Prolog



Chladná tříšť ledu a vody se jí letmo otřela o tvář. Propastí, oddělené
od Hermiony pouhým zábradlím, které i přes spletitou dřevěnou konstrukci
nevyhlíželo příliš důkladně, se s hlasitým řevem řítil proud vody.
Vzduchem se nesla ledová vůně síly a moci, protkaná jiskřičkami
éterického zpěvu, a ztrácela se kdesi dole. Smrtící živel Hermionu
fascinoval. Byl krásný, velkolepý a zářil odlesky nejrůznějších odstínů
bílé smísené s modrou a zelenou.
Hermiona nechala proniknout uklidňující atmosféru vodopádu až do
nejzazších koutů svého vědomí a roztřeseným prstem přejela po kluzkém
povrchu dřeva. Na okamžik zahlédla svůj odraz, tělem jí projelo zachvění
a ona přiblížila nos blíže, aby si mohla prohlédnout vlastní zlatohnědé
oči a kaštanové vlasy, co jí v ladných kaskádách padaly na ramena. Jemný
obličej dokreslovala nevýrazná řasenka. Když se obraz rozplynul, Hermiona
stiskla rty, zajela si rukou do vlasů a zavřela oči, neschopná vnímat nic
jiného než svěžest a klid.
„Pojďme,“ ozval se napravo od ní Ron, a pak tiše dodal: „Mio.“ Jeho hlas
zněl naléhavě, jako by v něm zaznívala předvěst nějaké hrůzy. Hermiona se
prudce otočila. Dívali se jeden druhému do očí, vpíjeli se do sebe
pohledem. Hermiona sledovala Ronovy neposlušné prameny rudých vlasů, co
místy přerůstaly přes uši, a cítila, jak jí srdce vynechalo jeden úder.
Ron byl úžasný, byl smyslem jejího života. Samozřejmě spolu s Rose, která
k němu vztahovala své maličké dlaně. Ale právě teď ho nechtěla
poslechnout. Ne teď! Hlava Hermioně klesla zpátky na stranu a žena znovu
upřela zrak kamsi do dáli, do mlhy, která pohlcovala celou tu
neuvěřitelnou scenérii a mohutnost vodopádu.
Dívala se... vzpomínala. Viděla je oba živě před sebou: matku a otce,
mudly, z pohledu kouzelnického světa obyčejné, ale pro ni nejlepší
rodiče, jaké si mohla přát – od začátku ji podporovali v čarodějnictví,
nikdy nekladli zbytečné otázky a zahrnovali svou jedinou dceru láskou.
Hermiona krátce pohlédla na Rosie. Taky jí dám tolik, co dali rodiče mně,
usmyslela si a nechala se unést myšlenkami. Myšlenkami na to, jak jako
malá holčička chodívala za otcem do práce a s napětím pozorovala cedulku
s nápisem Peter Granger – soukromá zubní ordinace. Maminka pracovala v
nemocnici nedaleko, kam ale Hermiona sama chodit nesměla.
Vodopád jako by s sebou odnášel všechen smutek. Na tomto místě před rokem
oba manželé Grangerovi zahynuli tragickou smrtí a Hermiona se z toho
nikdy nevzpamatovala. Jen síla vůle ji přiměla sem zajít a vidět na
vlastní oči to, co jim vzalo život… Nyní věděla, že udělala správně. Čas
plynul dál a proud odnesl i jejich památku. Tady teď byla voda čistá a
Hermiona se mohla konečně uklidnit. Už neodporovala, když ji Ron chytil
za ruku a táhl pryč. Ale přesto se chtěla ještě jednou podívat. Naposledy
se rozloučit…
Hermiona ztěžka vydechla, opřela se o zábradlí a natáhla ruku. Byli tam.
Oba. Maminka se usmívala a tatínek měl stejný škádlivý výraz jako
vždycky, když neměl moc práce. Hermiona se fascinovaně kousla do tváře.
Už jen kousek. Už jen kousek. Slyšela Rona, slyšela Rose, ale vnímala jen
touhu a zoufalství. A pak se ozval zvuk, který sem nepatřil.
Ztratila půdu pod nohama i oporu pro ruce. Slyšela jekot, ale nebyla
schopna rozeznat, zda patří jí či někomu jinému; cítila strach, ale
nedoléhal k jejímu srdci. Prostor kolem dokola byl najednou obrovský.
Svět se zatočil. Co se to děje? V hlavě jí znělo jediné slovo: Ne.
Vodopád už byl blízko, obrovský a majestátní, a pak ji popadl, Hermionu
obklopil tekutý led… Voda jí pronikla do očí, do nosu i do úst, chtěla
křičet nebo plakat, ale cítila jenom paniku. Věděla, že je konec, ještě
dřív, než zavládlo to, čeho se bála nejvíc – ticho a tma…