How could he know this new dawn's light Would change his life forever? Set sail to sea but pulled off course By the light of golden treasure Was he the one causing pain With his careless dreaming? Been afraid Always afraid Of the things he's feeling He could just be gone He would just sail on He would just sail on How can I be lost? If I've got nowhere to go? Searched the seas of gold How come it's got so cold? How can I be lost In remembrance I relive How can I blame you When it's me I can't forgive? These days drift on inside a fog It's thick and suffocating This seeking life outside its hell Inside intoxicating He's run aground Like his life Water's much too shallow Slipping fast Down with the ship Fading in the shadows now A castaway They've all gone away They've gone away Forgive me Forgive me not Forgive me, why can't I forgive me? Set sail to sea but pulled off course By the light of golden treasure How could he know this new dawn's light Would change his life forever Metallica http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/metallica/the-unforgiven-iii-48653 Brusel, Molenbeek; téhož dne (28. května 2013) „Tohoto, Nielsi,“ řekla francouzsky a ukázala na mladého, černovlasého muže s krátce sestřiženým vousem, vedoucího za ruku asi tříletého chlapce s velkýma, udivenýma očima. „A kluka?“ zeptala se jí mudlovská policistka, zatímco jejich dva kolegové označeného Araba vytáhli stranou a zručně jej spoutali. Médea mlčky přikývla a následovala své kolegy do strážnice, nespouštějíc oči z muže. Nepřátelsky si ji měřil. Téměř jako by věděl. A nejspíš i věděl; minimálně musel tušit. Nepochybovala, že něco věděli či tušili všichni, kteří žili stísněni ve starých domech, ve čtvrti, kam se dřív raději nechodilo – a z níž se dnes bez povolení nevycházelo. Sloužila v Bruselu teprve týden, ale strachu, nenávisti a toho, že vědí, si v očích muslimů, mezi nimiž hledala i jen slabé známky magie, nevšimnout nemohla. A přece doufali, nepřestávali doufat, ukrytí a uvěznění ve své křivdě, pocitu vyvolenosti a vysokými zdmi s ostnatým drátem a všudypřítomnými kamerami. A proto zde nyní byl po počátečních nepokojích a spravedlivé pomstě jejich sousedů klid a pořádek. Většinou. Vlastně větší většinou, než místní pořádkové oddíly očekávaly, jak jí svěřili Niels, Mathis a Veerle, její mudlovští parťáci. Zatím. Co se stane, až jednoho dne doufat přestanou? „Polož semka ukazovák,“ přikázala muži Veerle. Médea nahlédla na display přístroje a přečetla si údaje o zadrženém. Nic jí neříkaly, nepatřil k žádné z arabských kouzelnických rodin, o nichž věděla. Zkontrolovala chlapce, i u něj odhalila stopy magie, byť poněkud slabší. „Je to tvůj syn?“ „Syn mé sestry.“ „Kde je tvá sestra?“ Muž mlčel. „Nic jí nehrozí.“ Plivl Veerle do obličeje a zamumlal něco v arabštině. Matthis na něj okamžitě použil paralyzér. Médea k ležícímu muži přistoupila. „Nekomplikuj to. Jsem tu, abych takové, jako jsi ty a tvůj synovec, chránila.“ Vložila do svého hlasu tolik upřímnosti, kolik dokázala. „Takové, jako jsme my,“ dodala naučenou větu v arabštině, či spíše pokusu o ni. Muž něco odpověděl, se stejně nenávistným výrazem. Ale alespoň si neodplivl; ne že by na tom záleželo. „Nerozumím ti, nemluvím arabsky.“ „Nejsme jako ty,“ zopakoval muž francouzsky. „Nevěřím ti vůbec nic, čubko.“ „Ne, Nielsi,“ zadržela Médea nohu svého druhého kolegy. „Odveďte je k výslechu,“ obrátila se ke službě. „Chci všechny jejich příbuzné, které najdete.