Za oknem bubnoval déšť a skučela vichřice. Byl rád, že dnes už nemusí vycházet ven. V takovém počasí by neměl náladu na žádné dobrodružství. Teda pokud se to, co v posledních třech letech prožíval, dalo dobrodružstvím nazývat. Unaveně se svalil na měkkou postel a na okamžik zavřel oči, aby je vzápětí prudce otevřel. Ve své zvířecí podobě trávil tolik času, až měl někdy pocit, že jeho instinkty tím trvale zesílily. Vyskočil na nohy a podíval se na čarodějku, která stála na prahu jeho pokoje. „Víš, že nesnáším, když se tady takhle plížíš, Auroro" zavrčel podrážděně. Ledabyle pokrčila rameny. „Máš něco nového? Nějakou vizi ohledně té hůlky?" zeptal se zvědavě. Byly to už tři roky, co se Harry, Sirius a Severus dozvěděli o Řádu Času. A také o tom, co jim bylo osudem předurčeno. Měl zničit Pána zla. Super! Jenže jak? Tři roky! Zatracené tři roky a jediné, co stále měli, byla hloupá vize toho, že se musí stát majitelem bezové hůlky. Jistě. Čas od času se objevovaly nové předpovězené "klíčové momenty". Jenže většinou se jednalo o něco bezvýznamného, co téměř nic neovlivnilo a především je neposunulo nikam dál. Tedy alespoň dle jeho soudu. Na začátku ho varovali, že to nepůjde tak rychle. Ale i tak mu tři roky připadaly až moc. Začal pochybovat, jestli se nakonec přece jenom nespletli. Aurora se zatvářila podrážděně. „Stále nic. Věř mi, i mě to celé štve. Když nám Rada řekla, že to mám být já a Nathaniel, kdo vám pomůže porazit Voldemorta, doufala jsem, že to celé půjde o něco rychleji," zamumlala a přešla k oknu, za kterým bubnoval déšť. „Tak co tady děláš?" zeptal se mrzutě Harry a okamžitě toho zalitoval. Nebyla to její vina, že všechno nešlo tak hladce, jak na začátku doufali. „Chtěla jsem se zeptat, jak jste pokročili v tom vašem druhém úkolu," řekla dutě a dál hleděla na husté provazce deště. Jejich druhý úkol. Viteály. Zvrhlé kousky duše Pána zla, které museli zničit. Albus Brumbál - zesnulý ředitel Bradavic - se jimi zabýval poslední roky svého života. A jediné, komu o nich řekl, byl Severus Snape. Bylo riskantní povědět takové tajemství jen jednomu muži. Na druhou stranu však bylo riskantní povědět o tom komukoliv. Docela zapeklitá situace. A bylo jen nesmírným štěstím, že mistr lektvarů přežil. Tak mohl pokračovat v tom, co starý kouzelník nemohl dokončit. Harry a jeho kmotr Sirius mu ve zničení viteálů pomáhali, jak jen mohli. Pomocí myslánky jim ukázal vše, co se o Voldemortovi dozvěděl. A k jejich nesmírnému překvapení zničení prvního viteálu šlo jako po másle. Když jim ukázal ve vzpomínkách medailonek, ve kterém dle jeho názoru byl ukryt kousek duše Pána zla, Harry i Tichošlápek měli sto chutí se hlasitě rozesmát, jelikož předmět moc dobře poznávali. Přestože neměli nejmenší tušení, jak se tam dostal, byl ukryt v sídle Blacků. Sirius chtěl vyhodit všechny "krámy", které byly vystaveny v rodinné vitríně, naštěstí se k tomu nikdy neuchýlil. A tak si tam medailonek dál odpočíval. Dostat se na Grimmauldovo náměstí 12 nebyl zas takový problém. Smrtijedi sice celý dům prohledali, nenašli však nic, co by je nějak extra zajímalo. Takže jim stačilo vyhlídnout si pouze dobrou chvíli, rychle