Dívám se s pohnutím na bavící se studenty před sebou. Vypadají nádherně v těch slavnostních hábitech, krásných šatech... Weasleyové a Grangerové to moc sluší... Weasley i Longbottom jsou snad zas o kousek vyšší... a Potter... Finnigana bych ani nepoznala. Dospělí mladí lidé. Já v nich však stále ještě vidím i ty vykulené malé děti... vždyť jako by to bylo včera, co nastoupili do prvního ročníku... jak rychle to vždycky uteče... Jako ředitelka jejich koleje o nich vím tolik... o jejich rodičích, vždyť jsem je taky učila... Vesele se baví, dvojice se drží za ruce... to jsou ty chvíle, kdy pociťuji vděčnost za to, že jsem u toho mohla být, poznat je, vidět je vyrůstat, měnit se... ty chvíle, kdy bych své náročné povolání nevyměnila za nic na světě. Několikrát mě vytočili tak, že jsem měla chuť je uhodit. Nikdy jsem to samozřejmě neudělala... Kolikrát mě potěšili tak, že jsem měla chuť je obejmout. Nikdy jsem to samozřejmě neudělala... Odvrátím od nich oči a podezřele rychle mrkám... Velká síň vypadá dnes večer úžasně, výzdoba, občerstvení... Jsem ráda, že jsem se mohla spolehnout na Horacia... večírky a oslavy, to je jeho, nezklamal mne. Nečekala jsem však, že pozve tolik hostů... Ale možná to je dobře. Je to přesně týden, co začal nový školní rok, a já se ještě stále divím, že jsme přes léto ten hektický souboj s časem vyhráli. Škola je opravená, profesorský sbor kompletní a správní rada rozhodla, že Zmijozel neuzavře - přestože je nyní v této koleji asi tak pět a půl studenta. Je co slavit. Upíjím víno a dívám se na hlouček lidí ze správní rady kolem Křiklana. Ten drží kolem ramen Gravesovou a důležitě ji představuje všem okolo. Málem nadskakuje vzrušením. Gravesovi jsou jednou z nejvýznamnějších amerických kouzelnických... nemusím stát blízko, abych věděla, co říká. Ona moc nemluví. Je taková... šedá myš, nenápadná, nevýrazná, nijaká. Dobrá kouzelnice... to ano. Z jejího syna se klube pěkný prevít - po prvním týdnu má jen kvůli němu Zmijozel o 40 bodů míň za hůlkové souboje na chodbách. Musím si promluvit se Severusem. Dnes ráno jsem dostala pozvánku s informacemi o nové kouzelnické soutěži, kterou pořádá gymnázium Tradiční magie někde ve Velkých Losinách... prý už se přihlásilo pět kouzelnických škol, každá vyšle své čtyřčlenné družstvo - účastníkům musí být mezi patnácti až sedmnácti lety - do dvoudenního maratonu v kouzelnických dovednostech... V případě zájmu po nás chtějí závaznou přihlášku do konce září, soutěž samotná pak proběhne před Vánocemi. Myslím, že bychom se určitě měli také zúčastnit. Nikde ho tu ale... Dělá mi starosti... Ty jeho neadekvátní reakce... a tady je! Zamračím se. Vypadá příšerně. A to, že ho právě oslovila slečna Láskorádová, mu na psychické pohodě nijak nepřidává... rychle gestikuluji na Longbottoma, ať ji raději odvede pryč. Pak k němu sama přistoupím. „Netušila jsem, kolik Horacio pozve hostů... všichni se baví, viďte?" Znepokojeně pozoruji, že mě skoro nevnímá. Vlastně jsem čekala nějakou jeho poznámku ve stylu - bez Carrowových tu letos už žádná zábava nebude - ale nic. Jen unaveně mlčí, zatímco mu sděluji informace o té kouzelnické soutěži. Třeba potřebuje dovolenou... Myslela jsem, že bude z rozhodnutí správní rady nadšený, ale zdá se, že je jen... naprosto - ***** - naprosto vyčerpaný... unavený, vyždímaný... prázdný... Jako bych náhle zestárl o dvacet let. Minimálně. Sáhnu po sklenici bílého vína, které je nachystané na podnose na jednom ze stolů, a pomalu obcházím místností. Všichni mi jdou raději z cesty. Dobrá, přiznávám, zachoval jsem se poněkud hystericky, když mi ten moula z Mrzimoru hned u dveří polil plášť dýňovou šťávou... Tamhle