První věc, které si všiml, bylo, jak svět změnil barvu z šedé na
karmínově rudou. Neville pomalu zamrkal, oční víčka měl směšně těžká a
všechno jako by viděl dvojitě, roztočeně, než se zase všechno slilo
dohromady v tom samém tupém odstínu červené. Pokusil se pohnout, jen aby
zjistil, že své tělo vlastně vůbec necítí, a začal přemýšlet, jestli snad
nemá halucinace. Kdyby ano, nebylo by to tak špatné. Ta červená byla
divná, ale otupělost pro něj byla požehnáním a úlevou, obzvlášť po té
nekonečné, spalující bolesti, která jeho svět ovládla na tak dlouhou dobu.

„Ty jsi vzhůru!“ Ten hlas zněl povědomě, a zatímco bojoval s jeho
zařazením, protože jeho myšlenky se mu vzpíraly se stejnou neochotou jako
jeho oči, uprostřed červené se objevil obličej. Patřil dívce. Hezké
dívce, s rudými dlouhými vlasy, které měla spletené dozadu. Dívala se na
něj ustaraně a radostně zároveň. Červená. Ta se teď vznášela nad dívkou.
Připadala mu povědomě. Závěsy jeho postele! Tak to nebyly halucinace.
Ležel ve své vlastní posteli a tu dívku znal. Jak se jen jmenovala?

„Ghneee.“ To slovo znělo, jako by jej vyslovil nějaký velmi ošklivě
zraněný, ochraptělý, rozeklaný cizinec, a tak se o to pokusil znovu, ale
tentokrát mu ze rtů uniklo jen nedefinovatelné zaskřehotání.

„Pšššt,“ vklouzly mu pod hlavu hebké, něžné ruce a lehce ji nadzvedly.
Cítil u rtů cosi studeného a ta dívka – Ginny – se na něj mile usmála.
„Tady... vypij to.“

Byla to voda. Nic víc než chladná, čistá voda, ale v momentě, kdy se
dotkla jeho jazyka, mu bylo jasné, že nikdy neochutnal nic sladšího a
úžasnějšího. Vděčně ji lokal, ale ona sklenici odtáhla a on zaslechl, jak
v odpovědi nevědomky zoufale zasténal. „Jen po troškách, nebo se ti udělá
špatně.“ Dovolila mu dalších pár hltů a než je polkl, držel je v ústech
tak dlouho, jak to zvládl. Vyprahlé, scvrklé záhyby v jeho ústech a krku
začaly znovu ožívat.

Jeho tělo přicházelo k sobě jen pomalu. Neville si uvědomil, že má jazyk
v ústech výrazně napuchlý a rty jako smirkový papír, popraskané a hrubé.
Pořád nicméně necítil vůbec nic od krku dolů, a to ho začalo
znepokojovat. Znovu se pokusil pohnout pažemi a nohama, ale nebyl schopný
říct, jestli se něco stalo.

S pocitem vzrůstající paniky vzhlédl k Ginny a vděčně přijal další doušek
vody, než se znovu pokusil promluvit. „N...ccctím....sssvoe... teo...“

Jeho slova byla pořád ochraptělá a nedostatečně vyslovená, ale zdálo se,
že pochopila. „To je v pořádku. Dostal jsi takové množství lektvaru proti
bolesti, že by to umrtvilo i Maďarského trnoocasého draka. Je opravdu
lepší, když to teď tak zůstane. Měl bys být pořád ještě v nemocničním
křídle, ale profesor Snape dovolil, abys tam zůstal jen do doby, než se
dostaneš z největšího ohrožení. Nevím, kolik si toho pamatuješ, Neville,
ale ty a Ernie jste téměř umřeli.“

Zamračil se a pokusil se zavrtět hlavou. To bičování bylo nesnesitelné,
hlad a žízeň neúnosné, ale říct, že téměř umřeli... „Řhníšššš.“

„Nepřeháním. Madam Pomfreyová je přinutila sundat vás na konci třetího
dne. Od toho odpoledne jste byli úplně mimo sebe, Ernie vydržel jen o
hodinu déle než ty. To ta dehydratace, poté, co... co jste ztratili
takové množství krve. Říkala, že nejpozději další ráno byste byli oba
mrtví.“

Neville se pokusil ještě něco říct, zeptat se na svého statečného
kamaráda, který ten hrozný trest přijal po jeho boku, ale Ginny zase
zvedla k jeho ústům pohárek a tentokrát byla voda v něm kyselá, téměř s
citrónovým nádechem a zvláštně nahořklým dozvukem. Chtěl se zeptat, co to
je, ale všechno okolo něj se zase propadalo do mlhy a poslední věc,
kterou uslyšel, než podlehl, byl její, na tak mladou dívku zvláštně
mateřský, tón hlasu. „Teď se prospi, později bude na všechno čas...“

OOO

Když se Neville znovu probudil, připadal si už mnohem méně otupělý, ale
zároveň si o to více uvědomoval, jak moc jej všechno bolí. Měl pocit,
jako by měl záda v jednom ohni, ale když se pokusil ulevit si od bolesti
a překulit se, každý sval a šlacha se mu v agónii napjaly a on zaúpěl.

