Pršelo.
Obloha byla zatažena těžkými mračny a jejich sytě šedá barva navozovala
pochmurnou atmosféru v Bradavicích i okolí. Kdyby v té době někdo vyhlédl
z okna, viděl by jen Hagrida, jak se svým velkým růžovým deštníkem a
tlustou kožešinou přes ramena spěchá k hájovně.
Hermiona ovšem neměla na nic takového ani pomyšlení.
Seděla v tureckém sedu na posteli v nebelvírských ložnicích, závěsy okolo
měla zatažené a na nohou jí ležela rozměrná kniha. Zkoušky se blížily.
Byly v podstatě za dveřmi; už do nich zbývalo jen pět měsíců! Harry s
Ronem to považovali za nesmírně dlouhou dobu, jistě, ale ona měla na věc
svůj vlastní názor. Učitelé jim nakládali hromady domácích prací, takže
Hermiona v posledních dnech nedělala nic jiného, než sepisovala eseje – a
to rovnou třikrát, protože jí přišlo hloupé odmítnout klukům pomoc, když
ji o ni požádali… a jelikož v tom všem chaosu neměla na učení moc času,
začala raději s přípravou ke zkouškám už teď.
Cvakly dveře. Hermiona pomalu zvedla hlavu od kapitoly Jak obelstít
vlkodlaka a sledovala nezřetelný stín, který prošel pokojem. Dívka ztuhla
a podezíravě sklonila hlavu, až jí pramen kaštanových vlasů spadl do čela.
Stín se zastavil před její postelí. A prudce odhrnul závěs.
Hermiona nechtěně vykřikla, překotila se dozadu, zamotala se do závěsu a
její kniha dopadla na zem. O vteřinu později už rozčileně, s tváří rudou
ponížením, hleděla do veselých oči Parvati Patilové, která se na zemi
svíjela smíchy.
„H-Hermiono, co to mělo být?“ vysoukala ze sebe a naposledy se prohnula v
záchvatu smíchu.
Hermiona se podrážděně vyškrábala na nohy. „To mělo být to, že z tebe
jednou dostanu infarkt.“ S nově vydobytou důstojností si položila knihu
do klína a odvrátila zrak od kamarádky, která nejistě přešlápla z nohy na
nohu.
„Učíš se?“ vyhrkla náhle. Na tváři jí nepřestával cukat pobavený úsměv.
„Jak vidíš,“ odtušila, aniž by odtrhla pohled od stránky.
„Angelina pořádá oslavu. Přijdeš, Mio, viď?“
Hermiona nechala nenáviděné oslovení „Mio“ bez povšimnutí a zvedla hlavu.
Angelinina party byla to poslední, co ji teď zajímalo – přesto, jak na ni
mohla zapomenout? Slíbila přece Lině, že přijde. Hermiona vzdychla.
Ačkoliv považovala narozeninový večírek za zbytečnou ztrátu času, rázně
přikývla a zaklapla učebnici.
„Jistě,“ řekla, jako by šlo o samozřejmost. „Koná se to za týden, že?
Budu tam.“
Parvati si spokojeně zamnula ruce. „Fajn. Tak to bychom měli; jsi už
přesně dvacátá, kdo dal souhlas, víš to? Angie obíhá lidi z jiných
kolejí. Přijde i Malfoy. Všem je samozřejmě jasné, že pozvání přijal jen
pod vidinou hromady jídla zdarma a možnosti pošťuchování nebelvírských,
ale stejně; dohodli jsme se, že mu to nabídneme, aspoň bude sranda,
poněvadž nás je spousta a on je jen jeden, takže v nějakejch hádkách nemá
šanci...“
Parvati se uchechtla a zamířila ke dveřím, zatímco Hermioně spadla
čelist. Rychle sevřela rty do úzké čárky a sklonila se zpět k učení s
přemítáním, co Angelině koupí za dárek, a – proboha, proč muselo dojít i
na tohle? – co si vezme na sebe.
~
O hodinu později už zamířila po schodech dolů.
Nebelvírská společenská místnost byla plná lidí a z krbu se do všech
koutů linulo příjemné teplo. Hermiona se úlevně svalila na křeslo vedle
Harryho a Rona, kteří se se soustředěnými výrazy skláněli nad rozehranou
partií kouzelnických šach.
„Pozor, Harry, jeho kůň se ti chystá dát mat,“ Hermiona se poklidně
odvrátila a Harry, nadšený její radou, posunul o několik polí vpřed svou
věž, „jak se máte?“
„Hej!“ ohradil se Ron, ignoruje její otázku, a vrhl po Hermioně lehce
rozezlený pohled. V následujícím kole dal Harrymu mat dámou.
Harry se opřel do křesla. „Fajn. Už ses doučila?“
„Pro jednou toho bylo dost.“ Po obličeji se jí rozlil spiklenecký úsměv.
„Ale VY byste už měli začít. Připravila jsem vám rozvrhy –“
„Hermiono,“ namítl Ron odměřeným tónem a dlouze se na ni zahleděl. „My
NEPOTŘEBUJEME rozvrhy. My se NEPOTŘEBUJEME učit. Stačí ti to?“
Hermiona se uraženě nadechla. „Když se NEPOTŘEBUJETE učit, tak určitě
všechno umíte, nemám pravdu?“
Harry otráveně obrátil oči v sloup. „Pochopitelně máš, Hermiono.“
Ron se krátce zasmál. „Jo, na něco se nás zeptej, vsadím se, že to budeme
vědět.“ Rozdělil figurky a opět se pustil s Harrym do hry.
