Kdo potká duše stromů v lesích v sídlech plachých bytostí? Ztracená paměť víly děsí usnuly s dávnou moudrostí. Až jednou najdeš skrytý pramen legendy druidů ožijí. Pak uslyšíš vyprávět kámen i o krutostech legií. Posvátný háj, zmizel jak pára. Ztracený ráj, přeťatá čára. Posvátný háj, popel a prach. Plačící země, neklid a strach. Hluboko v zemi šperky Bójů a v nich ty staré Duše spí. O runách markomanských vojů pergamen báje vypráví. O slzách čarodějů Čechů když svaté stromy káceli. A o zániku jejich cechu v ohni a ostré oceli. Až porozumíš modrý vodě a usneš v lese na mechu. Elf pozná, že ty nejsi zloděj kouzlo Ti vetkne do dechu. Snad někdo najde skrytý pramen snad jednou projde branou bran. Tam za tmou svítí věčný plamen jenž uzdravuje zemi z ran. Posvátný háj i úcta svatá k bytostem všem, katem je sťatá. Ztracený ráj, přeťatá čára a naše plémě mizí jak pára Daniel Landa http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/landa-daniel/ceska-krajina-710411 Český ráj; 19. května 2013 Médea ucítila vůni šeříku. Byla zase doma, usmála se; kdy se vlastně rozhodla považovat dům tety Niy za domov? Po dvou týdnech strávených neustálým přemisťováním – během nichž navštívili Dánsko, Norsko, Faerské ostrovy, Island, Švédsko, Finsko, a dokonce i Špicberky, kde potkala nejnepříjemnější ženu ve svém životě – a předstíráním lásky k Bertoldovi, kterým čím dál více pohrdala, se cítila vyčerpaná. Stiskla starou, ozdobně kovanou kliku dveří, byly otevřené. Prostorná síň provoněná mátou a pečeným skopovým však byla prázdná. „Teto?“ Proběhla chodbou na vnitřní dvorek. „Teto Nio?“ „Už jdu, Medo, byla jsem jen natrhat bylinky do nádivky.“ Médea se usmála. Bylo hloupé se o tetu Niu bát, v tomto prastarém domě byla v bezpečí bez ohledu na to, co vše zapomněla, když jí předala prsten. „Pomůžu ti,“ vzala si od ní košík s lístky mladých sedmikrásek, kerblíku, kopřiv a pampelišek. „Dobře. Dojdu ještě pro vajíčka.“ Když se Nia vrátila, měla Médea už bylinky oprané, spařené a pustila se do jejich krájení. „Jak bylo na severu?“ „Zima. Mokro. Vítr. Bertold je nafoukaný pitomec.“ „Nepřipadal mi hloupý.“ „To neznamená, že není pitomec. Nesnáším ho.“ „Jste dokonalý pár. On tě zbožňuje,“ usmála se Nia. „Dej mi už ty zelinky, vždyť z nich uděláš kaši.“ „To mi to nezjednodušuje. Pořád jsi nezměnila názor, že si ho mám vzít?“ „Můj názor? To je přece na tobě, Medo. Ovšem, když jsme u toho, doufám, že zasnoubení nebo sňatek s Bertoldem Pauliniusem považuješ jen za cestu, ne za cíl.“ „Cestu k čemu?“ „K Jeho Veličenstvu. O tom jsme přeci už hovořily.“ „Jen se ujišťuji, kolik si toho pamatuješ,“ ušklíbla se Médea a její pohled sklouzl na prsten ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas. „Nerozumím,“ podívala se na ni Nia zkoumavě. „Proč bych si neměla něco pamatovat?“ „To byl jen hloupý vtip,“ odpověděla rychle Médea. Bodla jí výčitka svědomí. Nia zapomněla na všechno týkající se rodinného tajemství kvůli ní. A ona si zatím ani nenašla čas, aby tajemné sídlo Strážců, mezi něž už téměř tři týdny patřila, navštívila. Objektivně samozřejmě nemohla, cesta s Bertoldem byla pro její plány nesmírně důležitá, a ostatně přinesla své ovoce: Bertold slíbil, že ji vezme sebou na korunovaci Grindelwalda za polského krále a že ji tam oficiálně představí. Dal mi podmínečný souhlas, jen chce s tebou mluvit osobně, takže jsem naše zasnoubení ještě neohlásil. Ale hned potom to udělám, vysvětloval a ji zamrazilo. Uvěří jí Grindelwald? Je její nitrobrana natolik dobrá, aby největší čaroděj posledního století nepoznal, jak moc ho nenávidí? „Už jsi s ním spala, nebo ho budeš týrat až do svatby?