„Nemyslím si, že je to nutné.“ „Severusi, uvědom si, že mám patřičné vzdělání a zkušenosti, abych mohla o něčem takovém rozhodnout.“ „Jistě. Ale já mám plné právo veškerou medikaci odmítnout.“ „Takže?“ „Ne. Nic jí předepisovat nebudeš.“ Hermiona seděla v jediném křesle, které se v obývacím pokoji nacházelo. Poppy ji sotva poznávala. Kolena měla přitažená k bradě a obalená do deky. Tvář bez výrazu se podobala spíš nepovedené soše. „Proč?“ Severus se postavil před Hermionu. V první chvíli to Poppy chápala jako obranné gesto. Jakmile však přešlápl z nohy na nohu, usoudila, že ani pro něj není pohled do křesla příjemný. Strašné. „U Munga dostávala sedativa i hypnotika, antidepresiva… Nepozoroval jsem žádnou změnu k lepšímu.“ „Nebere je od té doby, co je u tebe?“ Přitakal. „A… teď lepší?“ Polkl. Vytáhnout z něj odpověď na to, co chtěl člověk zrovna slyšet, bylo obtížné vždycky. Tak se Poppy aspoň vždycky pokoušela uhádnout důvod. Z přirozené zvědavosti. Věděla totiž, že on sám jí ho prozradí jen stěží. Neví? Nechce o tom mluvit? Raději změnila směr: „Můžu ji prohlédnout?“ Nečekala na jeho reakci. Došla k Hermioně, vytáhla hůlku a provedla sérii základních diagnostických kouzel. Chovala se šetrně, modrá světélka jen pomalu vcházela do těla a ještě pomaleji jím vycházela ven. Když začala rozepínat knoflíčky vlněného svetru, vrhla po Severusovi nevraživý pohled. Uměla používat jasné signály – copak tě ještě nenapadlo, že už máš být dávno pryč? Pak, naoko pohoršeně, zakroutila hlavou. Jen okrajově pozorovala Severuse, jak se otočil. Překvapila ji nerozvážnost v jeho pohybech, nejistota, s jakou reagoval. Podrobněji se však věnovala pacientce. „Doufám, že Hermioně připravuješ odvary z menthy a melissy?! Když nic jiného…“ navázala na předchozí část jejich rozhovoru. V odpovědi, která ze všeho nejvíc měla být pouhým konstatováním, zaslechla náznak opovržení (a opět si připomněla, jak moc Severus nesnáší, když ho někdo podceňuje): „Třikrát denně, míchám osmičkovým systémem, aby se pokud možno ještě znásobily zklidňující účinky. Dělám, co umím.“ Poppy by ráda dodala, že spoléhat sám na sebe nepovažuje zrovna za správnou cestu, že někteří třeba umí ještě víc, ale Hermiona v tu chvíli prudce vstala. Lékouzelnice ji v obavě o její zdraví chtěla navrátit zpět do křesla, jenže Hermiona se vytrhla s takovou silou, která byla u stvoření odhadem čtyřicetikilového minimálně nečekaná. Severus se okamžitě zastavil. Poppy strnula. Hermiona, nohy stále omotané dekou, vrávoravě přešla pokoj. Volná blůza, kterou Poppy ještě nestačila rozepnout, jí visela volně z ramen a vzadu na lopatkách vytvářela zvláštní poloprůsvitná křídla. Ale dojem anděla, jakéhokoliv, se jevil víceméně scestný. Alespoň Poppy spíš připomínala líhnoucí se vážku. Co připomínala Severusovi, jen těžko konstatovat. Křivil tvář a v jednu chvíli dokonce zavřel oči. Hermiona k němu natáhla ruku. Udělala ještě jeden krok. Hbitě mu sevřela dlaň a opřela se o něj. Snad i něco zašeptala, ale kloudné slovo se k Poppy nedoneslo. Cítila, že pronikla do nejsoukromějšího soukromí majitele sklepních komnat, jenže co mohla dělat? Přemítala o jeho reakci, chvíli zvažovala rychlý únik, chvíli rychlý útok a nakonec zvolila strategii vyčkávání. I Severus vypadal překvapeně, pokud bylo možné o něm něco takového prohlásit. Chytil Hermionu, to sice ano, nicméně jeho objetí, dalo-li se tak nazývat, bylo křečovité až hanba. Teprve v okamžiku, kdy spolu vytvářeli monument už opravdu dlouho, ji odtáhl od sebe a za ruku dovedl zpět ke křeslu. „Pokračujte.