Tati, Ten hulvát Snape čte mojí poštu! Ne odeslané dopisy, samozřejmě (teda doufám!!!), to bych ti nic podobného nepsala, ale zabavuje všechno, co mi chodí do Bradavic. Přišla jsem na to tak, že mi dopisy nosila Manon, že prý je sovy omylem doručují jí. Taky si vymýšlela spoustu dalších nesmyslů, že nám dvěma poštu začali kontrolovat, prý kvůli zvýšenému riziku nevímčeho… hovadiny! Víš přece, jak blbě umí Manon lhát. Když mi nakonec řekla pravdu, strašně jsem se naštvala. Proč strká ten svůj hnusnej nos tam, kde rozhodně nemá co dělat? Porušuje tak zákony!!! Určitě půjdu za ředitelkou, pochybuju, že by něco takového odsouhlasila, McGonagallová si pořádek umí udělat, ale chtěla jsem, abys to taky věděl. Je to strašně sprostý! Nechápu, jak si může dovolit dělat něco tak příšerně ponižujícího (hlavně když je to trestný!), není ani ředitelem našich kolejí. Manon je čte taky. Očividně jí to nevadí. Dal jí přečíst nějakej výhružněj dopis, co mu prý dala máma (viděla jsem mámu naposledy v nemocnici před dvěma týdny a nebyla schopná vůbec ničeho, takže jí ho zřejmě jen tak vzal), který se týká i nás. Tak že bude lepší, pro naši bezpečnost, když poštu radši nedostaneme do rukou jako první. Že o tom rozhoduje zrovna on! Proč? Proč si vybral za cíl zrovna nás a naši mámu? Mohl bys mi prosím aspoň něco vysvětlit? Ptát se kohokoliv jiného nepřichází v úvahu. Manon se neptá, jenom věci odsouhlasí. Nechává se sebou hýbat – je snad pořád malý dítě? Už zase mu věří každý žvást. Takže teď nemluvím ani s ní. … Lily a Agnes jsou fajn, kamarádíme se ještě s partou kluků, ale ani jim nemůžu říct všechno. Ještě jsem zapomněla (patří to mezi věci, kterým nerozumím): máma je na hradě. Nějak se o ní střídají, Lenka s tím hnusným… O tom ředitelka ví. Nemáme se svěřovat nikomu, ale myslím, že vlastní otec se nepočítá. Nenavštívila jsem jí a nenavštívím, nepřekousnu to. Nechci tě zranit, ale s mámou už nejsi, takže: Co spolu mají? Jak k němu patříme, tati? Jestli můžeš něco napsat, co Snape nezabaví, prosím udělej to. A klidně napiš, co děláš. Co je nového, jestli už s Kaisou bydlíte a tak. Pozdravuj! Saly Na to, aby se sedělo venku, byla ještě zima. Ale fanoušek famfrpálu, což byl v Bradavicích téměř úplně každý, se tak snadno odradit nenechal. Navlékl si šálu a čepici v barvách své koleje a s jejím znakem vyšitým na čelním místě, nezapomněl na nejteplejší hábit. Ti starší (nebo schopnější) dokonce použili ohřívací kouzlo. V poryvech větru tribuny náhle ožívaly; jinak než obvykle. Dlouhé vlasy vířily, létaly klobouky i kulichy a volné cípy šál se vznesly do vzduchu, kde se divoce třepotaly. Saly se nacházela uprostřed toho divokého reje a pokaždé, když se Camrál přiblížil k trojbrance, divoce vyskočila. Následovalo „Nandej mu to! Dělej!“, nebo „No tak, chytej! Snaž se trochu!