Bylo překvapivé, že se ve Velké síni konal novoroční ples? Naopak. Bylo to samozřejmé stejně jako kapalné, plynné a pevné skupenství vody. Bylo to přirozené. Jednalo se o událost očekávanou, vyšperkovanou drahými šaty a skvostnou. Zářivě vířivou, o událost, která se v onu chvíli stala osou vesmíru. Ovšem neexistovala odjakživa. Možná byla stejně stará jako letité Bradavice. Jisté je, že trvala dodnes. Lenka stála uprostřed parketu přímo pod křišťálovým lustrem a jen se dívala kolem sebe. Obklopovaly ji známé vůně, známé hlasy i známé pohyby. Jiný by řekl, že kolem něj tančí lidé, které z velké části zná. Ona je vnímala jako zvuky, gesta… hmotné duše. Rok od roku poznávala přítomné čím dál bezpečněji, s jistotou, která pramenila v pevném nitru. Vlnila se sama a ve slunečním oparu. Slunce říkalo: je to fajn. Když se k ní prodral Neville, odešli spolu ke kraji, protože ona věděla, že Neville stále nechápe, jak moc důležité Slunce je. Ale ani šero nebylo na obtíž, protože i ono sálalo - měkce a hebce jako chlupy netopýra při jemném doteku. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se Neville zadýchaně. „Když odejdeš, nebudu mít s kým tančit. Právě jsem si zvykla nezůstávat na parketu sama,“ usmála se. „Jdu taky.“ Vedle vstupních dveří stál bar. Lenka vytušila, že během roku tu nebývá, ačkoliv by jí to nepřišlo jako špatný nápad. Milovala koktejly! Připomínaly roční období. Rovnováhu vytvořenou vyšší mocí, kterou ani nejmocnější čarodějové nedokázali narušit. Vždycky, když uchopila sklo do rukou, přišlo jí, že obsah zhrubl a pak se rozzářil ještě jasněji. „Schválně,“ přiblížila obličej k Nevillově poháru, až se nosem dotýkala rosných kapek, „jsi nervózní, ale určitě bys nechtěl být nikde jinde…“ zkoumavě Nevilla prohlédla velkýma vodnatýma očima. Poklesla mu brada. Začal otevírat pusu, jenže ho přerušila: „Co to bylo původně? Granátové jablko s ohnivým jazykem a badyánem?“ Neville se zamračil: „JE to granátové jablko s ohnivým jazykem.“ „Není, je to kousek z tebe. Granátové jablko s ohnivým jazykem, samotné, mrtvé a bez života, by bylo cihlově červené. Tady, podívej,“ ukázala prstem pod jeho dlaň, v níž pevně svíral nápoj. „Vířící košenila se zeleným středem-“ „Kde?“ oba se dívali do sklenice, která teď levitovala na spojnici mezi jejich nosy. Pokroucený Nevillův obličej Lenku rozesmál. Byl rozmazaný a ledový koktejlem, který obraz cedil, a připomínal roztomilého žabáka. „Hele, nechtěla bys radši učit věštění? Je tě na runy trochu škoda.“ „Nechtěla. Tohle zvládne každý. Musíš se jen naučit dívat.“ Lenka poposedla na barové stoličce a upila ze své sklenice. Vedle se objevil Ron. Neviděla se s ním… od minulého plesu? Objali se. „Kaisa, moje přítelkyně.“ Neville se vynořil zpod pultu (kam mu zřejmě něco upadlo) a o odstín tmavší než nedopitý koktejl zpola vykašlal těší mě. Lenka si osobu v elegantních šatech nejprve přeměřila. „Škoda že nemáte výraznější náušnice. To byste se nad ostatními vznášela.“ Kaisa se jen ušklíbla. „Jste nádherná. Ale s rtuťovými náušnicemi ve tvaru Ísa nebo Fehu byste byla nepřehlédnutelná.“ Lenka mimoděk zkontrolovala strop a pokračovala: „Jasně, nesmíte Rona přece úplně zastínit… Ale počkejte, raději to zkusím.“ Vytáhla hůlku a namířila ji na ženino ucho. Ta dala mávnutím najevo, že opravdu nemá zájem. „Když myslíte… Chtěla jsem pomoct. A jak dlouho spolu chodíte? Jestli-“ Kaisa Lence skočila do řeči: „Známe se – hodně dlouho, viď Rone?“ Ron přikývl a Neville stále lehce pokašlával. „Vážně? Nevypadáte na to, že byste se s Ronem mohla znát hodně dlouho.“ „A co u vás?