“ Otočil se, ovšem tentokrát neodešel. Poppy se zastyděla. Uvědomila si, že doposud k Hermioně přistupovala jako k někomu, kdo jednak není přítomen, jednak, i kdyby přítomen byl, stejně by ničemu neporozuměl. Copak se nechala natolik unést přístupem Severuse, jeho podivnou odtažitostí, s jakou o Hermioně veskrze hovořil, s jakou ostatně hovořil i o svých studentech, jako by je považoval za věcné vlastnictví? Neporušila tak Hippokratovu přísahu? Ať se snažila sebevíc, její text už z paměti nevydolovala. Vrátila se zpátky v myšlenkách, zatímco prsty přejížděla po růžových jizvách, které se táhly po vpadlém břiše, lemovaly žebra a mizely kdesi na zádech. „Nebolí?“ Nečekala žádnou reakci a také se jí žádné nedostalo. Tedy ne od Hermiony. „Raději stále podávám výtažek z hrbouna. Dracovi prý tenkrát pomohl.“ Nevybavila si, o čem přesně Severus mluví, nicméně o schopnostech hrbouna nepochybovala. Co ji však nepřestávalo udivovat, byl rozsah poškození, hloubka jizev, které procházely podkožním vazivem a zasahovaly až do svaloviny. Holka, holka, proč ses dobrovolně takhle zohyzdila? Hermiona sykla a Poppy se navrátila zpět do obývacího pokoje profesora lektvarů. „Omlouvám se, už to bude dobré.“ Zapnula knoflíčky a přikryla Hermionu dekou. Pak odstoupila. „Nejsem psycholog ani psychiatr. Ale uplet sis na sebe setsakramentsky pevný bič, jestli mi rozumíš,“ zašeptala. Pak ho znova uviděla, jak ji objímal – sice neohrabaně a křečovitě, přesto v tom gestu najednou bylo cosi láskyplného. A vzpomněla si na rozhovor, který vedly s Minervou naprosto soukromě po půlnoci v ředitelně, že sám Severus, kdo taky jiný, že, se rozhodl sedět na zadku a čekat, jestli mu náhodou něco (nebo někdo) nespadne přímo do kotlíku. Tenkrát to obě se skelnýma očima a v melancholické atmosféře noci odkývaly, načež Minerva po několika minutách ticha dodala: „Až pochopí, že takhle život nefunguje, uvidíš, jak rychle se postaví na nohy.“ Jenže Severus, navzdory odborným prognózám, stále zůstával sedět. Že by konečně…? „Neříkej, tvoje povolání se snad velmi liší?! Nepracuješ přes čas, nemusíš být neustále v pohotovosti…“ „Ale tohle není povolání, to je tvůj soukromý život!“ „Jako by bylo.“ Další pravidlo při komunikaci se Severusem Snapem znělo, že kromě podceňování své osoby nenávidí jakékoliv poznámky týkající se jeho života a ještě víc ty, které spadají do sféry osobní. Poppy však měla potřebu využít té zdánlivé Severusovy zranitelnosti a pomoci mu – zkušenosti se přeci hodí. „Každopádně, kdybys potřeboval kdykoliv cokoliv-“ „Silně otřepaná fráze. Pochybuji, že si uvědomuješ, co přesně se pod ní skrývá.“ Nade dveřmi se rozsvítilo slabé světlo a postupně měnilo barvu do tmavě fialové. Za okamžik se ozvalo slabé zaklepání. „Tak já půjdu. Nechci rušit. Opatrujte se, Hermiono.“ Poppy Pomfreyová docupitala ke krbu, cestou pohladila Hermionu po vlasech, z římsy nabrala hrst letaxu a vkročila do plamenů. Stihla ještě: „Opravdu, kdybys potřeboval… Třeba jen něco prokonzultovat…“ Ode dveří se otočil: „Děkuji za návštěvu.