Někdy se říká zcela bez okolků, že se věci poserou. Výraz v Harryho tváři naznačoval, jak rád by toto vyjádření momentálně použil. Ruku na srdce – ačkoliv světla tu bylo příliš – v duchu konstatoval, že se ocitli v hluboké prdeli. A to svůj slovník obvykle považoval za slušný. Chytl Ginny a musel se opravit. Ne, oni ne. Když Hermionu uviděl, jaksi zapomněl, že už ne oni, ale pouze ona. Dřív se nezamýšlel nad tím, co bude za pár let. Přesto věřil, že kdyby se byl býval zamyslel, ani zdaleka by se nepřiblížil obrazu, který se rozkládal nějak kolem něj a dráždil mu smysly jako už dlouho nic. Navzdory očekáváním je ovšem dráždil tak, že by se nejraději zvedl a odešel. Vstoupila sestra: „Nepotřebujete něco?“ Rutinní situace, kontrola pacientů. Nenechal se vyvést z míry, ačkoliv stiskl Ginnyinu ruku silněji. Podívali se na sebe, pak na průsvitné tělo v posteli. Jako by chtěli zjistit, ke komu otázka směřovala. Nepřesvědčivě zakroutili hlavou. Hermiona ležela a zírala na strop. Naklonil se k ní, až židle zaskřípala. Při své první návštěvě tady, na psychiatrii u svatého Munga, čekal pacienty bloudící po pokojích, pacienty radostně vítající každého příchozího i apatické pacienty (jeho očekávání jednoznačně vycházela ze vzpomínek – živě si vybavoval oddělení Januse Thickeye i osobu Zlatoslava Lockharta), ale nedokázal si představit ticho, které tu kontinuálně panovalo. O to víc působil každý zvuk nepatřičně. Jemu připomínal křik, třeba proto, že ho měl s podobnými místy beznaděje spojený. Trhl sebou. Jiný pohyb nezpozoroval. „Hermiono? Nechceš napít? Nechceš… přinesli jsme kávové pralinky…“ Teprve když dořekl, uvědomil si, že vůbec neví, jestli má kávové pralinky stále ráda. Vyndal bonbon z celofánu, na němž kýčovitě mrkal kávový bob. Čokoláda se mu pod prsty ihned roztekla. „Nechceš se posadit?“ Žádná odpověď. Zkusil jí dát čokoládu k puse, ale tu držela křečovitě zavřenou. Na rtech zůstaly čokoládové zbytky. Už se bořil do kávové náplně, přesto provedl ještě jeden pokus. Kdyby se alespoň otočila, kdyby dala najevo nesouhlas! Kurva… Kurva nebylo příhodné. Snědl bonbon sám. Položil krabičku na noční stolek, kde byla hromada dalšího (očividně nepotřebného) bordelu. Proč sestry něco nevyhodí? Všechny ty zbytečnosti sice vnímal jako ubohý pokus udržet Hermionu teď a tady, a asi skutečně neměly jinou funkci, jenomže pochyboval, že by jeho názor sdílely i sestry. Obvykle rychle zametaly pod stůl veškeré projevy bezradnosti. Na podlahu sklouzl obyčejný blok. A obyčejná propisovací tužka. Sebral obojí. Sešit, do kterého ve škole psaly mudlovské děti. Neříkal to? Zběžně jím listoval. „Harry!“ ozvala se Ginny. „Co jako?“ „Co jako? Ještě ti nikdo neřekl, že do cizích věcí je neslušné se dívat?“ „Myslíš, že by to snad mohlo někomu vadit?“ Ginny urovnala Hermioně polštář. Dlaněmi přejela záhyby na přikrývce. Na čele měla hlubokou vrásku a spoustu dalších, jemnějších. Po chvíli zaváhání vyndala zpod deky dvě bílé ruce a položila je na bílý povlak v bílém pokoji. Harry se opětovně zarazil; trápil se otázkou, proč v místě, kde se lidem pomáhá, se jim zároveň vědomě škodí. Pomohlo by cokoliv – kytky, obrazy, plakáty… Taky mohli koupit kytku… „Tohle není místo k žití.“ Ginny držela Hermioniny ruce. Když je pustila, dívala se na ně dlouho a překvapeně, jako by očekávala, že jim svým dotykem vrátí barvu. Ale ležely nehybně. „Není.