“ podle toho, kterým směrem se právě vedl útok. A jestliže byl úspěšný, ozvalo se z jedné, nebo z druhé strany tribuny protáhlé áách, z druhé hlasitý pískot a jásot, až si slabší povahy zacpávaly uši. Škála fanouškovského výraziva byla samozřejmě mnohem pestřejší, a to v závislosti na akcích odehrávajících se na hřišti. Momentálně vedl Mrzimor 50:40 nad Nebelvírem, ovšem o výhře nyní prohrávající koleje pochybovala jen hrstka nezdolných optimistů. Mrzimor v letošním roce ještě nezvítězil. „Camrál získává Jonathan Peach a doslova rychlostí světla se žene k nebelvírské bráně! To snad není možné! Odkudsi se vynořil zběsilý Potlouk a zasáhl Peache přímo do… no potěš, přímo do rozkroku, abych tak řekl! Kdybych s ním nesoucítil, snad bych i zatleskal. Obdivuhodný výkon odrážeče! Komu za něj můžeme poděkovat? Že by snad Fred Weasley navázal na rodinnou tradici? Ano, pokud dobře vidím, podle jeho úšklebku ve tváři-“ Profesorka McGonagallová přerušila chlapecký hlas: „Buďte tak hodný a komentujte NESTRANNĚ a K VĚCI.“ „Promiňte, chtěl jsem samozřejmě říct, že po velmi nevybíravém zásahu nebelvírského odrážeče Weasleyho je Peach knokautovát, a Mrzimor má tedy jednoho ze střelců pravděpodobně ze hry. Nebo je to jen dočasné? Peach opět nasedá na koště a míří vzhůru! Obdivuhodné! Neměl by ale raději zajít na ošetřovnu? Taková zranění-“ „Pane Valency, vyjadřujte se pouze k utkání, jinak budu nucena vás okamžitě vykázat.“ „Omlouvám se, skutečně, paní profesorko. Ale vy si snad nemyslíte, že- Pozor, Alice Zabiniová – nikdy jsem nepochopil, co dělá v Nebelvíru, ale u Merlina, ještě štěstí, že ji tu máme, je fakt dobrá – střílí gól. Nebelvír dorovnal!“ zahulákal nebelvírský šesťák. Nebelvírští za bouřlivého skandování Alice, Alice, Alice naráz povstali. Pak se ozvalo: „Jsi fakt sexy, Alice!“ „Ale, ale, osobní dojmy si necháme pro sebe, jak doporučuje paní profesorka, a sledujeme zápas. Takhle bychom mohli přijít o nejzajímavější momenty.“ Saly neuposlechla varování a soustředila se místo na hřiště na tribunu, kde seděli profesoři s komentátorem. Zajímalo ji, jak překousne McGonagallová škádlivé řečičky Sama Valencyho. Překvapivě nevypadala vůbec naštvaně. Sice ho znovu oslovila, ale nemluvila do mikrofonu a i jinak se spíš věnovala průběhu zápasu. Očividně byly chvíle, kdy určitá drzost procházela a bavila nejen její spolužáky, ale i příšerně upjaté profesory, jak je Lily často nazývala. „Sleduj, Dominique je vážně dobrá. Vidělas jí, jak se prosmýkla kolem Claudie?“ „Hm… V létě ale neměla šanci, když jsme spolu hráli. Má problémy s prudkými pravotočivými otáčkami…“ Agnes rýpala dál: „Ty jí závidíš, že je v týmu, viď? „Ne, pouze konstatuju holý fakt.“ „Taky tam příští rok budeš. Pravidla jsou pravidla. Teď zapomeň na svou pýchu a podporuj naší kolej.“ „Sklapni, Agnes,“ řekla Lily kousavě. „Jejda, lady Weasleyová se urazila.“ „Lily, přestaň!“ Saly se naštvala: „Mlčte obě a dívejte se!“ Dominique těsně nad zemí vyrovnala vrtulovité klesání, chytila padající Camrál a namířila si to přímo k trojbráně. Agnes nelhala, od prázdnin se Dominique dost viditelně zlepšila. Předvedla celkem odvážnou kličku, vyhnula se brankáři a levou rukou vstřelila další gól. Tribunám vládla zlatočervená – Nebelvír vedl. Domique s uspokojivým úsměvem pohlédla na počítadlo, lehce se uklonila a odletěla zaujmout základní postavení. „Lvi se probouzí! A to s notným přispěním Weasleyových. Nedivil bych se, kdyby byli za pár let jedinými členy nebelvírského týmu. Holt kdo umí, umí. Ano, paní profesorko, už mlčím. To bylo pouze vyplnění trapné pauzy, která by jinak určitě vznikla. Pokračujeme, sledujeme dění na hřišti. Nebelvírští získali náskok deseti bodů, ale Mrzimor jim stále šlape na paty, chytač se skoro dotýká proutků nebelvírských košťat, totiž… chci říct, že chytači létají bok po boku, ale Zlatonka se umně skrývá, uvidíme…“ Agnes se přes Lily naklonila k Salome: „Snape nese naší jistou výhru očividně dost těžce. Naděje na zmijozelský pohár mu protéká mezi prsty,“ uchechtla se, „chudák.