“ Médea, která se právě napila šípkového čaje, se zakuckala. „Cože?“ „Byli jste teď spolu tři týdny ve Skandinávii. Jak to s vámi vypadá?“ „Já… dělám to, co je potřeba,“ odpověděla neurčitě. „A nemám chuť o tom mluvit.“ „Ale vždyť ten chlapec není nepřitažlivý,“ pousmála se Nia. „Je to nafoukaný slaboch,“ protočila oči Médea. „Ach tak,“ přikývla Nia, „to by mi také vadilo. Ale kvůli němu s ním nejsi. Už ses dostala až k budoucímu císaři?“ Médea zavrtěla hlavou a s překvapením si uvědomila, že Nia si toho pamatuje po předání prstenu překvapivě mnoho. To však nebylo nelogické – ztratila jen ty vzpomínky, které se týkaly Strážců. Plánů ohledně Grindelwalda se to očividně netýkalo, Nia tedy musela mít pro svou nenávist k němu i jiné důvody než příslušnost ke keltské sektě. „Nemá smysl to uspěchat. Ale pracuji na tom. Měla bych mu být oficiálně představená na jeho korunovaci v Krakově.“ „Vedeš si dobře, věřím, že uděláš vše, abys získala jeho důvěru. A proto se ti to podaří, tobě ano,“ přikývla Nia a Médea si povšimla jejího nezvykle tvrdého pohledu. „Patří do toho, že mám udělat všechno, abych si získala jeho důvěru, opravdu všechno?“ snažila se vyznít ironicky. Nia se na ni chvíli mlčky dívala, pak pokrčila rameny. „To je pouze na tobě. Je jen tvojí volbou, co jsi ochotná udělat. Do ničeho tě nenutím, Medo. Ale pokud narážíš na to, že by ses vyspala s Bertoldem Pauliniusem nebo přímo s budoucím císařem, je to snad příliš vysoká cena?“ Médea neodpověděla, ale instinktivně se jí zvedl žaludek. Dosud se nemilovala s nikým jiným než s Petrem. Dosud se nemilovala jinak než z lásky; to bylo ještě důležitější. Snahy Bertolda se jí podařilo odvracet s odkazem na tradice její rodiny, a Bertold to akceptoval. Chtěl ji ostatně za svou ženu, ne milenku, myslel to s ní vážně, bodla ji nesmyslná výčitka svědomí. Používat své tělo jako nástroj, nechat se zneužít, či spíše sama zneužít něco, co by mělo být ne-li posvátné, tak alespoň vzácné… stokrát si mohla říkat, že o nic nejde, že jsou ve hře větší věci, že tuhle maličkost nejen může, ale musí udělat, jenže… pro ni to maličkost nebyla. „Jsi jedinečná, nádherná žena,“ položila jí Nia ruku na rameno. „Vyspi se, s kým chceš, a buď na to hrdá. Nespi s tím, s kým nechceš. Nelituj. Nepovažuj se za zneužitou – jsi to ty, kdo využívá je, nikdy to nesmí být naopak, nikdy si nenech namluvit, že to je naopak. Nebude, když si to nepřipustíš. Pokud si budeš vážit sama sebe, svého těla, své důstojnosti, nikdy nepřistoupíš na hru, že tě využívají. To byla i tvá potíž s Petrem Braunerem. Zlobila ses, protože ti vtloukli do hlavy, že on tě využil a že tě zradil, když se odmítl rozvést a vzít si tě. Přijala jsi postoj, že tě zneužil. Ale byli jste u toho dva. Stejně tak lze říci, že jsi zneužila ty jeho. Chtěla jsi ho, přitahoval tě, a spala jsi s ním. Kdo koho vlastně svedl? Jistě, nebyla jsem u toho,“ odvracela její námitku dříve, než ji stihla vyslovit, „ale skoro bych se vsadila, že první krok vzešel od tebe. Líbilo se ti to? Pokud ano, tak proč hovořit o zneužití?