“ Zhluboka se nadechl. Opět ho v krku podráždil čpavý nemocniční pach. Mylně se domníval, že si na něj už zvykl. Žmoulal sešit, a když k němu Ginny stála otočená zády, zběžně ho prolistoval. Byl prázdný. Úplně prázdný. Propisovací tužkou, ještě s cenovkou a kýčovitým nápisem „mému nejmilejšímu manželovi“, načmáral: Tohle není místo k žití. Otevřely se dveře. Čekal snad, že vejde Hermiona a zeptá se, koho že to chodí každý týden navštěvovat? Nebo že dovnitř vpluje průhledná duše a spojí se s tělem na posteli, které najednou bude těžké a na první pohled konečně živé? Nečekal – jednak proto, že Hermiona byla dochvilná, nenechala by je tak dlouho v tomhle sepraném polosvětě, druhak proto, že duchové procházejí zdí, tudíž akt otevírání dveří se stal nadbytečným. „Omlouvám se, ale za deset minut je konec návštěvních hodin, pane Pottere, paní Potterová,“ kysele jim oznámila další sestra. Zamumlali něco na souhlas. Ještě je nechala být; odešla. „Nelepší se.“ „Ne.“ „Jak je na tom pan Granger?“ „Nevím.“ „Nechodí sem…“ „Nechodí…“ „Takže?“ „Takže co, Harry?“ „Nemůžeme ji tu takhle nechat.“ „Nemůžeme… Ale nemůžeme si ji ani vzít.“ „Proč?“ „To je snad jasné, ne? Navíc je kolem toho hrozně složité papírování. Nevzpomínáš si, co všechno musela Hermiona zařizovat kolem Rona? A to byli manželé!“ Seděli a poslouchali kroky na chodbě. V průvanu pravidelně bouchalo okno. „Už je opravdu čas. Prosím-“ „Kdo má zprávy o jejím zdravotním stavu?“ „Pane Pottere, zprávy o zdravotním stavu mají rodinní příslušníci pacientů. Nemějte strach, nikomu jinému se nesvěřujeme.“ „Jak je jí?“ „Jak jsem řekla, nikomu jinému se nesvěřujeme.“ „Jenže její otec momentálně také není ve stavu, kdy by byl schopen tyto zprávy získávat. Jste téměř lékouzelnice, tak přece vidíte, že tohle k ničemu nevede!“ „Děláme, co můžeme. Bohužel nedostatek personálu nedovoluje individuálnější péči, kterou by paní Weasleyová momentálně potřebovala.“ Něco ztrácel. Jako v nočních můrách, když nabíráte vodu přes cedník, když kouzlem doplňujete tekutinu žíznivému do poháru a ona opakovaně mizí. „A pokud bych byl ochoten si ji vzít domů?“ „Harry!“ „To bohužel zatím není možné. Paní Weasleyová je hodnocena jako dočasně nesvéprávná. Nyní probíhá opatrovnické soudní řízení. Obvykle opatrovníkem bývá někdo z rodiny, ale vzhledem k okolnostem asi soud někoho přidělí. Někoho nezaujatého, státem placeného opatrovníka. Pokud byste se chtěl o paní Weasleyovou starat v rámci domácí péče, musíte mít udělen souhlas opatrovníka, nebo se sám opatrovníkem stát. Což ve vašem případě,“ otočila se na Ginny, „řekla bych, nepřipadá v úvahu.“ Jednou mu Hermiona vyprávěla svůj sen. Nebo to byl příběh, který někde četla? Šlo prý o peklo v jeho nejčistší podobě. O smrt bez kohokoliv blízkého. Smrt v přítomnosti sebe samého, panovačného a povyšujícího se. Hermiona říkala, že je to přeci to nejpřirozenější (protože kdo jiný má právo vás soudit než vy sami?) a zároveň nejstrašnější. Použila celkem klišé, a totiž spojení ztělesnění hrůzy, ale lépe to asi popsat nedovedla, nebo jen replikovala onu publikaci. Když Hermioninu teorii následně převyprávěl Ginny, otřásla se a změnila téma. Vrátil ji zpátky. Prý o tom už s Hermionou diskutovala. Když se zmínil Ronovi, v žertu odvětil, že nejhorší smrt je dostat infarkt těsně před polapením Zlatonky. Snažil se mu vysvětlit, že nejde o samotný akt smrti, jak pochopil, že jde o stav umírání, o mezivědomí. Jenže Ron jen kývl, no právě, představ si, že bys umíral a navíc bys věděl, že to kvůli tobě celý projeli. Něco na tom bylo. Všechno mu vyplouvalo na povrch. Teď Hermionu chápal. Tedy částečně. Nesouhlasil s ní, že taková smrt je nejstrašnější lidskou bídou. Tohle bylo! Ale jinak než reálné peklo, než ztělesnění hrůzy, strachu, obav a zoufalství by to nepojmenoval. Zase měla pravdu. Částečnou. Jenže měla. Jako vždy předvedla precizní popis. Bez zbytečných slov. K věci. V – vynikající. Dál se na ni dívat nevydržel. „Opravdu už musíte jít.