“ „Taky bych radši odešla než se dívat na takovou hrůzu,“ doplnila Lily. Všechny tři se zasmály. Nástupem do Bradavic se v nich probudila mezikolejní rivalita, která postupem času sílila víc a víc. Přesněji šlo o to, že Nebelvír se Zmijozelem byly rovnocennými soupeři ve hře o celkové množství bodů, ve hře o velký pohár na konci školního roku. Jenomže ve famfrpálu měli navrch nebelvírští, což s oblibou dávali zmijozelským sežrat, téměř si jisti svým vítězstvím. A zároveň také tím, že Zmijozel nic zadarmo nedává. O to sladší pak byla výhra. „Tři zranění, dvě proklátá srdce násadou od koštěte, ne dělám si legraci, paní profesorko, zmrzlí hráči a rozbahněné hřiště, to je skóre dnešního zápasu. Jen Zlatonka pořád nikde!“ „Vlastně i kdybysme prohráli, žádná katastrofa nenastane,“ doplnila Saly komentář. „Jenom poslední zápas se Zmijozelem by byl zajímavější…“ „James tvrdí, že Zmijozel má letos fakt slabý tým. Zas tolik tomu nerozumím, neviděla jsem je hrát předtím, ale žádný hvězdy nejsou. Odešel jim brácha Zabiniový, dost dobrej chytač. Malcolm na pozici brankáře taky nic moc, co si budem povídat.“ „Jak je Jamesovi?“ „Srůstání kostí není žádná lahůdka. Kdyby se aspoň přizabil až o týden pozdějc, takhle kromě zápasu proleží i velikonoční prázdniny. Prý musí bejt hlavně v klidu, zlámaná pánev prostě nic extra. Za dva dny by jí ale zvládl, nebejt přehnaně starostlivý madame Pomfreyový. Máma by se s ním doma tak nepárala,“ Lily protočila oči. „Ale Fredric je celkem slušná náhrada, nemyslíš?“ Přesně uprostřed hřiště, několik stop nad rozšlapaným trávníkem se vznášela Zlatonka. Současně s chytači ji spatřilo i publikum. Zdvihla se vlna hukotu, který sílil, jak se chytači ke Zlatonce nezadržitelně blížili. Z dresů odlétalo zaschlé bahno, rychlost deformovala jejich obličeje. Lesklý míček poklidně třepotal křidélky. „Co já bych dala za to, bejt na jejich- Au! Dávej si bacha!“ Salome se ani neotočila, aby zjistila, kdo že do ní vráží v ten nejnesmyslnější okamžik, kdo je natolik padlý na hlavu, že uprostřed zápasu, v té nejnapínavější chvíli, kdy jde o vteřiny, odchází pryč. „Slečno Weasleyová, okamžitě pojďte se mnou!“ Zamžikala, ztratila chytače i rovnováhu. „Co se děje, pane?“ „Dělejte, pojďte okamžitě se mnou. Bez diskuse.“ Profesor Snape ji vytáhl na nohy. Jenže tím neskončil. Smrtelným tempem ji vedl dolů ze schodů, následně na louku, která se táhla až k hradní bráně. V lehkém mrholení a přítmí, které padalo mimo famfrpálový stadion, rozeznala postavu ve světlém oblečení, bez pláště, jak stojí proti rozsvíceným oknům. „Vaše matka mi nevěří, že zápas pouze sledujete. Je přesvědčená, že jste součástí týmu.“ Mluvil tak rychle, jak ho ještě mluvit neslyšela. Došla k mámě, k tomu, co ze sebe udělala. Došla k ní a dostala facku. Bez přípravy, nečekaně. Takovou, že cítila obtisk jejích prstů, jak pálí na tváři. Zamrkala. Cože? Snape chytil matčino neexistující zápěstí. „Hermiono, ona se opravdu jen dívala.“ Mluvil s ní jako s nevychovaným frackem. „Měla jsem to udělat dávno! Vůbec jsem ti neměla dovolit sednout na koště!