“ Zmizela v zelených plamenech s hlasitým blup. Hermiona za ní otočila pouze hlavu a s notným zpožděním vyplivla mdlé sbohem. Byl to hlas starého rádia, nakřáplý a bez tváře. NEODESLÁNO Mami, kdybys zvládla být zase jako dřív, mohly bysme spolu někam vyrazit. Už kvůli tomu se musíš dát dohromady. Potřebuju nové oblečení a spoustu knih… I Saly chybíš, i když to možná nedává najevo, je roztržitější a hlasitější, pořád dostává tresty, protože provádí různé vylomeniny. Ale moc radostné to není. Podpálila Jasona, vyhodila do povětří dívčí ložnici… Mami, bez tebe to prostě nejde. Někdo jí musí napsat, že už je toho moc, a babička jí furt jenom omlouvá. Mami, mami, mami, stýská se mi. Napiš aspoň slovíčko, pošli vzdušnou pusu. Myslím na tebe Manon Přišla sem poprvé. Asi kvůli mámě. Určitě kvůli mámě, kvůli čemu jinému by sem měla jít. Pořád ovšem nechápala, proč jim to profesor Snape nemůže říct osobně, proč je sem musí posílat ředitelka. Bylo by to jednodušší, kdyby je prostě zastavil, třeba po hodině lektvarů, zavolal je k sobě, pak by i Saly možná nakonec vyměkla. Pravda, co on s nimi má co dočinění, akorát by na sebe upozornili, ale nejsou snad v žádné detektivce, nikdo je nesleduje, nikoho by ani nenapadlo, že dělají něco, co je… zakázané? Dost divné, minimálně. Měla pocit, jako by podváděla, kromě celé havraspárské koleje v čele s ředitelkou i svoji sestru, která asi měla pravdu, měla ji téměř vždycky, dokázala si stát za svým, jenže tentokrát? Manon neviděla nic špatného na tom, jít navštívit mámu, která… V hlavě se jí mlelo úplně všechno, začal se jí svírat žaludek a třást kolena, ale to naštěstí v plášti nebylo poznat. Znala se, věděla, že je bílá jako stěna, dokonce už i cítila, jak se jí chvěje horní ret, ale ruka fungovala nezávisle na ostatních částech těla a ona zaklepala. Prostě to udělala. Když otevřel, ani se na něj nepodívala, jen rychlá myšlenka, jedna z mnoha, se náhle vynořila – je sama. Znáte ten pocit, že někoho máte, třeba daleko, ale jako by vám stál za zády, prostě někde je, kde ho můžete potkat takového, jakým je, a on vás nechá na oplátku být zase vámi. Od toho se odvíjelo, že by přece jen mohla napsat dědovi, od čehož ji máma zrazovala, těžko říct proč, třeba už nebyla tou mámou. Jenže děda, který odjel, jen tak zničehonic, tedy ne, odjel, aby utekl před smrtí babičky, zmizel, vypařil se, a to ani nebyl kouzelník, jak máma říkala, neunesl to, neustál. Napíše mu. Určitě. „Co chcete?“ Když nikdo jiný, tak aspoň Saly, ale teď zmizela i ona, táta říkal, že Saly je po mámě, že jde hlavou proti zdi, jenže teď šly hlavou proti zdi obě, ovšem každá proti jiné. A kdo že to říkal, táta? Kdo? „Je osm hodin večer, pokud nepotřebujete něco akutního, vraťte se okamžitě do vaší společenské místnosti.“ Babička Molly je zapomenutá, mámu jí nikdo brát nebude… kdyby tu ovšem byla, objala by ji Manon vší silou a cítila by vůni kuchyně a starých koberců, vůni dřeva a tymiánu a její, babiččinu vůni, schovanou v záhybech zástěry, kterou doma neodkládala, a taky v záhybech celého velkého břicha. „Očividně něco akutního potřebujete, neboť stále neodcházíte.“ Štvalo ji, jak divně mluvil, třeba proto se odhodlala zvednout konečně oči a vydržet. „Posílá mě paní ředitelka.“ Nereagoval, buď zabouchne, nebo ji pustí dál, pustil ji dál, konečně. „Kde je vaše sestra?“ Nic jí nevysvětlí, všichni mlčí jako podivný sbor němých, stejně tak se zachová i ona, proč by měla jinak? „Nepřišla.