„Neohrožený vůdce se k nám navrátil.“

Když rozpoznal Seamusův zřetelný přízvuk, otočil strnule hlavu a
překvapeně přejel pohledem vícečetnou skupinku lidí, která se shromáždila
u jeho postele. Vedle Seamuse stáli Ginny, Parvati, Colin a Levandule,
ale také Lenka a dva mladí čtvrťáci, které nepoznával. Byli oblečení do
zmijozelských hábitů se smaragdově zeleným lemováním. Oči se mu
rozšířily. „Co-“

„Terrance Runcorn a Malcolm Braddock,“ vysvětlila Ginny. „Noví rekruti.
Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, že jsi to přežil v jednom kuse.“

„Nestanem se dobrovolně členy uskupení, které vstupuje do tahanice o
nového vůdce,“ pronesl vyšší z obou chlapců. Byl podsaditý, s rozježenými
tmavě kaštanovými vlasy, a podél čelisti už byly i přes jeho mladý věk
jasně patrné stopy po vousech.

Neville zamrkal a uvažoval, jestli se opravdu vrátil ke smyslům s takovou
jistotou, jak si dřív myslel. „Ale vy jste...“

„Ze Zmijozelu.“ Druhý chlapec byl téměř o půl hlavy menší, měl křehkou,
téměř dívčí postavu a působil nervózním, rozechvělým dojmem. „Ale ona se
celá ta situace dostala tak...“ Mávnul rukou, jako by odháněl něco
ošklivého. „Chci říct, jakmile to začne vyplouvat na povrch, lidi takové
jednání odmítnou přijmout, a vždycky tu existuje možnost dohody. Prostě
si nemyslím, že to Temnému pánovi vyjde, tak nějak obecně. Vždycky se
najdou takoví, jako jste vy, a přečetl jsem už dost dějepisných knížek,
abych věděl, jak to dopadá, když se vytvoří skutečně silné hnutí odporu.
Daný režim se zákonitě začne kousek po kousku rozpadávat, je nešťastných
víc a víc lidí, a pak… však víš. Rád bych se na vítěznou stranu přidal
včas, jestli ti to nevadí.“

Vypadal, že situaci považuje spíš za znechucující než morálně zfušovanou,
ale Neville předpokládal, že na tom nějak zvlášť nezáleží, pokud mluvil
upřímně. Jeho oči zaletěly k prvnímu z nich, k Runcornovi. „Tvoje jméno
mi zní povědomě.“

„Můj otec je smrtijed. Upřímně si myslím, že co Temný pán dělá, je
skvělé. Hrozně rád bych už nikdy nenarazil na dalšího mudlovského šmejda,
ale Potter se na Ministerstvu vydával za mého otce, za což ho Temný
pán...“ Víčka jeho tmavých, přimhouřených očí se pevně stiskla k sobě a
Neville až příliš dobře pochopil chlapcův výraz.

„Mučil?“ zeptal se jemně.

Chlapec přikývl. „Ošklivě.“ Jeho oči se znovu otevřely a najednou plály
bezmocnou zuřivostí. „On nic špatně neudělal! Hned po tom, co se
přemístil do práce, mu ta malá mudlovská šmejdka přidala něco do kafe,
zatímco se ho ten druhý ptal na nějakou pitomou otázku, a další, co si
pamatuje, už bylo jen to, že prakticky krvácel z nosu až k smrti! Temný
pán se zbláznil!“ Přes Runcornův obličej přeběhl divoký, uštvaný výraz.
„Až ho zase příště bude svrbět ruka, kterou drží hůlku, budou Malfoyovi
nadobro mrtví, a to patří mezi jeho nejvěrnější, mezi ty nejmocnější – on
už nedokáže rozeznávat rozdíl mezi přáteli a nepřáteli!“

Navzdory těm nadávkám proti čarodějům z mudlovských rodin se Neville
cítil být Runcornem ve skutečnosti mnohem jistější než Braddockem. V jeho
řeči bylo něco mnohem vlivnějšího než jakákoliv historická dedukce, a
hodnota mít ve svých řadách dítě smrtijeda byla něčím, co rozhodně
nesmělo být bráno na lehkou váhu. Na druhou stranu, Brumbál je naučil o
víře v převlékače plášťů lekci, na kterou Neville nikdy nezapomene.
Přejel pohledem z obou zmijozelských studentů na Ginny a Lenku. „Nechte
mě promluvit si s mými Komandanty. Seamusi, vezmi je zatím do společenské
místnosti... a zajisti, že se s nikým nedostanou do křížku. Momentálně
jsou tu našimi hosty.“

Okamžitě, jak se za těmi třemi zavřely dveře, se Ginny podivně
zašklebila. „První záležitost na pořadu dne bude vymýt Runcornovi hubu
mýdlem.“