“ Saly ustoupila. O krok. O dva. „Hermiono, Hermiono, to stačí. Nehrála famfrpál, nemůže ho hrát. Je v prvním ročníku.“ „Nedělej ze mě blbce, Severusi! Harry taky hrál a… a navíc tady nejde o famfrpál. Měla… dostat pár facek a pochopila by-“ Znovu se napřáhla, bestie, tentokrát druhou rukou, vlastní máma, jenže on ji stačil zachytit dřív, než získala vůbec nějakou rychlost. Bylo to jako na koštěti. Z malé rychlosti se sice padalo, ale fatální byly pády z té velké. Navíc, i kdyby se opravdu rozmáchla, stejně by na ni nedosáhla. Zírali oba. Stala se součástí zvrácené epizody, která rychle bledla. Neúspěch, na nějž je nutné okamžitě zapomenout. „Hermiono, prosím, uklidni se.“ Snape mámu objímal, jenže takovou silou, že mu přes paže lezla její žebra, že Saly viděla, jak se nemůže nadechnout, jak lapá po vzduchu podobná ďasovci vyplavenému na souš… a jen ji sledovala. Byla zlá. Byly zlé obě. Pustil ji. Zhroutila se. Použil nějaké kouzlo? Bezhůlkovou magii? Jako by z mámy vysál energii. Držel ji pod pažemi, aby neskončila na zemi, nehýbala se, nemluvila. Možná, že kdyby ona, Saly, dostala pár facek dřív, strašně by se pohádaly, ale aspoň něco by udělala. Něco. (Každé něco se počítá, ty prázdné pohledy a odpovědi, ať si dělá, co chce, že stejně to nakonec tak skončí, nebyly vůbec, ale vůbec nic.) „Potřebujete-li, mám hojivé masti,“ zakončil a hnal se s mámou pryč. Místo čehokoliv smysluplného ji zachvátila bláznivá potřeba říct to. Postavit se mezi něj a mámu, ospravedlnit zmatek, spoušť, které je vyplňovaly. Zvýšila hlas: „Spadl z koštěte při jednom ze zápasů. Hrál famfrpál profesionálně. Spadnul a měl otok na mozku, roztříštěnou lebku… Dlouho zůstal v nemocnici. Najednou nebyl, bála jsem se, že máma odejde taky. Ona se zase bojí o nás. Nechce, abych hrála famfrpál. Nenávidí ho.“ A i když dořekla, nezáleželo na tom, komu se přiznala. Možná trochu. Hajzl, parchant, zrůda (slova, která by nahlas neřekla) – ne, máma je lepší než on. Máma má strach a s tátou se žít nedalo (stejně jako se teď nedá žít s mámou, chápeš? tak ji nech být!); teď už vědí, vědí, že není blázen, že se zachovala fér. Máma je normální, ne, on ji nezachraňuje, není lepší, on ji topí. Krade mámě zbytky správného; měla tu druhou facku dostat. Chvilka, prchavý okamžik. Ráda četla komiksy. Oni byli postavičkami z komiksů, jedním zmáčeným okénkem. Nad profesorem Snapem se objevila bublina: „Pochopitelně.“ Táhl mámu ke hradu, ale neviděla žádné stopy. Křičela: „Taky jsem se o ní bála! Taky jsem chtěla, aby na sebe dávala pozor! Řekla mi, že je dospělá, že si může dělat věci, jak chce, kdežto já že jsem její dítě, a proto jí musím poslouchat! A co jsem měla poslouchat? Co? Myslela jsem, že když půjdu k tátovi, postaví se proti tomu, ale ona neřekla ani ň! Jsem jí jedno! Neexistuju!