“ Nenabídl jí, ať si sedne, asi nebylo kam, zaznamenala jen jedno křeslo v celé místnosti. Rychle odkulhal k pracovnímu stolu, nikdy si nevšimla, že kulhá, asi se při hodinách snažil tento nedostatek zamaskovat. Spěchal. „Vydržte, musím to najít.“ Chvíli hledal a třásly se mu ruce, jemně, jako dědečkovi, ale třásly se (ani toho si nikdy předtím nevšimla), a pak přečetl nějaký dopis. Zněl strašně. „Vaše matka měla víc takových v nemocnici na nočním stolku.“ Zírala s otevřenou pusou. Nechápala. „Snažím se zjistit, od koho ty dopisy přicházejí, jestli představují nějaké skutečné ohrožení pro ni či pro vás. Zatím bez výsledku. Dobře víte, že k jedinému spojení s vnějším světem zde v Bradavicích dochází během návštěv Prasinek a díky soví poště. Prasinky se vás zatím netýkají. Dopisy a veškeré zásilky sice procházejí základní kontrolní bariérou, ne však, dle mého názoru, dostatečnou. Proto jsem se rozhodl, že budu poštu adresovanou vám a vaší sestře vždy přednostně kontrolovat.“ Tečka, finito, konec. Saly by se okamžitě ohradila, že se jedná o porušování soukromí, že je tak narušeno právo na soukromý život, vyrukovala by s otázkou, jestli o tom všem vůbec ví ředitelka a podobně, a ona, Manon, se nezmohla na slovo. Z části to přičítala strachu, který se objevil po přečtení dopisu a neustále ji mrazil, z části pocitům, které v ní vyvolávala přítomnost profesora Snapea. „Nemusíte souhlasit. Smiřte se. A vyřiďte mé rozhodnutí sestře.“ Taky že nesouhlasila. Měla plné zuby dalších proč, které se bála přetvořit v otázky. Obracelo se v ní toho moc, moc najednou, moc na ni. Tak ať jí to aspoň řekne sám! Když se však zeptal, očividně bez nejmenšího zájmu o to, co zrovna prožívala, jestli chce vidět mámu, opět byla na chvíli někdo jiný. Zase ji požíral odlišný druh strachu, spíš obavy, obavy z toho, co uvidí, vlastně spíš koho uvidí. Asi už zapomněla na slzičky. Ještě před pár měsíci brečela jako mimina vodních lidí, skoro pořád a kvůli blbostem, aspoň momentálně byly ony dřívější problémy problémky a problémíčky. Uvědomila si, že opět přemýšlí o něčem úplně jiném, že snad jen párkrát dokázala profesoru Snapeovi ihned odpovědět na jeho otázku, že jinak od nich utíká, jak nejdál může. Nebrečela, ne tolik, možná proto, že prostě neměla sílu. Jenže odpověď na to, zda jí chce vidět, tak nenašla. Bylo to vzdálené, prý takhle vypadá pohled do myšlenek jiných lidí, asi takhle se cítila, cize, odděleně, lehce. Profesor Snape ji sledoval. „Přivezl jsem ji z nemocnice ve středu odpoledne. Byla ale utlumená silnými utišujícími lektvary, takže… myslel jsem… předpokládám, že vám paní ředitelka vysvětlila, z jakého důvodu nebylo vhodné ji hned navštívit. Je ve velice, jak bych to řekl, křehkém rozpoložení.“ Jak mluvil, sledoval Manon přimhouřenýma očima. „Pojďte.“ Chytil ji za rameno a vedl ke dveřím v protější stěně. „Spí. To zvládnete.“ Otevřel, nepřiměřenou silou ji poplácal po zádech a vstrčil dovnitř. Ložnice byla malá, tak akorát na manželskou postel a dva noční stolky. Na stěnách i podlaze se nacházely tmavé koberce, které tlumily veškeré zvuky. Její máma ležela pod tenkou přikrývkou schoulená do klubíčka. Opravdu spala, ale dýchala mělce, oči měla zpola pootevřené, takže i v přítmí Manon spatřila lesklé bělmo. Otřásla se. Máma byla malá, ještě menší než v nemocnici, kde ji dvakrát navštívili se strejdou Harrym. Saly říkala, že si to udělala schválně. Že to udělala jenom proto, aby si jí začaly všímat víc než táty. Že si za to může sama. Proč by si někdo něco takového dělal schválně? Nechtěla se dál dívat, tak se raději ptala, najednou to bylo jednodušší než předtím. Otázka vybublala napovrch a praskla: „Co je jí?