vběhnout dovnitř, vzít medailonek a zmizet. První viteál tak zničili během jednoho týdne. Jenže euforie z toho, jak to bylo snadné, trvala jen chvíli. A pak přišlo na řadu zdlouhavé pátrání po dalších, které se táhlo téměř stejně, jako jejich hledání informací o bezové hůlce. Druhý viteál - pohárek Helgy z Mrzimoru - našli po roce. Byl ukryt v trezoru Lestrangeů. Což představovalo problém, jelikož celý jejich rod už byl mrtvý. A tak podle zvyků skřetů připadlo jejich dědictví Gringottovým. Skřeti, kteří si celý poklad rozdělili, byli nalezeni o několik dnů později mrtví. V novinách se o tom samozřejmě nikdo nezmiňoval, ale drby se šířily. Trojici bylo jasné, že Voldemort na ně poslal své Smrtijedy právě proto, aby jim vzali viteál - o jehož pravé podstatě nejspíš neměl nikdo jiný nejmenší tušení - a ukryli ho na jiném místě. To celou věc naprosto nepředstavitelně zkomplikovalo. Jediné, co jim hrálo do karet, byl fakt, že Pán zla ani v nejmenším nepředpokládal, že by jeho tajemství někdo mohl odhalit. Podařilo se jim nakonec po dalších dvou měsících zjistit, že do rodinné hrobky Lestrangeů byl přenesen jakýsi předmět. Nebylo pak pochyb o tom, že se jedná právě o viteál. A tak se Harry, Sirius a Severus museli dostat do krypty a nezanechat po sobě žádné stopy. Úkol to byl nelehký a chybělo málo k tomu, aby byli odhaleni. Druhý viteál se jim však nakonec zničit povedlo. Třetí předmět, starý deník, nalezli před půl rokem. A to téměř omylem, když šli z osobních důvodů po Luciusovi Malfoyovi. Jeho rodinné sídlo naštěstí bylo v posledních letech téměř neobydlené. Celá rodina zůstávala v pevnosti Smrtijedů v Zapovězeném lese. Především proto, že Narcisa tam byla držena jako jakási pojistka Dracovi a Luciusovi věrnosti. A její manžel se synem se rozhodli zůstávat v její blízkosti, jak jen to šlo. V každém případě jim v hledání velice pomohl Alex Goldwine. Paradoxně převzal roli Severuse a stal se z něho tajný špeh. Svou roli hrál dobře. Neměl co ztratit. Poté, co přišel o celou rodinu, ho zajímalo jen jediné. Jak nejvíce uškodit Pánovi zla. Harry byl rád, že s nimi spolupracuje. Byl to jeho nejstarší kamarád. A vlastně téměř jediný. Sirius pro něj byl kmotrem. A Severus... Ten byl pro něj svým způsobem kmotrem číslo dva. Někdy mu připadalo až komické, jak jsou si oba kouzelníci podobní. Když pomyslel na to, jak se oba kdysi nenáviděli, chtělo se mu smát. Poté, co je Snape zachránil, stali se spojenci. Ze začátku nucenými, ale respektovali se. Oba chtěli pomoct Harrymu. A to jim umožnilo společnou řeč. Tichošlápek navíc začal chápat, jaký měl Severus vztah s Lily. A obdivoval ho. Nikdy by ho nenapadlo, jak moc ji miloval. Lily proto byla dalším jejich společným tématem. A tak jejich vztah postupoval dál a dál. Až se stali téměř přáteli. Samozřejmě se nejednalo o klasické přátelství, ale byl si jistý, že jeden by pro druhého byl ochoten nasadit život. Což bylo v nynější situaci velice důležité. "Díky Alexovi a Severusovi tušíme, že dalším viteálem je Voldemortův had Naginy. Dostat se k němu ale bude obtížné. A jakmile bychom ho ohrozili, poznal by, co máme v úmyslu. Pak je tady diadém Roweny z