“ Můj drahý Harry, popisuješ to nehezké v horším světle, než jaké na něj opravdu svítí. I tak jsem s Tebou ve shodě: tam se duše zahojit nedokáže. Udělám, co mi síly, čáry, kouzla i jiné schopnosti dovolí. Věř, že kolem krouží jistý plán. Jen zatím potřebuje drobet času. Zvládne to! Hermiona se pokaždé drží tak dlouho, dokud si není jistá, že se bezpečně snese na zem. Chce s námi být, ale zapomněla jak. Včera jsem u ní zůstala přes noc (opravdu všechny sestřičky nejsou takové, jak jsi popisoval, dokonce bych řekla, že žádná z nich, jen si musíte porozumět) a viděla jsem, že se vrací. Vždycky můžeš NĚCO udělat, Harry. Vždycky. Tedy pokud nejsi mrtvý. A Hermiona by neměla dlouho zůstávat sama. Jinak se nám vzdálí do krajin, kam nedosahují ani přenášedla. I Neville Vás zdraví, celou rodinu. Vykvetly mu ve skleníku první dravé tulipány. Původně jsem uvažovala o tom, že přinesu jeden z oranžových Hermioně. Ale Neville se postavil zásadně proti. Nakonec ho chápu, má jich zatím jen deset. Ozvu se co nejdříve. Nezapomínej se usmívat! Pozdravuj všechny dobré lidi! Tvá Lenka A havran seděl na šedivém dvoře a po něm se šourali starci se skloněnými hlavami a ona, když natáhla ruku, najednou nemohla dál, jako by ji ponořila do ledové vody, černé peří se lesklo, obloha hořící, obloha před bouřkou, obloha plná nenaplněné zloby, co hřměla, a tak mohla jen sledovat hloubku pod sebou, mlčky jim záviděla, protože ona neslyšela jeho krákání, jen pro ni slepě otevíral železný zobák, stála u okna celé dny, a když se setmělo, jenom ji odtrhli a položili do postele, ztratila se, jenom se vzdalovala bráně, k níž měla tak blízko, nehybně ležela celou noc a vedle ní její vlastní dech, který se srážel v obláčky sežrané tmou, ale pořád viděla havrana nehybného, havrana statického, jak není než ve vzpomínkách, že ho sledují tisíce zamračených obličejů bez tváře, tam, kde se mají nalézat, protože tak je to správné, když vstoupily pláště, strop se snižoval – tak zvedla ruce, aby ho držela, ale vrátili jí je zpět k tělu, kde se mají nalézat, protože je to správné, jenže strop se zastavil, dala mu pokyn, přála si to, narušena byla akustika, museli se ohýbat a nerozuměla jim, havrani kroužili kolem její hlavy a čechrali krátké vlasy, jen čekala, kdy se na ni vrhnou a ostrými zobany servou kůži kousek po kousku, aby vytahali červy, jimiž je prolezlá, jakmile ji chytili za ramena, byli tu duchové, ledové pařáty zimničně studily, pravda, třásla se, ale to všechno kvůli nim, vytřeštila oči a trhaně vřeštěla, tak přišli, konečně, Saly, která pevně svírala násadu koštěte, i teď se ho odmítala vzdát, měla zlámané hnáty a v očích vzdor – lehla si na podlahu, nutili ji vstát – a vedle se šklebil táta v posmrtné masce egyptských faraonů – drželi ji, jen rytmicky zatínala čelisti – vstoupila máma a klekla si vedle postele, ale chyběla jí hlava a mozek vytékal na dlaždice – zalapala po dechu, ještě totiž cítila – kráčeli v zástupu po spáleništi, jeden vedle druhého, kdo padl, byl zašlapán do země strojově pravidelnými kroky, smísil se s prachem a krví předchozích, byla to parodie na řecké válečníky, parodie na nekonečnou falangu, kdo padl, byl zašlapán, proto museli padnout i ti další, káceli se k zemi nevyhnutelně, když natáhla ruku, aby pomohla na nohy tomu po pravici, trčela k nebi už jen vosková pařáta s nehybnými prsty jako varovné znamení a pod ní Ronovo tělo mizelo kroky okovaných bot – dus, dus – a když natáhla ruku, aby pomohla tomu po levici, srazila ji pěst a ona se dívala zdola, jak ji přecházejí, ne byl to Snape, kdo ji zatloukl do země, to jeho ruka ji poslala na smrt – nutili ji otevřít ústa, ale bránila se, dokud se hýbala – babička říkala, že má tuhý kořínek, ostatně jako