„První záležitost na pořadu dne,“ opravil ji Neville, „je poskytnout mi
opravdu dobré vysvětlení toho, proč jste jim věřili...“ Posunul se a
vydal ze sebe další tiché zasténání, když se mu zády prohnal další výbuch
bolesti, který mu sevřel hrdlo a málem jej donutil se pozvracet.
„Škrtnout. První záležitostí na pořadu je víc lektvaru proti bolesti.“

„Madam Pomfreyová nám přikázala ti ho víc další čtyři hodiny nedat,“
oznámila mu Levandule lítostivě. „Je opravdu silný a říkala, že kdybychom
ti jej bez přestávek dávali příliš dlouho, mohl by ses na něm stát
závislý, což je horší, než se střídavě vypořádávat s tou bolestí. Funguje
to stejně jako s Uspávacím lektvarem. Alespoň se nám ale podařilo do tebe
dostat asi sedm litrů vody a pár misek ovesné kaše, takže by ses alespoň
z téhle stránky mohl cítit o trochu lépe.“

Neville zaklel a pak se obrátil zpět k Ginny. „Zmijozelští?“

„Přesně.“ Přisunula si židli blíž, opřela se jedním loktem o postel a
nahnula se k němu. „Věc se má tak, že jim nevěřím, ani když je mám na
dosah ruky, ale Lenka měla opravdu dobrou připomínku.“ Kývla svou zrzavou
hlavou směrem k havraspárské Komandantce, která pokrčila rameny.

„Oni přišli za námi. Což znamená, že to uhodli. Vydedukovala jsem z toho,
že pokud je odmítneme, budou zahořklí, naštvaní, a nic jim nebude bránit
šířit po své koleji dohady a fámy. Pokud je přijmeme, budou spadat pod
Fideliovo zaklínadlo a budeme mnohem více chránění, protože nás nebudou
moct prásknout. Ach, a vyrobila jsem ti nějaké květiny.“ Slovo ‚vyrobila‘
působilo jaksi nepatřičně, ale potom k němu natáhla svou drobnou, bledou
ruku, a on v ní spatřil malý, složený kousek papíru. Když otevřela prsty,
propukl v kaskádu překrásných květů, vymalovaných v živých červenozlatých
barvách, které výstředně vykvetly a zakryly celý její klín.

Usmál se a znovu si tak připomněl, proč mu Lenka víc než stála za všechnu
tu bolest, kterou si nyní procházel. Byla skutečně skvělou přítelkyní.
Vidět ji projít si tím, čím musel on nebo i hůř, rukama Carrowových, by
byla naprosto nesnesitelná muka. „Díky,“ pronesl a doufal, že pochopila,
že tím myslel mnohem víc než jen ty kytky, „...a hádám, že s těmi
zmijozelskými máš pravdu. Jen z nich mám z nějakého důvodu vážně
nepříjemný pocit.”

Colin se zašklebil a předvedl extrémně výmluvné gesto, v jehož reakci
musela Levandule potlačit vyprsknutí smíchy. Ginny už tak úspěšná nebyla.
„Coline, občas tvoje reakce sedne jak prdel na hrnec,“ zahihňala se.

Jejich strážce tajemství pokrčil rameny a začervenal se. „Snažím se.“

„To my všichni.“ Neville nechal na moment spadnout víčka a tak opatrně,
jak to šlo, pohnul rameny, aby si našel pozici, která by byla alespoň o
zlomek pohodlnější. Když to však udělal, něco mu prolétlo myslí, a oči se
mu otevřely dokořán. „Pro Merlinovy trenky – Ernie!“ Zoufale se snažil
zvednout, sotva teď vnímal čerstvý nával bolest, ale Parvati a Colin ho
jemně, avšak neoblomně chytili a přidrželi na posteli.

„Je to v pořádku,“ uklidňovala jej Lenka, „Erniemu je dobře. Má... no, v
posledních dvou dnech se celý jeho ročník vypařil z hodin, jen aby se o
něj mohl postarat. Carrowovi je chtěli všechny potrestat, ale profesorka
Prýtová se zachovala naprosto úžasně. Zablokovala jim přístup do
společenské místnosti a řekla, že jestli Erniemu nebo někomu, kdo mu
pomáhá, zkřiví ještě jediný vlas, budou se muset osobně vypořádat s
každým bývalým či současným mrzimorským příslušníkem.“ S fascinovaným
výrazem naklonila hlavu. „Oni to s tou loajalitou myslí naprosto vážně,
víš?“

Neville si pomyslel, kolik síly už z těch rozhodných oříškových očí asi
vysál, a věnoval jí tichý, hlubokomyslný úsměv. „Nikdy loajalitu
nepodceňuj, Lenko. Je to neuvěřitelná věc.“ Znovu se ošil a škubnul sebou
bolestí. „Copak není nic...“

„Když jsi konečně vzhůru, můžeme na tebe použít nějaká lepší hojící
kouzla a pořád máme trochu té tvojí masti. Jestli chceš, můžem se na
chvíli vypařit a Parvati ti s tím může pomoct.“ Ginny si vyměnila
významný pohled s Levandulí, ta drapla Colinovo rameno v gestu, které byl
Neville zvyklý nejčastěji vídat u matek, které prováděly své malé děti
okolo Medového ráje.