“ „Nikdy jsem netvrdila, že mě Petr zneužil,“ zamumlala Médea obranným tónem. „Jenže ses podle toho chovala, přiznej si to,“ odpověděla Nia neúprosně. „Nemůžeš se posunout dál, dokud v tomto zůstaneš tak zoufale staromódní. Takže ano, stokrát ano – musíš se dostat k budoucímu císaři co nejblíž. Jsi přitažlivá žena, Medo, to je tvá zbraň. Dostaň se mu pod kůži a znič ho.“ „Proč vlastně tak moc nenávidíš Grindelwalda?“ „Nevyslovuj jeho jméno,“ zamračila se Nia. „Je člověk bez zábran. Už jednou se pokusil zničit tuto zemi. Můj otec si ho dobře pamatoval a dost mi o něm vyprávěl. Je jako nezodpovědné dítě. Ničil životy a celá města se stejnou lehkostí, jako dítě ničící stavby z písku.“ „Myslela jsem, jestli to není osobní.“ „Osobní…“ nakrčila čelo Nia. „Ne, není to osobní, nebo možná je, ale ne přímo. Narodila jsem se nedlouho po jeho porážce. Všichni ho tehdy nenáviděli. Nenávist k němu jsem nasála s vyprávěním otce i pohádkami babičky; hodně příbuzných z otcovy strany kvůli němu zemřelo, jako v každé rodině. Nikdy jsi neslyšela o strýci Kiliánovi a sestřenici Eponě?“ Médea zavrtěla hlavou. „Epona se do něj snad měla zamilovat, nebo on se ji rozhodl získat bez ohledu na její vůli, těžko říct; otec si myslel to druhé, já bych se spíše přikláněla k první možnosti, podle toho, co jsem o něm slyšela. A strýc Kilián se mu pak chtěl pomstít; bez rozmyslu a hloupě na něj ze zálohy vypálil Avadu. Zmizela pak celá jejich rodina, nikdo ani neví, jak skončili. Jen mému otci a babičce, tedy Kiliánově matce, se podařilo uniknout. Opravdu ti o tom tvůj otec nikdy nevyprávěl?“ Médea zavrtěla hlavou. „Řekneš mi o nich víc?“ „Důvody proč můj bratr ignoroval svou rodinu, jsem nikdy nepochopila,“ povzdychla si Nia a Médeu napadlo, že jestli se k jejímu otci babička Brigita chovala tak jako k ní, tak to až tak nepochopitelné není. Ovšem i toto nepochybně patřilo mezi věci, na něž Nia s předáním prstenu zapomněla. „Po obědě se pokusím najít staré fotky. Co myslíš ty, je to osobní?“ Médea vážně přikývla. „Samozřejmě.“ Bylo to osobní, byť její vlastní důvody byly osobnější, třebaže ve skutečnosti méně závažné. Ale na tom nezáleželo. Ať už jsou její plány vedeny pomstou či snahou dokončit to, co Petr kvůli ní nestihl udělat, v tomhle měla jasno už dávno předtím, než se o této staré rodinné historii dozvěděla. „Udělám vše abych Ge- Nepřítele zničila,“ slíbila slavnostně. A tím vše myslela naprosto vše. ……… Praha; 20. května 2013 „Tak co si o něm myslíš, Baltazare,“ obrátil se Gellert na svého pobočníka sotva se za novým britským velvyslancem zavřely honosné dveře Vladislavského sálu. „Zdvořilý a kluzký jako každý vyslanec,“ pokrčil rameny Baltazar. „Artan Blishwick je velmi britský, v tom nejhorším slova smyslu. Ale zdá se, že by mohl být na naší straně; manželka Kenleyho Selwyna je jeho dcera. Navíc ve škole byl ve Zmijozelu, což Britové berou dost vážně. Kvůli tomu ostatně nebyl zvolený za ministra, přestože je naprosto bezúhonný.“ „Nebo kvůli své dceři?“ „To nelze vyloučit,“ souhlasil Baltazar. „Jenže to by ho teď britský ministr nejmenoval za velvyslance, pokud v tom samozřejmě nemá prsty Malfoy.“ „Hovořil o něm před ministerskou volbou jako o svém potenciálním spojenci.“ „Mezi britské Smrtihlavy ho nepřijal.“ „Ne.