“ Pokračovala by, že se tu najednou zjeví a mlátí jí, zcela srabácky, že tohle, tohle, tohle není ona, že ji chce zpátky, že chce svojí mámu, ale začaly se trousit hloučky z famfrpálového hřiště. Zápas skončil. A Nebelvír, bezpochyby, vyhrál. Holčičko, pokusím se to vyřešit co nejrychleji! Udělala jsi správně, že jsi napsala. Jenom doufám – nejsi tam moc sama? Ale nějaké kamarády jsi zmiňovala, tak snad ne jen z potřeby mě uchlácholit. V Bradavicích je určitě spousta správných lidí, ale musíš hledat. Nedej se! Ptala ses a já nemám problém ti odpovědět. Chci ti tak celou situaci ulehčit, ale popravdě, ani já tomu úplně nerozumím. V první řadě nechápu, že McGonagallová takové věci dovolí – nezlob se, ale není už senilní? Snape stavěl tvoji matku po válce do lepšího světla. Nebyla jen jednou ze tří, byla navíc osobou, která Brumbálovu vrahovi zařídila Merlinův řád první třídy místo Azkabanu. Byla ta hodná, obětavá, co myslela víc na ostatní než na sebe. Svědčila ve Snapeově soudním procesu, sama sháněla důkazy, mohla se přetrhnout. A znáš svoji matku, umí hrát perfektně na city. Snažila se z něj udělat zraněného člověka, který si přeci ZASLOUŽÍ ještě JEDNU šanci. Dělala mu dokonalého řečníka, protože ten parchant se ani ke svojí obhajobě nesnížil. Ležel v nemocnici a sténal, totiž údajně byl natolik indisponovaný (prý v důsledku zranění přišel na několik měsíců o hlas), že ani sténat nemohl. Tvoje matka byla přesvědčená, že si s ním někdo v co největší tichosti chce vyřídit účty. Proces bez obžalovaného, odůvodněný neodkladností nastalé situace. To by ONA přes srdce nikdy nepřenesla, taková nespravedlnost! V každém případě Snapeovi poskytla dokonalou obhajobu. Tak dokonalou, že její přípravě obětovala dny a noci strávené u jeho lůžka. Vyplatilo se… Svou řeč zakončila úžasně, prý pokud bude odsouzen, půjde do vězení osamocený člověk, zbavený, zcela nespravedlivě, možnosti poznat to, co mu bylo celý život odpíráno, to nejdůležitější: lásku a přátelství. A že on, hrdina Snape, má právě z tohoto ohromný strach – kdo by neměl. Je zbytečné to vyprávět dopodrobna. Byla to perfektní historka z červené knihovny, dostatek romantiky, klišé i patosu. Pomohli si navzájem. Díky ní skutečně nebyl odsouzen, naopak. Ji média prezentovala jako odvážnou studentku, která překonala své psychické problémy způsobené válkou a zachránila profesora lektvarů ze spárů nejen smrti. Dojemné… Rozešli jsme se. Pochopil jsem, že s nikým takovým žít nechci. Mluvila pořád jen o sobě a o něm, zajímaly ji jen vlastní úspěchy a sláva. Očividně se našli. Jenže po skončení procesu ji přestal potřebovat. Vykašlal se na ni. A já si bláhově myslel, že bude jiná, že pochopila, co pro ni obětuju já, jak moc mi na ní záleží. Čeho se Snape snaží docílit momentálně, zůstává zahaleno v parách věštecké koule. Nevím, zkus se zeptat přímo jeho. Rád se chlubí svými úspěchy. Možná že začal věřit na větší dobro a chce na poslední chvíli vykoupit svou zčernalou duši dobrými skutky. Nechápu, jak mu mohli tvou matku jen tak vydat, nechápu, že si ji dovolil vzít do Bradavic… Jako otec si nemyslím, že je vhodné rozebírat partnerský život rodičů před dětmi. Na druhou stranu tě naprosto chápu. Nevědět nic dělá tvou složitou situaci ještě složitější. K tomuto celému mě napadá jediné, Saly. Názorově se rozcházím s bradavickým vedením i se členy sboru. Pokud bys měla zájem, zařídím ti místo v Krásnohůlkách. K Manon: nedělej si s ní hlavu. Třeba časem pochopí, kdo přesně s ní zametá. Je tvrdohlavá stejně jako vaše matka, nátlakem ji nepřesvědčíme. My se máme schvěle. Koupil jsem parcelu nedaleko Vydrníku, kousek od lipové aleje. O prázdninách, vím, že jsou ještě daleko, se chystáme na dlouhou dobu pryč. Někam do zahraničí. Jela bys s námi? S láskou, táta Slečno Weasleyová, jsem