Harry se na své okolí snažil působit co nejlepším dojmem. I když pro něj
byl pobyt na Grimmauldově náměstí utrpením, nechtěl to dávat příliš
najevo. Ostatní však tušili, co Harry prožívá – zase tak dobrý herec
nebyl – ale i oni diplomaticky jisté věci neřešili. Ještě ten den se
Harry dozvěděl, že Denní věštec z něj dělá zachránce kouzelnického světa,
označuje ho za „Vyvoleného“ a omlouvá se mu v každém článku za svůj
dřívější postoj. Unikl Pánu zla již pětkrát a to se nikomu jinému
nepodařilo. Navíc Harry v té době dosáhl teprve patnácti let, což podle
Věštce naznačovalo, že se od něj dají očekávat ještě nevídané věci –
včetně porážky Temného pána. O věštbě samozřejmě nevěděli, ale i tak se
Harry divil, jak blízko pravdě byli – myslel tomu, že je Vyvolený, ne, že
Voldemorta jednou porazí. Tomu nevěřil ani on sám…
V den jeho narozenin se mu sešla hromada přání a dárků dokonce i od lidí,
které vůbec neznal. Po dvou takových přáních od jeho obdivovatelů se ale
rozhodl, že zbytek číst ani nechce, a odhodil je pryč. Z jejich víry v
něj se mu dělalo zle. Ponechal si stranou pouze dopisy od spolužáků,
kteří si na něj vzpomněli, včetně těch od Lenky, Nevilla a Hermiony.
Každý mu k přání připojil i malý dárek.
Lenka mu poslala několik výtisků Jinotaje s varováním, aby si dával pozor
na Vochemulky a Krytinky. Ať už to mělo být cokoliv, přiložila k tomu
raději ještě vlastnoručně vyrobený amulet. Neville poslal jednu ze svých
rostlinek, kterou považoval v Harryho případě za užitečnou. Cartia
bolpolis ve svých listech ukrývala léčivou mízu, která hojila většinu
zranění (‚snad nebere Neville Denní věštec příliš vážně‘). A Hermiona mu
dala zakouzlený brk, který psal to, co mu Harry poručil. Harrymu to
připomnělo rychlobrk Rity Holoubkové, takže se nad dárkem trochu
zašklebil. Jako by snad Hermiona tušila jeho postoj k dárku, vysvětlila
mu raději už v dopise, že pro něj bude brk jistě užitečný a že další část
dárku pro něj má Ron.
Ani se nenadál a řítil se k němu jeho spolubydlící s gratulací a dárkem.
„Všechno nejlepší, Harry,“ podal mu ruku a poplácal ho po zádech. „Tohle
máš ode mě a Hermiony. Myslíme, že se ti to bude hodit,“ usmál se na něj
jeho nejlepší kamarád.
„Díky, Rone.“ Harry si rozbalil balíček a zůstal zírat na zápisník vázaný
v hnědé kůži se zlatým nadpisem „Brumbálova armáda – Harry Potter“. Když
zápisník otevřel, z titulní strany na něj mávali její členové. List byl
posetý fotografiemi s podpisy všech členů BA, a to i těch, kteří letos do
Bradavic již nenastoupí. Fotografie jeho samotného se tyčila nahoře nade
všemi. Harry zůstal na dárek zírat a v hlavě mu šrotovalo, co tím chtějí
asi jeho přátelé říci. Aniž by svůj dotaz vznesl nahlas, Ron se dal sám
od sebe do vysvětlování.
„Když jsme s Hermionou přemýšleli, co ti dáme, chtěli jsme, abys dárek
nějak využil, ale aby ti i udělal radost. No a Hermionu napadlo tohle.
Všichni jsme ty hodiny měli rádi, vždycky jsme se na ně těšili jako na
spásu, kor po hodinách s tou příšernou Umbridgeovou. I ty. No a v tomhle
sešitu máš sepsané všechny členy a věci, co jsme už probrali. Další věci
už budou na tobě. Myslím tím, v čem budeme pokračovat. Hermiona o tom
mluvila jako o diáři, ale moc netuším, co tím myslela,“ pokrčil bezradně
rameny Ron. Harryho napadlo, že výraz diář asi není v kouzelnickém světě
znám. Během té chvíle, co mlčel, se Ron začal nervózně ošívat.
„Moc nadšeně nevypadáš. Byl to blbej nápad?“
„O- Cože? Ne. Ne ne, já jen – netušil jsem, že budete chtít, aby
Brumbálova armáda pokračovala,“ odpověděl popravdě Harry. Vážně s tím
nepočítal. Nebyl si ani jistý, jestli o to stojí.