„To je v pořádku,“ pronesl Neville, „chci říct, není důvod, abych se
styděl si před vámi sundat košili, když už mě stejně před celou školou
použili jako plakát na zeď.“

„Ne,“ vkradl se náhle Ginny do hlasu podivný tón, který rozpoznal – byl
to způsob komunikace na frekvenci, kterou obvykle zachycovaly jen dívky.
Dokonce i Lenka vzhlédla, jako by zachytila soukromý vysílací signál,
zvedla se na nohy a obklopila květinami jeho noční stolek. „Prostě
půjdeme. Ty a Parvati potřebujete soukromí.“

Colinovy oči se rozšířily, Ginny ze sebe vydala lehké zasupění a chytla
ho za druhé rameno. „Ach, pro rány boží, snad ani Harryho by něco
takového nenapadlo, ty malý dvojsmyslný… a já jsem si jistá, věř mi.
Neville se zatím pořád vypořádává s následky svých heroických činů.“
Vyměnila si další významný pohled s Levandulí. „Fyzicky mu to ještě
chvíli zabere.“ Obě dívky vymanévrovaly a vytlačily protestujícího Colina
ven z ložnice s Lenkou v patách, poté se těžké dveře s všeříkajícím
zaklapnutím zavřely.

Na moment se rozhostilo ticho, pak Parvati odhrnula přikrývky a vlezla si
na postel vedle něj, v jedné ruce svírala známou misku s hustou zelenou
mastí. Když se na něj podívala, v jejích tmavých očích se leskl jemný
výraz, volnou rukou se lehoučce jako motýl dotkla jeho hrudníku. „Bolí
to?“

Nevillova ústa se zkroutila v útrpném úsměvu. „No, jen trošku.“

„Nech mě podívat se, co pro tebe můžu udělat. Prosím,“ odhrnula z něj
přikrývky docela a on si poprvé uvědomil, že je od ramen až k lemu jeho
pyžamových kalhot obmotaný vrstvou obvazů. „Můžeš se otočit?“

Pokusil se, ale rázem překvapeně zjistil, že i ten jednoduchý pohyb byl
mimo limity jeho sil. Zajíkl se. „Promiň...“

„Ne.“ Položila misku a chopila se hůlky. Mávla s ní přes jeho tělo,
Neville ucítil zvláštní pocit lehkosti, jako by se jeho svaly a kosti
přeměnily ve vzduch, a ona ho otočila lehce jako panenku. Neville se
kvůli své vlastní slabosti cítil trapně, ale ona jen zatřásla hlavou. „Je
zázrak, že jsi vůbec naživu. Neměj obavy. Tvoje síla se ti brzy vrátí
nazpět.“

Následovalo další mávnutí hůlkou a on cítil, jak se obvazy odlouply a
jeho kůže se dotkl studený vzduch. Hořce se usmál. „Umíš to mnohem
jemněji než Snape.“

„V to taky doufám.“ Ozval se slabý mlaskavý zvuk, když vyrýpla z misky
trochu masti, a on ihned ucítil, jak mast patlá na otevřené rány, které
křižovaly jeho záda, pak vydechl úlevou. Mast ho svědila, ale ten pálivý,
štiplavý, rozbolavělý dozvuk bičování téměř okamžitě povolil. „Pomáhá to?“

„Ohromně, děkuju ti,“ odpověděl Neville vděčně.

Parvati v tichosti pracovala, dokud nebyla celá jeho záda pokrytá vrstvou
té směsi a její silný zápach nezaplnil celou místnost. Pak znovu mávla
hůlkou a obvazy se vrátily zpět na své místo, jejich jemný tlak byl nyní
spíš konejšivý než bolestivý. Dalším mávnutím hůlky ho za pomoci
Peříčkového kouzla zvedla a otočila zpět na záda, pak Neville ucítil, jak
se jemně zabořil zpět do matrace. Nahnula se nad něj a opatrně ho
políbila na čelo. „Moc se ti omlouvám.“

Neville se zamračil a zíral na ni v kompletním zmatení. „Za co se, pro
všechno na světě, omlouváš?“

Sklopila pohled, točila miskou v dlaních a skousla si ret. „Neville...
Musím ti něco říct.“

Zvědavě zvedl jedno obočí. „Jestli mi řekneš, že ses muchlovala se
Seamusem, zatímco jsem byl mimo sebe, odpouštím ti, ale až se na to budu
cítit, možná budu mít potřebu ho praštit.“