je Potter... drží se za ruku s tou Weasleyovic zrzkou, vypadá spokojeně. Jeden druhému se vyhýbáme, zatím úspěšně. Píčus se teď musí v hrobě obracet. On, jeden z nejmocnějších, bezová hůlka - a vyřídí ho nedostudovaný, sotva zletilý trouba. „Pane profesore, nechtěl byste si také předplatit Jinotaj?" uslyším za sebou. Pomalu se obrátím. „Vážně," ujišťuje mě dobromyslně s vykulenýma očima, „víte, že jste už jediný z profesorů, kdo -" „Slečno Láskorádová, proč nejdete oblažovat svými impertinentními poznámkami někoho -" Minerva stojí poblíž a rychle zasahuje. Gestem ode mne odhání tu pošahanou blondýnu i Longbottoma, který se jí objevil po boku. Má o mě strach, chudinka. Snaží se být ke mně... laskavá. Relativně laskavá. Paradoxně mi bylo milejší, když po mně loni celou dobu štěkala. Onehdy nenápadně naznačila, že by nebylo od věci, kdybych navštívil psychokouzelníka. Dělal jsem, že nevím, o čem mluví. V hloubi duše s ní nemohu než souhlasit. ***** „Slečno Láskorádová, proč nejdete oblažovat svými impertinentními poznámkami někoho -" Slyším ten ledový, odměřený hlas, zachytil jsem naléhavý pohled McGonagallové a uviděl její gesto, rychle obejmu Lenku kolem pasu a odvádím ji od Snapea pryč. Ten se nezmění, je pořád stejný - nepříjemný, povýšený... čurák. Jiný výraz pro něj nemám. Ať už udělal, co udělal. Jak si mám vážit někoho, kdo si tak očividně užívá ponižování, buzerování a trestání ostatních. Jak ho to těší, když má navrch. Nezapomenu, jak jsem ho jednou v lednu zastavil na chodbě a zoufale ho prosil - prosil! -, aby mi jenom řekl, jestli je Lenka vůbec ještě naživu. Jak mi s čirou zlomyslností několik dlouhých sekund hleděl do tváře, pak jen povytáhl obočí a s úšklebkem beze slova odešel. Lenka ke mně tázavě vzhlédne, uvědomím si, že jí vztekle drtím ruku, omluvně se usměju a pohladím ji. „Chceš tady ještě zůstat, Neville?" zeptá se vážně. „Ne." Dívám se na ni s dojetím, lehce jí přejedu prstem po tváři. Divím se, že se mi jen nezdá. Že je skutečná... tak krásná... „Tak pojď. Mám pro tebe malé překvapení." Překvapení? Co by mě u ní mohlo ještě překvapit. Obejmu ji. Vysmekne se mi, vezme mě za ruku a odvádí mě z Velké síně pryč. Jsme snad jediní, kteří teď odcházejí, za chvíli má být ohlášeno nějaké překvapení... snad nějaká kapela nebo něco. Nezajímá mě to, chci být jen s Lenkou. Mám ji tak rád... někdy se mi chce až brečet, jak jsem šťastný, že je se mnou. Poprvé jsem si to uvědomil toho dne, kdy jsem začal trpět ofidiofobií. Pamatuju si, jak jsem ležel na ošetřovně, totálně vyřízený, a ona přišla, lehla si ke mně a chytla mě za ruku. Podíval jsem se na ni a cítil jsem, že jsem... doma. Sice na ošetřovně, ale... doma. Ona je moje doma. Zkrátka jsem věděl, že ji chci mít vedle sebe už pořád. Ne že bych to netušil už celý poslední rok, ale v té chvíli to bylo... tak... jasné. Zřejmé. Tolik mi pak neskutečně chyběla ty tři týdny, co byla na cestách. Jak jsem počítal každý den... A zpátky do Bradavic jsem se těšil jako blázen. Jen kdybychom tu mohli mít víc soukromí... Drží mě za ruku, procházíme chodbami, pořád kolem někdo... až jsme konečně sami v prázdné chodbě. Zastavila se. Tolik jí to dnes sluší. Přitisknu si ji k sobě. Sahá mi jen po ramena, objímám ji, jako bych ji chtěl chránit, jako něco křehkého... a přitom je ve spoustě ohledech mnohem silnější než já. „Chtěla bych ti něco dát," přeruší naše líbání a sáhne do malé kapsičky, „podívej, přivezla jsem ti to z amerického kouzelnického parku a čekala na tu správnou chvíli... zavři oči," žádá mě natěšeně. Poslechnu ji a cítím, jak mě bere za ruku. „Teď, podívej." Položí mi do dlaně prstýnek. Obyčejný kroužek s malinkým bílým