„Jasně, že budeme! Všichni chtějí. Určitě dostaneme za učitele obrany
zase nějakýho vola, a i kdyby ne, fakt nás to bavilo. Ale hlavně - je
válka, ne? Potřebujeme ty hodiny. Kdo jiný nám může pomoct, když než ty?“
tvářil se už zase nadějně Ron. Harry ho nechtěl zklamat, takže dál jejich
myšlence neodporoval.
„Tak jo, když myslíte. A za tohle moc díky, je to skvělý nápad,“ děkoval
Harry. Opravdu se mu dárek líbil, obzvláště fotografie s podpisy. Když
sledoval své jméno na obalu, dýchalo to na něj nostalgií. Tehdy se vše
zdálo jako jedna velká zábava. A taky byla. Něco společně vytvořili,
něco, co mělo smysl, a čemu stál v čele. Ale když sledoval nadšené
obličeje svých spolužáků, vytanula mu na mysli fotografie Fénixova řádu,
a jak mu tehdy Sirius popisoval, který z členů jak zemřel. Potká je
stejný osud? Kdo z těchto lidí válku přežije a kdo ne? Obavy se mu musely
zračit i v obličeji, protože Ron poznal, nad čím Harry přemýšlí.
„Nějak to zvládneme, kámo. Uvidíš,“ poplácal ho po zádech.
„Jo. Musíme.“
„Tak pojď dolů, mamka ti upekla dort.“ Po téhle informaci Harry zahodil
pochmurný výraz a společně se vydali do jídelny, kde už na ně čekali
Ronovi rodiče s Ginny a dvojčaty.
*****
„Všechno nejlepší!“ popřáli Harrymu sborově všichni Weasleovi a Molly
před něj postavila čokoládový dort s šestnáctkou. Následně ho objala a
políbila na obě tváře. Se svou gratulací se ještě vystřídal zbytek členů
zrzavé rodiny, a pak všichni společně zasedli ke stolu, kde na Harryho
čekaly další dárky.
„Moc děkuju. Nemuseli jste si se mnou dělat vůbec starosti,“ promluvil
rozpačitě Harry, když je všechny rozbalil.
„Ale to přece nic není, drahoušku. Víš, že tě považujeme za jednoho z
nás,“ pocuchala mu ještě láskyplně vlasy paní Weasleyová a Harry jí za to
byl opravdu vděčný. Takhle už se dlouho necítil. Zase měl pocit, že někam
patří a že na něm někomu záleží.
„I tak ale. Děkuju. Moc si toho vážím.“ Jo, byl to skvělý pocit, který
ale netrval dlouho.
*****
Harry celý den čekal, jestli se neobjeví Remus. S Ronem se poflakovali po
domě, Harry nakouknul i do knihovny, kde se chtěl v následujících dnech
také zdržet, nebo probírali famfrpál. Aspoň tak přicházel na jiné
myšlenky. Takovéhle rozptýlení už skutečně potřeboval.
V šest hodin měla začít schůze, proto už po páté hodině nandala paní
Weasleyová klukům a Ginny večeři. Když se chtěli v půl šesté odebrat do
svých pokojů, narazil Harry na chodbě na osobu tolik očekávanou - Remuse
Lupina s Tonksovou.
„Doběhnu vás. Jděte napřed,“ poslal Rona a Ginny nahoru a sám si to
namířil k Remusovi. Ten si ho nejdřív nevšiml, ale pak se křečovitě
pousmál. „Ahoj,“ pozdravil je tiše Harry.
„Harry, ahoj,“ objala ho zvesela Tonksová. „Všechno nejlepší!“
„Díky.“
„Ahoj, Harry. Také přeji vše nejlepší k narozeninám,“ potřásl mu rukou
Remus. „Omlouvám se. Neměl jsem ani kdy ti něco koupit. Všechen čas mi
teď zabírá práce pro Řád, kterou mi uložil Brumbál.“ Podle Harryho to moc
upřímně neznělo, ale sám potřeboval něčím uchlácholit.
„To je v pohodě, vážně. Nic jsem ani nečekal,“ odpověděl mu popravdě.
„Teď nás omluv, musíme-“
„Nemůžeme si promluvit, Remusi?“ vyhrkl zoufale Harry.
„Promiň. Když tak jindy. Musíme se připravit na schůzi,“ a s tím se od
něj otočil a odešel. Udivená Tonksová jen nadzvedla nechápavě obočí a s
pokrčením ramen se vydala za Lupinem, který už mezitím zmizel v jídelně.