„Ne. S nikým jsem se nemuchlovala.“ Znovu se odmlčela, pak její tváře
zahořely, a když znovu vzhlédla, její oči se zaleskly slzami. „Neville,
já tohle nezvládnu.“

„Opouštíš BA?“

„Mluvím o nás. Jde o to, že... jsem slaboch a vím to. Ginny pořád miluje
Harryho, ačkoliv si ani není jistá, jestli je živý nebo mrtvý, a o tom to
právě je, Neville. Já do tebe zamilovaná nejsem.“

„Já vím.“ Ta slova Nevilla překvapila hned v momentě, kdy je vyslovil,
ale věděl, že jsou pravdivá. Nikdy si doopravdy nemyslel, že ho Parvati
miluje, ani že, když už o tom tak přemýšlel, by on miloval ji. Měl ji
rád, byli skvělí přátelé, a věci, které spolu prováděli, byly dozajista
úžasné, ale to silné pouto, to „něco“ navíc, co pozoroval mezi některými
dalšími přáteli, jim scházelo. Byla pro něj kamarádkou a krásnou dívkou,
jejíž polibky si nesmírně užíval, ale nic víc. „Nebreč, Parvati. Mám tě
hrozně moc rád, ale taky do tebe nejsem zamilovaný.“

„Ty to nechápeš.“ Tak tím si byl stoprocentně jistý, ale zatímco
pokračovala, držel pusu zavřenou. „Mohla bych tě milovat, ale nechci. Je
v tobě mnohem víc, než jsem si kdy myslela, na tomhle celém něco je, na
vedení BA... měníš se. Měníš se v opravdového hrdinu a...“ zmlkla a
odvrátila se, jako by se najednou cítila trapně. „...ach, za nějaký čas
si to uvědomíš, ale když už teď nekráčíš kolem se skloněnou hlavou,
nekoušeš si neustále ret a nekrčíš se pořád strachy, jsi taky docela
pohledný.“

Neville se zamračil, ta poznámka se ho lehce dotkla. „Doufám, že si
nemyslíš, že jsem nějak extra odpudivý, když už se se mnou dva týdny
mazlíš.“

„Samozřejmě, že nemyslím! Ale chtěla jsem říct, že jsi býval roztomilý a
milý... teď se stáváš vyloženě hezkým. To je fuk.“ V lehce frustrovaném
gestu zakroutila hlavou. „Tak to rozlišují holky, tohle se tě vlastně
vůbec netýká. Ale budou tu i jiné dívky, Neville. Chtěla jsem, abys
věděl, že o tom vím a nevadí mi to.“

„Díky.“ Nějak si nebyl jistý, co víc na to říct.

„Chci, abys věděl, že mi to nevadí, protože pro mě žádní jiní kluci
existovat nebudou a nechci, aby sis myslel, že se na tebe upínám.“ Tón
jejího hlasu byl pevný, ale bez jakékoli stopy sebeobětování, a na
Nevilla pomalu dopadla jedna myšlenka, jak si vzpomněl na vzdálenou tetu,
kterou kdysi poznal na Vánoce.

„Rozhodla ses snad, že se ti líbí...“ Odmlčel se a vzpomněl si na výraz,
jakým to tehdy popsala jeho babička, „...že mícháš svůj kotlík stejným
směrem?“

„Cože?“ Zahleděla se na něj, jako by mu najednou z uší vyrašila chapadla,
pak zavrátila oči. „Ne, Neville, myslela bych si, že si všimneš, že se mi
rozhodně líbí jen kluci.“ Parvati se podrážděně nadechla, pak nabral její
hlas opět vážný tón. „Stalo se to druhý den, co jsi tam visel. Nehýbal
ses, tvoje záda vypadaly prostě hrozně... a Ernie tam vedle tebe... Ach,
Neville, bylo prostě hrozný sledovat vás, jak oba trpíte!“

Parvati se roztřásla a pevně okolo sebe obemkla paže. Neville k ní vztáhl
ruku, aby ji utěšil, pak se ale zastavil, nejistý, jestli mu to ještě
dovolí. Naštěstí to vypadalo, že si nevšimla. „Sledovala jsem Susan – ona
je do Ernieho zamilovaná už roky, chápeš? – a to, čím si prochází, a
uvědomila jsem si, že kdybych tě milovala, bylo by to pro mě
nesnesitelné. Ginny mi pověděla, že to dokáže ustát jen proto, že nemá
prakticky žádné zprávy. Kdybych se teď zamilovala do nějakého kluka ve
škole, už zítra bych o něj klidně mohla přijít, a to těmi nejhoršími
způsoby, a ještě bych musela sledovat, jak se to děje. To nedokážu
skousnout.“

„Tak se do mě nezamilovávej.“ Nyní už si dovolil položit ruku na její
stehno a ulevilo se mu, když nepodnikla žádný pokus ji setřást. „Pořád
můžeme být přáteli a občas si dát pusu nebo něco.“

„Pořád můžeme být přáteli.“ V tom okamžiku jeho ruku odsunula pryč. „Ale
jestli se nepřestaneme muchlovat, bude až příliš jednoduché... prostě mi
věř. Můžeme být pořád přáteli, ale to je vše.“

Rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho, pak Neville přikývl. „Dobře.“

Zamrkala. „Dobře?“

„Jo. Nechci tě vidět zraněnou.“

„Ale prostě... Dobře?“ Parvati na něj zírala pohledem, který mu jasně
naznačil, že se urazila.