“ „A jmenoval ho Cormac McLaggen, o němž už Malfoy ani nepředstírá, že ho kontroluje.“ „Ty snad máš od Draca zprávy?“ podíval se na něj Grindelwald ostře. Baltazar se zarazil a zavrtěl hlavou. Chyba, hloupá chyba; Malfoye sice opravdu neměl rád, a ještě méně si ho vážil, jenže Gellert mu důvěřoval a Gellert mu už před téměř dvěma týdny dal za úkol zjistit, co s ním je. A on nedokázal přes snahu, kterou mohl tomuto úkolu v nelehké době po atentátu věnovat, zjistit vůbec v podstatě nic. Vlastně se mohl snažit víc, to si musel přiznat; nepřítomnost toho nafoukaného slabocha mu ve skutečnosti nevadila a rozhodně měl důležitější věci na práci, než dělat tomu aristokratickému floutkovi chůvu. „Pracuji na tom osobně, Gellerte, beru to naprosto vážně,“ rozhodl se bránit nevyslovenému obvinění. „Sešel jsem se s jeho lidmi. Ani oni o něm nevědí. Navštívil jsem sídlo jeho babičky u pobřeží Bretaně, mluvil jsem i s jeho matkou. Taky nic neví, neviděla ho ještě o něco déle než ty. Po chvíli vytáček mi jen prozradila, že ho opustila manželka a že syn se po odchodu z Bradavic musí skrývat.“ „Proč?“ „Je podezřelý z vraždy svého spolužáka. Byla to ovšem nešťastná náhoda.“ „To si myslíš, nebo víš?“ „To mi říkala madam Narcisa i ten chlapec. Myslím, že mluvil pravdu, i když jistotu nemám; nitrobranu umí slušně, dál jsem jít nechtěl. Vzal jsem ho do Kruvalu.“ „Ty? Proč?“ zvedl Grindelwald obočí. „Babička s matkou ho chtěly poslat na ostrov Man, ale chlapec zmínil, že by dal přednost Kruvalu. Umožnil jsem mu to.“ „Proti vůli těch milých dam?“ „Je to problém?“ „Ne.“ „Měl jsem za to, že bude lepší mít nejmladšího Malfoye pod kontrolou. Dámy nás nemají právě v lásce, Gellerte.“ „Proto ho jeho žena opustila?“ „Těžko říct, ale… asi ano. Malfoyova matka to sice takto neřekla, ale… nepřímo naznačila, že o tom nejspíš vím víc než ona.“ Grindelwald nakrčil čelo. „Přesto si nemyslím, že by s tím Dracovo zmizení souviselo.“ „Souhlasím. Madam Malfoyová v tom souvislost také nevidí. Ostatně o něm nevědí ani jeho milenky.“ „S Brionem Mac Niallaisem jsi mluvil?“ „Zatím ne. Do Irska se chystám v pátek. Omlouvám se, Gellerte, ale věnoval jsem se i tvé druhé prioritě.“ Grindelwaldovo obočí vylétlo do výše. „Ovšem o nic úspěšněji.“ „Nemyslím, Gellerte,“ oponoval Byrtus klidně. „Dostali jsme Domanské, Čejkovy –“ „Čejkovy?“ „Příbuzní Domanských,“ vysvětlil Baltazar a Grindelwald přikývl. „Taky Pohanovy… Jenže ti patří do Jednadvacítky a nemůžeme nevinné…“ při pohledu Grindelwalda zmlkl. „Nejste tak neschopní, abyste jim řádně neprokázali vinu. A za Mac Niallaisem se vydáš zítra, zeptáš se ho na lidi, co nosí prsten ve tvaru urobora. Draco Malfoy musí být nalezen, je to důležité, opravdu důležité, Baltazare. Ne, počkej,“ zarazil se a nakrčil čelo. „Za Mac Niallaisem se vydám já. Ty se věnuj našim přátelům z Party, tak rád bych je zas po letech viděl… malý sraz spolužáků, nebylo by to milé?“ zasmál se téměř rozpustile a Baltazarovi přejel mráz po zádech. „Povolej zpět Benny, jestli to sám nezvládáš.“ „Zvládneme to bez Benny, na Špicberkách ji nemůžu postrádat,“ dokázal se Baltazar ušklíbnout. „Dostaneme je. Konrád se výslechům věnuje osobně.“ „A ty?