nucena Vám uložit trest až do konce školního roku. Úmyslně jste mi zamlčela zásadní skutečnost. Ohrožujete nejen sebe, ale i své spolužáky. Přijďte zítra v osm hodin večer do mého kabinetu. Vysvětlím. Dotazy zodpovím. S pozdravem ředitelka havraspárské koleje, CyDi Třída zašuměla a zmlkla. Takové pozornosti, jaké se profesorce přeměňování dostávalo, si neužila… dost dlouho. Už proto si neodpustila dramatickou pauzu a teprve pak pokračovala: „Stejně jako vás jsem dnes upozorňovala studenty na všech svých hodinách. Jakmile budu moci, okamžitě s nastalou situací seznámím i paní ředitelku. Nesmějte se, Booksi, v žádném případě nejde o aprílový žertík, ostatně apríl je až příští týden, pokud se nepletu. Dotyčná osoba je podle všeho nebezpečná, léčí se jako psychiatrický pacient, a její chování je tudíž nepředvídatelné. Profesor Snape,“ aniž by nějak reagovala na zdvižená obočí studentů sedmého ročníku, kteří se zdáli být na kritické poznámky o profesorovi lektvarů zvyklí a spíš jen čekali, čím dalším, novým a neotřelým je vinen, plynule odříkala i zbytek věty, „dle mého názoru v profesní i osobní sféře silně pochybil. Do jeho osobního života nám nic není, ale rozhodně vás nenechám ohrožovat pobytem jeho bývalé přítelkyně, milenky, nebo kým ta… ehm… dáma vlastně je, zde na hradě. Když při famfrpálovém zápase utekla ze sklepních komnat, podle důvěryhodného svědectví dokonce fyzicky napadla jednu studentku prvního ročníku, – kolega Snape ale samozřejmě tento případ ututlal.“ Kdyby se profesorka Dionýsová méně soustředila na to, co říká, a více pozornosti věnovala svým posluchačům, všimla by si, že se neklidně ošívají a otáčejí ke dveřím.Vlastní projev ji ale pohltil natolik, že okolí nevnímala. „Společně s profesorem Wolfem jsme vypracovali nouzovou strategii, jak se bránit útoku psychicky vyšinuté, po magické stránce ale velmi silné čarodějky. Dokud nebude z hradu odstraněna, a obávám se, že v následujících minutách rozhodně nebude, hrozí vám reálné nebezpečí. Dnešní hodinu bych proto ráda věnovala krátké přednášce a několika praktickým ukázkám na toto téma. Prosím, rozdělte se do trojic.“ To už se pochechtávala celá třída. Než vzhlédla, ještě někdo z přítomných stihl do lomozu zašeptat, že si není tak docela jistý, kdo je tady na hradě psychicky vyšinutý jedinec, když v tom se ode dveří ozval hlas profesora Snapea. (Nutno podotknout, že tam stál dlouho na to, aby slyšel dost. Říká se tomu dýka do zad, nemám pravdu?) Snape tedy, s výhrůžkou v tónu, která by byla patrná i hluchému, pronesl: „Stačí.“ A rozhlédl se po třídě: „Vypadněte!“ Pokyn, který nešlo neuposlechnout. Lavice okamžitě zely prázdnotou. A Cypria se nejprve překvapeně, pak líbezně usmívala: „Čekala jsem, kdy přijdeš. Severusi, uvědomuješ si, co děláš za… hlouposti, abych byla slušná?“ Nemyslela si, že vůbec nějak odpoví. Jenom přemýšlela, jaké zaklínadlo nakonec vybere. „Dokážeš ty pochopit, žes jim ten zasranej život posrala ještě víc?“ --------------------------------------------------------------------------- ------------------------- Poznámka pod čarou: Znáte ten (občasný) pocit, jako by se pod vámi propadla lávka? Psala jsem a stalo se. Nehodnotím, netroufám si odhadovat příčiny ni důsledky, ale bylo to minimálně podivné. Witherell, děkuji. Krásně mi svítíš na cestu.