Harry zůstal stát uprostřed chodby a zrychleně oddechoval. Měl tedy
pravdu. Remus ho nenáviděl. Harrymu bylo najednou zle. Zase ucítil tu
ohromnou vinu za Siriusovu smrt, která ho sužovala už přes měsíc, a teď
se k tomu ještě přidala ztráta člověka, kterému jako jednomu z mála lidí
důvěřoval. V mírné panice se začal rozhlížet po nejbližších dveřích, kam
by utekl, když v tom se mu zrak zastavil na jeho učiteli lektvarů, která
stál opřený o zeď a pozoroval ho.
„Baví vás špehovat ostatní lidi?!“ Harry byl natolik zoufalý, že si ani
neuvědomoval, s kým mluví. Bylo mu teď všechno jedno.
„Drzý jako vždycky, Pottere. Ředitel chtěl, abychom se spolu my tři sešli
ještě před schůzí. Tak tu na něj čekám. Ale asi bude lepší, když počkáme
zde,“ otevřel dveře do prázdné místnosti a pokynul Harrymu, aby vešel.
„Vyhnete se tak možná dalším nepříjemným setkáním.“ Ta slova ťala do
živého. Harry vešel váhavým krokem dovnitř a Snape za nimi zavřel dveře.
Na to se Harry setkal s jeho spokojeným pohledem a vybuchnul.
„Tak teď už jste konečně spokojený, že? Sirius je mrtvý a Remus mě
nenávidí, protože jsem ho zabil! Tohle jste si vždycky přál, ne? Aby
Sirius umřel!“ křičel na něj Harry. Severus na něj zůstal zaražené zírat.
„Blacka zabila Lestrangová, pokud se nepletu,“ poznamenal klidně.
„Jen se nedělejte, celý se třesete na to, až mi budete moct vpálit, jak
jste měl celou dobu pravdu! Jak si myslím, že jsem víc než ostatní a
nemusím nikoho poslouchat! Že jsem kašlal na nitrobranu a nechal se tak
hloupě napálit, i když jste mě varoval! A že pro mě pravidla neexistují a
pak to takhle všechno dopadá. Tak prosím! Poslužte si! Já to unesu!“
„Evidentně ne,“ odpověděl zase klidně Snape, a Harryho o to víc vytáčel k
nepříčetnosti.
„TAK DĚLEJTE! ŘEKNĚTE TO!“
Severus mlčel a sledoval dál rozrušeného Harryho. Měl pocit, že se ten
kluk každou chvílí musí složit.
„A zase to děláte. Myslíte si, že se vše točí jen kolem vás? Absolutně
nemám v úmyslu poslouchat tady výlevy nějakého puberťáka, který se utápí
v sebelítosti. Takže sklapněte nebo vám zavřu pusu sám.“ Harry na chvíli
skutečně ztichnul a vypadalo to, že se i zklidnil. To však nebyla tak
úplně pravda.
„Asi si to schováváte pro zmijozelské, že? Ponižovat mě, když u toho
nejsou žádní svědci, to by nestálo moc za to, nemám pravdu?“
„Zavřete pusu, vám říkám, Pottere! A nebudu to už opakovat!“ zvýšil také
hlas Snape a začal pomalu ztrácet trpělivost. Harry se potichu uchechtl.
„Jistě. Je to totiž děsná zábava, co? Strýc Vernon se v tom taky vždycky
vyžíval. No, vždyť jste toho byl sám svědkem. To jste si s ním asi
notoval, že? Divím se, že jste se k němu nepřidal, určitě byste si
báječně rozuměli – hlavně tedy ohledně toho, jaký jsem neschopný
budižkničemu a idiot. A taky, že nestojím vůbec za nic, tenhle názor taky
společně sdílíte. Och, možná toho máte společného víc, než-“
„Co to tady plácáte za nesmysly, Pottere! Neopovažujte se mě přirovnávat
k vašemu idiotskému strýci!“ rozkřikl se na Harryho Snape.
„No ne? Neříkejte, že jste si ho neoblíbil. Ale někdy zníte skutečně jako
on,“ pokračoval jedovatě Harry.
„Varuji vás, Pottere! Ještě jednou mě budete srovnávat s tím mudlou bez
mozku, tak-“
„Minimálně jednu věc opravdu ale společnou máte,“ nehodlal toho Harry
nechat. „Oba máte předsudky vůči lidem, které jen už z principu
nenávidíte, a vyžíváte se v jejich ponižování!“ Tu větu pronesl Harry
vyrovnaně, ale dost hlasitě na to, aby Severuse na chvíli omráčila. „To
nemůžete popřít, že? Strýc Vernon mě nenávidí jen proto, že jsem
kouzelník, pro něj bytost nehodna vůbec toho, chodit s ním po jedné zemi.