“ Zdálo se mu to, nebo Gellertův hlas zněl pobaveně? „Všichni děláme, co můžeme a co je potřeba. Pátral jsem přece po tvém Malfoyovi,“ rozhodl se vyhnout odpovědi. Ne, on se výslechům osobně nevěnoval, jenže to nebylo důležité. Na věci to beztak nic neměnilo, nepovažoval to ani za svou vinu – protože věděl, že Konrád tu práci zvládá perfektně, ani za zásluhu či omluvu – ne, rozhodně ne, protože on o všem věděl, a on vše řídil a schvaloval. Jistěže to bylo nutné, snad, určitě… ti hlupáci, z nichž většinu si pamatoval jako děti z doby svého působení v Housce, zašli příliš daleko. A skrývali se příliš dobře – žádná magie, žádné mudlovské telefony a jiné hračky. Byli dobří, a on k nim pociťoval svým způsobem úctu. Ani to samozřejmě na věci nic neměnilo. Gellert dal rozkaz a oni objektivně představovali hrozbu. Buď najdou zrádce, nebo je donutí, aby se vydali sami. Pokud jejich příbuzní, přátelé, sousedé… všichni ti lidé, kteří se neprovinili ničím jiným, než že je znali, zemřeli či zemřou, je to pouze jejich chyba a pouze jejich odpovědnost. „Naši zprávu… tvé zprávy, Gellerte, nepochybně dostali.“ „Ano?“ zvedl obočí Grindelwald. „Pak je zřejmě neumí přečíst. Budeme muset poslat další. Dnes v noci mě doprovodíš… jak se jmenuje to městečko, odkud pochází Domanští?“ „Fulnek,“ polkl Byrtus. „Do Fulneku,“ ušklíbl se Grindelwald a v Baltazarovi se zhoupl žaludek. S tímhle mužem spojil svůj život a život svých dětí. Gellert nesmí dělat chyby, jednoduše nesmí. „Gellerte –“ „Neděs se, žádné další Lidice, přece jsem ti to slíbil. A ano, nemusíš mi to opakovat, vím, co je taktické. Co ale zmůže člověk proti silám přírody?“ „Nic,“ povzdechl si Baltazar. „Pokud bude zachováno alespoň zdání –“ „Jistě,“ přerušil jej Grindelwald ostře. „Nenudíš někdy sám sebe, Baltazare?“ „Říkal jsi, že na mně oceňuješ mou racionalitu a to, že ti říkám pravdu.“ „Oceňuji,“ přikývl Gellert. „Jen mě trochu nudíš. Maloučko.“ „To riziko jsem na sebe ochotný vzít,“ přikývl toporně Baltazar. „Jsou důležitější věci.“ „Jistě, jak jinak, můj drahý Baltazar se nikdy nemýlí. Řekni mi upřímně: myslíš, že má reakce po smrti Dandy je přehnaná?“ „Ne,“ zavrtěl Baltazar rozhodně hlavou. „Taková opovážlivost nemůže zůstat nepotrestána. Byl by to začátek našeho konce. Není důležité, jestli se mi to líbí, Gellerte. Jsem realista.“ „Jak jinak. Proto mi stojíš po boku, Baltazare,“ odpověděl Gellert docela vážně a položil mu ruku na paži. „Cením si tě.“ „Děkuji, Gellerte, vážím si tvých slov. To dnešní oznámení tvého zasnoubení mám tedy odložit? Ovšem slečna Ludomira i s matkou už přijely.“ „Ne, jistě že ne! Hosté jsou pozvaní, dvě nejkrásnější ženy Polska na hradě českých králů, a večer to oslavíme! Netvař se tak zmučeně, bude to velkolepé!“ ……… Mladkov; 21. května 2013 Kazi zavřela oči a znovu je otevřela. Dopis na jejím klíně stále ležel, stejně jako vrásčitý, od tabáku lehce zažloutlý prst s prstenem, který nosila její prababička a pak jej zdědil otcův bratranec, nejstarší člen rodu. Zůstali v Čechách, sice skryti, ale… zřejmě věřili nepravému. A nevěděla, jestli má být ráda, že nedostali otce a matku, nebo zda má cítit vinu a zoufalství za to, že mají strýčka Gordena a nejspíš i nesmírně hodnou a trochu bláznivou tetu Pěvuši a jejího bratra, kterého snad nikdy ani neviděla, a jejich syny a snachy a vnuky… Mají i děti. Co s nimi dělají? Co s nimi hodlá udělat? To v dopise nebylo, nebylo v něm, ani co její bývalý spolužák hodlá udělat s dospělými, nebylo v něm vlastně téměř