“ K mužovým zádům ještě pronesla: „Zjistíme to, Amanullahu. Je mi líto, že to nechápeš a že to pro tebe i chlapce bude složitější,“ pousmála se a otočila se, aby pokračovala ve své práci. Pak už nevěnovala muži s černookým chlapcem pozornost, nevšímala si proudu nevybíravého klení v arabštině, francouzštině i vlámštině ani vzlykotu chlapce, jen sledovala proud lidí procházející koridorem před služebnou a snažila se soustředit na vibrace detekčního náramku a zapomenout na pocit uspokojení, který před chvílí pocítila. Nejsem na jejich straně, zopakovala si. Naopak, je zde, aby je zničila. Nepatří k nim. Není odpovědná za to, co se tu děje, ani za to, co dělá ona sama, protože na rozdíl od svých kolegů, kouzelníků i mudlů, ona zde není, aby si užila svou malou či větší moc. Ona není zfanatizovaná nenávistí k lidem, kteří se provinili tím, že by se mohli provinit, a někteří ani to ne. Kolektivní vina, jak naivně si lidstvo představovalo, že se s tímto běsem jednou provždy po Grindelwaldově světové válce vyrovnalo! Jenže Grindelwald je zpět a lidé jsou stejní. Proč by neměli být? A ona cítila uspokojení z toho, že zadržela Matthise, aby kopal do bezbranného muže. Nejen z toho, co si to snaží namluvit! Nebyla tu kvůli moci, jenže moc byla svůdná a ona její vábení vnímala, ačkoli chtěla věřit, že mu nepodléhá. Možná by si to měla přiznat, možná si to musí přiznat, aby mu odolala i v budoucnosti, už jen proto, že bylo příjemné být na správné straně. Moci rozhodovat, vždyť moc může být využita nejen ke zlému, ale i k dobrému! Bylo v její moci označit kohokoli, kdo by se jí nelíbil, ale to by neudělala. Bylo v její moci nesplnit úkol a nechat muže i chlapce jít; nikdo nikdy by nedokázal, že si jejich magie všimla. Ani to neudělala. Bylo to skutečně jen proto, aby prokázala, že jí mohou věřit? Ano, ano, jistěže ano! Musela si přece získat jejich důvěru, pokud měla splnit to, co si předsevzala. Musela odstranit pochopitelné pochybnosti Bertolda, musela mu dokázat svou oddanost a spolehlivost, a nejen proto, že ho chce konečně požádat o dovolenou a odjet do Irska. Její role byla větší, důležitější než jejich životy. Nesmí se nechat zviklat zuřivou a pohrdavou nenávistí muže ani tichým pohledem chlapce, který za celou dobu nepromluvil ani slovo. Anebo si to vše jen namlouvala, aby přežila? Nebo ji to dokonce těšilo? Nepřála jim nic zlého, kdyby – až! – se dostane dostatečně vysoko, bude moci jim nebo jim podobným pomáhat. Pak najde i toho chlapečka s velkýma očima a postará se o to, aby se dostal do nějaké příjemné kouzelnické školy, tedy v podstatě kamkoli jinam než do Kruvalu. Jenže on už nebude naživu. Proč by neměl být? namítla sama sobě. Nic o tom ve skutečnosti nevěděla. Oficiálně jim řekli, že odhalení kouzelníci budou deportováni do zemí původu, že úmyslem princepse není oslabovat počet kouzelníků. Kouzelnická krev je přece vzácná. Ne, nic jim nehrozilo, přinejmenším tomu chlapci ne. A pokud je to jinak… to nebyla její odpovědnost, ona o tom nic nevěděla, a nic s tím ani nemohla udělat, tedy alespoň nyní ne, protože pokud se jí podaří splnit to, co si předsevzala… Zničit Gellerta Grindelwalda. Tohle je skutečné řešení, ne dočasná záchrana do okamžiku, kdy potkají další hlídku s jiným kouzelníkem. Ostatně kvůli svému plánu už musela udělat i horší věci, vzpomněla si na vyhaslé oči muže, který se se svou rodinou skrýval mezi Laponci za polárním kruhem. Použila Nepromíjitelnou. Dá se prominout, když ji použila pro svou obranu v boji s mužem zahnaným do kouta? „Slyšel jsem na tebe jen samou chválu,“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas Bertolda Pauliniuse. „Dej mi ruku, přenesu nás někam, kde budeme mít víc klidu.