Havraspáru. Ztracený. Doufáme, že by mohl být v Bradavicích," odpověděl po delší odmlce Harry. Aurora přikývla. Chvíli sledoval její tvář. Občas se stávalo, že jim ona nebo Nathaniel znenadání potvrdili nějakou domněnku. Šlo právě o ty krátké vize, které však jemu připadaly zbytečné. "Zítra se tam vydáme a pokusíme se něco zjistit," pokračoval. Čarodějka opět přikývla, dál však mlčela. Už byl na tohle její podivné chování zvyklý. Dokonce ji i jejího společníka občas vídával s výrazem bolesti ve tvářích. Čas od času se jim v očích zaleskla slza. Věděl, že v těch chvílích mají další vidiny. Vidiny něčí nezvratné smrti. Upřímně jim celé jejich nadání ani v nejmenším nezáviděl. Většinu těch, co měli zemřít, neznali, přesto však bylo velice bolestivé vědět dopředu o něčí smrti a nemoct tomu zabránit. Říkali, že než došlo k oné "odchylce" od původního osudu, měli podobné vize jen Starší celého Řádu. Teď však tohle viděli všichni jeho příslušníci. Kdysi netušil, jak se má k Auroře a Nathanielovi v takovýchto situacích chovat. Teď však už věděl, že jim nemá jak pomoci a musí je proto nechat projít si tím. Lehl si proto zpátky na postel a nechal čarodějku vypořádat se se svým prokletím. Ani si pořádně nevzpomínal, že usnul. V noci ho trápily špatné sny. Kdysi se mu stávalo, že se Pán zla mimoděk během spánku dostával do jeho mysli. A naopak. Jakmile si to uvědomil, začal se soustředit na nitrobranu. Byl vděčný, že ho to Bella tak důkladně naučila. Přesto však občas povolil nevědomky v soustředění, byť jen na kratičký okamžik, a v té chvíle se do jeho mysli začaly vkrádat děsivé útržky. To se pak odráželo na jeho snech. Stejně jako tuto noc. Když se probudil, uvědomil si, že mu po tvářích stékají slzy. Zastyděl se za ně a otřel si je do polštáře. Venku teprve začalo vycházet slunce. Posadil se na postel a přitáhl si kolena k bradě. Většinou se snažil na podobné noční můry zapomenout, dnes však věděl, že se mu to nepodaří. Zdálo se mu o Belatrix. V kouzelnickém společenství neměl nikdo nejmenší tušení, co se s ní stalo. Díky Alexovi však věděl, že pouhá zmínka o její existenci byla mezi Smrtijedy něčím zapovězeným. Zemřela, když mu zachránila život. Obětovala se pro něj. Po tom všem. Celé ty tři roky mnohokrát přemýšlel, že jí vlastně nikdy nepoděkoval za to, co pro něj udělala. Když tehdy zjistil pravdu o svém původu a pravdu o ní, odmítal s ní mluvit. Netušil, že jinou možnost už mít nebude. Její smrt byla jeho vina. A taky vina Voldemorta. Ten mu vzal většinu těch, na kterých mu kdy záleželo. To vědomí ho pohánělo v touze zničit Temného pána. A fakt, že tomu nebyl ani o krůček blíž než před třemi lety, ho deprimoval. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil takovýchto myšlenek. Rychle se oblékl a vyrazil na snídani. I když bylo stále poměrně brzo, v jídelně už seděli Severus se Siriusem zabráni do hovoru o diadému Roweny z Havraspáru. Kývl oběma na pozdrav a posadil se na jednu z volných židlí. Na stole ležel kromě hrnků s kávou a talířů s tousty rozložený Pobertův plánek. „Udělali jsme krátký seznam toho, kde by jej mohl ukrýt," poznamenal směrem k Harrymu Snape. „Havraspárskou společenskou