každá ženská z jejich rodiny, tak ať, k čemu jí tady je?, naprosté nic, kvůli kterému živořila a které ji uvnitř sžíralo jako mudly rakovina, zhoubně, podvolila se, už jen okno na jedné straně pokoje, určitě za ním havran stále seděl, i v noci, jako oni, nebyl jiný, byl hutně ocelový, ale kdo není, však?; jak se rodilo světlo, jak se rodila tma, mluvili, ale znělo to jako ptačí skřehotání, ani je nesledovala, protože nebyli, duchové, vzpomínáte?, kmitala pohledem ze strany na stranu, zeď pokrytá trhlinami, pavoučí nohy a pár dělených očí, takříkajíc ji sledovali, nebránila se, mami, mami, paní Weasleyová, Hermiono valilo se z nich, měla přivázané ruce ke krajům postele tak, že každá visela z jedné strany a v zápěstích pulzovaly nepravidelné vlny bolesti, mami, mami, otočila se na druhou stranu, jak se dalo, ale nedovolili, tentokrát to byla hlava, koho spoutali, a tak se dívala, hnusní neznámí plní vzteku a opovržení, byť sama tyto emoce postrádala, ještě je dokázala rozpoznat, anebo ne, tekly jako zteplalé burákové máslo, jako horká krev jednorožce, podivně vazká tekutina, kde má hůlku, prokleje je a nechají ji na pokoji, sražená krev, usměj se usměj co to je co to má být proč, ve tmě se vraceli, báli se denního světla, když sama rozsvítila, trochu se přiblížili, ale nedošli až k ní; nějak pochybovala, že skutečně ubližují, byla přesvědčená, že jsou její součástí, nebo ona jejich, to spíš, to se zdálo zřejmé, ale našeptávali, ještě neovládala jejich jazyk, protože dokázala vzdorovat, co třeba zavřít oči?, přišla tma, znovu a znovu, co dělá?!, dali jí napít, vyprahle hltala plnými doušky, ne, takový lék na žízeň nechtěla, voda se měnila v písek, co skřípal mezi zuby, drobná zrníčka, už dost, hranaté tvary, elipsy i spirály získaly barvy, ale stále byly jen geometrickými tvary, které třeštily a odbíjely, hodiny, poledne, půlnoc, dvanáct úderů, pak jeden, dva, tři… počítají, neúprosně, poruší řád, poruší směšnou pravidelnost, jež ji živila, plamínek živící naději, zničí bariéru i proslov havranův; magie se rozutekla, narazila do tekutého ledu a zůstala trčet, kra, která prorazila bok Titaniku, kdoví, jaká kouzla se za katastrofou skrývala, nikam nevidíme, jíme ze stříbrného podnosu, kdo servíroval nás nezajímá, jsme hloupí, dotkneme se povrchu, kam ruce nestačí, utečeme, no tak přijď, ale nepřišel, donutili ji jíst, jak přišli, skočili na ni, masky karnevalové masky, hrozila se jich, prázdný povrch a živý pohled očí, vysmívaly se, chtěla je strhnout, jakým právem, karnevalové maškary, je přeci karneval, aha, zapomněla, jedovatí škorpióni a sfinga, pro kterou neměla odpověď, měla vůbec něco?, měla postel a ruce a nohy a hlas a havrana, ty ji bolely, havran ne, havran jen seděl a skřehotal a byl a nebyl, co na tom, protože dokud si nesáhla, tak nevěřila, sice jen plášť, ocelové peří, ale co naplat, sevřela ho a vyškubla brko, ona ven nesměla, ne mezi ně, není přeci člověk, ne poprášený vráskami, ona ještě ne, ona ještě žije, a tak leží a křičí a sleduje strop, přišpendlená nenechavými dlaněmi otroků, s peřím v dlani, s brkem, který není k ničemu, protože jej nikdo nenaostřil, nejde jím psát, ale jednou, jednou to udělá, proto ho drží… --------------------------------------------------------------------------- --------------------------- Poznámka pod čarou: Jsem zpátky. Po delší době. Chtěla jsem pauzu. Utíká přede mnou, tato povídka, chytám ji, ale nekrotím. Asi tak. Moc děkuji za všechny komentáře. Krásně a inspirativně píšete. Vydržte, prosím. A konečně jsem minule slibovala, že se přehoupneme do optimističtější části. NESLÍBÍM už nikdy nic… Inspiraci Havranem jste jistě odhalili/y. Dostatek stínu v horkých dnech!