“ „Jsem ve službě.“ „Tvoji službu určuju já. Řekl bych, že právě skončila. Ruku.“ Poslechla ho a za chvíli se ocitli v luxusně zařízeném pokoji. „Vítej v mém bruselském apartmá,“ rozhodil ruce. „Jak se ti tu líbí?“ „Nádhera,“ usmála se. „Hlavně když to srovnám s kavalcema ve společné ložnici nováčků…“ „Máš hlad?“ „Ještě ne. Možná později,“ usmála se na něj. „Cokoli bude lepší než šlichta v kantýně kasáren, rozumím,“ přikývl. „Plánoval jsem malou večeři jen pro nás dva. Tady.“ „To je milé. Ale víš, že…“ „Nehodlám tě znásilnit. Ale ty mi neupírej možnost pokusit se tě přesvědčit.“ „To by mohlo být zajímavé,“ pousmála se. „Každý okamžik s tebou je zajímavý, Médeo,“ dlouze se na ni díval, pak se otočil a přivolal láhev vína s dvěma skleničkami. Naplnil pomalu a obřadně obě a jednu ji podal. „Na co?“ naklonila hlavu Médea. „Na tebe. Víš, že tvoje hlídka je nejúspěšnější ze všech v celé Belgii?“ Napila se a přinutila se usmát. „To mám radost.“ „Já taky. Jsem na tebe hrdý. A jsem rád, že jsem se v tobě nemýlil. I když si někdy říkám, proč ti tolik důvěřuju, když mě pořád odmítáš.“ „Neodmítám tě, jen… jen chci počkat, Bertolde.“ „Ano. Vím a respektuju to.“ „Teď to zrovna tak nevypadá.“ „Neříkala jsi, že by to mohlo být zajímavé?“ zasmál se, ale ihned zvážněl. „Nechci tě jen jako milenku, Médeo, ale to ty víš.“ „Stanovilo už Jeho Veličenstvo, kdy mě přijme?“ Zavrtěl hlavou. „Přemýšlel jsem o tom, co dál. Nechci, abys zůstala pěšákem, i když ti ta černá uniforma sluší. Máš na víc. Jak se ti tu vlastně líbí?“ „Nejsem tu, aby se mi tu líbilo. A bylo hůř.“ „Pokud je to na tebe moc tvrdý…“ „Tak?“ naklonila trochu hlavu na stranu a vyčkávavě se na něj podívala. „Je čistě na mně, co má kdo z mých lidí absolvovat, než ho pustím dál.“ „A co to znamená, pustit dál?“ „Co bys říkala na vedoucí místo? Organizovat, místo být v poli…“ „To myslíš vážně?“ přimhouřila oči a zvolna se napila. Olízla si pomalu rty, na nichž jí zůstala krůpěj vína. „Mám ve zvyku myslet vážně všechno,“ odpověděl s kamennou tváří. „Gellert rozhodl, že uzavřené zóny mají vzniknout i v Makedonii, navíc je třeba neprodyšně oddělit hranice od Albánie, z té si kdovíproč chce udělat skanzen těch špinavců,“ ohrnul pohrdlivě rty. „Ty to tam přece docela znáš, ne?“ „Babička se tam narodila.“ „Vím. Docela nedávno jsi tam navštívila příbuzné.“ Médea přikývla. „Uvažuju, že bych mu navrhl, že bys dostala na starost vybudování uzavřené zóny ve Skopje. Vytipovat místo, vnitřní správa, pracovní služba, a tak, jako tady… A pro sebe bych požádal o místo makedonského konzula. Pracovali bychom spolu. To by bylo skvělé, ne?“ „Ano. Jenže Makedonie konzula nemá, podléhá srbskému.“ „Právě. Takže je to místo volné. Jen… abych tě mohl navrhnout na tak odpovědnou pozici, a to já chci, když už jsi prakticky moje žena, tak… neuraž se, ale musím si být opravdu jistý tvými úmysly.“ „Hned na začátku jsi na mě zkusil tak důkladný nitrozpyt, že mě dva dny bolela hlava,“ řekla hořce. „Mé úmysly znáš.