“ „Tak… ehm… v Bradavicích dobré. Ale to asi víš. Jinak… nestěžuju si.“ „Neville, nechceš eukalyptový bonbón? Pomohl by ti. Tuhle jsem měla hašel, asi jsem zůstala venku přes úplněk, a hned jsem se ho zbavila. A Rone, včera jsem mluvila s Hermionou, říkala, že dnes nepřijde. Pokud si vzpomínám, tak posledních pár let novoroční ples nevynechala… Nevíš, co se děje?“ Neville se pokusil Lenku nenápadně kopnout do kotníku. Ale z barové židle se takový akt provádí poněkud složitě. Zasáhl kovovou nohu židle a vykřikl bolestí. „Jako byste nečetli noviny, nebo… čtete noviny, ne? Slíbil jsem McGonagallové, že se za ní zastavím, tak… se mějte!“ Ron se napřímil, žena po jeho boku pokývla a zavěšeni do sebe odcházeli přes plný sál k pódiu. „Minerva je támhle, Rone!“ Lenka nechápavě zavrtěla hlavou a znovu si usrkla ze sklenice. „Proč se nikdy nezměníš!“ Zvedla těžká víčka: „Něco je špatně, Neville?“ Neville si povzdechl a pak ji neobratně poplácal po zádech. Z nicneříkajícího chumlu se oddělily další známé postavy. Aristokraticky gumová chůze Draca Malfoye byla nepřehlédnutelná. Pokývl jim, ale v neklidném pohledu se jasně zračilo, že hledá únikovou cestu. I on měl po boku partnerku. Copak se na plesy nechodí jinak než v páru? „Jak se máte?“ Zdvořilostní fráze si mohl podle Lenky odpustit, nenacházela v nich zvláštní zalíbení. Neville s ní očividně souhlasil. Nicméně na rozdíl od Lenky odpověděl. (Sice nesrozumitelně, ale i to se počítá.) Když následně nastalo podivné ticho, které Lenka naopak mezi lidmi ráda neměla, zasněně promluvila: „Zaslechla jsem tvůj hlas nedávno v rádiu. Zajímavý rozhovor. Víš, myslím si, že na politiku jsi opravdu dobrý. Ale do jiných oblastí se nepouštěj, Draco. Kdy vůbec mají být ministerské volby?“ Zajímavé také bylo, že obsah často kontrastoval s Lenčiným projevem. Neznalý posluchač by se připravil na vyšinutou otázku nebo pouhé konstatování. Tento postřeh se ovšem zdál tak trefný, až Draco ustoupil o krok dozadu a ztracenou rovnováhu hledal u své dámy. Když se Lenka nedočkala odpovědi, zeptala se znovu: „A čím se právě zabýváš? Nějak si nedokážu představit, jak probíhá získávání popularity – ta je přeci pro volbu to nejpodstatnější, že?“ „Svléknu se donaha a na Příčné nabízím řiditelné švestky. Když budím nedostatečný rozruch tam, přesunu se do Obrtlé. Klíčem úspěchu je co nejhlasitěji křičet inteligentní slogan, a tak hulákám: Draco Malfoy a řiditelné švestky – s námi se neztratíte. Ale prozradím ti tajemství, Láskorádová, politika není jen o popularitě,“ ušklíbl se. Neville se ozval: „Malfoyi, ty si nedáš pokoj?“ „Na hloupé otázky hloupá odpověď. Ještě něco, nebo jsme už z výslechu propuštěni?“ Lenka natáhla ruku ověšenou desítkami blýskavých náramků a podala ji nejprve ženě ve středních letech, která vedle Draca netrpělivě přešlapovala. Pak ji natáhla i k bývalému spolužákovi a lehce se uklonila. „Vidět tě jednou za rok-“ „Vidět mě a společně zavzpomínat!“ „Vidět tě na chvilinku je příjemné. Kromě toho, abyste si dávali pozor na škrkny – nevěřili byste, ale jsou v každé snítce jmelí – jsem už veškeré povinné věty vyčerpala. Hezký večer.“ Neville si ji otočil k sobě (že by se na něj přenesla část sebevědomí někdejšího soka?) a nechal Malfoyovi odejít pouze s lehkým pokynutím. „Nechtěla bys… nechtěla bys jít tancovat?“ „Nemáš taky hašel?“ Lenka mu sáhla na čelo. „To je tím koktejlem…“ „Nemyslím. Ale - sleduj,“ ukazovala ke vstupním dveřím. „Země se točí opačně!“ I Neville pohlédl tím směrem. Severus Snape přišel na novoroční ples! „Je to opravdu on? Nikdy dřív jsem ho tu neviděl…“ Ale Lenka už Nevilla táhla k parketu, na kterém teď blikala modrozelená světla. „Jako pod mořskou hladinou.