a nenávist všecko.
"Gellerte," otočil jsem se ke Stielmannovi, který mi klečel u nohou, "to
je..."
"Stielmanne, musíme odejít. Hned."
"Gellerte, všechny jsme je zabili."
Rezervovanost byla pryč.
"Gellerte! Já žiju! Já vážně, vážně, vážně žiju, a není to jen jako.
Všechny jsme je zabili!"
Ztěžka, rukama roztřesenýma, pozvedl hůlku.
"Já, Johannes Sigismund Stielmann, přísahám věčnou věrnost Gellertu
Grindelwaldovi, který mi dal štěstí života a rozehnal..."
"Později, Stielmanne, musíme jít. Teď."
Vzal jsem ho za paži a přemístil nás o pár bloků dál. Od místa požáru se
po celé čtvrti šířil dým.
"Teď dokonči tu přísahu, Stielmanne. A pokračujeme!"

***

Mohlo být ráno? Asi mohlo. Někdo roztáhl závěsy a zlovolně probudil
ubohého, potlučeného Gellerta. Chudáček já.
„Vstávej, miláčku,“ pohladila mě po stehně nějaká, počkat, vzpomenu si…
Diana? Zina? Ne, netuším.
„Proč?“ zachrčel jsem a na jazyku zatím kapky alkoholu sváděly malou
bitvu s cizími slinami. Potřebuju vodu, hned.
„Řekl jsi, ať tě vzbudím, až bude tvůj kamarád v trochu lepším stavu. A
zrovna nám dělá snídani,“ zahihňala se, ne úplně bez půvabu. Takže jsem
nebyl tak opilý.
Oblékl jsem si aspoň kalhoty, hůlka byla na svém místě, Wunderbar, a
ještě zjistit, co jsme to včera provedli. Slečna (zlatíčko postačí,
doufám) měla hyalinní šaty s jemně vyšívaným květinovým vzorem na prsou,
a lehce pomačkanou růži i v dlouhých, skořicí vonících vlasech.
„Eltje, miláčku. Jmenuju se Eltje, možná jsi to zapomněl,“ šeptla, a
dnešní den byl najednou o mnoho lepší. A teď pro vodu.
Byli jsme v mém apartmánu, v ranních paprscích světlém až azylově,
oslnivě bílém. V obývacím pokoji se Eltje bez optání rozvalila na
pohovku, drobné nožky kmitaly nad stolkem, a na volném místě v knihovně
hned vedle ní byla karafa s vodou. Zlatý Stielmann.
„Jsi vzhůru, Gellerte?“
„Copak mi děláš dobrého, příteli?“ odpověděl jsem vzdálenému hlasu
odněkud z kuchyně.
„Míchaná vejce a kávu. Co si dá Eltje?“
„Gellerta!“ vískla, převážila se a úplně dětsky spadla na zem.
Stielmann byl skoro tak bílý jako stěny pokoje, oči krhavé, a když nám
všem donesl snídani, trochu se potácel.
„Mohl jsi zavolat skřítky.“
„Nevěřím těm obludkám,“ zasípěl, s hlavou na stole.
„Chci se ujistit, co všechno si ze včerejška pamatuješ.“
„Všechno, Gellerte. Každou minutu.“
„I to?“
„To nejvíc.“
„Myslím tvou přísahu.“
„Slůvko od slova. Co přikážeš, to provedu.“
Eltje pohazovala hlavičkou jako při tenise, hned na mě, hned na
Stielmanna, a zlomyslně se usmívala.
„A co se vás týče, mladá dámo. Obávám se, že co jste dnes slyšela,
nemůžete říci nikomu dalšímu. Buďto mi dáte stejný slib jako můj přítel
tady, nebo vás připravím o celý jeden den paměti. Vyberte si.“
Asi jsem jí měl rovnou vymazat paměť, ale zároveň byla dětská a dětinská,
něžná i proradná, stejně tak Salomé jako dívenka sotva odrostlá panenkám.
Znachověla a pivoňkově odvětila:
„Co bych tak měla dělat? Když mi ukážeš ráj, andílku můj, nebudu na něj
chtít nikdy zapomenout.“
Tak. Později ještě vymyslet přijatelné jméno pro ty, kteří mě přijali
jako svého vůdce, a najít spoustu těch, kteří mi slíbili věrnost už
dříve. Dnešek je pořád zábavnější.
„Vyřešíme to rovnou. Ještě dnes se ke mně nastěhujete, oba, chci vás mít
pořád na dosah, a začneme pracovat. Pro co, Stielmanne?“
„Pro tebe, Gellerte!“
„Samozřejmě. Což znamená jen – pro větší dobro!“

***

A už nazítří mě Zauberführer, jen abych mu nepřekážel při svatbě,
jmenoval konzulem v Zemi vycházejícího slunce.


Pozn.
Pro ty dříve narozené – píseň z kabaretu měla stejné estetické kvality
jako toto video: https://www.youtube.com/watch?v=C7AagRvdm_E. Pokud je tu
někde Richenza, myslíš, že Smrtihlavové potrestali obludárium Františka
Janečka zvláště přísně?

A píseň Unter den Linden, kterou tak zbožňovala Gellertova matka, si
můžete poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=SEFnCf5PUKM. Je
od jednoho z nejznámějších německých minnesängrů, Walthera von der
Vogelweide, a pro nehornoněmčináře je s anglickými titulky.