květem místo obvyklého kamínku. „Víš, co to je?" ptá se zvědavě, ale z mého výrazu ihned správně usoudí, že nikoliv, „ta kytička je ze stromu, který se jmenuje cituplnice obrovská... je to prastarý strom, který vykvete vždycky jednou za padesát let a jen na jeden měsíc... a říká se, že když si někdo utrhne jeho malinký kvítek a někomu ho daruje, budou ti dva spolu padesát let..." Ohromila mě. Dojala. „Jenom padesát?" vypravím ze sebe s námahou, „to je hrozně málo..." „Vezmeš si mě, Neville?" zeptá se najednou prostě. Šokovaně se na ni dívám a duchu mlátím hlavou o zeď. To já jsem se měl zeptat! „Vezmeš si mě, Lenko?" napravuju to zoufale. „Já jsem se ptala první," upozorní mě s úsměvem. Ani nemůžu odpovědět, jenom kývám mocně hlavou, vezme prstýnek z mé dlaně a navleče mi ho na prst, pak vytáhne z kapsičky ještě jeden, vezmu ho a navleču na její prsteníček - opět v duchu mlátím hlavou o zeď, to já jsem měl přijít s prstýnky! - zálibně si prohlédne svou ruku a pak poznamená: „Myslela jsem, že za padesát let bychom tam mohli jet spolu a pořídit si další." Pořád ještě nejsem schopen slova, mlčky ji k sobě přitáhnu a přemáhám se, abych nebulel jako malá holka... „Zavři oči," šeptá znovu. Poslechnu ji. Vymaní se mi z náruče. Slyším její kroky. Pak mě chytí za ruku. „Už můžeš," oznamuje. Otevřu oči. Stojíme před nějakými dveřmi. „To je -" koktám užasle, „... přece... Komnata nejvyšší potřeby..." Na rtech se jí objeví ten nejkrásnější úsměv. Otevře dveře. Za nimi se nachází obyčejný pokoj, kterému vévodí velká postel. Obrátím se k ní a rozechvěle si ji prohlížím. Oplácí mi klidným pohledem. Najednou k ní pocítím velký obdiv, já bych na to nepřišel... nebo spíš bych si to ani nedovolil. V duchu se musím sklonit před jejím rozhodnutím... jak moc to musela brát vážně... jak moc si to musela přát... jinak by se Komnata přece vůbec neobjevila. Najednou konečně vím, co udělat - zvednu ji do náruče a přenesu přes práh. Pochopím, proč mi dala ten prstýnek zrovna dneska, dnes se totiž po nás nikdo nebude shánět, je oslava, nejstarší studenti mají výjimečně dovoleno zůstat vzhůru až do půlnoci. Máme čas. Pomalu ji položím na postel, objala mě kolem krku a nechává iniciativu na mně, skloním se k jejím pootevřeným, čekajícím rtům a přitom jí vyhrnu šaty až do pasu. Pod rukama cítím obrysy jejích štíhlých nohou. Přidušeně zasténá. Toužím po ní tak, až se mi klepou ruce. Přejíždím jí jazykem po hrdle, pak tiše opakuju její jméno, jako by to bylo nějaké mocné zaklínadlo, a snažím se ji dostat z šatů, které jí tak sluší... ale... nadzvedne se na loktech, abych jí mohl rozepnout knoflíky na zádech. Rozepnu tři, s posledním trochu zápasím, nakonec se mi ho povede utrhnout a najednou... ... najednou mě přepadne zvláštní pocit. Úplně stejný jsem měl tenkrát v prváku, když jsem poprvé sedl na koště, nechtěně vyletěl vzhůru... a pak spadl jak zralá hruška. Ten pocit těsně před pádem... Pak se mi vybaví další ponižující prožitek... hanbou mi až měknou kosti... Moje mysl mi náhle až příliš ochotně nabízí souhrnný přehled všech ostudných situací, které jsem v životě zažil, a já pochopím proč - tady tahle noc se k nim zařadí a obsadí nejvyšší příčku z mých top ten. Bezkonkurenčně nejtrapnější zážitek aneb příšerné fiasko při prvním milování. Polije mě horko a já si náhle úpěnlivě přeju, aby nás někdo hned teď načapal, a já z toho mohl vycouvat se ctí. Vycítí, že se něco stalo, chce se na mě podívat, ale uhýbám očima. Prstem mi odhrnuje vlasy z čela a pátravě mě pozoruje. Posadím se, ona mě zezadu obejme a líbá na krk. „To bude nejspíš strachopud," poznamená tiše. „Já nevím," zamumlám, „nezdá se ti, že je tu