„No, jestli jsme pořád přáteli a ujistili jsme se, že jeden druhého
nemilujeme, co víc chceš, abych řekl?“

Věnovala mu dlouhý pohled, který odhaloval, že je dlouhá řada věcí, které
by chtěla říct ona, ale pak jen pohodila hlavou, položila misku zpět na
noční stolek a sáhla do kapsy. „Nedělej si starosti, Neville. Je to
prostě něco, s čím se musíme vyrovnat, když teda ‚nemícháme své kotlíky
vzájemným směrem.‘ Můj galeon se ale právě aktivoval. Musím se připravit
na večerní schůzku.“ Postavila se a vydala se ke dveřím, ale Neville na
ni zavolal.

„Parvati!“

Otočila se, v očích se jí zračil nečitelný výraz. „Ano?“

„Řekni Ginny a Lence, že na schůzku dorazím.“ Jeho hlas byl tak silný,
jak dokázal, a vypadalo to, že ji překvapil stejně tak, jako klidem svého
tónu překvapil sám sebe.

„Neville, vždyť se ani sám nedokážeš otočit!“

„Tak mi někdo přijde pomoct. Ale dnes večer tam budu.“ Vpil se do jejího
pohledu ve snaze přimět ji, aby pochopila, jak moc s nimi potřeboval být,
cítit jejich sílu, jejich odhodlání, uvědomit si, proč se vydal všanc
třem dnům mučení a kdo ví, jak dlouhému ještě zotavování, než se postaví
zpět na nohy. „Prosím, Parvati, potřebuju tam být. Sama jsi to řekla, pro
lidi, kteří to sledovali, to bylo těžké taky. Chci, aby všichni viděli,
že mě to nezlomilo, a musím vědět, že je taky ne. Věc se má tak, že
tímhle to teprve začalo. Řekni to Ginny. Jako moje kamarádka.“

Parvati byla zticha tak dlouho, až si myslel, že se rozhoduje, jak ho
opatrně odmítnout, pak ale nakonec vážně přikývla. „Jako tvoje
kamarádka.“ Odvrátila se od něj, otevřela dveře a vyklouzla z nich, čímž
ho nechala úplně o samotě. Neville si nebyl jistý, jestli měl ta poslední
slova zaslechnout nebo ne. „Ti nebelvírští chlapi... Ach, díky bohu, že
jen jako jeho kamarádka.“

OOO

„Mluvím teď jako nebelvírský Komandant, tvůj zástupce ve vedení, tvoje
kamarádka... ach jo, zatraceně... taky jako přítelkyně Harryho Pottera,
Ronova sestra a kapitánka nebelvírského famfrpálového mužstva, pokud
některý z těch titulů bude mít na tebe nějaký vliv, a myslím si, že ses
totálně zbláznil, když chceš něco takového udělat.“ Ginny na něj
pochybovačně zírala, ruce zkřížené pevně na hrudi.

„Musím to udělat. Už jsem ti vysvětlil proč. Takže mi pomůžeš nebo ne?“
Neville dovolil, aby se vyčerpání, které cítil, plně objevilo v jeho
hlase, bradu měl bojovně vystrčenou dopředu stejně jako ona.

Povzdechla si. „Ano, pomůžu ti, ale jenom proto, že si ani nechci
domýšlet, co pitomého bys provedl, kdybych to neudělala. Michael a Terry
už čekají dole ve společenské místnosti. Stejně jsem pochybovala, že ti
to vymluvím.“

Zachmuřil se. „Michael a Terry?“

„Odnesou tě,“ věnovala mu Ginny skutečně masochistický pohled, „protože
jestli si myslíš, že tam dojdeš sám, posluž si. Hrozně ráda bych tě
viděla to zkusit.“

Neville zamrkal, pak si vzpomněl, jak jednoduše ho dnes Parvati otočila.
„Nedalo by se použít Peříčkové kouzlo?“

„Neville, kolik měříš?“

Zamračil se a chvíli nad tím přemýšlel. „Upřímně, nejsem si úplně jistý.
Myslím, že mě babička od mých asi čtrnácti neměřila. Tak... řekl bych, že
nějak okolo sto osmdesáti.“

„Stopětaosmdesát,“ oznámila mu odměřeně a on na ni zůstal zírat.