nic… „… ty přece víš, že hra skončila. Pro vás všechny. Ty víš, co máš dělat, má milá Kazi. A pokud uděláš to, co je hodné úcty, budu s tebou zacházet s úctou. To ti slibuji. Z Fulneku zdraví tvůj G.,“ přečetla si znovu závěr dopisu i s protivně vykrouženou, okrasnou iniciálou a znovu zavřela oči. Tohle přece není její odpovědnost. Ona svým vzdáleným příbuzným, které téměř neznala, jejichž pouto k ní bylo tak slabé, že nepovažovala za nutné je ani varovat… ne, to není její vina. Každý si neseme své hříchy, v tom máš pravdu, Gellerte, ale právě od tebe to zní tak cynicky, že se mi zvedá žaludek. A cokoli říkáš ty, není pravda, nesmí být pravda, ať se sebevíce jako pravda tváří a ať mé srdce říká cokoli. Jsi had, Gellerte, a já tě nenávidím, s celou tvou krásou, nabubřele na odiv stavěnou skromností, tvým přesvědčením, že tvá pravda ospravedlňuje vše, cokoli, jakékoli zločiny, které uděláš. Ano, neseme si své viny, ale tvé viny jsou nesouměřitelné, někdo jako ty vůbec nemá právo připomínat druhým jejich svědomí – víš ty vůbec, co to slovo znamená? Ano, víš, protože s ním velmi dobře umíš pracovat u druhých, aniž by ses s ním sám zatěžoval. Teta Pěvuše je hloupá, bláznivá, a veskrze neškodná, její dcery jsou povrchní a pitomé. Nikdy by proti tobě nešly, nikdy, slyšíš? Dokonce ani když je teď pustíš, nebude to pro ně důvod k pomstě, jen zalezou, schovají se a přežijou. Ty to víš, Romane, Gellerte – jakékoli jméno užíváš, budiž prokleto! – jsem si jistá, že to víš, jenže to mi rozhodování vůbec neulehčuje, a i to víš, bastarde! Buď zatracen! Zaťala pěsti a otevřela oči, aby si znovu přečetla výsměšně a krutě zdvořilý dopis, jenže ten se před jejíma očima sám od sebe začal obracet v prach a za chvíli po něm nezbylo vůbec nic. Už muselo být po půlnoci a Tomáš by měl jít spát, ale nešel a ji náhle přepadl strach, že se stalo něco dalšího, něco hrozného, jestli tedy může být něco strašnějšího, než že se Jeho Veličenstvo chystá zavraždit všechny její příbuzné, které najde a které ještě nezavraždilo, pokud mu nevydá sebe – a nejen sebe, nepochybně. Anebo by mu to stačilo? Ta představa ji roztřásla, protože byla tak reálná, a tím děsivá: zemřít, aby oni mohli žít, a přitom neohrozit jiné… Tohle je to, co po ní chce? Ne, to by bylo příliš jednoduché, nenamlouvala si, že se spokojí jen s ní, a on teď ví o jejich obraně a zabrání jí v ní, on chce všechny, to by bylo jasné, i kdyby to v dopise nenaznačoval. Přehodila si přes ramena vlněný šátek a tak, jak byla, v noční košili, sešla z podkrovní ložnice do síně roubenky. Seděli tam snad všichni, hlava na hlavě těsně před televizí a poslouchali s napjatými výrazy mimořádné noční zprávy. Došla blíže, z dusivého ticha bylo jasné, že se stalo něco důležitějšího, než odpolední zasnoubení Jeho Veličenstva s nějakou Polkou. A ona se snažila pochopit, co se stalo, a opravdu to mohlo být ještě horší, a tedy to ještě horší bylo a jí došel význam Gellertových slov na rozloučenou. V uších jí hučelo a kolem ní kroužila slova o Richterově škále, o tryskající vodě a stovkách mrtvých a o propadlých budovách, o neočekávané, nepravděpodobné síle a o zničeném zámku, jehož skryté křídlo stále patřilo kouzelnické větvi rodu Čejků, z něhož pocházela bláznivá teta Pěvuše. Žije ještě? A třeba by zahynula tak jako tak – a tak jako tak by to