“ „Cože?“ „Že si připadám jako pod mořem,“ zavlnila se ve snaze napodobit pohyby mořských panen. Na parketu bylo málo místa. Páry přitisknuté k sobě se ve vzájemné souhře duší mihotaly v šumu zpěněných vln. Neville několikrát narazil zády nebo kolenem do kohosi vedle, ale než se stačil omluvit, světla se přehoupla na druhý břeh a oni zůstali ponořeni do tmy, obklopení anonymitou toho okamžiku. Když však loktem udeřil do neznámých žeber, rychle se otočil, aby vyplodil alespoň nějakou omluvu. Jenže pozornost kolegy Wolfa jakékoliv pardon vytěsnila. Upírala se směrem na Cyprii Dionýsovou, kterou za zápěstí táhl z parketu pryč Severus Snape. „Proč jsi říkala, že se Země točí naopak?“ „Mlč. Když. Tančíme.“ Jste obklíčeni! Pokud okamžitě nevydáte zajatce, budeme nuceni prorazit vaše obrany, ať jsou jakkoliv silné. Na děti, staré ani nemocné nebereme ohledy. Vše, co je vám drahé, srovnáme se zemí a vy budete dlouze a bolestivě umírat. Máte posledních deset minut – a pamatujte, že za čekání se platí. Chceme zajatce živého a chceme ho hned! Dveře do pokoje se rozletěly s pekelným rachotem. Dominique vykřikla a v hrůze si zakryla ústa dlaní. Salome couvala ke stěně, zatímco ji malý Luis křečovitě držel za ruku. V koutě seděl svázaný Albus a nemohl se ani hnout. „Krvezrádci a mudlovští šmejdi, jste připraveni zemřít?“ Luis potichu protestoval, že není ani krvezrádce, ani mudlovský šmejd, ale nikdo jeho slova nebral vážně. Salome s Dominique bojovně vytrčily brady a rezolutně odmítly být násilníkům po vůli: „Nikdy! Budeme bojovat do posledního dechu!“ Lily se vrhla k Albusovi v koutě, ale Salome po ní skočila. Dominique chránila malého bratra celým svým tělem a pokoušela se prosmýknout kolem skupinky stojící ve dveřích. Neúspěšně. Fred ji pevně chytil za zápěstí a přirazil na stěnu. Malý Luis se rozplakal. Přes zatnuté zuby na něj sestra sykla: „Neřvi a utíkej – ty jedinej se můžeš zach-“ Umlčela ji mlaskavá facka. Ačkoliv měla slzy na krajíčku (alespoň z toho, co Saly stačila z druhého rohu místnosti, kde se škrábaly s Lily, zahlédnout), prskla ještě Fredovi do obličeje: „Srabi! Nadáváte nám do šmejdů a sami neumíte ani vytáhnout hůlku.“ Malý Luis téměř proběhl dveřmi (to by bylo, kdyby jim přivedl na pomoc posily – obry a kentaury!), když tu ho v poslední chvíli zadržela Roxanne, která až doposud stála na prahu a vyvalenýma očima sledovala bitevní vřavu. A Fred, ten měl asi taky oči všude. Zatímco Saly právě rozedřela Lilyiny nenechavé prsty, které užuž osvobozovaly Albuse, houkl na Roxanne, aby se s Luisem nepárala a podrobila ho pár cruciatům. Vyděšený chlapeček se nezmohl na odpor. Zato Saly toho měla právě dost. „Dobro zvítězí!“ Nechala Lily být, ale než stačila Luisovi přispěchat na pomoc, vzneslo se dítě do výšky, prorazilo okenní tabulku a zůstalo viset v takové vzdálenosti od okna, aby na něj nikdo nedosáhl. Saly se překvapením zakuckala, ostatní jen nechápavě zírali. „Už žádní další zajatci!“ radostně vykřikla do ticha Dominique a zamávala bratříčkovi, který se vznášel proti noční obloze. A Fred se přidal: „Hele, když kouzla, tak kouzla. Vyzývám všechnu mudlovskou špínu, všechen póvl na souboj, přijímáte? Co myslíte, kolik mastných fleků po vás zůstane?