„Jak to, zatraceně, víš?“

Ginny pokrčila rameny. „Protože když ses celou dobu choulil do sebe, byl
jsi asi o čtyři centimetry nižší než Ron, a ten teď tolik měří. Ale co
tím chci říct, je, že i kdybych použila Peříčkové kouzlo, měřím sto
sedmdesát, a to když stojím perfektně rovně a mám na nohou aspoň malé
podpatky. Tak jak bych tě tam asi měla dostat? Dotáhnout tě tam?“
Posunkem ukázala ke dveřím. „Michael a Terry jsou jediní dostatečně
vysocí kluci, které máme a nejsou v Mrzimoru, přirostlí k boku Ernieho
postele.“

Když pochopil její námitku, přikývl. „Tak je sem pošli.“

Věnovala mu další vyčítavý pohled a s posledním pohozením vlasů odešla.
Slyšel, jak schází dolů do společenské místnosti. „Můžete jít nahoru,
kluci. Ten idiot, co tomu velí, je v posteli a schůzka začíná za půl
hodiny. Vy jste tu géniové, uvidíme, jestli se vám podaří do něj vtlouct
trochu rozumu.“

Za pár chvil vstoupili Michael Corner a Terry Boot do ložnice ve věži a
Neville se na ně neohrabaně usmál. „Mrzí mě, že tohle musíte dělat,
kluci.“

Michael pokrčil rameny. „Bez problémů, kámo. Všichni jsme viděli, co se
ti stalo, nikdo si nemyslí, že by sis to měl vesele rázovat chodbama. Ale
nebudem se s tebou hádat. Chci říct, jestli jsi obstál před tou krásnou,
chytrou a nejlepší vrhačkou Netopýřích kleteb ve škole, jakou šanci ti to
vymluvit bychom asi měli my dva?“ Pak ukázal k nohám postele. „Tohle je
tvůj kufr?“

Neville přikývl a Michael si klekl, otevřel víko velkého kufru a začal z
něj vytahovat bradavickou uniformu. Jak tak pozoroval kupící se hromadu,
od ponožek a kravaty až po pásek a vestu, uvědomil si, že kromě dnů, kdy
nestíhal začátky vyučování, nikdy nebyl tak blízko k uvědomění, kolik
kousků oblečení si na sebe vlastně musí denně navléct. Vypadalo to jako
docela seriózní obtíž, když to tak uvážil, ale nechtěl se tam objevit
jako malomocný, a tak byl vděčný, že dvěma havraspárským studentům nemusí
nic vysvětlovat.

Terry odhrnul pokrývky a vsunul mu jednu ruku pod záda, pak se zamračil.
„Neville, roztrhne ti ten pohyb zase ta záda? Nevadí mi ti pomáhat, ale
nehodlám ti ta zranění ještě prohlubovat.“

„Ne,“ odpověděl upřímně. „Parvati mi na to něco namazala, což ty šrámy
naštěstí zacelilo. Teď už jsem jen ztuhlý, rozbolavělý a slabý jako
kluběnka. Den nebo dva pořádného jídla a odpočinku a myslím, že budu
schopný se vrátit zpět pod Pytlounovo vedení. Myslím to vážně.“

„To zní dobře.“ Terry obemknul jednu dlouhou ruku okolo jeho zad a
opatrně zatáhl, druhou rukou podepřel Nevillův hrudník a pomalu jej
vytáhl do sedu. Hluboko pohmožděné svaly s podlitinami se pod čerstvě
zahojeným povrchem v šílené bolesti napjaly a Terry zaváhal, když
zpozoroval, jak z tváře jejich vůdce uniká veškerá barva. „Je to pořád v
pohodě?“

„Už jsem zmínil rozbolavělost?“ pokusil se Neville o uštěpačný úsměv a
vypadalo to, že to na oba přítomné zabralo.

Terry se žalostně usmál. „Jo, zmínil, když už o tom mluvíš. A
předpokládám, že jsi mluvil pravdu.“ Vzhlédl a všiml si Michaela, který k
němu dorazil s uniformou zmuchlanou v náručí. „Pojďme začít s košilí, ty
obvazy poslouží docela dobře místo nátělníku.“

Dva mladíci pracovali jako dobře vyvážený tým, střídali se v jeho
podpírání vsedě a pomáhali mu vsunout ruce do naškrobené bílé bavlněné
látky. Neville s potěšením zjistil, že se jeho síla pomaličku začíná
vracet, ale i tak se cítil zahanbený z pouhé radosti, že dokáže sám
zvednout ruce. Pohlédl na Michaela. „Máte opravdu dobrý systém, kluci. Už
jste to někdy dělali?“

Vyměnili si přes jeho hlavu pohledy a pak se Michael zasmál. „Ne. Terry a
já jsme prostě nejlepší přátelé od prvního ročníku. Myslím si, že už teď
prostě dokážeme číst jeden druhému myšlenky, ať se to týká čehokoliv.“

„Poznamenám si, abych vás pároval do týmu častěji,“ opáčil Neville.