“ „Určitě jsi slyšela o nitrobraně,“ díval se na ni upřeně. „Jistěže. Slyšela, ale dobrá jsem na ni nikdy nebyla, to si snad ze školy pamatuješ. A taky jsi mě už vyslýchal pod Veritasérem,“ zalhala bez zaváhání a nechala si do očí vstoupit slzy. „Prošla jsem táborem, kde jsem se plazila v bahně, dělala nejpodřadnější práce, střílela z mudlovských zbraní a měla hlad a žízeň, spala v dešti v lese a nepoužívala kouzla. Za polárním kruhem jsem pomáhala chytat uprchlý muslimy a zabila jsem, a tady… jak jsi to říkal? Že mám nejlepší výsledky? A přes to všechno… Ty máš pořád pochybnosti, Bertolde?“ Bertold chvíli vypadal nejistě, pak zavrtěl hlavou. „Nemám, jen… Musím svůj návrh odůvodnit něčím jiným, než že jsi okouzlující a že tě miluju.“ „A to nyní nemůžeš,“ řekla hořce. „Jestli je to potřeba, tak mě samozřejmě vyslechni znovu. Nemám co skrývat,“ podívala se mu zpříma do očí, nechala slzy volně téci po tvářích a zlehka se dotkla jeho dlaně. Bertold ji objal a zašeptal do vlasů: „Jeden výslech stačí, moje milá. Věřím ti.“ Médea se s hlavou zabořenou do Bertoldovy černé košile pousmála. Tetička Nia měla pravdu, jejich dar, snad dědictví po vílách, skutečně funguje. Ostatně tohle věděla už jako dítě; drobné, nevinné lži jí vždy procházely překvapivě snadno. Zvedla hlavu a vyhledala jeho rty. Vždy působil striktně a odtažitě, a dosud její rozhodnutí spát s ním až po svatbě až překvapivě respektoval, a ona si začala myslet, že možná po ní tak docela ani fyzicky netouží, že fyzično jednoduše nepatří mezi jeho priority. Teď začínala chápat, že se mýlila, že svou vášeň a touhu jen pečlivě skrýval, spoutal ji sebeovládáním, sebekontrolou až nadlidskou; to cítila z každého pohybu, z jeho zrychleného dechu, z pevných rukou i dychtivých úst. A kontroloval se i nyní, kdy se k němu tiskla jako dosud nikdy, kdy jej ochutnávala a cítila a kdy i jí její tělo začínalo připomínat, že se od smrti Petra nejen nemilovala, ale že ji ani nikdo neobjal. Až nyní si uvědomila, jak jí to chybělo, jak jsou ruce Bertolda příjemně pevné a jeho rty teplé, že jí chutná. Zavřela oči a dlaněmi vklouzla pod jeho košili. Představila si na jeho místě Petra a nechala se unášet touhou. A on pochopil, neverbálním zaklínadlem nechal zmizet její uniformu a v náručí ji přenesl do ložnice. Nechala se laskat rukama, které mohly být Petra, neotevřela oči, které by ji snadno usvědčily ze lži, a on jí v jejím předstírání nevědomky pomáhal tím, že po celou dobu nepromluvil. A přece věděla, že to není Petr, jeho vůně byla jiná, jeho pohyby naléhavější a rozhodnější, což vlastně nebylo tak docela špatně. Jenže její tělo vědělo, že ho nemiluje a bránilo se, což Bertold buď nevnímal, nebo mu na tom nezáleželo, nebo to snad přičítal jejímu ostychu a vychování dívky z lepší rodiny. A zatímco ona s křečovitě zavřenýma očima odpočívala a snažila se najít sebeúctu ztracenou v okamžiku, kdy se rozhodla využít to, co má být dáno jen z lásky – záleží snad na tom, jak vznešený a důležitý je důvod, proč se prodáváme? –, Bertold se spokojeně odvalil, složil ruce za hlavu a jeho dech se zklidňoval; snad dokonce usínal. Přivolala neverbálně svou hůlku, zapomenutou v jídelně, a Bertold stále klidně oddychoval, ukolébán v naprosté důvěře. Mohla by ho teď zabít, pohladila důvěrně známou březovou rukojeť, a měla co dělat, aby to neudělala, třebaže by to bylo nesmyslné a hloupé, protože by tím všechno zmařila, a protože to bylo její rozhodnutí a její vina; další z mnoha, které ji ještě čekají. „Miluji tě,“ řekla namísto Avady. „Proč jsi vlastně čekal tak dlouho?