“ Nadechl se, ale na rozdíl od Manon odpověděl téměř okamžitě: „Diagnóza zní depresivní stavy v důsledku celkového přetížení organismu, jež vedly k sebevražednému chování a následnému totálnímu kolapsu. Nicméně zkuste to raději zase rychle zapomenout. Taková informace vás žádným směrem neobohatí, věřte mi.“ Táta, babička i Harry jim řekli, že se máma pokusila zabít, jenomže takhle to znělo ještě děsivěji. „Proč to udělala?“ zašeptala. „Na to vám nedokážu odpovědět. Nevím.“ Nevěřila mu. Nikdo neodpovídal. A on to věděl! Věděl toho o mámě víc než ona, Manon, věděl, co jí je, tak musel taky vědět proč. „Je to kvůli nám, že jo? Nevydržela se o nás pořád přetahovat s tátou, měla dost takovýho života, nebo si myslela, že jsme se na ní vykašlaly, nebo…“ zmlkla a rozšířenými zornicemi hleděla na svého profesora v náhlém prozření, „nebo se chtěla zabít kvůli vám, protože vy jste jí poslal pryč, vy jste o ní nestál, ani když jí táta nechal, nechtěla být sama, ale vy jste to nechápal, protože jste sám pořád, a teprve teď slepujete, co se dá, teď se o ni staráte, protože jinak byste musel mámu napodobit, tak se žít nedá, s pocitem, že jste někoho zabil.“ Vychrlila to, všechno, co do sebe zapadalo naprosto perfektně, a rozbrečela se, nakonec si sama dokázala najít odpovědi. Máma se ani nehnula, musel jí dát prášky, protože zaspat takový hluk, to není normální. Manon si pamatuje, jak ji profesor Snape prudce odtáhl ven, že máma potřebuje spát, tak ať není tak sobecká a bere alespoň nějaké ohledy. Řekl on. Posadil ji do toho jediného křesla a stál nad ní, čekala, jako normálně, s čím přijde. Najednou byla unavená, ať ji pustí. Ale nakonec si klekl vedle, slyšela, jak zakřupala kolena, když se shýbal, klekl si a chtěl mluvit, konečně poznala, že něco chce a nejde mu to. Klepal se mu horní ret, stejně jako jí, ale pusu měl zavřenou, mrtvou. Když promluvil, zněl skřípavě a hrubě, jako zrezlá vrata na zadní zahrádku v Doupěti. „Mám vaši matku rád.“ A pak: „Během závěrečné bitvy jsem byl vážně zraněn.“ A pak: „Přišel jsem o hlas. Dočasně jsem ochrnul.“ A pak: „Četla mi.“ A pak: „Psal jsem, psal jsem jí i sobě, když jsem nemohl mluvit. V nemocnici jsem strávil půl roku.“ A konečně: „Byla se mnou skoro každý den. Z povinnosti. Kvůli svým přátelům, kteří ji donutili, opět z pocitu směšné odpovědnosti. Jejich povaha jim dovolila vyjádřit díky za něco, co jsem pošetile splnil jako povinný úkol, a zároveň jim nedovolila dostavit se osobně. Poslali místo sebe vaši matku.“ Myslela si, že skončil. „V něčem máte pravdu. Přesto netuším, proč to udělala. Zkuste pochopit, že v depresi... Jistě znáte funkci kletby Imperius. Ale v tomto případě vládnete stále sama sobě. Ovšem jako v těch nejhorších nočních můrách.“ Rozuměla mu? Zadíval se a vstal. „Byl bych rád, kdybyste šla spát. A zkuste přesvědčit sestru, ať přijde. Přijďte obě. V pondělí a v úterý, jestliže to bude možné, přenechám vaši matku v péči profesorky Láskorádové. Běžte!“ ¨ NEDORUČENO Dědo, ani nevíš, co se tu děje. Chybíš mi. Kdybys to zvládl, prosím, dej o sobě vědět. Už nevím, co psát. Opravdu chybíš. Pusu Manon