byla její vina, protože tohle nebyla přírodní katastrofa, jak tvrdil ten hloupý mudla na obrazovce. A zprávy o katastrofě vystřídal vstup s portréty Tomáše, Jarka, Lukáše a Šimony, Doubravky a Elišky a Bohdanky a také Ariho a samozřejmě i její; tváře nebezpečných teroristů, kteří jsou hledaní za bombu umístěnou ve kbelské škole, nejspíš právě té, kterou jako dítě navštěvoval Tomáš. A ona tam stála, neschopná nejen slova, ale ani myšlenky, dokonce ani pocitu viny, protože tohle bylo příliš, jen v ní něco pomalu umíralo, když do hukotu, v němž se koupala jako v mlze, vpadl ostrý hlas Doubravky Pohanové, který vyjadřoval to, co ona sama se děsila i jen pomyslet, natož vyslovit. „Končíme! Slyšíte?! Tohle si přece na svědomí vzít nemůžeme!“ ……… Pražský hrad; téže noci Za Salomeou se dostal až nad ránem. Tedy přesněji, na Salomeu dostal chuť až nad ránem, protože do té doby měl dost práce ve Fulneku a také při nočním tahu s Baltazarem a mnoholičným lektvarem vykřičenou Stodolní, která ho lehounce zklamala, protože se je nikdo nepokusil napadnout. Ale i tak to bylo milé, Baltazar se uvolnil a po dlouhé době viděl jeho oči jiskřit a slyšel ho se smát, a dokonce zpívat. Zpíval čistě a znal neskutečně písniček českých, německých i polských, a – což ho skutečně překvapilo – uměl i ty, o nichž byl přesvědčen, že jsou zapomenuté. A ke svému štěstí je skutečně uměl. Připadal si jako za starých časů, tedy jako za ještě starších časů, třebaže Baltazar Stielmanna samozřejmě nahradit nemohl, na to byli příliš jiní. Ve skutečnosti byl Baltazar nepochybně lepší, alespoň pokud šlo o inteligenci a schopnost sebeovládání, a zdál se i stejně oddaný – jenže jeho loajalita byla jeho rozumových rozhodnutím, z čehož Stielmanna nikdy nepodezíral. Co však Baltazar udělá, až mu rozum poradí něco jiného? Jenže dnes v noci Baltazar zářil, připíjel na novou královnu a císařovnu v jedné osobě a náhodní hosté se k němu přidávali a Baltazar platil všem přípitky, jako by to byl on, kdo se chystá ženit, a díval se podezíravě na kohokoli, kdo by snad o svaté Ludomiře chtěl poznamenat něco špatného. K tomu se bohůmžel nikdo neměl, takže alespoň on poznamenal, že se mu budoucí královna zdá poněkud prostoduchá, byť nepochybně miloučká. Baltazar se na něj na okamžik podíval způsobem, nad nímž se ještě bude muset zamyslet, a pak se rozesmál, jako by řekl dobrý vtip. Jenže on si nebyl jist, jestli to byl vtip, protože ačkoli byla okouzlující, tak jí chyběl oheň Judity i inteligence Jenůfky nebo Melánie. To nebylo na škodu, nic z toho, vlastně přesně naopak. Baltazar měl pravdu, jak jinak, když Baltazar měl vždycky pravdu. Pannu Grodzkou Baltazar zvolil skvěle. Čistokrevná, slovanského rodu, dcera národního mučedníka a jako bonus královské krve. Alespoň toto bylo zábavné, a ještě zábavnější bylo pozorovat touhu její matky; tyhle absurdní situace jednoduše miloval. Byla to krásná noc, se vzrušujícím zakončením se zachovalou, vášnivou, byť poněkud teatrální Polkou, třebaže – a to si musel přiznat - ho už začínala nudit. Ostatně jeho zasnoubení je dost dobrý důvod, proč vztah ukončit. Vlastně by to měla navrhnout sama. „Czy to grzech, Gellercie, że cię tak kocham…? Ne, prosím, mlč, já vím, že bych neměla,“ pokračovala polsky, „a pokud už, tak bych ti to neměla říkat… je to hloupé, je to špatné, tak brzy po smrti Ludziwoje, a dokonce po vašem zasnoubení… a rozhodně netaktické… ale… já ti to musím říct, jednoduše musím. Jsi to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo, víš? Navíc v okamžiku, když jsem myslela, že nic takového mě už nepotká. Miluji tě k zbláznění, miluji tvé ruce, tvé oči, tvá ústa – víš vůbec, jak krásná máš ústa?