“ Bertold se otočil na bok, podepřel si hlavu rukou a s úsměvem se na ni díval, nepochybně ho ani nenapadlo pochybovat o její upřímnosti, hlupáka. „Rád jsem počkal, Médeo. Jsi princezna, moje princezna.“ Médea se na něj plaše usmála a schoulila se mu do náruče. Mýlíš se, můj milý, mýlíš. Jsem královna, a ty na mě nemáš. ……… Brú na Bóinne; 31. května 2013 Její cíl se zdařil, byla tu. A na ničem jiném nezáleželo, zvedla hlavu. Jsi královna, tak se podle toho chovej, řekla jí teta Nia, a měla pravdu. Nebyla zneužita, ona byla tou, kdo zneužíval; to tu pachuť činilo snesitelnější. Stačilo tak málo, aby se nedůvěra Bertolda rozplynula. Nejen že ji pustil do Irska – bylo mnohem prozíravější mu o nutné návštěvě příbuzných říci – ale dokonce jí obstaral mezinárodní přenášedlo. Raději bych byl s tebou. Ale Gellert mi výslovně řekl, že máš jet sama. Bude pak chtít s tebou mluvit. Určitě to souvisí s tím, že jeho konzul pro Irsko je nezvěstný. Výslovně mi sice nic neřekl, ale měj oči i uši otevřené. Slíbila mu to, třebaže nepředpokládala, že by důvod, proč byla zde, mohl jakkoli souviset se ztraceným Grindelwaldovým poskokem. A po svém návratu konečně uvidí Gellerta v celé jeho nebezpečné kráse, zamrazilo ji. Ocitla se v kouzelnické části Dublinu, tedy nepříliš daleko od jejího skutečného cíle. Přenášedlo bylo neregistrované, nemusela se tedy zdržovat zápisem na ministerstvu a raději hned zamířila do mudlovské části, kde si vzala taxíka; nechtěla na sebe pokud možno upozorňovat. Neuplynuly tedy ani dvě hodiny, během kterých se dvakrát přehnala průtrž mračen a třikrát vysvitlo sluníčko, a stála na mostě přes řeku Bóinne, překvapivě prudkou a kalnou, a zapochybovala o tom, že je tam, kde má být. Obří parkoviště, moderní turistické centrum, nástupiště s autobusy, davy turistů z celého světa a docela obyčejná venkovská stavení, tady má být něco tajemného? Kde? A její pocit nepatřičné obyčejnosti nemizel, ani když ji autobus spolu s partou hlučících Holanďanů přivezl k největší a nejslavnější z mohyl, kterou mudlové nazvali Newgrange a kouzelníci Sí an Bhrú. Prošla se po areálu, nakoukla do kamenné rotundy z mnohem pozdějších dob, zkoumala podivné spirály staré tisíce let, dokonce se s davem Holanďanů podívala dovnitř, trpělivě sledovala výklad průvodkyně i její trapnou hru s baterkou napodobující první paprsek slunce o Beltineu, – a nic magického necítila. A pak vyšla ven a procházela se znovu mezi zelenými kopečky a nechala smějící se Holanďany, kterým očividně svět řítící se do války a hrůz genocidy nekazil náladu, odejít na autobus. Osaměla. Tehdy to ucítila, ještě dříve, než k ní přistoupila dívka s červánkovými vlasy a přes studený vítr jen v dlouhých zelených šatech přepásaných páskem z pozlacené kůže a ukázala jí Brú, jaké bylo doopravdy. „Dobré načasování,“ pousmála se rozverně dívka a lehce se uklonila. „Vítám tě zde. Mé jméno je Grainne, dcera Rionny. Jsem učednice. A ty?“ „Médea,“ zaváhala. Má se představit příjmením, nebo stejně jako tato zvláštní dívka jménem po matce? Nebo má raději odkázat na tetu Niu? Ale dívka nečekala na její odpověď. „Aha, nevadí. Tak to dostaneš nové jméno. Pospěš si, ať nezmeškáme slavnost zapalování ohně Belenovi.