Terry zavrtěl hlavou, zatímco Nevillovi přetáhl přes hlavu červenozlatou
kravatu. „Ne když půjde o něco příliš nebezpečného. Myslím si, že kdyby
tam na zdi visel Michael, ztratil bych svoji schopnost racionálního
uvažování.“

„Nemyslel jsem si, že by se tohle někomu z Havraspáru mohlo někdy stát!“
vydechl Neville v předstírané hrůze a všichni se zachechtali.

„Jen v těch nejzoufalejších případech,“ odpověděl Michael zádumčivě.

„Když už mluvíme o zoufalých případech,“ zvedl Neville znovu ruce a oni
mu přes ramena provlékli vestu a zapnuli ji, „měl jsem tam na zdi dost
času přemýšlet a jedna věc mi fakt vrtá hlavou. Jak jsi trefil Snapea tím
Omračovacím kouzlem, Terry? Vždyť byla tma tmoucí.“

„Automatické zaměřovací kouzlo,“ přišla odpověď bez sebemenšího zaváhání.
„Logicky, jelikož jste plánovali vyrývat jména nad ředitelskou židli, se
Snape musel nacházet ke dveřím blíž než kdokoliv, koho chytal. Takže jsem
vydedukoval, že sundat nejbližší osobu bude ta nejjednodušší možná volba.“

„Co kdyby ses spletl?“

„Tak bych prostě nepřestal pálit, pak bych vyčistil tu tmu a oživil
pomocí Enervate kohokoliv, kdo nemá sadistické sklony a Znamení zla.“

Neville přikývl. „Pořád se na vás zlobím, že jste porušili rozkazy, ale
díky za záchranu života.“

„To nestojí za řeč.“

Michael ho chytil za nohy a přehoupl mu je přes okraj postele, pak si
klekl a stáhl mu z nohou ponožky. „Jsem rád, že ti je holky už vyměnily.
Pět dnů, půlku z toho máchané v krvi...“ zašklebil se a Terry mu dal
pohlavek.

„Jen si vzpomeň na svoje vlastní ponožky.“ Věnoval Nevillovi pohled
zdlouhavého utrpení. „Havraspárské ložnice nikdy nebudou mít problém s
běhnicemi. Procházíme procesem vykuřování pokaždé, když si Mike sundá
boty.“

„Pokračuj a slepím ti kouzlem rty k sobě, Boote,“ začervenal se Michael.

„Uvědom si,“ pronesl Terry shora a vytřepal černý hábit, „že proti mé
hlavní námitce se neohrazuje.“

„Hele,“ zasmál se Neville, „to je jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsou
Harry a Ron pryč. Nechávali své famfrpálové tašky povalovat kolem tak
dlouho, dokud by neodrovnaly i horského trolla.“

„Ale vážně, kámo,“ vzhlédl Michael z místa, kde Nevillovi právě zavazoval
tkaničky u bot, a lesk jeho očí se vytratil. „Pod váma dvěma byl rybník
krve. Bylo to zvrácený. Prostě zvrácený. Nedokážu uvěřit, že se Snape
opravdu snížil k něčemu tak... barbarskému.“

„Jo, ale mohlo se mi to stát osudným, a fakt, že jsem pořád tady, nám
prozrazuje něco důležitého,“ upozornil je Neville a oni oba se zarazili a
zvědavě k němu natočili hlavu. „Nebude zabíjet. Aspoň ne, dokud jsme
pořád ve škole. Cokoliv jsou ochotní nám udělat, ukončí dřív, než se jim
podaří nás skutečně zabít. Myslím si, že i přes veškeré jejich řičení o
‚Mudlovských šmejdech‘ jsou si vědomí, že jsme vymírající druh. Že je pro
ně čistá krev cennější v mých žilách než na zemi.“

„Amycus,“ zněl Terryho hlas vystrašeně, „olizoval bič, když s tím Filch
skončil. Takoví lidi neuvažují racionálně, Neville.“ Odmlčel se a umístil
Nevillovi okolo pasu pásek, pak se předklonil. „Máš vlasy rozježené jak
Harry a slušný základ na plnovous. Máš v kufru hřeben?“

„Jistě, ale s tím si teď nedělej starosti, nemyslím, že je na to čas.“
Michael se opět začal prohrabávat Nevillovým kufrem a jeho majitel
pokračoval v tématu. „Ne, tihle dva opravdu nejsou racionální a, když na
to přijde, ani při smyslech. Jenže Snape ano a zároveň je dostatečně
chytrý, aby pochopil, že jejich největší sílou momentálně je, že se
čistokrevné rodiny cítí v bezpečí, dokonce i když se současným režimem
nesouhlasí. Zvládnou si obhájit udělené tresty a poté prohlásit, že byla
jejich přísnost přehnaná, ale kdyby začali zaplavovat kouzelnický svět
těly čistokrevných dětí...“

„Dobrá připomínka.“ Michael rychle projel hřebenem Nevillovy vlasy, pak
si každý z chlapců přehodil přes ramena jednu jeho paži. „Na tři...
jedna, dva, tři.“