místnost jsme vyloučili. Neměl do ní přístup a navíc by to ani nebyl jeho styl. Stejně tak i Zmijozelskou. Ta by smysl dávala, ovšem bylo by to dost riskantní. Díky penězům některých vlivných rodin se prostory několikrát přestavovaly. Pak nás napadla legenda o Tajemné komnatě. Jedná se sice jen o povídačky, ovšem musíme brát v úvahu, že možné je vše. To by představovalo problém, jelikož nikdo nemá tušení, jestli doopravdy existuje, natož kde by tak mohla být. Dalším místem jsou všechny tajné chodby a skrýše. Do karet nám hraje, že máme Pobertův plánek. Jsou na něm zakresleny. Co na něm však není, je Komnata nejvyšší potřeby. Já osobně jsem ji nikdy nevyužil, ale Sirius tvrdí, že ji zná. Tuhle možnost vyloučit nemůžeme. A pak je tady knihovna. Respektive oddělení s omezeným přístupem. Do něj měla většina studentů vstup zakázaný. A ani profesoři se tam moc nehrnuli. Nebyl důvod," řekl zamyšleně. „Projdeme všechny tři variant,“ řekl Tichošlápek. „Já si vezmu na starost Komnatu nejvyšší potřeby. Vím, jak s ní zacházet. Severus u sebe bude mít Pobertův plánek a prohledá skrýše a tajné chodby. Většinu z nich sám zná. A ty se podíváš do knihovny," vysvětlil jejich plán a lehce se zhoupl na židli. Bradavický hrad byl již tři roky opuštěn a ponechán tak, jak zůstal po bitvě s Voldemortem. Vnější část působila zdevastovaným dojmem, vnitřek však zůstal ve větší míře zachován. Byl však chladný a bez života. Alex jim oznámil, že toho dne budou Smrtijedi pořádat další velkou výpravu za chycením mudlovských čarodějů a krvezrádců. Bylo tedy relativně bezpečné pohybovat se v okolí hradu, přestože v přilehlém Zapovězeném lese stála hlavní pevnost Smrtijedů. Přesto trojice kouzelníků postupovala s největší opatrností. Dovnitř pronikli postupně jednou z tajných chodeb. Jako první šel Sirius ve své podobě psa, po něm Severus, který se neuměl přeměnit, a konec uzavíral Harry proměněný ve vlka. Když dorazili do ztichlého a potemnělého hradu, nevydali ani hlásku, pouze vytáhli hůlky, kývli na sebe a rozdělili se. Mladý kouzelník přes sebe přehodil neviditelný plášť po svém otci a vydal se nejkratší trasou ke knihovně, kterou si zapamatoval z plánku Bradavic. V hradě byl během těch tří let už několikrát. A vždycky v sobě cítil jakýsi podivný vnitřní pocit vzrušení a smutku zároveň. Byly doby, kdy by dal cokoliv za to, aby tady mohl studovat. Představoval si síně plné veselých studentů a smíchu. Teď to však všechno působilo ponurým a zneklidňujícím dojmem. Samotná knihovna byla v dezolátním stavu. Několik tupých Smrtijedů ji před lety bezhlavě vypálilo, takže většina drahocenných knih se proměnila v popel. Za tenhle čin si rozhodně u svého mistra pochvalu nevysloužili. Opatrně se prodíral ohořelými troskami regálů, až došel k přepážce značící oddělení s omezeným přístupem. Bez váhání ji překročil, když náhle za sebou uslyšel tichý zvuk. Prudce se otočil a - stále ještě schovaný pod neviditelným pláštěm - automaticky vypálil poutající zaklínadlo. K jeho překvapení se mu k nohám skácela mladá dívka se záplavou hnědých vlasů. Na těle měla několik podlitin a řezných ran. On však přesto měl pocit, že ji odněkud poznává.