“ … Nevěděl, kolik času trávil v tichu svého vězení. Nikdo s ním nemluvil, jen se před ním v pravidelných intervalech objevovalo prosté jídlo: vodová ovesná kaše bez cukru i másla, zeleninová polévka a irský sodový chléb – který mu po týdnech půstu už nepřipadal tak nechutný jako kdysi. Nedostatek jídla a ticho byly zpočátku alespoň přerušované vyčerpávajícími pokusy o nitrozpyt; ovšem že ani před ním či po něm na něj nikdo nepromluvil; kouzelnice, jejichž jména neznal, nijak nereagovaly na dotazy ani prosby. Jenže i tato nevítaná vyrušení skončila před kdovíjakou dobou, nyní mu i nitrozpyt chyběl; cokoli bylo lepší než chladné, zoufalé, osamělé ticho – nikdy netušil, jak samota může bolet. A dny splývaly v jednolité mlze, rozdíl mezi spánkem a bděním se stíral a on se někdy neudržel a křičel, křičel do ochraptění, že chce domů, třebaže věděl, že už žádný domov nemá. Vždyť se přece držel dobře, na nic nepřišli, nic na něj nemají, tak proč nejdou? Musí ho přece pustit, dnes, zítra, brzy tato noční můra zmizí a on… co on? Cítil se vyčerpán, příliš unavený z her, co rozehrál, z vin a zrad, jimž se nedokázal vyhnout, jimž se nemohl vyhnout; to nebyla jeho vina! Zavřel oči, a nechal proplouvat v pološílenství osamění obličeje Brianny, Gellerta, Astorie, Scorpiuse, matky, otce, hlasy všech těch, které zradil, a už nedokázal oddělit sen a bdění, když jim naslouchal a skláněl hlavu níž a níž. Pak zuřivě zavrtěl hlavou a zaťal pěsti spoutané tenkým řetízkem z platiny. To vy jste zradili mě! Všichni, všichni, vy všichni můžete za to, kde jsem teď a co se ze mě stalo, ano, i ty, Brianno, se svým svatým nadšením nejdříve pro Strážce, pak pro změnu proti nim – jak to že jsi nepoznala, že to není cesta pro mě? Jak jen jsi mohla být tak hloupá a zatáhnout mě do toho nesmyslného plánu? A ty matko, tak chladně krásná, nikdy jsi mi neřekla, že cesta mého otce je špatná, dokud nebylo pozdě. Říkáš, že jsi mě vždy milovala? Milovala? Ne, to nebyla láska, to nekritické zbožňování jediného plodu tvého jinak zbytečného života. Ne, vždy jsi milovala jen sama sebe, přiznej si to konečně, a mě jen v sobě, jako součást sebe, jako výhonek své dokonalosti. A pak, když jsi ze mě udělala to, co jsem, jsi mě odvrhla. Nenávidím tě! Ty tu nesmíš chybět, má drahá Astorie, ach ano, jak bys mohla, krásná, bezchybná paní Malfoyová. Říkáš, že ses mi obětovala? Nikdy jsi při milování ani nevzdychla, ledově dokonalá. Nikdy jsi mi nic nevyčetla, jak bys mohla, když jsi o ničem nikdy nevěděla? Nechtělas vědět, odmítalas vědět, ctná a nevinná. Skutečně tomu věříš? Myslíš, že jsi opravdu nevinná, že ty jsi má oběť? Ach ne, ne, tvá pokrytecká nevědomost přeci na věci nic nezměnila, řekni, odsuzovala jsi mě skutečně celou dobu za svou skleněnou stěnou dokonalosti? Mohla jsi mi podat ruku, otevřít mi oči, vždyť ty jsi to všechno věděla, dokonce i to o mně a Gellertovi… Zavřel oči, jenže obraz usmívajícího se Gellerta, který šeptal slova o skutečné ctnosti a slabosti milosrdenství, nemizel. Nenávidím tě, řekl i zde raději jen v duchu, a vlastně si tím nebyl tak docela jist. Jenže Gellert z něj udělal slabocha lačnícího po každém jeho doteku, přes své proklamace o síle a nezávislosti ducha. A ty, můj drahý kmotře, zradil jsi nás všechny, využíval všechny, i mě, a třebaže jsem to věděl, přece jsem ti v tom nedokázal zabránit, když jsi mě nenápadně postrčil na cestu, po které jsem nikdy neměl jít. Nechal jsi mě nahlédnout do propasti, letět jak můru za