O jejím dítěti se nemluvilo. Všichni dobře věděli, že je to zakázané
téma. Aurora se snažila vyhnout jakýmkoli myšlenkám, které se ho týkaly.
Bála se a její strach s každým dnem rostl.
Když začátkem srpna přišla sova se zprávou o narození Harryho, poprvé
začala uvažovat o jméně. Ale rychle se zarazila. Ještě zbývalo dost času…
Celý měsíc. Na všechno bylo dost času, ujišťovala se.
Potom přišla sova od Brumbála. Sděloval jí, že až přijde její čas, i u
Munga pro ni bude bezpečno, pokud nepoužije své pravé jméno. Molly jí
četla přes rameno.
„Chceš, abych tam šla s tebou?“
Tak moc na to nechtěla myslet. Byla podrážděná pokaždé, když jí někdo
blížící se porod připomněl. A hned nato se rozčílila sama ze sebe, z
toho, jak hloupě se chová.
„Hm,“ přikývla a složila hlavu do dlaní. Cítila se tak unavená…
***
„Arthur nepůjde do práce a postará se o Rona a ostatní, já ti vezmu věci
a můžeme vyrazit k Mungovi,“ řekla Molly Auroře, když konečně přišel den,
kterého se tolik obávala.
„Ne,“ odporovala jí. „Arthur potřebuje jít do práce a Ron zase potřebuje
tebe.“ Nevěděla, proč Molly přesvědčuje, aby ji pustila samotnou, když to
bylo to poslední, po čem toužila.
„Nebuď hloupá,“ odbyla ji bez rozmýšlení a popadla tašku s jejími věcmi.
„Jdeme,“ zavelela a táhla ji ke krbu.
***
„Tohle prostě nejde!“ rozčilovala se Rory pochodujíc tam a zpět po
nemocničním pokoji.
„Co, prosím tě?“
„Všechno. Nemůžu mít dítě. Podívej se na mě. Sama jsem ještě dítě.“
„To jsem si o sobě myslela taky, než se narodil Bill,“ usmála se na ni
Molly a chytila ji za ruku. Aurora se na chvíli zarazila a dlouze si
sestřenku prohlížela.
„Ale ty jsi superžena. Já jsem… prostě jen já. Nemůžu mít dítě,“
zopakovala zoufale.
„Rory?“ ozvalo se ode dveří za jejími zády.
Otočila se za známým hlasem. „Iane,“ řekla překvapeně. A pak si
uvědomila, jakou chybu udělala. Neměla reagovat, a už vůbec ne odpovídat.
Nikdo ji nesměl poznat. Byla ale tak rozrušená, že zapomenout se bylo
snadné. „Do háje,“ ulevila si a mrkla na Molly, která okamžitě zpozorněla.
„Ahoj. Co tu děláš?“ zeptala se, aby zamaskovala svou podivnou reakci.
„Pracuju,“ usmál se. „Já se asi ptát nemusím,“ mrkl na ni. „Vypadáš
jinak.“
Samozřejmě, že vypadala jinak. Změnila přece svou podobu. A k tomu ještě
její břicho. „Jak jsi mě poznal?“
„Po hlase. Přiznávám, že kdybych tě jen viděl, tak bych tě nepoznal.“
Vytáhla hůlku a zamířila s na jeho hruď.
Úsměv mu z tváře zmizel. Zvedl ruce v obranném gestu.
„Do háje, Rory. To si vážně myslíš, že bych tě prásknul?“ řekl dotčeně a
kroutil u toho nevěřícně hlavou.
„Jak to víš?“ vyštěkla.
„Co? Že tě hledají Smrtijedi? Mám mezi nimi přece příbuzné. Stejně jako
ty,“ poznamenal.
Zaváhala, ale hůlku nesklonila. Nemohla riskovat nejen svůj život, ale i
celé rodiny Weasleyovi.
Povzdechl si. „Nejsem donašeč. Jestli tě to uklidní, dám ti na to i
neporušitelný slib.“
Aurora se nejistě ohlédla po Molly. Ta přikývla a vytáhla svou hůlku.
***
Když byl slib složen, Rory podržela Ianovu ruku ve své déle, než bylo
nutné.
„Promiň mi to,“ hlesla a oči se jí zalily slzami. „Důvěra je luxus, který
si nemůžu dovolit.“
Ian přikývl s chápavým ale smutným úsměvem a sevřel její ruku v obou
svých. „Já vím. A mrzí mě to. Mrzí mě všechno, co se ti stalo. Pomůžu ti,
když o to budeš stát. Moc bych si přál, abych ti mohl pomoci.“
A z nějakého důvodu věděla, že je to pravda. Také si přála, aby jí mohl
někdo pomoci.
***
„Davide, pojď sem, ty můj loupežníku,“ zavolala synovce dojatě, když jí
přišel s Weasleyovými navštívit, a natáhla k němu ruku.
David vyšplhal na její postel, omotal své zpocené ručky kolem jejího krku
a svou uplakanou a ulepenou tvář přitiskl na její. „Už je to dobré,“
utěšovala ho a také se rozplakala.
Weasleyovi se rozesadili na její postel a židle okolo. Kluci se
pošťuchovali a vřískali a Rory si připadala jako zpátky v Doupěti, jako
doma.