“ Albus ze svého rohu něco zamumlal, znělo to jako „to není fér, nesmíme přece kouzlit“ a „pusťte mě“, ale ani jemu nebyla věnovaná přílišná pozornost. Svázaní a ti za okny jsou holt v boji na život a na smrt postradatelní. Salome se otočila, aby jako hlava dobré strany přijala Fredovu nabídku. Ozvala se rána, zapraskání. Dominique běžela k oknu a vyklonila se ven: „Dobrý, skončil v jahodníčku. Ale asi by to neměla vědět babička. Roxanne, skoč pro něj. Nějak tajně…“ „Odstup, naivní, špinavá mudlo…“ vrátil se Fred s potěšením zpátky do hry a koutky úst se mu nadzvedly v hraném opovržení. Namířil na Saly ruku, ale… neměl jen holé prsty, svíral v nich tmavě hnědou hůlku! „Gdes to bzal?“ zahuhňal Albus (zaslechla Saly správně v jeho hlase strach?), jenže v tom Fred právě řekl tři a z hůlky vyletěl barevný paprsek. V Salome hrklo. Znovu se přesvědčila, že dneska jim jde o krk. A posily nepřicházely. Ocitla se v aréně. Kroužili kolem sebe v předsmrtném tanci (tak, jak si vždycky představovala, že bojují velcí kouzelníci) a s každým dalším zaklínadlem, které ji minulo, byla zranitelná míň a míň a zároveň věděla, že jednou ji trefí. Ačkoliv mohla dělat, že kouzlí, Fred kouzla opravu ovládal, hůlkou, kterou sebral kdovíkde a kdovíkomu, protože kdyby bojoval se svou vlastní, určitě už by tu byl někdo z ministerstva a pokoušel se ho zatknout. Ale nic takového se nestalo. Vyhnula se dalšímu paprsku. Při každém kroku slyšela pod nohama křupání, ale neměla čas se přesvědčit, jestli stojí na skleněných střepech, jak se domnívala. Vzduch vřel. Dominique tleskala, ne, přímo skandovala! A Fred za svými zády nikoho neměl! Stál tu proti ní sám a zasloužil si smrt, protože ublížil tolika nevinným lidem… „Fulmenor!“ Stihla se sklonit, ale na poslední chvíli. Kolem se vznášel puch spáleniny. „Saly, hoříš!“ řvala Dominique z plných plic. Nebyla to tak úplně pravda – jen rychle si sáhla rukou do vlasů, aby neztratila čas. Byly horké (ale to věděla ještě dřív, cítila tu horkost i na kůži) a drsné na omak a drolily se jako křída. Fred stál s vytřeštěnýma očima a ruka s hůlkou mu pomalu klesala k bokům. Nenáviděla ho! Byl ztělesněním všeho dosavadního zla a ona si v tuto chvíli nepřála víc, než aby ležel na podlaze před ní a prosil, aby dělal všechno, co si ona bude přát, ve snaze zachránit svůj ubohý život. Aby křičel hrůzou. Aby trpěl v bolestech! Aby se svíjel v křečích, aby zažil to, co zažívaly nevinné oběti jeho hrůzných činů… Formovalo se to. Zlost, vztek, nenávist, všechno se formovalo do mohutného výbuchu, do detonace, která měla co nevidět otřást chatrným Doupětem a rozlomit ho vejpůl jako prachsprostou sirku. A moc, opojný pocit vlády, pocit převahy a jistoty (že jen pomocí vlastních nesměrovaných čar ho dokáže přebýt). Brněl, vibroval a hromadil se v konečcích prstů a na jazyku nechával hořce nasládlou pachuť krve. Těžko říct, co zapříčinilo, že se na povrch dostal jen nepatrný zlomek všeho, co uvnitř Salome kypělo, anebo byl celý výbuch zmírněn až poté, kdy vyklouzl ven? Saly se horečně leskly oči a z pohledu Dominique bylo jasné, že ať udělá cokoliv, bude to průser větší než celé bradavické pozemky. „NE! Přestaň!!!“ A v tu samou chvíli vykřikl i Fred: „Protego!“ Kouzlo snad původně mířilo správným směrem. Jenže magie prchající ze Salome ho odklonila z původní dráhy, pročež narazilo do osvobozeného Albuse, který společně s Lily přihlížel z kouta. Nečekaná síla způsobila, že ze stěny, o níž se před okamžikem opíral, se začala sypat nejprve omítka a poté zdivo. V tentýž okamžik se pod náporem zbytků nezvládnuté zloby vznesl několik centimetrů nad zem Fred. Zaškubal končetinami a narazil do mohutného těla paní Weasleyové, která se v pokoji náhle zjevila. Ještě chvíli trvalo, než se z prachu vynořila bledá Dominique, Salome se zaťatými pěstmi a sevřenými čelistmi a otřesená Lily. „Co to má být?“ zašeptala paní Weasleyová. „Ne, Saly, už dost!“ křikla Dominique. „Byla to jen HRA!