nějak moc horko? Je mi -" Umlčí mě dlouhým polibkem. Chvíli mi přejíždí prsty po zádech, pak se postaví, upravuje si rozcuchané vlasy a přitom začne takovým rozvážným tónem: „Strachopudy budeme probírat až za týden, mě už ale teta naučila, jak na ně, ukážu ti to, chceš? Zbavíme se ho společně." Ochotně kývnu, jsem svolný k čemukoliv. A jestli dnešní fiasko budu moct na někoho svést, třeba na strachopuda, tím líp. Lenka začne důležitě přecházet sem a tam a přednáší profesorským tónem: „Strachopudi jsou téměř neviditelní tvorové, kteří létají všude kolem a rádi se zabydlují lidem v hlavě. Také se jim říká požírači nebo - a tento výraz používá i profesor Chrabroš Nebojsa ze Salemské akademie - mentální bubáci. Je to právě on, kterému nyní vyšlo jeho první pojednání o strachopudech... Nikdo se jimi ještě do této doby nezabýval... Mám u sebe v ložnici dva výtisky, které jsem si přivezla z Ameriky, oba podepsané panem profesorem osobně - jeden věnuji slečně Grangerové, ta to jistě ocení -" „Hermiona bude určitě -" „Budete-li mne přerušovat, pane Longbottome, strhnu Nebelvíru deset bodů!" řekne přísně a legračně nakrčí čelo. Je milá. Gestem se omluvím a ona pokračuje: „Strachopudi v nás vyvolávají černé myšlenky, ukazují nám katastrofické scénáře, způsobují pasivitu, matou nás a zabraňují nám jednat. Proto je nesmírně důležité vědět, jak se jich zbavit, a provádět tento úkon i preventivně... každý den. Třeba sám profesor Nebojsa uvádí vlastní příklad - když sepsal své pojednání a chtěl ho vydat, napadl ho strachopud a vnukl mu tyto myšlenky - kniha bude neúspěšná, nikdo si ji nekoupí, ztratí vědecký kredit, kolegové se mu vysmějí. Zcela se poddal těmto úvahám. A pak si představil pravý opak - kniha bude mít úspěch, prodá mnoho výtisků, přinese mu slávu a uznání. Pak už jen stačilo vytáhnout hůlku, přiložit si ji k čelu a pronést zaklínadlo - amen. A strachopuda to spolehlivě zahnalo. A pan profesor našel odvahu svůj spis vydat." Povzbudivě se na mě usmála. „Strachopudy můžeme rozdělit do různých skupin podle - ale to už není tak důležité." „Takže když si představím to nejhorší, co se může stát," začnu nevěřícně, „a pak si představím naopak to nejlepší, co se může stát, a řeknu amen, vyplní se to?" „Ale ne," zavrtí pobaveně hlavou, „to přece nemůže nikdo vědět předem, jak to dopadne. Ale strachopud zmizí... a ty uděláš to, co si přeješ. A máš alespoň 50% šanci na úspěch. Se strachopudem v hlavě neuděláš nic... a pak se můžeš akorát tak užírat myšlenkami na to, co by bylo, kdyby..." Přistoupila blíž a zamyšleně dodala: „To zaklínadlo musí být hrozně silné. Prý ho používají i mudlové -" „Mudlové přece nemají žádná -" „Právě že ano," trvá na svém, „tohle jedno prý mají. A když to funguje i v mudlovském světě... musí mít až neskutečnou sílu. Amen. Znamená to něco jako... staň se." Klekne si a položí mi hlavu do klína. Rozpačitě jí zabořím ruce do vlasů. Chvíli mlčíme. „Uděláme to společně, ano?" zašeptá pak a vzhlédne ke mně, „zkusíme to. A víš co? Zavřeme oči. Soustřeď se. Tak... nejdřív si oba představíme to nejhorší, co by se teď mohlo stát." Bojím se, že teď odejdeš, budeš se mi vyhýbat, něco se mezi námi pokazí... Bojím se, že se znemožním... že budeš zklamaná a upřímně - protože jinak to ani neumíš - mi řekneš, že to nestálo za nic... „Teď si představ ten nejlepší možný scénář," slyším její tichý hlas. Uděláš ze mne svou ženu, tady a teď... a bude to krásné, protože jiné to být ani nemůže... Udělám z tebe svou ženu, tady a teď... a bude to krásné, protože budeš spokojená... „A teď hůlky," zašeptala. Se zavřenýma očima si přiložím hůlku k čelu. Ona nejspíš dělá totéž. „Amen." „Amen."