“ blábolila a on zavřel unaveně oči. „Možná jsem na živu jen kvůli tobě, a kvůli Wielce, samozřejmě, ale… měla jsem po smrti Ludziwoje pocit, že už můj život skončil, že mě už nic dobrého nečeká, a pak jsi přišel ty… Je to hřích, já vím, ale je to i život. Dal jsi mi život, a já bych pro tebe udělala cokoli na světě.“ Salomein monolog ho začínal nudit, ale při její poslední větě zbystřil. Otevřel oči a líně se pousmál. „Dalas mi svou dceru. Budeš matkou císařovny, má drahá. Nežádám po tobě víc.“ „Budeš k ní dobrý? Prosím, slib mi to!“ „Musím ti to slibovat?“ Zavrtěla hlavou. „Věřím ti. A jsem šťastná, že se jí dostalo takové pocty. Jen… poté už… pak už to nepůjde, je to tak?“ její hlas zněl zoufale, jako hlas topícího, kterému dochází, že prám, kterého se z posledních sil drží, mu uniká zpod rukou. „Je mi to líto, moje drahá, ale obávám se, že máš pravdu,“ pohladil ji po nahé paži. „Po svatbě už… promiň. Pokusím se ti to nějak vynahradit.“ „Vynahradit?“ hořce se zasmála a oči se jí začaly lesknout. „Jak mi chceš vynahradit sebe? Víš vůbec, jak jsi úžasný?“ To samozřejmě věděl, přesto se jen skromně pousmál a zavrtěl hlavou. „Nevím. A… jedné věci nerozumím. A nechtěl bych, aby mezi námi zůstalo cokoli nevyřčeného a nedořešeného, vždyť si máme být ještě bližší, než jsme si teď.“ Sledoval, jak se jí po tváři kutálí první slza. „Ty víš, kdo jsem a kým jsem byl. Z čeho mě vinili. A co jsem udělal.“ „Samozřejmě,“ přikývla krátce. „Jsi Polka. Nikdy jsi tuto otázku neotevřela.“ „Ne. Není pro mě důležitá.“ „Proč?“ „Jsem Slezanka,“ zvedla hrdě hlavu. „Z rodu slavného Huona von Sagar… Mému dědečkovi tvé plány nebyly ani zdaleka cizí. Myslela jsem, že to víš.“ „Myslel jsem, že jsi z rodu Golycinů.“ „To se přece nevylučuje. Kdo si myslíš, že získal Ludziwoje pro tvou podporu?“ pousmála se a odvrátila se. Chytil ji kolem ramen a pohladil jí po tváři. Byla už úplně mokrá. „Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl tiše. „Neublížil, právě naopak,“ dokázala se přes slzy usmát. „Neřekla jsem to před chvílí?“ Vstala a začala se oblékat. Pak se k němu otočila, již opět klidná, jen oči měla červené. „Nemusíš si dělat starosti, můj milý. Mám přece Wielku.“ „Jistě, máš ještě Wielku,“ přikývl Grindelwald zamyšleně. Ovšem s tím se nepochybně dá něco dělat. Je na čase zjistit, zda Parricida ještě žije. Poznámky: 1. Určitě jsem to už psala: Bless a Tiamatův Gellert Divotvůrce jsou propojeny. Takže pokud vám není jasné, kdo je Stielmann či Parricida, tak víte, kde to zjistit. Do seznamu postav přidám v nejbližších dnech i odkazy na příslušné kapitoly Gellerta, abyste se v té změti měli šanci vyznat. 2. Možná vám je povědomé jménu Huon von Sagar, možná ne – to bude záležet na tom, jestli jste četli Husitskou trilogii Sapkowského. Jestli si ho vymyslel, nebo pátral v pramenech (což docela často Sapkowski dělá), jsem nezjistila. Ale záleží na tom? Ostatně si už dlouho myslím, že Sapkowski, stejně jako Lukjaněnko, jsou motáci :)