Molly přešla k postýlce a vzala Aurořinu dceru do náruče.
„Ty jsi veliká!“ zašeptala. „Už má jméno?“
Rory půlku noci probděla fascinovaně hledíc své dceři do tváře. Bylo
možné, že už se podobala Regulusovi? Ona ho v ní viděla. Vzpomínala na
něj a na všechny, kteří jí chyběli.
„Elen?“ oslovila holčičku tiše, ale nebylo to ono. Vzpomněla si i na
Jenny, na její plán pojmenovat svou dceru Sophie. Rory se to jméno
líbilo. A ještě více, když ho slýchala v Paříži vyslovené měkce s
výrazným francouzským „I“. „So-fii“. Rozplakala se, aniž by věděla proč.
Hruď se jí naplnila horkem, a srdce jí bolelo. Ale věděla, že to není
lítostí nebo smutkem. Ten malý tvoreček dokázal v několika minutách to,
co nikdo předtím za celý její život – naplnit její srdce bezpodmínečnou
láskou. Po tvářích jí ztékaly slzy a přitom nikdy nebyla tak šťastná.
„Sophie,“ odpověděla na Mollyinu otázku. Vzhlédla k ní a v její tváři
viděla dalšího člověka, který jí scházel. „Catriona,“ dodala. „Sophie
Catriona Black.“
Obě ženy si dlouho hleděly do očí – slzami zalitých očí.
„Teto Elsie, můžu si Sophie taky pochovat?“
***
Byl to už třetí den, co se Sophie narodila a Rory tomu pořád nemohla
uvěřit. Často jen seděla u její postýlky a pozorovala ji, jak klidně
oddechuje.
Když se ozvalo klepání na dveře, rychle se zvedla a otevřela je, aby se
holčička nevzbudila.
„Ahoj,“ pozdravil ji Ian s potutelným úsměvem.
„Ahoj,“ odpověděla a její překvapený výraz se měnil do úsměvu. „Pojď
dál,“ řekla a otevřela dveře.
Ian se nejdříve zastavil u postýlky, jako každý návštěvník jejího pokoje
a chvíli Sophie pozoroval.
Rory si uvědomila, že má promrzlé nohy z toho, jak jen v noční košili
postávala. Sedla si na postel a přehodila přes sebe peřinu.
„Vzpomínáš někdy na naše doučování?“ zeptala se.
Ian vzhlédl. „Občas. Mám pocit, že už je to nejmíň deset let.“
„Já mám pocit, že jsem od té doby zestárla nejmíň o třicet.“
Ian přikývl a vyhlédl ven z okna do potemnělých ulic Londýna. „Jsem rád,
že na to nejsi sama.“
Chvíli přemýšlela nad tím, co řekl. „To já taky,“ usmála se nakonec,
protože měl pravdu. Nebyla sama.
Ian se svalil na druhou postel, převalil se na bok a jednou rukou si
podepřel hlavu. Zamyšleně Rory pozoroval a na jeho tváři se pomalu
rýsoval pobavený úsměv.
„Co je?“ zeptala se, když už to dál nemohla snést.
„Co Malfoyova svatba, na tu si vzpomínáš?“
Aurora byla vděčná, že je pokoj osvětlen jen stolní lampičkou, protože
cítila, jak se její tváře barví doruda. Bylo jí jasné, že to byl ten
důvod, proč jí Ian otázku položil. Z pozdního večera Malfoyovy svatby si
toho skutečně moc nepamatovala, protože to přehnala s alkoholem. Když
skryla svou tvář do dlaní, rozesmál se.
„Ššš,“ tišila ho ukazujíc na spící děvčátko a pokusila se o káravý
pohled. Když se ale její oči setkaly s Ianovými, rozesmála se taky.
„Ano, vzpomínám si, jak jsme spolu tančili,“ řekla. Na co si
nevzpomínala, byl polibek, který následoval o několik hodin a skleniček
vína později.
„Vidíš, na to jsem skoro zapomněl,“ přiznal.
„Já ne, protože to byl nejlepší moment večera,“ řekla a myslela to tak.
Ian se jí zadíval do očí, jeho obočí stažené, jako by si nebyl jistý,
jestli to myslí vážně. Jeho rysy se vyhladily a koutky úst zvedly v lehký
úsměv, když poznal, že ano.
Ian položil hlavu na polštář a zavřel oči. Jeho dech se pomalu zklidnil a
svaly uvolnily.
„Iane?“ šeptla, ale jmenovaný se ani nepohnul. Spal tiše celou noc. Když
se Sophie rozplakala, jen se převalil na druhý bok a pokojně spal dál.
První sluneční paprsky naplnily pokoj hřejivým žlutým světlem a teplem.
Rory otevřela oči jen tak aby našla hůlku a jedním mávnutím zatáhla
závěsy okna, které mířilo přímo na hlavu její postele.
Trvalo ještě několik minut, než se probudila. Když si vzpomněla, kde je,
rozhlédla se po pokoji.
Po Ianovi nebylo ani památky. A ona si nebyla jistá, jestli se jí
ulevilo, nebo ji to mrzí.