„Ty tvoje sázky,“ zavrtěla hlavou jejich kamarádka, jako by Ron udělal
něco hrozně pošetilého. „Tak dobře, kdo to byl třeba… Rudolf Krativous?“
Ron ani nevzhlédl od nové šachové partie. „Náčelník trpaslíků z roku
1450. Proslavil se tím, že mu jeden kentaur v bitvě usekl vousy.“
„Náhodou to bylo 1451,“ opáčila Hermiona s náznakem panovačnosti v hlase,
„ale jak chcete, do zítra vymyslím něco těžšího.“
„A sakra, Harry,“ ušklíbl se Ron, „myslím, že se přece jenom nakonec
budeme muset začít učit.“
~
V pondělí příštího dne měli hned po ránu dvouhodinovou lektvarů se
Zmijozelem. Studenti pátého ročníku se jako vždy sunuli do sklepení líným
tempem, ve tvářích vepsaný strach, a tvářili se odměřeně.
Hermiona se svezla na židli mezi své přátele. „Tak. Co myslíte? Koho
Snape zesměšní tentokrát?“
Než stačil Harry, co se už nadechoval k odpovědi, něco říct, zazvonilo, a
ten zvuk ve všech rozechvěl nepříjemné pocity. Dveře se otevřely s rázným
bouchnutím a místnost jako by se zmenšila, když dovnitř svým netopýřím
způsobem vplul profesor a černý plášť za ním hrozivě zavlál.
„Učebnice strana čtyřicet osm. Uvařte dokonalý – opakuji DOKONALÝ,
Longbottome – lektvar na zahnání chmur.“
„Cože?“ zakřenil se Malfoy a trefil Levanduli papírovou kuličkou do hlavy.
„Chmur,“ zamumlala Hermiona potichu, „to znamená špatné nálady, ty
pitomče.“
Snape strnul vprostřed pohybu a jeho temné, ledově chladné oči se upřely
na dívku. „Slečno Grangerová,“ procedil skrz zuby,
„nemusíte-svou-nesmírnou-chytrost dávat na odiv tímto nechutným způsobem.“
Zrudla až za ušima a aby unikla posměvačným pohledům třídy, rychle
sklonila hlavu. Pročítala text učebnice a chystala si základní přísady do
lektvaru, aniž by je skutečně plně vnímala. Teď by se mi zahnání chmur
docela hodilo, přiznala si v duchu suše a nenápadně pozorovala Snapea,
jak nevrle prochází mezi lavicemi.
Jak může být někdo tak nepříjemný? ptala se sama sebe a rozčileně krájela
nohu sklípkana najemno.
Mezitím se Snape zase posadil za katedru a sklopil oči k nějakému
papírování. Hermiona k profesorovi nechtěně zabloudila pohledem. Mastné
havraní vlasy se mu kroutily kolem pobledlého obličeje s hákovitým nosem
a ostrými rysy, a Hermionu ten vzhled fascinoval, děsil i rozčiloval
zároveň. Samou zuřivostí musela zatnout zuby a neochotně se vrátila k
práci: krev dvourožce skvrnitého smíchaná s vnitřnostmi ropuchy a zalitá
vodou s citronem? Dívka si odfrkla a zatímco stavěla kotlík nad
mihotající se plamen rudého ohně, uvažovala, jak může někdo cosi tak
nechutného vypít jen proto, aby měl lepší náladu. Možná v tom bude ještě
něco víc, napadlo ji, třeba odolnost vůči nesnášenlivým profesorům.
Zlostně pohlédla na Snapea a ke svému velkému překvapení zpozorovala, že
se dívá jejím směrem; soudě podle jeho překvapeného výrazu, který zmizel
vteřinku poté, co Hermiona odvrátila zrak, už pěkně dlouho.
Snape nepociťoval ani tak rozpaky, jako spíš vztek. A když se po chvíli
znovu upřeně zadíval, jak si Grangerová vede při práci, studentka už
hlavu od lektvaru nezvedla.
„Jak jsem již řekl, na zahnání chmur je tento lektvar nejlepší, jelikož
ve sklípkanovi největším najdeme spoustu povzbuzujících látek,“ začal
Snape svůj výklad, přičemž žáci jen horlivě odměřovali množství citronu.
„Nebylo by lepší prostě vypít flašku rumu?“ mínil Ron s odporem tak, aby
to slyšeli jen Harry a Hermiona.
Harry se tlumeně zachechtal, kamarádka však varovně zasyčela: „Psst!
Rone!“
Snape se znovu otočil na Hermionu, tentokrát už řádně naštvaný. „Všichni
víme, jak nesmírně geniální jste,“ sykl Snape a nešetřil při tom
sarkasmem. „Přesto by od vás bylo velice laskavé, kdybyste nevyrušovala a
dávala pozor.“
Hermioně se sevřel hrudník nenávistí.
Zároveň ji ale ta řeč z nějakého důvodu nesmírně ranila.