“ „Vyhrajeme…“ vydechla Salome a vrhla se na Freda. Začala ho škrtit. Když ji paní Weasleyová vytáhla zpátky na nohy, měla černo před očima. V zátylku cítila ostrou bolest. Fred na podlaze kňučel a dýchal jako uhoněný pes. „Kde je Albus?“ Dominique se vrhla k hromadě v rohu a jala se osvobozovat bratrance. Teprve teď si Saly všimla, že zpoza babičky vykukují i Roxanne s Luisem. Zrádci. „Jste v pořádku? Albusi? Co jste tu vyváděli? Vy se chcete zabít? Myslela jsem si, že už jste dost velcí na to, abych vás nechala chvíli bez dozoru, ale očividně jsem se mýlila! Co jste si vůbec mysleli? Vyhodíte malého Luise z okna – a věřte, že jenom díky obrovskému štěstí se mu nic nestalo – a pak se tady rvete- Frede, kde jsi vzal tu hůlku?“ Babička křičela. A křičela tak, že musela být slyšet rozbitým oknem až na protějším kopci. Odpovědi se dočkala od Albuse. „Bzal di ji z košíku s plededíb,“ žaloval s nosem plným krve. „Tak to si ještě vyřídíme! A buďte tak laskaví a OKAMŽITĚ mi vysvětlete, o co tady šlo.“ Takhle si Salome babičku nepamatovala. Hlas jí přeskakoval a tváře měla zrudlé… vztekem, strachem, úlevou? Když se drahnou chvíli k odpovědi nikdo neměl, ujala se slova Roxanne: „To Saly vymyslela, že si budeme hrát. Na válku.“ „Ne na válku. Na bitvu. O Bradavice.“ Ale víc už nikdo nedodal. „Frede, jsi tu nejstarší! Přemýšleli jste vůbec? Napadlo vás, že jste se opravdu mohli zabít? Nebo vám právě o to šlo?“ Ticho bolelo v uších. Přišel i děda. „Co-“ Ale babička jen mávla rukou a oba koukali na tu spoušť. Spálené a popraskané stěny, prach, co se vznášel ve vzduchu a nutil ke kašli. Kdyby mluvili, bylo by to rozhodně lepší. „Vy mi k tomu ani nic neřeknete?“ A stále ticho. „Chtěli jsme jen vyzkoušet…“ šeptla Dominique. „Tak teď si vyzkoušíte, jaké je to jít spát bez večeře. Okamžitě se umyjete a beze slova půjdete do postelí. Vyřešíme to zítra. Tresty vás neminou, to si nemyslete. Na bitvu! A ještě do toho nutit Luise s Roxanne. Salome, měli byste jim jít příkladem! Takový nebyl ani tvůj otec, Frede – s bratrem dělali různé vylomeniny, ale nikdy se nás nezkoušeli pozabíjet! Zklamali jste mě. Strašně moc jste mě zklamali.“ Babička vyškubla Fredovi hůlku a jednoho po druhém je posílala do pokojů. Až teď jí došlo, co žalovala ta práskačka Roxanne. „Salome, naprosto nechápu, kde bereš takové ubohé nápady. Myslela jsem, že jsi chytrá holka. Snažila jsem se tě vychovat… Ale… copak jsi vážně chtěla Fredovi ublížit? Podívej se – vždyť jsi ho málem uškrtila! A Luis – je pravda, co říkala Roxanne, že jsi ho vyhodila z okna?“ Salome měla v hlavě prázdno. Prázdno, které vzniklo smícháním všech pocitů a myšlenek. A tak se zmohla na: tak to nebylo, babi, a víc už nic. „A jak teda? Jestli mi navíc ještě lžeš… To jsem se celá ta léta snažila zbytečně? Arthure…“ Jenže děda pohladil Salome po spálených vlasech jako by říkal, že to chápe, že jí rozumí. Babičce neodpověděl. A neodpověděl ani, když se ptala do vrzání rozklížených schodů znovu: „Kde se to v ní bere? Je nebezpečná, Arthure. Neříkej mi, že nedokáže odhadnout následky. U Freda… kluci jsou trochu jiní. Ale Salome… Bojím se-“ Víc Saly nezaslechla. --------------------------------------------------------------------------- -------------------------- Poznámka pod čarou: Dlužím dvě vysvětlivky. Zaprvé – Ísa a Fehu jsou runy germánského prostého futharku. První značí led, druhá dobytek, v přeneseném významu bohatství, peníze. Zadruhé – mnou vymyšlené a užité zaklínadlo Fulmenor vzniklo jako složenina latinského fulmen (blesk) a jména severského boha bouří Thora. Zatřetí – Wodwar, Martian, krásné jarní dny!