světlem, kráčet přímo do zhouby, i když jsi věděl, musel jsi vědět, vždyť kdo mě znal lépe? A kdo tu cestu znal lépe než ty… Otče, ty se tu ani neukazuj, myslíš, že máš právo mi cokoli vyčítat jen proto, že jsem oznámil bystrozorům tvůj návrat? Ne, ty jsi mi ublížil stokrát, tisíckrát víc, bez tebe by se nic z toho nestalo, to ty jsi selhal a jen ty jsi to byl, kdo mě donutil tě zradit. A jejich tváře se křivily, měnily jedna v druhou, a všechny postupně dostávaly jednu jedinou podobu, jednu jedinou tvář, kterou nechtěl vidět, nechtěl pochopit, co mu jeho mysl říká; vždyť jak by mohl pak sám se sebou žít? Když se probudil, pokud tedy předtím spal, ta tvář byla pryč, byl tu jen on sám, ztracený a nesmířený. A nevěděl, kam se vydat, ztracen v mlze vzpomínek a samoty, ovšem něco by udělat měl, až se dostane ven, pokud má tohle všechno mít nějaký smysl. „Ano,“ řeklnahlas a napřímil se, „Už vím.“ Musí dostat toho chlapce, dříve než ho najdou Strážci a rozpoutají svůj Armagedon. „Musím zachránit svět.“ … „Dostala jsi neobyčejné jméno, Beleno, vnučko Bríghid, doufám pevně, že mu dostojíš.“ „Vynasnažím se, paní,“ odpověděla co nejskromněji Médea. „Říkej mi Liadán,“ pousmála se žena, o které usoudila, že je tu nejvýše postavená. „Liadán, vnučko Treasy, pokud chceš být oficiální. Takže ty přicházíš od Gellerta Grindelwalda.“ „To není přesné, má paní. Liadán,“ opravila se rychle. „Posílá mě moje tetička Nia.“ „Ano, jistě, to jsi už říkala,“ přikývla Liadán. „Ovšem patříš k lidem princepse.“ „To také není docela přesné,“ nespouštěla Médea oči z hlavní Strážkyně. „I k němu mě poslala Nia. Řekla mi, že stejně tak tam byla vyslána moje sestřenice Gvenda, o tom jsi nepochybně věděla, Liadán.“ „Ano. Jak dlouho znáš princepse?“ „Chodila jsem s ním do školy. Pak jsem se účastnila odboje proti němu. Mezi jeho lidmi jsem od ledna. A ne, s princepsem jsem se od doby závěrečných zkoušek na škole nesetkala,“ zopakovala Médea stručně informace, které dnes vyprávěla už několikrát, a o nichž nepochybovala, že je Liadán zná. „Tři slova, kterými bys ho charakterizovala. Ihned.“ „Nebezpečný,“ vyhrkla Médea. „Charismatický. Dravý.“ „S jakým posláním tě sem poslal?“ „Poslala mě sem Nia, dcera Brigitina,“ trvala na svém Médea. „Princeps ví, že tu jsi?“ „Ano.“ „S čím tě sem poslal?“ nenechala se zviklat Liadán. „On jen ví, že jsem v Irsku. U příbuzných. O tomto místě a o vás, tedy o nás, neví vůbec nic.“ Liadán z ní nespouštěla oči, jen vyčkávavě naklonila hlavu. „A… nevím, jestli je to důležité, ale… prý se mu z Irska nevrátil jeho konzul. Draco Malfoy.“ „Takže tě poslal pro Gannona,“ přikývla s uspokojením Liadán, jako by jí Médea potvrdila jen to, co si celou dobu myslela. „To není –“ „Přesné, já vím, dítě. Nejsi první, kdo za něj oroduje. Potěším tě. Ty budeš tou, kdo uspěje. Pustím Gannona Ailbina, kterého venku nazývají Malfoyem. A ty budeš tou, která se o to přičinila. Dáš na něj pozor. Budeš schopná se k nám vrátit za měsíc?“ Liadán vstala, a dala tak najevo, že jejich schůzka je u konce. A on bude hlídat mě, pomyslela si Médea a vstala také. „Udělám pro to vše, Liadán, vnučko Treasy. Nezklamu tě.“ Napjatý výraz z tváře ženy náhle zmizel. „Dost bylo práce. Nyní nastává noc radosti a znovuzrození. Přeji ti krásný Beltine. Eithne,“ zatleskala a ve dveřích se objevila hnědovlasá, neskutečně pihovatá dívka, „ujmi se naší nové sestry, budeš její patronkou.“