A vy proto, že jsem synem Jamese Pottera. To je pro vás směrodatné a přes
to vlak nejede. I kdybych byl nejlepší ve všem, co byste považoval za
správné, furt bych byl jen syn toho hrozného Jamese Pottera, tudíž někdo,
koho je potřeba od začátku a bez přestání deptat, shazovat a ponižovat.
Tak si pogratulujte, vždy vám to šlo skvěle! Už od naší první hodiny jste
si na mě zasedl a dal mi jasně najevo váš postoj vůči mně!“
Severus chvíli nevěděl, co na to říct. Jistě, že ho nesnášel, protože byl
synem Jamese Pottera. Byl jeho kopie naprosto ve všem! No… Skoro ve všem.
Hlavně v tom, jak vypadá. Tak proč má takový problém s tím, co ten kluk
řekl? Možná vnitřně tušil, že má pravdu a že jeho chování nebylo vždy
úplně správné. Chování strýc Vernona neshledával v žádném případě
správným, a on se k Potterovi často choval podobně, to musel uznat. Ale
ani na jedinou sekundu by to nepřiznal nahlas. A už vůbec ne jemu.
„Již od naší první hodiny bylo zřejmé, že opovrhujete autoritami a
pravidly. Vznášel jste se někde vysoko v nebesích z nově nabité slávy a
absolutně se nezajímal o hodinu. A to já nestrpím! Někdo vás respektu
musel naučit, když vám to ostatní učitelé tolerovali!“
„A jak přesně jsem vás nerespektoval?“
„Nedával jste pozor!“
„Zapisoval jsem si, co říkáte!“
Severus se na něj zůstal s přimhouřenýma očima podezřívavě dívat.
„Nevěříte mi? Ještě to někde mám. Vykládal jste něco o tom, že nás
naučíte očarovat mysl a omámit smysly. Jak stáčet slávu a uchovat smrt
nebo tak něco. Psal jsem si to, protože jsem nevěděl, jestli to nebudete
po nás chtít. Fred a George mě strašili tím, jak jste na studenty přísný
a za trest je něčím trávíte. Nedívejte se na mě jak na idiota. Bylo mi
jedenáct a kouzelnický svět jsem neznal, tak co jsem si asi měl myslet. A
všichni mě měli za hrdinu a já chtěl být konečně v něčem dobrý a
nezklamat je. Nikdy jsem nemohl být ve škole dobrý. Hádejte, co si asi
strýc Vernon myslel, když jsem domů donesl lepší známky než Dudley.
Myslel si, že jsem učitele nějak očaroval! Asi vám nemusím popisovat, co
v takovém případě následovalo…“
Ne, Potter si nevymýšlel. Poznal, když mu někdo lže a on nelhal. ‚Sakra!‘
„A vůbec. Netuším, proč vám to tady všechno vykládám,‘“ zakončil najednou
Potter rozpačitě svůj výlev.
„Vězte, že to ani já. Ale asi proto, abyste dokázal, jak strašně jsem vám
křivdil a jak hrozně to vaši jedenáctiletou dušičku poznamenalo,“
reagoval ironicky Severus.
„Víte, že mám pravdu.“
„Jistě. Vy máte vždycky pravdu, Pottere. Nejdřív vy, po vás pan ředitel,
a pak až všichni my obyčejní smrtelníci.“
„Tohle nemá smysl. Nikdy si žádnou chybu nepřiznáte. Já aspoň ano, vím,
co jsem udělal. Vím, kvůli komu a proč je Sirius mrtvý a nesu si za to
následky. Ale vy nikdy nepřiznáte, že jste taky někdy chyboval.“
„Pottere, vaše drzost nezná mezí a má trpělivost s vámi už překračuje své
hranice. Kdybychom byli ve škole, dostal byste za to, co jste tu dnes
předvedl, školní trest na celý rok a ještě byste Nebelvír připravil tak o
200 bodů-“
„Však vy si to nebudete mít problém na mně vybrat, až začne škola, že?“
skočil mu do řeči rozpáleně Harry. Severus už byl vytočený na nejvyšší
míru. Nevěděl, jestli kvůli tomu, co mu Potter říkal, nebo kvůli tomu, že
měl ten kluk možná pravdu. Když se na něj chtěl ale znovu obořit,
otevřely se dveře a v nich se objevil Albus Brumbál. Harry a Snape zrovna
stáli asi metr od sebe a navzájem se zabíjeli pohledem.

„Harry, Severusi! Tak tady jste. Doufám, že jsem nepřerušil něco
důležitého,“ usmíval se na ně s jiskřičkami v očích bradavický ředitel.